Mezi 16. a 19. stoletím se tradiční arménská vlast tvořená východní a západní Arménií dostala pod nadvláduOsmanské aPerské říše, přičemž v průběhu staletí opakovaně vládla jedna z nich. V 19. století byla východní Arménie dobytaRuským impériem, zatímco většina západní části tradiční arménské vlasti zůstala pod osmanskou nadvládou. Běhemprvní světové války bylo v rámciarménské genocidy systematicky vyhlazeno až 1,5 milionu Arménů žijících na území svých předků v Osmanské říši. V roce 1918, poruské revoluci, vyhlásily všechny neruské země po zániku Ruské říše nezávislost, což vedlo ke vznikuprvní arménské republiky. V roce 1920 byla tato republika začleněna doSovětského svazu jakoArménská sovětská socialistická republika . Moderní Arménská republika získala nezávislost v roce 1991 přirozpadu Sovětského svazu.
Název Arménie se používá v různých variantách v prakticky všech jazycích světa kromě samotnéarménštiny. Pochází zestaroperského názvu „Armanestán“ a „Arman“ podle pohraniční provincie státuUrartu na historickém arménském území, které bylo v polovině 1. tisíciletí př. n. l. osídleno mimo jinéAramejci.
Sami Arméni se označují jménem „Hajer“ (arménsky Հայեր) a svou vlast „Hajastan“ (Հայաստան). Přípona –stan znamená „země“, takže Hajastan je země Hajů (čili Arménů). Tento název je odvozen od mytického hrdiny a zakladatele národaHajka.[12]Movses Chorenaci ho ve svýchDějinách Arménie (Patmutjun Hajoc) označuje za synabiblickéhoTogarmy a vnukaGomera. Vypráví příběh o zlém obruBelovi, který ovládlBabylón. Jediný Hajk se mu odmítl podřídit, opustil město a usadil se se svým lidem pod horouArarat. Belos se proti němu vypravil se svou armádou a dne11. srpna2492 př. n. l. (podle starověkéhoarménského kalendáře) prý propukla veliká bitva, v níž Hajk zastřelil Bela svým šípem. Po tomto vítězství pak nerušeně vládl ve vlastním království s hlavním městemHajkaberdem (nedalekoVanského jezera). Výročí bitvy je dodnes nejvýznamnějším arménským svátkem zvanýmNavasard.
Území dnešní Arménie bylo lidmi osídleno před 325 000 lety. Nejstarší definovanou kulturou na území dnešní Arménie je kultura Šulaveri-Šomu (6000 let př. n. l.), následovala kulturakura-arakská, existující v letech 4000–2000 př. n. l. Archeologický výzkum z let 2010–2011 přisoudil těmto kulturám nejstarší známou koženou botu, sukni a nejstarší vinařské zařízení na světě. Vše bylo objeveno v jeskyních nedaleko obceAreni na jihu Arménie.[13][14][15]
Arménská vysočina patří k dávným centrům lidské civilizace. Byla trvale osídlená odpaleolitu. V nejstarších písemných památkách z dobChetitů je zmínka o národu Chajasa ve 2. tisíciletí před naším letopočtem. Zda jde o předky Arménů je však nejisté.Etnogeneze arménského národa je vůbec značně nejasná, převládá nicméně pojetí, že majíindoevropský původ,geneticky jsou bližší neolitickým Evropanům než blízkovýchodním národům.[16][17][18] V tomto období ovládli území ArménieAsyřané.
Poté zemi ovládliSkytové a poslézeAchaimenovská říše, která zde vybudovalasatrapii, kterou nazvalaArmina.[22]Achaimenovci dosadili v Arménii k mociOrontskou dynastii.[23] Ta poté, co Achaimenovskou říši rozbilAlexandr Veliký, vytvořila autonomníArménské království, tedy státní útvar, s nímž je především spjata identita současných Arménů. Existovalo v letech 321 př. n. l. až 428, hlavním městem bylArtašat. Stalo se prvním státem, který přijal křesťanství jako své oficiální náboženství (r. 301 je zavedl králTiridatés III.).[24] Zásadní roli v tom sehrálŘehoř Osvětitel, který založilArménskou apoštolskou církev.[25] Roku 405 vytvořil kněz a vzdělanecMesrop Maštoc unikátní, dosud užívané,arménské písmo. Vrcholnou éru prožilo království zaTigrana Velikého, pod jehož vládou se stalo nejmocnějším státem na východ odŘíma. Tigranés nechal postavit městoTigranakert, vhelénském stylu – Tigranés byl klíčovým reprezentantem pokusů o helenizaci Kavkazu.[26] Nakonec byl ale Tigranakert srovnán se zemí Římany a Tigranés se stalvazalem Říma. Na malou chvíli (114–118) Římané z Arménie udělalisvou provincii.
Peršané se pokusili v Arménii násilně znovu zavéstzoroastrismus, na což reagovala roku 450 vzpouraVartana Mamikonjana.[27] Arméni si křesťanství nakonec uhájili, i díky velkébitvě u Avarajru roku 451.[28] Západní část země v letech 387–536 ovládalaByzantská říše.[29] Arméni se díky společné víře měli šanci účastnit byzantského politického života, někteří to dotáhli dokonce na císařský trůn – Armény byli například císařiHerakleios neboBasileios I.[30] Roku 591 Byzanc dobyla i Peršany ovládaná arménská území.
Roku 645 však Arménii dobyliArabové a učinili z ní provinciichalífátu pod názvemArminiya.[31] Arménský stát se obnovil v9. století, bývá nazývánBagratovská Arménie. Existoval v letech 884–1045. Zakladatelem země bylAšot I., zvaný též Ašot Veliký, který šikovnou taktikou přiměl Byzanc a Araby, aby Arménii akceptovali jakonárazníkový stát mezi sebou. Ovládl iGruzii,Kavkazskou Albánii a několik arabských emirátů. Stát měl postupně několik hlavních měst –Bagaran,Kars aAni. V Ani, „městě 1001 kostelů“, žilo na vrcholu slávy až 200 000 lidí a patřilo k největším na světě (v 18. století však zcela zaniklo).[32] Když však Byzanc na konci 10. století porazila Araby, zvýšila tlak i na Arménii. V polovině 11. století ji pak zcela ovládla.
Území arménského státu v Kilíkii
Další část země brzy urvaliseldžučtí Turci, kteří nakonec zabrali i území předtím ovládnuté Byzantinci. Před islamizací tak z Arménie prchly tisíce lidí, včetně bagratovské královské rodiny. Usadili se vKilíkii, na území dnešního Turecka (a zčásti Sýrie), při pobřežíStředozemního moře. Území tehdy ovládala Byzanc a byzantský správce Arménům umožnil zde nalézt nový domov. Ti však brzy ustavili i vlastní stát, který měl dokonce v určitých úsecích (zejména v letech 1198–1375) nezávislost. Tento státní útvar je znám jakoArménské království v Kilíkii.[33] K upevnění arménské moci velmi přispělykřížové výpravy. V křižácích Arméni v Kilíkii získali mocné spojence.[34] Nejvýznamnějším vládcem bylLev I., který zdvojnásobil území království. Rozvrátili ho muslimštíMamlúkové roku 1375. Arméni z Kilíkie pak zčásti migrovali naKypr.[35][36] Ti, co zůstali, se ve 20. století zhusta stali oběťmiarménské genocidy.
