Podpořil převrat18. brumairu (listopad 1799) a byl poté jmenován členem Státní rady. V druhém Bonapartověitalském tažení roku 1800 velel armádní artilerii a pobitvě u Marenga byl jmenován divizním generálem. Poté sloužil jako armádní velitel vNizozemí a roku1805 táhl s vojskem přesRýn doRakouska. Po uzavřeníbratislavského míru byl poslán s armádním sborem doDalmácie k zajištěníDubrovnické republiky a Černé Hory proti Rusům, přičemž je bránil do roku1809. Pozdvihlhospodářství země, nechal vybudovat pevné silnice (první v zemi) a byl odměněn titulem vévody z Ragusy (Ragusa je italský název proDubrovník).
Den po skončeníbitvy u Wagramu 7. července 1809, kde se vyznamenal, mu bylo svěřeno velení armády. Záhy poté napadl Rakušany vbitvě u Znojma (10. července 1809). Ta však byla přerušena vyhlášením příměří, aby se Marmont konečně dočkal vytoužené hodnostimaršála císařství. Následně byl jmenován generálnímguvernéremIlýrie a po 18 měsících jej císař pověřil velením armády vPortugalsku místo neúspěšného generálaMassény. Marmont však bylWellingtonem vbitvě u Salamanky (22. července1812) poražen a utrpěl střelné poranění pravé paže.
Počátkem roku1813 se ujal velení VI. sboru vSasku; vbitvě u Lipska vynikl aktivním velením a rázným postupem protiBlücherovi. Při ústupu z bitvy vyčerpanouVelkou armádu napadlo spojené bavorsko-rakouské vojsko pod velenímWredeho –bitva u Hanau. Mimo jiné i Marmontovým zásahem byla bitva pro Francouze vítězná a cesta do Francie uvolněna.
V tažení roku1814 byl Marmont opět v čele sboru a velel obraněPaříže. Všechny naděje Napoleonovy na úspěšná jednání a zabráněníBourbonům v převzetí moci se zhroutily na základě tajné dohody Marmonta s generálemSchwarzenbergem, podle které vydal Paříž bez boje spojencům. Od té doby existuje ve francouzštině výraz „RAGUSER“ (podle Ragusa – viz vévodský titul Marmonta), což jesynonymum pro „zradit“.
Po Napoleonově emigraci naElbu jejLudvík XVIII. odměnou za jidášské služby potvrdil v jeho dosavadních hodnostech a jmenoval jejpairem a kapitánem tělesné gardy. Dne 20. března1815 po jmenování velitelem palácové posádky doprovázelkrále na jeho útěku doGentu. BěhemSta dní Napoleon Marmonta vyškrtl ze seznamu maršálů, ale po návratu Bourbonů mu opět byly tituly vráceny.
Po návratu z Ruska žil převážně na svých statcích u Châtillonu, kde též založil velké železárny. Poté jen občas zajížděl do Paříže, kde býval známým řečníkem vHorní komoře.
KrálKarel X. jej v nouzi 26. července1830 jmenoval velitelem 1. divize s úkolem pacifikacenepokojů. Marmontova snaha o potlačení povstání byla neúspěšná: večer 29. července 1830 Marmont se 6000 Švýcarů a zbytky praporů věrnýchmonarchii vyklidil Paříž. Poté následoval Karla X. doexilu. Později podnikl cesty doVelké Británie,Španělska,Ruska aTurecka. Poslední léta života prožil veVídni aBenátkách. Roku1852 se pokusil o spojení francouzskýchlegitimistů aOrléanistů.
Zemřel bez potomků v Benátkách. Byl pohřben ve svém rodném městě. Marmont byl velmi vzdělaný muž jemných mravů. Statečný voják, který však zcela postrádal strategické schopnosti. Na jeho jménu navždy zůstaloKainovo znamení „raguséra“.