Se svou rozlohou 1 717 856 km² je Aljaškanejvětším státem USA, v počtu obyvatel (přibližně 733 tisíc[2]) je všaktřetím nejméně lidnatým státem USA a s hodnotou hustoty zalidnění 0,5 obyvatele na km² je na posledním50. místě. Hlavním městem jeJuneau s 30 tisíci obyvateli. Největšími městy jsouAnchorage s 300 tisíci obyvateli, dáleFairbanks (30 tisíc obyv.),Sitka (9 tisíc obyv.),Wasilla (9 tisíc obyv.) aKetchikan (8 tisíc obyv.). Aljašce patří 8980 km pobřeží Tichého oceánu a 1706 km pobřeží Severního ledového oceánu.[3] Nejvyšším bodem státu a zároveň celých USA je vrcholDenali s nadmořskou výškou 6190[4] m vAljašských horách. Největšími toky jsou řekyYukon aKuskokwim.
První Evropané prozkoumali pobřeží Aljašky ve 30. letech 18. století, stejně jako v dalších desetiletích se jednalo o Rusy. Ti zde na konci 18. století založili první osady a i přes několik španělských expedic do oblasti se region stal součástí Ruska. Jméno Aljaška pochází z této doby, ruský název „Аляска“ pro celý poloostrov byl pravděpodobně odvozen zaleutského výrazu označujícího oblast Aljašky. Celé územíodkoupily od Ruska v roce 1867 Spojené státy, které zde zřídily v roce 1912teritorium, jež existovalo téměř 50 let. Aljaška se 3. ledna 1959 stala49. státem USA.
Ruská osada Přístav sv. Pavla (Ostrov Kodiak, 1814)Ruská Amerika v roce 1860Šek, kterým poukázala vláda USA vládě carského Ruska 7,2 miliónů dolarů za odkup Aljašky
Prvními obyvateli Aljašky byli zřejmě lidé zdoby ledové. Ti se stěhovali zeSibiře směrem na východ a na Aljašku vstoupili přes pevninský most (Beringie)[5], který v prehistorických dobách spojovalAsii aSeverní Ameriku (asi před 30–40 000 lety). To mj. vysvětluje proč se v Americe nenacházejí žádné zbytky starších, prehistorickýchhominidů.[5] Poté byl v době meziledové zalit mořem a oba kontinenty byly odděleny dnešnímBeringovým průlivem. Zásadní výzkum v této problematice provedl humpolecký rodák dr.Aleš Hrdlička, který pracoval jako antropolog pro washingtonskýSmithsonian Institution.[5]
Aleutské ostrovy jsou stále domovemAleutů, původních obyvatel, kteří se setkali s Rusy. Západní a jihozápadní Aljaška je domovem pro Pupiky, zatímco jejich příbuzní Alutiiky žijí v jihocentrální Aljašce.
Počátek novodobých dějin Aljašky je možno zaznamenat v 17. století. Tehdy byli prvními ruskými osadníky sibiřštíkozáci, lovci a obchodníci, kteří přišli na Aljašku právě přesBeringův průliv. Ten byl pojmenován podleVituse Beringa, dánského kapitána v ruských službách, který průlivem proplul v roce1728.
Za první evropskou loď, která dosáhla Aljašky, je obecně považována ruskáSt. Gabriel pod vedením kormidelníkaIvana Fjodorova a jeho asistenta geodetaMichaila Gvozděva dne 21. srpna 1732. Menší sdružení obchodníků s kožešinami začalo plout od břehů Sibiře směrem naAleutské ostrovy a prvním stálým evropským osídlením byla obchodní stanice v zátoce Tří svatých na ostrověKodiak založená v roce 1784[5]. Na konci 18. století získala společnost Šelichov-Golikov (psáno i Šelechov, podle ruského obchodníka a mořeplavce)[6]monopol na obchod s Aljaškou.[5] V průběhu první poloviny 19. stoletíRusko-americká společnost provedla rozšířený kolonizační program. Dařilo se především kožešinovému obchodu. MěstoNovo-Archangelsk v jihovýchodní Aljašce bylo hlavním městem Ruské Ameriky od roku 1804 až do prodeje území.
