Apokrisiář (z řeckého ἀποκρῖσιςapokrisis odpověď,latinskyresponsalis <responsum odpověď) označuje obecněcírkevníhovyslance vestarověku, a to buď stálého nebo dočasného, u vysokých církevních autorit nebo královských dvorů. NaVýchodě mělipatriarchové své apokrisiáře při císařském dvoře ametropolité své apokrisiáře u patriarchů.
Papež též často vysílal svékleriky jako vyslance, a to buď kvůli řešení diplomatických otázek s císařem anebo vnitrocírkevníchkontroverzí.
Po páduzápadořímské říše byl vztah papeže s byzantským císařem klíčový a též z důvodu velkýchchristologických kontroverzí na Východě se úřadpapežského legáta u dvora v Konstantinopoli stal trvalým. Prvním z těchto apokrisiářů byl zřejměJulianus,biskup naKósu, vyslanec papežeLva I. u dvora císařeMarciana (450–457) (obdobímonofyzitských debat aChalkedonského koncilu). Tento úřad trval až do roku745, kdy došlo k vyhrocení vztahů mezi Východem a Západem v otázceobrazoborectví.
Často se stávalo, že římskými biskupy, tedy papeži, se stávali bývalí apokrisiáři, mezi ně patří téžŘehoř I., který sloužil jakojáhen několik let v Konstantinopoli jako apokrisiář.
Papežové měli své apokrisiáře též na dvořeexarchy v Raveně. Určitou dobu běhempontifikátu Řehoře I. působil u papežeresponsalis ravennskéhoarcibiskupa.
Počínaje vládouKarla Velikého nalézáme apokrisiáře též na dvořefranskýchkrálů, zde se však jednalo o královské arcikaplany s titulem starověkých papežských vyslanců.