V obdobídruhého vatikánského koncilu patřil k reformnímu proudu, později mezikonzervativce, mimo jiné i svojí podporoutradiční latinské mše. V jeho učení a pojednáních lze nalézt obranu tradiční křesťanskédoktríny a tradičních hodnot jako odpověď na vzrůstající dechristianizaci asekularizaci v mnoha rozvinutých zemích. Z tohoto důvodu hovořil orelativistickém odmítáníobjektivní pravdy a zejména odmítání objektivních morálních pravd jako o ústředním problému 21. století.
Rodný dům Benedikta XVI. v německé obci Marktl am Inn. Tento dům je též rodným domem vynálezceGeorga Lankenspergera (* 1779)
Joseph Alois Ratzinger se narodil naBílou sobotu 16. dubna 1927 v 8:30 hod. ráno v domě svých rodičů na Marktplatz 11 ve vesniciMarktl am Inn v Bavorsku (Německo), poblíž hranic sRakouskem. O čtyři hodiny později byl pokřtěn. Byl třetím a nejmladším dítětem policisty Josepha Ratzingera staršího (1877–1959) a Marie Ratzingerové (rozené Peintnerové) (1884–1963). Rodina jeho matky pocházela původně z jihotyrolskéhoBolzana. Papežův bratrGeorg Ratzinger (1924–2020) byl římskokatolickýmknězem a hudebníkem, v letech 1964–1994 působil jakoregenschori sboru řezenské katedrály –Řezenských vrabců. Jejich sestra Maria (1921–1991) se nevdala a až do své smrti pečovala o domácnost, tehdy ještě kardinálu, Ratzingerovi. Jejich prastrýc Georg Ratzinger (1844–1899) byl katolický kněz, historik, ekonom, sociální reformátor, spisovatel a politik.
Když bylo Ratzingerovi pět let, byl ve skupině dětí, která byla pozvána na návštěvu mnichovského arcibiskupa, kterému nesly květiny. Ratzingera tehdy ohromil kardinálův oděv. Později prohlásil, že v ten den chtěl být také kardinálem.
Po čtrnáctých narozeninách v roce 1941 byl Ratzinger zařazen doHitlerjugend, neboť od prosince 1939 bylo toto členství povinné pro každého německého chlapce, který dosáhl 14 let. Ratzinger byl však neaktivním členem a odmítal se účastnit jejich setkání.[5] Ratzingerův otec byl dle životopisce Johna L. Allena ostrým odpůrcemnacismu, který považoval za neslučitelný s katolickou vírou. Roku 1941 byl jeden z Ratzingerových bratranců – čtrnáctiletý chlapec trpícíDownovým syndromem – zabit nacistickým režimem v rámci jehoeugenického tažení. V roce 1943, kdy bylo Ratzingerovi 16 let a navštěvoval stále seminář, byl povolán do německých protileteckých jednotek. Poté nastoupil výcvik v pozemních jednotkách, který byl však přerušen následnou nemocí, což ho ochránilo před obvykle tvrdou vojenskou povinností. Když se již přibližovala spojenecká vojska v roce 1945, Ratzinger se vracel ze svého stanoviště zpátky do rodinného domu vTraunsteinu poté, co se jeho jednotka rozpadla s tím, jak americké jednotky převzaly na území kontrolu. Dorazil do svého domu, kde si američtí vojáci udělali velení. Josepha jako vojáka poslali do zajateckého tábora, odkud byl o několik měsíců později – na konci války v létě 1945 – propuštěn. V listopadu téhož roku společně se svým bratrem Georgem znovu vstoupil do semináře.
Do semináře nastoupili oba bratři vTraunsteinu, později studovali Herzogliches Georgianum, jež bylo součástí Ludwig-Maximilians-Universität München. Oba byli na kněze vysvěceni kardinálemMichaelem von Faulhaberem 29. června 1951 vMnichově. Roku 1953 složil Joseph Ratzinger disertaci s názvemLidstvo a dům Boží v Augustinově učení o Církvi. V roce 1957 se habilitoval na Freisinské universitě prací oBonaventurovi a roku 1958 se tam stal profesorem.
V roce 1959 se Ratzigner stal profesorem na Univerzitě vBonnu. Jeho inaugurační přednáška byla na témaBůh víry a Bůh filosofie. Roku 1963 se přesunul na universitu vMünsteru. Během tohoto období se Ratzinger účastnildruhého vatikánského koncilu (1962–1965), kde působil jako peritus (teologický poradce)Josefa kardinála Fringse zKolína nad Rýnem. V době konání koncilu na něj bylo pohlíženo jako na reformátora. Spolupracoval s teology jako byliHans Küng čiEdward Schillebeeckx. Ratzinger taktéž obdivovalKarla Rahnera, velmi známého akademického teologa, jednoho ze zakladatelůNouvelle Théologie a zastánce církevní reformy.
V roce 1966 bylo Josephu Ratzingerovi přiděleno křeslo na univerzitě vTübingen, coby profesorudogmatické teologie. Jeho kolegou zde byl Hans Küng. V tomto období Ratzinger napsal svoje ústřední díloÚvod do křesťanství. Ve stejné době se distancoval od prostředí v Tübingen a marxistických tendencí studentských hnutí v 60. letech, která se během let 1967 a 1968 rychle zradikalizovala, což vyvrcholilo v sériích nepokojů a výtržností v dubnu a květnu 1968. Ratzinger vývoj situace a její projevy (jako upadající respekt k autoritám mezi svými studenty) spojoval s odklonem od tradičního katolického učení. Navzdory svému reformnímu naklonění se jeho pohled stále více dostával do kontrastu s liberálními myšlenkami, které se začaly všeobecně rozšiřovat v teologických kruzích.
Ozvaly se hlasy, mezi nimi např. Hans Küng, které Ratzingerovo počínání považovaly za obrácení směrem ke konzervatismu, zatímco Ratzinger se v interview v roce 1993 vyjádřil tak, že ve svých teologických názorech během let nevidí žádné zlomy. Dále pokračoval v hájení koncilního učení proti kritikám, zejména dokumentuNostra aetate, který mluví o respektu k jiným náboženstvím,ekumenismu a deklaruje právo náboženské svobody. (Později v roce 2000 jako prefekt Kongregace pro nauku víry jasně objasnil postoj katolické církve k jiným náboženstvím v dokumentuDominus Iesus, který taktéž hovoří o způsobu zapojení katolické církve do ekumenického dialogu.)
Během svého působení v Tübingen Ratzinger publikoval články v reformním teologickém časopiseConcilium, ačkoliv si stále více vybíral méně reformní témata než ostatní přispěvatelé jakoHans Küng čiEdward Schillebeeckx.
V roce 1969 se Ratzinger vrátil do Bavorska, konkrétně na univerzitu vŘezně. Společně sHansem Ursem von Balthasarem,Henri de Lubacem,Waltrem Kasprem a dalšími založil v roce 1972 teologický časopisCommunio, který dodnes vychází v 17 jazycích. Stal se čelním časopisem moderní katolické teologie. Až do svého zvolení papežem patřil Ratzinger k jedněm z nejplodnějších přispěvatelů.
V roce 1976 Ratzinger naznačil, žeAugsburské vyznání by bylo možné uznat jako katolické pojetí víry. To se nakonec nestalo kvůli rozdílům v oblasti teologie ospravedlnění.[6]
Mnichovský Palais Holnstein – sídlo arcibiskupa Mnichova a Freisingu
Ratzigner byl ustanoven arcibiskupem Mnichova a Freisingu dne 24. března 1977. Jako své biskupské motto si vybral slovní spojení z 8. kapitoly3. Janova listu –Cooperatores Veritatis (spolupracovníci Pravdy), důvody tohoto výběru více popisuje ve své autobiografické práci.
