S rozlohou 1 246 700 km² je Angola 22. největší zemí na světě. Dělí se na 18 provincií. K největším městům náleží hlavní městoLuanda (2 022 000 obyvatel) a dáleHuambo (400 000),Benguela (155 000),Lobito (150 000),Lubango (105 000) aNamibe (100 000).
Angola jeunitární stát aprezidentská republika. Se svými 31 miliony obyvatel (odhad v roce 2020) je druhou největšíportugalsky mluvící zemí na světě (poBrazílii). Portugalština, jež je jedinýmúředním jazykem, se prosadila na úkor domorodých jazyků v průběhukoloniální historie. Výsledkem kolonizace byla také masivníchristianizace –křesťanství, předevšímkatolické, vyznává přes 90 procent obyvatel, byť si uchovalo jistá specifika a prolnulo se s tradičními místními vírami a zvyky. Portugalská kolonizace, jež začala v 16. století při pobřeží, také určila hranice dnešního státu. Ten tak spojuje různorodá etnika, z nichž žádné nepředstavuje nadpoloviční většinu v populaci. Třemi největšími etniky jsouOvimbunduové,Ambunduové aKongové. Nezávislost země získala v roce 1975. Od té doby v ní vládne jediná strana, původněmarx-leninské Lidové hnutí za osvobození Angoly (MPLA). Moc udrželo i za cenuobčanské války, která skončila v roce 2002. Země patřila dlouho dosovětské sféry vlivu, v současnosti jegeopoliticky navázána především naČínu.[2][3]
Od roku 2002 je Angola na africké poměry vcelku stabilním státem a její ekonomika velmi rychle roste, neboť může konečně plně využít svého obrovského nerostného bohatství, jež spočívá především v zásobáchropy adiamantů. PodleMezinárodního měnového fondu byla v roce 2020 angolská ekonomika 62. největší na světě, a tedy osmá největší v Africe (z hlediskahrubého domácího produktu vparitě kupní síly). To je zhruba na úrovniKeni,Uzbekistánu neboNového Zélandu. Navzdory tomu životní úroveň většiny Angolanů zůstává nízká, průměrný věk dožití patří k nejnižším na světě, kojenecká úmrtnost naopak k nejvyšším.
Původní obyvatelé území dnešní Angoly jsou antropology nazývániKhoikhoiové aKřováci (Samové). Mluvilikhoisanskými jazyky, které obsahujímlaskavky, takže když se se zbytky těchto etnik setkali později portugalští kolonisté, působil na ně jejich jazyk tak podivně, že je nazvali „Hotentoty“. V tu dobu už ale byla etnická struktura území Angoly proměněná, a to zejména mohutnou bantuskou migrační vlnou v prvním tisíciletí př. n. l., která přišla ze severu a Khoiky a Křováky vytlačila do vnitrozemských okrajových oblastí.Bantuové nakonec ovládli celý jih Afriky, epicentrum jejich expanze bylo zhruba na území dnešníNigérie aNigeru.[4] Zatímco původní etnika bylalovecko-sběračská, Bantuové přinesli kulturní novinku –zemědělství. Pěstovali zejménabanány akolokázii jedlou (jedí se její listy, nebo se z nich vyrábímouka aškrob).
Prvním významným státním útvarem na území Angoly byloKonžské království, jehož počátky jsou zasazovány do 14. století.[5] V roce1482 došlo k prvnímu kontaktu s Evropany, když království navštívil portugalský objevitelDiogo Cão.[6] Místní elity byly velmi osloveny křesťanstvím, které přinesl. Roku1491 se nechal vládce s titulemmwenekongoNzinga-a-Nkuwu pokřtít a přijal jménoJoao I., na počest tehdejšího portugalského krále.[7] Po jeho smrti potlačil jeho synAffonso I. povstání odpůrců křesťanství, vedené jeho bratrem Mpanzu-a-Kitimou.[8] Tím bylo křesťanství v zemi pevně ukotveno, a posílila se tím také vazba na Portugalce.
