Arabština (arabskyاللُّغَة الْعَرَبِيَّة,al-luɣa al-ʕarabijja, spisovněji اللُّغَةُ الْعَرَبِيَّةُal-luɣatu l-ʕarabijjatu) jesemitskýjazyk. Existují značné rozdíly mezi spisovnou arabštinou a regionálními hovorovými jazyky (např. egyptskou, syrskou, iráckou, marockou hovorovou arabštinou). Spisovná arabština se jen málo liší od jazykaKoránu, ale aktivně ji ovládají pouze vzdělanci. V jednotlivých hovorových jazycích se objevují podobné odstředivé tendence, jaké odpoutalyrománské jazyky od kdysi jednotnélatiny. Na rozdíl od románských jazyků se však rozdíly jen v malé míře projevují v psané formě jazyka, a to přestože někteří spisovatelé píší v regionálních variantách. Důvodů je několik – arabské písmo nezachytí změny v krátkých samohláskách, pozměněné souhlásky si zase ponechávají původní zápis (např. znak ج, běžně přepisovaný a čtený jako [dž], se v Egyptě vyslovuje [g], ale píše se pořád stejně).
Z arabštiny bylo převzato mnoho slov do češtiny i dalších evropských jazyků – namátkou alkohol, algebra, algoritmus, admirál, arzenál, baldachýn, elixír, estragon, jasmín, havárie, káva, magazín, matrace, sofa, sirup, šafrán, šach, vezír, zenit či žirafa.
Nejstarší nápisy pocházejí ze4. století.Klasická arabština je dochována ve staroarabské poezii (6.–7. století) a v Koránu (7. století). Od 8. století dochází k upevnění gramatických pravidel. Stala se úředním a literárním jazykem na celém Araby dobytém území, používali ji i příslušníci jiných národů, kteří od Arabů přejaliislám (Turci,Peršané aj.). Kromě poezie zahrnujeklasická arabská literatura také řadu děl naučných (historických, geografických, lékařských, filozofických aj.). Díky arabským překladům přežilo evropský středověk nejedno dílo antických autorů. Od 19. století se modernizuje slovní zásoba, zjednodušuje se styl i skladba a vzniká moderní spisovná arabština. Rozdíly oproti arabštině klasické však nejsou příliš velké.
Arabština jeflektivní jazyk, což znamená, že ohýbá slova pomocí předpon, přípon a zejména změnami uvnitř kmene, v indoevropských jazycích nepříliš obvyklými. Podstatná a přídavná jména rozlišují tři pády: nominativ (pro podmět), genitiv (pro všechny předložky a přivlastňování) a akuzativ (pro předmět). Dále jsou v arabštině dva rody –mužský aženský – a tři čísla –singulár,duál aplurál (někdy ipaukál).
Skloňování se liší podle toho, zda je podstatné jméno neurčité (beze členu), určité (se členem al) nebo tvárné (konstruktivní), tato forma se používá například při připojení přivlastňovacího zájmena, například.: bajt-un – (nějaký) dům; al-bajtu – (ten dům); bajtu-há – (její dům) nebo bajtu radžulin – dům muže atd. Určitý člen je al- před slovem začínajícím na tzv. lunární písmena se čte normálně l (např. al-qamaru – Měsíc), ale před tzv. solárními písmeny (tato písmena se vyslovují většinou špičkou jazyka) se namísto písmene l dané počáteční písmeno (např. aš-šamsu – Slunce).
Existuje několik vzorů pro skloňování v jednotném a množném čísle (podle toho, jakou mají koncovku).
Ve dvojném čísle končí slovo vždy v nominativu -áni a v akuzativu nebo genitivu -ajni, v tvárné podobě pak -á a -aj.
V singuláru nebo plurálu může slovo končit -un, pak je v akuzativu -an a v genitivu -in. S určitým členem zmizí -n a v tvárné podobě zmizí -n také.
V singuláru i v plurálu najdeme slova, která již v nominativu v neurčité podobě končí jen -u, pak je akuzativ i genitiv -a. V určité podobě i tvárné se chová jako předchozí vzor a končí v nominativu -u, v akuzativu -a a v genitivu -i.
