Ve starověku bylo území osídleno Astury (odtud jméno), kteří dlouho kladli odpor římské expanzi. Teprve v letech 25 – 19 př. n. l. bylaAsturie začleněna doHispánie (Tarraconensis). V5. století se stala součástí Svébské, posléze v6. století Vizigótské říše.
Na začátku8. století probíhala veVizigótské říši občanská válka, v níž proti sobě stály dva velké soupeřící rody: Chindasvintův a Wambův.Wambovi potomci, bojující na straně krále Aquily (711–714), požádali o pomoc muslimy, kteří se právě dostali doCeuty, aby svrhli z trůnu krále Rodriga (Rodericha,710–711).
V noci na28. dubna711 se v místě, kde o několik staletí později vzniklGibraltar, vylodil muslimTárik s asi 7 000 muži, aby pomohl stoupencůmWitizy proti vizigótskému králi Rodrigovi. Ráno vyrazili pochodem přes písečný pás, oddělující skalnatý vrchol od pevniny, a obsadil území v širokém kruhu kolem městečka, dnes zvaného Algeciras. Vojska se střetla vbitvě u Guadalete (19. červenec711), v níž Rodrigo padl; vizigótská armáda se rozpadla. Po této bitvě organizovaný odpor prakticky ustal a Tárik poté dobyl městoÉcija a přesJaén táhl kToledu, kam vítězně vstoupil11. listopadu. Následujícího roku (v srpnu712) se v Algecirasu vylodilMúsá ibn Nusajr (asi 5 000 mužů), dobylSevillu aMéridu (712) a společně s Tárikem pak obsadil městaZaragozu (714) aLugo. Al-Hurr se zmocnil dnešníhoKatalánska (716–719); as-Samh dobylNarbonne (720) a Anbasa dokončil obsazení vizigótskéSeptimánie dobytímCarcassonne aNîmes (720).
Po arabském vpádu naPyrenejský poloostrov roku711 ustupovala část křesťanského obyvatelstva do údolí Pyrenejí. Uprchlíci se spojili s kmeny v Asturských horách a navarrsko-aragonských Pyrenejích s jediným významným městemPamplonou, jež byla do té doby vojenskou enklávou vizigótské moci v nepřátelské baskické zemi.
Kříž vítězství (Cruz de la Victoria) podle legendy nesený Pelagiem dobitvy u Covadongy
V roce718 se vůdce skupiny uprchlíků, vizigótský šlechticPelayo, lat. Pelagius (718–737), postavil do čela Astuřanů, kteří si jej zvolili za svého krále. Pod jeho vedením přibyly útoky na muslimské posádky. V roce722 (nebo možná v roce724, nebo brzy po roce 718) Emír přikázal Munuzovi, aby se svým vojskem z gijónské posádky zničil asturské rebely a zajistil tak maurskou kontrolu nad tímto regionem. Toto vojsko bylo poraženo vbitvě u Covadongy, která však pravděpodobně byla jen malým incidentem mezi dvěma nevelkými skupinami (počet všech bojovníků nepřesáhl dvě stě). Ale v každém případě to bylo významné první střetnutí, v němž křesťané porazili muslimy, kteří nad nimi už deset let vítězili.
Druhým králem Asturie byl jediný Pelayův synFavila (737–739). O Favilovi toho příliš nevíme, sídlo měl vCangas de Onís, prvním hlavním „městě“ Asturie.
Římský most přes řeku Sella, podle kterého byla lokalizovánoCangas de Onís – první hlavní město Asturského království
Asturie nabyla skutečného významu zaAlfonse I. (739–757), Pelayova zetě. Vzhledem k tomu, že asturské hory byly řídce obydlené, procestoval Alfons I. celé povodí řekyDuera a z části i Miňa a Ebra, vyhledal křesťanské osadníky a přestěhoval je do Asturie, která pak zahájila opevňování území, na němž řekuEbro svírají výběžky Kantaberského a Iberského pohoří a kudy by córdobští muslimové mohli zaútočit na asturské království. V oblasti Celloriga, Hara, Pancorba a Llantarónu vyrostly hrady (latinsky castella) a kolem roku800 se starému území Bardulie začalo říkat Castella, později Castilla (Kastilie).
Asturie zprvu neměla jediné město (Oviedo bylo založena až později), ale po vzniku„duerské pustiny“ a po vybudování hradů vConchas de Haro, jediném přechodu, který muslimové mohli použít proti Asturii, se brzy konsolidovalo.
Ve stopách Alfonse I. pokračoval jeho nejstarší synFruela I. (757–768), který potlačil povstání Basků. Během své vlády založil Oviedo, které se poté stalo hlavním městem Asturie. Byl zavražděn v Cangas de Onis. Nástupcem se stal jeho bratranec Aurelius (768–774). Po jeho nevýrazné vládě nastoupil na trůn velmož Silo (774–783), zeť Alfonse I. Přenesl hlavní město z Cangas de Onis do strategicky výhodnéPravie. Po jeho smrti se trůnu zmocnil nemanželský syn Alfonse I.Mauregatus (783–788). O jeho vládě nejsou podrobné informace. Po Mauregatově smrti byl zvolen na shromáždění šlechticůBermudo I. (788–791), syn Fruely. Za jeho vlády trpělo království nájezdy muslimů zÁlavy aGalicie. Po prohrané bitvě u Burbie byl Bermudo pravděpodobně přinucen abdikovat.
