Bělogvardějský antibolševický plakát znázorňuje osvobozeníRuska z okovů sovětského komunismu
Antikomunismus je termín, označující takové myšlenky, které odmítajíideologiikomunismu. Je v opozici k organizacím, vládám, skupinám nebo jedincům, kteří komunismus propagují nebo vyhlašují za svůj cíl, ideál nebo tuto ideologii používají jako prostředek k dosažení moci.
Již v počátcích komunistických ideologií v 19. století se po celém světě objevili první antikomunisté, kteří spatřovali v komunismu překroucení ideálůosvícenství. PodleArendtové jde ale o oficiální americkou „protiideologii“USA z obdobístudené války, která„právě tak jako komunistická ideologie tíhne k tomu, stát se všezahrnující“ a svádí své vyznavače k fikci: ti apriorně odmítají rozlišovat mezi různými typy komunistických diktatur založených na vládě jedné strany a autentickou totalitní vládou v Číně.[1]
Antikomunismus je pojem, který obsahuje jinak široké spektrum názorových proudů a skupin – od odpůrců na základě vnitřního přesvědčení nebo víry (například křesťanství či islámu) přes zastáncelidských práv a demokracie až k zastáncům ostatníchtotalitních ideologií (napříkladnacismu). Antikomunisté tedy nevycházejí z nějaké jednotné ideologie, existují prakticky v celém politickém spektru a jejich jediným jednotícím prvkem je odpor proti komunismu.[chybí zdroj]
HistoriciIan Kershaw aJoachim Fest tvrdí, že na počátku 20. let 20. století bylinacisté pouze jednou z mnoha nacionalistických a fašistických politických stran, které soupeřily o vedení německého protikomunistického hnutí. Nacisté začali dominovat až běhemVelké hospodářské krize, kdy organizovali pouliční boje proti německým komunistickým formacím. Když se v roce 1933 dostal k mociAdolf Hitler, jeho šéfpropagandyJoseph Goebbels založil „Anti-Kominternu“. Ta publikovala obrovské množství protibolševické propagandy s cílem démonizovatbolševismus aSovětský svaz před celosvětovým publikem.[9]
V roce 1936 podepsaly nacistické Německo acísařské JaponskoPakt proti Kominterně. Itálie se k němu připojila jako signatář v roce 1937 a další země v rámci mocnostíOsy nebo s nimi spojené, jako například Finsko aŠpanělsko, se k němu připojily v roce 1941. V prvním článku smlouvy se Německo a Japonsko dohodly na sdílení informací o aktivitáchKominterny a na společném plánování operací proti těmto aktivitám.[10] Komunisté byli mezi prvními terčem nacistů, přičemžkoncentrační tábor Dachau, který byl otevřen v roce 1933, sloužil k zadržování komunistů, předních socialistů a dalších „nepřátel státu“.[11]
Mezi motivacemi spácháníholokaustu, systematického vyhlazovánížidovského lidu, patřilo přesvědčení sdílené jak nacisty, tak německou armádou, že Židé jsou zodpovědní za komunismus (resp. bolševismus), který vnímali jako hrozbu pro „západní civilizaci“; vyhlazování židovstva, údajného rasového kořene komunismu, bylo proto ospravedlňováno jako součást protikomunistického boje.[12]
Obálka amerického propagandistického komiksu „Is This Tomorrow?“ (1947)
K prvnímu většímu projevu antikomunismu ve Spojených státech došlo v letech 1919 a 1920 během prvnírudé paniky, vedené generálním prokurátoremAlexandrem Mitchellem Palmerem. Během rudé paniky vyšetřoval Luskův výbor osoby podezřelé z „pobuřování“ a bylo přijato mnoho zákonů, které schvalovaly propouštění komunistů ze zaměstnání. Hatchův zákon z roku 1939, který předložilCarl Hatch, se pokusil vytlačit komunismus ze všech veřejných pracovišť. Zákon zakázal najímání federálních zaměstnanců, kteří prosazovali „svržení ústavní formy vlády“. Tato fráze byla konkrétně namířena protiKomunistické straně USA.[13]
Podruhé světové válce a vzestupu Sovětského svazu se mnoho antikomunistů ve Spojených státech obávalo, že komunismus zvítězí po celém světě a nakonec se stane přímou hrozbou pro Spojené státy. Existovaly obavy, že Sovětský svaz a jeho spojenci, jako jeČínská lidová republika, zneužívají svou moc k násilnému podrobení zemí. Jako důkaz toho byly uváděnyvýchodní Evropa,Severní Korea,Vietnam,Kambodža,Laos,Malajsie aIndonésie. Proto bylo vytvořenoNATO coby vojenská aliance národů vzápadní Evropě, vedená Spojenými státy, která se snažila zastavit další komunistickou expanzi prosazováním strategie „zadržování“.
