| Attis | |
|---|---|
 | |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. |
Attis (/ˈætɪs/;starořecky: Ἄττις, také Ἄτυς, Ἄττυς, Ἄττης) bylbůh, původně vefrýgické, později vřecké ařímské mytologii. Byl manželemAgdistis, které Řekové říkaliKybelé, a s níž byl spojen orgiastický kult. Jeho kněží bylieunuchové (galli), což souviselo s Attisovoukastrací v mýtu. Ve frýgické tradici byl zejména vegetačním božstvem. Jeho kult má počátky kolem roku 1250 př. n. l. vDindymonu vMalé Asii (dnešníGediz vTurecku). Později byl uctíván ve velkém frýgickém obchodním centruPessinousu, které leželo v závětří posvátné horyAgdistis. Hora byla personifikována jakodaimón, kterého si Řekové spojovali s Velkou Matkou Kybelé. Na konci 4. století př. n. l. se kult Attise dostal do řeckého kulturního prostoru, a to patrně díky cestovateliPausaniásovi. Příběh si uchoval některé výrazně neřecké prvky. Attis byl Řeky ztotožňován s Iasionem, chotí Velké Matky v samothráckých mystériích, a řecký mýtus o lásceAfrodity k mladémuAnchísésovi byl pravděpodobně také odvozen z Attisova mýtu.[1] Attisův kult se později stal populárním vestarém Římě.[2] V jedné ze svých nejslavnějších básní o Attisovi psalCatullus, stejně takOvidius ve svýchProměnách, který o něm uvádí, navzdory mýtu,že se po smrti proměnil vborovici. Ve 2. století se Attis v Římě stalsolárním božstvem.[3]Hymnus na Matku bohů císařeJuliana obsahuje podrobnounovoplatónskou analýzu mýtu o Attisovi a zdá se, že Julianus Attise ztotožnil spřírodou. V roce 1675Jean-Baptiste Lully složil operu s názvemAtys. V roce 1780 složilNiccolo Piccinni stejnojmenné dílo. Novověcí učenci nesprávně ztotožňovali Attise s egejským Atysem, synemKroisosvým, o němž se zmiňujeHérodotos. Dlouhotrvající omyl lze stále nalézt i v moderních zdrojích. Nejznámějším zobrazením Attise je socha v životní velikosti objevená roku 1867 vOstia Antica. Je v majetkuVatikánských muzeí.
_(14594571307).jpg)
Pausaniás vyprávěl, žedaimon Agdistis měl zpočátku mužské i žensképohlavní orgány. Olympští bohové se Agdistise báli a spikli se proti němu. Způsobili, že se Agditis omylem vykastroval a ztratil své mužské orgány. Z krve Agdistise vyklíčilmandloň. Když na něm dozrály plody, Nana, dcera řeky Sangarius, vzala madle do dlaně, a tím otěhotněla. Porodila Attise, kterého pak opustila. O dítě se staral kozel. Dlouhovlasý Attis vyrostl do krásy. Agdistis, kterou Pausaniás ztotožnil s Kybelé, se do něj zamilovala. Attisovi pěstouni ho však poslali do Pessinousu, kde se měl oženit s královou dcerou. Podle některých verzí byl tímto králem známýMidas. Právě když se zpívala svatební píseň, objevila se Agdistis/Kybelé ve své nadpozemské podobě a Attis z toho zešílel. V důsledku toho se vykastroval pod borovicí. Když zemřel na následky zranění, která si takto způsobil, vyrostly z jeho krve fialky. Král Attise následoval a taktéž sám sebe vykastroval a stal se prvním eunuchem ve službách Agdistis. Zdrcená Agdistis prosilaDia, aby se Attisovo tělo nerozložilo. Zeus se slitoval a Atiise znovu oživil. Tím se stal Atiis bohem či polobohem. Když sousedníLýdie ovládla Frýgii, Attis Lýdům nabídl kult bohyně matky Kybelé, čímž prý vyvolal žárlivost Dia, který poslal kance, aby zničil lýdskou úrodu. Nakonec tento kanec zabil i Attise. Pausanias tím vysvětlil, pročGalové, kteří obývali Pessinous, nejedlivepřové maso. To měl být také důvod, proč se v Římě eunuchové sloužící Kybelé nazývaligalli.
V tomto článku byl použitpřeklad textu z článkuAttis na anglické Wikipedii.
Obrázky, zvuky či videa k tématuAttis na Wikimedia Commons