Nakonzistoři, která se konala 27. června 1977, jej papežPavel VI. kreoval kardinálem titulu Santa Maria Consolatrice al Tiburtino. V doběkonkláve v roce 2005, na kterém byl zvolen papežem, byl jedním ze 14 žijících kardinálů jmenovaných Pavlem VI., a dokonce pouze jedním ze tří z nich, kterým bylo méně než 80 let. Z nich pak kromě něj volil ještěWilliam Wakefield Baum.
PapežJan Pavel II. jmenoval Ratzingera 25. listopadu 1981 prefektemKongregace pro nauku víry (dříveSvatého Oficia), historicky navazující na inkvizici. Kvůli tomuto jmenování se na začátku roku 1982 vzdal své pozice v Mnichově. Roku 1993 byl kolegiem kardinálů jmenován kardinálem-biskupem Velletri-Segni, roku 1998 byl zvolen viceděkanem kolegia kardinálů a 30. listopadu 2002 jeho děkanem, čímž se stal taktéž kardinálem-biskupem ostijské diecéze. Byl prvním děkanem kolegia, který se stal papežem, od dobyPavla IV. (1555–1559) a prvním kardinálem-biskupem odPia VIII. (1829–1830).
V rámci vykonávání úřadu Ratzinger zastával katolickou doktrínu, například v tématech kontroly porodnosti, homosexuality a mezináboženského dialogu. Během Ratzingerova funkčního období byl např. suspendovánLeonardo Boff a mnoho dalších bylo odsouzeno či napomenuto. Další záležitosti se pak týkaly např. odebrání práva vyučovat či odsouzení některých děl: např. bylo upozorňováno na některé spisyAnthony de Mella. Dle Ratzingera a Kongregace mnoho z jeho děl, zejména pozdější práce, obsahovala prvky náboženského indiferentismu (tj. např. Kristus byl „jeden mistr mezi dalšími“).
Nejznámější funkcí Kongregace je její dohled na pravou církevní věrouku, nicméně Kongregace má právní moc nad dalšími záležitostmi. Například je jí svěřeno vyšetřování některých závažných provinění. To se stalo aktuálním např. v době sexuálních skandálů kněží v USA, v kteréžto době byl prefektem právě Ratzinger. V této souvislosti se proti Ratzingerovi ozvaly kritické hlasy, obviňující Kongregaci ze snahy záležitost tutlat. Církev se proti těmto vyjádřením jasně ohradila s tím, že novináři dezinterpretovali církevní dokumenty, které se navíc týkaly výhradně práva církevního, nikoliv světského, a nařizovaly, aby závažné případy řešila přímo Kongregace pro nauku víry v Římě a nikoliv místní ordináři. V případě sexuálního zneužívání mladistvých pak prodlužovaly promlčecí lhůtu.
Ratzinger jako prefekt řešil i případyschizmatu. Dne 12. března 1983 potvrdilexkomunikacilatae sententiae vietnamského arcibiskupa Pierre Martin Ngo Dinh Thuc, duchovenstva a laiků kolem něho, kvůli nepovoleným svěcením.
Společně s Janem Pavlem II. taktéž vedl diskuse sBratrstvem sv. Pia X. v čele sMarcelem Lefebvrem, který později vysvětil bez souhlasu papeže čtyři biskupy, a tím dle Říma upadl do exkomunikacelatae sententiae. Začátkem roku 2009 Ratzinger sám už jako papež Benedikt XVI. tuto exkomunikaci zrušil.
Ratzinger byl jedním z nejvlivnějších mužůřímské kurie ještě předtím, než se stal papežem. Měl taktéž velmi blízké vztahy s Janem Pavlem II. a jako děkan kolegia kardinálů předsedal jeho pohřbu a předcházející mši. Během své služby vyzýval shromážděné kardinály, aby se pevně drželi doktríny. V obdobísedisvakance byl hlavní veřejnou osobou církve, ačkoliv formálně v administrativních záležitostech hlavou církve nebyl. Podobně jako jeho předchůdce chrání tradiční katolická stanoviska ohledně umělékontroly porodnosti,interrupcí čihomosexuality.
MagazínTime již 2. ledna 2005 citoval nejmenovaný vatikánský zdroj, který prý tvrdil, že Ratzinger je hlavním kandidátem na post příštího papeže, kdyby Jan Pavel II. zemřel nebo byl příliš nemocen, a nebyl tak schopen úřad vykonávat. Po smrti Jana Pavla II. dával britskýFinancial Times Ratzignerovi největší šance (7:1), ale jeho rivalové z liberálního křídla církve byli těsně za ním. Ratzingera také favorizovalo, že jako děkan kolegia kardinálů byl hlavním celebrantem a kázal jak při pohřbu svého předchůdce, tak při mši na zahájeníkonkláve. V dubnu 2005, ještě před volbou papeže, jej časopisTime zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. Ještě jako prefekt Kongregace pro nauku víry se Ratzinger vyjadřoval tak, že by rád odešel do důchodu zpět do svého domu na bavorském venkově (poblížŘezna), kde by se věnoval psaní knih.
Ačkoliv byl Ratzinger postupně stavěn do role favorita mnoha mezinárodními médii, další zdůrazňovala, že jeho zvolení není zdaleka jisté a poukazovali na to, že jen opravdu velmi málo předpovědí ohledně volby papeže bylo v moderní době úspěšných. Jak zvoleníJana Pavla II., tak jeho předchůdceJana Pavla I. byla spíše neočekávaná. Ačkoliv byl favorit (nebo možná právě proto), jeho zvolení bylo pro mnohé překvapením, neboť tradičně konkláve dávalo před žhavými kandidáty přednost někomu jinému.
Kardinál Ratzinger byl zvolen nástupcem Jana Pavla II. 19. dubna 2005 po čtvrtém skrutiniu, druhý den volby. Shodou okolností se 19. dubna slaví svátek svatého papežeLva IX., nejdůležitějšího německého papeže středověku, známého pro svoje významné institucionální reformy.
Než vstoupil na balkónBaziliky svatého Petra, byla jeho volba oznámena kardinálem-jáhnemJorgem Medinou Estévezem lidu. Nejdříve oslovil obrovský dav v italštině, španělštině, francouzštině, němčině a angličtině slovy „drazí bratři a sestry“ a pokračoval v tradičním latinském oznámeníHabemus Papam: Annuntio vobis gaudium magnum:Habemus Papam!Eminentissimum ac reverendissimum Dominum,Dominum IosephumSanctæ Romanæ Ecclesiæ Cardinalem Ratzinger,Qui sibi nomen imposuit Benedictus XVI.
Papežem byl Benedikt XVI. zvolen ve svých 78 letech. Posledním papežem, který byl v době zvolení starší než on, bylKlement XII. (1730–1740). Než se stal papežem, působil Benedikt XVI. jakokardinál nejdéle od doby papežeBenedikta XIII. (1724–1730). Je celkově devátým německým papežem. Před ním posledním byl holandsko-německý papežHadrián VI. (1522–1523), původem zUtrechtu. Posledním papežem, který si zvolil jménoBenedikt, byl ItalBenedikt XV., jehož pontifikát se datuje do let 1914–1922.
Ratzinger si jako svoje papežské jméno vybral jménoBenedikt, vlatině znamenající „požehnaný“, jako odkaz jednak na papežeBenedikta XV., jednak na svatéhoBenedikta z Nursie. Benedikt XV. byl papežem v doběprvní světové války, během které zaníceně usiloval o mír mezi národy a jeho pontifikát byl jeden z nejkratších ve 20. století. Svatý Benedikt z Nursie byl zakladatelbenediktinských klášterů (většina klášterů středověku měla benediktinskou řeholi) a autorŘehole svatého Benedikta, která stále zůstává nejvlivnější prací vztahující se k řeholnímu životu v západnímkřesťanství.