Prohloubenístudené války v 50. letech 20. století vedlo ve Spojených státech k dramatickému nárůstu antikomunismu, včetně protikomunistické kampaně známé jakoMccarthismus. Tisíce Američanů, jako například filmařCharlie Chaplin, byly obviněny z toho, že jsou komunisté nebo sympatizanti, a mnozí se stali předmětem agresivního vyšetřování ze strany vládních výborů, jako bylSněmovní výbor pro neamerickou činnost.[14] Do roku 1958 Ministerstvo zahraničí odmítlo vydávat cestovní pasy občanům, kteří odmítli přísahat, že nejsou komunisté.[15]
Po nástupu prezidentaDwighta D. Eisenhowera došlo k radikálnímu uplatnění antikomunismu, který zastával on i jeho konzervativní kabinet (například viceprezidentRichard Nixon nebo ministr zahraničíJohn Foster Dulles). Eisenhower s cílem aktivního boje proti šíření komunismu souhlasil, ale odmítal přímou účast amerických vojáků v zahraničních konfliktech. Podpořil proto relativně nově vzniklouCIA atajné operace, které navrhoval její ředitelAllen Dulles, bratr ministra zahraničí. Dullesové zejména v Latinské Americe a na Blízkém východě u prezidenta prosazovali orchestraci nebo podporu státních převratů a odstraňování nepohodlných politiků pro americké zájmy. Takto USA šířily antikomunistickoupropagandu, vyzbrojovaly pravicové milice a prováděly státní převraty vůči nacionálním nebo levicovým politikům vTibetu,Laosu,Indonésii, na Kubě (operace 40,operace Petr Pan,invaze v zátoce Sviní), Jižním Vietnamu (operace Passage to Freedom,státní převrat v roce 1963),Íránu,Guatemale,Chile a v dalších zemích. Za účelem maření možného šíření komunismu byla také založenaSEATO. USA však často nerozlišovaly mezi komunisty a postkoloniálními nacionalisty, kteří chtěli znárodnění podniků ovládajících národní přírodní zdroje historicky vlastněných americkými či evropskými firmami. Současně považovaly země, které vyhlásilynezúčastněnost na studené válce za přívržence Sovětského svazu a tím za své nepřátele.[16][17]
Během 80. let 20. stoletíReaganova administrativa prosazovala agresivní politiku proti Sovětskému svazu v rámciReaganovy doktríny, která byla zavedena s cílem snížit vliv Sovětského svazu na celém světě poskytováním pomoci protisovětským hnutím odporu, včetněContras v Nikaragui (vizaféra Írán-Contras) amudžahedínů v Afghánistánu (vizoperace Cyclone). Reagan a spojenci USA také rozšířili zbrojní programy, včetněStrategické obranné iniciativy. V jednom z nejvýznamnějších protikomunistických projevů Reagan označil Sovětský svaz za „říši zla“. Protikomunističtí intelektuálové poté toto označení usilovně obhajovali.[18]
V roce 2020 vydal Úřad pro občanství a imigraci Spojených států manuál k řešení nepřípustnosti žadatele na základě členství v komunistické straně nebo jakékoli jiné totalitní straně nebo příslušnosti k ní. Uvedla, že pokud není řečeno jinak, je jakýkoli posuzovaný imigrant, který je členem nebo přidruženým členem komunistické nebo totalitní strany či její organizace, ať už domácího nebo zahraničního, nepřípustný do Spojených států. Rovněž uvedla, že člen komunistické strany nebo jakékoli jiné totalitní strany je v rozporu a neslučitelný s naturalizační přísahou věrnosti Spojeným státům.[19]
Podrobnější informace naleznete v článku Operace Kondor.
