V roce 1945 se Běloruská SSR stala zakládajícím členem Organizace spojených národů a Sovětského svazu. Republika byla domovem rozsáhlého a různorodého protinacistického povstaleckého hnutí, které dominovalo politice až do 70. let 20. století a dohlíželo na přeměnu Běloruska z agrárního na průmyslový stát. Po roce 1986 bylo jednou z oblastí nejvíce postiženýchčernobylskou jadernou katastrofou. Parlament republiky vyhlásil v červenci 1990svrchovanost Běloruska a běhemrozpadu Sovětského svazu získalo Bělorusko v srpnu 1991 nezávislost. Po přijetí nové ústavy v roce 1994 bylAlexandr Lukašenko v prvních a jediných svobodných volbách po získání nezávislosti zvolen prvnímprezidentem Běloruska a od té doby zastává funkci prezidenta. V roce 2000 podepsaly Bělorusko a Rusko smlouvu o užší spolupráci, a vytvořily takSvaz Ruska a Běloruska.
NázevBělorusko úzce souvisí s pojmemBělaja Rus, tedy českyBílá Rus.[16] Existuje několik tvrzení o původu názvuBílá Rus.[17] Etnicko-náboženská teorie předpokládá, že název označoval část starých ruských zemí v rámciLitevského velkoknížectví, která byla osídlena převážněSlovany, kteří byli brzypokřesťanštěni, na rozdíl odČerné Rusi, jež byla osídlena převážně pohanskýmiBalty. [17] Alternativní vysvětlení názvu komentuje bílý oděv, který nosí místní slovanské obyvatelstvo.[17] Třetí teorie předpokládá, že staré ruské země, které nebyly dobytyTatary (tj,Polock,Vitebsk aMogilev), byly označovány jakoBílá Rus.[17] Čtvrtá teorie předpokládá, že bílá barva byla spojována se západem a Bělorusko bylo v 9. až 13. století západní částíRusi.[18]
PojemBělarussia (rusky Белору́ссия, druhá část je podobná, ale píše se a zdůrazňuje jinak než Росси́я,Russia) se poprvé objevil v dobáchRuského impéria aruský car byl obvykle stylizován jako „car všech Rusů“, protožeRusko neboRuská říše byla tvořena třemi částmi Ruska – Velkou, Malou a Bílou.[19] Tím se tvrdilo, že všechna území jsou ruská a všechny národy jsou také ruské; v případě Bělorusů šlo o varianty ruského národa.[20]
Poříjnové bolševické revoluci v roce 1917 způsobil termínBílé Rusko určité zmatky, protože to byl také název vojenské síly, která se postavila proti rudým bolševikům[24]. v období Běloruské SSR byl termínBělorussia přijat jako součást národního uvědomění. V západním Bělorusku pod polskou kontrolou seBělorussia v meziválečném období začalo běžně používat v oblastechBělostoku aGrodna.[21]
TermínBělarussia (jeho názvy v jiných jazycích, např. v češtině, vycházejí z ruské podoby) se oficiálně používal pouze do roku 1991. Oficiálně je plný název zeměBěloruská republika (Рэспубліка Беларусь, Республика Беларусь,Respublika Belarus).[22] V Rusku je používání názvuBělorussia stále velmi rozšířené.[23]
Kolem5. století byla oblast převzataslovanskými kmeny.[27] Převzetí bylo částečně způsobeno nedostatečnou vojenskou koordinací Baltů, ale postupná asimilace Baltů do slovanské kultury měla mírumilovnou povahu.[28] K přišlým slovanským kmenům patřiliKriviči,Dregoviči,Polochané neboRadimiči. Jejich oblast vymeziliSkytové, kteří migrovali na okrajích slovanského osídlení. Nájezdníci z Asie, mezi nimiž byliHunové aAvaři, tudy prošli v 5.–7. století, ale nedokázali Slovany vytlačit.[29]
První zmínky o běloruských knížectvích pocházejí z 9. století. Nejdůležitějším z nich byloPolocké knížectví, první významný státní útvar běloruských dějin. Hlavním městem bylPolock, jež je v písemných pramenech poprvé zmiňován roku 860. Zakladatelem knížectví bylVarjag (Viking)Ragnvald. Příběh jeho dceryRognědy, kterou unesl knížeKyjevské RusiVladimír I., patří k nejznámějším příběhům raných běloruských dějin.Polocké knížectví bylo do velkého slovanského soustátí Kyjevské Rusi nakonec v 10. století integrováno, stalo se jedním ze tří jejích hlavních stavebních kamenů. Kyjevská Rus přinesla Polockému státuchristianizaci, jež započala okolo roku 992. Misionáře vyslal z kyjevského centraVladimír I. Za vládyIzjaslava Vladimiroviče (978–1001), „knížete knihomila“, došlo v Polocku ke kulturnímu rozkvětu a zavedenícyrilice. Za vlády knížeteVseslava Brjačislaviče (1044–1101) získal Polock na Kyjevu mnohem větší nezávislost. Vseslav politicky těžil z krize uvnitř Kyjevské Rusi, ekonomicky ze zprostředkování obchodu mezi Kyjevem aSkandinávií. V roce 1067 bylo poprvé v písemných pramenech zmíněno městoMinsk.
V oblasti již předtím existovala ještě další knížectví, jiná vznikla po rozpadu Polocku:Turovské,Gorodenské,Vitebské neboMinské knížectví. Nejvýznamnější z nich bylo Turovské, jehož první knížeSvatopluk Vladimirovič sehrál významnou roli při formování Kyjevské Rusi.
Pozániku Kyjevské Rusi (definitivně1240) podnáporem Mongolů (běloruskému území se jejich invaze vyhnula) začala do mocensky rozdrobeného prostoru pronikat litevská knížata. Území tzv.Černé Rusi (okolíNovogrodku) si podřídil už kníže, později král,Mindaugas v polovině13. století. Roku 1242 se k Litvě připojilo i Minské knížectví. Po roce1316 (nástupGediminase) už litevští panovníci systematicky připojovali jednotlivé běloruské a ukrajinské země ke svému soustátí.
Také vzrůstající tlak německých vojsk (Řád německých rytířů aŘád mečových rytířů) a nájezdyTatarů/Mongolů přispěly ke zformování litevsko-běloruské jednoty. Bílá Rus tvořila podstatnou částVelikého knížectví litevského. Hlavní město se zpočátku dokonce nacházelo v Bělorusku, byl jímNovogrodek, kde byl roku1253 korunován první (a poslední) litevský králMindaugas. Roku1323 bylo ale hlavní město přesunuto více na západ, do dnešního litevskéhoVilniusu (Vilna). Zlatá éra tohoto státního útvaru nastala zejména za vládyVitolda Velikého. Jeho dědictvím jsou i symboly jako znak zvanýpahoňa nebo bílo-červeno-bílá vlajka. Ty však jsou dnes v Bělorusku státními orgány vytlačovány z veřejného prostoru.[30]
Litevské velkoknížectví v 13.–15. století, v době největšího rozmachu; právě Bílá Rus spolu se starou Litvou tvořily jádro tohoto státuSmolensk roku 1627
Útoky moskevských vojsk na východní hranice země na konci15. století (viz téžrusko-litevské války) si vynutily centralizaci státu a zvýšení finančních výdajů na vojsko. Na začátku16. století ztratila slábnoucí Litva východní část Bílé Rusi včetně městaSmolenska (1514). Ten byl sice roku 1611 Rusům ještě jednou vyrván, ale roku 1654 ho získali znovu v chaosuChmelnického povstání a je součástí Ruska do dnešních dnů.
V roce1569 se Litva a sousední Polsko, do té doby spojené pouze osobou panovníka, sjednotily ve federativní stát nazvanýRepublika obou národů. Pro Litvu a Bílou Rus to znamenalo ztrátu některých území na jihu (dnes Ukrajina) a podřízení se svrchovanosti polského království. Také částečnou polonizaci (především šlechty a kléru). Poláci usilovali též okatolizaci, nakonec zvolili kompromis zvanýBrestlitevská unie (1595), jež znamenala v Bělorusku vytvořeníBěloruské řeckokatolické církve, která se podřídila římskémupapeži, ale mohla si ponechat východní rituály acírkevní slovanštinu.
V roce 1697 bylo zakázáno používat běloruštinu (přesněji tehdejšírutenštinu, zvanou též staroběloruština) v úředním styku. Na druhou stranu, díky sjednocení tří historických zemí bylo možné až do poloviny17. století vzdorovat tlakuRuského carství. V době Republiky obou národů bylaběloruština silně ovlivněnapolštinou.[zdroj?]
V letech1830/31 propuklo v Polsku (tzv.Kongresovce), Litvě a na Bílé Rusiprotiruské povstání, které ale bylo tvrdě potlačeno. Roku1839, za vládyMikuláše I., byla zahájena silnárusifikace. Bylozakázáno používání běloruského jazyka ve veřejných školách, nesměly vycházet knihy v běloruštině. K těm, kdo vzdorovali, patřilKonstanty Kalinowski (Kastus Kalinouski), jenž pocházel ze zemanské rodiny na východě Běloruska. VHrodnu založil organizaci, která začala vydávat novinyMużyckaja praŭda. Vycházely v běloruštině, nebyly ovšem tištěnycyrilicí, nýbržlatinkou. Když se Kalinowski roku 1863 dozvěděl, že v Polsku vypukloLednového povstání, rozhodl se zahájit vzpouru i v Bělorusku, k níž se snažil strhnout hlavně rolníky. Snil o obnovení polsko-litevského soustátí, v němž by Bělorusko mělo autonomii, a kde by byla lépe vyřešena sociální, zejména rolnická otázka. Jeho povstání ale Moskva potlačila a Kalinowski byl oběšen roku 1864.
