| Alois Bohdan Brixius | |
|---|---|
 Hadži M. A. Brikcius (asi 1943) | |
| Narození | 30. září1903 Wocheiner Feistritz Rakousko-Uhersko  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 19. února1959 (ve věku 55 let) Praha Československo  Československo |
| Místo pohřbení | Olšanské hřbitovy |
| Povolání | objevitel,novinář,spisovatel,úředník, cestovatel a publicista |
| Nábož. vyznání | islám |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
Alois Bohdan Brixius, po přestupu k islámuHadži Mohamed Abdalláh Brikcius (30. září1903,Wocheiner Feistritz –19. února1959,Praha), byl český cestovatel, orientalista, novinář a autor cestopisných knih. Konvertoval k islámu a byl jeho čelným představitelem v Československu; za svou činnost v době nacistické okupace byl po válce odsouzen k osmi letům vězení.
Narodil se v rodině praktického lékaře v dnešní slovinské obci Bohinjska Bistrica, která v té době byla součástí Rakousko-Uherska a nazývala se Wocheiner Feistritz. Po maturitě studoval v Paříži, vysokoškolská studia však nedokončil.
Ve dvacátých letech 20. století intenzivně cestoval. Jazykově byl pro cestování velmi dobře vybaven, ovládalarabštinu,turečtinu aamharštinu. Jeho zájem, pro který opustil civilní povolání úředníka a advokáta, ovlivnil orientalista a arabistaAlois Musil (1868–1944). Brikcius podnikl čtyři cesty po Evropě, za řecko-turecké války (1919–1922) byl v Turecku, v roce 1924 v Sýrii. Mezi další státy a území, které navštívil, patří v Palestina, britský protektorátAden,Libanon,Irák, britskáIndie, historická oblastBalúčistán, Jemen, Saúdská Arábie, Zajordání. V Africe poznalEgypt aHabeš,Džibuti aSomálsko.[1] Ze svých cest přispíval do českých periodik, zejména do geografického týdeníkuŠirým světemStanislava Nikolaua.
Při pobytu v Džibuti v roce 1933 konvertoval k islámu a vykonal jako první Čech pouť doMekky –hadždž. Tehdy také změnil jméno naHadži Mohamed Abdalláh Brikcius.
Ve třicátých letech 20. století se v Československu věnoval přednáškové činnosti, přednášel pod jménem Hadži Mohamed Abdallah Brikcius,[2] vystupoval i v českém rozhlase.
Byl redaktorem časopisuOasa, který vydával v letech 1933–1936Klub přátel Orientu.[3][p 1] Již v roce 1936 se stal členemVlajky.
Dne 27. ledna 1935 byla v pražské kavárněLouvre založenaNáboženská rada muslimská a Brikcius se stal jejím předsedou.[4][p 2][p 3] S manželkou dali pro činnost MO k dispozici svůj byt.[5] Roku 1937 začal vydávat i ústřední listHlas Moslimské náboženské obce pro Československo.[5] Po řadě jednání s československými orgány bylaMuslimská obec uznána až protektorátními úřady v roce 1941; její povolení bylo po válce s ostatními protektorátními výnosy zrušeno.[1]
Členem hnutíVlajka byl Brikcius již od roku 1936. Do jeho stejnojmenného periodika přispíval od září 1939. Jednalo se nejprve pouze o články o útisku muslimů v muslimských zemích. Jako redaktor pro zahraničně-politické události, kterým se stal v lednu 1940, ale občas vybočil z tematiky, která mu byla vlastní; psal příspěvky oslavující Adolfa Hitlera či články protižidovské nebo protibenešovské. V březnu 1945 hoEmanuel Moravec jmenoval šéfredaktoremKorespondence, časopisuLigy proti bolševismu.[1]
Před zrušenímVlajky v roce 1942, kdy byl zástupcem šéfredaktora, obdržel zaprůkopnicko-publicistickou činnost Národní cenu.[6] (Je však třeba uvést, že současně obdržely tuto cenu nekolaborující osobnosti z oblasti kultury jako spisovatelFrantišek Kožík, herečkaMarie Glázrová, houslistaVáša Příhoda, skladatelVáclav Trojan, básníkFrantišek Hrubín a další.[7])
V roce 1943 vydal v Českém slovu článekBeneš – nejpodlejší postava českých dějin.[8]
Protižidovská a protizednářská byla jeho přednáška v rozhlase v roce 1942; před soudem v roce 1947 však prokázal, že nebyl jejím autorem.[9][10]
Byl vyznamenán tzv.Svatováclavskou orlicí (I. stupně bez věnce).[11] Byl důstojníkemSvatoplukových gard, což po válce tvořilo jeden z bodů jeho obžaloby. (Svatoplukovy gardy působily v letech 1939–1943, kdy se rozpadly. Jednalo se o fašistické jednotky, které měly být obdobou německýchSA.[12])
Již v květnu 1945 byl spolu s dalšími novináři označen za kolaboranta, vyloučen ze Svazu českých novinářů a předán soudním orgánům.[13][14] Odsouzen byl v květnu 1946.[5] Během soudu se doznal k psaní kolaborantských článků, popíral však autorství rozhlasové přednášky o židech a zednářích, což se mu podařilo prokázat. Též se hájil tím, že proti židům nepsal z rasismu, ale z historických a palestinských důvodů. Podobně zdůvodňoval své psaní protiSpojencům tím, že poznal imperialistickou politiku Velké Británie. Odsouzen byl za propagaci nacismu a členství v důstojnickém sboruSvatoplukových gard na osm let vězení a ztrátu cti na deset let.[10][15]
Z vězení byl propuštěn roku 1953 a ujal se znovu vedení muslimské obce; od roku 1956 uvažoval o jejím právním obnovení (protektorátní uznání bylo po válce s ostatními protektorátními zákony a výnosy zrušeno). K obnovení ale došlo až v roce 1991.[1]
Byl pohřben (pod jménem Mohamed Brikcius) na Olšanských hřbitovech v Praze (část 010, oddělení 9, hrob 200).[p 4]
Alois Brikcius byl třikrát ženat. (O první manželce prozatím nedohledány informace.) Se svou druhou ženou Marií (islámské jméno Marjam Bint Alí) přijal v roce 1933 vDžibuti islám (sám přijal jméno Mohamed Abdalláh) a odcestovali na pouť do Mekky.[16]
Dne 29. května 1936 se na Staroměstské radnici v Praze (civilní sňatek) potřetí oženil s Miladou Illingerovou.[17] V poválečném procesu s Aloisem Brickiusem ho rodina jeho ženy (vystoupením švagrové dr. Městkové-Illingerové) aktivně hájila.[1]
Dne 1. června 1937 vystoupila v rozhlasové stanici Praha I. Brikciova manželka pod muslimským jménem Aziza Illinger-Brickiusová v pořaduMoslimská žena v Orientě.[18]
Svá díla vydával pod jménem Mohamad Abdallah-hadži Brikcius (nebo M. A. Brikcius):
Obrázky, zvuky či videa k tématuAlois Bohdan Brixius na Wikimedia Commons