Asteroid je starší a nepřesné, ale stále často používané označení těles, která se správně nazývajíplanetky. Nepřesné pojmenováníasteroid má historické kořeny z období, kdy byla známá pouze dvě tělesa. V době, kdy bylo objeveno už několik desítek těles, bylo přijato nové označení tohoto dosud neznámého typu těles –planetka. V angličtině a dalších jazycích se však termín asteroid i nadále používá.
První takové těleso objevilGiuseppe Piazzi vPalermu 1. ledna1801. Objekt dostal názevCeres. Tehdy se myslelo, že byla objevena nováplanetasluneční soustavy. Označeníasteroid (latinskyhvězdě podobný) pochází odWilliama Herschela z roku1802:Pro tento jejich hvězdný vzhled, pokud mohu použít takového výrazu, tedy proto jsem si vytvořil vlastní pojmenování a nazývám je asteroidy; vyhrazuji si však nicméně volnost změnit toto pojmenování, jestliže jiné, výstižnější povaze jejich, se objeví. Pojmenování bylo použito k popisu jejich malé zdánlivé velikosti, nikoliv k odlišení od ostatních planet (na počátku19. století se myslelo, že byly objeveny další planety sluneční soustavy).
Pojmenováníasteroid tedy vychází z toho, jak tyto objekty v dalekohledu vypadaly: byly to malé body, stejně jako hvězdy (kdežto u planet šlo pozorovat kotoučky a případně i některé povrchové útvary jako pásy na Jupiteru či Saturnu nebo tmavší oblasti či polární čepičky na Marsu). Takže tyto objekty byly vzhledověhvězdám podobné (což je přesný překlad slovaaster-oid) a lišily se pouze rychlým pohybem na pozadí hvězd.
V 50. letech 19. století bylo objeveno už asi 30 takových těles a byla už i první měření či odhady jejich velikostí (byť nepřesné) a astronomové si uvědomili, že popisné pojmenováníasteroid nevystihuje podstatu těchto objektů. Proto se skupinaastronomů, kteří se v polovině 19. století těmto tělesům nejvíce věnovali, rozhodla, že tato tělesa by měla být zvláštní kategorií těles ve sluneční soustavě a měla by se nazývatminor planets,kleine Planeten; česky tedymalé planety, a protožečeština má možnost vytvářet zdrobněliny pomocí koncovek, tak se ujalo slovoplanetky. Slovoplanetka tedy vyjadřujepodstatu těchto objektů a ne to, jak se jeví při pohledu do dalekohledu.
Slovoasteroid se však stále používá, především v americké terminologii (na rozdíl od anglickéhominor planet), a díky překladům se tak udržuje i v dalších jazycích.
V rámcisluneční soustavy už byly objeveny desetitisíce asteroidů. K 17. únoru 2016 byly přesně vypočítány oběžné dráhy celkem 706 000, každý z nich byl označen číslem.[1][2] 455 000 z nich bylo pojmenováno oficiálním jménem.[3] Poslední odhady uvádějí celkový počet asteroidů ve sluneční soustavě na 1,1 až 1,9 milionů.[4] Největšími asteroidy ve vnitřní části sluneční soustavy jsou(2) Pallas a(4) Vesta; průměr obou z nich dosahuje cca 500 km,(1) Ceres o průměru 900–1000 km byl v roce2006 přeřazen do kategorietrpasličích planet.
Asteroidy se dělí doskupin arodin na základě charakteristik oběžných drah. Obvykle je celá skupina pojmenována po prvním objeveném členovi. Skupiny jsou relativně volná dynamická spojení, zatímco vazby v rodinách jsou mnohem pevnější – jsou výsledkem rozpadu jednoho velkého asteroidu na několik menších.[5]
Roku 1975 Clark R. Chapman, David Morrison a Ben Zellner vyvinuli taxonomický systém, založený na barvě, schopnosti odrážet záření a tvarech spektra.[6] Tyto vlastnosti pravděpodobně odpovídají složení materiálu na povrchu asteroidu. Původně klasifikovali jen tři typy asteroidů:
Původně byla spektrální označení založena na určení složení asteroidů:[7]
C – uhličitan (ang. carbonate)
S – křemičitan (ang. silicate)
M – kovový (ang. metallic)
To však vedlo k velkému omylu, jelikož se předpokládalo, že typ asteroidu nesvědčí o jeho složení. Zatímco asteroidy různých spektrálních klasifikací jsou pravděpodobně složené z různých materiálů, není zaručené, že asteroidy v rámci jedné taxonomické jednotky mají i stejné složení.
Vědci se ale nebyli schopni dohodnout na novém taxonomickém systému asteroidů, výsledkem čehož spektrální klasifikace uvízla na mrtvém bodě.