Benedikt XVI. vysvětlil výběr svého jména na své první generální audienci 27. dubna 2005 na Svatopetrském náměstí:
„Při tomto prvním setkání bych se rád především zastavil u jména, které jsem si zvolil, když jsem se stal římským biskupem a pastýřem univerzální církve. Chtěl jsem se nazývat Benedikt XVI., abych ideálně navázal na ctihodného papeže Benedikta XV., který vedl církev v trýznivém údobí první světové války. Byl odvážným a ryzím prorokem míru a s neohroženou odvahou se nejprve snažil zabránit válečnému dramatu a pak zmírňovat jeho zhoubné následky.
V jeho stopách chci své ministerium dát do služeb smíření a harmonie mezi lidmi a národy, neboť jsem hluboce přesvědčen, že velké dobro míru je především Božím darem, je to křehký a vzácný dar, o nějž je nutno prosit, chránit jej a budovat den co den s přispěním všech lidí dobré vůle.
Jméno Benedikt kromě toho připomíná mimořádnou postavu velkého ‚patriarchy západního mnišství‘ sv. Benedikta z Nursie, spolupatrona Evropy zároveň se sv. Cyrilem a Metodějem, apoštoly Slovanů. Postupné šíření benediktínského řádu, který založil, mělo nesmírný vliv na šíření křesťanství na celém evropském světadílu. Sv. Benedikt je proto v Německu velmi uctíván a zvláště v Bavorsku, mé rodné zemi; je základním opěrným bodem pro jednotu Evropy a mocnou připomínkou nezadatelných křesťanských kořenů její kultury a její civilizace.“[10]
Benedikt XVI. během soukromé audience 20. ledna 2006
Běhemintronizační mše svaté nového papeže byl akt vyjadřování podřízenosti kardinálů vůči papeži nahrazen pozdravením dvanácti lidí, mezi nimiž byli kardinálové, další zástupci kléru a řeholníků, manželský pár s dítětem a novokněží. (Kardinálové formálně vyjádřili svoji podřízenost papeži ihned po volbě.) Benedikt začal používat otevřený papamobil, neboť chtěl být blíže k lidem. Taktéž pokračuje v tradici svého předchůdce a jako součást své pastorální role římského biskupa křtí na začátku každého roku vSixtinské kapli několik nemluvňat. V lednu 2009Vatikán spustil vlastní kanál na serveruYouTube, kde jsou v několika jazycích k dosažení videa související s aktuálním děním okolo papeže.[11]
Papež Benedikt XVI. začal opět nosit některé tradiční části oděvu, které jeho předchůdce Jan Pavel II. nepoužíval. Jedná se např. o papežské červené boty čicamauro, které před ním naposledy nosilsv.Jan XXIII., jenž v něm byl i pohřben. Obnovil též užívání všech tří druhů papežskémozetty. Jan Pavel II. používal pouze jednu z nich.
Dne 9. května 2005 zahájil Benedikt XVI.beatifikační proces se svým předchůdcem Janem Pavlem II. Za normálních okolností se tak může stát až 5 let po smrti osoby, nicméně na audienci s Benediktem XVI. Camillo Ruini, generálnívikář římské diecéze a postava zodpovědná v záležitostechkanonizace osob ze své diecéze, oznámil „výjimečné okolnosti“, které dovolují, aby proces mohl začít dříve. To se stalo již v minulosti, kdy papežPavel VI. zrušil pětiletou čekací lhůtu k zahájení beatifikace jeho předchůdců –Pia XII. aJana XXIII. Rozhodnutí o beatifikaci bylo vydáno 13. května 2005 na svátekPanny Marie Fatimské, který byl zároveň 24. výročímatentátu na Jana Pavla II., jenž záchranu svého života přisuzoval právě Panně Marii Fatimské. Kardinál Ruini slavnostně zahájil beatifikační proces ve své diecézi 28. června 2005 v Lateránské bazilice.
Vůbec první beatifikace pod novým papežem byla slavena 14. května 2005 kardinálem José Saraiva Martinsem. Od té doby papež beatifikoval mnoho dalších lidí.
Na rozdíl od jeho předchůdce Benedikt XVI. přenechal beatifikační liturgickou službu kardinálovi. Dne 29. září 2005Kongregace pro blahořečení a svatořečení vydala úřední zprávu, která ustanovila, že beatifikace bude celebrovat zástupce papeže, obvykle prefekt Kongregace.
Motivací pro konání rokusv. Pavla byla připomínka 2000 let od jeho narození (ohledně přesného roku narození nepanuje shoda, předpokládá se někdy mezi 6 a 10 po Kristu). V této souvislosti byly též prováděny archeologické práce vbazilice svatého Pavla za hradbami vŘímě, které potvrdily autentičnost hrobu.[15] Rok svatého Pavla Benedikt XVI. večer 28. června 2009 slavnostně zakončil.[16]
Od 19. června 2009 pak Benedikt XVI. vyhlásil rok kněží, který tak navazuje na rok svatého Pavla. Rok kněží je vyhlášen v souvislosti se 150. výročím úmrtí svatéhoJana Vianneye – patrona kněží. Rok kněží má pomoci mezi věřícími a především mezi kněžími obnovit vědomí důležitosti kněžské služby.[17]
Během svého pontifikátu Benedikt XVI. podnikl taktéž velké množství různých cest. Kromě mnoha návštěv po Itálii navštívil dvakrát svoje rodnéNěmecko, poté taktéžPolsko aŠpanělsko. V roce 2006 podnikl cestu doTurecka, která se neobešla bez protestů tamějších muslimů, reagujících na papežovy výroky během přednášky v Řezně téhož roku.[18][19] Návštěva tak byla poznamenána velkými bezpečnostními opatřeními.[20]
Významnou se stala též papežova návštěvaBrazílie, země s největším počtem katolíků, v květnu 2007 zde papež po vzoru svých předchůdců zahajoval sjezd 22 biskupských konferencí, které zastupují polovinu všech věřících římské církve.[21] Během cesty též svatořečil prvního rodilého Brazilce v historii –františkánaGalvăo. Závěrečné mše vAparecidě se účastnilo přes 150 000 lidí.[22]
V dubnu 2008 papež podnikl cestu doSpojených států amerických, kde zároveň oslavil své 81. narozeniny. Během návštěvy se taktéž setkal s tehdejším prezidentemBushem,[23] či s oběťmi sexuálních afér kněží. Celou záležitost v této souvislosti znovu odsoudil.[23]
V září pak navštívilFrancii při příležitosti 150. výročízjevení v Lurdech. Papežovy mše se zde účastnilo na 200 000 poutníků.[24]
Od 17. do 23. března 2009 Benedikt XVI. poprvé jako papež navštívil Afriku. Jmenovitě postupněKamerun aAngolu. Hlavním tématem jeho návštěvy bylo téma míru a smíření v afrických zemích, kde probíhaly občanské války.[25] V této souvislosti taktéž v Kamerunu předalInstrumentum laboris k biskupskému synodu, který zasedal na témaCírkev v Africe ve službě smíření, spravedlnosti a míru. Vy jste sůl země... vy jste světlo světa.[26] Během své cesty se Benedikt XVI. taktéž zúčastnil setkání se zástupci ženských organizacích.[27] Promluvil taktéž na téma interrupcí či problému sAIDS v Africe. Závěrečné mše v Angole se účastnil na jeden milion lidí.[28]
Ve dnech 8.–15. května 2009 papež navštívilSvatou zemi. Svoji cestu označil jako cestupoutníka, který se jede modlit na posvátná místa.[29] Hlavním tématem jeho promluv byl mír ve Svaté zemi asjednocování křesťanů.[30] Znovu též odsoudilantisemitismus či spory o posvátná místa.[31] Během cesty se setkal i s prezidentem palestinské samosprávyMahmúdem Abbásem. Při proslovu řekl: „Svatý stolec podporuje právo vašeho lidu na svrchovanou palestinskou domovinu v zemi vašich předků, bezpečnou a existující v míru se svými sousedy, s mezinárodně uznanými hranicemi.“[32] Jako první papež také vstoupil do třetího nejposvátnějšího místaislámu –mešity al-Aksá.[33]
Návštěva Benedikta XVI. v České republice v roce 2009
Benedikt XVI. navštívil Prahu26. září roku2009. Třídenní návštěvuČeské republiky – svou 13.apoštolskou cestu zahájil naruzyňském letišti v Praze.[34] První zastávkou Svatého otce byl chrámPanny Marie Vítězné v Praze na Malé Straně, aby se zde poklonilPražskému Jezulátku a setkal se s rodinami a dětmi. V pražskésvatovítské katedrále se následně setkal se stovkami kněží, řeholníků, řeholnic, seminaristů a členů laických hnutí ke společné modlitběnešpor. 27. září sloužil mši vBrně za účasti přibližně 120 000 lidí.[35] Apoštolskou cestu zakončil pondělní návštěvou Staré Boleslavi při příležitosti svátku patrona českých zemísvatého Václava, během které proběhlo i setkání se zástupci mládeže. V bazilice Sv. Václava se poklonil vystaveným ostatkům světcovým a poté sloužil mši na Proboštské louce před 50 000 věřícími. Přitom vzpomenul 80. výročí Svatováclavského milénia za prezidentaT. G. Masaryka právě v tento den 28. září v roce 1929. Po šesté hodině odpolední papež odlétl zpět do Říma.
