Anselm se narodil v Aostě v Italských Alpách v zámožné šlechtické rodině pod jménem Anselmus Candiae Genavae a v patnácti letech chtěl vstoupit do blízkého kláštera. Tomu patrně zabránil jeho otec, který ho chtěl získat pro šlechtickou kariéru. Otcovo rozhodnutí nechalo na Anselmovi stopy v podobě psychické nemoci. Po uzdravení žil bezstarostný život a zanechal studií. Ve 23 letech odešel z domova a po třech letech putování (během této doby mu zemřela matka) po Francii přišel do benediktinského kláštera (v roce 1060) vLe Bec vNormandii, kde bylpřevorem slavnýLanfrank z Pavie, pozdějšíarcibiskup v Canterbury. Roku1075 zde byl Anselm zvolen opatem. Roku1066 dobyli Normani Anglii a klášter Le Bec tam získal velké majetky. Lanfrank i Anselm proto do Británie často zajížděli a Anselm si tam získal velice dobrou pověst.V roce 1063 se Lanfrank rozhodl odejít do kláštera vCaen. Po jeho odchodu se stal Anselm arcibiskupem v Le Bec. Jejich přátelství však přetrvalo, o čemž svědčí dochovaná korespondence mezi těmito významnými mysliteli. Oba však toto rozdělení velmi těžko snášeli. Lanfrank dokonce napsal list papežiAlexandru II., ve kterém jej žádal, aby ho zbavil úřadu. Avšak nepochodil.
Za Anselmova převorství začala škola v Le Bec upadat. Nejen kvůli jinému stylu výuky, než která byla v té době běžná, ale také vinou Anselmova nezájmu o správní záležitosti. Zájem studentů o tuto školu neupadl úplně, avšak zvýšil se počet žáků, kteří raději putovali do Caen k Lanfrankovi.
Anselm vedl žáky především k neopomíjení jazyka a jeho užíváni při běžné řeči (v této době se častěji vypracovávaly rozboryBible nebo učenýchtraktátů). Také raději vyučoval analýzu jazyka, než výroky autorit, kterým nepřikládal na tuto dobu velký význam. Upouštěl také od přístupů k teologickým problémům, které vycházely z autority, citací a tradice. Cílem Anselmovy výuky nebylo porozumění tomu, co člověk říká, ale dopracování se k podstatě věci.
Anselm také v Le Bec podporovalmnišství, k němuž měl velikou úctu. Díky této úctě se zvyšoval počet příchozích mnichů do kláštera. Komunita se pod Anselmovým vedením rychle rozvíjela.
Díky své pověsti byl po smrti svého předchůdce Lanfranka1089 přirozeným kandidátem a s jistými průtahy byl roku1093 skutečně ustanoven arcibiskupem v Canterbury.
V té době právě začínal dlouhodobý zápas mezipapežem a panovníky o svrchovanost ve věcech církve, takzvanýboj o investituru. Anselm velmi rázně zastával papežské stanovisko a snažil se také získat zpět králem zabavené statky, proto léta1097–1100 a opět1103–1107 musel strávit v exilu vLyonu ve Francii. Zemřel 21. dubna roku1109 v Canterbury. Roku1494 byl prohlášen za svatého akatolická,luterská ianglikánská církev slaví jeho památku 21. dubna.
Pocházel ze severní Itálie, přesněji z Pavie (Anselm pocházel též ze severní Itálie, ale z Aosty), kde působil jako právník, proto inklinoval více než Anselm ke světským věcem. Byl Anselmovým učitelem. V době, kdy byl Anselm opatem v Herluinském klášteře (tento klášter založil nepříliš bohatý rytířHerluin na svých pozemcích vBonneville v roce 1034, zemřel v roce 1078), byl Lanfrank arcibiskupem v Canterbury.
Nejenom díky Anselmovi, ale i díky Lanfrankovi se stal klášter Le Bec velmi brzo slavným. Oba byli učiteli v tamní škole.
Anselm zastával názor, že díky rozumové úvaze může člověk dospět k pravdám křesťanské víry. Říkal, že odlišnost mezi žákem a učitelem nespočívá v úloze rozumu ani v jiném pochopení role či kompetentnosti dialektiky v náboženské problematice, ale v rozdělení důležitosti, kterou oba učenci přiřkli následování autorit. Jako příklad může posloužit korespondence mezi Anselmem a Lanfrankem. V této korespondenci je debata, ve které se Anselm odklonil od církevních otců a učitelů, přičemž Lanfrank je proti tomuto postupu.