Díky objevům na poli astronomie došlo v posledních dvou stoletích k velkému posunu v objevování asteroidů.
Na konci 18. století vytvořil baronFranz Xaver von Zach skupinu 24 astronomů, která měla na obloze najít chybějící planetu, která se, podle předpokladu Titius-Bodeova zákona, měla nacházet přibližně ve vzdálenosti 2,8 astronomické jednotky odSlunce. Impulsem k vytvoření této skupiny byl úspěch Williama Herschela, který v roce1781 objevil za pomoci stejného zákona planetuUran. Bylo nutné připravit ručně kreslené mapy oblohy pro všechny hvězdy zvěrokruhu až po dohodnutou limitnímagnitudu. Během následujících nocí měla být obloha zmapována, přičemž cílem pátrání měl být nějaký neznámý pohybující se objekt. Předpokládalo se, že rychlost pohybu nové planety by měla činit asi 30 úhlových vteřin za hodinu. Během tohoto pátrání však nebyla objevena planeta nýbrž asteroid 1Ceres (planetka), který byl objeven roku 1801 jedním ze členů skupiny. Během několika následujících let byly objeveny další asteroidy: 2Pallas (planetka), 3Juno (planetka), 4Vesta (planetka), přičemž poslední z nich byl objeven roku 1807.
Roku1891 použilMaximilian Franz Joseph Cornelius Wolf poprvé astrofotografii na zjišťování přítomnosti asteroidů, která z důvodu dlouhé expozice zobrazovala proužky světla na fotografické desce. Tato metoda v porovnání s předchozími výrazně zvýšila úspěšnost při pátrání po nových asteroidech. Sám Wolf jich objevil celkem 248 počínaje 323Brucia (planetka). O století později byl identifikován stále jen zlomek z celkového počtu existujících asteroidů. Astronomové se jimi příliš nezabývali a nazývali je jako „nebeská havěť“.
Asteroidy byly až do roku 1998 (příchod automatizovaných systémů) hledány ve čtyřech krocích. Nejprve se vyfotografovala část oblohy širokoúhlým dalekohledem. Většinou byly pořízeny dvě fotografie s odstupem jedné hodiny.Poté se tyto párové fotografie zkoumaly pomocí stereoskopu. Obrázek pohybujícího se tělesa se pod stereoskopem jevil oproti hvězdám v pozadí jako nepatrně „plavající“. Následně poté, co se podařilo identifikovat pohybující se těleso, byla jeho pozice přesně změřena použitím digitalizačního mikroskopu. Tato pozice se měřila relativně vůči hvězdám, jejichž poloha byla známa.[8]
Tyto tři kroky však ještě neznamenaly objev asteroidu: pozorovatel totiž zatím jen našel úkaz, který dostal dočasné označení. Posledním krokem bylo zaslání pozic a časů měření Brianu Marsdenovi z Centra planetek (ang.Minor Planet Center). Dr. Marsden má k dispozici počítačové programy schopné vypočítat, zda tento úkaz obíhá po ucelené oběžné dráze. Pokud ano, je pozorovatel úkazu prohlášen za objevitele a dostane právo jej pojmenovat ihned poté, co dostane číslo.
Jakmile je potvrzena oběžná dráha asteroidu, dostane tento číslo a později mu může být přiděleno i jméno (např. 1 Ceres). Několik prvních bylo pojmenováno po postavách z řecko-římské mytologie. Později byla používána i jména slavných osobností, manželek objevitelů a dokonce i televizních postav. Nepsaná tradice udělování pouze ženských jmen pomyslně skončila až asteroidem334 Chicago. Občasné pojmenovávání ženskými jmény však pokračovalo i poté.
Několik skupin asteroidů nese jména s klasickým námětem jako např.Centauri. Jednotlivé asteroidy v pásu obíhajícím mezi Saturnem a Neptunem jsou všechny pojmenované podle legendárních kentaurů a hrdinů z Trojské války. Roku 2003 došlo k objevu nové skupiny asteroidůApoheles.
V poslední době se zvyšuje zájem identifikovat asteroidy, které protínají oběžnou dráhu Země a u nichž tedy existuje riziko srážky se Zemí. Mezi tři nejdůležitější skupiny asteroidů blízko Země patří Apollo, asteroidy Amors a asteroidy Athens.
Do skupiny asteroidů blízko Země patří i433 Eros, který byl objeven už roku 1898. V následujícím období byla objevena srovnatelná tělesa – v pořadí, v jakém byly objevené, jsou to:1221 Amor,1862 Apollo,2101 Adonis a konečně69230 Hermes, který se roku 1937 přiblížil do vzdálenosti pouhých 0,005 AU od Země.