Díky spojenectví sPortugalci stát nejprve prosperoval. Vyměňoval domorodé otroky,měď aslonovinu za střelné zbraně, což mu umožňovalo expanzi.[9][10] V době největšího rozmachu sahal od jižní částiGabonu po oblast dnešníLuandy, východní hranici tvořila řekaKwango (rozloha státu se odhaduje na 130 000 km² a počet obyvatel na více než půl milionu). Příslušníci místní elity studovali v Evropě, konžský princ Henrique byl v roce 1518 jako prvníčernoch vysvěcen nabiskupa. Vznikl také konžský překladBible.
Od poloviny 16. století však konžský stát upadal, příčinou byly jak vnitřní rozbroje, tak invazekočovnýchkanibalůDžagů z vnitrozemí.[11] Zesílily ovšem také konflikty s Portugalci, kteří konžským králům vnucovali nerovné obchodní podmínky a unášeli konžské občany do otroctví. Nakonec se s portugalskou podporou na jihu oddělilo královstvíNgola, které se stalo jejich ekonomickou i vojenskou základnou.
Královna Nzinga při mírových jednáních s portugalským guvernérem, 1657
KrálGarcia II. uzavřel proti Portugalcům roku1641 spojenectví sHolanďany, aleBitva u Mbwily29. října1665 rozhodla o porážce Konžského království. Král (mwenekongo) Antonio v bitvě padl a říše se zmocnili Portugalci.
Mezi domorodými vládci z klanů Kinlaza a Kimpanzu vypukl boj o moc, který trval až do roku 1716. Roku 1704 vypuklo proti Portugalcům a jejich chráněnci, mwenekongovi Pedrovi IV. povstání, do jehož čela se postavilaBeatriz Kimpa Vita. Byla to kněžkasynkretického kultu, čerpajícího z křesťanství i z tradičních afrických náboženství. Kimpa Vita tvrdila, že je posedlásvatým Antonínem, který ji přislíbil vítězství nad bílými otrokáři.[12] Hlásala také, žeKristus byl Afričan. Podařilo se jí obsadit staré hlavní město São Salvador, ale roku 1706 byla poražena a popravena králem Pedrem, jehož podporovali Portugalci.
Království se pak v následujících letech stalo málo významným a jen formálně nezávislým státečkem. V průběhu 18. a 19. stol. semwenekongové stali loutkovými a nakonec pouze zcela formálními panovníky. V roce 1885Berlínská konference rozdělila oblast mezi evropské mocnosti. Dne 12. května 1886 tak byla Angola prohlášena za oficiální portugalskou kolonii. Formálně na trůně seděl poslednímwenekongo až do roku 1914. Toho roku nastal definitivní zánik Konžského království, kdy po porážce domorodého povstání Portugalci titulmwenekongo zrušili.
V roce1951 se Angola stala zámořskou kolonií pod názvemPortugalská západní Afrika. Podle koloniálního práva bylo černým Angolanům zakázáno zakládat politické strany nebo odbory. První nacionalistická hnutí se objevila až podruhé světové válce, v jejich čele stála převážně pozápadněná, portugalsky mluvící městská třída, která zahrnovala mnohomesticů. Na počátku šedesátých let se k nim přidala další sdružení, se základnami na venkově. Odmítnutí Portugalska řešit rostoucí angolské požadavky na sebeurčení vyvolalo ozbrojený konflikt, který vypukl v roce 1961 a postupně se vyvinul ve zdlouhavouválku za nezávislost, která trvala čtrnáct let. Vedla ji tři hnutí usilující o nezávislost: Lidové hnutí za osvobození Angoly (MPLA), Národní fronta pro osvobození Angoly (FNLA) a Národní svaz za úplnou nezávislost Angoly (UNITA). V roce 1975 Portugalsko udělilo nezávislost všem svým koloniím (s výjimkouMacaa), a tak vznikl i dnešní angolský stát.
