Bitevní křižník je označení pro velkéválečné lodě z první poloviny20. století, představující jakýsi mezistupeň mezibitevní lodí akřižníkem. Jejich úkolem bylo provádění samostatných hloubkových úderů a výpadů do nepřátelského teritoria a likvidace křižníků nepřítele, proti nimž měly výhodu většíhodostřelu, a přitom s nimi (na rozdíl od bitevních lodí) dokázaly držet krok.
Bitevní křižníky hrály významnou roli během obousvětových válek, v průběhudruhé však jejich význam upadal (v rámci britského námořnictva upadal již zaprvní světové války pod dojmem zbitvy u Jutska). V současné době již bitevní křižníky nejsou ve světě využívány.
V době počátku stavby bitevních křižníků existovaly dvě základní koncepce, které se občas přezdívají podle hlavních protagonistů, kteří je vyvinuli, jakožto britská a německá.
Britská koncepce je starší a stála u zrodu bitevních křižníků. Jejím tvůrcem bylbritskýadmirálFisher, který ji charakterizoval heslemrychlost je nejlepší pancíř. Vyznačuje se těžkým dělostřelectvem na úrovni výzbrojebitevních lodí, důrazem na vysokou rychlost, kterou získává na úkor pancéřování (hlavněpalub a muničních komor), a velkými zásobníky paliva amunice, umožňujícími dlouhodobé akce na moři.
Zatímco Britové stavěli bitevní křižníky jako lehce pancéřované rychlé bitevní lodě s velkými muničními sklady (pancéřování bylo obětováno rychlosti a zásobám munice), německé bitevní křižníky byly vyváženější a odolnější. Ačkoliv se němečtíkonstruktéři snažili do jisté míry dodržet i ideje britské koncepce, přece jen se blížili spíše pojetí bitevního křižníku jako mezistupně mezi křižníkem a bitevní lodí a (vzhledem k nedostatkům těžkých hladinových lodí ve srovnání se svými potenciálními nepřáteli) již od začátku počítali s tím, že by se jejich bitevní křižníky mohly dostat do souboje s těžkými hladinovými loďmi nepřítele. Proto je zbudovali podstatně odolnější, byť se slabšími zbraněmi a bez mimořádných zásobních prostorů, aby mohly hrát v takovém střetnutí nějakou smysluplnou roli.
Jak již bylo řečeno, hlavním úkolem bitevních křižníků byly hloubkové výpady do nepřátelského teritoria a pronásledování a likvidace křižníků nepřítele.
Britské bitevní křižníky byly ovšem díky svému slabému pancéřování velmi zranitelné, dostaly-li se na dostřel lodí srovnatelných tříd, což tragicky demonstrovalabitva u Jutska (Skagerraku), kde došlo k souboji těžkých hladinových lodí obou stran. Během bitvy po zásahu muničních komor vybuchlyHMSIndefatigable,HMSQueen Mary aHMSInvincible (HMSLion unikl jenom díky sebeobětování posádky a včasnému zaplavení muničních komor). Z německých bitevních křižníků byl ztracen pouzeSMSLützow, další dva přes těžká poškození přežily, čímž demonstrovaly opodstatněnost své koncepce.
Situace pokud šlo o nasazení v souboji hladinových lodí, se příliš nezměnila ani za druhé světové války. Dne 24. května 1941 se v souboji s německou bitevní lodíBismarck po explozi zasaženého muničního skladiště potopilHMSHood. Projevila se však nová okolnost – rozvoj letectva, který učinil konec éry bitevních lodí a bitevních křižníků. Za jeho symbol lze považovatzkázu svazu Z – kdy japonské bombardéry smetly v prosinci1941 z povrchu oceánu svaz tvořený bitevní lodíHMSPrince of Wales a bitevním křižníkemHMSRepulse.
Z výše popsaných nasazení by se mohlo zdát, že německá koncepce byla povedenější. Nutno ovšem zdůraznit, že v obou zmíněných případech čistě námořních bitev se britské bitevní křižníky ocitly v přímém boji s bitevními loděmi a bitevními křižníky nepřítele, což rozhodně nebyla věc, pro kterou byly určeny. Celkově se tedy nedá říci, že by britská koncepce bitevního křižníku selhala – selhali spíše ti, kteří bitevní křižníky do těchto střetnutí vyslali. Jiná otázka je, zda koncepce rychlých bitevních křižníků byla rentabilní, zde už není odpověď tak jednoduchá. Rozhodně přestala být rentabilní v okamžiku, kdy se na scéně objevilonámořní letectvo, tady ovšem už nebyl prostor pro žádnou koncepci bitevních křižníků.
Na druhé straně také nelze říci, že by koncepce německých bitevních křižníků byla dokonalá. Ty totiž zaprvní světové války zůstávaly po většinu času uvězněné v přístavech a vysoká rychlost, která by jim umožnila prorazitblokádu a posléze obtěžovat britský námořní obchod, jim velmi chyběla. Chyběla i německému bitevnímu křižníkuScharnhorst (jedna ze dvou lodítřídyGneisenau působících zadruhé světové války), který při výpadu proti jednomu ze spojeneckýchkonvojů uvízl v pasti, kterou mu připravily britské lodě v čele s bitevní lodíHMSDuke of York, a byl zdrcující převahou jejich palebné síly vbitvě u Severního mysu potopen, aniž by měl šanci na únik nebo účinný odpor.
Už během druhé světové války bylo jasné, že éra bitevních křižníků končí. Poslední (alespoň částečně realizovanou) třídou bitevních křižníků byla americkátřídaAlaska (dokončeny dvě jednotky:USSAlaska aUSSGuam. Na zbývajících čtyřech jednotkách práce buďto ani nezačaly, nebo byly zrušeny). Američané ale tyto lodě oficiálně neoznačovali jako bitevní křižníky (těm patřilooznačení CC), ale jakovelké křižníky (označení CB). Někdy se za bitevní křižníky označují i sovětské/ruskéraketové křižníky třídyKirov.
STAFF, Gary.German Battlecruisers of World War One: Their Design, Construction and Operations. Barnsley: Seaforth Publishing, 2014.Dostupné online.ISBN978-1-59114-191-4. (anglicky)