Alfons II. Asturský (791–842) získal vládu za podpory šlechtické skupiny odmítající příznivé vztahy s córdobským emirátem. Odvetou byly každoroční útoky muslimských vojsk na Asturii v letech792–805. Alfons II. v roce798 dobylLisabon a zvítězil v bitvách u Narónu a Ancea (825). Díky těmto vítězstvím začalo znovuosidlování horního povodí Ebra a povodí řek Tambre a Ully v Galicii. Opevnil komunikace vedoucí zCórdoby do Asturie po staré římské silnici ze Zaragozy do Astorgy a pobřežní cestu. V povodí Ebra byly nově osídleny Taranco a Burceňa (800). Přenesl své hlavní sídlo z Pravia doOvieda, kde založil biskupství. Podporoval vizigótské politické a kulturní tradice (například odlišnou liturgii), které upevňovaly autoritu Asturie jako nástupce království Vizigótů na počátku reconquisty. Nástupcem Alfonse II. se stalRamiro I. (842–850), syn Bermuda I. Aby se stal králem, musel nejprve porazit uzurpátora Nepociana v bitvě u mostu v Cornellaně. Během jeho neklidné vlády odrážel jak muslimské útoky, tak útokyvikingů, kteří v té době pustošili Pyrenejský poloostrov. Roku844 porazil córdobského emíraAbdurrahmana II. v bitvě u Clavija. Ramiro I. zrušil vizigótskou tradici volených králů, která povolovala, aby se králem stal jakýkoli člen vládnoucího rodu. Příštím králem se tedy měl stát vždy prvorozený syn.
Ramiro I. zemřel v Linu a nástupcem se stal jeho synOrdoňo I. (1. ledna850–866). Brzo po nástupu na trůn musel potlačit povstání Basků. Po návratu do Ovieda se dozvěděl, že muslimové chystají útok naVardulias. Než muslimové stihli zaútočit, Ordoňo se s nimi setkal blízko řeky Ebro a porazil je. Pomáhalmozarabským rebelům vbitvě u Guadacelete (854), která však skončila vítězstvím emíraMuhammada I. Podporoval znovuosídlení měst v „duerské pustině“ Túy, Astorgy, Orete, Amayi (všechna v roce854) a Leónu (856).
Alfonso III. Veliký (866–910) pokračoval úspěšně v reconquistě proti córdobskému emirátu. Dobyl a znovuosídlil území až k linii Duera a Mondega a opevnil místa, kde staré římské cesty přetínaly jmenované řeky nebo jejich přítoky. Křesťané obratně využili potíží córdobských emírů a opět se usadili vPortu (868), Cei (875), Sahagúnu (880),Coimbře (881),Burgosu (884),Zamoře (893) a Toru (900). Od této doby byla v rukou asturských křesťanů některá města římského původu; ale městský život se tam ještě nezrodil. Spíše než města to byly velké vesnice obývané rolníky a chovateli dobytka. Po vzpouráchBasků (867) a Galicijců Alfons III. přenesl centrum království z Ovieda do městaLeónu, který se stal hlavním městem nového útvaru království Asturie – León. Inicioval sepsání kroniky tzv. biskupa Šebestiána (obsahuje dějiny Vizigótů a začátku reconquisty). Okolo roku869 Alfonso uzavřel spojenectví s Pamplonským (Navarrským) královstvím, které stvrdil sňatkem s Jimenou Pamplonskou, pravděpodobně dcerou králeGarcíi Íñigueze.
Když Alfons III. zemřel, království bylo rozděleno: nejstarší synGarcía (910–914) získal León, druhý synOrdoňo II. (910–924) získal Galicii a třetí synFruela II. (910–925) získal původní Asturii. Jako král asturský měl za úkol sjednotit oblast zvanou Kastilie. Sám byl dvakrát ženatý, poprvé s ženou neznámého původu zvaná Nunila nebo Nunilona (pozdější zdroje z ní udělali členku dynastie Basků Jimenezů, ale je to nepodložené). Jeho druhá žena, Urraca, byla podle historikaIbn Hazma (994–1064), dcerou Banu Qasi správce malého města Tudela. Vzali se roku917. Fruela udržoval dobré vztahy se svým bratrem Ordoněm. Když Ordoňo (po smrti Garcii spojil Galicii s Leónem) v roce924 zemřel, velmoži ignorovali jeho dědictví a zvolili Fruela králem. Fruela nebyl oblíbený u šlechty a jeho volba byla zpochybněna, někteří ho viděli jako uzurpátora. Zavraždil Gebulda a Aresinda, syny Olmunda, který odvozoval svůj původ od krále Witizy. Proto jeden kronikář uvádí, že byl odsouzen k vládě pouhých 14 měsíců. Podle historika Ramóna Menendéze Pidala odešel do exilu za biskupem Fruniminem Leónským, příbuznému Olmonda. V každém případě vládl více než čtrnáct měsíců a zemřel brzy v létě roku925, pravděpodobně namalomocenství. V té době byla Asturie a Galicie už jen součástí Leónu.
Po sloučení Leónu aKastilie (1230) a vytvořeníkastilské koruny byla Asturie omezená na úzký pruh pobřeží a jmenována knížectvím. Význam Asturie pro začátky reconquisty jí však až do19. století zaručoval řadu výsad (v letech1338–1823 měl následník v Kastilii, respektive pak veŠpanělsku titulknížete asturského). Poté bylo roku1833 knížectví Asturie zrušeno a území se staloprovincií Oviedo (se stejnojmenným centrem). Ve 20. letech20. století zesílilo hnutí za autonomii a Asturie se stala oporou levicového hnutí ve Španělsku (ozbrojené povstání1934, po tuhém odporu dobyta Frankem v letech1936–1937). Od konce 70. let, respektive od roku1982 má autonomní statut.
.svg)
