Jeho výzkumné cesty vedly přesEvropu až doStřední Ameriky aJižní Ameriky, jakož i doStřední Asie. Zápisky a poznatky z cest publikoval ve třiceti svazcích, které vycházely během následujících let a získaly si velkou popularitu. Kromě toho při tvorbě svého velkolepého díla vedl rozsáhlou vědeckou korespondenci po celém světě (více než 30 000 dopisů) a udržoval osobní kontakty ve vědeckých i společenských kruzích.
Zásadním Humboldtovým dílem je pětisvazkovýKosmos(1845–1862), v němž shrnul výsledky svého celoživotního bádání a pokusil se popsat všechny známé vědecké aspekty fungování přírody, zabýval se otázkami vzniku a vývoje vesmíru.
Již za svého života požíval velké vážnosti, což odráží jeho přízviska „druhý Kolumbus“, „vědecký znovuobjevitel Ameriky“, „kníže vědy“ a „nový Aristoteles“ (pamětní mincepařížské Akademie věd).[1][2]
Otcovo postavení vysvětluje pozdější blízký vztah Alexandra Humboldta k pruské královské rodině. Po rozvodu následníka trůnu roku (1769) skončily dosavadní povinnosti von Humboldta jako komořího korunní princezny. Vrátil se zpět ke svému soukromému životu nazámku Tegel. Jeho hlavní snahou bylo dát svým synům co nejlepší výchovu a vzdělání, proto (sám člensvobodných zednářů) pro ně vybral domácí učitele, kteří jim byli schopni přiblížitosvícenské myšlení.
Tak si bratři prošli dvěma různými obdobími: prvním od roku1775, kdy je vychovával a vzdělával Rousseauovou pedagogikou inspirovanýJoachim Heinrich Campe; od roku1777 je pak vychovával Gottlob Johann Christian Kunth, blízký přítel domácího pána a po jeho náhlé smrti roku1779 také pozůstalé vdovy.[2] Pod jeho vedením se jim dostalo klasického vzdělání, které bylo doplněno soukromými přednáškami odborníků a vědců z různých oborů. Alexander projevoval zvláštní zájem o přírodní vědy, ve vlastní laboratoři studoval hmyz, kameny i rostliny, z nichž vyráběl různé lektvary.[3] Měl nadání pro kresbu, naučil se grafickým technikám (rytiny, lepty), které v roce 1786 představil veřejnosti na první umělecké výstavě berlínské akademie.
V říjnu 1787 bratři odešli studovat naBraniborskou univerzitu (Viadrina) veFrankfurtu nad Odrou. Alexander se zapsal na studium národohospodářství a také navštěvoval přednášky o antice, medicíně, fyzice a matematice. Po dvou letech oba bratři přešli na univerzitu v Göttingenu, kde Alexander studoval chemii, fyziku a zeměpis.[3] Vydal se na studijní cestu směrem na západ k pobřežíAtlantiku. V Mohuči se seznámil s přírodovědcemGeorgem Forsterem a společně s ním navštívil Anglii a na zpáteční cestě Paříž. V Anglii se setkal s předsedouKrálovské společnosti siremJosephem Banksem, s nímž navázal dlouholetou vědeckou spolupráci. Tato cesta měla rozhodující vliv na celý Humboldtův život i vědeckou práci.[4] Po návratu krátce studoval na obchodní akademii v Hamburku. Studium ukončil v květnu 1791 a protože žádal o místo v báňské správě, absolvoval osmiměsíční kurzmineralogie ageologie na báňské akademii veFreibergu.[3] V roce 1791 podnikl prázdninovou průzkumnou cestu poČeském středohoří s přítelem Johannem Carlem Freieslebenem.[2]
V březnu 1792 nastoupil do státní služby jako důlní inspektor v knížecích dolech s úkolem ozdravit těžební průmysl v oblastiKrušnohoří,Franského lesa aBayreuthského knížectví. Během následujících čtyř let Humboldt reorganizoval těžbu po technické a ekonomické stránce. Procestoval téměř celéSlezsko,Sasko,Braniborsko, dostal se až doHaliče. Zmodernizoval těžební procesy stříbra, niklu, cínu a železa a také kamencovébřidlice. Z vlastních prostředků založil také hornickou školu veStebenu, první dělnické odborné učiliště v Německu. Vyučoval tam geologii a mineralogii.[3] V průběhu svého působení v těžebním průmyslu studovalmykologii, v roce 1793 publikoval svou první vědeckou práci o mechu ališejnících v důlních šachtách.[2] Začal se zabývat otázkami chemie se zaměřením na propojení s praktickými problémy. Zabýval se tvorbou a zkoumáním důlního plynu a také měřením spotřebykyslíku a tvorbyoxidu uhličitého. Rozpoznal sezónní výkyvy v podílu tohoto plynu ve vzduchu a jeho účinky na rychlost růstu rostlin. Jako důlní úředník připravoval zprávy o výrobě skla, porcelánu akameniny.