Jedinou autoritou, kterou Anselm uznává, jeBible. Tu nazývá "auctoritasscripturae", "auctoritassacra" či "divinaauctoritas". Soudil, že veškerá pravda je obsažena v Písmu. Této pravdě rozum nemůže odporovat.
Anselm neměl v úmyslu dokládat svá tvrzení pomocí tradice. Byl přesvědčen o tom, že jenom rozum nás může dovést k pravdě. Chápe rozum (ratio) v širším smyslu. Rozum v jeho dílech vystupuje v několika úrovních, objevuje se také ve vztahu k dialektice. Také však rozum v jeho podání něco zahrnuje, logickou nutnost.
Ve svém díle Monologion hovoří o rozumu v souvislosti s tím, jakým způsobem existují věci. Rozum pro Anselma neznamená jen dialektické umění, ale iřádskutečnosti a odkazuje rozum k Bohu, neboť podle Anselma je rozum Bohu vlastní. Tvrdil, že v božském rozumu je obsažen řád a zákon všeho, tudíž i lidské přirozenosti, která je vybavena rozumem.
Hlavní Anselmova díla pocházejí z doby jeho působení v klášteře Le Bec. Nejznámější je Monologion (Samomluva) a Proslogion (Oslovení), v němž Anselm formuloval takzvanýontologický důkaz Boží existence. Anselm jej ovšem nechápe jako důkaz v logickém smyslu, nýbrž jako rozumovou podporu své víry: kniha je psána jako oslovení a modlitba k Bohu. Vychází z toho, žeBůh je ta nejdokonalejší bytost, jakou lze vůbec myslet. ("to nad co nic většího nelze myslet"[1]) Kdyby však existovala pouze v naší mysli, bylo by možné myslet bytost ještě dokonalejší, jež by existovala i ve skutečnosti – což je spor. Proti této úvaze se postavil mnichGaunilo a Anselm v další knize,Liber apologeticus, odpovídá na jeho námitky.
Anselm také vystoupil protiRoscelinovi z Compiegne, zakladatelinominalismu, na obranu realistického názoru, že obecné pojmy (univerzálie) představují svébytné skutečnosti. Další významné díloCur Deus homo (Proč se Bůh stal člověkem) se snaží vysvětlit úlohuKrista a jeho smrti na kříži. Podle Anselma Kristus svou obětí usmířil spravedlivý hněv Boží, způsobený lidskou neposlušností (tzv. satisfakční teorie). Dále napsal řadu filosofických a dogmatických dialogů (O pravdě, O svobodné vůli, O prvotním hříchu a panenském početí) a dialog o souladu Boží vševědoucnosti s lidskou svobodou. Kromě toho se zachovala řada jeho kázání, modliteb a dopisů.
Anselm byl jedním z prvních mezi křesťanskými teology, kteří se snažili svou víru také pochopit, případně opřít o rozumovou úvahu. Z této snahy o racionální vyjádření a diskusi teologických otázek vznikla scholastická filosofie a Anselm se pokládá za jejího zakladatele. Svůj filosoficko-teologický program vyjadřuje Anselm například takto: „Nehledám pochopení, abych uvěřil, nýbrž věřím, abych mohl pochopit. Neboť věřím i to, že kdybych nejdříve nevěřil, nemohl bych ani rozumět.“ To pak shrnul do slavné věty „fides quaerens intellectum“ (víra, jež hledá porozumění).
Velký význam v dějinách filosofie měl jeho důkaz Boží existence, později nazvaný ontologický, a to zejména použitím „metody sporu“. Patří mezi nejdiskutovanější filosofická témata. Anselmův postup odmítl už jeho současník, mnich Gaunilo, a pozdějiTomáš Akvinský s poukazem na to, že od ideje nelze přecházet k věci.Jan Duns Scotus Anselmovu argumentaci zdokonalil a v plné šíři ji použilRené Descartes v Meditacícho první filosofii, důkaz rozvíjel taktéžG. W. Leibniz. NaopakImmanuel Kant převzal argument Gaunilův a Tomášův a poukázal na rozdíl mezi existencí danou v pojmu a reálnou existencí věci vnímané smysly a odmítl taktéž i poněkud odlišný důkaz Leibnizův.[3] Přeskočení z jedné roviny do druhé (ve scholastické terminologii „přechod do jiného rodu“) zakládá logický omyl a proto argument podle něj neplatí. K tomu se dnes kloní většina logiků i filosofů, Anselmova metoda je však stále předmětem rozmýšlení a diskusí. Anselmův výklad Kristovy oběti jako náhrady za urážku Boha člověkem (satisfakční teorie) měl nesmírný vliv na praxi západní církve a sehrál významnou úlohu i v argumentaci reformátorů. Anselm byl také tvůrcem westminsterského konkordátu.
