Řád 25. února 1. stupně (1949) Sacharovova cena za svobodu myšlení (1989) čestný doktor Univerzity Complutense v Madridu (1990) čestný doktorát Univerzity Komenského v Bratislavě (1991) Řád Ľudovíta Štúra 1. třídy (1995) … více naWikidatech
Rodina Dubčeků v Biškeku, 1925. Malý Alexandr zcela vlevo.
Narodil se roku 1921 v Uhrovci v místní škole – ve stejném domě jakoĽudovít Štúr. Jeho otec Štefan Dubček (1892–1969) byl vyučený tesař, který několik let pracoval vUSA, kde se stal přesvědčeným pacifistou a komunistou. V roce 1925 odjel malý Alexander Dubček se svými silně levicově zaměřenými rodiči, zakládajícími členy družstvaInterhelpo, do městaBiškek v sovětskéKyrgyzii. Později se Dubčekovi přestěhovali do městaGorkij a v roce 1938 se vrátili naSlovensko, protože podle nových směrnic by museli přijmout jediné sovětské občanství.[1] Alexander Dubček se vyučil strojním zámečníkem, pracoval vDubnici nad Váhom a v roce 1939 vstoupil do tehdy ilegálníKomunistické strany Slovenska.Měl tři syny.
Od roku 1958 byl stranickým tajemníkem vBratislavě a členem Ústředního výboru KSS. V této funkci se poprvé střetl s tehdejším prezidentemAntonínem Novotným kvůli připravované změněÚstavy, s níž Dubček nesouhlasil. Roku 1959 se stal tajemníkem ÚV KSČ pro průmysl. Protože v Moskvě zažil rehabilitace Stalinových obětí, prosazoval rehabilitaci slovenských komunistů pronásledovaných v letech 1951–53 a po konfliktu s Novotným byl opět přesunut na Slovensko. Brzy se však do ÚV vrátil a dosáhl ustavení takzvané Kolderovy komise.
Od roku 1962 zastával funkci vedoucího tajemníka Krajského výboruKSS v Bratislavě, od roku 1963 prvního tajemníka ÚV KSS a na základě výsledkůKolderovykomise prosazoval rehabilitaciGustáva Husáka aVladimíra Clementise.[4] Na konci roku 1967 se dostali někteří členové ÚV KSČ do ostré kontroverze s tehdejším prezidentem a 1. tajemníkem ÚV KSČ Antonínem Novotným, který si v prosinci pozval na pomoc sovětského vůdceLeonida Brežněva; ten pozvání sice okamžitě přijal, Novotného ale nepodpořil (pravděpodobně také proto, že v době, kdy soupeřil o vedoucí pozici Brežněv sAlexejemKosyginem, Novotný podporoval Kosygina). Lidé, kteří se s Dubčekem setkali, hovořili o něm jako o nekonfliktním, přátelském a vlídném člověku, který byl vhodnýmkompromisem mezi táborem reformistů a konzervativním křídlemKSČ.
Mezi 3. a 5. lednem 1968 se plénum ÚV KSČ rozhodlo oddělit funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta republiky a zbavilo Antonína Novotného funkce prvního tajemníka ÚV KSČ. Na jeho nástupci se však předsednictvo nemohlo dohodnout a jako kompromisní řešení bylOldřichem Černíkem navržen tehdejší první tajemník ÚV KSS Alexander Dubček. Dubček chtěl pokračovat v jisté liberalizaci režimu, jeho mandát byl však slabý (byl zvolen většinou jediného hlasu), proto se proti „konzervativním“ odpůrcům opíral o veřejné mínění. Vnesl tak do československé politiky zcela odlišnou politickou kulturu. Tím umožnil významný společenský a politický proces, který dostal názevpražské jaro 1968. Jedna z reforem Dubčekova vedení přinesla úplnou svobodu tisku (v zákoně 84/1968 Sb. ze dne 26. června 1968 se praví, že „cenzura je nepřípustná“). V takto uvolněné atmosféře se však začnou požadavky lidu více stupňovat. Dubček tak musí čelit kritice uvnitř KSČ a hlavně ze strany sovětského vedení.
