| Prof.PhDr. Bedřich Hrozný | |
|---|---|
 | |
| Narození | 6. května1879 Lysá nad Labem Rakousko-Uhersko  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 12. prosince1952 (ve věku 73 let) Praha Československo  Československo |
| Místo pohřbení | evangelický hřbitov v Lysé nad Labem |
| Bydliště | Ořechovka |
| Alma mater | Vídeňská univerzita Humboldtova univerzita Evangelická teologická fakulta Univerzity ve Vídni |
| Povolání | orientalista,archeolog,spisovatel,vysokoškolský učitel, chetitolog, asyriolog, knihovník,historik,učitel a filolog |
| Zaměstnavatelé | Univerzita Karlova Vídeňská univerzita |
| Ocenění | honorary doctor of the University of Toulouse (1945) čestný doktor Pařížské univerzity (1946) |
| Nábož. vyznání | Evangelická církev v Rakousku (1781–1918) (1879–1918) Českobratrská církev evangelická (1918–1952) |
| Rodiče | Václav Hrozný[1] |
| Příbuzní | Vladimír Tardy (synovec) |
| Funkce | děkan (1926–1927) rektor Univerzity Karlovy (1939) presbyter |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
Bedřich Hrozný (6. května1879Lysá nad Labem[2] –12. prosince1952Praha) byl českýklínopisec aorientalista, který rozluštil jazyk starověkýchChetitů (1917) a položil tak základy oboruchetitologie.[3] Na Filozofické fakultě UK v Praze založil a řídilSeminář pro klínopisné badání a dějiny starého Orientu. Působil jako vysokoškolský pedagog, historik a archeolog. V letech 1926–1927 byl děkanem Filozofické fakulty UK[4] a v letech 1939–1940 rektorem UK.[5]
.jpg)
Narodil se v Lysé nad Labem jako syn evangelickéhofaráře. Byl nejstarší z pěti dětí.[6] Studoval naAkademickém gymnáziu vPraze, po smrti otce středoškolská studia dokončil nagymnáziu vKolíně (1897),[7] kde ho učil nadšený orientalistaJustin Václav Prášek.[6][8] Kromě tehdy povinnélatiny aklasické řečtiny se naučil základůmhebrejštiny aarabštiny. Ve svých studiích pokračoval na přání otce na bohoslovecké fakultěvídeňské univerzity. Zde vydržel pouhý jeden semestr a přestoupil na fakultu filosofickou, na níž se věnoval zejména orientálním jazykům, předevšímakkadštině,aramejštině,etiopštině,sanskrtu asumerštině. Za dobu svého studia zvládl celkem deset orientálních jazyků. Navštěvoval též přednášky o dějinách starého Orientu. V roce 1901 získaldoktorát a jednoročnístipendium naberlínské univerzitě. Ta spolu sOxfordskou univerzitou tehdy představovala špičkové badatelské pracovištěorientalistiky. Těžištěm jeho vědecké práce bylklínopis, tedy studiumsumerských aakkadských textů.[8] Výsledkem dvouměsíčního pobytu v Londýně byla práce nazvanáSumerskobabylónské mýty o bohu Ninragovi (Ninibovi) (Sumerischbabylonische Mythen von dem Gott Ninrag (Ninib), v níž Hrozný shromáždil a vydal všechny tehdy známé fragmenty tohoto starověkého mýtu.[9]
V roce 1902 nastoupil jako praktikant do vídeňské univerzitní knihovny.[7] V roce 1904 odjel s prof.Ernstem Sellinem doOrientu, kde se jako odborník na klínové písmo podílel na archeologických výzkumech v lokalitě Tell Taanek, procestovalSýrii,Palestinu aEgypt.[6][9] Po návratu doVídně se stal soukromým docentem pro řeči semitské, ale nadále pracoval v Univerzitní knihovně, kde roku 1909 získaldefinitivu. V tomto roce se i v Praze oženil s Vlastou Miladou Procházkovou. Spolu měli dvě děti, dcery Olgu (* 19. 10. 1914) a Helenu (* 7. 10. 1917).[10][8][9]