Na jaře 1867 Spojené státy americké koupily odRuska Aljašku za 7,2 milionudolarů (5 centů za hektar), což činí přibližně 145 milionů v roce 2022. Důvodů prodeje bylo více: od obtížné ruské finanční situace po skutečnost, že si ruské vedení uvědomovalo, že je Aljaška dlouhodobě neudržitelná kvůli vzdálenosti a blízkosti britského dominiaKanady. Dále byl nemalým důvodem krach projektu výstavbytelegrafní soustavy, která vedla zKalifornie do kontinentální Severní Ameriky, přes Beringovu úžinu doMoskvy, kde se napojovala na celoevropskou síť. USA investovaly do projektu přes 3 miliony dolarů (v té době), ruská strana podstatně menší částku. Všechna tato pro i proti se nasčítala, až došlo 30. března 1867 tehdejším ministrem zahraničíWilliamem H. Sewardem k uspořádání koupě od Ruského impéria. Tato koupě se později ukázala pro USA velice výhodnou z hospodářského i strategického hlediska. Otevřel se přístup k obrovskému přírodnímu bohatství – nerostné suroviny a později i ropa a zemní plyn, možnosti rybolovu, rozsáhlé lesy, kožešiny. Na Aljašce byla také objevena velká naleziště zlata, převážně okolo řekYukon aKlondike. Na sever začaly běhemzlaté horečky (1897–1899) přicházet desítky tisíc kopáčů v naději, že narazí na bohaté naleziště. Populace na Aljašce se za 10 let téměř zdvojnásobila. Významným pro obchod se stal lovlososů avelryb. S objevy nalezišť ropy se rozvíjelprůmysl. S americkou koupí Aljašky došlo ke změně data, takže po pátku 6. října 1867 (juliánského kalendáře) následoval pátek 18. října.
Rozloha Aljašky je 1 717 856 km², z toho asi 14 % tvoří vodní plocha. Aljaška měří ze severu na jih 2240 km a ze západu na východ 3550 km. Střední nadmořská výška je asi 580 m. Jde o největší stát USA, který je o něco větší než součet rozlohy dvou v pořadí následujících (Texas aKalifornie). Má též ze všech států USA nejdelší a nejčlenitější mořsképobřeží. K zemi patří četné pobřežní ostrovy a od poloostrova Aljaška doTichého oceánu se zatíná ostruhaAleutských ostrovů, na nichž se nacházejí četné aktivnívulkány.
Členité je i aljašské vnitrozemí pokryté pohořími. Sever země pokrývápermafrost aledovec.
V říjnu 1998 bylo 65 % rozlohy státu vedeno jako některý z typů chráněného území. Dalších 10 % pak bylo pod správou společenství a korporací původních obyvatel (podleAlaska Native Claims Settlement Act).
Aljaška se nachází v severozápadní částiKordiller, které začínají právě na Aljašce a mají zde západovýchodní průběh. Přírodní celek Aljašky, zahrnující v orografickém členění i část kanadského území představuje rozsáhlý poloostrov s obloukemAleutských ostrovů na západě (řetěz 150 ostrovů v délce asi 1800 km) a horským systémemMackenziovo pohoří na východě. Nachází se zde nejvyšší horaSeverní AmerikyDenali (6190 m n. m.). Na přírodním horském pásmu leží nejrozsáhlejší pevninské ledovce Severní Ameriky, jejichž splazy většinou dosahují k mořské hladině. Kde nejsou ledovce, pokrývá svahy i roviny arktickátundra a asi 600 tisíc km² smrkových a jedlových lesů. Na území Aljašky je rozptýleno přes 3 miliony jezer (s rozlohou nad 8 hektarů)[zdroj?], převážně glaciálních. Reliéf Aljašky se svažuje od okrajových hor do centrálních pánví a plošin, ukloněných k západu, kterými protéká největší aljašská řekaYukon, ústící do Beringova moře. Pobřežní čára měří téměř 53 tisíc km. K území patří i několik set ostrovů, lemujících zejména jižní pobřeží.Orografické oblasti Aljašky vznikly přirozeným uplatněnímgeologických,geomorfologických a klimatických faktorů a tvoří čtyři velké celky: jižní horskou oblast, mezihorské plošiny, severní horskou oblast a arktické pobřežní nížiny.
Jižní horskou oblast tvoří široký páspohoří, která jsou téměř paralelní s jižním pobřežím a zachovávají i jeho konkávní tvar. V centrální části jsou horské hřbety nejmohutnější a největší, směrem k východu se postupně snižují.
Pobřežní hory jsou pokračováním stejnojmenného pohoříBritské Kolumbie, s nímž mají shodnou stavbu a podobnýreliéf. Pohoří se táhne v délce asi 1900 km podél Aljašského zálivu. Jádro těchto hor tvoří obrovský granitovýbatolit, který vyvřel v juře až křídě.