Po 14 letech guerillové války byla v roce1975 vyhlášena nezávislost.Portugalsko předalo vládu MPLA. Krátce poté vypukla mezi MPLA, UNITA a FNLAobčanská válka. V občanské válce zahynulo přes 500 000 lidí. FNLA se později z bojů stáhla a konflikt se tak zjednodušil na boj mezi UNITA a MPLA. Tento konflikt se rychle stal figurkou na šachovnicistudené války. Levicová MPLA měla podporuSovětského svazu aKuby, zatímco povstalce z UNITA podporovalyUSA aJihoafrická republika.[13] Moc v hlavním městě Luandě držely prosovětské síly,prezidentem se v roce 1975 stalAntónio Agostinho Neto, od roku 1979 jím bylJosé Eduardo dos Santos.[14]
Politická mapa Angoly
Dne 12. března 1983UNITA obsadila obecAlto Catumbela, kde zničila místní celulózku, papírnu a trafostanici. Při této akciunesla i skupinu československých expertů s jejich rodinami, kteří zde působili. Ve skupině 66 zajatých bylo 28 mužů, 17 žen a 21 dětí. Během únosu většina zajatých absolvovala pochod v délce 1320 km, při němž jeden muž zemřel. Následně byl proveden přesun nákladními auty na základnu Jamba na jihu Angoly. První skupina skládající se z žen, dětí a sedmi mužů se vrátila do vlasti 1. července 1983. Druhá skupina složená ze zbylých 20 mužů se po roční internaci v buši vrátila doČSSR 23. června 1984.[15]
V roce 1992 se obě znepřátelené frakce dohodly, že se z Angoly stane pluralitní stát, ale po volbách UNITA prohlásila, že byly zmanipulované, a boje propukly znovu. V roce 1994 byl obnoven mírový proces, který spočíval v zapojení UNITA do vlády. V roce 1997 byla nastolena vláda národní jednoty. Vůdce UNITAJonas Savimbi získal statut vůdce nejsilnější opoziční strany. Boje ale pokračovaly a v roce 1999 musel generální tajemníkOSN prohlásit mírový proces za neúspěšný.
22. února 2002 byl Jonas Savimbi zastřelen a mezi frakcemi byl uzavřen klid zbraní. Nástupce SavimbihoLucamba Gato uzavřel v dubnu téhož roku s vládní MPLA mírovou dohodu.[16] Hnutí UNITA ukončilo svou ozbrojenou činnost a postavilo se do role nejsilnější opoziční strany. Od té doby se země konsoliduje, především ekonomicky.
Dlouholetý prezident Santos odstoupil v roce 2017 a začalo se spekulovat i o možnostech zásadnějších změn politických. Santosův nástupce, bývalý ministr vnitraJoão Lourenço, vynaložil prozatím značné úsilí, aby snížil vliv Santosovy rodiny. Vyhodil šéfa národní policie Ambrósia de Lemose a šéfa zpravodajské služby Apolinária Josého Pereira. Oba byli považováni za spojence bývalého prezidenta Dos Santose. Rovněž odvolal Isabel Dos Santosovou, dceru bývalého prezidenta, z funkce prezidentky státní ropné společnostiSonangol. Mezinárodní pozorovatelé to ovšem zatím nehodnotí jako zásadní posun v podstatě režimu, který lze označit za vládu jedné strany s povolenou opozicí.
Angolská vlajka je tvořena listem o poměru stran 2:3 se dvěma vodorovnými pruhy: červeným a černým. Uprostřed vlajky je symbolozubeného kola amačety s hvězdou.[17]
Rozloha 1,246,620 kilometrů čtverečních činí z Angoly 22. největší zemi světa, je zhruba dvakrát větší než největší zeměEvropské unie –Francie. Hlavní město Luanda se nachází na severozápadě země, na pobřežíAtlantského oceánu.
Angolský stát je velmi úzká pobřežní nížina, která přechází v náhorní plošiny. Většina území Angoly je pokryta rozsáhlou vnitrozemskou plošinou o výšce kolem 1500 m n. m. Jenom uprostřed země se zdvihá nejvyšší plošinaBié, které se místně říká Planalto, s masívemMorro Môco (2620 m n. m.). Směrem k pobřeží tato plošina klesá do úzkého pásu nížin. Na severozápadě země zasahuje rozsáhlejší nížina přes ústí řekyKongo až k přístavuCabinda.