Dne 4. května 1968 vedeníKSSS pozvalo doMoskvy vedoucí představitele KSČ a vlády ČSSR v čele s prvním tajemníkem ÚV KSČ Alexandrem Dubčekem. Sovětští čelní představitelé sledovali takzvaný „obrodný proces“ v ČSSR i Dubčekovu rostoucí popularitu z mnoha důvodů s velkou nevolí. Na zasedání ÚV KSČ od 29. května do 1. června Alexander Dubček konstatoval, že se podařilo získat důvěru občanů v politiku KSČ. Sovětské vedení využilo naplánovaného společného cvičení vojskVaršavské smlouvy v Československu nazvaného „Šumava“, které prodlužovalo za účelem tajného zmapování a proměření terénu. Plán na vojenskou invazi do ČSSR existoval na ústředí Nejvyššího sovětu SSSR již v červnu 1968. Podle některých pramenů byl tento plán ještě starší a vznikl za účelem nenápadného přesunu sovětského jaderného arzenálu až na samý okraj hranice komunistického bloku.
VČierné nad Tisou v červenci 1968 při návštěvě sovětské delegace tajně podepsala pětice komunistů konzervativního křídla KSČ, kteří nelibě nesli změny pod vedením Alexandra Dubčeka, takzvanýZvací dopis pro Sovětskou armádu, provázený odůvodněním, že v Československu řádí kontrarevoluce. Jmenovitě šlo o Vasila Biľaka, Aloise Indru, Antonína Kapka, Drahomíra Koldera a Oldřicha Švestku.
V noci z 20. na 21. srpna pak vtrhla vojska pěti států Varšavské smlouvy bez vypovězení války doČSSR, obsadila území a zmocnila se postupně kontroly nad celým státem. Sovětští vojáci zatkli a odvlekli Alexandra Dubčeka,Josefa Smrkovského,Oldřicha Černíka,Františka Kriegela a další vedoucí představitele KSČ do Moskvy. Prezident ČSSRLudvík Svoboda (spolu s delegací, kterou tvořiliGustáv Husák,Martin Dzúr,Bohuslav Kučera,Vasil Biľak,Alois Indra aJan Piller) odletěl do Moskvy, kde žádal, aby se jednání zúčastnil Dubček a ostatní uvěznění komunističtí předáci. Sověti propustili jen Dubčeka, Smrkovského, Špačka a Šimona, které z vězení „v lesích“ dopravili do Moskvy 24. srpna. Poté propustili i další delegáty, ale tajemník ÚV KSSSBoris Ponomarjov jim prý řekl, že se budou moci vrátit domů jen po podpisu Sověty připraveného protokolu, ať už to bude trvat den, týden, dva týdny nebo i měsíc[zdroj?]. 27. srpna se Svoboda, Dubček, Černík, Smrkovský a Špaček směli vrátit do Prahy, až když po vyčerpávajícím nátlaku a vyhrožování (Dubček několikrát omdlel)[5] podepsali všech patnáct sověty diktovaných podmínekMoskevského protokolu, což znamenalo ideové popření celého pražského jara, přijetí „bratrské pomoci SSSR“ a otevření cesty k budoucí normalizaci. Protokol nepodepsal pouzeFrantišek Kriegel, byl však také propuštěn, poté zbaven všech funkcí a odeslán do důchodu.[6]
Po srpnu 1968 Dubček ustupoval sovětskému tlaku a postupně odvolával z funkcí reformní komunisty. Jediným pozůstatkem „pražského jara“ bylafederalizace Československa. Podle Zákona o československé federaci, který byl připravován už delší dobu před vpádem intervenčních vojsk, vznikly 1. ledna 1969Česká socialistická republika aSlovenská socialistická republika; 2. ledna předsednictvo Slovenské národní rady jmenovalo první vládu Slovenské socialistické republiky v čele seŠtefanem Sádovským. Dne 17. dubna se v Praze sešlo plénum ÚV KSČ a zvolilo nové předsednictvo ÚV KSČ. Alexandra Dubčeka ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ vystřídalGustáv Husák.
