Pierre-Auguste Renoir, ca 1910Autoportrét z roku 1910Auguste Renoir (1914)
Narodil se 25. února 1841 vLimoges, ale už v roce 1844 se rodina přestěhovala doPaříže. Protože jeho otec byl krejčí, jehož plat nemohl uživit početnou rodinu, musel se už jako malý kluk poohlížet po práci. Ve třinácti letech začal pracovat jako malíř porcelánu v jedné pařížské továrně. Už zde byl rozeznán jeho talent. Brzy ho vybrali, aby maloval na porcelán vlastní motivy, ale v té době se začal porcelán malovat mechanicky a tak si musel hledat práci jinde. Stal se malířem nástěnných dekorací, vějířů a závěsů.[1][2]
Po uzavření ateliéru se tito přátelé spolu v roce 1863 vydali doFontainebleau, kde spolu začali malovat v přírodě. Pro Renoira byla důležitá lidská postava, kterou se snažil přirozeně propojit s krajinou nebo interiérem. Ovlivněn mnoha umělci a jejich styly, namaloval v roce 1864 obrazEsmeralda, který byl inspirovanýZvoníkem u Matky BožíViktora Huga. Obraz malovaný klasickým stylem byl přijat doSalonu a měl úspěch, ale Renoirovi se zdál příliš tmavý a zničil ho.[4] V období mezi lety 1865–1870 často neměl ani na barvy. Pobýval zpočátku poblíž lesa veFontainebleau v přízni rodiny Le Coeur, která ho štědře finančně podporovala, a která mu dávala střechu nad hlavou. O tu však záhy přišel po aféře s dcerou pana Le Coeur Marií. Scénická příroda ho inspirovala k obrazuDiana, který byl vědomým následovánímGustava Courbeta a jeho špachtlovité techniky. Se ztrátou svého oblíbeného objektu, přírody okoloFontainebleau, se změnil i obsah jeho obrazů. Začal malovatportréty.
Důležitým modelem pro něj v této době byla jeho milenka Lise Tréhotová, která pózovala pro obrazLise se slunečníkem (1867). Byl vystaven na Salonu v roce 1868 a vyvolal nadšené komentáře mladého kritikaÉmila Zoly. Z jeho románku s Lise Tréhotovou se narodily dvě děti: syn Pierre (1868––1930) a dcera Jeanne Marguerite (1870–1934).
V zimě roku 1867 bydlel v ateliéru svého přítele Bazilla a u dalších přátel, které portrétoval na obrazech, např.:Bazille před malířským stojanem, Lise se slunečníkem, Manželé Sisleyovi. V létě o rok později spolupracoval s Monetem na ostrově Croissy-sur-Seine, kde navštěvovali restauraci La Grenouilliere a společně se tam snažili zachytit chvilkové světelné okamžiky. ObrazLa Grenouillère(1869) je jen jedním z řady obrazů které, prozářeny světlem, odrážejí atmosféru jejich oblíbeného místa, kde se setkávala pařížská společnost. Odlesky světla na vodě. Chvějivý rozehřátý vzduch. Chladné stíny. To vše dokázal několika spěšnými tahy nezapomenutelně vtisknout do tohoto obrazu. Od té doby začalo Renoirovo impresionistické období.
Po vojenské službě běhemprusko-francouzské války se v roce 1871 vrátil zpět do Paříže a jal se portrétovat rušné promenády (Le Pont Neuf, 1872). Díky známosti s renomovaným uměleckým obchodníkemDurand-Ruelem si mohl zařídit velký ateliér, neboť jmenovaný odkoupil mnoho jeho obrazů.[4] V létě 1873 a 1874 znovu maloval s Monetem na venkově, tentokrát vArgenteuil. Na rozdíl od Moneta a dalších impresionistů však Renoira přitahovala především lidská postava. Rád zpodoboval lidi v krajině a různé žánrové scény. Zabýval se možnostmi vyjádření účinku světla a přitom uplatňoval impresionistickou barevnost. V této době si začal pěstovat svůj vlastní osobitý styl, za který byl mnohými odsuzován, a v němž vytvořil množství velkých děl. Na první výstavě impresionistů v roce 1874, která však skončila neúspěchem, představil sedm obrazů, napříkladTanečnice,Lóže aPařížanka.[2] Z finančních problémů Renoirovi pomohli zámožní příznivci impresionistů a sběratelé jakoGustav Caillebot, manželé Charpentierovi, Victor Choquet, Jean Dollfus.[3][4] Jejich prostřednictvím získával zakázky na portréty, kterými si spíše vydělával, než aby se na nich snažil vytvořit něco nového (Madame Charpentierová a její děti, Victor Choquet, Jeanne Samaryová). Přesto v tomto období vytvořil řadu mistrovských děl:Zábava v Moulin de la Galette, Houpačka, Tanec v Bougivalu, Snídaně v zahradě, Veslaři z Chatou aSnídaně veslařů.[5] V roce 1877 se zúčastnil další impresionistické výstavy, zároveň však nabízel svá díla i do oficiálního Salónu. V létě roku 1879 měl Renoir svou první samostatnou výstavu v galerii paní Charpentierové.[4]
Po návratu z Itálie a Alžíru se dostal do umělecké krize, způsobené dojmy z cest, při kterých hledal nový styl a inspiraci. Odklonil se od impresionismu a zaměřil se na kresbu, tvar a kompozici.[3][2] Jedním z hlavních motivů v jeho díle se stal ženský akt. Následoval vzorAugusta Dominiqua Ingrese a vytvořil tak obrazyDeštníky,Dvě koupající se ženy aVelké koupání, které silně pracují s konturami.[6] Odezva ze strany kritiky, obchodníků i přátel-impresionistů byla rozpačitá a Renoir byl vyzýván, aby se této nové cesty vzdal.