Na západě Angoly jsou sedimentární horniny z obdobíproterozoika překryty silnou vrstvou vápenců a dalších mořských sedimentů. Na severu země se vyskytují jak klastické sedimenty, tak i vulkanické horniny –kimberlity akarbonatity. V místních sedimentech se zachovaly četné fosilie obratlovců převážně mořského původu.[18]
Značná část příjmů země pochází z těžbyropy (do roku 2008 byla země druhým největším producentem ropy v Africe). Angola je zároveň čtvrtým největším africkým producentemdiamantů. V naplaveninách se těží zlato, konkrétně v oblasti provincieCabinda, která je angolskou exklávou, ležící severně od vlastního území Angoly. V zemi se vyskytují ložiska měděných a železných rud, manganu, fosfátů a dalších nerostných surovin. V důsledku těžby dochází ke znečištění angolského vodstva, včetně podzemních vod.[19]
Podnebí na jihu Angoly a podél pobřeží je suché a tropické. Od listopadu do dubna na severu panujeobdobí dešťů. Klima pobřežních oblastí ochlazuje studenýBenguelský proud, zřejmě největší studený proud na světě. Tento proud upravuje počasí v zemi na velice přijatelné pro Evropany. Nikoli však na jihozápadě, kde zasahuje na území AngolyNamibská poušť. Nachází se zde mnoho neobvyklých druhů rostlin a zvířat, které se vyskytují jen zde. Nejznámějším příklademendemitů je rostlinawelwitschie podivná, která se může dožít až 500 let.[20]
V současnosti je politická moc soustředěná v rukou prezidenta. Výkonná moc se skládá z prezidenta, viceprezidenta a sboru ministrů. Sbor ministrů se pravidelně schází, aby řešil politické záležitosti. Legislativní moc představuje jednokomorovýparlament s 220 členy, Národní shromáždění Angoly, volené zčásti prostřednictvím provinčních kandidátek a zčásti z kandidátek celostátních. Role parlamentu je však minimální, prezident ovládá přímo či nepřímo všechny orgány státu, takže de facto nedochází kdělbě moci. Po přijetí nové ústavy v roce 2010 stoupla ale role parlamentních voleb, přímé prezidentské volby byly totiž zrušeny a prezidentem se stává vůdce politické strany, která zvítězí v parlamentních volbách.
O regulérnosti voleb však existují pochybnosti. OrganizaceFreedom House klasifikovala Angolu jako „nesvobodnou zemi“ a uvedla, že parlamentní volby v srpnu 2012, v nichž vládnoucí Lidové hnutí za osvobození Angoly získalo více než 70 % hlasů, nelze považovat za svobodné. Také situace v oblastilidských práv je problematická. Zprávaamerického ministerstva zahraničí z roku 2012 uvádí: „Hlavním porušováním lidských práv je oficiálníkorupce a beztrestnost, omezenísvobody shromažďování, sdružování,projevu atisku a kruté a nepřiměřené tresty, včetněmučení, jakož i nezákonné vraždy ze strany policie a jiných bezpečnostních pracovníků.“
Od roku 2017, od nástupu nového prezidentaJoão Lourença, Angola oficiálně deklaruje snahu o zásadní změny v oblasti demokracie, lidských práv a boje s korupcí.[21] Jedním z nejviditelnějších výsledků byla dekriminalizacehomosexuality a zákaz diskriminace na základě sexuální orientace v roce 2019.[22] Hlasování v parlamentu bylo až nečekaně jednoznačné: 155 pro, 1 proti, 7 se zdrželo. Šlo o jeden z manifestačních aktů, jimiž se nový prezident snaží změnit minimálně imidž země a režimu.