Najdeme v singuláru i v plurálu slova končící v nominativu, neurčité podobě na -an. Taková pak v určité a tvárné podobě mají koncovku -á a jinak se v pádech nemění.
Co se týče podstatných jmen s koncovkou v neurčité podobě, nominativu -in (například qāḍin). Tato pak mají v určité a tvárné podobě koncovku -í (qāḍí). V neurčitém akuzativu mají -ijan (qāḍijan) a v tvárném akuzativu -ija (qāḍija), jinak se nemění.
Pouze v mužském plurálu se setkáme se speciální koncovkou -úna v nominativu (v neurčité i určité podobě). Tato slova pak končí v akuzativu i genitivu -ína (v neurčité i určité podobě). A v tvárné podobě zbudou pak koncovky -ú (nominativ) a -í (akuzativ a genitiv).
Spousta plurálů v ženském rodě končí koncovkou -átun v nominativu, pak je koncovka v genitivu i v akuzativu -átin. V určité a tvárné podobě -átu a -áti.
V tabulkách vidíte příklady skloňování.
Skloňování كِتَاب (kitáb) – kniha
Jednotné číslo (singulár)
Neurčitý
Určitý
Tvárný
Nominativ
كِتَابٌ
(kitábun)
الْكِتَابُ
(al-kitábu)
كِتَابُ
(kitábu)
Akuzativ
كِتَابًا
(kitában)
الْكِتَابَ
(al-kitába)
كِتَابَ
(kitába)
Genitiv
كِتَابٍ
(kitábin)
الْكِتَابِ
(al-kitábi)
كِتَابِ
(kitábi)
Dvojné číslo (duál)
Neurčitý
Určitý
Tvárný
Nominativ
كِتَابَانِ
(kitábáni)
الْكِتَابَانِ
(al-kitábáni)
كِتَابَا
(kitábá)
Akuzativ
كِتَابَيْنِ
(kitábajni)
الْكِتَابَيْنِ
(al-kitábajni)
كِتَابَيْ
(kitábaj)
Genitiv
كِتَابَيْنِ
(kitábajni)
الْكِتَابَيْنِ
(al-kitábajni)
كِتَابَيْ
(kitábaj)
Množné číslo (plurál)
Neurčitý
Určitý
Tvárný
Nominativ
كُتُبٌ
(kutubun)
الْكُتُبُ
(al-kutubu)
كُتُبُ
(kutubu)
Akuzativ
كُتُبًا
(kutuban)
الْكُتُبَ
(al-kutuba)
كُتُبَ
(kutuba)
Genitiv
كُتُبٍ
(kutubin)
الْكُتُبِ
(al-kutubi)
كُتُبِ
(kutubi)
U jednoho druhu podstatných jmen se lze setkat i s dalším číslem, tzv.paukálem, a to upodstatných jmen hromadných. Například slovo meloun je v arabštině hromadné a má rovnou 5 čísel.
Podle stejných vzorů jako podstatná jména se dají zařadit a skloňovat i přídavná jména. Přídavná jména stojí vždy za podstatným jménem a přizpůsobují se mu rodem, číslem i členem. Většina přídavných jmen vytváří mužský plurál buďto nepravidelně, nebo koncovkou v nominativu -úna. Ženský rod se tvoří většinou koncovkou v nominativu -atun (neformálně bez koncovky též -ah) a ženský plurál koncovkou -átun. Například velká budova, kde budova je arabsky v ženském rodě, by byla arabsky بِنَايَةٌ كَبِيرَةٌ – binájatun kabíratun. Ale například modrý (ʔazraq-u) je podle jednoho vzoru, kde ženský rod (modrá) je زَرْقَاءُ (zarqáʔ-u) a množné číslo je زُرْقٌ (zurq-un). Například modrá obloha, kde obloha je arabsky v ženském rodě, bude arabsky السَّمَاءُ الزَّرْقَاءُ – as-samáʔu (a)z-zarqáʔu. Podle tohoto vzoru se tvoří většina barev (ʔaḥmar-u, ḥamráʔ-u, ḥumr-un atd.). Nutno zmínit, že to, co se nazývá plurál u přídavných jmen, se používá pouze pro popsání lidí (například ʕāmilúna džududun – noví pracovníci), při popisování neživého podstatného jména nebo zvířete v plurálu se používá u přídavných jmen ženský rod (například ʔqlámun džadídatun – nové propisky). Někdy bývá plurál stejný v mužském i ženském rodě, např. džadíd (mužský rod), džadídah (ženský rod), džudud (plurál v obou rodech)
Osobní zájmena mohou stát před slovesem, kde jsou podmětem, nebo mohou stát před dalšími slovesnými druhy, což se většinou překládá se slovesem být: ʔaná ṭabíbun (Já jsem doktor.; dosl. já doktor), hija máhiratun (Ona je chytrá.; dosl. ona chytrá), huwa fí bajti-hi (On je ve svém domě.; dosl. on v domě jeho).