Kalinowského postava, jako mnoho jiných témat, je dodnes v Bělorusku předmětem sporů, Lukašenkova vláda jeho památku potlačuje, kvůli jeho protiruskému zaměření. Kalinowského jméno si dal do názvu i běloruský pluk bojující od roku 2022 proti ruským okupantům na Ukrajině.[31]
Po potlačení povstání ruská vláda v roce 1864 striktně nařídila užívání cyrilice a až do roku 1905 nebylo povoleno vydávání žádných tiskovin v běloruštině. Koncem19. století a začátkem20. století zesílilo národní hnutí, které usilovalo o samosprávu a opětovné zavedení běloruštiny (např. časopisGomon). Začaly se objevovat i socialistické myšlenky –Ignacy Hryniewiecki, vrahcaraAlexandra II., byl zakladatelem běloruské sekce radikálního hnutíNarodnaja volja.
Ještě horší útlak však čekal Bělorusy v Sovětském svazu. VKurapaty se konaly hromadné popravy běloruských občanů v obdobíStalinovyvelké čistky. Místo je kvůli tomu někdy nazýváno též "běloruskáKatyň".[36] Počet obětí je dodnes utajován, odhady se pohybují od třiceti tisíc po čtvrt milionu popravených. Během „noci popravených básníků“, z 29. na 30. října 1937, bylo v minském vězení zastřeleno 130 významných osobností běloruské kultury (Michaś Čarot,Julij Taubin,Valery Marakou ad.).[37] Byli rovněž zahrabáni v Kurapaty. Hrůznou historii místa odhalil až článek běloruských historikůZjanona Pazňaka a Jauhena Šmyhaleva zveřejněný roku 1988 běhemGorbačovovyperestrojky. Bělorusové pořádají od té doby k místu poutě běhemdušiček, Lukašenkův režim proti nim ale zasahuje a snaží se vzpomínku na stalinské represe vymazat.[38][39]
Běloruští partyzáni
V září1939, šestnáct dní poněmecké invazi, bylo Polsko z východu přepadeno Sovětským svazem; polská část Běloruska byla následně připojena k Běloruské SSR a byla zde zahájenakolektivizace.Německá invaze do SSSR běhemdruhé světové války a následnáněmecká okupace způsobila Bělorusku obrovské škody a ztrátu 2,2–2,7 miliónu lidských životů, což byla celá čtvrtina předválečné populace. Asi 810 000 ze zabitých byli partyzáni. Běloruské partyzánské hnutí bylo mimořádně silné a stalo se po válce základem národní identity.[40] Okupační německá moc jako odpověď uplatňovalataktiku spálené země, vyvražděny byly stovky vesnic. Jejich symbolem se stala zejménaChatyň.[41] Běhemholokaustu bylo vyvražděno 800 tisícŽidů – přibližně 90 % běloruské židovské populace.[42] V říjnu 1941 byl spáchánSlucký pogrom, při kterém byly německými policisty a jejichlitevskými spojenci zavražděny tisíce zdejších Židů a dalších obyvatel městaSluck. Běloruská SSR byla nejhůře zasaženým státem ve druhé světové válce. Bylo zničeno 209 z 290 měst, 85 % průmyslu a více než milion budov. V bojích navýchodní frontě zahynulo 620 tisíc vojákůRudé armády běloruské národnosti.[43] Populace Běloruska se vrátila na předválečnou úroveň až v roce 1971. V roce1945 byla ustanovena současnápolsko-sovětská hranice, která nově probíhala asi o 200 km západněji někdejším polským vnitrozemím. K Bělorusku tak bylo přičleněnoZápadní Bělorusko a většina lidí polské národnosti odtud byla nuceněrepatriována do Polska. Po válce byla poskytnuta Běloruské SSR hospodářská pomoc, která pomohla k obnově zničené ekonomiky. Byla postavena řada nových průmyslových závodů. V 50. letech byla Běloruská SSR dosídlovánaRusy a v menší míře také dalšími národy Sovětského svazu; současně opět zesílilarusifikace, zejména po roce 1959.[44] Někteří Bělorusové zastávali vysoké pozice v sovětské vládě a armádě, jako například dlouholetý ministr zahraničíAndrej Gromyko nebo maršálIvan Jakubovskij, který velel sovětských vojskům běheminvaze do Československa v roce 1968.
Na konci 80. let, v důsledku uvolnění díky Gorbačovově perestrojce, se začala formovat v Bělorusku i první opoziční hnutí. Ke klíčovým patřilaBěloruská lidová fronta (Беларускі Народны Фронт „Адраджэньне“), která brzy začala volat po samostatnosti Běloruska.
V březnu 1990 proběhly volby do Nejvyššího sovětu Běloruské SSR. Ačkoli opoziční kandidáti, většinou spojení s Běloruskou lidovou frontou, obsadili pouze 10 % křesel, celá nová generace politiků začala národnostní otázku vnímat velmi naléhavě. Bělorusko tak 27. července 1990 vyhlásilo svrchovanost.[46] V dubnu 1991 vypukly masové protesty, v Bělorusku známé jako Dubnové stávky (Красавіцкія забастоўкі). Začaly jako odpor proti zdražování, ale rychle přerostly v protisovětské protesty a žádaly nové volby. V reakci na tyto protesty, ale zejména v reakci nasrpnový puč konzervativních komunistů v Moskvě, běloruský Nejvyšší sovět 25. srpna 1991 vyhlásil nezávislost země.
Z krize v Moskvě vyšel vítězněBoris Jelcin, který ale získal vládu jen v Rusku, nikoli v celém Sovětském svazu.Rozpad Sovětského svazu se mu tak hodil k odstranění sovětského vedení jako konkurenčního mocenského centra. 8. srpna tak Jelcin s představiteli Ukrajiny a Běloruska – předsedou běloruského Nejvyššího sovětuStanislavem Šuškevičem a předsedou běloruské vládyVjačeslavem Kebičem – podepsaliBělověžskou dohodou, která ukončila existenci Sovětského svazu.[47] Šuškevič se pak stal první hlavou státu samostatného Běloruska (do 1994), Kebič vedl první běloruskou vládu také až do roku 1994. V březnu 1994 byla přijata nová ústava, ve které byly funkce předsedy vlády svěřeny prezidentovi Běloruska. V prvních přímých prezidentských volbách v roce 1994 nečekaně zvítězil do té doby poměrně neznámýAlexandr Lukašenko, zejména díky svému protikorupčnímu programu.[48] Ve druhém kole porazil drtivě Vjačeslava Kebiče, když získal 80 procent hlasů. Byly to však poslední skutečně demokratické volby v Bělorusku. Lukašenko rychle začal odbourávat demokratické mechanismy a budovat „poslední diktaturu v Evropě“, jak se o jeho režimu začalo mluvit.[49][50]
Již prezidentské volby v roce 2006 budily pochybnosti, když byl kandidát opoziceAljaksandar Kazulin před volbami zatčen, obviněn z výtržnictví a odsouzen na 5,5 roku do vězení.[51] V roce 2010 se konaly další prezidentské volby, ve kterých získali Lukašenkovi protikandidáti jednotky procent hlasů. Opozice označila volby za zmanipulované, následovaly pokojné demonstrace, které režim tvrdě rozehnal a hlavní představitele (včetně několika prezidentských protikandidátů) uvěznil.[52]
Dalšíprezidentské volby se konaly 9. srpna 2020. Bankéř a filantrop Viktar Babaryka, kandidující proti Lukašenkovi, byl vyloučen volební komisí a roku 2021 odsouzen na 14 let do vězení. Jeho syn Eduard Babaryka byl zadržen spolu s otcem a po třech letech ve vazbě odsouzen na 8 let vězení.[53] Proti Lukašenkovi se roku 2020 postavilSjarhej Cichanouski, který byl před volbami zatčen a jeho kandidaturu převzala manželkaSvjatlana Cichanouská. Vítězem voleb byl však opět vyhlášen Lukašenko. Po zveřejnění výsledků čelil Lukašenkomasovým protestům, během nich bylo zhruba 7000 lidí zatčeno, 300 zraněno a pět lidí zemřelo.[54][55] Desítky lidí byly nezvěstných.[56] Výsledky voleb řada států, včetně České republiky aEU, neuznala.[57] Hlavní opoziční kandidátka ve volbách roku 2020Svjatlana Cichanouská odešla do Litvy, kde se stala exilovým lídrem běloruské opozice.[58] Kdyby se vrátila zpátky do Běloruska, hrozilo by jí až 15 let vězení za údajnou velezradu.[59] Zatykač na ni vydalo i Rusko.
V prezidentských volbách roku 2025 se už neobjevili žádní relevantní protikandidáti a Lukašenko zvítězil se ziskem 86,8 % hlasů.[60]
Lukašenko svůj režim mezinárodně opřel především o spolupráci s Ruskem, zejména od nástupuVladimira Putina k moci. Zpočátku měl Lukašenko s Putinem řadu sporů, zejména o dodávky plynu. Ale s rostoucí opozicí uvnitř Běloruska a zejména poté, co Putin Lukašenka podržel při protestech v roce 2020, se Lukašenko stal na Rusku plně závislým.[61] Umožnil Rusům využít běloruské území kútoku na Ukrajinu v roce 2022, byť běloruskou armádu do invaze nezapojil.[62][63] V roce 2022 ale vzniklo „společné vojenské uskupení“ Běloruska a Ruska, jež zakládá trvalou přítomnost ruské armády v Bělorusku.[64] Stále více se hovoří o ruských plánech na plné ovládnutí Běloruska a jeho začlenění do Ruské federace.[65][66]
Bělorusko se pod třicetiletou diktaturou Alexandra Lukašenka stalo jednou z nejizolovanějších a nejnebezpečnějších zemí v Evropě. Lukašenko a jeho režim zničili a vyvrátili z kořenů mnoho životů – uvěznili více než tisíc politických vězňů v otřesných podmínkách, bezostyšně falšovali volby a prováděli masové represe, které vedly k odchodu občanské společnosti ze země. Lukašenko by však nebyl schopen přežít bez záštity Vladimira Putina. Od ruské invaze na Ukrajinu Bělorusko fakticky funguje jako prodloužená ruka Ruska. Lukašenko se stal nástrojem při provádění Putinovy války a chrání ho před odpovědností.[67]
Běloruská vlajka je tvořena listem o poměru stran 1:2 se dvěma vodorovnými pruhy, červeným a zeleným, o poměru šířek 2:1. V žerďové části je umístěn bílý pruh o šířce ⅑ délky vlajky s červeným ornamentem.
