rytíř velkokříže Řádu za zásluhy o Italskou republiku (1994) Nastro d'argento for career Nastro d'Argento for Best Supporting Actor Nastro d'Argento for Best Actor Moscow International Film Festival awards Stříbrný medvěd Benátský filmový festival … více naWikidatech
Narodil se v Římě, ve čtvrtiTrastevere, do rodiny učitele a hudebníka Pietra Sordiho. Matka Marie Righettiová byla učitelkou na základní škole. Alberto byl posledním z pěti dětí a byl pojmenován na počest staršího sourozence, který zemřel několik dní po narození. S matkou ho pojil velmi úzký vztah až do pozdního věku.
Už ve škole účinkoval v dětském divadle a zpíval ve sboru. V roce 1936 se zapsal naakademii dramatických umění vMiláně, ale byl vyloučen kvůli svému silnému římskému přízvuku.[2] Po návratu do Říma si našel práci ve filmových ateliérechCinecittà jakokomparzista. Objevil se v malé roli římského vojáka ve svém prvním filmuPád Kartága (Scipione l'africano). V roce 1937 vyhrál konkurz nadabing do amerického filmu organizovaný společnostíMetro-Goldwyn-Mayer. Byl vybrán, aby namluvil komikaOlivera Hardyho a jeho výkon mu přinesl další příležitosti. Jako dabér pracoval až do roku 1956.
V roce 1938 podepsal smlouvu na svou první filmovou roli v historické romanciPrincezna Tarakanova.[3] Až do roku 1940 se Sordi pokoušel hrát divadlo v různých společnostech. V roce 1940 byl povolán do armády, ale i během vojenské služby se věnoval umělecké kariéře. Hrál v divadle, filmu, účinkoval v rozhlase. Právě rozhlasové scénky a pořady mu v letech 1946 až 1953 přinesly první veřejné úspěchy. Proslavil se jako hostitel známých osobností v poválečném rozhlasovém pořaduHovoří k vám Alberto Sordi.[4]
Na divadelní scéně se objevil naposledy v sezóně 1952–1953. Na počátku čtyřicátých let napsal několik písní pod pseudonymem Maestro Gambara, které sám interpretoval.
Více než deset let hrál Sordi pouze menší role v asi dvaceti filmech. V roce 1952 mu režisérFellini nabídl hlavní roli v komediiBílý šejk (Lo sceicco bianco). Sordi byl zklamán, že film měl jen malý ohlas, ale už v následujícím roce účinkoval v dalším Felliniho filmuDarmošlapové ( I Vitelloni).[3] Komerční úspěch a velkou popularitu mu však přinesl filmUn giorno in pretura (1953), ve kterém Sordi vytvořil postavu Nando Mericoniho, římského chlapce obdivujícího vše americké. V dalších letech Sordi točil až 10 filmů ročně. Účinkoval především v komediích, v nichž vytvořil mnoho postav s typickými prvky národního italského charakteru. Uplatňoval při tom i své muzikální schopnosti. K jeho nejlepším filmům z tohoto období patří válečná komedieVelká válka (La grande guerra), která získala Zlatého lva naMFF v Benátkách v roce 1959. Jeho komické herectví mělo mnoho obdivovatelů, ale i odpůrců a kritiků.
Sordi ve filmu Il Vedovo (1959)
Na přelomu padesátých a šedesátých let se Sordiho herectví proměnilo, začal vytvářet dramatičtější a tragikomické postavy. Patří sem důstojník Alberto Innocenzi ve filmuVšichni domů (Tutti a casa, 1960), zadlužený podnikatel ve filmuBoom (Il boom, 1963) nebo lékař ve filmuDoktor na pokladnu (Il medico della mutua, 1968).