Před Pobřežními horami se táhne obloukAlexandrova souostroví (asi 1100 ostrovů, oddělených od pevniny četnýmifjordy a hlubokýmiprůlivy, které leží na zlomové linii směřující od jihu k severu a slouží jako důležité vodní cesty pro příbřežní lodní dopravu. Jednotlivé ostrovy vznikly zaplavením pohoří, jehož vrcholy se příkře zvedají do výšky 900 až 1500 m n. m).
Pohoří svatého Eliáše je horským uzlem a křižovatkou aljašských pobřežních hřbetů. Táhnou se v délce asi 500 km od Cross Sound na jihu až po ústíCopper River na severu. Maximální šířka pohoří je 160 km. Nejvyšší štít se nazýváMount Logan (6050 m n. m.), je druhým nejvyšším vrcholem kontinentu a nejvyšší horouKanady, neboť již leží na kanadském území. O málo nižší je štítMt. Sant Elias (5488 m n. m.), který se zvedá z pobřežního masívu (náleží USA) a je považován za jednu z nejmalebnějších hor Severní Ameriky. St. Elias Mountains jsou nejvíce zaledněným pohořím americké pevniny. Ledovcový splaz Hubbard Glacier je označován za nejdelší na celé Aljašce, měří 144 km a místy je až 16 km široký. Plošně největším aljašským (a také severoamerickým) ledovcem jeMalaspina Glacier, který pokrývá plochu 2200 km² na pobřežních plošinách mezi zátokami Jakutat Bay a Ice Bay. Prohlubeň, kde ledovec „zamrzl“, je lemována úzkým, nezaledněným pruhem pohoří, které ledovci brání v cestě k moři. Jeho jediným odtokem je tak pouze úzký fjord v Ice Bay. Dlouhé mořské zátoky pronikají hluboko do hor a v jejich závěrech trčí bílé ledovce, z jejichž čela se co chvíli odlamují obrovské kry. Největším ze zdejších ledovcových splazů je Brady Glacier, stékající z rozlehlé náhorní plošiny doTaylor Bay. Udivuje obrovskou hmotou ledovce, který v šířce čtyř kilometrů visí jako nehybnálavina nad mořskou hladinou. Vypadá zlověstně a nebezpečně se svými otevřenými trhlinami a hlubokými, temnými jeskyněmi v čelní stěně. Tyto tunely protavily řeky, které se propadají z povrchu ledovce do trhlin a pak pokračují podpovrchovými tunely k pobřeží.
Leží tu i význačná chráněná oblastGlacier Bay National Park, což je asi 11 000 km² hor, ledovců, mořského pobřeží,fjordů a zálivů. Šestnáct velkých ledovcových splazů se spouští z okolních hřbetů do Ice Bay a zanášejí ji obrovskými plovoucími ledovci. Zátoka je přes 100 km dlouhá a z letadla připomíná rozvětvený strom.
Chugach Mountains –Kenai Mountains je pokračováním pobřežního pásma hor táhnoucích se až k poloostrovu Kenai. Posledním výběžkem pobřežního horského pásma je ostrovKodiak, který je ovšem dost nízký. Jím také končí jednotná geologická struktura, charakteristická pro Pobřežní hory.
Wrangell Mountains vyvřely na velké tektonické poruše, v týlu Pobřežních hor. Erupce bazaltových a andezitových láv začaly v třetihorách a poslední byly zaznamenány ve 20. století. Nejvyšší sopečný kuželMount Blackburn měří 5036 m.
Alaska Range patří geneticky k nevadské orogenezi, a proto se vyznačuje spolu s aleutským pásmem už poněkud odlišnou geologickou stavbou. Četná granitová tělesa tvoří jeho nejvyšší hřebeny a štíty zatímco na úpatí horstva leží nezvrásněné třetihorní sedimenty.
Aljašské pohoří představuje úzký, dlouhý řetěz hřbetů, které jakoby vycházely ze sopečnéhoWrangellova pohoří a táhnou se v délce téměř 1000 km až k tektonické poruše jezeraIliamna. Šířka víceméně paralelních hřbetů nepřesahuje 50 km a průměrná výška se pohybuje kolem 2500 m. V centrální části vyvřelo v třetihorách pět sopečných vrcholů, z nichžDenali dosahuje výšky 6194 m a je nejvyšší horouSeverní Ameriky. Sopečný vrcholMount Foraker dosahuje 5300 m a další tři měří kolem 4000 m. Granitové štíty Aljašského pohoří přesahují v patnácti případech 3000 m.
