| Béla IV. Uherský | |
|---|---|
| Král uherský a chorvatský, vévoda štýrský, vévoda slavonský | |
 Béla IV. na středověké miniatuře (Chronicon Pictum) | |
| Doba vlády | 1235–1270 |
| Korunovace | 14. říjen 1235 |
| Narození | 29. listopadu1206 Sedmihradsko |
| Úmrtí | 3. května1270 (ve věku 63 let) Markétin ostrov |
| Pohřben | Františkánský kostel v Ostřihomi |
| Předchůdce | Ondřej II. Uherský |
| Nástupce | Štěpán V. Uherský |
| Manželka | Marie Laskarina |
| Potomci | Kinga Polská,Anna Uherská,Jolanta Polská,Alžběta Uherská,Štěpán V. Uherský,Markéta Uherská, Konstancie Uherská aBéla Uherský |
| Dynastie | Arpádovci |
| Otec | Ondřej II. Uherský |
| Matka | Gertruda Meranská |
| Příbuzní | Jolanda Uherská,Anna Marie Uherská,Alžběta Uherská,Štěpán Pohrobek,Koloman Haličský aOndřej Uherský (sourozenci) |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
Béla IV. (listopad1206 –3. května1270) byl od roku1235 do své smrtiuherským králem, jeden z nejvýznamnějších, nejschopnějších a nejdéle vládnoucích uherských panovníků zarpádovské dynastie. Byl velmi zodpovědným vládcem, usiloval o hospodářský rozkvět království i velmocenskou politiku. I přes dílčí válečné neúspěchy je vysoce oceňován za to, jak se mu podařilo obnovit a pozvednout uherský stát po ničivém vpáduMongolů v prvních letech jeho vlády. Mimo jiné za své vlády založil řaduměst, zejména vHorních Uhrách.
Jeho marnotratný a neschopný otecOndřej II. nezanechal Bélovi zemi v nejlepším stavu. Bélovy snahy o konsolidaci byly záhy přetrženy roku1241 pustošivým vpádemTatarů (resp. Mongolů), vedenýchchánemBátúem, jemuž král odmítl složit slib poslušnosti.
| „ | Král Béla se s nimi střetl v boji u řeky Slaná, kde ho přemohli. V bitvě zahynulo takměř celé vojsko země. Sám král Béla utekl k moři, kam ho Tataři nemilosrdně pronásledovali... | “ |
| — Dubnická kronika[1] | ||
Když byla uherská vojskaporažena u řekySajó (Slané), uprchl Béla IV., pronásledovaný speciálním tatarským oddílem, nejprve přesMoravu doRakous, pak doZáhřebu a nakonec nadalmatské ostrovy. Odsud marně žádal papeže, císaře i další evropské panovníky o pomoc.
Tataři však v Uhrách dlouho nezůstali a již roku1242 se stáhli zpět doMongolska k volbě nového chána; nikdy v budoucnu již tak hluboko doEvropy neměli proniknout. Král se poté snažil zreorganizovat obranu uherského státu a obklopit jej vazalsky nebo jinak závislými zeměmi (Bosna,Srbsko,Moldavsko,Valašsko, některá polská či ruská knížectví). Musel se při tom potýkat s rakouským aštýrským vévodouFridrichem II. Bojovným, který se k němu při jeho útěku před Tatary zachoval velmi podle.
Fridrich, jenž byl posledním mužským členem roduBabenberků, posléze v boji s Uhry padl a jeho smrt se stala impulzem k zahájení konfliktu o dědictví mezi Bélou IV. a českýmiPřemyslovci. Béla IV. se snažil získatbabenberské země vojensky isňatkovou politikou – sjednal sňatek svého příbuznéhoRomana Daniiloviče Haličského s Fridrichovou neteříGertrudou Babenberskou.
| „ | Vzkázal Daniilovi: Pošli mi svého syna Romana. Já ho ožením s vévodovou sestrou a dám mu německou zemi... | “ |
| — Haličsko-volyňský letopis[2] | ||
V Bélův prospěch intervenoval i papežInocenc IV., přesto získalRakousy iŠtýrsko syn českého králeVáclava I.Přemysl a upevnil svoje nároky sňatkem s Fridrichovou sestrouMarkétou.
Roku1252 zahájil Béla IV. vpádem do Přemyslových nových držav pustošivou válku, jež tvrdě postihla také Moravu. Spojencem uherského krále se stali především bavorštíWittelsbachové, kteří rovněž s obavami sledovali mocenský vzestup Přemysla Otakara II., který se navíc roku1253 stal českým králem. Tomu se vcelku dařilo útokům odolávat, i např. přesporážku u Olomouce 25. června 1253, kdy byl poražen Bélovi loajálnímiKumány. Válka však byla vyčerpávající, proto oba panovníci přijali celkem s povděkem papežův návrh, aby si babenberské dědictví rozdělili. Béla se zřekl Rakous a ponechal si Štýrsko (1254). Byl však přesvědčen, že se nejedná o konečné řešení.
| „ | ... král soustředil léta Páně tisícdvěstěšedesát se svým synem Štěpánem a s kumánským vévodou Alprem blízko Moravy početné vojsko, které mínilo zaútočit proti českému králi Otakarovi. Ale třináctého července utrpěl porážku a utekl k Hainburgu... | “ |
| — Dubnická kronika[1] | ||
Nový konflikt vyprovokoval Bélův synŠtěpán útokem proti Přemyslovu bratranciOldřichu Sponheimskému vKorutanech (1259). Český král zbavený vůči Bélovi závazků odpověděl vysláním vojenské pomoci štýrské opoziční šlechtě, která vytlačila ze země uhersképosádky. Oba tábory se začaly připravovat na novou válku, která vyvrcholila v létě1260 osudovou bitvou na břehu řeky Moravyu Kressenbrunnu. Přestože se srážka na počátku nevyvíjela pro českou stranu příznivě, bylo uherské vojsko nakonec na hlavu poraženo. Béla IV., stržen panicky prchajícími bojovníky, opustil svůj tábor a dlouho ani nevěděl, zda jeho syn Štěpán, který zahájil s jízdou útok, zůstal naživu.