V roce 2019 bylo ve Staré Boleslavi vzpomenuto, že se tam oslav Dne české státnosti a vzpomínky na umučení sv. Václava aktivně zúčastnil Svatý Otec římský papež Benedikt XVI. právě před deseti lety. Devadesáté výročí „Svatováclavského milénia“ a desáté výročí návštěvy Benedikta XVI. připomenul ve své homilii apoštolský nuncius arcibiskup Charles Daniel Balvo celebrující misii na „Národní svatováclavské pouti“ v sobotu 28. září 2019. V předvečer oslav, v pátek 27. září, byla u chrámu sv. Václava odhalena busta papeže Benedikta XVI.
Dne 11. února 2013 oznámil rezignaci na svůj úřad. Byť jikanonické právo umožňuje, jde o rozhodnutí velmi vzácné – jediným, kdo na úřad papeže do té doby dobrovolně rezignoval, bylCelestýn V. roku 1294 (nepočítaje vynucená opouštění funkce v obdobíchdvojpapežství atrojpapežství).„Poté, co jsem opakovaně zpytoval své svědomí před Bohem, došel jsem k jistotě, že mé síly, kvůli pokročilému věku, již nejsou vyhovující pro adekvátní výkon úřadu,“ uvedl Benedikt XVI. Svým rozhodnutím zaskočil i své nejbližší spolupracovníky.[36] Rezignoval 28. února 2013 ve 20:00 SEČ.
Po opuštění úřadu papeže byl jeho oficiální titulJeho Svatost Benedikt XVI., emeritní papež, případněJeho Svatost Benedikt XVI., emeritní pontifik římský.[37]
Do zvolení nového papežeFrantiška pobýval v letní rezidenci v Castel Gandolfo, od 2. května 2013 žil ve vatikánskémklášteře Mater Ecclesiae. 4. září 2020 překonalLva XIII. a stal se nejdéle žijícím papežem v dějinách.[38]
Jedním z témat, kterými se ještě před zvolením papežem ve svých pracích věnoval, bylo témaliturgie. První svazek (celkem ze 16) z jeho úplného díla (Opera omnia, nakladatelství Herder), který byl vydán 22. října 2008 obsahuje právě Ratzingerovy práce na téma liturgie.[39] Díla budou vydávána tematicky, nikoliv chronologicky, a to v pořadí, které určil sám Benedikt XVI. Jádro svazku dle jeho slov tvoří knihaDuch liturgie (v origináleDer Geist der Liturgie, 2000).[40] V knize Ratzinger podává výklad liturgických úkonů a její zakořenění v tradici církve a věnuje se změnám, které v liturgii nastaly po druhém vatikánském koncilu. Pravděpodobně nejvíce komentovanou částí knihy se stala kapitola o směru modliteb a postavení kněze vůči lidu. Ratzinger hájí společné nasměrování věřících a kněze jedním směrem a kritizuje některé prvky, které se postupně prosadily v pokoncilní liturgické praxi. O změně v postavení kněze čelem k lidu se vyjadřuje např. takto:
„Ve skutečnosti tím nastoupila klerikalizace, a to způsobem, který neexistoval nikdy předtím. Nyní se kněz – předsedající, jak nyní bývá raději nazýván – stává vlastním vztažným bodem celku. Všechno záleží na něm. Je to on, koho musíme vidět, účastnit se jeho liturgických úkonů, jemu je třeba odpovídat… Stále méně je v zorném poli Bůh… Obrácení kněze k lidu formuje nyní obec v jeden do sebe uzavřený kruh. Svou podobnou už není otevřena dopředu a vzhůru, ale uzavírá se sama v sobě.“[41]
Řešení situace pak Ratzinger vidí v postavení kříže doprostřed oltáře, aby věřící i kněz byli společně obráceni nikoliv na sebe, ale právě ke kříži. V roce 2008 tuto praxi Benedikt XVI. zavedl do svých papežských mší, vedle přijímání věřících v kleče do úst.[42] Právě v knizeDuch liturgie se ostře staví proti stavění kříže na stranu oltáře:
„Za naprosto absurdní jev posledních desetiletí považuji to, že se kříž staví na stranu, aby se uvolnil pohled na kněze. Ruší snad kříž při eucharistii? Je kněz důležitější než Pán? Tento omyl by měl být co nejdříve napraven.“[43]
Téma papežových názorů na liturgii vyvstalo výrazněji na povrch s vydánímmotu proprioSummorum pontificum s liberalizací užíváníTridentské mše či zrušením exkomunikací biskupůBratrstva sv. Pia X. (tradicionalistické skupiny v katolické církvi zpravidla slaví liturgii podle staršího způsobu). V knize rozhovorů sPeterem SeewaldemKřesťanství na přelomu tisíciletí[44] Ratzinger říká, že oživení starého ritu v liturgii „by nebylo žádné řešení“, nicméně starý ritus by se měl „mnohem velkoryseji dopřát těm, kdo si to přejí.“[45]
Benedikt XVI. pokračuje v duchu tradice církve a svých předchůdců co se týká posuzování záležitostí sexuální morálky a kontroly porodnosti. Již během období, kdy byl prefektemKongregace pro nauku víry, bylo jeho úkolem vyjadřovat názory církve i k těmto otázkám. V této souvislosti vydal některé dokumenty týkající se etických otázek medicíny (využití embryí, interrupce). Stejně tak se zabýval tématemhomosexuality. Kongregace pro nauku víry vydala pod vedením Josepha Ratzingera několik dokumentů, které se věnují tomuto tématu.[46] V pozici papeže Benedikt XVI. nechal 29. listopadu 2005 Kongregaci pro katolickou výchovu vydat dokumentInstrukce o kněžství a homosexualitě, který schválil 31. srpna, a který zakazuje udělovat kněžská svěcení osobám praktikujícím homosexuální chování, taktéž osobám se silnými homosexuálními sklony či osobám podporujícím tzv. „gay kulturu“.[46][47][48] Dokument vyvolal reakce jak uvnitř, tak vně katolické církve.