Od dubna do října 1969 působil Dubček jako předsedaFederálního shromáždění a v této funkci podepsal 22. srpna 1969 takzvaný „pendrekový zákon“, který umožnil brutální perzekuci demonstrantů po 21. srpnu 1969. Pendrekový zákon přijalo předsednictvo Federálního shromáždění (plénum FS tehdy nezasedalo). Ačkoliv se předsednictvo nesešlo v požadovaném počtu a nebylo tedy dle ústavních parametrů československé federace usnášeníschopné, vydalo toto zákonné opatření (později na podzimním zasedání potvrzené dodatečně plénem federálního parlamentu). Dubček později ve svých pamětech tvrdil, že pendrekový zákon sice „musel podepsat“, ale „nehlasoval pro něj“. Tuto tezi opakuje i historikAntonín Benčík („pro tento návrh nehlasoval, ale pod hrubým nátlakem Husáka a dalších, a s vědomím, že jeho přijetí zabránit nemůže, z profesionální povinnosti předsedy FS návrh zákona podepsal“). Naopak historikJan Rychlík toto vysvětlení považuje za kostrbaté a nevěrohodné. Oba historici se ovšem shodují, že Dubčekova popularita v české části federace následně silně klesla a že jeho podpis pod represivním zákonem byl v zájmu Gustáva Husáka. Poté, co se Dubček takto zdiskreditoval, nebylo již pro Husákovo vedení problémem ho odstavit z ústavních funkcí. Na podzimním zasedání Federálního shromáždění byl odvolán z funkce předsedy parlamentu a vyloučen z předsednictva ÚV KSČ.[7][8]
Od prosince 1969 do června 1970, kdy byl odvolán[9][10] působil jako velvyslanec vTurecku a poté v témže roce byl i vyloučen z KSČ.[11] V letech 1970–1985 pracoval Dubček pro podnikZápadoslovenské státní lesy v bratislavskýchKrasňanech jako mechanizátor. Roku 1974 napsal stranickým orgánům stručný protestní dopis, který však zůstal bez odezvy. Před rokem 1989 se odmítal zúčastnit disidentských aktivit.
13. listopadu 1988 obdržel Alexander Dubček čestný doktorátboloňské univerzity za zásluhy o prosazování lidských práv a komunistické úřady mu na poslední chvíli povolily odjet. Při slavnosti vystupoval Dubček zdrženlivě, ale ve velkém novinovém interview hájil projekt pražského jara a srovnával jej se sovětskou „perestrojkou“Michaila Gorbačova. Z tohoto vystoupení bylo zřejmé, že počítá s návratem do politiky.[12]
V dubnu 1989 poskytl v pořadu Panorama maďarské televize rozhovor, v němž mluvil hlavně o roku 1968.[13][14]
Dubček v prosinci 1989
Když běhemSametové revoluce22. listopadu 1989 poprvé veřejně vystoupil v Bratislavě a o dva dny později na balkóně naVáclavském náměstí v Praze vedleVáclava Havla, byl nadšeně uvítán. Byl vážným kandidátem na funkci prezidenta republiky, ale nakonec došlo k dohodě, že nebude kandidovat na prezidenta republiky a28. prosince 1989 byl zvolen předsedou Federálního shromáždění. V této funkci, kterou vykonával až do roku 1992, se Dubček především staral o vyřešení česko-slovenských problémů a působil také v zahraniční politice.[15]
V česko-slovenské otázce byl Dubček důsledným zastáncem federativního řešení. V zahraniční politice využíval své velké popularity v západní Evropě, zejména vItálii, a pečlivě sledoval také vývoj vRusku. Z jara roku 1991 pozval do Prahy tehdy ještě málo známéhoBorise Jelcina a okamžitě odmítlpokus o puč proti Gorbačovovi v témže roce.[15]