Běloruský státní znak je emblém sovětského typu, který tvoří zlatá mapa obrysu země na paprscích slunce, vycházejícího zpoza modré planety. Ohraničení tvoří věnec z obilných klasů, do nichž jsou vloženy květylnu ajetele. Nad nimi je rudá pěticípá hvězda. Klasy jsou na každé straně třikrát převázány stuhou v národních barvách (červená, zelená), ve spodní části je zlatý název státu vběloruštině „РЭСПУБЛIКА БЕЛАРУСЬ” (v latince RESPUBLIKA BELARUS).
Běloruská hymna je píseňМы, беларусы (v latinceMy, Belarusy,ruskyМы, белорусы,českyMy, Bělorusové). Jedná se o neoficiální název, dle běloruských právních předpisů se hymna nazývá „Státní hymna Běloruské republiky“. Hudbu složil Nescer Sakalovski, autorem původních slov byl Maxim Klimkovič, text však doznal určitých změn.
S rozlohou 207 595 km² je Bělorusko 84. největším státem na světě, 13. největším v Evropě a 2,6× větším než Česká republika. Bělorusko je největšímvnitrozemským státem v Evropě. Na západě má 418 km dlouhou hranici sPolskem, 640 km sLitvou, 161 km sLotyšskem, na východě 1 312 km s Ruskem a na jihu 1 111 km sUkrajinou. Rozkládá se v nížinné oblasti v západní částiVýchodoevropské roviny s nevelkými výškovými rozdíly. Nejvyšším bodem země je s nadmořskou výškou 345 m n. m. vrchDzjaržynskaja hara západně odMinsku.[zdroj?]
Bělorusko má přes 11 000 jezer.Běloruská jezera jsou pozůstatkem po ustupujícímledovci na konciposlední doby ledové. Nejvýznamnější hlubokájezera ledovcového původu rozmanitých tvarů pobřeží jsou charakteristická pro sever republiky. Největší z nich jsou jezeroNarač (79,6 km²) aAsvějské jezero (52,8 km²). Ve středu Běloruska jsou jezera mělká a zarůstající, převážně říčního akrasovo-sufozního původu. Na jihu v Polesí je mnoho mělkých jezer uprostřed bažin, z nichž nejvýznamnější jsouČervené (43,6 km²) aVyhanavské (26 km²). Nejhlubší jezera jsouDlouhé (52,8 m),Riču (51,9 m) aHiňkava (43,3 m).[zdroj?]
Klimatické podmínky v Bělorusku mají oproti střední Evropě výraznějikontinentální charakter, s chladnější zimou. Průměrné lednové teploty se pohybují od −5,1 na západě do −7,5 °C na východě, v červenci je pak po celé zemi průměrná teplota kolem 18°C. Průměrné roční srážky jsou 550–650 mm. Většina z nich připadá na jaro a léto.Vlhkost podnebí je důsledkem vlivu atlantského proudění a blízkostiBaltského moře.[zdroj?]
Země má nadprůměrné zalesnění, 38,8 % plochy pokrývají lesy = 80 640 km²[69]. Na severu převažujesmrk,borovice,jedle,bříza, na jihu pakdub,buk ajilm. Jehličnany jsou silně zastoupeny v Polesí. Louky a pastviny tvoří kolem 20 % území.
Fauna se zde podstatně neliší od středoevropské. Běloruské lesy jsou mimořádně bohaté na živočišné druhy. Vyskytuje se zdelos,rys,medvěd hnědý, méně často pakvlk. V polsko-běloruském národním parkuBělověžský prales lze pak spatřitzubry. Již v roce 1979 byl tento prales zapsán na seznam světového přírodního dědictví UNESCO.[70]
Bělorusko jeprezidentská republika, kterou řídíprezident advoukomorovéNárodní shromáždění. Funkční období prezidenta je pět let. Podle ústavy z roku1994 mohl prezident sloužit pouze dvě funkční období jako prezident, ale změna ústavy v roce 2004 odstranila omezení funkčních období.[71]Alexandr Lukašenko je prezidentem Běloruska od roku 1994. V roce1996 Lukašenko vyzval ke kontroverznímu hlasování o prodloužení prezidentského období z pěti na sedm let. V důsledku toho byly volby, k nimž mělo dojít v roce1999, posunuty na rok2001. Referendum o prodloužení odsoudil jako „fantastický“ podvod hlavní volební důstojník Viktar Hančar, který byl z úřadu pro oficiální záležitosti odvolán během kampaně.[72] Později zmizel beze stopy. Národní shromáždění jedvoukomorový parlament složený ze 110členné sněmovny (dolní komora) a 64členné rady republiky (horní komora).[zdroj?]
Sněmovna má pravomoc jmenovatpředsedu vlády, provádět ústavní změny, požadovat vyslovení důvěry předsedovi vlády a navrhovat zahraniční a domácí politiku.[73] Rada republiky má pravomoc vybírat různé vládní úředníky, vést obžalovací proces s prezidentem a přijímat nebo odmítat návrhy zákonů schválené Sněmovnou. Každá komora má možnost vetovat jakýkoli zákon schválený místními úředníky, pokud je to v rozporu s ústavou.[74]
Vláda zahrnuje Radu ministrů v čele s předsedou vlády a pěti místopředsedy vlády.[75] Členové této rady nemusí být členy zákonodárného sboru a jsou jmenováni prezidentem. Soudnictví zahrnuje Nejvyšší soud a zvláštní soudy, jako je Ústavní soud, který se zabývá konkrétními otázkami souvisejícími s ústavním a obchodním právem. Soudce vnitrostátních soudů jmenuje prezident a potvrzuje je Rada republiky. V trestních věcech je nejvyšším odvolacím soudem nejvyšší soud. Běloruská ústava zakazuje použití zvláštních mimosoudních „soudů“, typicky arbitráží.[74]
Vparlamentních volbách v roce 2012 nebylo 105 ze 110 členů zvolených do Sněmovny reprezentantů přidruženo k žádné politické straně. Komunistická strana Běloruska získala 3 křesla aAgrární strana a Republikánská strana práce a spravedlnosti po jednom.[76] Většina nestraníků představuje širokou škálu sociálních organizací jako jsou kolektivy pracovníků, veřejná sdružení a organizace občanské společnosti, podobně jako bývalo složení sovětského zákonodárného sboru.[77]
V roce 2024 bylo v Bělorusku na indexu 199 organizací, označených režimem jako „extremistické“. Kromě nevládních a občanských sdružení, webů Салiдарнасць, Zerkal, Tut.by, ad., to jsou veškerá nezávislá media, jako Belsat, RadioSvobodná Evropa neboDeutsche Welle. Předseda Běloruské asociace novinářů Andrej Bastunec Bělorusko přirovnal k evropské „Severní Koreji“.[79]
Soudní systém v Bělorusku postrádá nezávislost a je předmětem politických zásahů.[80] Při výběrových řízeních často dochází ke korupčním praktikám, jako je úplatkářství a v běloruském protikorupčním systému chybí ochranaoznamovatelů aombudsman.[81] Vláda však dosáhla určitého pokroku v boji proti korupci, například minimalizací daňových předpisů s cílem zlepšit transparentnost daňového úřadu.[82]
Dřívější běloruská vlajka používaná v roce 1918 a poté v letech 1943–44Běloruskou centrální radou a v letech 1991–1995, je široce používána jako symbol opozice vůči vládě Alexandra Lukašenka.
Lukašenko sám se popisuje jako „autoritářsky vládnoucí“.[71] Západní země označily Bělorusko pod Lukašenkem za diktaturu; vláda obvinila ty samé západní mocnosti, že se pokoušely Lukašenka vyhnat.[83]Rada Evropy od roku 1997 zakázala členství Běloruska kvůli nedemokratickým hlasovacím a volebním praktikám a nesrovnalostem v ústavním referendu z listopadu 1996 a doplňovacích volbách do parlamentu.[84]
Běloruská vláda je kritizována za porušování lidských práv a za pronásledování nevládních organizací, nezávislých novinářů, národnostních menšin a opozičních politiků.[85][86] V polovině 90. let vzniklo množství nevládních neziskových organizací, z nichž se v únoru 1997 sdružilo 250 podSpolečenství běloruských demokratických NGO a do roku 1999 jejich počet vzrostl na 700.[87] Roku 1999 vyšel prezidentský dekret stanovující povinnou přeregistraci všech nevládních organizací, jehož výsledkem byla redukce jejich počtu z 2 433 na 1 326.[88]
Na základě svědectví Výboru pro zahraniční vztahy Senátu Spojených států označila bývalá ministryně zahraničí USACondoleezza Riceová Bělorusko za jednu ze šesti světových „výsep tyranie“.[89] V reakci na to běloruská vláda nazvala hodnocení „dost daleko od reality“.[90] Centrum pro lidská práva Viasna pravidelně aktualizuje počet politických vězňů a k 10. únoru 2025 její seznam čítá 1 229 osob.[91] v Bělorusku aktuálně zadržovaných. Mezi nimi je aktivista za lidská právaAles Bjaljacki, viceprezident Mezinárodní federace pro lidská práva a šéf Viasny.[92]
Lukašenko v roce 2014 oznámil nový zákon, který zakáže pracovníkůmkolchozů (přibližně 9% z celkového počtu pracovních sil) opustit svá zaměstnání podle libosti – změna zaměstnání a místa bydliště bude vyžadovat povolení od guvernérů. Zákon byl přirovnán knevolnictví.[93][94] Podobné předpisy byly zavedeny pro lesnický průmysl v roce 2012.[95]
Dnem solidarity s politickými vězni je 21. květen. Připomíná násilnou smrt běloruského aktivisty Vitolda Ašuraka, který byl zatčen během protestů roku 2020 a odsouzen na pět let vězení. Roku 2021 byl ve vězení brutálně zbit a na následky utrpěných zranění 21. května 2021 zemřel.