V roce 1794 byl Humboldt přijat do slavné skupiny intelektuálů a kulturních vůdcůvýmarského klasicismu. Od té doby udržoval více než třicet let přátelský kontakt s J. W. Goethem.[3] Oba vyznávali myšlenky tzv.naturfilozofie, související s romantismem a zdůrazňující živost přírody.[1][5]
V březnu 1795 Humboldt požádal pruského krále o propuštění z báňského úřadu, aby si splnil svůj mladický sen o poznávání světa a mohl se plně věnovat vědeckým výzkumům. Podnikl geologickou a botanickou cestu poŠvýcarsku aItálii. Dědictví, které získal po matčině smrti v listopadu 1796, mu umožnilo nezávislou existenci.[2][4]
Roku 1798 se přestěhoval do Paříže a připravoval se na výzkumnou cestu za moře. Původním cílem bylEgypt, ale kvůliNapoleonovu tažení se jeho zájem soustředil naJižní Ameriku. Podařilo se mu získat podporu španělského krále a 5. června 1799 vyrazil z přístavuLa Coruña s fregatouPizarro. Společníkem mu byl botanikAimé Bonpland, s nímž se seznámil při svém pobytu v Paříži.[3][4] Humboldt měl na palubě kolem 50 nejmodernějších přístrojů včetněsextantů,kvadrantů, dalekohledů, námořníchchronometrů,hydrometru,srážkoměru,elektroměru,vlhkoměru,teploměru,barometru a dalších. Zastával názor, že vše by mělo být měřeno těmi nejlepšími a nejmodernějšími dostupnými přístroji a sofistikovanými technikami, protože shromážděná data jsou základem veškerého vědeckého porozumění. Tuto výpravu lze považovat za základ věd o fyzické geografii, geografii rostlin a meteorologii. Při systematických terénních průzkumech pozoroval rostlinné a živočišné druhy ve vzájemné souvislosti, vyhodnocoval získaná data, sbíral exempláře rostlin a živočichů, vedl podrobné záznamy a zápisy. Humboldtova kvantitativní metoda práce a jeho propagace dlouhodobých systematických geofyzikálních měření stála na počátku moderního geomagnetického a meteorologického monitorování. Podle svých náčrtkůizoterm současně vymyslel metody srovnávání klimatických podmínek různých zemí. V roce 1817 zkonstruoval mapu izoterm a tím položil základy vědecké klimatologie. Byl jeden z prvních, kdo vyjádřil názor, že kontinenty, které omývá Atlantik, byly kdysi spojeny v jeden celek (Jižní Amerika a Afrika).
Mapa Humboldtovy americké expedice
Dne 16. července 1799 přistála loď na pobřežíVenezuely v Cumaná,[3] kde na ně učinil silný dojem trh s otroky. Humboldt byl tak zděšen krutým zacházením s otroky, že se stal hlasitým zastáncemabolicionismu. Humboldtovu americkou výzkumnou cestu lze rozdělit do tří fází zhruba podobného trvání: první ve Venezuele s průzkumemOrinoka, druhá z Kuby doPeru přesKolumbii aEkvádor a třetí byla věnována předevšímMexiku.[2] V průběhu svých cest posílal do Evropy dopisy s informacemi o přírodních podmínkách, obyvatelstvu i společenských problémech.
První expedice: Mezi Orinokem a Rio Negro (únor–červenec 1800)
Vedla z Caracasu k řeceApure a na jih po Rio Atabapo až k soutokuRio Casiquaire aRio Negro u hranicBrazílie. Řeky byly splavovány napiroze, řízené kormidelníkem a čtyřmi veslaři. Cestovatelé prokázali, že existuje spojení meziOrinokem aAmazonkou a po proudu Orinoka se přesCiudad Bolívar aLlanos vrátili na sever do přístavu Barcelona. Celkem projeli po vodě 2250 kilometrů. Během této cesty získal Humboldt mnoho poznatků o přírodě i o indiánském osídlení celé oblasti. Zimu strávili na Kubě.[3] Díky vědeckému a sociálnímu výzkumu, který na této španělské kolonii prováděl, bývá Humboldt označován za „druhého objevitele Kuby“. Shromáždil statistické informace o kubánské populaci, zemědělství, zpracovatelském průmyslu a obchodu, sbíral rostlinný materiál a prováděl mineralogické průzkumy.