Původní zakavkazská domovina Arménů byla ve 13. století nakrátko ovládnutaMongoly a poté Peršany. Ti se o ni posléze dlouhá léta přetahovali sOsmany. Nakonec se víceméně ustálil stav, že západní Arménie byla osmanská, zatímco východní (tedy území celé současné Arménské republiky) bylasafíovská, tedy perská, potažmo íránská. To platilo až do 19. století.
Národní identitu Arménům v tomto období pomohla udržet jejich kultura, pěstovaná převážně emigranty v zahraničí. Až začátkem19. století připadla část východní Arménie spolu s východníGruzií carskémuRusku.[37] Ruská vojska a arménští dobrovolníci roku1827 ovládli celou východní Arménii (vizrusko-perská válka (1826–1828)). Car vyzval arménskou diasporu, aby se navrátila do osvobozené vlasti, kteroužto výzvu asi 60 tisíc Arménů skutečně vyslyšelo, především perských. Začala se rodit moderní arménská politika, klíčovou silou se stalaArménská revoluční federace.[38] Na osmanských územích vytvářela vojenské jednotky, které chránily arménské vesnice před stále četnějšími masakry. Právě v tom ale nakonec neuspěla, masakry přerostly v regulérní genocidu.
V závěru 19. století nastaly tzv.arménské řeže, při nichž přišlo o život 100–300 tisíc Arménů.[39] Jakmile Osmané prohráli vbalkánské válce roku 1913, z Evropy musely prchnout statisíce muslimů. Tito frustrovaní Turci se stali základnou radikalizace, jejíž hráz povolila s nástupemprvní světové války. Arméni (a takéŘekové aAsyřané) na území Turecka se stali obětígenocidy, během níž přišlo o život zhruba 1,5 miliónu Arménů, dalších 100 tisíc uteklo před pronásledováním do Ruska a jiných zemí.[40][41][42] Po válcekemalovské Turecko nejenže odmítlo odpovědnost za cokoli z dějin Osmanské říše, ale zvolilo (až do dnešních dnů) politiku zamlčování a popírání genocidy.[43] Ostatní muslimské státy ho v tom podporují. Spojené státy pojem genocida oficiálně použily až v roce 2021, poté co poněkud oslabilo jejich spojenectví s Tureckem.[44][45]
Říjnová revoluce v roce1917 vyvolala na Kavkaze neklid. Kavkazským národům se představa života podbolševickou vládou nelíbila. Gruzíni, Arméni a muslimové z Ázerbájdžánu proto v únoru 1918 vyhlásili nezávislouZakavkazskou demokratickou federativní republiku.[46] Ta se však rychle rozpadla a Arméni tak vyhlásiliArménskou demokratickou republiku (v Arménii nazývanou také První republika), jež měla značné spory se sousedy o hranice (neutichly dodnes).[47][48] V září 1920 na nový stát zaútočila turecká armáda. Válku Arménie prohrála a mír musela vykoupit obrovskými územními ztrátami. V listopadu 1920 arménští bolševici svrhli vládu a požádali sovětské Rusko o ochranu. I mnozí jiní Arméni v tom viděli jedinou cestu, jak Turkům neodevzdat území podle kruté mírové smlouvy. Na konci listopadu 1920 tudížobsadila území ArménieRudá armáda. Rusové a Turci pak v říjnu 1921 podepsaliKarskou smlouvu, která upravovala hranice mezi oběma státy a skutečně zachránila pro Armény některá území.[49]29. listopadu1920 byla vyhlášena sovětská vláda a o dva roky později Arménie vstoupila doZakavkazské federace a stala se členemSSSR. Zakavkazská sovětská federativní socialistická republika zanikla v roce 1936 a vzniklaArménská sovětská socialistická republika.
Vůdce arménských komunistůAgasi Chandžian. Popravený Stalinem roku 1936
Sovětský vůdceJosif Stalin v roce 1929 zahájil represe arménské církve.[50] V roce 1938 zavraždil jejího vůdceChorena Muradpekjana a uzavřel sídlo církve veVagharšapatu. Církev pak fungovala jako podzemní nebo v diaspoře. V rámci tzv.Velké čistky nechal Stalin zlikvidovat celé vedeníKomunistické strany Arménie, mj. za pomoci jiného Arména,Anastase Mikojana. V rámciVelké čistky bylo popraveno 4 530 Arménů, obviněni byli většinou z arménského nacionalismu, nebo obvykléhotrockismu.[51] Popraven byl i slavný básníkJeghiše Čarenc. Jak bylo pro stalinistickou éru typické, přesouvaly se i tisíce lidí. Desítky tisíc Arménů byly deportovány ve 30. letech naSibiř. K dalším deportacím Arménů z pobřežní oblasti došlo v roce 1948, kdy bylo 58 000 údajných příznivců Arménské revoluční federace a Řeků nuceno přestěhovat se doKazachstánu.
Vedruhé světové válce padlo v řadách Rudé armády čtvrt milionu Arménů. Stalin, vědom si obrovských populačních ztrát, po válce udělal kampaň mezi arménskou diasporou v zahraničí. Sovětský svaz nabídl zahraničním Arménům uhradit cestu a byt zdarma, pokud se vrátí do vlasti. 150 000 z nich tuto nabídku akceptovalo.[52]
24. dubna 1965 zaplavily Jerevan desítky tisíc Arménů, aby připomněly světu hrůzy arménské genocidy. Jednalo se o první veřejnou demonstraci v SSSR, která měla nacionální příchuť.[53] Protože však útočila na Turecko, které bylo členemNATO, úřady to akceptovaly.
Sovětskou Arménii postihlo v roce1988 silné zemětřesení o síle 7,2 stupněRichterovy stupnice, v důsledku kterého zahynulo nejméně 50 000 lidí.[54] Humanitární pomoci se, spolu s dalšími zeměmi, zúčastnilo iČeskoslovensko. S touto pomocí jsou spojeny počátky české humanitární organizaceČlověk v tísni.[55]
V roce1920 nesouhlasil sovětskýÁzerbájdžán s připojením Náhorního Karabachu, který byl z velké většiny osídlen Armény, k sovětské Arménii, a tak byl spolu sNachičevanem roku1923 připojen k Ázerbájdžánu. Během sovětské éry Arménie bezúspěšně usilovala o připojení Karabachu ke svému území.
Roku1987 se zformovalo arménské hnutí za připojení k Arménii. V říjnu t. r. pak Ázerbájdžán zakázal výuku arménských dějin na karabašských školách. SnahyMoskvy o urovnání konfliktu byly neúspěšné, a tak byl Náhorní Karabach v lednu1988 podřízen přímo ústřední vláděSSSR. S tímto postupem nesouhlasila ani jedna strana.