Podle lidskoprávní organizace Viasna bylo v Bělorusku z politických důvodů odsouzeno celkem 6 940 lidí a z nich 1 500 bylo po vykonání trestu propuštěno. Ve vězení je k 21. květnu 2025 více než 200 lidí ohrožených na životě kvůli zdravotním problémům, 39 novinářů, nositel Nobelovy cenyAles Bjaljacki a další aktivisté.Sjarhej Cichanouski si odpykává trest 19 let vězení a rodina o něm už několik let nemá žádné zprávy. V přísné izolaci bez možnosti psát svým příbuzným jsou také další vězni –Maryia Kalesnikava,Viktar Babaryka,Mikalai Statkevič,Ihar Losik,Maksim Znak.[96]
PrezidentAlexandr Lukašenko aruský prezidentVladimir Putin, 2015Americký ministr zahraničíMike Pompeo s Lukašenkem, který se až do voleb v srpnu 2020 snažil mít dobré vztahy s Ruskem i se ZápademPředstavitelé Běloruska, Ruska, Německa, Francie a Ukrajiny na summitu vMinsku, 11–12. února 2015
Bělorusko a Rusko jsou od rozpadu Sovětského svazu blízkými obchodními partnery a diplomatickými spojenci. Bělorusko je, pokud jde o dovoz surovin a vývozní trh, závislé na Rusku.[97]
Svaz Ruska a Běloruska, nadnárodní konfederace, vznikl sériemi smluv v letech 1996–99, které požadovaly měnovou unii, rovná práva, jednotné občanství a společnou zahraniční a obrannou politiku.[97] Budoucnost unie však byla zpochybněna kvůli opakovaným zpožděním měnové unie v Bělorusku, neexistenci data referenda pro návrh ústavy a sporu o ropný obchod.[97]
11. prosince 2007 se objevily zprávy, že obě země projednávaly rámec pro nový stát.[98] 27. května 2008 běloruský prezident Lukašenko uvedl, že ruského premiéra Vladimira Putina označil za „předsedu vlády“ rusko-běloruské aliance. Význam tohoto aktu nebyl v tu chvíli jasný; někteří nesprávně spekulovali, že se Putin stane prezidentem sjednoceného státu Ruska a Běloruska poté, co mu v květnu 2008 skončila funkce ruského prezidenta.[99]
Bělorusko bylo zakládajícím členemSpolečenství nezávislých států (SNS).[100] Uzavřelo obchodní dohody s několika členskými státyEvropské unie (navzdory zákazu cestování do jiných členských států Lukašenkovi a nejvyšším představitelům)[101], včetně sousedního Lotyšska, Litvy a Polska.[102] Cestovní zákazy uvalené Evropskou unií byly v minulosti zrušeny, aby se Lukašenkovi umožnilo účastnit se diplomatických jednání a také zapojit do dialogu jeho vládní a opoziční skupiny.[103]
Oboustranné vztahy se Spojenými státy jsou napjaté, protožeamerické ministerstvo zahraničí podporuje různé protilukašenkovské nevládní organizace a také proto, že běloruská vláda stále více ztěžuje působení organizací se sídlem v USA v zemi.[104] Diplomatické vztahy zůstávají napjaté a v roce 2004 přijaly USA zákon o běloruské demokracii, který povolil financování protivládních běloruských nevládních organizací a zakázal půjčky běloruské vládě, s výjimkou humanitárních účelů.[105] Navzdory těmto politickým třenicím obě země spolupracují na ochraně duševního vlastnictví, prevenci obchodování s lidmi, technologické trestné činnosti a odstraňování následků katastrof.[106]
Dne 15. února 2016 Evropská unie oznámila zmírnění sankcí vůči Bělorusku během setkání 28 ministrů zahraničí EU na pravidelném zasedáníRady Evropské unie.[114]
Generálmajor Andrej Ravkov stojí v čele ministerstva obrany[115] a Alexandr Lukašenko (jako prezident) slouží jako vrchní velitel.[74] Ozbrojené síly byly vytvořeny v roce 1992 z částí bývalýchsovětských ozbrojených sil, které se nacházely na území nové republiky. Transformace bývalých sovětských sil na běloruské ozbrojené síly, která byla dokončena v roce 1997, snížila počet jejích vojáků o 30 000 a restrukturalizovala její vedení a vojenské formace.[116]
Většina členů běloruských složek jsou branci, kteří slouží 12 měsíců, pokud mají vysokoškolské vzdělání, nebo 18 měsíců, pokud tomu tak není.[117] Demografické poklesy běloruských branců zvýšily význam profesionálních vojáků, kterých bylo v roce 2001 celkem 12 000.[118] V roce 2005 bylo asi 1,4 % běloruského hrubého domácího produktu věnováno na vojenské výdaje.[119]
Bělorusko nevyjádřilo přání vstoupit doNATO, ale od roku 1997 se účastní programu individuálního partnerství[120] a poskytuje tankování a podporu vzdušného prostoru pro misiISAF vAfghánistánu.[121] Bělorusko poprvé začalo spolupracovat s NATO podpisem dokumentů k účasti na jejich programu partnerství pro mír v roce 1995.[122] Bělorusko však do NATO nemůže vstoupit, protože je členemOrganizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti. Napětí mezi NATO a Běloruskem vyvrcholilo po prezidentských volbách v Bělorusku v březnu 2006.[123]
Bělorusko je jedinou evropskou zemí, která stále praktikuje trest smrti. USA a Bělorusko byly jedinými dvěma z 56 členských státůOrganizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, které v roce 2011 prováděly popravy.[124]
Bělorusko je rozděleno do šesti oblastí (běloruskyвобласць,ruskyобласть), které jsou pojmenovány po městech, která slouží jako jejich správní centra.[125]
Každá oblast má provinční zákonodárný orgán, který se nazývá oblastní rada (bělorusky: абласны Савет Дэпутатаў, rusky: областной Совет Депутатов), a zemský výkonný orgán nazvaný správa oblasti (bělorusky: абласны выканаўчы камітэт, rusky: областно́й исполнительный комите́т), jehož předsedu jmenuje prezident.[126] Oblasti se dále dělí na rajóny, které se běžně překládají jako okresy (bělorusky: раён, rusky: район).[125]
Každý rajón má svůj vlastní zákonodárný orgán nebo radu rajónu (bělorusky: раённы Савет Дэпутатаў, rusky: районный Совет Депутатов) zvolenou obyvateli a výkonný orgán nebo správu rajónu jmenovanou vyššími výkonnými pravomocemi. Šest oblastí je rozděleno do 118 rajónů.[127]
Město Minsk je rozděleno do devíti distriktů a má zvláštní postavení hlavního města.[128] Řídí jej výkonný výbor a byla mu udělena charta samosprávy.
