Na tento článek je
přesměrováno heslo
Atanáš. Tento článek je o světci narozeném v Alexandrii. O jménu a dalších nositelích pojednává článek
Atanas.
SvatýAtanáš Alexandrijský (řeckyAthanasios, polatinštěleAthanasius, počeštěle téžAthanáš čiAtanázius; asi295[1] –2. května373) je jednou z nejvýznamnějších osobností křesťanskéhostarověku.Svatý Řehoř Naziánský jej nazval „sloupem církve“ a jeho následovníci ho obdařili přízviskem „Veliký“.
Atanáš se narodil vAlexandrii.[1] Byl synem křesťanských rodičů, měl řecké vzdělání a jeho učitelem byl mnichAntonín Veliký. Jako mladýjáhen (diákon) alexandrijského biskupa Alexandra jej cca kolem roku 318 ovlivnil, aby se ostře postavil protiAreiovi a jeho učení. Zúčastnil seNicejského koncilu, svolanémucísařem Konstatinem, kde bylo roku325 odsouzenoariánství (tzv.Nicejské vyznání víry).[2]
Křesťanská církev vEgyptě čelila těžkému rozkolu, který se rozšířil i jinam. Klid nenastal ani po Nicejském koncilu. Musel zasahovat císař Konstantin, který povolal Area z vyhnanství a naopak jím postihl Atanáše (Athanasia). Celkově se Konstantin projevoval v záležitostech křesťanské víry poměrně nerozhodně či přímo zmatečně, což objasňuje jeho přístup vůči Areiovi. Ten byl v roce327 rehabilitován, o šest let později byl znovu odsouzen a teprve po vypuzení Athanasia byl nakonec povolán zpět.
Po smrti biskupa Alexandra (328) se Atanáš stal jeho nástupcem na patriarchálním stolci a hlavou egyptské církve. V té době mu bylo 33 let (jiné zdroje mluví o tom, že v té době ještě nemělkanonický věk). Celkem pětkrát byl poslán do vyhnanství (335,339,356,362 a365), ale nedal se tím zlomit ve svých názorech. Roku335–337 našel útočiště vTrevíru ubiskupa Maxima a další vyhnanství prožil v blízkosti Alexandrie. Snažil se také získat na svou stranu semiariány a smířit se sapolinaristy.
Katolická církev si jeho památku připomíná2. května, ctí jej jakoučitele církve a počítá jej mezi čtyři největší východnícírkevní otce.Východní církev ho obdařila titulem „otec ortodoxie“. Jeho hrob se nachází v kostele svatého Kříže vBenátkách.
Atanázius učí, žeTrojice nezávisí naStvoření. Syn je stejně věčný jako Otec, plození syna nemá počátek v čase. Syn není zrozen kvůli stvoření, ale naopak, jsme stvořeni pro něho. Syn by tedy existoval spolu s Otcem, i kdyby nedošlo k stvoření.
Tyto hypotetické výroky zdůraznilytranscendenciBoha vůči světu, přisuzují transcendenci Boha vůči světu. Přisuzují také tutéž transcendenci Otci i Synu, který pochází z Otcovy podstaty, a proto platí, že v Otci a Synu je jediné božství (Kristus je stejné podstaty s Otcem). Atanáš se také proslavil větou (která však nepochází od něj[zdroj?]), že „Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal Bohem“ (De incarnatione 54).
- „Východiskem jehotheologie byla zásadní úvaha: nemohli bychom být spaseni, kdyby seBůh nebyl stal člověkem, kdyby tedyKristus nebylBohem. Tím, že selogos (Slovo) jakožtoBůh spojil a sjednotil s lidskou přirozeností, zbožštil lidskou přirozenost. Překonav smrt svým vzkříšením, zneškodnil ji i pro nás.Duch svatý pak vychází zOtce skrzeSyna.“[3]
Atanáš naopak není autorem tzv. Atanášova vyznání víry, nazývaného téžvyznání Quicumque, které mu tradicí bylo připisováno.[4]
Atanáš se také jako první věnoval postaveníDucha svatého, které se objevuje v jehoListech Seraphinových. Zde poprvé formuluje úplnoutrinitární teologii a podrobně se zabývá Duchem Svatým stejně jakoSynem. Duch je Tvor, patří k jedné a neměnné Trojici, která je jediným Bohem. Tento způsob jednání Trojice se týká jak stvoření, tak díla spásy. Duch svatý jehomoúsios vzhledem k Otci i Synu. Stejně jako Syn je z Otce, tak také duch svatý je z Otce a zároveň vychází skrze Syna. Božství Syna a Ducha garantuje bezprostřední kontakt člověka s Bohem i skutečnost, že v dílezjevení a spásy se člověku skutečně daruje Trojjediný.