V roce 1988 začaly boje mezi Arménií a Ázerbájdžánem o tuto oblast, které se ještě vyostřily po rozpaduSSSR.[56]Turecko na protest proti obsazení Náhorního Karabachu uzavřelo arménské hranice.28. listopadu1989 byl vrácen pod správu Ázerbájdžánu, ale Arménie ho hned1. prosince anektovala. V letech1991 až1994 probíhala o karabašské území mezi oběma zeměmiválka. Dočasným východiskem se stalo příměří z16. května1994. Výsledkem byl Karabach z 92,5 % ovládaný arménsko–karabašskými silami, které měly pod kontrolou také dalších 5 celých okresů (a 2 částečně) mimo vlastní Karabach. Celkově tak karabašští Arméni kontrolovali 13,4 % rozlohy Ázerbájdžánu. Vojenské střety byly od roku 1988 doprovázeny exodem azerských a arménských menšin z území sousedního státu. Z Ázerbájdžánu odešlo 413 000 Arménů, zatímco Arménii v důsledku konfliktu opustilo 724 000 Azerů.[57]
K nové eskalaci konfliktu došlo v roce 2016, kdy vypukly intenzívní boje podél celé hranice s Náhorním Karabachem.[58]
Situace po válce v roce 2020
V červenci 2020 bylyozbrojené střety obnoveny. Ty se nepodařilo uklidnit a v září vypukla regulérní válka, tzv.druhá válka o Náhorní Karabach. Ázerbájdžánská armáda útočila s podporouTurecka, hlavní velmocenské oporyalijevského režimu, Arméni se spoléhali na pomocputinovského Ruska, která však nepřišla v takové míře, v jakou věřili. Šestitýdenní boje přinesly Ázerbájdžánu územní zisky. Podle mírové smlouvy, podepsané pod Putinovou patronací, si obě strany ponechaly kontrolu nad právě ovládanými územími – Arménie tak sice udržela většinu Náhorního Karabachu, ale Ázerbájdžánu musela odevzdat tři karabašské okresy (Kelbadžar,Ağdam aLačin) a pozemní koridor donachičevanské exklávy.[59] Z původních 11 450 km², které byly před válkou pod kontrolouRepubliky Arcach, se její území zmenšilo na 3 170 km². Tento výsledek byl v Ázerbájdžánu oslavován jako velké vítězství, naopak v Arménii způsobil nepokoje a krizi.[60] Během bojů padlo asi 4 000 arménských vojáků.[61] V pozemním koridoru mezi Arménií a oblastí Náhorního Karabachu začaly dle mírové smlouvy působit sílyruské armády.[62] To označili pozorovatelé za geopolitické vítězství Ruska.[63]
Arménský separatistický stát se stal závislý na úzkémLačinském koridoru, jímž udržoval spojení s Arménií. Podle příměří z roku 2020 měl být kontrolován Ruskem, brzy se však ukázalo, že ho fakticky kontroluje Ázerbájdžán.[64] Tím se situace arménského Karabachu stala neudržitelnou. V květnu 2023 Arménie uvedla, že je ochotná uznat Karabach za součást Ázerbájdžánu.[65] V září 2023 Ázerbájdžán porušil příměří,provedl bleskový vojenský úder na Arcach a celé území Náhorního Karabachu dostal pod svou kontrolu.[66][67] Arménský spojenec Rusko separatistům nepomohlo, patrně kvůli rostoucím sporům s Arménií a svému válečnému vytížení vkonfliktu na Ukrajině.[68][69] Vzápětí po dobytí Karabachu začal exodus arménského obyvatelstva z něj.[70][71] Republika Arcach oznámila konec své existence k 1. lednu 2024.[72]
Spory s Ázerbájdžánem o Karabach byly dlouho klíčovým tématem arménské politiky igeopolitiky – nutily mj. Arménii k inklinaci k Rusku, od něhož si slibovala vojenskou záštitu před Azery podporovanými Tureckem.
V roce1991 se konalo referendum o odtržení. Zastánci samostatnosti v něm drtivě zvítězili a 21. září 1991 Arménie vyhlásila samostatnost. K mezinárodnímu uznání však došlo až porozpuštění Sovětského svazu 25. prosince 1991. Arménie se pak stala součástíSNS. Prvním prezidentem nového státu byl lidovým hlasováním 16. října 1991 zvolenLevon Ter-Petrosjan, vůdce Karabašského hnutí, jež vzniklo v roce 1988 v Arménii i Karabachu a usilovalo o připojení Horního Karabachu k Arménii.
V roce 2018 byla přijata ústavní reforma, po níž zásadní role v politickém systému přešla z prezidenta na premiéra. PrezidentArmen Sarkisjan kvůli tomu v roce 2022 rezignoval, bez pravomocí neviděl způsob jak dál ovlivňovat dění v zemi.[74]
Díky mírové dohodě s Ázerbájdžánem navázal dne 31. srpna 2025Pákistán diplomatické vztahy s Arménií, a de fakto tím Arménii uznal za svrchovaný stát. Do této doby Pákistán plně podporoval Ázerbájdžán a s Arménií neměl žádné diplomatické vztahy.[79]
Vsrdečním štítku je zobrazena horaArarat sNoemovou archou. Štít drží orlice (heraldicky vpravo) a lev (vlevo) a pod štítem zobrazenmeč, ratolest, snop klasů, řetěz a stuha.
Arménie jevnitrozemský stát ležící na území zvanémZakavkazsko. Území Arménie má plochu 29 743 kilometrů čtverečních. Krajina je hornatá, nadmořská výška na celém území neklesne pod 390 metrů nad mořem.
Velkou část povrchu tvoříArménská vysočina, která je z velké části sopečného původu. Do Arménie zasahuje i horské pásmoMalého Kavkazu a vysokohorské pohoříArarat, kde se také nachází oficiální nejvyšší hora Arménie (Aragac, 4090 m n. m.). Arméni však za svoji považují i biblickou horuArarat (5134 m n. m.), kterou mají dokonce ve státním znaku, která však leží asi kilometr od hranic v muslimskémTurecku. Po tisíciletí obývali území kolem Araratu právě Arméni. Avšak pogenocidě osmanskými Turky v letech 1913–1920 zůstalo kdysi velké Arménii pouze malé území. V době největší územní expanze v 1. století př. n. l. se arménské království rozkládalo odStředozemního až keKaspickému moři. Průměrná nadmořská výška Arménie je 1792 metrů nad mořem, tedy desátá nejvyšší na světě. Hory pokrývají 85,9 % povrchu, to je víc než veŠvýcarsku nebo vNepálu.
Významnou řekou jeAraks, která tvoří hranici s Tureckem a Íránem. Většinu Arménie odvodňuje právě Araks nebo jeho přítokHrazdan. Tok Araksu na území Arménie je dlouhý 158 km, je tak nejdelší arménskou řekou. Druhou nejdelší jeAchurjan, třetíVorotan, další dva z přítoků Araksu. Všechny arménské řeky jsou odvodňovány doKaspického moře. Největším jezerem jeSevan, největším i na celém Kavkaze. Má rozlohu 1264 kilometrů čtverečních a jde o jedno z největších sladkovodních vysoko položených jezer na světě (nachází se v nadmořské výšce 1900 m n. m.). Je napájeno 28 řekami. Pouze 10 % přitékající vody je odváděno řekou Hrazdan, zatímco zbývajících 90 % se odpařuje. Jezero poskytuje asi 90 % ryb a 80 % raků v Arménii.
Klima je převážněkontinentální, vyznačující se velmi horkými léty a velmi chladnými zimami. Nízká úroveň vlhkosti však zmírňuje vliv vysokých teplot. Kvůli suchému létu zde převládajípolopouštní astepní vegetace. Jara jsou krátká, zatímco podzimy jsou dlouhé. Řídké lesy pokrývají pouze sedminu území. Kvůli hornaté krajině je rozšiřování zemědělských oblastí obtížné.