Stará minská radnice vklasicistním stylu (zbourána v roce1857 z carského rozkazu, znovu postavena v roce2004)
Po rozpadu SSSR došlo k nepovedené transformaci navolnotržní ekonomiku. V letech 1991–94 poklesla průmyslová výroba o 30 %, mírainflace v tomto období byla 2000 %, v roce 1994 žilo pod úrovní životního minima 60 % obyvatel.[129] Toho využil Alexander Lukašenko, který Bělorusům nabídl model „tržního socialismu“. Lukašenkův režim zastavil privatizaci a zachoval si státní kontrolu nad zhruba 70 % podniků, nad cenami a měnovou politikou. Lukašenkovi se podařilo ekonomiku do roku 1997 stabilizovat, takže makroekonomické ukazatele Běloruska byly v roce 1997 nejlepší ze všech zemí bývalého Sovětského svazu. V roce 2000 dosáhlo Bělorusko úrovně průmyslové výroby roku 1990. V roce 2001 začala i opatrná privatizace (menších podniků).Hrubý domácí produkt jen v roce 2005 vzrostl o 9,2 %. Inflace toho roku klesla na 8 %, z dosavadních trojciferných hodnot. Tyto výsledky ostře kontrastovaly zejména se stagnací sousední Ukrajiny, což Lukašenko také silně využíval v propagandě. Státní zásahy do ekonomiky ji nicméně stejně destabilizovaly, což se projevilo nejvíce v měnové politice, tedy znovu rozjetou inflací. Když byly před prezidentskými volbami v roce 2010 zvýšeny platy zaměstnanců státních podniků o 40 % (v přepočtu na 500amerických dolarů), inflace v roce 2011 dosáhla znovu trojciferné hodnoty – 108,7 %.[130] Stát reagoval devalvací měny, čímž reálné mzdy poklesly z 530 amerických dolarů v prosinci2010 na 330 amerických dolarů v květnu2011.[131] Další příčinou krize byl deficit státního rozpočtu.[132] Výkon běloruské ekonomiky se však znovu výrazně zlepšil v roce 2017, což uznaly i mezinárodní ratingové agentury aOECD.[133]
Běloruská ekonomika je silně závislá na ruské a je jí specifickým způsobem i dotována: mezi Běloruskem a Ruskem existuje bezcelní unie, takže ropa z Ruska na běloruské území teče ropovody bez cla a Bělorusové clo za ruskou ropu vybírají až na svých hranicích se třetími zeměmi. Tento de facto reexport dlouhodobě utužoval politické a geopolitické vazby na Rusko, které však poněkud oslabily po ruskémanektování ukrajinského Krymu v roce 2014. Vztahy Ruska a Běloruska se zhoršují i v poslední době, což má dopady i na ekonomiku a hrozí rozpad bezcelní unie. Souběžně Bělorusko posiluje ekonomické vazby s EU.[134][135] V dubnu 2020 vyslaly Spojené státy americké do Běloruska tankerem první zásilku ropy, která má být počátkem diverzifikace dodávek s cílem zmenšení běloruské závislosti na Rusku.[136]
Země vykazuje minimální hodnoty nezaměstnanosti, na niž se pohlíží jako na nepřípustný sociální jev; v zemi platí zákonná pracovní povinnost jako v sovětských časech.[137]
Přestože Bělorusko není příliš turisticky atraktivní zemí (což je však z velké části způsobeno minimální propagací a omezenými podmínkami pro rozvoj turistického ruchu), lze najít místa, která za pozornost určitě stojí. Hlavní městoMinsk bylo bohužel za 2. světové války zničeno a jen nepatrná část se dočkala obnovy, takže se zde zachovalo jen málo ze staré architektury. Nejstarší budovy pocházejí ze 17. století, a jsou tedybarokní, jakoKatedrála jména Nejsvětější Panny Marie (katolická) aKatedrála svatého Ducha (pravoslavná), k níž přiléhá bernardinský klášter. Zhistoristních staveb vynikánovorománskýKostel svatého Simona a Heleny. Pozornost návštěvníka by mohlo upoutat především Trojické předměstí na severozápadním okraji centra. Jinak je běloruská metropole skvělou ukázkou sovětského funkcionalistického stavebního stylu a urbanismu: velké funkcionalistické budovy (zejm. úřad vlády na Náměstí nezávislosti, původně budova Nejvyššího sovětu), rozsáhlé parky a široké prospekty jsou typickým obrazem Minsku, vytvořeným v poválečných desetiletích. Minsk je také kulturním centrem Běloruska: najdeme zde osm muzeí a šest divadel, včetně opery. Z nejnovějších staveb budí zájem nová budovaBěloruské národní knihovny zprovozněná roku 2006.[138]
Z dalších historicky či kulturně zajímavějších měst lze jmenovatGrodno (zachovaná část historické zástavby,Katedrála svatého Františka Xaverského),Vitebsk, který je rodištěmMarka Chagalla a lze zde navštívit i jeho rodný dům, čiPolock bohatý na sakrální památky. Zajímavou a přitažlivou krajinou jePolesí na jihu Běloruska. Jde o zalesněnou nížinu podél řekyPripjať, jejíž jižní část leží již na Ukrajině. Řeka se zde pohybuje s téměř nulovým spádem, což způsobilo vytváření obrovských mokřin podél Pripjati a jejich přítoků. Také Národní parkBělověžský prales na hranici s Polskem, zapsaný již v roce 1979 na seznamSvětového dědictví UNESCO, láká stále více turistů. Na seznam byly zapsány také dvě významné architektonické památky:Mirský zámek azámek v Ňasviži.[139] Spolu s řadou dalších zemí sdílí Bělorusko zápisStruveho geodetického oblouku. Historicky významnou je iBrestská pevnost, kde v roce 1918 Rusko a Německo podepsalybrestlitevskou mírovou smlouvu, významný mezník v dějinách první světové války. Zvláště pro Poláky má velký význam i malá vesničkaKreva (polskyKrewo). Na zdejšímhradě, z něhož zbyly jen ruiny, totiž vznikla roku 1385Polsko-litevská unie (respektive její první fáze zvanáKrewská unie). S polským rodemSapiehů je zase spojenzámek v Ružanech, z něhož rovněž zbyly ruiny, nicméně běloruská vláda ho průběžně rekonstruuje. K nejstarším památkám v Bělorusku patří románsko-gotickáKamjaněcká věž ze 13. století.[140]
Podle Národního statistického výboru byl k 1. lednu 2023 počet obyvatel 9 200 617.[143] EtničtíBělorusové tvoří 83,7% celkové populace Běloruska.[143] Dalšími největšími etnickými skupinami jsou:Rusové (8,3%),Poláci (3,1%) aUkrajinci (1,7%).[143] Bělorusko má hustotu obyvatelstva asi 46 lidí na kilometr čtvereční; 70% jeho celkového obyvatelstva je soustředěno v městských oblastech.[144] VMinsku, hlavním a největším městě, žilo v roce 2015 1 937 900 obyvatel.[145]Gomel je se 526 872 obyvateli (rok 2015) druhým největším městem a je krajským městemgomelské oblasti. Dalšími velkými městy jsouMogilev (365 100),Vitebsk (342 400),Hrodna (314 800) aBrest (298 300). V roce 1926 v Běloruské SSR tvořili Bělorusové 80,6 % obyvatel,Židé 8,2 % a Rusové 7,7 %.[146]
Podobně jako v mnoha dalšíchvýchodoevropských zemích má Bělorusko negativní míru růstu populace a zápornou míru přirozeného růstu. V roce 2007 klesla běloruská populace o 0,41% a její plodnost byla 1,22,[147], což je výrazně pod mírou. Čistá míra migrace je +0,38 na 1 000, což naznačuje, že Bělorusko prožívá o něco více imigrace než emigrace. V roce 2015 bylo 69,9 % běloruské populace ve věku 14 až 64 let; 15,5% bylo mladších 14 let a 14,6% starších 65 let. Jeho populace také stárne; odhaduje se, že střední věk 30–34 let se v roce 2050 zvýší na 60 až 64 let.[148] V Bělorusku je přibližně 0,87 muže na ženu.[147] Průměrná délka života je 72,15 (66,53 let u mužů a 78,1 let u žen).[147] Více než 99 % Bělorusů ve věku nad 15 let je gramotných.[147]
Oficiálními jazyky státu jsouběloruština aruština. Již v dobách carského Ruska byla však běloruština vystavena útlaku a preferována byla státními orgány ruština. Současná běloruská vláda v tomto trendu pokračuje. Výsledkem jerusifikace Běloruska, tj. stav, kdy v běžné praxi a často i ve školství je užívána ruština, případně tzv.trasjanka (směs obou jazyků, obdobasuržyku naUkrajině), zatímco spisovná běloruština, zvláště ve své předreformní podobě z 20. let 20. století (tzv.taraškevica), je znakem spíše národně orientované inteligence a protilukašenkovské opozice, jejíž účast na společenském životě a vliv na něj jsou státním aparátem potlačovány.[150]
Pravoslavný kostel v Bolšoje StiklevoKatedrála sv. Sofie vPolocku, jeden z nejstarších kostelů v zemi
Podle sčítání lidu z listopadu 2011 se 58,9 % všech Bělorusů hlásilo k nějakému náboženství; z toho pravoslaví tvoří (běloruský exarchátRuské pravoslavné církve) asi 82 %.[151] Římský katolicismus se praktikuje většinou v západních oblastech a existují také různá odvětvíprotestantismu.[152][153] Menšiny také praktikujířecký katolicismus (tzv. uniaté),judaismus,islám (zejm.Lipkové) anovopohanství. Celkově je 48,3 % populace pravoslavných křesťanů, 41,1 % je bez vyznání[4][154], 7,1% katolíků a 3,3 % následují jiná náboženství.[151]
Běloruská katolická menšina je soustředěna v západní části země, zejména kolemHrodna, je složena ze směsi Bělorusů a dále polské alitevské menšiny.[155] Prezident Lukašenko uvedl, že pravoslavní a katoličtí věřící jsou „dvěma hlavními vyznáními v naší zemi“.[156]
Původně (až do16. století) byla drtivá většina obyvatelstva Bílé Rusi pravoslavná, ale postupem času sílily přestupy (hlavně šlechticů) k protestantským církvím a ke katolicismu. Po vyhlášeníbrestlitevské unie roku1596 vzniklařeckokatolická církev (a pravoslaví bylo zároveň postaveno mimo zákon).[zdroj?] Hrubé snahy o její všeobecné prosazení vyvolaly ohromný odpor (např. povstání ve Vitebsku) pravoslavného obyvatelstva i většiny duchovenstva, takže nakonec muselo být roku1635 pravoslaví opět oficiálně povoleno. Přestože běloruský lid a nižší šlechta vnímali řecké katolictví jako vnucovanou víru, získávalo postupně v dalších staletích své stoupence i v těchto vrstvách a v 19. století začalo být uniatství chápáno a vyzdvihováno jako charakteristický rys běloruského národa. V důsledku vnucovaného – pro změnu – pravoslaví ze strany carské moci, však uniaté nezískali tak silné pozice jako na Malé Rusi/Ukrajině.[zdroj?]
Původně početnákomunita běloruských židů byla zdecimována za 2. světové války, zbytek porozpadu SSSR odešel doIzraele. Z původně sedmisettisícové komunity tak zbývá zhruba 10 000 Židů. Vysoký podílateistů je mj. důsledkem omezení dřívějšího církevního vlivu na školství, zejména v době Sovětského svazu.[zdroj?]