Guvernéři 18 provincií jsou jmenováni prezidentem. Právní systém je postaven na portugalském. Soudy působí jen ve 12 ze 140 obvodů. Nejvyšší soud působí jako odvolací orgán. Dne 25. června 2008 byl ustanoven Ústavní soud a jeho soudci převzali pověření od prezidenta republiky. V roce 2014 vstoupil v Angole v platnost novýtrestní zákoník. Za průlomové bylo považováno, že trestným činem se stalopraní špinavých peněz.[23]
Nová těžební věž, červen 2010Obchodní čtvrť v LuanděLuanda prožívá stavitelský boom
Kvůli čtvrt století trvajícím bojům měla Angola rozvrácenou ekonomiku. Po skončení občanské války (2002) začala intenzivněji využívat bohaté přírodní zdroje, mezi něž patříropa (v současnosti poNigérii aAlžírsku třetí největší africký producent[24]),zlato,diamanty, úrodná půda,lesy a vody bohaté naryby. TýdeníkThe Economist uvedl v roce 2008, že diamanty a ropa tvoří 60% angolské ekonomiky.[25] V prosinci 2006 byla Angola přijata za členaOPEC. Především právě díky ziskům z ropy, prodávané hlavně do Číny, se Angola stala jednou z nejrychleji rostoucích ekonomikAfriky.[26] V období 2001–2010 měla Angola nejvyšší roční průměrný růst HDP na světě, a to 11,1 %. V rekordním roce 2006 dosáhla Angola růst 26 % HDP. Angolská vláda se v souvislosti s pořadatelstvímAfrického poháru národů 2010 rozhodla investovat miliardu dolarů na rozvoj infrastruktury (stavba stadionů, hotelů, telekomunikací, letišť a silnic).[26] Realizací byly pověřeny čínské stavební firmy.
Čínský ekonomický vliv Angolu doslova zaplavil. V roce 2004 čínská Exim Bank schválila úvěr pro Angolu ve výši 2 miliardamerických dolarů, s otevřeným cílem omezit vlivMezinárodního měnového fondu v zemi.[27] V roce 2005 následovala další půjčka ve výši 2,9 miliardy dolarů od China International Fund Ltd. Jako pro řadu jiných afrických zemí bylo pro Angolu lákavé, že Čína svou pomoc nepodmiňuje politickými a demokratizačními reformami. Čína je největším obchodním partnerem a vývozní destinací Angoly a čtvrtým největším dovozcem v zemi. PodleHeritage Foundation je Angola již největším čínským dodavatelem ropy.
Bezpečnost, kterou přineslo mírové urovnání z roku 2002, umožnila návrat 4 milionů vysídlených osob a výsledný rozsáhlý nárůst zemědělské produkce. 85 % obyvatel se stále ještě živí z vlastní zemědělské činnosti.
Angola byla prioritní zemí české zahraničnírozvojové spolupráce. Cílem ČR bylo pomoci Angole kpotravinové soběstačnosti skrze rozvojzemědělství a zlepšit situaci ve válkou naprosto rozvráceném sektoruvzdělání. V plánu je i podpora projektů zaměřených na dopravní infrastrukturu a zdravotnictví.[28] Roku 2010 byla Angola vyřazena z prioritních zemí české rozvojové pomoci, na místě ale dále působí česká humanitární organizaceČlověk v tísni, především v oblasti základního vzdělávání a rozvoje zemědělství.[29]
Velkým problémem Angoly, jako i řady jiných afrických zemí, je nerovnoměrný vývoj a vysoká míra rozdílů mezi obyvateli. Zatímco řada venkovských oblastí je svým životním stylem hluboce zaklíněna v minulosti, dynamicky rozvíjející se hlavní město Luanda se stalo z hlediska životních nákladů nejdražším městem na světě, když v roce 2017 předběhloHongkong.[21] Jedna třetina ekonomických aktivit země je soustředěna v Luandě a sousední provinciiBengo, zatímco několik oblastí ve vnitrozemí trpí ekonomickou stagnací a dokonce i regresí.
Nejde ale jen o nerovnost mezi regiony. Celá jižní Afrika má na celé planetě dlouhodobě zdaleka nejvyššíGiniho koeficient, který měří míru příjmových a majetkových rozdílů ve společnosti. PodleSvětové banky je tento koeficient v Angole třináctý nejvyšší na světě.[30] Na druhou stranu je situace o trochu lepší než v okolních zemích, které žebříčku nerovnosti dominují, jako jsouJihoafrická republika,Namibie,Zambie,Svazijsko,Mosambik aBotswana. Nicméně téměř polovina populace žije stále v chudobě, především na venkově.