V roce1988 zemi postihlozemětřesení o síle 7,2 stupně magnitudy, které připravilo o život více než 50 000 lidí především ve městechSpitak, Leninakan (dnesGjumri) a Kirovakan (dnesVanadzor).[80]
Vzhledem k špatným historickým zkušenostem má Arménie komplikované vztahy se dvěma sousedy, Tureckem a Ázerbájdžánem. To vede arménskou zahraniční politiku k udržování úzkých vztahů sRuskem, jež do značné míry garantuje arménskou bezpečnost. Arménie se připojila k celní uniiBěloruska,Kazachstánu a Ruska a kEurasijské hospodářské unii. Na druhou stranu sympatizuje Arménie také se západním světem a snaží se budovat dobré vztahy sEU aNATO. Roku 2011 začala jednání o partnerství s EU. Arménie se podílela na operaci NATO v Kosovu (KFOR). Tradičním spojencem Arménie v Evropě jsouFrancie aŘecko; v obou zemích žije velká arménská komunita. Spolupráce Arménie s Ruskem je ale v západním světě přijímána s nevůlí. OrganizaceFreedom House, financovaná přímo americkou vládou, označila roku 1999 a znovu v roce 2007 Arménii jen za "částečně svobodnou zemi" a roku 2008 dokonce za poloautoritářský režim.
Všechny volby od roku 1995 vyhrálaRepublikánská strana Arménie (Hajastani Hanrapetakan Kusaktsutjun). Tato nejvlivnější síla v zemi také vždy sestavovala vládu. Je označována za nacionálně-konzervativní. Hlásí se k ideologii zvanétseghakronismus, která zdůrazňuje spjatost arménské identity s náboženstvím a církví. Hlavním tvůrcem této ideologie byl politikGaregin Nzhdeh, klíčová postavaprvní arménské republiky (1918–1921), jehožantikomunismus jej ovšem zadruhé světové války přivedl ke spolupráci s německýminacisty. Tseghakronismus je i kvůli tomu někdy označován zarasistickou ideologii. Výhrady k němu kvůli tomu mají i někteří představitelé Republikánské strany Arménie, formuloval je například arménský premiérAndranik Markarjan. Jiní republikáni vnímají tseghakronismus spíše jako historický relikt a posouvají stranu k neideologickému středu. Představitel Republikánské strany ArménieSerž Sarkisjan byl prezidentem od roku 2008 do roku 2018. Hegemonii strany odstranily až nepokoje roku 2018 a nástup strany Společenská smlouva (K'aghak'atsiakan pajmanagir)Nikoly Pašinjana.
Připojení Arménie kSSSR mělo výrazný vliv na rozvoj průmyslu. Ze země se pomalu stal rozvinutý průmyslovo-zemědělský stát. Arménie vyvážela stroje, textil a spotřební výrobky. Po rozpaduSSSR v roce 1991 země zrušila zemědělská družstva a o zemědělskou výrobu se starají drobní rolníci. Průmysl prošel začátkem 90. let obdobím stagnace, ale nová vláda začala s liberalizací ekonomiky. Ta od roku1995 zaznamenává růst.
Významnou je v zemi těžbabarevných kovů, zejménamědi,olova,zinku,železné rudy,zlata astříbra. V zemi se také zpracovávajídiamanty a vyrábějíšperky. Pilířem ekonomiky je také potravinářský průmysl, výroba automobilů, pneumatik a elektromotorů a přesné strojírenství. Tradiční je textilní výroba (zejm.koberce, pletené zboží a obuv) a výroba hudebních nástrojů.
Vzhledem k hornaté krajině lze k zemědělství využít jen 46 % plochy země. Většina obdělávané půdy leží nad hranicí 1000 m n. m. Z toho vyplývá specializace na pěstování rostlin, ovoce (zejm.broskve,meruňky ašvestky) a vína.
Dlouhodobým problémem arménského hospodářství je poměrně vysokánezaměstnanost (18,5 procenta v roce 2015), proti tomu růstHDP je ve srovnání se západní Evropou rychlý (7,2 procenta roku 2012, 3,7 procenta v roce 2015).[82]
Arménie patří k několika málo zemím v Asii, které provozujíjadernou elektrárnu, Jedná se oJadernou elektrárnu Mecamor, která se nachází přibližně 30 kilometrů západně od hlavního městaJerevanu. Byla postavena již v 70. letech, má tedy sovětský typ reaktorů. Zemětřesení v roce 1988 způsobilo odstavení a následné uzavření elektrárny.Ázerbájdžán aTurecko však svojí ekonomickou a přepravní blokádou následně způsobili výpadky elektřiny v Arménii. V některých oblastech musela vláda omezit dodávky elektřiny na hodinu denně. Roku 1993 tak rozhodla o znovuspuštění druhého bloku. Elektrárna dnes dodává do sítě asi 40 % spotřeby elektřiny v Arménii. Je považována za jednu z nejnebezpečnějších jaderných elektráren na světě.[83] Jako jedna z mála dnes provozovaných elektráren nemá ochranný kontejnment, který by při výbuchu zadržel trosky, a navíc leží v relativně tektonicky aktivní oblasti. Životnost elektrárny měla vypršet v roce 2016, kvůli jejímu významu byla ale prodloužena s tím, že reaktor bude modernizován za účastiRuska. V roce 2022 Rusko a Arménie podepsali memorandum o výstavbě nového jaderného bloku poblíž Mecamoru.[84]
Největším mezinárodním letištěm v zemi jeletiště Zvartnots. Leží asi 12 km západně od hlavního města. Otevřeno bylo v roce 1961. V roce 2001 ho na třicet let získala do užívání argentinská společnost Corporación America vlastněná podnikatelem arménského původuEduardo Eurnekianem, pátým nejbohatším Argentincem. V roce 2013 bylo letiště naEmerging Airports Conference and Exhibition vDubaji vyhlášeno nejlepším letištěmSpolečenství nezávislých států.[85]
Arménská síť veřejné dopravy hustě spojuje hlavní města a mnoho vesnic. Ve velkých městech, jako je Jerevan, Gyumri, Vanadzor nebo Armavir, jsou autobusová nádraží vybavena čekárnou a pokladnou, v jiných městech jsou autobusová nádraží jen parkoviště bez přístřešků. Trasy jsou většinou obsluhovány technicky zastaralými minivanyGAZelle s kapacitou pouze 15 cestujících. Autobusový systém má problémy s kapacitou, zejména v Jerevanu, kde jsou vozidla vždy přetížena. Vlaky a metro nabízejí vyšší standard a fungují spolehlivě, ale obsluhují pouze několik tras. V Jerevanu neexistuje systém jízdenek, cestující platí řidiči při výstupu. Cestující na vnitrostátních autobusových linkách si mohou zakoupit jízdenku v pokladnách na autobusových stanicích nebo zaplatit řidiči před nástupem do vozidla. Vlakové jízdenky se prodávají na železničních stanicích. Časy odjezdů a jízdné jsou zveřejněny na webuTransport for Armenia.
Vstup do stanice metra Náměstí republiky v Jerevanu
V hlavním městě Jerevanu existuje systém metra. Od roku 1999 nese názevJerevanské metro Karena Demirčjana. Metro má jednu trasu o délce 13,4 kilometru, na níž se nachází deset stanic. Jeho výstavba začala roku 1972 a otevřeno bylo v roce 1981, jakožto osmé metro vSSSR (tehdy mělo čtyři stanice a 7,6 kilometru). Metro si získalo velkou oblibu a důvěru cestujících zejména po roce 1988, kdy odolalovelkému zemětřesení, jež Arménii toho roku postihlo; fungovalo již druhý den po zemětřesení. Cestující podzemní dráhou musí zakoupit plastový žeton u pokladny a použít žeton k otevření turniketu ve stanici.