Aktuální informace přicházejí zřídka. OrganizaceForum 18 přinesla zprávu o náboženském životě za rok 2023:[157] prezidentAlexandr Lukašenko podepsal 30. prosince 2023 nový represivní zákon upravující situaci náboženských společenství a věřících v zemi. Represe jsou spatřovány v omezování náboženských práv menšinových skupin náboženských i jazykových, třeba aktivity církví včetně humanitárních jsou povoleny pouze v běloruštině nebo ruštině. Dále některé organizace nebo společenství mohou být nahlíženy jako extrémistické. Naopak posílena má být role Běloruské pravoslavné církve moskevského patriarchátu.[158] I v pravoslavné církvi jsou však duchovní kontrolováni a vyslýcháni pro zjištění postojek okupaci Krymu a dalším souvisejícím událostem.[159]
Působení neregistrovaných náboženských společenství a účast na jejich aktivitách bylo v roce 2022 označeno za trestný čin, za který hrozí až dva roky vězení.[159]
Od 5. července 2024 v Bělorusku probíhá povinná přeregistrace všech 3 592 registrovaných náboženských společenství podle nového zákona, jejž podepsal prezident Lukašenko na konci roku 2023. Nový zákon s sebou přináší přísnější podmínky: Nově mohou v Bělorusku působit jen ty náboženské organizace, které čítají nejméně 15 společenství ve všech sedmi běloruských regionech, z nichž nejméně jedna musí být registrována alespoň 30 let. Zároveň každé společenství musí sdružovat minimálně 20 členů starších 18 let. I oni musí být jako členové registrováni. Jako další podmínku zákon stanoví, že náboženské vyučování dětí a dospělých, sdílení víry a vydávání náboženské literatury nesmí být v rozporu s „ideologií běloruského státu“. Tato ideologie však není nikde definována. Náboženské organizace mají být zakázány, pokud se staví proti „základním směrům domácí a zahraniční politiky Běloruska“. A konečně trestní zákon § 193-1 trestá „organizaci nebo účast na činnosti neregistrované politické strany, nadace, občanské nebo náboženské organizace“ pokutou nebo odnětím svobody až na dva roky. Přitom podmínky nového zákona nesplňuje například Muslimská rada.[160] A jako nepovolené náboženské organizace staví mimo zákon i organizace lidskoprávní jako například Christian Vision, dokumentující právě porušování práv na svobodu vyznání v Bělorusku.[161]
Duchovní služba ve věznicích je pravděpodobně v řadě případů vězněným odpírána. Totéž se týká i duchovní literatury jiné provenience nežpravoslavné.[162] A v případě mimokřesťanských náboženství může takový požadavek vést i k postihům a represím.[162]
Pro rozvoj moderní běloruštiny a literatury měl velký význam časopisNaša Niva založený roku 1906. První generace jeho autorů byla nazývána našanivská.[166] Od roku 2021 jeNaša Niva v Bělorusku zakázána a její šéfredaktor Jahor Marcinovič a redaktor Andrej Skurko byli roku 2022 odsouzeni na 2,5 roku do vězení.[167] Existuje pouze jako webové periodikum, které působí v zahraničí.[168]
Významnou operní pěvkyní současnosti jeNadzeja Kučarová, vítězkaBBC Cardiff Singer of the World competition z roku 2015.[169] V populární hudbě dokázal získat mezinárodní úspěch houslistaAlexander Rybak, který má dnes ovšemnorské občanství. Legendou běloruskéhofolku je skupinaPesňary. Největším hudebním festivalem jeSlavjanski bazar, který se každoročně koná veVitebsku a zaměřuje se primárně na populární hudbu ze slovanských zemí, ale často soutěží i umělci z neslovanských států, vítězem hlavní soutěže se stal již i zástupceIzraele čiMexika.[170]
Na území současného Běloruska se narodila i řada osobností, které jsou dnes vnímány spíše jako Poláci – jsou to zejména spisovatelAdam Mickiewicz a hudební skladatelStanisław Moniuszko. Na území Běloruska kdysi sídlila též významná židovská komunita. Místo narození Bělorusko má tudíž ve svém životopise mnoho židovských osobností – malířMarc Chagall, herecSolomon Michoels, malířChaïm Soutine, sochařiOssip Zadkine a Zair Azgur, nebo hudební skladatelIrving Berlin.[zdroj?]
Podobně jako Češi využívají Bělorusové ve své kuchyni častohouby. Podávají se jako hlavní jídlo (zejm. hřiby na smetaně), jako polévka, omáčka i jako krém. Další základní surovinou jsoubrambory, z nichž je připravováno asi nejtypičtější běloruské jídlo –draniki, což je obdobabramboráku.Palačinkám jsou podobné tzv.bliny. Zruské, resp.ukrajinské kuchyně Bělorusové převzaliboršč. Minsk převzal vícestředoevropské vlivy, což je poznat na obliběřízku či specialityfilet á la Minsk. Velmi se užíváčesnek akmín.[zdroj?]
Oblíbeným místním nápojem jekvas, vyráběný zesladu,cukru, máty peprné a ovoce. Místní specialitou je likérBělověžskaja, vyráběný ze stovky druhů rostlin[172] a likér Krambambula. Hodně se pije takévodka. Neblaze proslulé je levné jablečné vínočarnila, s jehož konzumací v nejnižších vrstvách společnosti se vláda snaží bojovat.[173]
Zvláštností je, že v Bělorusku je považováno za neslušné jíst na veřejnosti. Díky tomu se také vůbec neprosadilorychlé občerstvení.[174]
Nejvýznamnější běloruskou vědeckou a vzdělávací institucí jeBěloruská státní univerzita v Minsku. Podle žebříčkuQS World University Rankings 2023 jde o 288. nejlepší vysokou školu na světě (což je zcela shodné umístění, jakého dosáhlaUniverzita Karlova).[176]
Nejpopulárnějším sportem v Bělorusku jefotbal. Nejznámějším běloruským fotbalistou posledních let jeAlexandr Hleb, z časů SSSR pakSergej Alejnikov. Nejúspěšnějším běloruským fotbalovým klubem jeBate Borisov, od roku 2008 pravidelný účastník skupinové částiLigy mistrů.
V tomto článku byl použitpřeklad textu z článkuБелоруссия na ruské Wikipedii.
↑FAO's Information System on Water and Agriculture [online]. FAO [cit. 2013-02-16].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-01-26. (anglicky)Dostupné také na:
↑Population at the beginning of 2024 [online].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Belarus in figures 2021 [online]. National Statistical Committee of the Republic of Belarus, 2021.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑abInternational Religious Freedom Report for 2011 [online]. U.S. State Department [cit. 2018-03-27].Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-03-28. (anglicky)
↑abSvětová banka.GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2018-05-24].Dostupné online.
↑LEVITSKY, Steven; WAY, Lucan A.Competitive Authoritarianism: Hybrid Regimes after the Cold War. Cambridge: Cambridge University Press, 2010. (Problems of International Politics).Dostupné online.ISBN978-1-139-49148-8. Kapitola The Evolution of Post-SovietCompetitive Authoritarianism, s. 203.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑John R. Short.Geopolitics: Making Sense of a Changing World. [s.l.]: Rowman & Littlefield, 25 August 2021.ISBN978-1-5381-3540-2.OCLC1249714156 S. 163 ff.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Interview with Belarus President Lukashenko [online].Reuters, 27 November 2012 [cit. 2021-11-09].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 November 2021.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑THAROOR, Ishaan. Analysis | Can people power topple Europe's 'last dictator'?.Washington Post.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 August 2020. (anglicky)Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Profile: Alexander Lukashenko.BBC News. BBC, 9 January 2007.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 October 2007.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑LEVITSKY, Steven; WAY, Lucan A.Competitive Authoritarianism: Hybrid Regimes after the Cold War. Cambridge: Cambridge University Press, 2010. (Problems of International Politics).Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 June 2020.ISBN978-1-139-49148-8. Kapitola The Evolution of Post-Soviet Competitive Authoritarianism, s. 203.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑TREISMAN, Rachel. One Week After Election, Belarus Sees Giant Protests Against 'Europe's Last Dictator'.NPR.org. 16 August 2020.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 December 2021. (anglicky)Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑RAUSING, Sigrid. Belarus: inside Europe's last dictatorship.The Guardian. London: 7 October 2012.Dostupné online [cit. 7 August 2014].Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Belarus's Lukashenko: 'Better a dictator than gay'.Reuters. Berlin: 4 March 2012.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 October 2015.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑MINAHAN, James.Miniature empires: a historical dictionary of the newly independent states. 1. publ. vyd. Westport, Conn: Greenwood Press, 1998. 340 s.Dostupné online.ISBN978-0-313-30610-5. S. 35.
↑Why Is Belarus called White Russia | Belarus Travel [online]. 5 April 2016 [cit. 2021-04-12].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 31 May 2021.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Philip G. Roeder.Where Nation-States Come From: Institutional Change in the Age of Nationalism. [s.l.]: Princeton University Press, 2011.Dostupné online.ISBN978-0-691-13467-3.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑FISHMAN, Joshua; GARCIA, Ofelia.Handbook of Language and Ethnic Identity: The Success-Failure Continuum in Language and Ethnic Identity Efforts. [s.l.]: Oxford University Press, 2011.Dostupné online.ISBN978-0-19-983799-1.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑IOFFE, Grigory.Understanding Belarus and How Western Foreign Policy Misses the Mark. [s.l.]: Rowman & Littlefield Publishers, 2008.Dostupné online.ISBN978-0-7425-5558-7. S. 41.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Law of the Republic of Belarus – About the name of the Republic of Belarus [online]. Pravo – Law of the Republic of Belarus, 19 September 1991 [cit. 2007-10-06].Dostupné online. (rusky)Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑БОРОВОЙ, Артур."Беларусь" vs "Белоруссия": ставим точку в вопросе [online]. 26 February 2014.Dostupné online. (rusky)Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑SHAW, Ian; JAMESON, Robert.A Dictionary of Archaeology. [s.l.]: Wiley, 2008.Dostupné online.ISBN978-0-470-75196-1. S. 203–04.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑STETSYUK, Valentyn. Cimmerians in Eastern European History.www.academia.edu.Dostupné online [cit. 2023-05-03].