Nadále ztvárňoval přírodu a věnoval se krajinomalbě. Na jeden měsíc v roce 1883 odjel na ostrovGuernsey, kde namaloval na patnáct obrazů. Mezi nimiž vyčnívajíMoulin Huet, Zátoka v Saint Martin, Guersney. Proměnlivá příroda od zátok a útesů, přes ostrovy, pláže, lesy a křoviny až po hory mu byly vděčným tématem.
V dubnu 1890 se oženil se svou modelkou Aline Victorine Charigotovou, se kterou udržoval blízký vztah už od roku 1881 a měli spolu synaPierra (1885–1952), který byl známým divadelním a filmovým hercem. Druhý synJean (1894–1979), se později stal filmovým režisérem a třetí synClaude (1901–1969) byl keramik.[4] Často s rodinou pobýval ve vesnici Essoyes v regionuChampagne, odkud pocházela jeho manželka. V roce 1896 tam koupil dům, který se stal i Renoirovým ateliérem.[7] Soustředil svou malbu na témata obyčejného lidského života. Zejména portrétoval své děti a jejich pečovatelku Gabriellu Renardovou (Dívky u piána,Akt ozářený sluncem, Gabrielle v rozhalené blúze, Mateřství). Vrátil se k volnějšímu stylu svého impresionistického období, používal průzračnélazurní nátěry. Obohatila se jeho barevná paleta.[4][2]
Renoirův dům v Cagnes-sur-|Mer (muzeum)
V roce 1892 uspořádal Durand-Ruel Renoirovu soubornou výstavu, která byla velmi úspěšná.[2] V roce 1900 byl vyznamenánŘádem čestné legie. V roce 1903 se s rodinou přestěhoval doCagnes-sur-Mer blízkoNice, protože zdejší podnebí bylo příznivější pro jeho zdraví. Od roku 1893 trpělrevmatoidní artritidou, která způsobovala jeho celkové ochromování. V roce 1907 tam koupil dům, kde měl ateliér a v němž je v současné době Renoirovo muzeum.[8] Díla tohoto období jsou především portréty, akty, zátiší a mytologické výjevy. S tím jak postupovala choroba, připoután k vozíku, nebyl už schopen malovat na klasická plátna. Paletu neudržel v ruce a měl ji položenou na kolenou, štětec si nechával přivazovat k prstům.[2][4] V pozdější fázi života se tedy věnoval sochařství, ale kvůli své nemoci své návrhy nikdy osobně nerealizoval (Venuše vítězná, Paridův soud).[9] Jedinou sochu vytvořil vlastnoručně a to bustu svého nejmladšího syna Clauda (1908).[4] Od roku 1913 se zabýval také grafikou,lepty alitografiemi.[3]
Na sklonku svého života v roce 1919 navštívil naposledyLouvre, kde byl vystaven jeho obrazPaní Charpentierová a její děti.[4] Zemřel 3. prosince 1919 ve vesničceCagnes-sur-Mer. Je pochován na hřbitově vEssoyes, vdepartementu Aube společně s manželkou i třemi syny.
↑abcdefghijLEBROVÁ, Dobromila. Auguste Renoir, francouzský impresionistický malíř - 90. výročí úmrtí.www.pozitivni-noviny.cz [online]. Pavel Loužecký, 2009-12-03 [cit. 2024-01-15].Dostupné online.
.jpg)