Vytvořil stovky postav, jeho herecký rejstřík byl široký, mimořádné výkony podával i v průměrných filmech. V roce 1972 získalStříbrného medvěda na filmovém festivalu v Berlíně za roli ve filmuZatčen na hranici (Lo scopone scientifico). Jednou z divácky nejúspěšnějších komedií se stal filmHezký charakterní Ital v Austrálii hledá krajanku za účelem sňatku (Bello, onesto, emigrato Australia sposerebbe compaesana illibata) z roku 1971. V herecké kreaci Sordi s ironickým nadhledem zvýraznil charakteristické prvky italské povahy. Kritika vysoce ocenila také jeho výkon ve filmuMěšťáček (Un borghese piccolo piccolo) z roku 1977. Úspěšná byla historická komedieMarkýz del Grillo (Il marchese del Grillo) z roku 1981, ve které Sordi hrál dvojroli římského šlechtice a obyčejného uhlíře.
Alberto Sordi hrál během své aktivní kariéry v asi 180 filmech. Do několika filmů složil písně, některé z nich sám interpretoval.
Od roku 1966 se věnoval také režii. Natočil celkem 19 filmů, na většině se podílel i po stránce scenáristické. V některých hrál i hlavní roli, např.Dokud je válka, je ještě naděje (Fino c'è guerra c'è speranza , 1974),Vím, že víš, že vím (Io so che tu sai che io so, 1982) neboTaxikář (Il tassinaro, 1983). Posledním filmem, který režíroval bylIncontri proibiti, 1998).
V osmdesátých letech nastal určitý pokles popularity související s menším zájmem o italské komedie.
hrobka rodiny Sordi
V Itálii mělo na Sordiho popularitě velký podíl i jeho vystupování v televizi. Účinkoval v řadě televizních pořadů a také vytvořil jako režisér a moderátor čtyři epizody programuStoria di un italiano (1979–1986).
Sordi byl, co se týče jeho soukromého života, diskrétní. Navzdory tomu, že se nikdy neoženil ani neměl děti, měl Sordi několik vztahů, včetně devítiletého románku s herečkouAndreinou Pagnani, která byla téměř o 14 let starší než on.[5]
Sordi byl vychován jako římský katolík. Finančně podporoval organizace zaměřené na lékařskou pomoc a péči o staré lidi.
Sordi byl také velkým fanouškem fotbalového týmuAS Řím.
V Římě prožil prakticky celý život. Od roku 1958 žil až do své smrti ve vile na via Druso v areáluCararallových lázní společně se svými sestrami a bratrem.
V roce 2001 byla Sordimu diagnostikována rakovina plic. Od té doby omezil své veřejné aktivity. Jedno z posledních vystoupení měl v televizi v prosinci 2001.
Zemřel na zápal plic abronchitidu ve svém domě v Římě dne 24. února 2003. Rakev byla vystavena dva dny ve zbrojniciKapitolu, kam se s ním přišlo rozloučit obrovské množství příznivců. Pohřeb se konal 27. února vbazilice sv. Jana v Lateráně za přítomnosti více než 250 000 lidí.[6] Je uložen v rodinné hrobce naMonumentálním hřbitově ve Veranu.Epitaf na náhrobkuSor Marchese, è l'ora je výrok převzatý z jednoho z jeho nejslavnějších filmů,Il marchese del Grillo.
Ve filmech zosobnil průměrného Itala s jeho klady i slabostmi, troškou zlomyslnosti a cynismu, ale i veselostí, nezdolným optimismem a velkorysostí v těžkých dobách.
V roce 1994 mu byl udělen rytířský velkokříž Řádu za zásluhy italské republiky.
V průběhu života dosáhl na několik významných ocenění za uměleckou činnost, mezi nimi:
Donatellův David – 7x jako nejlepší herec v hlavní roli (1960, 1961, 1966, 1969, 1972, 1973, 1977), 1x za celoživotní dílo
Stříbrná stuha – 1x jako nejlepší herec ve vedlejší roli (1954), 3x jako nejlepší herec v hlavní roli (1956, 1960, 1977), 1x za celoživotní dílo (1995), 1x speciální (posmrtně 2003)
Zlatý glóbus – zvláštní cena poroty (1960), 1x nejlepší herec v komedii nebo muzikálu (1964), 3x nejlepší herec ve vedlejší roli (1969, 1981, 1982), 1x cena za celoživotní dílo (2000)
Benátský filmový festival – zvláštní cena za interpretaci (1959), Zlatý lev za celoživotní dílo (1995)