Dne 1. prosince 2021 Arménie zahájila vlastní trajektovou přepravu svého zboží z gruzínského přístavuPoti do ruského Port Kavkazu. Tato trajektová doprava je napojena na arménský a na euroasijský železniční systém, čímž dochází ke zvýšení konkurenceschopnosti arménské ekonomiky s Ruskem, Běloruskem a Kazachstánem.[86][87]
Populační pyramida v roce 2016Arménské obyvatelstvo ve světě (diaspora)
Arménie má k roku 2024 3 015 400 obyvatel[88] a je třetí nejhustěji osídlenou z bývalých sovětských republik. Po rozpaduSovětského svazu se vyskytl problém s poklesem počtu obyvatel v důsledku zvýšené míryemigrace. V posledních letech se míra emigrace snížila a od roku 2012 lze pozorovat dokonce určitý nárůst počtu obyvatel.[89]
Arménie má poměrně početnouzahraniční diasporu (podle některých odhadů 8 milionů, což výrazně převyšuje 3 miliony obyvatel samotné Arménie), jejíž komunity existují po celém světě. Největší arménské komunity mimo Arménii lze nalézt vRusku,Francii,Íránu,Spojených státech,Gruzii,Sýrii,Libanonu,Argentině,Austrálii,Kanadě, Řecku čiIzraeli (prastará tisícová komunita ve starémJeruzalémě). V Turecku stále žije 40 000 až 70 000 Arménů (většinou v Istanbulu a jeho okolí).[90]
Národnostně je Arménie mimořádně homogenní: 98,1 % obyvatel tvoříArméni; následujíjezidštíKurdové (1,1 %) aRusové (0,5 %). V minulosti tvořili významnou menšinu v ArméniiAzerové, na konci 80. let asi 2,5% obyvatel, ovšem odešli ze země po začátku konfliktu o Náhorní Karabach. V protisměru z Ázerbájdžánu zamířilo do Arménie mnoho etnických Arménů. 139 000 jich žije v Náhorním Karabachu, kde tvoří většinu obyvatel.
Jediným oficiálním jazykem v zemi jearménština. Arménštinou mluví drtivá většina obyvatel, okolo 96 %. Mnoho lidí v zemi (95%) velmi dobře ovládá iruštinu, což je dáno historickou i současnou spoluprací s Ruskem. Arménština je pro cizince obtížná především proto, že užívá specifické, prastaré originální písmo. Tvůrcem této unikátníarménské abecedy bylMesrop Maštoc, a to již roku 405.[91]
Židovská komunita v Arménii má prastarou historii sahající až do 1. století.[99] Historik 5. stoletíMoses Chorenaci tvrdil, že prvních 10 tisíc židů přivlekl do ArménieTigranes Veliký (95–55 př. n. l.) jakožto zajatce po svém vpádu do severního Izraele. Ve 4. století zesílila židovská emigrace a mnoho arménských měst prý bylo vyloženě židovských.Sásánovci ale většinu z nich přesídlili do Íránu. Komunity se začaly objevovat znovu v 19. století, často vyhnané z ruského území. Tento vzorec se opakoval i v sovětské éře, židé se stěhovali do Arménie kvůli atmosféře náboženské a etnické tolerance, kterou vRuské SSR neboUkrajinské SSR nenacházeli. Po druhé světové válce se počet židovských obyvatel zvýšil na přibližně 5 000. V roce 1959 dosáhla židovská populace v sovětské Arménii vrcholu, přibližně 10 000 lidí. Zejména židovská inteligence byla do Arménie přitahována i v 60. a 70. letech možná nejliberálnější společností v Sovětském svazu. Na konci sovětské éry a po rozpadu Sovětského svazu však došlo k mohutnému odlivu židovské populace doIzraele, takže dnes se odhaduje na pouhých 750 osob. Pozoruhodným jevem je, že teprve po tomto exodu byl zaznamenán v zemi zvýšenýantisemitismus, v minulosti v Arménii zcela netypický.[100]
Nejznámějším spisovatelem arménského původu je patrněWilliam Saroyan, ovšem ten působil v diaspoře. Zakladatelem arménské literární tradice jeMesrop Maštoc, který vytvořilarménské písmo a přeložil do arménštinyNový zákon.Řehoř z Nareku, autor 10. století, sepsal slavné veršované díloKniha nářku.[106] Nejvýraznější představitelem kavkazské středověkétrubadúrské poezie, tzv. ašughů ("slavíků"), bylSajať-Nova (rodným jménem Harutjun Sajatjan). Jedním z jazyků, v nichž psal své verše, byla i arménština a sám se považoval za Arména. Byl dvorním pěvcem kharthlo-kachetinského králeErekla II.
Zakladatelem moderní arménské literatury bylChačatur Abovjan. Nejvíce oceňován je jeho románRány Arménie.[107] Napsal ho v roce 1841 a publikoval posmrtně v roce 1858. Byl to první román napsaný v moderníarménštině. Za hlavního Abovjanova následníka bývá označovánMikajel Nalbandjan. K významným autorům 19. století patří téžHovhannes Tumanjan, který má status národního básníka.[108] Na počátku 20. století podobné postavení získalAvetik Isahakjan. K důležitým jménůmmeziválečné éry patří básníkJeghiše Čarenc, který se stal obětístalinského teroru během tzv.Velké čistky,[109]Zabel Jesajanová, jež byla jedinou ženou na neblaze proslulém seznamu arménských intelektuálů určených k deportaci z Osmanské říše roku 1915, přímá oběť arménské genocidyDaniel Varujan nebo publicistkaDiana Abgar, která šířila povědomí o arménské genocidě a jiných mezinárodněpolitických otázkách zJaponska, kde zůstala poté, co tam byla v letech 1918–1920 velvyslankyní jen krátce existujícíprvní arménské republiky.[110]
V sovětském filmu se prosadil režisérSergej Paradžanov, který je uznáván především za své snímkyStíny zapomenutých předků (1964) čiBarva granátového jablka (1969), jenž je věnován životuSajať-Novy. Po těchto úspěších se sovětským úřadům znelíbil a byl uvězněn, mj. zahomosexualitu. K režii se mohl vrátit až v 80. letech (např.Ašik-Kerib). V Kanadě točí své filmy režisérAtom Egoyan, v Hollywoodu se proslavil scenáristaSteven Zaillian (mj.Schindlerův seznam,Gangy New Yorku,Irčan).
V sovětském filmu se prosadil herecArmen Džigarchanjan (např.Tajný úkol) neboLeonid Jengibarov, další z významných umělců arménského původu, scenárista, herec, klaun a mim, inspirovaný uměním klasických klaunů a němou filmovou groteskou. Vytvořil postavu lyrického klauna, přinesl do svého oboru poezii a povýšil ho na umění. Spojil virtuózní techniku s imaginací v autentický obraz křehkosti a zranitelnosti člověka. Pro Armény je Bohem, pro svět pod šapitó veličinou, která podstatně ovlivnila i českoupantomimu.[112] V Hollywoodu se uchytil arménský emigrantAkim Tamiroff, držitelZlatého glóbu za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli, nebo herečkaAngela Sarafyanová, známá především ze seriáluWestworld.