Jak hluboce je zakořeněn systém produkující nerovnost a bohatnutí jen velmi malé skupiny lidí, ukázal v lednu 2020 únik vládních dokumentů známých jako Luanda Leaks. Dokazují, že americké poradenské společnosti jakoBoston Consulting Group,McKinsey & Company aPricewaterhouseCoopers pomohly členům rodiny bývalého prezidenta Josého Eduarda dos Santose (zejména jeho dceři Isabel dos Santosové) odčerpávat obrovské prostředky ze státní ropné společnosti Sonangol na osobní účty a využívat tyto výnosy k financování stavby luxusních sídel veFrancii aŠvýcarsku.[31]
To souvisí i s obecnějším problémem – obavou bohatších angolských vrstev reinvestovat své prostředky doma. Nárůst angolských soukromých investic v zahraničí je enormní. Prozatím je největší v Portugalsku, kde se angolský kapitál stal významný v oblasti bankovnictví, energetiky, telekomunikací, hromadných sdělovacích prostředků, nebo turistického ruchu.[32]
V roce 1970 žilo v Angole 5,6 milionů lidí.[33] Podle sčítání z roku 2014 měla Angola 25 789 024 obyvatel.[34] Z toho 71 % jich žilo na venkově a zbylých 29 % ve městech. Délka života je u mužů průměrně 43 let, u žen 47. Tedy asi o 35 let méně než v ČR.
Úředním jazykem je portugalština, ale většina národa mluvíbantuskými jazyky. Portugalština jakožto jazyk bývalého kolonizátora je nicméně v Angole podstatně rozšířenější než v okolních zemích, je mateřským jazykem 39 % populace.[35] To má několik příčin – portugalské kolonie Benguela a Luanda existovaly již od 15. století a od počátku 20. století Portugalci budovali po celé zemi školy, takže na konci koloniálního období mezi lety 1961–1974 měly děti v téměř celé Angole přístup k vyučování v portugalštině. V této době byla portugalština již mateřským jazykem většiny obyvatel měst – a právě z městského prostředí vzešla MPLA, strana v angolské občanské válce. Naopak FNLA a UNITA byly proti portugalštině vzhledem k jejich regionálním kořenům, ale MPLA nakonec v občanské válce zvítězila. Během občanské války i po ní proběhly masivní migrace z venkova do měst, což dále posiluje úlohu portugalštiny.
Mezi největší skupiny patří 39 % Ovimbundu a 25 % Kimbundu. Přibližně z poloviny převládá tradiční víra, dále pak římští katolíci a protestanti. V Angole jsou přítomny tři hlavní etnické skupiny: Ovimbundu, Kimbundu a Bakongo, mluvící různýmibantuskými jazyky.Portugalština je nejdůležitějším a oficiálním jazykem.Portugalci a nedávno přistěhovalí Číňané tvoří největší skupiny neafrického obyvatelstva. Před rokem 1975 žilo v Angole 350 000 Portugalců, ale mnoho jich odešlo po získání nezávislosti. V r. 2013 jich tam žilo asi 200 tisíc. Velké množství obyvatel sousední DRKongo uprchlo do Angoly před konžskou občanskou válkou, od roku 2003 angolská vláda deportovala ze země více než 400 000 Konžanů.[36] Na jihovýchodě se také vyskytují kmenyKřováků.V roce 2015 byl v zemi oficiálně zakázán islám a mešity do odvolání uzavřeny.[chybí zdroj]
První prezident Angoly, komunistaAntónio Agostinho Neto, byl i uznávaným básníkem. Napsal tři sbírky veršů, především během svého pobytu v Portugalsku, tedy do roku 1960, než se vrhl plně na politiku. Verše psal i další z revolucionářůMário Pinto de Andrade. Jistou proslulost si získala i básnířkaAlda Lara. Více se však mezinárodně prosazují angolští prozaici. Jeden z nich, vystupující pod pseudonymemPepetela (rodným jménem Artur Carlos Maurício Pestana dos Santos), získal v roce 1997 jako první AngolanCamõesovu cenu, nejprestižnější ocenění pro portugalsky píšící spisovatele. Druhým, a prozatím posledním laureátem této ceny, který se narodil v Angole, bylJosé Luandino Vieira v roce 2006, jakkoli cenu odmítl.