| Antonín Boček | |
|---|---|
 Antonín Boček | |
| Narození | 20. května1802 Bystřice nad Pernštejnem Moravské markrabství  Moravské markrabství |
| Úmrtí | 11. ledna1847 (ve věku 44 let),12. ledna1847 (ve věku 44 let) nebo 13. ledna1847 (ve věku 44 let) Brno Rakouské císařství  Rakouské císařství |
| Povolání | regionální historik,archivář, pedagog,historik, středoškolský učitel, knihovník,spisovatel aučitel |
| Příbuzní | František Boček (bratr) |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
Antonín Boček (20. května1802Bystřice nad Pernštejnem[1] –13. ledna1847Brno[2]) byl moravskýarchivář ahistorik.
Po studiích na gymnáziu vTěšíně,Znojmě aBrně studoval filosofii upiaristů vLitomyšli a opět v Brně, práva navídeňské univerzitě (1822–1824) nedokončil a začal se věnovat učitelství. Kariéru započal na brněnském gymnáziu roku 1824 a na tomto působišti setrval do roku 1826, kdy se stal vychovatelem a domácím učitelem v hraběcí rodiněMittrowských nazámku v Dolní Rožínce. Později se ucházel o profesuru, ale nedosáhl jí, takže roku 1828 přijal místo úředníka v registratuřeMoravskoslezského gubernia, nejvyššího úřadu státní správy na Moravě. Jeho prvořadým úkolem bylo pokračovat po zesnulémJanu Petru Cerronim (1753–1826), guberniálním sekretáři, historiku a neúnavném sběrateli historických materiálů, v pořádání archivů celkem 59 zrušených moravských klášterů, přičemž se poprvé podrobněji obeznámil s důležitými prameny, což se mu později hodilo také při práci na diplomatáři. V této době se seznámil s historikem a topografem,rajhradskýmbenediktinemŘehořem Wolným (1793–1871), pod jehož vlivem se začal hlouběji zajímat o moravskou historii a publikovat vlastní stati.
Roku 1830 přešel do univerzitní knihovny vOlomouci, ale již v následujícím roce se stal prvním profesorem české řeči a literatury na tamnístavovské akademii. To mu usnadnilo přístup do kapitulního a arcibiskupského archivu, odkud načerpal mnoho důležitých materiálů pro moravské dějiny.
16. června 1837 schválil císařFerdinand I. jmenování A. Bočka moravským zemskýmhistoriografem, 3. 7. 1839 byl pak jmenován stavovským zemským archivářem, čímžde facto začínají i samotné dějinyMoravského zemského archivu.
Za podpory moravské šlechty započal záhy v rozsáhlé a pilné činnosti, tkvící mj. ve výzkumu množství archivů domácích i zahraničních, podnikal výzkumné cesty a shromažďoval tak primární prameny k moravským dějinám, ukládané v zemském archivu. Pomáhalo mu přitom několik kopistů, opisujících pro něj historické materiály, pořizujících regesty, seznamy či shromažďujících informace o jednotlivých archivech a archiváliích. Podobné zprávy vyžádal si A. Boček od představitelů měst, obcí, far nebo i soukromých osob, aby získal co nejpodrobnější informace o archiváliích v různých archivech tehdy ještě namnoze soukromých a běžně nepřístupných.
Hlavním spolupracovníkem mu byl od roku 1841Josef Chytil (1812–1861), jeho pozdější nástupce v úřadu zemského archiváře.
Výsledkem Bočkovyheuristiky je bohatá sbírka, čítající 12 308 opisů i originálů listin, 769 starých českých knih a paleotypů, 162 knih a paleotypů německých a latinských, a konečně i 175 rukopisných kodexů. Sbírka je dnes uložena v Moravském zemském archivu v Brně.
Spíše ze soukromého zájmu vzešla bohatá sbírka mincí.
Antonín Boček bydlel v Brně v Mečové ulici a právě tam, na schodech svého bydliště, počátkem r. 1847 uklouzl a při pádu si zlomil nohu. Z následných zdravotních komplikací se vyvinulaembolie, patrně v jejím důsledku byl pak raněn mrtvicí a 11. ledna 1847 zemřel.
Odborná historická činnost A. Bočka, jak již výše nastíněno, orientovala se především nadějiny Moravy. V době, kdy působil ve službách roduMittrowských, sepsal (německy) první svou významnější práci –Die Pernsteine – kde se pokusil o podání souborné historie hraduPernštejna a jeho vlastníků.