Zdrcený porážkou i následným obsazenímBratislavy a dalších hradů nabídl svému protivníkovi mír. Přemysl rád přijal, zvláště když se Béla zřekl Štýrska a rezignoval tak politicky naalpské oblasti (pro Uhersko definitivně (s výjimkou krátkého vzmachu zaMatyáše Korvína). Roku1261 byl vídeňský mír potvrzen sňatkem českého krále s Bélovou vnučkouKunhutou a následně roku 1264 sňatkem mladšího princeBély sKunhutou, dcerouOty III. Braniborského. Česko-uherská shoda vydržela až do Bélovy smrti. Poté ji ovšem porušil starší syn Štěpán V., jeho nástupce. Béla IV., který byl se svým bojovným a ctižádostivým následníkem ve sporu a sám nevěřil jeho loajalitě, svěřil dokonce před smrtí svoji rodinu i věrné šlechtice do ochrany Přemyslu Otakarovi II. Někteří z nich pak našli útočiště na pražském dvoře, mezi nimi i Bélova dceraAnna, matka královny Kunhuty.
Béla byl společně s manželkou a synem Bélou pohřben v kostele minoritů vOstřihomi.[1]
Béla se roku 1218 jako dvanáctiletý oženil snikájskou princeznouMarií Laskarinou, manželství přetrvalo přes 50 let (přežila Bélu o několik měsíců). Měli spolu 8 dcer a 2 syny. Ačkoliv mužská linie Arpádovců neměla mít už dlouhého trvání (vymřela roku1301), všichni následující uherští králové s výjimkouMatyáše Korvína byli Bélovými potomky (včetněHabsburků).
Obrázky, zvuky či videa k tématuBéla IV. Uherský na Wikimedia Commons
Bela IV. veVlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích| Předchůdce: Ondřej II. |  | Uherský král Béla IV. 1235–1270 | | Nástupce: Štěpán V. |
| Uherští panovníci | |
|---|---|
| Mýtičtí Arpádovci (do 9. století) | |
| Arpádovci (9. století–1038) | |
| Nedynastičtí (1038-1046) | Petr Orseolo(1038–1041) •Samuel Aba(1041–1044) • Petr Orseolo(1044–1046) |
| Arpádovci (1046-1301) | Ondřej I.(1046–1060) •Béla I.(1060–1063) •Šalamoun(1063–1074) •Gejza I.(1074–1077) •Ladislav I.(1077–1095) •Koloman(1095–1116) •Štěpán II.(1116-1131) •Béla II.(1131–1141) •Gejza II.(1141–1162) •Ladislav II.¹(1162-1163) •Štěpán III.(1162–1172) •Štěpán IV. Uherský¹(1163–1165) •Béla III.(1172–1196) •Emerich Uherský(1196–1204) •Ladislav III.(1204-1205) •Ondřej II.(1205-1235) •Béla IV.(1235-1270) •Štěpán V.(1270-1272) •Ladislav IV. Kumán(1272-1290) •Ondřej III.(1290-1301) |
| Boje o trůn (1301–1308) | Ladislav V.²(1301-1305) •Béla V.³(1305–1308) |
| Anjouovci (1308–1387) | Karel I. Robert(1308–1346) •Ludvík I.(1346–1382) •Marie Uherská⁴(1382–1395) •Karel II.¹(1385–1386) |
| Různé rody (1387–1526) | Zikmund Lucemburský(1387–1437) •Albrecht II. Habsburský(1437–1439) •Alžběta Lucemburská⁵(1439–1440) •Vladislav I. Jagellonec(1440–1444) •Ladislav Pohrobek(1444–1457) •Matyáš Korvín(1458–1490) •Vladislav Jagellonský(1490–1516) •Ludvík Jagellonský(1516–1526) |
| Habsburkové (1526–1780) | Ferdinand I. Habsburský(1526–1564) •Maxmilián II. Habsburský(1564–1576) •Rudolf II.(1576–1608) •Matyáš Habsburský(1608–1619) •Ferdinand II. Habsburský(1619–1637) •Ferdinand III. Habsburský(1637–1657) •Ferdinand IV. Habsburský •Leopold I.(1657–1705) •Josef I. Habsburský(1705–1711) •Karel VI.(1711–1740) •Marie Terezie(1740–1780) |
| Habsburko-Lotrinkové (1780–1918) | Josef II.(1780–1790) •Leopold II.(1790–1792) •František I. Rakouský(1792–1835) •Ferdinand I. Dobrotivý(1835–1848) •František Josef I.(1848–1916) •Karel I.(1916–1918) |
| ¹vzdorokrál, ²Přemyslovec , ³Wittelsbach, ⁴ od roku 1387 spoluvládkyní Zikmunda Lucemburského, ⁵polooficiální vládce | |