[43] K nejznámějším současným angolským spisovatelům patříJosé Eduardo Agualusa, žijící dnes vMosambiku.[44] V roce 2017 obdrželInternational Dublin Literary Award za svůj románTeoria Geral do Esquecimento (Obecná teorie zapomínání).[45] Stále populárnější je také dílo autora vystupujícího jakoOndjaki, kterého britský deníkThe Guardian zařadil mezi pět nejlepších afrických spisovatelů současnosti[46], a jenž za svůj románOs Transparentes získal v roce 2013Prémio Literário José Saramago.[47]
K legendám angolské populární hudby patří hudebníkBonga, využívající ve své tvorbě prvky tradičního lidového žánrusemba.[48]
Jedinou angolskou položkou zapsanou na seznamSvětového dědictví UNESCO jsou prozatím pozůstatky hlavního městaKonžského královstvíMbanza Kongo.[50] Řada dalších památek o zápis usiluje. Jsou to především pevnosti (Fortaleza de São Miguel, Fortaleza de Cambambe, Fortaleza de São Francisco do Penedo, Fortaleza de São Pedro da Barra de Luanda ad.) a jiné pozůstatky tzv. koloniálního stylu.[51]
Angolská kuchyně byla silně ovlivněnaportugalskou kuchyní. Typické angolské jídlo se skládá zmasadušeného vomáčce spolu sezeleninou (napříkladokrou), které se podává spolu srýží nebofunge (kaše zmanioku podávaná jakopříloha). Díky dlouhému pobřeží Angoly se též používajíryby amořské plody (napříkladústřice,krevety ahumři). Typickou angolskou specialitou jekuře moambe (v Angole známější pod názvemmuamba de galinha). Tvoří hokuřecí maso dušené v omáčce z palmového másla. Oblíbené jsou takégrilovanétilapie zvanémufete de kacusso nebo sušené rybycalulu. Na den nezávislosti Angoly (11. listopadu) se obvykle podává pokrm z dušeného kozího masa zvanýcaldeirada de cabrito. Pro Evropany exotickou pochoutkou jsou opékanásarančata, jež lze na jídelních lístcích nalézt pod názvemgafanhotos de palmeira. Jako sladkost se užívá sušené ovoce zbaobabu zvanémukua. Někdy se z něho vyrábí i zmrzlina. K pití je často podáván nealkoholický nápoj zkukuřičné moukykussangua nebopalmové víno.[52]
V letech 2004-2010 byla Angola jednou z prioritních zemí, kam byla usnesením vlády České republiky z 31. března 2004 směřována rozvojová pomoc. V rámci ní například u městaKuito v provinciiBié vzniklo Centrum zemědělského vzdělávání pod záštitouČZU a jeho Institutu Tropů a subtropů, které mělo zvyšovat vzdělanost v oblasti vzpamatovávající se z válečných útrap. Na vzdělávání v provincii Bié se podílí i projekty organizaceČlověk v tísni.[53][54][55][56] V letech 2022–2023 zde probíhá projekt Člověka v tísni Postavme školu v Africe – Jeden svět na školách.[57] Česká vláda rovněž poskytovala stipendia angolským studentům.[58]
↑THORNTON, John. The Origins and Early History of the Kingdom of Kongo, c. 1350-1550.The International Journal of African Historical Studies. 2001, roč. 34, čís. 1, s. 89–120.Dostupné online [cit. 2021-03-03].ISSN0361-7882.doi:10.2307/3097288.
↑THORNTON, John. The Development of an African Catholic Church in the Kingdom of Kongo, 1491-1750.The Journal of African History. 1984, roč. 25, čís. 2, s. 147–167.Dostupné online [cit. 2021-03-03].ISSN0021-8537.
↑ Afonso I | king of Kongo kingdom.Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2021-03-03].Dostupné online. (anglicky)
↑HEYWOOD, Linda M. Slavery and Its Transformation in the Kingdom of Kongo: 1491-1800.The Journal of African History. 2009, roč. 50, čís. 1, s. 1–22.Dostupné online [cit. 2021-03-03].ISSN0021-8537.