Od pevninského Aleutského pohoří vybíhá do moře oblouk vulkanickýchAleutských ostrovů. Směrem k západu jsou stále menší a vzdálenost mezi nimi se zvětšuje od 8 do 135 km. Nejzápadněji leží poměrně velký ostrovAttu. Aleutský ostrovní oblouk je dlouhý 2500 km a leží v něm asi 80 velkých sopek, z nichž minimálně 36 je aktivních. Výšky jednotlivých vulkánů se pohybují od 1500 do 3000 m a na vrcholech starých kuželů někdy vznikly obrovské kaldery o průměru 2,5 až 13 km. Největší z nich a patrně jedna z největších na světě je Buldirskákaldera s vnitřními rozměry 43 × 20 km.
V centrální Aljašce, mezi severní a jižním horským systémem leží rozsáhlá tektonická sníženina, ukloněná k Beringovu moři. Její dno vyplňují ploché horské hřbety, náhorní plošiny a široká fluviální údolí. Je pokračováním kordillérského systému Basin and Range.
Vysočiny a plošiny mají na západě výšky kolem 600 m, na východě se zvedají až do 1500 m a postupně splývají se sousedními horskými systémy.
Při západním pobřeží jsou význačné horské celky – poloostrovSeward a horyKuskokwim – vyzdvižené podél zlomů do výšek kolem 1400 m. Vpleistocénu byly zaledněny a dodnes na nich leží malé ledovce.
Ve východní, vyzdvižené části plošin leží mezi mnoha horskými hřbety úzká, dlouhá a neobyčejně hluboká údolí vyplněná jezery, jejichž dna v některých případech klesají až na úroveň mořské hladiny. Tato srázná tektonická údolí jsou typická hlavně pro severní svahy Pobřežních hor.
Yukonské nížiny leží v širokých erozních údolích, z nichž mnohá byla založena na zlomových liniích systémuDenali. V současné době jsou údolí zanesena vrstvami sedimentů.
Největší nížiny Centrální Aljašky se rozkládají podél řekyYukon a lemují i její přítoky. Nížiny se táhnou v délce asi 300 km a jsou 50 až 150 km široké. Pokrývají plochu přes 2300 km². Yukonské nížiny tvoří mocná třetihorní a čtvrtohorní souvrství, jimižmeandrují řeky svými poklidnými toky.
Podobný charakter, i když menší rozměr, mají nížiny podél řekyKuskokwim, která se jako jedna z mála zdejších toků nevlévá do Yukonu, ale teče s ním paralelně po zlomové linii až do Kuskokwimské zátoky vBeringově moři.
Skládá se ze dvou rozlehlých pohoří,Brooks Range aMackenzie Mountains, která jsou posledními články řetězu ve vrásném systému Skalnatých hor. Brooks Range je souborem mnoha horských hřbetů s různými místními názvy. Maximální výšky se pohybují kolem 2700 m, takže na aljašské poměry jsou to hory dost nízké, ale přesto mají primát nejvyššího pohoří za polárním kruhem. Současné tvary reliéfu vznikaly při pleistocenním zalednění.
Severní svahy jsou buď bez vegetace nebo je pokrývá chudátundra, a proto všude probíhá intenzívní kryoplanace. Odkryté skalní výchozy podléhají mrazovému tříštění a rozpadají se do typických tvarů – mrazových srubů, plošin a kamenných moří.Mackenzie Mountains tvoří široké, otevřené vrásy prvohorních a částečně druhohorních sedimentů, protknuté četnými zlomy. Pohoří má výrazně asymetrický tvar. Velké rozvodní hřbety – součástKontinentálního rozvodí Ameriky se štítyKelle Peak (2590 m) aDome Peak (2743 m) jsou nápadně posunuty k západu. Východní svahy jsou dlouhé, mírné, rozryté paralelnímitrogovými údolími, jimiž protékají četné levobřežní přítoky řeky Mackenzie. Západní svahy jsou krátké, příkré a vklesávají se do spleti hřbetů a údolí vyzdvižené Yukonské pánve.
Arktické pobřežní nížiny(Arctic Coastal Plains) se sklánějí od úpatíBrooksova pohoří zvolna k severu. Nížiny vznikaly sedimentací písků, jílů a vápenců. Největší zdejší řekaColville protéká po tektonické poruše a odděluje východní třetihorní sedimenty od mocných vrstev křídových, které leží od ní na západ.
Po celém arktickém pobřeží je souvislýpermafrost, který na rozsáhlých nížinách vytváří přímo ukázkovékryogenní pochody (jevy). Například kamenné polygony mají v průměru až 90 m apinga (hydrolakolity) bývají vysoká 6 až 60 m největších na světě je Buldirskákaldera s vnitřními rozměry 43 × 20 km.