Národním jídlem je chléb zvanýlavaš. Peče se v pecích kónického tvaru umístěných v zemi. Jde o tenkou placku, do níž se často balí jiné jídlo – třeba směs sýru, masa a zeleniny. Tradičním je zejména tzv.chorovac, tedy grilované maso zabalené do lavaše, kořeněné zejménabazalkou,koriandrem,rozmarýnem akoprem.[117] Jednou z mála polévek arménské kuchyně je tzv. bozbaš, též zvanýchaš, připomínající českoudršťkovou polévku.[118]
Kaše harisa se podává naVelikonoce a někdy je označovaná za arménské národní jídlo. K oblíbeným pokrmům patří i plněné knedlíčky manti, plněné vinné listy dolma, salát z bulguru se zeleninoutabouleh, plackalahmacun (někdy zvaná "arménskápizza"),šašlik,pilaf nebo na vzduchu sušenénasolované maso basturma.
Prastarou tradici má arménské víno, které je známé svou aromatičností. Proslulým je zvláště arménský koňak.[119] K nejslavnějším značkám patříbrandyArarat, vyráběná již od roku 1887. Největší část vývozu, 23 procent, míří doBelgie. Klíčovým dovozním partnerem je Rusko.
Kořeny arménské vzdělanosti jsou hluboké. První univerzita, v Gladzoru, byla založena již roku 1280 a fungovala do roku 1340. V tom roce její pozici převzala nově založená univerzita v Tatevu (v rámci tatevského kláštera), která zanikla v roce 1435. kdy ji i klášter vypálili Mongolové.[123] V současnosti je největší univerzitou v zemiJerevanská státní univerzita. Studuje na ní okolo 20 000 studentů na 19 fakultách.
↑World Economic Outlook Database, April 2024 [online]. Washington, D.C.:International Monetary Fund, April 2024 [cit. 2024-04-21].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑General information about Republic of Armenia [online]. Armenia: Ministry of Foreign Affairs (Armenia [cit. 2023-10-02].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 5 October 2023.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑The Oxford Encyclopedia of Economic History. [s.l.]: Oxford University Press, 2003.Dostupné online.ISBN978-0-19-510507-0. S. 156.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑MALLORY, J. P.; ADAMS, Douglas Q.Encyclopedia of Indo-European culture. London: Fitzroy Dearborn, 1997.ISBN978-1-884964-98-5.OCLC37931209 S. 30.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Robert Drews (2017).Militarism and the Indo-Europeanizing of Europe. Routledge.ISBN978-0-367-88600-4. s. 228: "Místní jazyk Velkého království Biainili byl zcela jistě arménský. Arménština byla zřejmě místním jazykem v regionu v 5. století př. n. l., kdy ji perští vojevůdci a řečtí spisovatelé spojovali s frygijštinou. Že by se do oblasti dostala mezi počátkem šestého a počátkem pátého století př. n. l. a že by okamžitě vymazala vše, čím se tam mluvilo jinak, lze jen stěží předpokládat; [...] Protože protoarménští mluvčí zřejmě žili nedaleko hurónských mluvčích, náš závěr musí být, že arménština Mesropa Maštoce byla potomkem indoevropského jazyka, kterým se mluvilo na jižním Kavkaze v době bronzové."
↑(GARSOÏAN, Nina.Armenian People from Ancient to Modern Times. Redakce R.G. Hovannisian. [s.l.]:Palgrave Macmillan, 1997. S. 81.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.)
↑STRINGER, Martin D.A Sociological History of Christian Worship. Cambridge: Cambridge University Press, 2005.Dostupné online.ISBN978-0-521-81955-8. S. 92.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑GROUSSET, René.Histoire de l'Arménie. 1984. vyd. [s.l.]: Payot, 1947. S. 122.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.. Estimated dates vary from 284 to 314. Garsoïan (op.cit. p. 82), following the research of Ananian, favours the latter.
↑Constitution of Armenia - Library - The President of Armenia [online]. [cit. 2020-03-07].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 December 2022.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ The origin and formation of the Armenian nation.www.armin.am [online]. Institute for Armenian Studies of Yerevan State University [cit. 2022-05-18].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-03-05.
↑HABER, Marc; MEZZAVILLA, Massimo; XUE, Yali. Genetic evidence for an origin of the Armenians from Bronze Age mixing of multiple populations.European Journal of Human Genetics. 2016-06, roč. 24, čís. 6, s. 931–936.Dostupné online [cit. 2022-05-18].ISSN1476-5438.doi:10.1038/ejhg.2015.206. (anglicky)
↑PETROSYAN, Armen. Towards the Origins of the Armenian People. The Problem of Identification of the Proto-Armenians: A Critical Review (in English).Journal od the Society for Armenian Studies.Dostupné online [cit. 2022-05-18].
↑GREPPIN, John A. C.; DIAKONOFF, I. M. Some Effects of the Hurro-Urartian People and Their Languages upon the Earliest Armenians.Journal of the American Oriental Society. 1991, roč. 111, čís. 4, s. 720–730.Dostupné online [cit. 2022-05-18].ISSN0003-0279.doi:10.2307/603403.
↑ Urartu Civilization.Ancient History Encyclopedia [online]. [cit. 2019-08-25].Dostupné online.
↑ Yerevan among 16 oldest cities of Europe: The Telegraph.armenpress.am [online]. [cit. 2022-04-16].Dostupné online. (anglicky)
↑POSCOLIERI, M. Landscape archaeology study of the Urartian presence in the Lake Sevan Region, Armenia.www.academia.edu. 2003-01-01.Dostupné online [cit. 2022-04-16].
↑BOCCHIERIYAN, Salpi. The Achaemenid Satrapy of Armenia.Semantic Scholar. 2016.Dostupné online [cit. 2022-04-16]. (anglicky)
↑ŠINDELÁŘ, Adam. Arménie byla prvním křesťanským státem.Český rozhlas [online]. 2016-06-24 [cit. 2018-12-04].Dostupné online.
↑DORAZÍN, Martin. Třináct let v hladomorně s hady a štíry strávil arménský světec Řehoř Osvětitel. A přežil.Radiožurnál [online]. Český rozhlas, 2021-04-11 [cit. 2022-04-16].Dostupné online.
↑MEGERDICHIAN, Van Der. Avarayr: A Short History of Armenia’s Great Battle.Providence [online]. 2021-04-16 [cit. 2022-05-18].Dostupné online. (anglicky)
↑BLOCKLEY, Roger C. The Division of Armenia between the Romans and the Persians at the End of the Fourth Century A.D..Historia: Zeitschrift für Alte Geschichte. 1987, roč. 36, čís. 2, s. 222–234.Dostupné online [cit. 2022-04-16].ISSN0018-2311.
↑ Byzantine-Armenian Relations.World History Encyclopedia [online]. [cit. 2022-05-18].Dostupné online. (anglicky)
↑LAURENT, Joseph.L'Arménie Entre Byzance Et l'Islam, Depuis La Conquête Arabe Jusqu'en 886. [s.l.]: Hachette livre 426 s.Dostupné online.ISBN978-2-01-289336-8. (francouzsky) Google-Books-ID: YhTDoAEACAAJ.
↑KNOTKOVÁ, Simona. V arménském Ani kdysi žilo až 200 tisíc obyvatel. Teď z něj zbyly jen ruiny.ExtraStory [online]. 2019-10-10 [cit. 2022-04-16].Dostupné online.[nedostupný zdroj]
↑GHAZARIAN, Jacob.The Armenian Kingdom in Cilicia During the Crusades: The Integration of Cilician Armenians with the Latins, 1080-1393. [s.l.]: Routledge 249 s.Dostupné online.ISBN978-1-136-12418-1. (anglicky) Google-Books-ID: 6nh0DwAAQBAJ.
↑HADJILYRA, Alexander-Michael. The History of Armenians in Cyprus from Antiquity to this Day.www.academia.edu.Dostupné online [cit. 2022-04-16].