Ceněna byla přínosná práceMähren unter dem König Rudolf I. (1838;Morava za Rudolfa I.), kde si erudovaně a neotřele všímal pětiletéhointerregna 1278–1283, dějinné kapitoly, v níž se Morava dostala poprvé pod nadvláduHabsburků. Roku 1841 zveřejnil studiiO vítězi nad Mongoly, tematicky čerpající zmongolského vpádu na Moravu roku 1241. Studie vyšla jako součást dílaVpád Mongolů do Moravy odAloise Vojtěcha Šembery (1807–1882), mj. Bočkova nástupce na olomoucké akademii.
Posmrtně byl roku 1850 vydán ne zcela úplnýPřehled knížat a markrabat a jiných nejvyšších důstojníků zemských v markrabství Moravském jako příručka vhodná i pro dějiny správy.
Největší Bočkův význam tkví však ve vydávání tzv. moravského diplomatáře –Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae (zkratka CDM,Soubor listin a listů moravských), kde zpřístupňoval ve formě opisů středověký listinný materiál k moravským dějinám jako základní příručku historiografického bádání, čímž zrealizoval již v 18. století. se objevující myšlenku na sestavení podobného díla a zároveň předběhl české vědce ve vydávání diplomatáře o více než šedesát roků. Finance poskytl jeho někdejší zaměstnavatel, hraběAntonín Bedřich Mittrowský.
Sám A. Boček vydal první čtyři svazky diplomatáře – I. sv., zahrnující léta 396 (převzal zesv. Augustina) – 1199, roku 1836; II. sv. zahrnující léta 1200–1240, roku 1839; III. sv. zahrnující léta 1241–1267, roku 1841 a IV. svazek zahrnující léta 1268–1293, roku 1845. Pátý svazek pro léta 1294-1306 vyšel roku 1850 a po Bočkově smrti jej dokončil (za použití Bočkem připraveného materiálu) Josef Chytil. I. – IV. svazek diplomatáře vyšel v Olomouci a edičním jazykem bylalatina, od V. svazku přenesl J. Chytil vydávání do Brna a edičním jazykem se stalaněmčina.
Chvat v práci byl však příčinou řady nedostatků – neuváděl signatury, spoléhal se v některých případech na nepřesné opisy, chybí bližšídiplomatické,paleografické asfragistické zpracování. Kvůli kvapné heuristice i nemožnosti prostudovat důkladně všechny archivy, nezařadil do diplomatáře všechen materiál, což částečně napravil pokračovatelJosef Chytil společně s ředitelem moravského zemského archivu Petrem Chlumeckým (1825–1863) v VII. svazku diplomatáře, jenž přinesl doplňky k svazkům Bočkovým.
Zřejmě vlastenectví, celková atmosféra doby a také snahy o doplnění chybějících pramenů vedly A. Bočka kfalzátorství – do diplomatáře zařadil několik vlastních padělků listin, jimiž se snažil doplnit prameny tam, kde se nedochovaly či snad nikdy neexistovaly. Kryl se přitom autoritou moravského obrozeneckého historikaJosefa Vratislava Monsea (1733–1793) a předstíral, že některé dokumenty nalezl v jeho pozůstalosti. Bočkův úmysl jistě nebyl zlý,[zdroj?] ale vedl ke značné degradaci diplomatáře zvláště po odhalení falz – na první záhy upozorňovali další vydavatelé diplomatáře, moravští zemští archivářiVincenc Brandl (1834–1901) a jeho nástupceBerthold Bretholz (1862–1936), podrobně se jimi zabýval a důsledně je odhalil historik a diplomatik, profesorMasarykovy univerzity dr.Jindřich Šebánek (1900–1977) – výsledky shrnul v díleModerní padělky v moravském diplomatáři Bočkově (1936).[3] K odhalení falz přispěla do jisté míry Bočkova náhlá smrt, neboť nestačil zahladit stopy po své falzátorské činnosti, které později v jeho pozůstalosti nalezl a identifikoval právě J. Šebánek. Přesto nelze popřít, že Bočkův diplomatář byl dílem převratným a průkopnickým, které ještě dlouho poté nenalezlo obdoby a stalo se vítanou pomůckou v práci mnoha historiků u nás i v zahraničí. Připomenout si zaslouží také maximální úsilí, které A. Boček své práci vždy věnoval, a to leckdy za obtížných podmínek.
První tři svazky CDM jsou již dnes nicméně antikvovány a nahrazeny vědecky přesnější a propracovanější edicíCodex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, svazky I–V.
Encyklopedické hesloBoček vOttově slovníku naučném ve Wikizdrojích
Digitalizovaná dílaAntonína Bočka vČeské digitální knihovně