Na Aljašce je na tři miliony jezer větších než 8 ha, jsou rozptýlena v tundře i mezi lesy a jsou převážně glaciálního původu. V létě se na nepropustném permafrostu na severu Aljašky tvoří nesčetná jezera a bažiny, mezi nimiž meandrují potoky a říčky. Stojaté povrchové vody pokrývají v letních měsících asi pětinu arktického pobřeží, tj. asi 6,5 tisíce km². Jezera mají většinou protáhlý, eliptický tvar a užším koncem směřují k severu. Největší z nich bývají až 15 km dlouhá a 4 km široká. Malých je bezpočet.
Pobřežní čára měřená hrubě podél pobřeží je asi 10 690 km dlouhá. Ovšem, jestliže započteme všechny zátoky, ostrovy a poloostrovy, dosáhne délka pobřežní čáry hodnoty 54 563 km. Velmi členité je tichomořské pobřeží, příliv tu dosahuje výšky okolo 6 m, vCookově zálivu až 9 m. Právě pacifické pobřeží je často bičováno bouřemi a občas i vlnami tsunami, vznikajícími jako důsledek podmořské zemětřesné činnosti.
Hlavní mořský proud, který je přítomen v Aljašském zálivu, přenáší masy teplé vody podél pobřeží směrem na západ. Tento tzv.Aljašský (Aleutský) proud (část prouduKurošio) pokračuje dále podél Aleutského souostroví, kde se jeho část stáčí na sever a západnímu pobřeží přesBeringův průliv až k mysuBarrow přináší teplou vodu.
Příbřežní vody Beringova moře, kromě jižní částiSewardova poloostrova, jsou většinou mělké s dlouhými písčinami a lagunami. Pobřeží Beringova a Čukotského moře je většinou podobné. Beringovo moře na zimu zamrzá a okrajové oblasti ledu se stávají jedněmi z největších světových rybářských regionů. Během léta led postupně směrem k severu taje, což umožňuje příbřežní lodní dopravu v Severním ledovém oceánu během pozdního léta.
Téměř 5 % povrchu Aljašky je pokrytoledovci. Těch je tu asi 100 tisíc. Největší ledovce se vyskytují směrem na severozápad odJuneau. Plošně největším aljašským a rovněž severoamerickým ledovcem jeMalaspina, který pokrývá plochu 2200 km² na pobřežních plošinách mezi zátokami Jakutat Bay a Ice Bay. Podle dat, získaných seismickými metodami, je síla ledovce asi 600 m a lože, v němž spočívá, má dno 240–300 m pod úrovní mořské hladiny.Ledovcový splaz Hubbard Glacier je označován za nejdelší na celé Aljašce, měří 144 km a místy je až 16 km široký. K nejznámějším ledovcům dále patří např. ledovce Bering (plošně nejrozsáhlejší ledovcový systém Aljašky), Black Rapids, Canwell, Castner, Columbia, Gulkana,Matanuska, Mendenhall, Portage či Worthington.
Na území Aljašky se rozkládají polární a subpolární oblasti chladnéhopodnebného pásu, vlhká přímořská oblast mírného pásu a oblast vysokohorská.
Polární oblast zahrnuje polární pustiny, kde je trvale zmrzlá půda. Jde o nejsevernější oblasti Aljašky nacházející se severně odBrooksova pohoří zaseverním polárním kruhem. V těchto oblastech jsou dlouhé zimy a krátká studená léta, devět měsíců v roce zde průměrná teplota nepřesáhne 0 °C. V zimě trvá více než dva měsícepolární noc, v létě je více než tři měsícepolární den. V těchto polárních oblastech jsou srážky nízké, průměrně okolo 200 mm ročně. V některých oblastech jsou srážky hojnější a přicházejí především ve formě sněhu.
Subpolární oblast představujítundry, kde v letních měsících půda rozmrzá do hloubky několika decimetrů. V působení tohoto pásma se nachází vnitrozemské oblasti – okolí městaFairbanks, nížiny podél řekYukon aKuskokwim. Tady střední teplota nepřesáhne 0 °C přes polovinu roku. Zima začíná v říjnu a končí začátkem května. nejchladnější období trvá od poloviny prosince do poloviny března, kdy teploty setrvávají po celou dobu kolem −20 °C. pro tuto část Aljašky je příznačná delší mrazivá zima, kdy sněhová pokrývka leží na zemi několik měsíců. Letní teploty jsou vyšší než v jižnějších částech Aljašky a dosahují průměrných hodnot až kolem 17 °C. Ovšem roční průměrná teplota se pohybuje pod 0 °C. V této vnitrozemské oblasti je srážek o něco více než v nejsevernějších částech, dosahují průměrně 300 mm za rok, ale při minimálním výparu a nepropustném zmrzlém podloží je v půdě vláhy dostatek. Směrem k východu množství srážek stoupá až k průměru 500 mm ročně.