V roce 1906 při pobytu vMalé Asii (asi 150 km severovýchodně odAnkary) byl německou expedicí objeven velký archívchetitských králů, který obsahoval množstvíhliněných tabulek popsaných již známýmklínovým písmem, ale neznámou řečí, která vzdorovala mnoha badatelům. Hrozný vyjádřil před shromážděním Německé orientální společnosti svůj zájem o tuto problematiku. V roce 1913 mu bylo umožněno podílet se na výzkumu chetitských textů a podepsal smlouvu, která mu na dva roky poskytovala publikační právo. V roce 1914 odjel doIstanbulu, kde měl přístup k nálezům a mohl pracovat s originály hliněných tabulek.[7][8] Když před válkou odjížděl zpět do Vídně, odvážel si s sebou kolem tří set opisů klínopisných tabulek.[6] Mohl se věnovat analyzování dovezeného materiálu. Dne 24. listopadu 1915 přednesl na schůzi Předoasijské společnosti v Berlíně přednášku o rozluštění textu současně s prvním stručným nárysem mluvnice tohoto jazyka, jímž byl, jak se ukázalo, jazyk chetitský.[8] Kromě toho také zjistil, žechetitština patří ke skupině tzv.indoevropských jazyků, a je tedy příbuzná sřečtinou,latinou, indickými jazyky apod.[6] Jeho přednáška vyšla ještě téhož roku tiskem pod názvemRozřešení chetitské otázky, předběžná zpráva (Die Lösung des hethitischen Problems. Ein vorläufiger Bericht).[9]
Běhemprvní světové války byl sice odveden, ale sloužil jako písař štábu ve Vídni. Mohl pokračovat ve svém bádání, jehož výsledky publikoval roku 1917 ve své stěžejní práciDie Sprache der Hethiter,ihr Bau und Zugehörigkeit zum indogermanischen Sprachstamm. Ein Entzifferungsversuch (Řeč Chetitů, její stavba a příslušnost k indoevropskému jazykovému kmeni. Pokus o luštění).[8] Definitivní potvrzení své teorie prokázal překladem náboženských a historických chetitských textů. Práce vyšla v Lipsku roku 1919 pod názvemChetitské klínopisné texty z Boghazköi v přepisu s překladem a komentářem (Hethitische Keilschrifttexte aus Boghazköi. In Umschrift, mit Übersetzung und Kommentar).[9]
Po vznikuČeskoslovenska (1918) byl jmenován profesorem klínopisu a dějin starého Orientu napražské univerzitě.[9] Roku 1924 získal peníze na první českou expedici doŠech Sadu, kde v dubnu téhož roku začaly výkopy. Později kopal na pahorku Tell Erfád (severníSýrie), kde vykopal pozůstatky řeckých staveb, velké množství keramiky,terakotových sošek.[7][8]
V roce 1925 se mu na další expedici (Kaisarií na kopci Kültepe) podařilo při vykopávkách v Malé Asii objevit přes 1000 hliněných tabulek, popsaných klínovým písmem a obsahujících smlouvy a dopisyasyrských kupců z druhého tisíciletí před naším letopočtem.[6] Tento obchodní archiv marně hledaly desítky vědců. Potvrdilo se mj. i to, co Hrozný zjistil již při studiu klínových textů sumersko-babylonských: už staří Sumerové 3 tisíce let před naším letopočtem znali slad a uměli vařitpivo. A to podle celé řady receptů. Je zajímavé, že jelikož chtěl kopat i v okolí kopce Kültepe, musel odkoupit přilehlou louku, jako majitele této louky nechal zapsat československý stát. Při těchto vykopávkách bylo nalezeno chetitské městoKaneš. V listopadu 1925 se musel vrátit zpět do Československa, kde uspořádal přednášku o svých výzkumech a nálezech.[7] Část nálezu se mu podařilo dovézt do Prahy a přes 400 tabulek je zpřístupněno v mezinárodní databázi klínopisných textů.[9]
V roce 1926 byl zvolen děkanem filozofické fakulty. Byl aktivním organizátorem vědeckého života a popularizátorem vědy. Patřil mezi první členyOrientálního ústavu v Praze a v roce 1929 založil mezinárodní vědecký časopisArchiv Orientální.[8][9] Do roku 1952 byl hlavním redaktorem a pravidelně přispíval svými články. Přednášel na řaděuniverzit a jeho přednášky byly velice úspěšné. Byl vysoce váženým vědcem i v zahraničí, dopisujícím členem vědeckých společností v Paříži, Kodani, Amsterdamu. Stockholmu a Oslu. Univerzity v Paříži, v Oslo a v Sofii mu udělily čestné doktoráty.[7] V roce 1936 absolvoval velké přednáškové turné po univerzitách vSovětském svazu.[8][6]