Arius (asi 250–336) byl Atanáziovým odpůrcem ve věcitrinitologie. Jeho učení spočívalo na základě, že Syn byl Otcem zplozen a tudíž má svůj počátek. O Duchu svatém učil, že je tím prvním, koho Syn stvořil, protože Syn učinil všechny věci. Základ ke svým výrokům nalezl vPísmu (Mt 28,18; Mt 28,18; Mk 13,32; l K 15,28). Podstata sporu spočívala v tom, že Atanázius Boží jednotu zastával, a přitom rozlišoval mezi třemi základními přirozenostmi v Bohu. Učil, že Syn byl zplozen. Atanázius odmítal zrození před věky a tvrdil, že šlo o věčný a vnitřní Boží čin.
Boj protiariánství byl Atanášovým životním posláním. V božstvíJežíše viděl základ křesťanské víry, a proto pro nějarianismus představoval konec křesťanství. Toto božství bylo pro něj důležité, protože věřil, že na něm závisíspása člověka. Toto téma se objevuje vPromluvě o vtělení.[5] Čelil výhradám, že vtělení a ukřižováníBožího Syna je nevhodné. Atanáš argumentoval tím, že jedině skrze toho, kdo stvořil svět, může být svět znovu obnoven a tato obnova mohla nastat jedině prostřednictvím kříže.
Když se Atanáš po nástupu imperátora Julíána Apostaty mohl vrátit do Alexandrie, neváhal svolat roku 362 koncil, kde obhajoval Nicejský koncil a tvrdě vystupoval proti arianismu. Atanáš napsalTomus ad Antiochenos (List Antiochijským), v němž vyjevuje své teologické postoje. Podařilo se mu také na svou stranu získat mnoho biskupů, což nemalou mírou přispělo k porážce arianismu.
Doktríně o Trojici dali definitivní podobu třiteologové zKapadocie ve východníMalé Asii. A tím poraziliarianismus. Stalo se tak koncem čtvrtého století. Byli to:Basil z Cesareje, jeho bratrŘehoř Nysánský a blízký Basilův přítel,Řehoř Naziánský. Přispěli k uspořádání slovníku o Trojici výrazyúsia pro jedinou podstatu Boží ahypostasis pro osoby Trojice. Tím, že kladli důraz na tři základní přirozenosti v jednom Bohu, očistiliNicejské vyznání víry od podezření zesabelianismu, z něhož je podezírali umírnění. Trvali také důrazně na tom, že Duch svatý je takéúsios.
- De incarnatione („O vtělení“, asi 318, ale možná i 362/363).
- Contra gentes („Proti pronárodům“).
- Contra Arianos („Proti ariánům“, promluvy, 336 nebo 356-358) – nejznámější a nejdelší protiariánské dílo.[5]
- RůznéApologie (obrany) a dopisy – sem lze zařadit již zmíněné díloO vtělení a takéPromluvu proti Řekům.
- Vita sancti Antonii („Život svatého Antonína“) – Atanášův nejslavnější spis.Svatého Antonína považoval za prvního mnicha a tato kniha pomohla šíření ideálu mnišského života hlavně na Západě. Byl velmi brzo přeložen dolatiny a vedle tohoto překladu existuje takésyrský akoptský. Antonín bylpoustevník a organizátor poustevnických komunit. Toto dílo bylo napsáno na popud mnichů, kteří si přáli vědět, zda všechno, co se o něm vypráví, je pravda.
- Velikonoční listy – tyto listy Atanáš každoročně posílal egyptským církvím kvelikonočnímu čtení. Jeden z nevýznamnějších je jeho 39. list z roku367, protože je v něm poprvé uveden seznam sedmadvacetinovozákonních knih.
- ↑abSCHIKORA, Rudolf.Naše světla: Čtení ze životů svatých. [s.l.]: Ediční dům ve Frýdku, 1947. S. 309.
- ↑Šmelhaus, Vratislav:Řecká patrologie, Ústřední církevní nakladatelství, Praha 1972, s. 114.
- ↑ŘÍČAN, Rudolf; MOLNÁR, Amedeo.Dvanáct století církevních dějin. první. vyd. Praha: Ústřední církevní nakladatelství v Praze, edice Kalich, 1973. 501 s. S. 146.
- ↑Theofil.cz revue pro život z víryArchivováno 3. 12. 2013 naWayback Machine. Quicumque – Athanášské vyznání víry
- ↑abLane, Tony:Dějiny křesťanského myšlení, Návrat domů, Praha 1996, s. 34,ISBN 80-85495-47-3.
- LANE, Tony.Dějiny křesťanského myšlení. Praha: Návrat domů, 1996.ISBN 80-85495-47-3.
- ŘÍČAN, Rudolf;MOLNÁR, Amedeo.Dvanáct století církevních dějin. Praha: ÚCN v edici Kalich, 1973.
- SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael.Rok se svatými. Kostelní Vydří:Karmelitánské nakladatelství, 1997.ISBN 80-7192-304-4.
- ŠMELHAUS, Vratislav.Řecká patrologie. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1972.
- Pospíšil, C. V.Jako v nebi, tak i na zemi: náčrt trinitární teologie. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2010. str. 268–270. 590 s.ISBN 978-80-7195-465-1
- Jedin, H.Malé dějiny koncilů. 1. nicejský koncil. Dostupné z:http://revue.theofil.cz/revue-clanek.php?clanek=209Archivováno 30. 5. 2020 naWayback Machine.
