| Alois Wachsman | |
|---|---|
Alois Wachsman | |
| Narození | 14. května1898 Praha Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 16. května1942 (ve věku 44 let) Jičín Protektorát Čechy a Morava |
| Místo pohřbení | Olšanské hřbitovy |
| Alma mater | České vysoké učení technické v Praze (1917–1922) Akademie výtvarných umění v Praze (1925–1928) |
| Povolání | architekt amalíř |
| Příbuzní | Bedřich Wachsmann prastrýc prof. Bedřich Wachsmann strýc Julius Wachsmann strýc Rosa Wachsmann teta Arnošt Procházka strýc Jiří Voskovec bratranec Anna Pitašová neteř |
| Podpis | |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
Alois Wachsman (14. května1898Praha[1] –16. května1942Jičín) byl českýmalíř,scénograf aarchitekt.
Pocházel z umělecké rodiny, jeho otec byl zubní lékař.[2] Jeho prastrýcem byl malířBedřich Wachsmann, strýci malíř prof. Bedřich Wachsmann ml. (1871–1944), rakouský malíř a skladatel prof. Julius Wachsmann (1866–1936)[3], literární kritik a překladatelArnošt Procházka (bratranec nevlastní matky Julie), tetou rakouská malířka smaltu Rosa Wachsmann (sestra Julia, 1873–?)[4], bratrancemJiří Voskovec a neteří herečkaAnna Pitašová.[5]V letech1917–1922 studoval architekturu na pražské technice (ČVUT) u profesorůFanty aEngla, roku1920 byl jedním ze zakladatelů skupinyDevětsil a v letech1925–1928 studoval architekturu uJosefa Gočára naAkademii výtvarných umění. Od roku1923 byl členemSpolku výtvarných umělců Mánes a od roku1937 žil veDvoře Králové.[6]
Jako malíř byl Wachsman zpočátku pod silným vlivem francouzskéhokubismu, později se jeho obrazy blížilysurrealismu, ovšem s velmi osobitými poetickými náladami. Ke konci života maloval téměř realistické obrazy s náboženskými tématy, opět s charakteristickou poezií. Působil také jako ilustrátor a divadelní architekt proOsvobozené iNárodní divadlo.[7] V letech1927–1930 spolupracoval s Josefem Gočárem na návrhukostela svatého Václava v Praze Vršovicích.[8]
Před válkou se pravidelně účastnil výstav spolku Mánes, samostatná výstava se – mimo jiné i z ideologických důvodů – konala až dlouho po válce:
Národní galerie v Praze má jeho návrh opony pro Osvobozené divadlo, obrazy „Krajina“ z roku1931, „Getsemanská zahrada“ z roku1940, „Zátiší s jablky“ a „Poslední soud“ z roku1942 a řadu dalších.[9]