Do přímořské oblasti mírného podnebného pásu náleží jižní pobřeží Aljašky aAlexandrovy ostrovy. Tyto oblasti jsou ovlivňovány teplým Severopacifickým mořským proudem (Kurošio), který směřuje od Japonska na Aljašku a v nejjsevernější části se nazývá Aljašský (Aleutský) proud. Moře zde nezamrzá, průměrná roční teplota jižního pobřeží je 2–3 °C, na Alexandrových ostrovech ještě o něco vyšší. Zimy jsou zde poměrně mírné, ale léta naopak chladnější než ve vnitrozemí. Střední teploty nejchladnějších měsíců v roce dosahují jen −10 °C, v některých nejjižnějších místech teploty dokonce nikdy neklesnou pod 0 °C (např. ostrovKodiak). V létě jsou však maximální teploty jen kolem 14 °C. Přímořská oblast je územím s největšími srážkami v celé Aljašce. Naprší zde ročně až 2000 mm srážek, naAlexandrových ostrovech až 4000 mm.
V zimě nad Aleuty a Aljašku zasahuje z oblasti východníSibiře Aleutskátlaková níže, z níž proudí bouřlivé větry východním směrem. V létě se tato níže přesouvá západně, nad asijský kontinent.
V roce 1947 byl ve Snag u Alaska Highway v jihozápadním Yukonu oficiálně zaznamenán teplotní rekord −63 °C, nejnižší teplota severoamerického kontinentu.
Aljašské ministerstvo životního prostředí je zodpovědné za zachovávání, ochranu a využívání přírodních zdrojů a životního prostředí, kontrolu znečištění vody, půdy a vzduchu.
Na Aljašce byly založeny zavážky, splňující moderní ekologické normy, přesto je mnoho odpadů likvidováno ve starých zařízeních. Otevřené skládky jsou primárními zařízeními na likvidaci odpadů na aljašském venkově. V roce 2001 měl stát Aljaška na svém území 7 nebezpečných míst pro likvidaci odpadu na federálním seznamu pro území s nutností přednostního vyčištění, pro jejich vážný stav nebo bezprostřední blízkost lidem. Je znát pokrok v úsilí redukovat znečištění, v rozpětí let 1995–1998 bylo množství toxických látek vypouštěných do prostředí sníženo o 72 procent.
Přestože je kvalita vzduchu na Aljašce obecně dobrá, stát se potýká s několika problémyznečištění ovzduší. Hlavním problémem je vysoký obsahoxidu uhelnatého v zastavěných oblastech v zimním období. V zimě, běhemteplotních inverzí, kdy se koncentrujípolutanty nízko při zemi, překračuje občas znečištění vzduchu vAnchorage aFairbanks státní limity. Automobilová doprava, tepelné elektrárny spalující uhlí a domácí vytápění přispívají ve Fairbanks ke znečištění ovzduší. Toxickéemise, zejménaamoniak abenzen, jsou výrazně vázány na oblasti okolo ropných rafinerii.
Téměř žádné vody na Aljašce nejsou znečištěny. Nicméně mnoho pitné vody pochází ze zdrojů, které porušují federální standardy pro pitnou vodu. Většina problémů s pitnou vodou pochází z nedostatečné kanalizace, zejména na venkově. Ropné skvrny a jejich nedostatečná likvidace také snižují kvalitu vody. 24. března 1989 došlo k havárii supertankeruExxon Valdez v zálivu Prince William. Vyteklo asi 40 milionů litrů ropy. Největší ropnou skvrnou v historii Spojených států bylo znečištěno přes 1 100 km pobřeží (včetně např. území národních parkůKenai Fjord aKatmai a také Alaska Maritime National Wildlife Refuge). Bylo nalezeno 34 434 mrtvých ptáků a 9 994 vyder.
Hustota osídlení AljaškyTanečník na festivalu původních aljašských obyvatel
Podlesčítání lidu z roku 2010 zde žilo 710 231 obyvatel.[9] Naprostá většina obyvatelstva je koncentrována při pobřeží a v údolí řek, naopak velká část centrální a severní Aljašky je neobydlena. V roce 1990 žilo 68 procent obyvatel v oblastech klasifikovaných jako městské a populace tu vykazovala výrazně vyšší přírůstek obyvatelstva, než na venkově. Již od prvních dnů osidlování Aljašky, přitahovaly menší či větší města více přistěhovalců, nežli venkov.