Při cestě na zasedání FS dne 1. září 1992 kolem 9. hodiny utrpěl Dubček vážná zranění při dopravní nehodě na 88,9. kmdálnice D1 uHumpolce, když jeho služební automobilBMW E34 535i[17] ve vysoké rychlosti (114–131 km/h) za hustého deště vlivemaquaplaningu dostal smyk a vyletěl z dálnice. Dubček, který seděl nepřipoután na zadním sedadle, vypadl z vozu. Po nehodě byl v bezvědomí hospitalizován v pražskénemocnici Na Homolce, kde na následky zranění7. listopadu zemřel. Pod patronací slovenské vlády byl Dubčekovi uspořádán státní pohřeb. Pohřben je na bratislavském hřbitověSlávičie údolie. Jeho služební řidič Ján Rezník, který jej vezl na zasedání Federálního shromáždění z Bratislavy do Prahy, byl později odsouzen na 1 rok nepodmíněně. Za mříže ale díky amnestii na Slovensku nemusel.[18]
Hrob Alexandra Dubčeka v Bratislavě
Přestože opakované vyšetřování prokázalo, že šlo o nehodu, šířily seo Dubčekově smrti konspirační teorie – například že za jeho smrtí stojí Rusko, bývalí pracovníci Státní bezpečnosti neboVladimír Mečiar, údajně proto, že Dubček jako prezident by mu nebyl příznivě nakloněn.[19]
Na jednom z nejnebezpečnějších úseků v Česku havaroval mimo jiné v roce 1995 herecPetr Haničinec, federální ministrJozef Bakšay, M. Butora a M. Macek. Na témže kilometru dálnice D1 se stala řada hromadných nehod (v jednom případě čtyřiceti aut) a jen o kilometr dále havarovalo dne 20. března 2008 116 aut. Nehoda Dubčeka a dalších lidí se dostala i do populární kultury. V písniPijánovka hudební skupinyTři sestry z roku 1993 se zpívalo: „U Humpolce v příkrym kopci často bouraj politici.“
Po roce 1989 vzniklo několik filmů, které se zabývaly rokem 1968, který byl klíčový jak pro stát, který Alexander Dubček zastupoval, tak pro Alexandra Dubčeka samotného.
1951–1955, 1960–1968 a 1969–1970 člen a v roce 1969 předseda Národního shromáždění (od roku 1969 Federální shromáždění)
1964–1970 člen Slovenské národní rady
1955–1968 člen Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska, od roku 1962 člen prezídia a od roku 1963 první tajemník
1958–1969 člen Ústředního výboruKSČ, v letech 1960–1962 tajemník, od roku 1962 člen prezídia a v roce 1968 první tajemník
1969–1970 velvyslanecČSSR vTurecku. Během této doby obdržel několik nabídek na politický azyl v zahraničí, ale ty odmítl, protože nechtěl zklamat důvěru Čechoslováků a poskytnoutnormalizačnímu režimu záminku k očerňování
1970 vyloučen z KSČ
1989–1992 členVPN (Verejnosť proti násiliu, pozdějiODÚ-VPN)
↑HOCHMAN, Jiří: Naděje umírá poslední. Vlastní životopis Alexandra Dubčeka. Praha: Svoboda-Libertas 1993.
↑Univerzita v Bologni, Univerzita Complutense v Madridu, Americká univerzita ve Washingtonu, Bruselská svobodná univerzita. In: Kdo je kdo 91/92, Česká republika, Federální orgány ČSFR, 1. díl (A-M), heslo "DUBČEK Alexander, RSDr, dr. h. c. - politik".
.jpg)
Alexander_Dubcek_B.jpg)
.jpg)