Přivlastňovací zájmena se musejí vždy napojit za nějaké slovo, buďto za podstatné jméno v jeho tvárné podobě, kde označují vlastnictví (jadá-hu – jeho ruce), nebo sloveso, kde označují předmět (ʔuḥibbu-ka/-ki – Miluji tě), nebo předložku (la-hum – k nim). Přivlastňovací zájmena ve třetí osobě (-hu, -hum, -hunna, -humá) kromě -há mají ještě jednu formu: -hi, -him, -hinna, -himá. Tato forma se používá, pokud slovo, za které se napojují, končí na samohlásku i/í nebo souhlásku j (například fí-himá – v nich dvou). Přivlastňovací zájmeno v první osobě jednotného čísla (-í) může mít ještě jednu podobu, pokud je napojeno za sloveso, a tou formou je ـنِي (-ní).
Arabština má 15 slovesných tříd, z nichž každá upřesňuje význam daného kořene. Tento význam lze podle kořene a třídy někdy odhadnout, existují ale výjimky. Například kořen ك ت ب (k t b), související se psaním, může tvořit slovesa:
كَتَبَ / يَكْتُبُ (kataba / jaktubu) – psát (I)
كَتَّبَ / يُكَتِّبُ (kattaba / jukattibu) – přimět k psaní (jednopřechodné) (II)
Každé sloveso může tvořit dva rody (činný a trpný). V každém z obou rodů pak rozlišuje tři základní časy (minulý a přítomný, někdy nazývané dokonavý a nedokonavý, a imperativ). Minulý tvoří pouze jeden způsob –indikativ (oznamovací způsob). Přítomný tvoří v činném rodě tři způsoby –indikativ (oznamovací),subjunktiv,jusiv (neboli apokopát). Imperativ má jen jeden způsob, nelze jej tvořit v trpném rodě a vyskytuje se jen ve druhé osobě. Někdy se slovesné způsoby v arabštině nazývají pády, jelikož indikativ mívá koncovku typickou pro nominativ podstatných jmen (-u) a subjunktiv pak pro akuzativ (-a). V arabské terminologii je dokonce název nominativu totožný s názvem indikativu (المرفوع) a název akuzativu s názvem subjunktivu (المنصوب). Všechny způsoby rozlišují tři osoby, tři čísla a dva rody. Jediný imperativ je pouze ve druhé osobě. Subjunktiv a jusiv nemohou být použity samotné, nýbrž se musejí pojit s různými částicemi. Subjunktiv, mající obecně význam něčeho neskutečného, se pojí např. s li (účel, „aby“), ʔan („že“, „aby“), lan (záporný budoucí čas) a jinými. Jusiv, mající obecně význam jakéhosi rozkazu, s li (přání, nepřímý příkaz), lá (záporný rozkaz) či lam (záporný minulý čas) a jinými.