↑COUREAS, Nicholas.Famagusta: A Lifeline for the Kingdom of Cilician Armenia. Příprava vydání Michael J.K. Walsh. Cham: Springer International PublishingDostupné online.ISBN978-3-319-48502-7.doi:10.1007/978-3-319-48502-7_2. S. 43–60. (anglicky) DOI: 10.1007/978-3-319-48502-7_2.
↑HOVANNISIAN, Richard G. Russian Armenia. A Century of Tsarist Rule.Jahrbücher für Geschichte Osteuropas. 1971, roč. 19, čís. 1, s. 31–48.Dostupné online [cit. 2022-04-16].ISSN0021-4019.
↑NALBANDIAN, Louise.The Armenian Revolutionary Movement: The Development of Armenian Political Parties through the Nineteenth Century. [s.l.]: Univ of California Press 264 s.Dostupné online.ISBN978-0-520-30385-0. (anglicky) Google-Books-ID: rbnADwAAQBAJ.
↑ADALIAN, Rouben Paul.Hamidian (Armenian) Massacres [online]. Armenian National Institute.Dostupné online. (anglicky)
↑BLOXHAM, Donald. The Armenian Genocide of 1915-1916: Cumulative Radicalization and the Development of a Destruction Policy.Past & Present. 2003, čís. 181, s. 141–191.Dostupné online [cit. 2022-04-16].ISSN0031-2746.
↑ASTOURIAN, Stephan. The Armenian Genocide: An Interpretation.The History Teacher. 1990, roč. 23, čís. 2, s. 111–160.Dostupné online [cit. 2022-04-16].ISSN0018-2745.doi:10.2307/494919.
↑SLAVÍK, Jakub. Vyvražďování Arménů začalo před 105 lety, během první moderní genocidy zemřelo přes 1,5 milionu lidí.ČT24 [online]. Česká televize, 2020-04-24 [cit. 2022-04-16].Dostupné online.
↑ Arménskou genocidu uznává 22 zemí, Turecko ale stále nikoli.ČT24 [online]. Česká televize, 2015-04-24 [cit. 2022-04-16].Dostupné online.
↑ Biden uznal genocidu Arménů za první světové války. Turecko se proti tvrzení ohradilo.iROZHLAS [online]. [cit. 2022-04-16].Dostupné online.
↑DE WAAL, Thomas. The G-Word: The Armenian Massacre and the Politics of Genocide.Foreign Affairs. 2015, roč. 94, čís. 1, s. 136–148.Dostupné online [cit. 2022-04-16].ISSN0015-7120.
↑BRISKU, Adrian; BLAUVELT, Timothy K.The Transcaucasian Democratic Federative Republic of 1918: Federal Aspirations, Geopolitics and National Projects. [s.l.]: Routledge 157 s.Dostupné online.ISBN978-1-000-37271-7. (anglicky) Google-Books-ID: BvwTEAAAQBAJ.
↑HOVANNISIAN, Richard G.The Republic of Armenia: The first year, 1918-1919. [s.l.]: University of California Press 592 s.Dostupné online.ISBN978-0-520-01805-1. (anglicky) Google-Books-ID: WSl4JW5hQewC.
↑HOVANNISIAN, Richard G. Armenia and the Caucasus in the Genesis of the Soviet-Turkish Entente.International Journal of Middle East Studies. 1973, roč. 4, čís. 2, s. 129–147.Dostupné online [cit. 2022-04-16].ISSN0020-7438.
↑MELKONIAN, Eduard. Repressions in 1930s Soviet Armenia.Caucasus Analytical Digest [online]. Center for Security Studies, ETH Zurich [cit. 2022-04-16].Dostupné online. (anglicky)
↑LAYCOCK, Joanne.The Repatriation of Armenians to Soviet Armenia, 1945–49. Příprava vydání Peter Gatrell, Nick Baron. London: Palgrave Macmillan UKDostupné online.ISBN978-0-230-24693-5.doi:10.1057/9780230246935_7. S. 140–161. (anglicky) DOI: 10.1057/9780230246935_7.
↑LEHMANN, Maike. Apricot Socialism: The National Past, the Soviet Project, and the Imagining of Community in Late Soviet Armenia.Slavic Review. 2015, roč. 74, čís. 1, s. 9–31.Dostupné online [cit. 2022-04-16].ISSN0037-6779.doi:10.5612/slavicreview.74.1.9.
↑ Před 20 lety zasáhlo Arménii ničivé zemětřesení, vyrovnává se s tím dodnes.Radiožurnál [online]. Český rozhlas, 2008-12-10 [cit. 2022-04-16].Dostupné online.
↑HOSENSEIDLOVÁ, Petra. Před třiceti lety začal spor o „černou zahradu,“ první z postsovětských zamrzlých konfliktů.ČT24 [online]. Česká televize [cit. 2022-04-16].Dostupné online.
↑ Náhorní Karabach – stať Diplomatického fóra při Škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze.www.smvvpraha.cz [online]. [cit. 29-09-2007].Dostupné v archivu pořízeném dne 29-09-2007.
↑ Boje o Náhorní Karabach pokračují, Ázerbájdžán prý při ranních střetech ztratil až 20 tanků.Český rozhlas [online]. 4. dubna 2016.Dostupné online.
↑ Válka o Náhorní Karabach je u konce, oznámil arménský premiér. Dohodu označil za ‚bolestivou‘.iROZHLAS [online]. [cit. 2022-03-06].Dostupné online.
↑ Hanebný mír, zuří Arméni. V Karabachu však mířili k totální porážce.iDNES.cz [online]. 2020-11-10 [cit. 2022-03-06].Dostupné online.
↑ Ázerbájdžán oznámil počet padlých v Náhorním Karabachu.ČT24 [online]. Česká televize, 2020-12-03 [cit. 2022-03-06].Dostupné online.
↑DORAZÍN, Martin. Rusko rozmisťuje své síly v Náhorním Karabachu. Mají oddělit znepřátelené strany konfliktu.iROZHLAS [online]. [cit. 2022-03-06].Dostupné online.
↑ Přichází čas dravců. Erdogan v Karabachu pronikl do ruské sféry vlivu.iDNES.cz [online]. 2020-11-13 [cit. 2022-03-06].Dostupné online.
↑PITTHARDOVÁ, Veronika. Ázerbájdžán škrtí Lačinský koridor. Baku nás nechá vyhladovět, bojí se Arméni.iDNES.cz [online]. 2023-08-27 [cit. 2023-09-28].Dostupné online.
↑ Arménie je ochotná uznat Karabach za součást Ázerbájdžánu.Novinky.cz [online]. Borgis, 2023-05-22.Dostupné online.
↑PUKOVCOVÁ, Klára; HRON, Jan. Ázerbájdžánský vpád do Karabachu má 27 mrtvých, v Jerevanu vypukly potyčky.iDNES.cz [online]. 2023-09-19 [cit. 2023-09-28].Dostupné online.
↑ Stačil den a máme Karabach, těší Alijeva. Nikol je zrádce, ryčel dav v Jerevanu.iDNES.cz [online]. 2023-09-20 [cit. 2023-09-28].Dostupné online.
↑HAVLICKÁ, Kateřina. Bez ruského posvěcení by eskalace v Karabachu nebyla možná, říká expert.iDNES.cz [online]. 2023-09-19 [cit. 2023-09-28].Dostupné online.
