.jpg)
Bibliofilie nebobibliofilství (zřec.biblos, kniha afilia, láska, náklonnost), českyknihomilství, tedy láska ke knihám. Myslí se tím láska ke krásným knihám a tiskům (starým i novým), tedy takovým, které lze charakterizovat jednotou textu, obrazu, grafické úpravy a typografie, papíru, příp. vazby. I tytokrásné knihy se nazývají bibliofilie. Jsou předmětem sběratelství a některé jsou vzácné.
Bibliofilie jsou vydávány zpravidla v malémnákladu a vždy se zvláštním zřetelem k úpravě – ke grafické úpravě včetnětypografie, k výtvarnému doprovodu textu, často řešenému originálnímigrafickými technikami a ke kvalitnímu papíru. Jednotlivé tisky bývají číslovány a část nákladu bývá podepsána autory grafické úpravy,grafik, textu aj.
O soukromémsběratelství knih se mluví už ve starověku, středověcí panovníci zakládali knihovny a dávali knihy opisovat. Jinou povahu dostalo sbírání knih (sběratelský obor) s vynálezemknihtisku, když knihy přestaly býtunikáty a první tiskaři se zároveň snažili soutěžit s rukopisy. Jiným směrem se koncem 15. století vydali italští tiskaři v Benátkách (např.Aldus Manutius), kteří vytvořili nová krásná písma, takže se jejich knihy už rukopisům nepodobaly. Ve vydávání krásných knih pokračovali i barokní tiskaři vedle běžných tisků pro širší potřebu. Masové vydávání knih v 19. století, umožněné strojní výrobou papíru a tiskařskými stroji, vedlo k jistému úpadku kvality knih. Proti tomu se postavil anglický spisovatelJohn Ruskin (1819–1900) a výtvarník a reformátorWilliam Morris (1834–1896), zakladatel hnutíArts and Crafts („umění a řemesla“), který se snažil o obnovu uměleckých řemesel a začal vydávat krásné knihy.
Ruskinovy a Morrisovy myšlenky se rychle prosadily a vydavatelé začali více pečovat i o výtvarnou stránku a dokonalé provedení knih. Zejména krásná literatura sice vycházela v levných vydáních, malá část nákladu se však tiskla na lepším papíře, případně s grafickou výzdobou. Vedle toho začaly vznikat edice bibliofilských knih – většinou básní a krátkýchpróz v malém nákladu a s originální grafickou výzdobou – určených předně pro sběratele.
Za bibliofilie označují historici jižstředověkéiluminovanékodexy a za bibliofila např. králeVáclav IV., který vlastnil významnou sbírku těchto kodexů.[1]
První moderní českou bibliofilsky vydanou knihou je dekadentní básnická sbírkaArnošta ProcházkyProstibolo duše. Na počátku roku 1895 ji ve dvou stech číslovaných výtiscích (z toho prvních 25 exemplářů na papíru holland s autografem spisovatelovým, 175 exemplářů na velinu) vydalaModerní revue v Praze. Kniha má 36 stran a formát 20 : 25 centimetrů.
Postupně začali takové knihy vydávat napříkladFrantišek Topič,Jan Otto,Česká grafická unie a řada malých specializovaných nakladatelů:Josef Florian,Kamila Neumannová,Svatopluk Klír,Ladislav Kuncíř,Arno Sáňka, Atlantis a mnoho dalších. S tím souvisel i oživený zájem o typografii a písmo (Karel Dyrynk,Oldřich Menhart), o uměleckou knižní vazbu a drobnou grafiku (ex libris, novoročenky aj.). Z výtvarníků se na této činnosti podíleli napříkladVojtěch Preissig,Vratislav Hugo Brunner,Adolf Kašpar,Zdenka Braunerová,Jan Konůpek,Mario Stretti,Jaroslav Benda,Josef Richard Marek,Miloš Klicman,František Kobliha,Josef Váchal,Cyril Bouda,Ota Janeček,Vladimír Komárek a řada dalších.
Již roku1908 byl v Praze založenSpolek českých bibliofilů; prvním předsedou byl v letech 1908–1912František Táborský.[2] Prvním výtiskem vydaným Spolkem bylo bibliofilské vydáníKšaftu umírající matky Jednoty bratrskéJana Amose Komenského ve výtvarné úpravěAdolfa Kašpara. NásledovalySlezské písněPetra Bezruče v úpravěVojtěcha Preissiga.[3] Činnost Spolku nebyla od jeho založení nikdy přerušena.
Vedle bibliofilie existuje takébibliománie, chorobná posedlost knihami. Opakem bibliofilie jebibliofobie, tj. patologický odpor vůči knihám, vyhýbání se knihám.[5]
Obrázky, zvuky či videa k tématubibliofilie na Wikimedia Commons