Cílem expedice byl průzkum pohoříAnd. Cesta začala v Cartageně, přes město Barranca se po toku řekyMagdalena dostali až k Andám. Z městečka Honda vystoupali na náhorní plošinu a po cestě doBogoty prováděli vědecká pozorování přírody a pro španělského místokrále průzkumy možností těžby stříbra a zlata. V září 1801 vyrazili z Bogoty a přesPopayán se začátkem ledna 1802 dostali do hlavního městaEkvádoruQuita. Prozkoumali okolní sopky a přes nedostatečné vybavení se 3. června 1802 vyšplhali naChimborazo (6263 metrů).[3] Zůstali těsně pod vrcholem, ale jejich výkon byl přesto světovým výškovým rekordem pro horolezce po dobu dalších 30 let. Kvůli příznakům výškové nemoci sestoupili doJaénu, kde prozkoumali horní tokMarañónu a po dalším výstupu do And pozůstatky nalezišť Inků v okolíCajamarca. Jak ukázala měření, překročilimagnetický rovník. Během své cesty do Jižní Ameriky si Humboldt při různých příležitostech všiml denních kolísání intenzity zvuku (Humboldtův efekt), pro které podal roku 1820 vysvětlení. Po čtyřnásobném překročení pohoří And, během něhož byly různými způsoby měřeny a zaznamenávány úrovně klimatu a vegetace v tropických vysokých horách, expedice dorazila doLimy. Pozorováním průchodu planetyMerkur 9. listopadu 1802 v přístavuCallao byl Humboldt schopen přesněji určit zeměpisnou polohu Limy. To se následně stalo měřítkem pro celou jihozápadní část nového kontinentu. Tam také zkoumal vlastnostiguána, které se později dostalo do Evropy jako hnojivo. Během pobytu na západním pobřeží Jižní Ameriky Humboldt pomocí měření teploty určil mořské proudy, které dříve nesly jeho jméno (nyníPeruánský proud).[3]
Výchozím místem expedice byloAcapulco, odkud přesMexico City projel až doVeracruz na pobřežíAtlantského oceánu. V hlavním městě Mexika strávil Humboldt devět měsíců, během nichž shromáždil materiál pro svou práci o místokrálovství Nové Španělsko s popisem politických, sociálních a ekonomických podmínek a také s rozsáhlými statistikami obyvatelstva, která se stalo základním kamenem moderní vědeckégeografie. Obdobnou studii zpracoval také o Kubě, když během března a dubna 1804 pobýval v Havaně. Věnoval se i pozorování epidemických infekčních nemocí, zejménažluté zimnice. Navštívil stříbrný důl v Guanajuato a na základě analýzy těžební statistiky jeho produkce vypracoval zprávu o těžbě stříbra v této oblasti. Cenné jsou i jeho průkopnické poznatky v dalších oborech včetněetnografie a popisu památek předkolumbovské Ameriky.
3. srpna 1804 vstoupili Humboldt a Bonpland znovu na evropskou půdu v Bordeaux, kde se jim dostalo triumfálního přijetí. Zpracování a publikace encyklopedického množství vědeckého, politického a archeologického materiálu, který shromáždil během svých expedic, byla nyní Humboldtovou nejnaléhavější touhou. Výsledky expedice přispěly ke vznikufyzické geografie, fytogeografie ameteorologie. Skutečnost, že soukromý občan podnikl takovou výzkumnou cestu zcela za použití vlastních zdrojů, byla bezprecedentní. Humboldtovo jmění se snížilo o třetinu a mělo být zcela vyčerpáno v následujících třech desetiletích, během nichž napsal a otiskl své cestovatelské dílo ve 30 svazcíchCesta do rovníkových oblastí Nového kontinentu – největší soukromé cestovatelské dílo, jaké kdy vyšlo. V této knize Humboldt popsal více než 3600 druhů rostlin. Popsal, kde se nachází magnetický rovník a podařilo se mu astronomicky zaměřit 2800 míst.[2] Humboldt sám dohlížel na přesné zachycení map, kreseb, mědirytin, úroveň tisku. Pracoval až dvanáct hodin denně, každý rok dokončil jeden svazek. Kromě toho napsal řadu dalších vědeckých studií a tisíce dopisů.[3] Muzeím v Berlíně a Paříži věnoval velkou část rostlinných sbírek, které během expedice vytvořil s Bonplandem. Jednou z jeho nejčtenějších publikací vyplývajících z jeho cest a výzkumů ve španělské Americe bylaEssaipolitique sur le royaum de la Nouvelle Espagne (Politická esej o království Nového Španělska) a knihaPohledy na přírodu (Ansichten der Natur), vydaná roku 1808. Jeho knihy, v nichž vedle množství faktografických údajů a popisů našel místo i pro historii, politiku, poezii či umění, ovlivnily desítky následovníků. On sám si přál, aby četba jeho knih působila čtenáři aspoň částečně takovou rozkoš, jako když „vnímavá mysl bezprostředně hledí na přírodu“.[5]
Památeční plaketa na lázeňském domě Beethoven v Teplicích.