↑TARASOV, Илья Тарасов / Ilia M. Балты в миграциях Великого переселения народов // Исторический формат. № 3-4 (11-12). 2017. С. 95-124..Исторический формат, №3-4. 2017-01-01.Dostupné online [cit. 2023-05-03].
↑PLOKHY, Serhii. The Origins of the Slavic Nations | European history after 1450.Cambridge University Press [online]. [cit. 2023-05-03].Dostupné online. (anglicky)
↑KOLENOVSKÁ, Daniela; PLAVEC, Michal.Běloruská emigrace v meziválečném Československu: Studie a dokumenty. [s.l.]: Charles University in Prague, Karolinum Press 287 s.Dostupné online.ISBN978-80-246-3781-5. Google-Books-ID: CMBADwAAQBAJ.
↑KRUPKA, Jaroslav. Od bývalého popraviště k vězení. Bělorusové chystají na protest lidský řetěz.Deník.cz. 2020-08-20.Dostupné online [cit. 2023-05-04].
↑ 'Spiklenci z pralesa' před 20 lety rozpustili SSSR.Lidovky.cz [online]. 2011-12-08 [cit. 2023-05-04].Dostupné online.
↑NOVÁK, Martin. Jak mladý Lukašenko chňapl po moci a proč kdysi nemusel falšovat volby.Hospodářské noviny (HN.cz) [online]. 2020-09-04 [cit. 2023-05-04].Dostupné online.
↑ Bělorusko: Poslední evropská diktatura.100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2016-08-22 [cit. 2023-05-04].Dostupné online. (anglicky)
↑ Z kolchozníka jediným evropským diktátorem. Lukašenko drží v Bělorusku moc už 25 let.iROZHLAS [online]. [cit. 2023-05-04].Dostupné online.
↑ United Nations Office for the Coordination of Humanitarian Affairs, 2020-08-21.Dostupné online. (anglicky)
↑SHOTTER, James.Violent crackdown fails to silence Belarus protesters [online].Financial Times, 2020-12-02 [cit. 2020-12-05].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-12-02. (anglicky)Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Lukašenkovi chybí legitimita. EU neuznává výsledek běloruských voleb.Denik.cz [online]. 2020-08-19.Dostupné online.
↑HOUSKA, Ondřej. EU neuznala výsledky běloruských voleb. Proti představitelům Lukašenkova režimu zavede sankce.Hospodářské noviny [online]. 2020-08-19 [cit. 2021-06-09].Dostupné online.
↑ Z černobylského dítěte „Janou z Arku“. Příběh Lukašenkovy soupeřky udivuje.iDNES.cz [online]. 2020-08-11 [cit. 2023-05-04].Dostupné online.
↑ Vůdkyně běloruské opozice Cichanouská dostala v nepřítomnosti 15 let vězení.iDNES.cz [online]. 2023-03-06 [cit. 2023-05-04].Dostupné online.
↑Monthly Averages for Minsk, Belarus [online]. The Weather Channel [cit. 2008-09-01].Dostupné online. (anglicky)
↑ЯКИМОВИЧ, Шапарев Николай. Лесные ресурсы России и Беларуси в показателях устойчивого развития.Вестник Кемеровского государственного университета. 2013, roč. 1, čís. 3 (55).Dostupné online [cit. 2021-03-18].ISSN2078-8975.
↑ Bělověžský prales je proslulý zejména výskytem zubra evropského.Ekolist.cz.Dostupné online [cit. 2018-11-15].
↑ab Profile: Alexander Lukashenko.BBC News. British Broadcasting Corporation, 9 January 2007.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 April 2010.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Jeffries, Ian.The countries of the former Soviet Union at the turn of the twenty-first century: the Baltic and European states in transition. [s.l.]: Routledge, 2004.ISBN0-415-25230-X. S. 274.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Belarus 1994 (rev. 2004) [online]. [cit. 2015-03-17].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑abcSection IV:The President, Parliament, Government, the Courts [online]. Press Service of the President of the Republic of Belarus, 2004 [cit. 2007-12-22].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 December 2007.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Deputy Prime Ministers of the Republic of Belarus [online]. Council of Ministers of the Republic of Belarus, 2010 [cit. 2010-04-21].Dostupné v archivu pořízeném dne 4 March 2010.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Wolfram Nordsieck.Belarus [online]. Parties and Elections in Europe, 2012 [cit. 2015-03-18].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Soviet Local Government [online]. Russia Today Society [cit. 2010-07-18].Dostupné v archivu pořízeném dne 21 February 2009.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑2012 Human Rights Reports: Belarus [online]. The US Department of State [cit. 2013-11-17].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Snapshot of the Belarus Country Profile [online]. GAN Integrity Solutions.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Doing Business 2014– Belarus [online]. The World Bank & IFC.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑MULVEY, Stephen. Profile: European's last dictator?.BBC News. British Broadcasting Corporation, 10 September 2001.Dostupné online [cit. 21 December 2007].Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Belarus suspended from the Council of Europe [online]. Press Service of the Council of Europe, 17 January 1997 [cit. 2006-03-26].Dostupné v archivu pořízeném dne 26 April 2006.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Human rights by country – Belarus [online].Amnesty International, 2007 [cit. 2007-12-22].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 December 2007.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Essential Background – Belarus [online]. Human Rights Watch, 2005 [cit. 2006-03-26].Dostupné v archivu pořízeném dne 2005-01-15.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Opening Statement by Dr. Condoleezza Rice, Senate Foreign Relations Committee [online]. 18 January 2005 [cit. 2006-03-26].Dostupné v archivu pořízeném dne 25 March 2006.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ At-a-glance: 'Outposts of tyranny'.BBC News. 19 January 2005.Dostupné online [cit. 26 March 2006].Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑List of political prisoners | The Human Rights Center "Viasna" [online]. Spring96.org [cit. 2016-03-04].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Why Ales Bialiatski is in jail? [online]. [cit. 2015-03-18].Dostupné v archivu pořízeném dne 18 March 2015.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Lukashenka promises "serfdom" in villages [online]. Charter '97, 28 May 2014.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Pańszczyzna u Łukaszenki. Prezydent Białorusi chce zakazać kołchoźnikom odchodzić z pracy.Gazeta Wyborcza. 2014.Dostupné online. (Polish)Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑In chase of upgrade: serfdom for woodworkers? [online].Belsat, 2012 [cit. 2020-09-01].Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-07-26.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑abcUnited States Government.Background Note: Belarus [online]. United States State Department, 2007 [cit. 2007-11-07].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑AP; REUTERS. Russia-Belarus Union Presidency Dismissed.The Moscow Times. 10 December 2007.Dostupné online [cit. 13 December 2007].Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Putin named PM of Belarus-Russia alliance.www.nbcnews.com. 27 May 2008.Dostupné online [cit. 4 March 2016].Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Radio Free Europe.CIS: Foreign Ministers, Heads Of State Gather In Minsk For Summit [online]. 2006 [cit. 2007-11-07].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 November 2007.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ EU imposes Belarus travel ban.BBC News. BBC, 19 November 2002.Dostupné online [cit. 3 December 2007].Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑abForeign Policy [online]. Ministry of Foreign Affairs of the Republic of Belarus, 2007 [cit. 2007-12-22].Dostupné v archivu pořízeném dne 17 February 2008.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Belarus president visits Vatican.BBC News. British Broadcasting Corporation, 27 April 2009.Dostupné online [cit. 30 April 2010].Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑U.S. Government Assistance FY 97 Annual Report [online]. United States Embassy in Minsk, Belarus, 1998 [cit. 2007-12-22].Dostupné v archivu pořízeném dne 18 December 2007.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Belarus Democracy Act Will Help Cause of Freedom, Bush Says.USINO. United States State Department, 22 October 2007.Dostupné v archivu pořízeném dne 16 October 2007.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Relations between Belarus and the United States of America [online]. Ministry of Foreign Affairs of the Republic of Belarus, 2006 [cit. 2007-12-22].Dostupné v archivu pořízeném dne 5 December 2007.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ China's Xi promises Belarus $1 billion in loans.Guardian. London: 7 May 2008.Dostupné online [cit. 4 March 2016].Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑PAN, Letian. China, Belarus agree to upgrade economic ties.english.gov.cn. Xinhua News Agency, 6 December 2005.Dostupné v archivu pořízeném dne 28 September 2007.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Syria and Belarus agree to promote trade.BBC News. BBC, 13 March 1998.Dostupné online [cit. 22 December 2007].Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Belarus-Syria report substantial progress in trade and economic relations.www.president.gov.by. Press Service of the President of the Republic of Belarus, 31 August 2007.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 January 2008.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Ministry of Foreign Affairs of the RB.Membership of the Republic of Belarus in International Organizations [online]. 2007 [cit. 2007-11-04].Dostupné v archivu pořízeném dne 5 December 2007.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Growth in United Nations membership, 1945–present [online].United Nations Organization, 3 July 2006 [cit. 2007-12-22].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 December 2007.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Беларусь стала членом ШОС.Belta [online]. 2024-07-04 [cit. 2024-07-04].Dostupné online. (rusky)
↑EU eases sanctions on Belarus – Council of the European Union [online]. 15 February 2016.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Leaders [online]. Ministry of Defence of the Republic of Belarus, 2015 [cit. 2015-03-18].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑History [online]. Ministry of Defense of the Republic of Belarus, 2006 [cit. 2007-12-22].Dostupné v archivu pořízeném dne 17 December 2007. (Russian)Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑BYKOVSKY, Pavel; ALEXANDER VASILEVICH.Military Development and the Armed Forces of Belarus [online]. May 2001 [cit. 2007-10-09].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Belarus – Military [online]. Central Intelligence Agency, 2005 [cit. 2007-10-09].Dostupné v archivu pořízeném dne 9 October 2007.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Belarus and NATO [online]. Ministry of Foreign Affairs of the Republic of Belarus, 2002 [cit. 2007-10-09].Dostupné v archivu pořízeném dne 30 November 2007.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑North Atlantic Treaty Organization [online]. The Ministry of Foreign Affairs of the Republic of Belarus, 2009 [cit. 2010-04-30].Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-08-16.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑NATO Council adopted individual partnership program with Belarus [online]. The Ministry of Foreign Affairs of the Republic of Belarus, 11 March 2002 [cit. 2010-04-30].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Laurie Walker.Nato and Belarus: partnership, past tensions and future possibilities [online]. 21 November 2010 [cit. 2010-11-25].Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-06.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑abSection I: Principles of the Constitutional System. Published 1994, amended in 1996 [online]. Press Service of the President of the Republic of Belarus, 2004 [cit. 2007-12-22].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 December 2007.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Section V: Local government and self-government [online]. Press Service of the President of the Republic of Belarus, 2004 [cit. 2007-12-22].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 5 November 2007.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Key Facts [online]. Press Service of the President of the Republic of Belarus, 2015.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑About Minsk [online]. Minsk City Executive Committee, 16 December 2009 [cit. 2010-04-27].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑HUDKEVICH, Hanna.Vývoj ekonomiky a hospodářské politiky Běloruska [online]. Praha: Bankovní institut.Dostupné online.
