| Arrigo Boito | |
|---|---|
 | |
| Narození | 24. února1842 Padova |
| Úmrtí | 10. června1918 (ve věku 76 let) Milán |
| Místo pohřbení | Monumentální hřbitov v Miláně |
| Pseudonym | Tobia Gorrio |
| Povolání | libretista,hudební skladatel,básník,novinář,scenárista,politik,spisovatel ahudebník |
| Alma mater | Milánská konzervatoř |
| Žánr | opera aklasická hudba |
| Témata | múzické umění |
| Významná díla | Nerone Mefistofeles |
| Ocenění | Řád sv. Mauricia a sv. Lazara |
| Rodiče | Silvestro Boito |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl:SKČR |Knihovny.cz | |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
Arrigo Boito, pův. jménemEnrico Giuseppe Giovanni Boito (24. února1842,Padova –10. červnaMilán,1918) byl italský spisovatel, básník, novinář ahudební skladatel. Napsal mnoho povídek, básní, překladů, kritickýchesejů a skladeb. Proslavil se především jako autor operníchlibret. Z jeho hudební tvorby je uváděna operaMefistofeles, kterou zkomponoval na vlastní libreto.[1]
Arrigo Boito se narodil jako syn Silveria Boita, malíře, který putoval po Evropě a maloval na zakázku portréty. Matka bylapolskáhraběnka Giuseppina Radolinská, se kterou se Silverio Boito seznámil při práci na zakázkách v Polsku.[2] Jeho starším bratrem byl architekt, inženýr, spisovatel a umělecký historikCamillo Boito (1836 - 1914). Oba rodiče se pohybovali v uměleckých kruzích, takže není příliš překvapivé, že i Arrigo projevoval umělecké nadání, a to hned ve dvou směrech: v literatuře a v hudbě. V obou těchto oborech byl také po celý život činný. Otec byl zřejmě poněkud dobrodružné povahy, a když se mu podařilo rozházet manželčino věno, matku i syna opustil.
Díky svým známostem získala matka pro syna stipendium a Arrigo mohl začít studovat nakonzervatoři vMiláně. Absolvoval v roce 1861 a na další stipendium odjel na šest měsíců doPaříže.[1] Tady se seznámil sVictorem Hugo,Hectorem Berliozem,Gioacchino Rossinim a také sGiuseppem Verdim. Pro Verdiho napsal textHymny národů, která byla určena proSvětovou výstavu vLondýně. Vztahy mezi oběma umělci však byly z počátku velmi chladné, neboť Verdi byl velmi podezřívavý a Boita považoval za svého nepřítele. Důvodem mohl být Boitův článek z roku1863„Óda na italské umění“, ve kterém vyzdvihuje hudbuRicharda Wagnera a podrobuje kritice styl současné italské hudby, jehož vlastenecký ráz považuje za „provinční“ a žádá, aby se italská hudba otevřela světu.[2]
V roce 1862 navštívil Polsko, vlast své matky, která zemřela roku 1859. Napsal tam své první libretoHamlet, ze stejnojmenné Shakespearovy tragédie na hudbu svého přítele a spolužáka Franca Faccia.[2]
Po návratu do Milána se věnoval především literární činnosti. Arrigo Boito byl spolu s Emilio Pragou, Francem Facciou a s jinými mladými umělci zakladateli hnutí italskébohémy, nazvanéhoScapigliatura. Jeho báseňDualismo se stala manifestem skupiny.[1] V té době Boito pracoval jako novinář a hudební kritik pro několik časopisů (La Perseveranza,Il Giornale della Società del Quartetto,Il Politecnico). Společně s Emiliem Pragou řídil vlastní časopisFigaro až do roku1866, kdy se jako dobrovolník přihlásil do války o nezávislost keGaribaldiho oddílu.[2] V tomto období složil několik básní, později částečně shromážděných vKnize veršů (1877) a vydal pohádkovou báseňKrál medvěd (1865), která patří k jeho nejlepším dílům a vyšla ještě několikrát. V roce 2012 byla adaptována pro divadelní scénu veVeroně a vznikla podle ní operaMarca Stroppy proOpéra-Comique v Paříži.[3]