Během 70. let 20. století prováděly pravicovévojenské junty v Jižní Americeoperaci Kondor, kampaň politických represí zahrnující desítky tisíc politických vražd, nezákonné zadržování a mučení komunistických a jiných levicových sympatizantů. Kampaň byla zaměřena na vymýcení údajných komunistických a socialistických vlivů v příslušných zemích a kontrolu opozice proti vládě, což vedlo k velkému počtu úmrtí. Mezi participativní vlády patřilaArgentina,Bolívie,Paraguay,Brazílie,Chile aUruguay. Finanční a vojenskou podporu jim dodávaly Spojené státy.[20]
Kvůli podezřením ohledně zapojení komunistů do pokusu o převrata z 30. září 1965 bylo indonéskou armádou a spojeneckými milicemi zabito odhadem 500 000–1 000 000 lidí v rámciprotikomunistických čistek, které se od října 1965 do prvních měsíců roku 1966 zaměřovaly na členyKomunistické strany Indonésie a údajné sympatizanty.[21][22][23]
Do masakrů se zapletly i západní vlády, zejména Spojené státy, které indonéské armádě poskytly zbraně, peníze, vybavení a seznamy obsahující jména tisíců podezřelých komunistů (vizoperace CIA v Indonésii).[24][21][25][26] Mezinárodní tribunál koncem roku 2016 prohlásil masakry zazločin proti lidskosti a za komplice těchto zločinů označil také Spojené státy, Spojené království a Austrálii.[26] Indonésie od roku 1966 zakázala šíření komunistického/marxisticko-leninského myšlení.[27]
↑ Účastníci třetího odboje.www.veterani.army.cz [online]. [cit. 2020-02-02].Dostupné v archivu pořízeném z originálu.
↑ Za propagaci komunismu bude hrozit až pět let vězení. Paragraf může dopadnout i na KSČM.www.novinky.cz [online]. 2025-07-18 [cit. 2025-08-02].Dostupné online.
↑WADDINGTON, Lorna L. The Anti-Komintern and Nazi Anti-Bolshevik Propaganda in the 1930s.Journal of Contemporary History. 2007-10-01, roč. 42, čís. 4, s. 573–594.Dostupné online [cit. 2025-08-02].ISSN0022-0094.doi:10.1177/0022009407081488. (EN)
↑PRESSEISEN, Ernst Leopold.Germany and Japan; a Study in Totalitarian Diplomacy, 1933-1941. [s.l.]: M. Nijhoff 388 s.Dostupné online. (anglicky)
↑MINEAU, André.The Making of the Holocaust: Ideology and Ethics in the Systems Perspective. [s.l.]: BRILL 227 s.Dostupné online.ISBN978-90-04-49491-6. (anglicky)
↑EVANS, M. Stanton.Blacklisted by History: The Untold Story of Senator Joe McCarthy and His Fight Against America's Enemies. [s.l.]: PRH Christian Publishing 674 s.Dostupné online.ISBN978-0-307-23866-5. (anglicky)
↑GAO, Yunxiang.Arise Africa, Roar China: Black and Chinese Citizens of the World in the Twentieth Century. [s.l.]: University of North Carolina Press book s.Dostupné online.ISBN979-8-89086-164-1. (anglicky)
↑BEVINS, Vincent.The Jakarta Method: Washington's Anticommunist Crusade and the Mass Murder Program that Shaped Our World. [s.l.]: PublicAffairs 360 s.Dostupné online.ISBN978-1-5417-2401-3. (anglicky)
↑KINZER, Stephen.The Brothers: John Foster Dulles, Allen Dulles, and Their Secret World War. [s.l.]: Macmillan 416 s.Dostupné online.ISBN978-1-4299-5352-8. (anglicky)
↑ Cite Soviets' Dark Side While Holding U.s. To High Standards.Orlando Sentinel.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-03-24. (anglicky)
↑ USCIS Issues Policy Guidance Regarding Inadmissibility Based on Membership in a Totalitarian Party | USCIS.www.uscis.gov [online]. 2020-10-02 [cit. 2025-08-02].Dostupné online. (anglicky)
↑abBLUMENTHAL, David A.; MCCORMACK, Timothy L. H.The Legacy of Nuremberg: Civilising Influence Or Institutionalised Vengeance?. [s.l.]: Martinus Nijhoff Publishers 365 s.Dostupné online.ISBN978-90-04-15691-3. (anglicky)
↑ The Killing Season | Princeton University Press.press.princeton.edu [online]. 2018-02-13 [cit. 2025-08-02].Dostupné online. (anglicky)
↑ Looking into the massacres of Indonesia's past.BBC News. 2016-06-02.Dostupné online [cit. 2025-08-02]. (anglicky)
↑ 50 years ago today, American diplomats endorsed mass killings in Indonesia. Here’s what that means for today..The Washington Post. 2015-12-02.Dostupné online [cit. 2025-08-02].ISSN0190-8286. (anglicky)
(anglicky) Torben Gülstorff:Warming Up a Cooling War: An Introductory Guide on the CIAS and Other Globally Operating Anti-communist Networks at the Beginning of the Cold War Decade of Détente (Cold War International History Project Working Paper Series #75), Washington 2015.
_-_20241117_135609.jpg)