Běloši tvoří 69 procent celé aljašské populace. Na Aljašce žije zhruba 3000ruskýchstarověrců.[10] Největší menšinou jsou potomci původních obyvatel Aljašky –Eskymáci,Aleuti a místní populaceIndiánů – kteří tvoří asi 15,6 procent všech obyvatel Aljašky. Eskymáci obývají zejména severní arktickou část, ale i pacifické oblasti, to jsou tzv. tichomořští Eskymáci. Výrazně méně je Aleutů, obyvatel západní části Aljašky – Aleutských ostrovů. Na jihu Aljašky žijí skupiny tzv. lesních indiánů, z nichž nejpočetnější je kmenTlingitů (dř. Kološ), spíše na jihovýchodě území. Ve vnitrozemí žije další silné indiánské etnikum používajícíathabaské jazyky (mezi ně patří i jazyk tlingit). Početně slabší jsou dva indiánské kmeny, které na Aljašku přišly v 17. a 18. století z Kanady –Haidové aTsimshianové, obývající jihovýchod Aljašky. Severněji žili v roce 2008 vymřelí Eyakové (jazyková rodina na-dené).
Dále tu žijí Asiaté 4 %, černoši 3,5 %, Havajci a jiné tichomořské národy 0,5 %. 7 % obyvatel jsou míšenci. Současná aljašská populace je relativně mladá. V roce 2000 bylo 30 procent obyvatelstva mladší 18 let.
Prvními evropskými osadníky Aljašky se stali ruští obchodníci s kožešinami na ostrověKodiak. Stejně jako v jiných částech světa i zde příchod bělochů vedl k vymírání populace původních obyvatel, hlavně následkem zavlečených infekčních nemocí, alkoholu a vzájemných konfliktů mezi domorodci a přistěhovalci. S příchodem ruských lovců kožešin se snížil počet domorodýchAleutů, obývajících Aleutské souostroví, z původních 20 000 na pouhé dva tisíce. V polovině 19. století se populace původních obyvatel nebezpečně snížila běhemepidemiítyfu[nepřesný odkaz] aspalniček.
V roce 1867, kdy proběhlo na Aljašce první sčítání lidu, tu žilo 32 000 obyvatel, z toho bylo pouze 430 přistěhovalců z Evropy. To bylo v roce, kdy USA koupily Aljašku odRuska. Poté ještě počet původních obyvatel mírně klesal. S objevem zlata na Aljašce sem přicházely, především z Ameriky, tisíce lidí za bohatstvím. Mnozí z nich tu založili osady a již odtud neodešli. Tím prudce vzrostl počet obyvatel Aljašky. Ovšem zároveň také stoupal i počet původních obyvatel, kteří v roce 1906 již tvořili téměř polovinu z celkového počtu 63 000 obyvatel.
V roce 1968 byla na Aljašce objevena ložiskaropy a se stavboutransaljašského ropovodu přibývalo i pracovních příležitostí. Během období 1940–1980 vzrostl počet obyvatel Aljašky o 555 % (ze 72 500 na 402 000).
Aljaška není rozdělena do okresů (counties), jako většina ostatních států USA, ale je rozdělena doobvodů (borough). Hustě obydlené části státu Aljaška tvoří devatenáct obvodů, které fungují obdobně jako okresy v jiných státech. Nicméně, na rozdíl od okresů v dalších 49 státech, nepokrývají celou rozlohu Aljašky. Oblasti, které neleží v žádném z obvodů, patří do jednoho velkého neorganizovaného obvodu (Unorganized Borough). Ten nemá vlastní samosprávu, aleamerický úřad pro sčítání lidu ho pro účely statistické analýzy a prezentace rozdělil do 11 částí. Naprostá většina aljašských měst je situována při březích velkých řek a zejména při pobřeží v jižní části Aljašky. Největší město je Anchorage s 278 700 obyvateli, v roce 2006.
Anchorage je město a námořní přístav rozkládající se na jihu Aljašky mezi ramenyCookova zálivu, nazvanými Knik a Turnagain, při úpatíChugach Mountains. Anchorage je suverénně největším městem ve státě – 260 283 obyvatel (v roce 2000), což představuje 42 % z celkového počtu obyvatel Aljašky. Vystupuje jako dopravní, ekonomické a komunikační centrum, zejména pro většinu střední a západní Aljašky. Díky dálnici Glenn Highway je napojeno na Alaska Highway, spojující Aljašku s Britskou Kolumbií a zbytkemUSA. VAnchorage je hlavnímezinárodní letiště. Jezero Hood na předměstí Anchorage je vůbec nejrušnějším přístavem hydroplánů na světě.[5] Městská ekonomika je hluboce propojena s bohatými aljašskými přírodními zdroji, zejména s ropou, zemním plynem a rybami. Dvě blízké vojenské základny armády Spojených států, vybudované během2. světové války, Fort Richardson a Elmendorf Air Force Base, v roce 2010 sloučené doJoint Base Elmendorf–Richardson, jsou významnými místními zaměstnavateli.