Zaujat věčnou legendou oFaustovi zkomponoval svou první operu na vlastní libretoMefistofeles. Opera měla premiéru za řízení autora vTeatro alla Scala v Miláně roku 1868 a přes veškeré úsilí nakladateleGiulia Ricordiho skončila pamětihodným fiaskem. Došlo k tvrdému střetu mezi Boitovými příznivci a odpůrci, kteří mu vytýkali, že opera je ubohou napodobeninou Wagnera. Slavný operní dům byl svědkem nebývalých scén. Obecenstvo hvízdalo, bučelo, dupalo a hystericky křičelo. Boito uprostřed vřavy řídil operu až do konce a ještě na závěr přidal směrem k obecenstvu posměšné gesto. Nepokoje se rozšířily i do sousedních ulic a po druhém představení, kdy se vše opakovalo, milánský prefekt další provádění opery pro rušení veřejného pořádku zakázal. Je nutno říci, že pro šestadvacetiletého skladatele to byl vlastně velký úspěch.[1]
Boito se však nevzdal. Dílo částečně přepracoval a v roce1875 uvedl novou verzi vBologni.[1] Překvapivě se dostavil úspěch a nová inscenace v Miláně roku1881 se už obešla bez výtržností a i zde byla příznivě přijata.[2] Dosáhla obrovského úspěchu v Itálii i v zahraničí a jako jediná mezi Boitovými skladbami vstoupila do repertoáru dodnes uváděných a nahrávaných oper. V Praze bylMefistofeles poprvé uveden 19. února 1881 veStavovském divadle.[1]
Pracoval ještě na dvou dalších operách. OperaOrestiade byla sice dokončena, ale nikdy provedena nebyla, a k opeřeEro e Leandro napsal jenlibreto a několik hudebních náčrtků. Libreto poté zhudebnili dokonce dva hudební skladatelé. Byli to v roce 1879Giovanni Bottesini a v roce 1897Luigi Mancinelli.[2]
Na radu svého nakladateleRicordiho se Boito posléze soustředil na psanílibret k operám jiných skladatelů. Mimo jiné tak vzniklo libreto k opeře„La Gioconda“ skladateleAmilcare Ponchielliho (pod pseudonymem Tobia Gorrio, což jeanagram jména Arrigo Boito). Svá vrcholná díla však napsal pro Giuseppe Verdiho, se kterým se konečně usmířil. Ne náhodou se tak stalo v době, kdy Verdi i pozměnil svůj komposiční styl bíže Boitovým představám, směrem k těsnějšímu sepětí hudby a dramatu. Spolupráce začala na revizi starší Verdiho operySimon Boccanegra. Jejich společnou prací vznikla vrcholná díla celé operní literatury, poslední Verdiho opery,Otello aFalstaff.[2][3] Věnoval se také překladům překladům zahraničních oper jakoČarostřelec,Rienzi,Ruslan a Ludmila.[4]
V roce1887 začal jeho dlouholetý intimní vztah s herečkouEleonorou Duseovou, která krátce předtím bouřlivě ukončila svůj poměr se spisovatelem a dramatikemGabrielem d'Annunziem, neboť dal při inscenaci své hry přednostSáře Bernhardtové. Boito pro Duseovou přeložil některé z nejslavnějších shakespearovských titulů, jakoAntonius a Kleopatra,Julie a Romeo aMacbeth a podílel se i na jejich uvedení na divadelní scénu. V letech1889 až1897 byl Boito ředitelem konservatoře v Parmě.
Boito byl také hudebním organizátorem. Byl členem různých evropských výborů a správních rad, podílel se na sestavování programů divadelních sezónLa Scala. Patřil k propagátorům vzniku divadelního muzea La Scala. Společně sPetrem Iljičem Čajkovským,Maxem Bruchem aSaint-Saënsem získal v roce1893 čestný doktorátUniverzity v Cambridge. Při této příležitosti Čajkovskij řídil provedení BoitovaMefistofela.[3] Boito se podílel na reformách římské konzervatoře, zasazoval se o zlepšení zákona o autorských právech a publikoval řadu článků, které dokumentovaly jeho výjimečnou vzdělanost. Byl vášnivý čtenář, celý život obdivoval a studovalDanteho, Shakespeara aVictora Huga.[1]
Byl také velmi aktivní i ve veřejném životě. Působil jako městský radní v Miláně, od roku 1912 až do své smrti byl senátoremItalského království.[3]
Pokračoval na kompozici své poslední operyNero, kterou se zabýval už od roku 1860. Teprve v roce 1901, v roce Verdiho smrti, vydal libreto tiskem, aniž by však kdy dokončil orchestraci.[1] Poslední jednání opery Nerone doplnili Antonio Smareglia a Vincenzo Tommasini a opera byla hrána v Teatro alla Scala až v roce 1924 za řízeníArtura Toscaniniho.[5]
Arrigo Boito zemřel10. června1918 v Miláně naanginu pectoris a je pohřben na hřbitověCimitero Monumentale.
Obrázky, zvuky či videa k tématuArrigo Boito na Wikimedia Commons
