| Blue Steel | |
|---|---|
 střela Blue Steel | |
| Určení | střela vzduch-země sjadernou hlavicí |
| Původ | Spojené království |
| Výrobce | Avro |
| Uživatel | RAF |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
Blue Steel bylabritská střela vzduch-země sjadernou hlavicí, poháněnáraketovým motorem na kapalné pohonné hmoty. Byla vyvinuta v 50. letech 20. století jako zbraň probritskébombardérytřídy V (Vickers Valiant,Avro Vulcan aHandley Page Victor).
Střela Blue Steel byla vyvíjena na základě memorandabritského ministerstva obrany z 5. listopadu1954. Podle memoranda měla protivzdušná obranaSSSR do roku1960 dosáhnout takové účinnosti, že pravděpodobně dokáže britským bombardérům třídy V znemožnit útok nasovětské území pomocíjaderných pum svrhovaných volným pádem. Odpovědí byla střela poháněnáraketovým motorem a schopná proniknout nad cíl vysokou rychlostí s účinnoujadernou (nebo vyvíjenoutermojadernou) hlavicí při doletu alespoň 90 km. Tato vzdálenost měla umožnitbombardérům zůstat při útoku mimo dosahsovětské pozemní protivzdušné obrany.
Vývoj zbraně (oficiálně nazývané „puma shazovaná s odstupem“) probíhal převážně v továrněAvro, za úzké spolupráce s přednímbritským výrobcem elektroniky, firmou Elliott. Vývoj se díky mnoha změnám v zadání táhl nepřiměřeně dlouho. Další potíže způsobil nedostatkem informací o skutečné velikosti a hmotnosti vyvíjenéjaderné hlaviceGreen Bamboo a jejích uvažovanýchtermojaderných následovníků (série pumGranite), předaných konstruktérům firmyAvro. Neobvykle velký průměr trupu střely Blue Steel (122 cm) byl dán velikostínáložeGreen Bamboo, kdy sama hlavice měla přibližně tvar koule o průměru 114 cm.
Ve skutečnosti ale žádnáhlaviceGreen Bamboo nebyla na střely Blue Steel nainstalována. Ve výzbroji je nahradilytermojaderné hlaviceRed Snow, vBritánii produkovaná varianta původněamerické pumyW-28, ráže 1,1 Mt TNT.Red Snow byla podstatně menší a lehčí, než s jakými rozměry se původně uvažovalo při návrhu rakety Blue Steel.
Operační střely byly vybaveny pokročilýminerciálním navigačním systémem, který zaručoval zásah vybraného cíle s odchylkou nejvýše do 100 m. Protože jeho kvality vysoce převyšovaly možnosti standardního navigačního vybaveníbombardérůAvro Vulcan aHandley Page Victor, osádky během letu využívalyinerciální systém střely pro kontrolu okamžité polohy vlastního letounu.
Střela Blue Steel vypadala jako malé okřídlené bezpilotní letadlo. Předlohou byla vyvíjenástíhačkaSaunders-Roe SR.53, zmenšená ve vhodném měřítku. Střela disponovala delta-křídlem s „useknutými“ konci a nevelkými kachními plochami na přídi. Pohon zajišťoval dvoukomorovýraketový motorArmstrong SiddeleyStentor Mk. 101, využívající jako palivo kerosin (letecký petrolej) a okysličovadlo peroxid vodíku. Tato kombinace přinášela v operační službě závažný problém, když plnění střely palivem a okysličovadlem trvalo bezmála půl hodiny a představovalo značně riskantní činnost.
Střela Blue Steel měla být odpalována z letounů pohybujících se vysokou rychlostí ve výšce cca 14 000 m. Po vypuštění tah první spalovací komory raketového motoru zajišťoval udržení střely na zvoleném kurzu a tzv. „polobalistické křivce“ při rychlostiMach 1,5 ve stoupání do výšky 20 000 m aMach 2,3 během klesání. Poblíž cíle se zažehla i druhá spalovací komora, která urychlila střelu naMach 3. Nad cílem přestal raketový motor pracovat a střela pokračovala v letu prakticky kolmo dolů, až do exploze hlavice v předem zvolené výšce nad zemí (vzdušná exploze).
První střela Blue Steel byla zařazena do služby až v roce1963, tedy v době, kdy její koncepce již beznadějně zastarala. Nedostatečnýdolet znamenal, žebombardéry třídy V byly na cestě k cíli velmi zranitelnésovětskými protiletadlovými raketami. Připravovala se nová verze, označovaná Blue Steel Mk.2, snáporovým motorem a podstatně zvětšenýmdoletem, ale její vývoj byl v roce 1960 zastaven a uvolněná kapacita věnována urychlenému dokončení programu zařazení první varianty střely Blue Steel do služby.
Velká Británie zvažovala náhradu svých Blue Steel americkýmiAGM-48 Skybolt, střelami vzduch – země splochou dráhou letu a mnohem vyšším doletem, připravovanými původně pro letounyUSAF. I jejich vývoj ale byl, k velkému zklamání Britů, na konci roku 1962 zastaven.
Střely Blue Steel zůstávaly v operační službě, navzdory svému nedostatečnému doletu a problematické využitelnosti v případném jaderném konfliktu. Neúspěchem skončil pokus modifikovat Blue Steel tak, aby je bylo možné vypouštět z výšky 300 m nad terénem. S nejvyšší prioritou běžela výroba pumWE.177B, které měly udržet letouny třídy V v rolistrategických bombardérů, dokud nebudou do služby zařazenymezikontinentální balistické raketyPolarisamerického původu, odpalované zponorek. Bombardéry s pumamiWE.177 měly pronikat do vzdušného prostoru nepřítele těsně nad zemí a svůj náklad odhazovat v prudkém stoupání po dosažení výšky 300 m. Pumy by pak letěly pobalistické křivce na cíl, zatímco letouny by získaly čas uniknout z napadené oblasti. Takto krkolomným způsobem se nouzově hledala náhrada za modifikované střely Blue Steel, umožňující vypuštění v malé výšce nad zemí.
Celkem bylo vyrobeno 48 plně operačních raket Blue Steel, k tomu ještě 5 „ostrých“ střel jako operační záloha. Navíc vznikly čtyři kusy Blue Steel bez jaderných hlavic, určené k nejrůznějším experimentům, a 16 nespecifikovaných cvičných střel. Avro Blue Steel byly oficiálně vyřazeny ze služby k 31. prosinci 1970. Od tohoto dataVelká Británie využívá jako nosiče svých jaderných zbraní výhradněraketové střely odpalované zponorek.
V tomto článku byl použitpřeklad textu z článkuBlue Steel (missile) na anglické Wikipedii.
Obrázky, zvuky či videa k tématuAvro Blue Steel na Wikimedia Commons