Dvě významné události v pozdějších desetiletích ještě zvýšily stupeň znepokojení: zvyšující se akceptace teorie Waltera Alvareze o vyhubení dinosaurů následkem dopadu asteroidu na Zem a pozorování srážky kometyShoemaker-Levy 9 sJupiterem v roce 1994.
Tyto a mnohé jiné události podnítily spuštění vysoce efektivních automatických systémů, sestávajících z CCD (ang. Charge-Coupled Device) fotoaparátů a počítačů napojených přímo na dalekohledy. Od roku 1998 byla těmito systémy objevena velká většina asteroidů.
Až do doby letů do vesmíru byly asteroidy i těmi největšími dalekohledy vidět jako pouhé světelné body a jejich povrch zůstával záhadou.
První fotografie objektů podobných asteroidům byla zblízka pořízena roku 1971, kdy sondaMariner 9 vyfotografovalaPhobos aDeimos, dva malé měsíce planetyMars, které jsou pravděpodobně gravitačně zachycenými asteroidy. Tyto fotografie odhalily jejich velmi nepravidelný tvar.
Prvním skutečným, zblízka vyfotografovaným asteroidem byl roku 1991 (951)Gaspra následovaný roku 1993 asteroidem (243)Ida a jeho souputníkemDactyl. Všechny tyto objekty byly vyfotografovány sondouGalileo na cestě k Jupiteru.
První sondou zaměřenou na asteroidy bylaNEAR Shoemaker, která vyfotografovala asteroid (253)Mathilde, než začala obíhat kolem asteroidu (433)Eros, na kterém roku 2001 i přistála. Mezi další asteroidy, které byly krátce sledovány sondami, patří (9969)Braille – sondouDeep Space 1 roku 1999 a (5535)Annefrank – sondouStardust roku 2002.
Střetnutí s asteroidy měla naplánované i sondaRosetta (ESA), vypuštěná roku 2004. V roce 2008 sledovala asteroid (2867)Šteins a v roce 2010 se přiblíží k asteroidu (21)Lutetia.
Dnes víme, že mnohokrát v historii naší planety došlo ke srážkám Země s velkými asteroidy. Napříkladvymírání na konci křídy před 66 miliony let zřejmě do značné míry zapříčinil dopad desetikilometrové planetkyChicxulub do oblasti současnéhoMexického zálivu. Planetka vážila asi 8 bilionů tun a měla objem kolem 2600 km³. Srazila se se zemí v oblasti mělkého moře při rychlosti kolem 20 km/s.[13] Na tento dnes již velmi dobře vědecky podložený scénář katastrofického vymírání na konci křídy přišel čtyřčlenný tým amerických vědců kolem fyzikaLuise Alvareze na konci 70. let 20. století. V roce1980 pak byla publikována dnes již slavná Alvarezova impaktní teorie, která s drobnými úpravami setrvává v platnosti i po více než čtyřech desetiletích.[14]
Podle vědecké studie z roku 2021 mohl být objekt, který dopadl do oblasti budoucíhoMexického zálivu na konci obdobíkřídy (před 66 miliony let) a vyhubil dinosaury a dalších 75 % tehdejších druhů ve skutečnostidlouhoperiodickou kometou a nikoliv dosud favorizovaným asteroidem z kategorie uhlíkatých chondritů.[15] Ne všichni vědci ale s touto interpretací souhlasí a za nejpravděpodobnějšího kandidáta považují uhlíkatý chondrit (typ kamenné planetky).
↑Minor Planet Statistics [online]. Minor Planet Center [cit. 2008-08-06].Dostupné online. (Anglicky)
↑Minor Planet Names [online]. Minor Planet Center [cit. 2008-08-06].Dostupné online.
↑TEDESCO, Edward.New study reveals twice as many asteroids as previously believed [online]. European Space Agency (ESA), 4. 4. 2002 [cit. 2008-08-06].Dostupné v archivu pořízeném dne 2023-03-06.
↑ZAPPALÀ, V.Asteroid families: Search of a 12,487-asteroid sample using two different clustering techniques. [s.l.]: Icarus, 1995 (volume 116). S. 291–314. (Anglicky.) –Dostupné online
↑CHAPMAN, C. R.Surface properties of asteroids: A synthesis of polarimetry, radiometry, and spectrophotometry. [s.l.]: Icarus (volume 25), 1975. S. 104–130. (Anglicky) –Dostupné online
↑MCSWEEN JR., Harry Y.Meteorites and their Parent Planets. [s.l.]: Oxford University Press, 1999.ISBN0521587514. (Anglicky)
↑CHAPMAN, Mary G.Carolyn Shoemaker, Planetary Astronomer and Most Successful 'Comet Hunter' To Date [online]. USGS, 17. 5. 1992 [cit. 2008-08-06].Dostupné online. (Anglicky)