↑MACEDO, José Rivair. Jaga, Cannibalism and the "Guerra Preta": the Mbangalas, between the european myth and the social realities of the Central Africa in the XVII century.História (São Paulo). 2013-06, roč. 32, čís. 1, s. 53–78.Dostupné online [cit. 2021-03-03].ISSN0101-9074.doi:10.1590/S0101-90742013000100005.
↑THORNTON, John.The Kongolese Saint Anthony: Dona Beatriz Kimpa Vita and the Antonian Movement, 1684-1706. [s.l.]: Cambridge University Press 238 s.Dostupné online.ISBN978-0-521-59649-7. (anglicky) Google-Books-ID: 3epSy0OPsrIC.
↑The oldest African eucryptodiran turtle from the Cretaceous of Angola [online]. Acta Paleintologica Polonica [cit. 2023-10-06].Dostupné online. (anglicky)
↑Angola, Oil and Gas, The Extractive Industries Source Book [online]. [cit. 2023-10-06].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-04-19. (anglicky)
↑ab-lgtt-. Fotbal za ropu.Týden. Únor 2009, čís. 6/2009, s. 46.
↑WOLFE, Adam. The Increasing Importance of African Oil.web.archive.org [online]. Power and Interest News Report, 2006-05-05 [cit. 2021-03-04].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2006-05-05.
↑Instituto Nacional de Estatístitica (INE) - Resultados definitivos do censo geral - 2014 - Page 89.aiangola.com [online]. [cit. 17-09-2016].Dostupné v archivu pořízeném dne 26-12-2016.
↑Angola. [s.l.]: Central Intelligence AgencyDostupné online. (anglicky)
↑HAVELKA, Ondřej. Náboženství afrických etnik Himbů a Hererů: nejvyšší bůh Mukuru a jeho násilná transformace v Trojjediného.Dingir. 2022, roč. 25, čís. 3, s. 86–88.
↑ Angola : a country study.Library of Congress, Washington, D.C. 20540 USA [online]. [cit. 2022-10-25].Dostupné online.
↑HAVELKA, Ondřej. Křesťanství v Africe: tři fáze christianizace a specifika africké teologie a spirituality.Theologická revue. 2022, roč. 92, čís. 3, s. 291–309.
↑ Bonga: The portrait of a revolutionary singer.euronews [online]. 2020-12-08 [cit. 2021-03-03].Dostupné online. (anglicky)
↑ Angola's Leila Lopes wins Miss Universe.Hindustan Times [online]. 2011-09-13 [cit. 2021-03-03].Dostupné online. (anglicky)
↑ Mbanza Kongo, Vestiges of the Capital of the former Kingdom of Kongo.UNESCO World Heritage Centre [online]. [cit. 2021-03-03].Dostupné online. (anglicky)
↑ Angola.UNESCO World Heritage Centre [online]. [cit. 2021-03-03].Dostupné online. (anglicky)
↑ Food and drink in Angola.World Travel Guide [online]. [cit. 2020-01-26].Dostupné online. (anglicky)
↑ Rýže místo min - Agris.cz.www.agris.cz [online]. [cit. 2024-12-19].Dostupné online.
Bertelsmann Stiftung.BTI 2010 — Angola Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-16].Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-21. (anglicky)
Bureau of African Affairs.Background Note: Angola [online]. U.S. Department of State, 2011-04-11 [cit. 2011-08-16].Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-10-12. (anglicky)
CIA.The World Factbook - Angola [online]. [cit. 2011-08-16].Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-05-06. (anglicky)
Zastupitelský úřad ČR v Pretorii.Souhrnná teritoriální informace: Angola [online]. Businessinfo.cz, 2011-01-25 [cit. 2011-08-16].Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11.
CLARENCE-SMITH, William Gervase; THORNTON, John Kelly, a kol.Angola [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-16].Dostupné online. (anglicky)
.svg)
%2c_Bestanddeelnr_927-8518_(cropped).jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.svg)