Dalším okruhem jeho zájmu se staly dějinyPředního východu, které spojoval s kulturou starobylých národůIndie aKréty. Pokoušel se o rozluštění staréhokrétského aprotoindického jazyka. Své bádání shrnul v rozsáhlé monografii, která postupně vyšla ve třech verzíchNejstarší dějiny Přední Asie a Indie (1940, 1943, 1947).[7][8] Během let 1933–1936 vydal třísvazkové díloLes inscriptions hittites hiéroglyphiques (Chetitské hieroglyfické nápisy), v němž rekapituloval výsledky svého bádání a vědecký materiál získaný ze studijní cesty do Turecka a Sýrie v roce 1934.[6][9]
Roku 1939 měl možnost emigrovat, ale to odmítl; v téže době byl zvolenrektoremKarlovy univerzity. Jako rektor se odvážně postavil německým vojákům zasahujícím proti českým studentům na půděPrávnické fakulty UK. Když vstoupili do atria právnické fakulty, postavou vysoký Bedřich Hrozný stál rozkročen na schodech a zařval: „Ven darebáci! Toto je akademická půda.“ Vojáci tehdy opravdu odešli.[3][11] Roku 1940 mu bylo nabídnuto místo na ministerstvu školství, které také odmítl.[4]
V roce 1944 byl stižen záchvatemmrtvice a poté opakovaně čerpal zdravotní dovolenou. K vědecké práci se už nevrátil ani po osvobození Československa. V roce 1947 obdržel Státní cenu a 12. listopadu 1952 byl jmenován členem nově založenéČeskoslovenské akademie věd.[7][8]
Dne 22. dubna 1952 si zlomil nohu ve své pracovně. Byl převezen nejprve do Vojenské nemocnice v Praze a potom do státního sanatoria. Zde v listopadu 1952 byl jmenován prezidentemKlementem Gottwaldem akademikem a stal se jedním z prvních členůČeskoslovenské akademie věd. Dne 12. prosince 1952 zemřel ve státním sanatoriu v Praze.[6] Poslední velkou publikací, která vyšla ještě za jeho života, byl první svazekKlínopisných nápisů z Kültepe (Inscriptions cunéiformes du Kultépé), v němž Bedřich Hrozný vydal kopie staroasyrských tabulek objevených během svého archeologického výzkumu starověké obchodní osady asyrských kupců v maloasijské Kaneši.[9]
Pochován byl v Lysé nad Labem na evangelickémhřbitově. Po jeho zrušení (1977) byly jeho ostatky přeneseny na obecní hřbitov. Jeho původní náhrobní obelisk nyní stojí v areálumístního evangelického sboru.
Jeho vědecká činnost byla neobyčejně rozsáhlá a všestranná. Jeho první vědecká práce vyšla již v roce 1902 a celý seznam jeho vědeckých prací obsahuje přes 200 titulů. Ve svých pracích, které psal česky, německy, francouzsky a anglicky, se věnoval především Malé Asii a starověkéMezopotámii, zabýval se však istarověkým Egyptem,Krétou aIndií.
Zatímco jeho práce v oboruklínopis, tedy sumerská a akkadskáfilologie a pozdějichetitologie, byla a je mezinárodně uznávaná a přijímaná, byly jeho pozdější pokusy o rozluštění celé řady jiných písem či jeho alternativníDějiny Přední Asie odbornou veřejností odmítnuty. Dnes je známo, že správně určil jen malou část těchto hieroglifických znaků.[6]
Již před svou smrtí se Bedřich Hrozný stal v Československu předmětem značné glorifikace a mystifikace, počínajeStopami zašlých kulturLubora Matouše[14] až po naprosto nekritické popularizační práce René Kopeckého.[15]
Napsal také řadu populárně-vědeckých publikací a článků, především ze svých cest a terénních archeologických výzkumů. Jako popularizátor vědy vystupoval i v rozhlasových pořadech.[16]
Obrázky, zvuky či videa k tématuBedřich Hrozný na Wikimedia Commons
Digitalizovaná dílaBedřicha Hrozného vČeské digitální knihovně