↑HRON, Jan. Ať se NATO postará. Náhorní Karabach odhalil rozepře mezi Ruskem a Arménií.iDNES.cz [online]. 2023-09-20 [cit. 2023-09-28].Dostupné online.
↑ Exodus z Karabachu propukl naplno, Alijev chce i koridor přes Arménii.iDNES.cz [online]. 2023-09-26 [cit. 2023-09-28].Dostupné online.
↑ Do Arménie již uprchla téměř polovina karabašské populace, uvádí její vláda.iDNES.cz [online]. 2023-09-27 [cit. 2023-09-28].Dostupné online.
↑ Karabašská republika přestane existovat. Neuznaný stát zrušil své instituce.iDNES.cz [online]. 2023-09-28 [cit. 2023-09-28].Dostupné online.
↑ Za masakr v parlamentu padly tresty smrti.iDNES.cz [online]. 2003-12-02 [cit. 2022-05-18].Dostupné online.
↑ Arménský prezident kvůli nedostatku vlivu abdikoval. Vyzval k ústavní reformě.iDNES.cz [online]. 2022-01-23 [cit. 2022-05-19].Dostupné online.
↑ Vůdce protivládních protestů se stal v Arménii premiérem. Pašinjan chce upevnit vztahy s Evropou.iROZHLAS [online]. 2018-05-08 [cit. 2022-05-18].Dostupné online.
↑ Stávající arménský premiér Pašinjan zvítězil v předčasných volbách. Většina v parlamentu mu unikla.iROZHLAS [online]. [cit. 2022-05-18].Dostupné online.
↑ Jerevan uzná Náhorní Karabach za součást Ázerbájdžánu za podmínky bezpečí pro Armény, řekl Pašinjan.CT24 [online].Dostupné online.
↑ Před 20 lety zasáhlo Arménii ničivé zemětřesení, vyrovnává se s tím dodnes.Radiožurnál. 2008-12-10.Dostupné online [cit. 2018-11-18].
↑Fischer Weltalmanach 2019- Zahlen Daten Fakten. Frankfurt am Main: Fischer, 1 July 2018.ISBN978-3-596-72019-4. S. 45.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑abArménie - Základní charakteristika teritoria, ekonomický přehled [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky.Dostupné online.
↑ Ve stínu jaderného reaktoru. Lidé v Metsamoru se bojí o život.iDNES.cz [online]. 2019-06-02 [cit. 2022-04-16].Dostupné online.
↑ Arménie zvažuje výstavbu nového jaderného bloku, zemi může pomoci snížit závislost na dovozu plynu.oEnergetice.cz [online]. 27. leden 2022, 10:57 [cit. 2022-04-16].Dostupné online.
↑ Armenia’s Zvartnots named best airport in CIS.PanARMENIAN.Net [online]. [cit. 2022-05-19].Dostupné online.
↑ Армения начнет регулярные паромные перевозки через Поти в порт Кавказ.www.korabel.ru [online]. [cit. 2021-11-05].Dostupné online. (rusky)
↑ Армения и Южно-Кавказская железная дорога возобновят паромное сообщение между портами Поти и Кавказ.www.korabel.ru [online]. [cit. 2021-11-05].Dostupné online. (rusky)
↑ Time series / Statistical Committee of the Republic of Armenia.www.armstat.am [online]. [cit. 2025-02-28].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2025-01-22.
↑World Development Indicators – Google Public Data Explorer [online]. [cit. 2018-02-17].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 October 2020.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑TURAY, Anna.Tarihte Ermeniler [online]. Bolsohays:Istanbul Armenians Like many other ethnicitiesArmenians in India too have played a role historically and had an impact historically. Today however the community has been reduced to about a hundred living inCalcutta. [cit. 2007-01-04].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 February 2008.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑KOHOUTKOVÁ, Petra. Arménský jazyk a abeceda.Časopis HOST.Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-11-19.
↑ Bartholomew and Taddeus Missionaries in Armenia.Armenian Pastor [online]. [cit. 2022-05-19].Dostupné online. (anglicky)
↑ASCHENBRENNER, Martin. Ferdinand V. Dobrotivý ve světle knih denních hlášení.Bezděz, vlastivědný sborník Českolipska. 2009, čís. 18, s. 61.ISSN1211-9172.
↑ Armenian Catholic Church | Britannica.www.britannica.com [online]. [cit. 2022-05-19].Dostupné online. (anglicky)
↑HAYTIAN, Aram. The Molokans in Armenia.Iran & the Caucasus. 2007, roč. 11, čís. 1, s. 33–44.Dostupné online [cit. 2022-05-19].ISSN1609-8498.
↑ Proud As A Peacock: Armenia's New Yazidi Temple Draws Attention And Awe.RadioFreeEurope/RadioLiberty [online]. [cit. 2022-05-19].Dostupné online. (anglicky)
↑BARDI, Ariel Sophia. Inside the world’s biggest Yazidi temple in Armenia.www.aljazeera.com [online]. [cit. 2022-05-19].Dostupné online. (anglicky)
↑NEUSNER, Jacob. The Jews in Pagan Armenia.Journal of the American Oriental Society. 1964, roč. 84, čís. 3, s. 230–240.Dostupné online [cit. 2022-05-19].ISSN0003-0279.doi:10.2307/596556.
↑ Pianist Tigran Hamasyan Draws Deeply From His Armenian Roots.San Francisco Classical Voice [online]. [cit. 2021-03-01].Dostupné online. (anglicky)
↑LEWIS, John. Tigran Hamasyan, the pianist giving jazz an Armenian twist.The Guardian. 2013-10-24.Dostupné online [cit. 2023-08-03].ISSN0261-3077. (anglicky)
↑ Duduk - The Music of the Soul.armeniadiscovery.com [online]. [cit. 2018-11-18].Dostupné online. (anglicky)
↑ Djivan Gasparyan | Music of Armenia.musicofarmenia.com [online]. [cit. 2021-02-06].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-02-12. (anglicky)
↑MLÉČKA, Ondřej. Svatý Rehoř z Nareku se stane učitelem církve.Cirkev.cz [online]. 23. 2. 2015 [cit. 2021-03-01].Dostupné online.
↑Minas: A requiem [online]. Parajanov-Vartanov Institute, 2016-12-30 [cit. 2021-03-01].Dostupné online. (anglicky)
↑ The Armenian Frida Kahlo: On Mariam Aslamazyan’s 110th Anniversary.The Armenian Mirror-Spectator [online]. 17. 8. 2018 [cit. 2021-03-01].Dostupné online.
↑CHAPMAN, Kit. What it takes to make a new element.Chemistry World [online]. [cit. 2021-03-01].Dostupné online. (anglicky)
↑ Klášter Tatev aneb pět set mnichů-filozofů hlubokých jako moře.www.cestomila.cz [online]. [cit. 2018-11-18].Dostupné online.
↑GHAZANCHYAN, Siranush.Armenia’s first Olympic Champion Armen Nazaryan honored with an Order [online]. Public Radio of Armenia [cit. 2021-02-06].Dostupné online. (anglicky)
↑ Aleksanjan vybojoval Arménii po 20 letech zápasnické zlato.www.sport.cz.Dostupné online [cit. 2018-11-18].
↑ Armenia wants national wrestling kokh to spread outside its borders.PanARMENIAN.Net [online]. [cit. 2021-02-06].Dostupné online.
↑ Ecce Homo - Tigran Vartanovič Petrosjan.Český rozhlas Brno [online]. 2004-06-17 [cit. 2021-02-06].Dostupné online.
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