Benedikt XVI. taktéž pokračuje v učení ohledně morální nepřípustnosti umělých metodantikoncepce. Stejně tak se staví proti prováděníinterrupcí aeutanazie či lékařskému využívání lidských embryí.
Benedikt XVI. se při své návštěvě Afriky vyslovil proti používáníkondomů a doporučil spíše sexuální zdrženlivost a manželskou věrnost.[49] Toto prohlášení bylo některými lidmi a sdělovacími prostředky odsouzeno.[50] Papež Benedikt XVI. se tak stal prvním papežem, který veřejně vyslovil slovo „kondom“.[51] Ve své knize rozhovorů vydané v listopadu 2010 však připustil za zcela specifických situací užití prezervativu jako nástroje boje proti epidemii HIV, avšak zároveň potvrdil, že nelze banalizovat sexualitu „zaměřením se pouze na kondom“, což „není opravdový a náležitý způsob, jak zvítězit nad infekcí HIV“.[52]
Benedikt XVI. vyjádřil hlubokou lítost a zděšení v souvislosti se sexuálními pedofilními skandály, které se provalily v mnoha zemích Evropy a do kterých byli zapleteni někteří církevní katoličtí představitelé a vychovatelé.
Jako papež je Benedikt XVI. zároveň nejvyšší autoritou v církvi co se týče otázek víry a mravů. Tuto jeho věroučnou pozici mu usnadňuje i jeho dlouholeté působení na pozici prefektaKongregace pro nauku víry. Je však třeba rozlišovat mezi osobními teologickými názory Josepha Ratzingera prezentovanými v jeho odborných dílech a mezi jeho vyjádřeními zaštítěnými autoritou Petrova nástupce v oficiálních církevních dokumentech, zejménaencyklikách. Toto rozdělování zdůrazňoval již v době, kdy byl prefektem Kongregace pro nauku víry a podílel se tak na tvorbě těchto dokumentů. Jeho zatím jediným osobním teologickým dílem, které vydal v době svého pontifikátu, je první dvoudílná knihaJežíš Nazaretský. Dílo měl rozpracované už před svým zvolením na Petrův stolec.[53]
Podle mnoha komentátorů se jádro papežovy zprávy lidem nachází v posledním odstavcihomilie, kterou přednesl na své inaugurační mši, ve kterém odkazuje keKristu i kJanu Pavlu II. Po připomnění známých slov Jana Pavla II. „Nemějte strach! Otevřete, ba dokořán rozevřete brány Kristu!“ pokračoval:
„Což snad všichni nemáme nějakým způsobem strach – necháme-li Krista zcela vstoupit do svého nitra, otevřeme-li se mu naprosto – strach, že by mohl odnést něco z našeho života? Nemáme snad strach zříci se něčeho velikého, jedinečného, co dělá život tak krásný? A ještě jednou papež chtěl říci: Ne! Kdo nechá vstoupit Krista, neztrácí nic – nic – absolutně nic z toho, co činí život svobodným, krásným a velkým. Ne! Jen v tomto přátelství se otevírají dokořán brány života. Pouze v tomto přátelství se skutečně otevřou velké možnosti lidské bytosti. Pouze v tomto přátelství zakoušíme, co je krásné a co osvobozuje. Také bych dnes rád, velmi silně a s velkým přesvědčením, na základě zkušenosti dlouhého osobního života, chtěl říci vám, drazí mladí: Nemějte strach z Krista! On nic neodnímá a dává všechno. Kdo se dá Jemu, dostane stonásobně. Ano, otevřete, dokořán rozevřete brány Kristu – a najdete pravý život.“[54]
Toto přátelství s Kristem je častým tématem Benediktových promluv a prací. To zmiňuje i v díle Ježíš Nazaretský, jehož hlavní smysl je dle jeho slov povzbudit v čtenáři růst živého vztahu k Ježíši Kristu. Téma přátelství s Bohem, které se poté projevuje solidaritou a skutky lásky k bližním, rozvíjí i ve své první encykliceDeus caritas est.
Relativismus papež považuje za jednu z hlavních otázek, kterým musí dnešní víra čelit. Před relativismem varoval v mnoha svých promluvách. Ve své homilii před zahájenímkonkláve, na kterém byl zvolen, mluvil o tom, že se dnes zavádí „diktatura relativismu“:
„Kolik větrů různých doktrín jsme poznali v posledních desetiletích, kolik ideologických proudů, kolik módních myšlenek... Malá loďka myšlení mnoha křesťanů byla nezřídka zmítána těmito vlnami – vrhána z jedné krajnosti do druhé: od marxismu k liberalismu, až k libertinismu [naprostá mravní nevázanost]; od kolektivismu k radikálnímu individualismu; od ateizmu k vágnímu náboženskému mysticismu; od agnosticismu k synkretismu [vybírat si co se mi líbí] atd. Každý den vznikají nové sekty a uskutečňuje se, co říká sv. Pavel o „lidské chytrosti a prohnanosti, jež podvádí a klame“. Mít jasnou víru, podle Creda [vyznání víry] církve, je často označováno nálepkou „fundamentalismu“. Zatímco relativismus, to je dát se „zmítat a strhovat větrem kdejakého učení“, se jeví jako jediný postoj na výši dnešních časů. Zavádí se diktatura relativismu, která neuznává nic za konečné (definitivní) a která ponechává jako jediné měřítko pouze vlastní „Já“ a vlastní chutě.“[55]
„Relativismus tím, že prakticky bez rozdílu všemu přikládá hodnotu, činí ‚zkušenost‘ důležitější nad všechno ostatní. Avšak zkušenosti, odtržené od jakékoli úvahy o tom, co je dobré či pravdivé, mohou vést nikoli k ryzí svobodě, nýbrž k morálnímu a intelektuálnímu chaosu, k poklesu morální úrovně, ke ztrátě sebeúcty, ba dokonce k zoufalství.“[56]
Postavení se této „diktatuře relativismu“ vidí jako hlavní výzvu, před kterou stojí dnešní církev a lidstvo. Původ tohoto problému vidí vKantově samo-omezení rozumu. To je pak dle něj i v rozporu s dnešní aklamací vědy, jejíž úspěch je založen na síle rozumu k poznávání pravdy. Benedikt XVI. se vyjadřuje tak, že tato samo-amputace rozumu vede k patologickým důsledkům vnáboženství jako jeterorismus a k patologiím ve vědě v podobě ekologických katastrof.
Při diecézním setkání v Římě 6. června 2005 Benedikt při homilii týkající se rodiny a výchovy, v níž se zaobíral i tématem sexuální morálky, mimo jiné poznamenal:
„Dnes zvláště zákeřnou překážkou výchovného díla v naší společnosti a kultuře je masivní přítomnost onoho relativismu, který tím že nic neuznává za definitivní, ponechává jako poslední měřítko všeho vlastní ‚já‘ s jeho rozmary a choutkami a pod zdáním svobody se stává pro každého vězením… Je tedy jasné, že se musíme nejen snažit překonat relativismus ve své práci při výchově osob, ale jsme povoláni čelit jeho nadvládě ve společnosti a v kultuře.“[57]
Do dnešní doby papež vydal celkově třiencykliky. První s názvemDeus caritas est (Bůh je láska) vydanou 25. ledna 2006, druhouSpe salvi (Spaseni v naději) vydanou 30. listopadu 2007, třetíCaritas in veritate. Jak již názvy napovídají, první encyklika se týká tématukřesťanské lásky, vztahuagapé aerós. Druhou část pak tvoří téma aplikace těchto principů ve světě např. v podoběcharity apod. Druhá encyklikaSpe salvi se zabývá ctností naděje, která je přístupná všem lidem bez ohledu na jejich sociální status, a jejím vztahem k vykoupení. Třetí encyklika je encyklikou sociální. Navazuje naPopulorum progressioPavla VI. a zabývá se základy a správným směřováním lidského vývoje a hospodářskými otázkami.