Zpočátku se usadil v Paříži, kde se mu dostalo velkolepého přijetí od společenství vědců, mezi nimiž našel opravdové přátele, jako byl chemik a fyzikGay-Lussac.[3] V roce 1805 spolu podnikli několikaměsíční cestu do Itálie, kde studovali sopečnou činnost. Na podzim se Humboldt na vyzvání pruské královské rodiny vydal do Berlína. KrálFridrich Wilém III. mu projevoval trvalou přízeň. Byl jmenován královským komorníkem s důchodem 2500 tolarů a stal se řádným členemBerlínské akademie věd. Často dělal králi doprovod u jeho státnických jednání a při zahraničních cestách, několikrát navštívili i české země. Rád jezdíval do lázní v Teplicích aKarlových Varech, pohled z nejvyšší hory Českého středohoříMilešovky prohlásil za jeden z nejkrásnějších na světě.[2] V Prusku však postrádal občanskou svobodu a proto uvítal, když dostal svolení zůstat v Paříži po ukončení diplomatické mise v roce 1807. Zařadil se do kruhu francouzských vědců jako jeden ze zakládajících členů učené společnosti, která se po několik let pravidelně scházela ve vesniciArcueil. Má zásluhu na tom, že v roce 1820 byla na berlínské univerzitě založena první geografická katedra na světě.
V roce 1827 ho pruský král povolal zpět do Berlína. Humboldt dlouho považoval Paříž za svůj pravý domov, když dostal od svého panovníka výzvu, aby se připojil k jeho dvoru v Berlíně, uposlechl neochotně. Cestou se zastavil v Londýně, kde se při příležitosti výstavby prvního tunelu podTemží spustil v potápěčském zvonu do hloubky 11 metrů. V Berlíně začal pořádat veřejné přednášky, které se staly základem jeho poslední velké publikaceKosmos (1845–62). Byl organizátorem a prezidentem přírodovědeckého kongresu v Berlíně v roce 1828. V roce 1829 ho pruský král jmenoval tajným radou s titulemExcelence.
Mapa Humboldtovy expedice do Ruska
V roce 1829 absolvoval cestu do Ruska. Výpravu z Petrohradu přesOmsk až k čínských hranicím financovala carská vláda a jejím výsledkem byla zpráva o nerostném bohatstvíUralu aSibiře. Během téměř šesti měsíců průzkumníci urazili téměř 15 000 kilometrů.[2] Humboldt publikoval dvě práce o ruské expedici, prvníFragments de géologie et de climatologie asiatiques v roce 1831 a v roce 1843 dokončil třídílnouAsie Centrale, kterou věnoval caruMikuláši I.
