Amrita Šer-Gilová (30. ledna1913,Budapešť –5. prosince1941,Láhaur) bylamaďarsko-indickoumalířkou, průkopnicí moderního indického umění. Ačkoli její dílo za jejího krátkého života nebylo mezinárodně známé, dnes je Šer-Gilová spolu sTyebem Mehtou nejdražším indickým výtvarným umělcem.[1] Indická vláda vyhlásila její práce za Národní umělecké poklady, většina z nich je umístěna v Národní galerii moderního umění v Dillí. Pokud se její obraz prodává v Indii, musí podle nařízení indické vlády zůstat v zemi – do světa se tak dostalo méně než deset jejích obrazů. Kvůli způsobu, jakým smísila evropské a tradiční indické umělecké formy, bývá označována za „indickouFridu Kahlo“.
Narodila se v Maďarsku indickému otci,sanskrtskému učenci, a židovské matce, jež byla operní zpěvačkou. Většinu raného dětství strávila Amrita v Budapešti. Její rodina v Maďarsku však čelila finančním problémům a v roce 1921 se přestěhovala do indického městaŠimla. Její strýc, maďarskýindolog Ervin Baktay, si v roce 1926, během návštěvy v Šimle, všiml jejího uměleckého talentu a začal ho podporovat. V osmi letech se tak začala učit malovat. Ještě jako dítě byla vyloučena z klášterní školy kvůli prohlášení, že jeateistkou.
V roce 1923 její matka poznala italského sochaře, který v té době žil v Šimle. V roce 1924 se s ním přestěhovali do italskéFlorencie, kde Amrita navštěvovala uměleckou školuSanta Annunziata. Ačkoli zde dlouho nezůstala a vrátila se ještě v roce 1924 do Indie, dílo starých italských mistrů, které ve Florencii spatřila, ji silně ovlivnilo. V šestnácti s matkou znovu odjela do Evropy, doPaříže, kde se učila malovat naAcadémie de la Grande Chaumière u Pierra Vaillenta a Luciena Simona, a později na École des Beaux-Arts (1930–1934).[2] Inspirovala se v Paříži zvláště dílemPaula Cézanna aPaula Gauguina. První uznání získala ve věku 19 let díky své olejomalbě s názvemMladé dívky (1932). Byla nejmladší studentkou školy a jedinou Asiatkou, která obdržela zlatou medaili Národní společnosti krásných umění.[3]
Amrita Šer–Gilová se třemi svými obrazy
V té době namalovala též sériiautoportrétů, které odrážejí její zápas s vlastní identitou. Její dopisy ostatně odhalily její úvahy osexuální orientaci. Její práceDvě ženy je považována za obraz jí samotné s přítelkyní Marií Louisou Chassanyovou.[2]
V roce 1933 ji začala pronásledovat intenzivní touha vrátit se do Indie. Učinila tak roku 1934. Zde objevila a přijala tradici indického umění, na cestách po zemi našla novou inspiraci. Byla ovlivněna zejména malířskými školamiMughal a Pahari a jeskynními malbami vAdžantě. Na většině jejích obrazů jsou dívky a ženy vyjadřující typickou odevzdanost, trpělivost a důstojnost. První obraz nazvanýSkupina tří dívek, který namalovala po návratu do Indie, obdržel zlatou medaili na výstavě Bombajské umělecké společnosti v roce 1938.[3]
Když jí bylo 25, vdala se za svého maďarského bratrance Victora Egana. V roce 1939 se usadili v Saraya, vesnici v indickém okreseGórakhpur. Po čase se přestěhovali doLáhauru.[2]
V roce 1941, několik dní před otevřením své první výstavy v Láhauru, vážně onemocněla a upadla dokómatu. Zemřela kolem půlnoci 5. prosince 1941 ve věku 28 let. Přesná příčina její smrti nebyla nikdy zjištěna. Jednou z teorií byla neúspěšnáinterrupce a následnáperitonitida. Její matka obvinila jejího manžela Victora, že ji zavraždil. Ten byl skutečně den po její smrti zatčen a uvězněn, ale nikoli kvůli smrti své ženy, ale protože Británie (Indie byla stále britskou kolonií) v ten den vyhlásila válku Maďarsku a Victor byl internován jako národní nepřítel.