Sacramentum caritatis (Svátost lásky) jeapoštolská exhortace vzniklá po zasedání biskupského synodu o eucharistii ve dnech 2. – 23. října 2005, kterého se Benedikt XVI. účastnil. Exhortace jím byla podepsána 22. února 2007 a dle jeho slov má navazovat na jeho encyklikuDeus caritas est. Účel exhortace dle něj spočívá „v novém prohloubení vztahu křesťanského lidu k eucharistickému Tajemství, liturgického úkonu a nového duchovního kultu, odvozeného z Eucharistie jako Svátosti Lásky.“[58] Samotný název exhortace je inspirován slovyTomáše Akvinského, který je používá k označení eucharistie.[59][60] Knižní vydání čítá cca 140 stran (záleží na jazyce vydání).[58]
Papež vydal 7. června 2007motu proprioSummorum pontificum – dokument, který zpřístupňuje slavení liturgie dlemisálu sv. Jana XXIII. z roku 1962, tradičně označovanému jako tridentský, která nebyla nikdy zakázána. Řádným způsobem slavení byl a zůstal misál Pavla VI. z roku 1970, přihlížející k liturgickým změnám stanovenýmdruhým vatikánským koncilem.[61][62] Možnost užívat starší misál dal již v roce 1984Jan Pavel II., ovšem bylo nutno mít dovolení místního ordináře –biskupa.[61]Summorum pontificum dává kněžím při soukromém slavení eucharistie v jakýkoliv den kromě velikonočního tridua na výběr, jaký způsob slavení zvolí. Vyskytuje-li se pak ve farnosti skupina, která by ráda tímto způsobem slavila, má jí to farář umožnit a nepotřebuje již žádná další povolení. Stejně tak je možno použít starší rituál při udílenísvátostíkřtu,biřmování, manželství atp., přejí-li si to dotyční a „je-li to pro dobro duší“.[61] Chtějí-li však například řeholní společenství staršího způsobu slavení užívat „často, převážně nebo trvale, musí o tom rozhodnout vyšší Představení“.[61]
Dokument s nadšením přijali zejména zástupcitradicionalistických[63] proudů uvnitř katolictví, např. představenýBratrstva sv. Pia X.Bernard Fellay označil dokument za „dar Milosti, který představuje nejenom krok, ale přímo skok správným směrem“.[64] Již před vydáním dokumentu se však proti němu ozývaly i kritické hlasy vyjadřující obavu, zda se tento akt nedotkne autority druhého vatikánského koncilu či zda nezpůsobí zmatky ve farnostech. Proti námitkám se Benedikt XVI. vyjádřil ve svém dopise biskupům bezprostředně po vydání dokumentu, v kterém vysvětluje i motivace, které ho vedly k tvorbě dokumentu. Hlavní důvod svého činu shrnul slovy:
„Jde o to, dosáhnout interního smíření v lůně Církve. Při pohledu do minulosti, na rozdělení, která v průběhu staletí zraňovala Kristovo Tělo, neustále vyvstává dojem, že v kritických momentech, ve kterých se tato rozdělení rodila, nebylo ze strany představitelů Církve učiněno dostatek pro zachování či znovu dosažení smíření a jednoty; vyvstává dojem, že opomenutí Církve mají svůj díl viny na skutečnosti, že se tato rozdělení mohla konsolidovat. Tento pohled do minulosti nás dnes staví před povinnost učinit vše, co lze, pro to, aby všichni ti, kteří skutečně touží po jednotě, mohli v této jednotě zůstat nebo ji opět nalézt.“[65]
V listě pak Benedikt XVI. taktéž sám mluví o vlastní zkušenosti, jak byly po liturgické změně „svévolnými deformacemi Liturgie zraňovány ty osoby, které byly naprosto zakořeněny ve víře Církve“.[65] Některé židovské skupiny proti rozhodnutí papeže protestovaly, neboť ve znění modlitby, která je součástí velkopáteční liturgie dle misálu z roku 1962, se vyskytovaly výrazy (např. vyjádření o „slepotě“ židů.), se kterými někteří židé nebyli spokojeni.[66] Papež jejich protestům vyhověl a pasáže, které vyvolávaly konflikty, nahradil jinými.[67]
Ke konci roku 2007 vydala Kongregace pro nauku víry dokument potvrzený Benediktem XVI. obsahující „odpovědi na otázky o některých aspektech nauky o církvi“. Prohlášení navazuje na dokumentDominus Iesus z roku 2000, který Benedikt XVI. připravoval ještě v pozici prefekta Kongregace pro nauku víry.
Dokument z roku 2007 se vyjadřuje mimo jiné o katolickém chápání toho, jaká společenství jsou z jejího pohledu církvemi. O Východních církvích mluví dokument takto:
„Jelikož tyto církve, i když odloučené, mají pravé svátosti a především vlivem apoštolské posloupnosti, mají kněžství a eucharistii, které je s námi dosud těsně pojí, zasluhují titul místní či partikulární církve, a jsou nazývány sesterskými církvemi katolických partikulárních Církví… Poněvadž však společenství s katolickou církví, jejíž viditelnou Hlavou je římský biskup a Petrův nástupce, není nějakým vnějším doplňkem partikulární církve, ale jeden z jejích vnitřních konstitutivních principů, vyznačuje se status těchto partikulárních církví…přesto určitým nedostatkem.“[68]
O reformovaných církvích se pak vyjadřuje takto:
„…tato společenství nemají apoštolskou posloupnost ve svátosti svěcení, a proto postrádají bytostně konstitutivní prvek bytí Církve. Zmíněná církevní společenství, která zvláště v důsledku absence služebného kněžství nezachovala pravou a celistvou podstatu eucharistického Tajemství, nemohou podle katolické nauky být nazvány ‚církvemi‘ ve vlastním smyslu slova.“[68]
Dokument taktéž deklaruje „plnou totožnost Církve Kristovy a katolické Církve“.[68] Dokument si vysloužil kritiku z protestantských kruhů. Němečtí protestantští biskupové mluvili o „políčku pro ekumenismus“. Naopak zástupci pravoslavné církve jej chválili pro jeho upřímnost.[69] Na námitky odpověděl následně kardinálKasper s tím, že dokument neříká, že by protestantské církve nebyly církvemi, ale že nejsou církvemi v tom smyslu, jak katolická církev chápe samu sebe, a že takovými církvemi sami být ani nechtějí.[70]
Již při svém nástupu na Svatý stolec Benedikt XVI. vyjádřil svoji vůli pokračovat ve stopách, kterými se vydalJan Pavel II. K nim neodmyslitelně patří i dialog s ostatními křesťany a dalšími světovými náboženstvími. O jeho důležitosti a užitečnosti Benedikt XVI. mluvil již předtím, než se stal papežem.[71] Nicméně během pontifikátu se vyskytly i kontroverze jak mezi katolickou církví a ostatními křesťany, tak i ve vztazích s muslimy či židy.