كَتَبَ (kataba) = napsal (minulý, indikativ)
يَكْتُبُ (jaktubu) = píše (přítomný, indikativ)
أَنْ يَكْتُبَ (ʔan jaktuba) = aby psal (přítomný, subjunktiv)
لِيَكْتُبْ (li-jaktub) = ať píše (přítomný, jusiv)
اُكْتُبْ (uktub) = piš (imperativ)
Někdy bývá za další ze způsobů považován tzv.energikus. Bývá tvořen jak od přítomného tvaru, tak od rozkazovacího, a tedy bývá považován spíše jen za důraznou koncovku (podobně jako české -ť a -ž). U většiny osob může mít dvě podoby. Delší (-nna) bývá důraznější. Přítomný tvar se většinou používá s la (budoucnost) či lá (záporný rozkaz), ale i jinými.
Arabština používá řadu hlásek, které se v češtině, ani žádném jiném evropském jazyce nevyskytují. Používá např.emfatické souhlásky t, d, z, s (které mají i svůj neemfatický protějšek). Tyto souhlásky se vyslovují s tzv. emfatickým důrazem – jazyk je při nich lžícovitě prohnut směrem dolů, podobně jako při ruském tvrdém „l“.[zdroj?] Dále má například souhlásku „ʕajn“ – ع, které je asi nejobtížnějším zvukem v arabštině. Vyslovuje se v zadní části dutiny ústní, někdy až v hrdle. Jedná se o znělou farynglální frikativu. Jeho neznělý protějšek je „ħaːʔ“ – ح,neznělá farynglální frikativa. Zvláštností ve výslovnosti je určitě také „hamza“, neboli hlasový ráz, který se může vyskytovat jak na začátku či uprostřed slova, tak na jeho konci. V arabštině je vnímán jako běžná souhláska a také zapisován.
Arabské písmo vychází z nabatejské variantykurzívyaramejského písma. Arabské písmo je tedy kurzivní, tzn. že nerozlišuje tiskací či psací písmo, a dokonce, jako je tomu ve starých písmech zvykem, ani malá a velká písmena. Ačkoli tedy vychází z původního starosemitského –fénického písma (stejně jakohebrejština či řeckáalfabeta čilatinka), není vůbec podobné evropským písmům (určité podobnosti se ale vyskytují mezi arabským písmem a hebrejskou kurzívou). Píše se zprava doleva a zpravidla se nepíší znaky pro krátké samohlásky.
Podoba písmen se liší dle jejich postavení ve slově. Každý znak má svou podobu samostatnou, na začátku slova, uprostřed a na konci. Je šest písmen (ا, د, ذ, ر, ز, و), které se neváží, tzn. že sama se dají připojit k předchozímu písmenu, ale nemůže se za ně připojit další písmeno, takže tvoří pouze koncovou a samostatnou formu (např. rá (ر) ve slově noha رجل). Další zvláštností na písmu jsou tzv. ligatury (znaky usnadňující psaní určitých skladeb znaků, v arabštině existuje jediná povinná ligatura, a to lám + alif (lá) – لا) a zvláštní psaní některých vazeb znaků.
جَمِيع النّاسِ = jamīʕu n-nāsi = všichni lidé أحرارًا = ʔaḥrāran = svobodní متساوين = matasāwīna = rovní في = fī = ve كَرَامَة = karāma = čest, úcta حُقُوق = ḥuqūq = práva وَقَدَ = wa qad = a tak وُهِبُوا = wuhibū = dostali, obdrželi عَقْل = ʕaql = intelekt, rozum ضَمِير = ḍamīr = svědomí عَلَيْهِمْ = ʕalayhim = a je na nich أَنْ يُعَامِلَ = ʔan juʕāmila = aby se chovali بَعْضُهُمْ بَعْضًا = baʕḍuhum baʕḍan = mezi sebou رُوح = rūḥ = duch
إِخَاء = ʔiḵāʔ = bratrství
česky
Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.
SEDLÁČEK, Jaroslav :Al-Kitâbu: mluvnice arabského jazyka obsahující mluvnici spisovného arabského jazyka, četná cvičení, sbírku nejobyčejnějších slov, Zuhairovu báseň a knihu Al-ažurrumíjje v původním znění i v překladu = Al-Kitāb fī naḥw al-Lughat al-ʻArabīyah wa-Ṣarfihā wa-Shiʻrihā. V Praze: J. Sedláček, 1898.online
ZEMÁNEK, P. Vývoj arabštiny. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2007.ISBN978-80-7308-201-7