↑ OECD zlepšuje hodnocení rizika Běloruska.www.mzv.cz [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky.Dostupné online.
↑ Lukašenko pohrozil Rusku obnovou hraničních kontrol. 20 let je na nich volný režim | Svět | Lidovky.cz.Lidovky.cz [online]. [cit. 2018-11-15].Dostupné online.
↑ Rusko pozastaví vývoz ropných produktů do Běloruska. Kvůli napjatému rozpočtu | Svět | Lidovky.cz.Lidovky.cz [online]. [cit. 2018-11-15].Dostupné online.
↑S, Epoch Times ČR, z. USA posílá zásilku ropy do Běloruska, které chce snížit závislost na Rusku.Epoch Times ČR, z. s. [online]. 2020-05-18 [cit. 2020-05-23].Dostupné online.
↑ 25 let od rozpadu SSSR: Běloruská ekonomika vypadá solidně jen na papíře.Dotyk. 2016-09-01.Dostupné online [cit. 2018-11-15].
↑ National Library of Belarus.Belarus.by [online]. [cit. 2023-07-25].Dostupné online.
↑ Bělorusko dědictví UNESCO: Evropa: Můj průvodce.www.mujpruvodce.cz [online]. [cit. 2018-11-15].Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-06-20.
↑abcChanges in the populations of the majority ethnic groups [online]. [cit. 2016-07-28].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 July 2016.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑About Belarus – Population [online]. United Nations Office in Belarus, 2003 [cit. 2007-10-07].Dostupné v archivu pořízeném dne 17 October 2007.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Archivovaná kopie [online]. [cit. 2020-08-30].Dostupné v archivu pořízeném dne 4 May 2015. (Russian)Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑abcdCIA World Factbook (2007) – Belarus – People [online]. [cit. 2007-11-07].Dostupné v archivu pořízeném dne 14 November 2007.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑International Programs: International Data Base [online]. U.S. Census Bureau [cit. 2017-02-09].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 February 2017.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑World Health Statistics 2017 [online]. World Health Organization.Dostupné online.
↑ Proč nemluví Bělorusové bělorusky... | 7. 11. 2011 | Anton Taras | Britské listy.Britské listy. 2011-11-07.Dostupné online [cit. 2018-11-15]. (anglicky)
↑abcReligion and denominations in the Republic of Belarus [online]. Ministry of Foreign Affairs of the Republic of Belarus [cit. 2013-02-17].Dostupné v archivu pořízeném dne 14 October 2017.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑IOFFE, Grigoriĭ Viktorovich; IOFFE, Grigorij V.Understanding Belarus and how Western Foreign Policy Misses the Mark. [s.l.]: [s.n.], 2008.Dostupné online.ISBN9780742555587.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Belarusian Religion statistics, definitions and sources [online]. [cit. 2013-04-29].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Belarus – Religion [online]. Country Studios.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Belarus, Roman Catholic Church may ink cooperation agreement [online]. 25 April 2009 [cit. 2012-10-04].Dostupné v archivu pořízeném dne 26 March 2012.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Nadine Koutcher wins BBC Cardiff Singer of the World 2015.BBC [online]. 22. 6. 2015.Dostupné online.
↑ The International Arts Festival Slavianski Bazaar in Vitebsk.www.belarus.by [online]. [cit. 2018-11-15].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-11-15. (anglicky)
↑ Benois de la danse: 1996.old.benois.theatre.ru [online]. [cit. 2018-11-15].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-11-15.
↑ Ani sklenku pod 21 let a po 22.00? Alkoholismem sužované Bělorusko vymítá démona lihu.iROZHLAS [online].Český rozhlas [cit. 2018-11-15].Dostupné online.
↑ Běloruská kuchyně.inbaze.cz [online]. [cit. 2018-11-15].Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-11-15. (anglicky)
↑ Glossary of People: Bo.www.marxists.org [online]. [cit. 2022-10-10].Dostupné online.
↑ Belarusian State University.Top Universities [online]. [cit. 2023-05-06].Dostupné online. (anglicky)
↑ Georgy Mondzolevskiy.International Volleyball Hall of Fame - Holyoke, Massachusetts USA [online]. [cit. 2020-03-16].Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (anglicky)
↑ Belarusian Results and Medals in the Olympic Games.www.olympiandatabase.com [online]. [cit. 2023-04-28].Dostupné online.
↑ Mistrovství světa v hokeji bude v roce 2014 poprvé v Bělorusku.sport.tn.nova.cz. 2009-05-08.Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-06-20.
↑ V roce 2021 se bude MS v hokeji hrát v Bělorusku a Lotyšsku.iSport.cz.Dostupné online [cit. 2018-11-15].
↑ Potvrzeno! Letošní hokejové MS se v Bělorusku konat nebude.www.sport.cz [online]. [cit. 2021-08-05].Dostupné online.
↑ Další Evropské hry uspořádá v roce 2019 Minsk, Seveřané ale byli proti.Aktuálně.cz [online].Economia, 2016-10-21 [cit. 2018-11-15].Dostupné online.
↑ Lukashenko Alexander.www.noc.by [online]. [cit. 2018-11-15].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-11-15.
↑ Sabalenková vyhrála Australian Open. Premiérový triumf na grandslamu získala po třísetové bitvě.iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2023-01-08 [cit. 2023-04-28].Dostupné online.
↑ Sabalenková obhájila titul z Australian Open. Suverénní Běloruska neztratila za celý turnaj ani set.iROZHLAS [online]. 2024-01-27 [cit. 2024-03-30].Dostupné online.
SAHANOVIČ, Hienadź.Dějiny Běloruska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006.ISBN80-7106-828-4.
AKUDOVIČ, Valancin.Neznámé Bělorusko. Praha: Dokořán, Člověk v tísni – společnost při ČT, 2005.ISBN80-903510-9-3.
Kristýna Vojtíšková, OBČANSKÁ SDRUŽENÍ V BĚLORUSKU (1994–2005). Užití legislativy k omezení svobody sdružování, bakalářská práce FSV UK, Praha 2010on line
HLAVÁČEK, Petr. KOTAU, Pavel.Bělorusko mimo Bělorusko. Běloruští intelektuálové v meziválečném Československu. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2016.ISBN978-80-7308-687-9
Bertelsmann Stiftung.BTI 2010 — Belarus Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-22].Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-20. (anglicky)
Bureau of European and Eurasian Affairs.Background Note: Belarus [online]. U.S. Department of State, 2010-08-27 [cit. 2011-08-22].Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-11-14. (anglicky)
CIA.The World Factbook - Belarus [online]. Rev. 2011-08-16 [cit. 2011-08-22].Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-04-30. (anglicky)
Zastupitelský úřad ČR v Minsku.Souhrnná teritoriální informace: Bělorusko [online]. Businessinfo.cz, 2011-04-15 [cit. 2011-08-22].Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-12.
ADAMOVICH, Anthony, a kol.Belarus [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-22].Dostupné online. (anglicky)
.svg)
._%25D0%25A0%25D0%25B0%25D0%25B3%25D0%25B2%25D0%25B0%25D0%25BB%25D0%25BE%25D0%25B4%2c_%25D0%25A0%25D0%25B0%25D0%25B3%25D0%25BD%25D0%25B5%25D0%25B4%25D0%25B0_(%25D0%259F%25D0%25BE%25D0%25BB%25D0%25B0%25D1%2586%25D0%25B0%25D0%25BA).jpg)
_with_historic_coat_of_arms.svg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
_03.jpeg)
.jpg)
_08.JPG)
_(cropped).jpg)
.svg)