Alexander von Humboldt na fotografii z roku 1857
Po návratu do Berlína se Humboldt stal jedním z prominentních úředníků pruského dvora. V letech 1830–1848 byl vyslán na několik diplomatických misí do Paříže. Pravidelně přednášel dvorské společnosti a jeho společnost vyhledával především korunní princ. Po nástupu Bedřicha Viléma IV. na trůn v roce 1840 se Humboldtova přízeň u dvora ještě zvýšila.[2] Současně pokračoval ve své vědecké a publikační činnosti, své renomé využíval pro podporu mladých vědců z jiných zemí. Alexander von Humboldt po celý svůj život hojně publikoval. Mnoho děl bylo původně publikováno ve francouzštině nebo němčině, poté přeloženo do jiných jazyků. Psal specializované práce mimo jiné na konkrétní témata botaniky, zoologie, astronomie, mineralogie, ale psal i obecná díla, která přitahovala širokou čtenářskou obec. Popularizace vědeckého poznání byla jedním z cílů, které Humboldt ve svých spisech sledoval. Od roku 1845 pracoval na komplexním přehledu vědeckého světového bádání, který postupně vyšel v pěti svazcích pod názvemKosmos (Cosmos). Poslední díl byl vydán až po Humboldtově smrti, v roce 1862. Dílo se do historie zapsalo jakobestseller s celkovým tehdejším nákladem 87 000 výtisků, vyšlo také v Anglii a USA. Kvůli poměrně náročné textové úpravě je četli hlavně studenti, vědci, umělci i politici. Náklady na vydávání knih vyčerpaly Humboldtovo dědictví, na jejich pokrytí si bral půjčky u bank. Byl závislý na penzi od krále, ale jeho příjmy nestačily na splácení půjček. Nebyl schopen platit mzdu svého domácího sluhy Johanna Seiferta, který ho provázel téměř třicet let. Humboldt, který se nikdy neoženil a neměl rodinu, ho nakonec jmenoval svým dědicem. V roce 1857 utrpěl záchvat mrtvice, který však neměl vážnější následky.[2]
Alexander von Humboldt zemřel 6. května 1859 ve svém bytě v Berlíně. O čtyři dny později se konal velkolepý pohřeb a 11. května byla rakev převezena na zámekTegel, kde byla uložena do rodinné hrobky.[2]
Rozsáhlá Humboldtova knihovna byla prodána do Londýna, kde však byla značná část později zničena při požáru. Humboldtův vědecký odkaz, včetně jeho cestovních deníků se z velké části dostal do Berlínské akademie věd a doBerlínské státní knihovny. V důsledku válečných přesunů je nyní část tohoto majetku v Jagellonské knihovně v Krakově.
Alexander von Humboldt byl již za svého života byl váženou osobností. Byl členem četných domácích i zahraničních akademií, včetně Akademie neziskových věd v Erfurtu (1791), Leopoldinsko-karolínské akademie přírodovědců, Pruské akademie věd (1800), Bavorské akademie věd (1808), Královské společnosti v Edinburghu, Akademie umění (Berlín, 1829), Ruské akademie věd (1829), Académie des sciences (1804), Americké akademie umění a věd (1822), Americké filozofické společnosti (1804) a Société cuvierienne (1838). Čestný doktorát mu udělily univerzity ve Frankfurtu nad Odrou (1805), Dorpatu (1827), Bonnu (1828), Tübingenu (1845), Praze (1848) a St. Andrews (1853).
pomník Alexandra von Humboldta před univerzitou v Berlíně
Nadace Alexandra von Humboldta[6] byla založena v Berlíně roku 1860 na podporu mezinárodní vědecké spolupráce v oblasti výzkumu. Umožňuje vysoce kvalifikovaným zahraničním vědcům dlouhodobé výzkumné pobyty v Německu. Uděluje i badatelské ceny mezinárodně uznávaným zahraničním vědcům.
Humboldtova univerzita v Berlíně byla založena na popud Wilhelma von Humboldta v roce 1809 a nesla jméno Univerzita Fridricha Viléma (Friedrich-Wilhelms-Universität). V roce 1949 byla přejmenována na Humboldtovu univerzitu na počest obou bratrů.
Jméno Alexandra von Humboldta nese studený proud v Tichém oceánu (Humboldtův proud),Humboldtův ledovec v Grónsku, Humboldtova věž naTenerife a v Českém středohoří, města v USA a Kanadě, řeky, hory, výšiny, lesy, parky a přírodní chráněné oblasti USA, národní park Alejandro de Humboldt na Kubě.
↑abDUŠÁTKO, Tomáš. „Kníže vědy“ Alexander von Humboldt.www.mlp.cz [online]. Městská knihovna v Praze [cit. 2023-11-24].Dostupné online.
↑abcdefghijklmnFREIESLEBEN, Jan.Život a odkaz Alexandra von Humboldta [online]. Ostrava: Vysoká škola báňská - Technická univerzita, 2010 [cit. 2023-11-24]. Bakalářská práce.Dostupné online.
↑abcdefghijklHRUŠKA, Blahoslav.Přemožitelé času sv. 21. Příprava vydání Milan Codr. Praha: Interpress magazin, 1990. Kapitola Alexander von Humboldt, s. 151–155.
↑abcVITOUCHOVÁ, Veronika. Alexander von Humboldt.www.lib.cas.cz [online]. Knihovna Akademie věd ČR, 2019 [cit. 2023-11-24].Dostupné online.
↑abSTEJSKAL, Jan. Alexander von Humboldt aneb Největší umanutec od Potopy světa.Ekolist.cz [online]. 2018-01-09 [cit. 2023-11-24].Dostupné online.
↑ Alexander von Humboldt-Stiftung.www.humboldt-foundation.de [online]. 2023-11-23 [cit. 2023-11-24].Dostupné online. (německy)