Benedikt XVI. navázal bližší vztahy se zástupciKněžského bratrstva sv. Pia X., jehož čtyři biskupové, vysvěcení bez povolení papeže, upadli dle Svatého stolce tímto aktem doexkomunikace. Představený Bratrstva mons. Fellay s radostí kvitoval již zvolení Josepha Ratzingera papežem. Začátkem roku 2009 papež tuto exkomunikaci zrušil, a nabídl tak jejich návrat k plnému společenství s katolickou církví. Tento krok našel i své kritiky, např.Hanse Künga, bývalého Ratzingerova kolegu na univerzitě, jemuž bylo v roce 1980 odebráno právo vyučovat, jenž kritizoval již vydání dokumentuSummorum pontificum a prohlašoval, že papež chová kMarcelu Lefebvrovi sympatie, a že po zrušení exkomunikace mnoho katolíků „nečeká od papeže už nic dobrého“.[72] Dalším aktem Benedikta XVI. v této záležitosti bylomotu proprioEcclesiae unitatem vydané 8. července 2009, které převádí Papežskou komisi Ecclesia Dei, která má vztahy s Bratrstvem a tradicionalisty na starosti, podKongregaci pro nauku víry, zároveň se tak změnilo i její personální vedení.
V katolické církvi existují i další tradicionalistické skupiny (např.Bratrstvo sv. Petra, Komunita sv. Martina, Institut Krista Krále a další), které jsou do ní plně začleněny. Benedikt XVI. těmto skupinám vyšel vstříc již při vydáníSummorum pontificum, u kterého jako jednu z motivací zmínil právě předcházení štěpení uvnitř církve.[65] Že byl tento krok úspěšný, následně potvrdil kardinálHoyos slovy: „Díky tomuto motu proprio nemálo tradicionalistů požádalo o návrat k plnému společenství a někteří se již vrátili.“[73]
Benedikt XVI. vícekrát zdůraznil ve svých promluvách výsadní postavení Petrova nástupce v osobě papeže, jak jej chápe katolická církev,[74] což se neobešlo bez reakcí ze stran jiných křesťanských církví.[75]
Změnila se též situace ve vztazích sanglikánskou církvi poté, co anglikáni odhlasovali biskupské svěcení žen. Tento počin taktéž dle kardinálaKaspera zkomplikoval jinak dobře se rozvíjející ekumenický dialog mezi katolickou a anglikánskou církví.[76][77] Anglikánská církev řešila problémy s blížícím se vlastním rozštěpením, mnoho jejích členů dokonce vyjádřilo ochotu vstoupit do katolické církve.[78]
Historická měla být též účast Benedikta XVI. na pohřbu moskevského patriarchyAlexije II. v roce 2008. Na pohřeb byl vyslán papežský legát. Stejně tak byla historická účast konstantinopolského patriarchy Bartoloměje na biskupském synodu, kde poprvé v historii promluvil zástupce pravoslavné církve.[79] Ke konci roku 2008 papež sám mluvil o zlepšení vztahů s křesťanským Východem a upozornil na výsledky dokumentu katolicko-pravoslavné komise na témaCírkevní společenství, konciliarita a autorita, který dle něj „otevírá positivní perspektivy v reflexi nad vztahem mezi primátem a synodalitou v církvi.“[80]
Svoji promluvu k Papežské radě pro jednotu křesťanů zakončil slovy:
„Drazí bratři a sestry, v mnoha oblastech se ekumenická situace změnila a mění se dále. To nás vede k úsilí o upřímnou konfrontaci. Objevují se nové komunity a skupiny, dochází k profilaci nových tendencí a někdy dokonce k napětím mezi křesťanskými komunitami. Proto je důležitý teologický dialog, který se dotýká konkrétního prostředí života v různých církvích a církevních komunitách.... ekumenismus nás vybízí k bratrské a velkorysé výměně darů, s vědomím, že plné společenství ve víře, ve svátostech a ve službě zůstává úkolem a cílem celého ekumenického hnutí. Pulsujícím srdcem tohoto náročného úkolu, jak to jasně formuloval II. vatikánský koncil, je ekumenismus duchovní.“[80]
Někteří židovští představitelé či organizace vyjádřili spokojenost s tím, že byl papežem zvolen právě Ratzinger, který sám prožil období druhé světové války.[81] Jiní se vyjadřovali střízlivěji s tím, že doufají v navázání na pontifikáty Jana XXIII. a Jana Pavla II. co se týče vztahů k židům a k státuIzrael.[82]
V květnu 2006 papež mimo jiné navštívil koncentrační táborAuschwitz-Birkenau u Osvětimi, kde při svém projevu pronesl slova:
„Na místě jako je toto se nedostává slov, nakonec zbude jen ustrnulé mlčení – mlčení, jež je vnitřním křikem k Bohu: „Pane, proč jsi mlčel? Jak jsi mohl toto všechno připustit?“ A za tohoto mlčení se ve svém nitru hluboce skláníme před nesčetným zástupem těch, kteří zde trpěli a byli posláni na smrt; toto mlčení se však později stává nahlas vyslovenou žádostí o odpuštění, o smíření, prosbou k živému Bohu, aby už nikdy nic podobného nepřipustil.[83] Připomněl též slova Jana Pavla II. „nemohl jsem sem jako papež nepřijít“.[83]
Vztahy s židy se opět dostaly na přetřes po vydáníSummorum pontificum. Židé v té době protestovali proti obsahu velkopáteční liturgie (viz výše). Papež kritické pasáže posléze nechal změnit.
Dalším kontroverzním tématem se stalo vyšetřování případu případného blahořečeníPia XII., který byl ve funkci papeže v obdobídruhé světové války, a jenž je některými obviňován z nedostatečného odporu proti nacistům. Papež naopak několikrát vyjádřil tomuto papeži úctu a obdiv.[84] Židovské organizace po celém světě naopak odsoudily snahy o blahořečení tohoto papeže.[85][86]Gary Knapp, člen židovské obce Spojených států a vedoucíPave the Way Foundation, organizace, jejímž cílem je odstraňovat neteologické překážky mezi náboženstvími, která taktéž zkoumá případ Pia XII., v rozhovoru pro vatikánský rozhlas řekl, že „onen nepříznivý dojem o papeži Piu XII. je zcela falešný“.[87][88]
Poslední pobouření uvnitř židovské obce vyvolalo zrušení exkomunikace čtyř biskupů Bratrstva sv. Pia X., mezi nimi iRicharda Williamsona, který veřejně pronesl výroky, v kterých popírá obecně přijímaný rozsahholocaustu či existenci plynových komor (Williamsonovy výroky ovšem nijak nesouvisely s jeho exkomunikací, jejíž příčinou bylo Vatikánem nepovolené biskupské svěcení). Jak Vatikán, tak Bratrstvo následně tyto výroky odsoudily a vyzvaly Williamsona k přehodnocení svých názorů. Státní sekretariát Svatého stolce se v následném prohlášení vyjádřil tak, že tyto okolnosti v době zrušení exkomunikace nebyly Svatému otci známy.[89] Papeže naopak hájil konzervativní americký rabínYehuda Levin.[90] Při setkání s představiteli židovských organizací ve Spojených státech amerických papež znovu zopakoval své stanovisko k záležitosti:
„Nenávist rozpoutaná proti mužům, ženám i dětem, jak se projevila v šoa, je zločinem proti Bohu a proti lidstvu. To by mělo být jasné každému, zejména těm, kteří se drží tradice Písma svatého… Každá negace nebo minimalizace tohoto zločinu je netolerovatelná a zároveň nepřijatelná.“[91]
Papežovy vztahy s islámem byly na veřejnosti diskutovány především poté, co zástupci islámu byli pobouřeni obsahem přednášky s názvemVíra, rozum a univerzita, kterou papež přednesl 12. září 2006 na univerzitě vŘezně. Důvodem pobouření byla papežova citace: „Ukaž mi, co nového přinesl Mohamed, a nalezneš tam pouze věci špatné a nelidské, jakou je jeho příkaz šířit víru mečem.“ Jedná se o citaci textu byzantského císařeManuela II. Palaiologa. Této citaci v papežově přednášce předcházela jeho vlastní slova: „Aniž by se zastavoval u podrobností, jako například u rozdílu v zacházení s těmi, kteří mají „Knihu“, a s „nevěřícími“, obrací se s překvapivou příkrostí, jež je pro nás nepřijatelná, na svého společníka s ústřední otázkou týkající se vztahu mezi náboženstvím a násilím vůbec a říká: …“
Na přednášku vzápětí reagovalo mnoho vládních činitelů muslimských zemí, kteří výrok označili za nešťastný a dokazující nepochopení skutečnéhoislámu.[92] Naopak představitelé Německa, Švýcarska či Itálie se papeže zastali a poukazovali na nepochopení jeho slov.[93][94][95][96] V písemném vydání přednášky pak papež k zmiňovanému místu poskytl ještě vysvětlení:
„Tato citace byla v muslimském světě, bohužel, vyložena jako výraz mého osobního postoje, což vyvolalo pochopitelné rozhořčení. Doufám, že čtenář mého textu bude moci bezprostředně pochopit, že tato věta nevyjadřuje mé osobní hodnocení Koránu, k němuž chovám úctu, příslušející posvátné knize velkého náboženství. Citací textu císaře Manuela II. jsem měl v úmyslu pouze zdůraznit podstatný vztah mezi vírou a rozumem. V tomto bodě se s Manuelem II. shoduji, aniž bych bral jeho polemiku za svou.“[97]
Na přelomu listopadu a prosince téhož roku pak Benedikt XVI. navštívilTurecko.[98]
V roce 2008 se na žádost význačných muslimských osobností uskutečnil od4. do6. listopadu vŘímě katolicko-muslimský seminář, kde spolu obě strany diskutovaly na téma lásky k Bohu a bližnímu. V prosinci se pak konalo pravidelné muslimsko-katolické sympozium.[99]
Benedikt XVI. byl taktéž zakladatelem a patronem tzv.Ratzinger Foundation – charitativní organizace, která získává peníze prodejem papežových knih a pojednání, aby ve světě podporovala vzdělání a poskytovalastipendia.