Sídlo bylo založeno roku 1915 jako ústředí, odkud byla řízena stavba železnice do Fairbanks. Při silném zemětřesení o síle 9,2 stupňůRichterovy stupnice 27. března 1964, zemřelo několik lidí a byly způsobeny rozsáhlé škody. Jak se změnila místní krajina, je patrné v nedalekém Earthquake Park. Anchorage zažilo na konci 60. let velký hospodářský vzrůst, když byla v Prudhoe Bay i na jiných místech objevenaropa.
Anchorage se rozkládá na ploše 4 396 km². Podle sčítání v roce 2000 tvoří běloši 72,2 %, původní obyvatelé 7,3 %, černoši 5,8 %, Asiaté 5,5 % celkového počtu obyvatel Anchorage. Počet obyvatel: 174 431 (1980); 226 338 (1990); 260 283 (2000).
Fairbanks je druhé největší město Aljašky (30 224 obyv.), ekonomické a správní centrum vnitrozemí. Leží na řece Chena, při soutoku s řekou Tanana. Město je obsluhováno mezinárodním letištěm, je konečnou stanicí Aljašskéželeznice (dokončena 1923), díky Richardson Highway je napojeno naAlaska Highway (dokončena 1942). Fairbanks je provozním centrem rozsáhlého výzkumu nerostného bohatství v severní oblasti Aljašky, bylo tu i stavební ředitelství při stavběaljašského ropovodu (dokončen 1977), vedoucího zPrudhoe Bay doValdezu. Je tu také Aljašská univerzita a několik dalších vědeckých institucí, zaměřených na hledání nerostných ložisek, výzkum trvale zmrzlé půdy, severské flory a fauny. Nedaleko leží základna US letectva. Sídlo bylo založeno v roce 1902 s objevením zlata, jako těžební tábor. V roce 1903 se stalo městem. Pojmenováno bylo po viceprezidentu Spojených států (1905–1909) Charlesi W. Fairbanksovi.
Fairbanks je letecky vzdáleno 5 280 km od New Yorku.
Ve městě žije 73 % bělochů, 13 % černochů, 9 % původních obyvatel, 3 % Asiatů.
Juneau, hlavní město státu Aljaška, leží při pobřeží na jihovýchodě státu, na úpatí hor Mt. Roberts a Mt. Juneau. Je tu soustředěna státní administrativa, rybářství a ryby zpracující průmysl, dřevařský a těžební průmysl a služby spojené s turismem. Doprava do a z města je v podstatě možná pouze lodí či letadlem.
Juneau se stalo hlavním městem Aljašského teritoria oficiálně v roce 1900, ovšem vláda se sem přestěhovala z bývalého hlavního městaSitka až o 6 let později. Původně tu byla osada indiánů kmeneTlingitů, v roce 1880 bylo v této oblasti objeveno zlato. Doly byly uzavřeny až během druhé světové války v roce 1944 pro nedostatek mužské pracovní síly.
Sitku, která byla hlavním městem Aljašky zapanování Ruska, založilAlexandr Baranov jako jednu z prvních osad. Hlavním ekonomickým zdrojem pro městečko je rybolov a dřevařství. Počet obyvatel: 8 835 (v roce 2000).
↑Table 1. Annual Estimates of the Resident Population for the United States, Regions, States, and Puerto Rico: April 1, 2010 to July 1, 2016 (NST-EST2016-01) [online].United States Census Bureau, Population Division, 2016-12 [cit. 2017-01-12].Dostupné online. (anglicky)
↑Sčítání obyvatel Spojených států amerických v roce 2020.Dostupné online. [cit. 2022-03-20].
↑General Coastline and Shoreline Mileage of the United States [online]. Noaa.gov [cit. 2017-01-12].Dostupné online. (anglicky)
↑ New Elevation for Nation’s Highest Peak – Revised Denali Elevation Announced.GISuser [online]. Spatial Media, 2015-09-02 [cit. 2022-08-25].Dostupné online.
↑abcdefKNORR, Ivan. Poslední divočina.Země světa. 2.12.2020, roč. 19, čís. 12, s. 2–15.Dostupné online.
↑ ШЕЛИХОВ ГРИГОРИЙ ИВАНОВИЧ • Большая российская энциклопедия - электронная версия.old.bigenc.ru [online]. [cit. 2025-12-14].Dostupné online.
_(-grid).svg)
.jpg)