Jeho dalším velkým zájmem byly kočky.[101] Po jeho zvolení papežem římský tisk mylně informoval o tom, že se papež rozhodl vzít si s sebou do apoštolského paláce i dvě, které měl jako kardinál.[101]
Během své funkce prefekta Kongregace pro nauku víry podával kardinál Ratzinger třikrát žádost o ukončení své služby. Důvodem byly jeho zdravotní problémy související s vysokým věkem a sám chtěl mít rovněž více času na psaní. Vzhledem k poslušnosti vůči papeži Janu Pavlu II., který si přál jeho setrvání ve funkci, však ve své funkci pokračoval. V září 1991 Ratzinger prodělal náhloucévní mozkovou příhodu, která dočasně zhoršila jeho zrak. V srpnu 1992 při návštěvě Alp upadl a udeřil se hlavou o radiátor.
Tyto okolnosti byly známy při konkláve, kde byl zvolen papežem. V květnu 2005 Vatikán zveřejnil, že později utrpěl ještě jednu slabší mozkovou příhodu, ale neoznámil, kdy se tak přesně stalo. Bylo to nejspíše někdy mezi lety 2003 a 2005. Francouzský kardinálPhilippe Barbarin prozradil, že od doby první příhody trpí Ratzinger problémy se srdcem, kvůli kterým musí užívat léky. Stále však byl Ratzinger v mnohem lepším zdravotním stavu, než jeho předchůdce ve stejném věku (79 let). V listopadu 2006 vypluly na veřejnost z neověřených zdrojů informace, že papež podstoupil operaci jako přípravu pro případnou aplikacibypassu, a že bronchitida, kterou papež prodělal, zvýšila nápor na jeho srdce.[102]
Na konci prosince roku 2022 začali být lékaři zdravím emeritního papeže znepokojeni. Dne 28. prosince vyzval papež František věřící, aby se za něj modlili.[103]
Benedikt XVI. zemřel31. prosince2022 vklášteře Mater Ecclesiae ve Vatikánu v 9:34 místního času.[104] Jeho pohřeb se konal dne 5. ledna 2023. Obřadu se zúčastnil i jeho nástupce papež František a řada světových politiků (mezi nimi i český premiérPetr Fiala). Po pohřbu byla rakev s jeho tělem uložena do hrobky pod bazilikou sv. Petra.
Benedikt XVI. napsal mnoho teologických děl, zejména pak odborných. Několik titulů se týká taktéž politiky a kultury vEvropě. Kromě jeho vlastních psaných děl vycházejí v knižní podobě pod různými názvy i sbírky a výběry z jeho homilií, přednášek či pravidelných středečních katechezí, které přednáší během generálních audiencí.[105]
↑Katalog Německé národní knihovny.Dostupné online. [cit. 2023-08-10].
↑HOROWITZ, Jason; POVOLEDO, Elisabetta. Pope Benedict XVI: Updates: Pope Benedict XVI Dies.The New York Times. 2022-12-31.Dostupné online [cit. 2022-12-31].ISSN0362-4331. (anglicky)
↑„Osud Benediktovi XVI. nadělil poněkud přísnou tvář, ale on sám přezdívku ‚rotvajler boží‘ přijal s vtipem.“ –HOMOLOVÁ, Marie. Pan Papež. Seznamte se.MF Dnes. 2009-09-12, roč. XX, čís. 214, s. A1, C1.Dostupné online [cit. 2009-09-13].ISSN9771210116034-09214.
↑DULLES, Avery. The Catholicity of the Augsburg Confession.The Journal of Religion. 1983, roč. 63, čís. 4, s. 337–354.Dostupné online [cit. 2022-12-31].ISSN0022-4189.
↑WESTPFAHL, Marion; WASTL, Ulrich; PUSCH, Martin; NATA, Gladstein; PHILIPP, Schenke.Sexueller Missbrauch Minderjähriger und erwachsener Schutzbefohlener durch Kleriker sowie hauptamtliche Bedienstete im Bereich der Erzdiözese München und Freising von 1945 bis 2019 [online]. München: Westpfahl Spilker Wastl Rechtsanwälte, 2021-01-20 [cit. 2022-01-23].Dostupné online. (německy)
↑ Bývalý papež Benedikt XVI. podle vyšetřovací zprávy pochybil v případech sexuálního zneužívání.iROZHLAS [online].Český rozhlas [cit. 2022-01-23].Dostupné online.
↑RATZINGER, Joseph.Duch liturgie. Brno: Barrister & Principal, 2006.ISBN80-7364-032-5. Kapitola 3. Oltář a směr modliteb v liturgii, s. 73–74.
↑Originální název zní SALZ DER ERDE (Sul země), vydáno 1996
↑SEEWALD, Peter.Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí. Praha: Portál, 2005.ISBN80-7367-016-X. Kapitola 2. Problémy katolické církve, s. 124.
↑ Pope sorry for offending Muslims.news.bbc.co.uk. 2006-09-17.Dostupné online [cit. 2022-12-31]. (anglicky)
↑ German Chancellor Defends Pope against Muslim Anger.www.christiantoday.com [online]. [cit. 2022-12-31].Dostupné online. (anglicky)
↑ AdelaideNow... Merkel defends Pope amid Muslim fury.web.archive.org [online]. 2009-03-19 [cit. 2022-12-31].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2009-03-19.
↑THOSSOVÁ, Alena. Deus caritas est je nejprodávanějším dokumentem poslední doby / Christnet.eu.www.christnet.eu [online]. [cit. 2022-12-31].Dostupné online.
PETRÁČEK, Tomáš. Joseph Ratzinger mezi mýtem a realitou. Amicus Josephus (Benedictus XVI.) sed magis amica veritas.Christnet [online]. 2023-01-06 [cit. 2023-01-06].Dostupné online.
_2.jpg)
_mod.jpg)
.png)
.png)
.png)
