Od roku711 začala vojska islámskéhochalífátu pronikat přesGibraltar na poloostrov a během několika let jej z velké části obsadila. Roku750 sem utekl potomek svrhnuté dynastieUmajjovců a založil zdeCórdobský emirát. Postupem času se Córdobský emirát (od roku929chalífát) stal jedním z center vzdělanosti a kultury na evropském kontinentě.
Po roce1031 se tento státní útvar rozpadá na menší samostatné státy známé jakoTaifas. Vzhledem k malé vojenské síle se tyto státy stávaly obětí křesťanské expanze – tzv.reconquisty, tedy úsilí za znovudobytí Pyrenejského poloostrova z rukou muslimů. Přes invaze muslimských armádAlmorávidů a poslézeAlmohadů byla značná část Španělska dobyta do konce14. stoletíkřesťanskými vojsky. Posledním muslimským státem na území Španělska bylaGranada, dobytá vojskyAragonie aKastilie roku1492.
Příchozí Arabové resp. Berbeři (případně souhrnné označeníMaurové) s sebou do Španělska přinesli také svoji kulturu a především náboženství –islám – jenž byl založen prorokemMohamedem na počátku 7. století. V roce716 učinil arabský místodržitel hlavním městem Al-Andalusu (jak Pyrenejský poloostrov nazývali Maurové)Córdobu. Do roku718 ovládali muslimové většinu poloostrova kromě hornatého severozápadu, kde se místní vizigótské šlechtě úspěšně podařilo zorganizovat odpor proti dobyvatelům.
Místodržitelům Andalusie bylaumajjovským chalífou vDamašku udělena hodnostemírů. Když byliUmajjovci poraženi v občanské válce vchalífátuAbbásovci,Abd ar-Rahmán I., jediný přeživší Umajjovec, uprchl do Španělska, kde byl s nadšením přijat místním obyvatelstvem a založil zde vlastní říši s hlavním městem v Córdobě –Córdobský emirát (v Córdobě nechal postavit unikátní Velkou mešitu –Mezquita). Al-Andalus se tak v dalších staletích stal dějištěm vnitřních bojů mezi arabskými umajjovskými vládci, Berbery ze severní Afriky a křesťanským vizigótsko-římským obyvatelstvem. Abbásovci se pokoušeli Abd ar-Rahmána porazit, avšak ten všechny jejich armády vyslané do Španělska porazil, čímž uhájil nezávislost emirátu. Mnoho Berberů, kteří obdrželi neúrodnou zemi na severu poloostrova, po několika letech slabých úrod opustilo své statky a vrátilo se zpět doAfriky. Absence muslimské vládnoucí vrstvy však v odlehlých oblastech na severu vytvořila mocenské vakuum, kterého později využily rodící se křesťanské státy ke svému rozmachu.
Na konci8. století požádal místodržitelZaragozy, který byl soupeřem Abd ar-Rahmána I., o pomocKarla Velikého. Franský král proto na počátku roku778 vytáhl do severního Španělska se svým vojskem. Během dalších let pokračovali Frankové ve svých tažení na poloostrov a odňali Maurům Septimánii a takéBarcelonu.
V10. století vyhlásilAbd ar-Rahmán III. vznikcordóbského chalífátu, čímž definitivně přerval veškeré zbývající svazky s chalífy vSýrii aEgyptě. Za panování prvního chalífy dosáhlaarabská věda a umění na pyrenejském poloostrově svého největšího vrcholu. Zemi zdobila četná veliká a bohatá města. S Córdobou, která byla tehdy největším městemEvropy, soupeřila další kvetoucí sídla jakoGranada se svojíAlhambrou,Sevilla,Toledo či palácový komplexMedina Azahara. Chalífát byl zaměstnán především vybudováním své mocenské základny v severní Africe, přesto však byla jeho území postupně omezena pouze na okolí městaCeuta. Současně docházelo sice k pomalému, ale vytrvalému útěku křesťanůtzv. Mozarabů do severních království, která tak pozvolna posilovala svoji moc. Nicméně Al-Andalus si nadále udržoval převahu nad křesťanskými královstvími, jak z ekonomického a kulturního, tak i vojenského hlediska. Kromě toho vzájemné vnitřní konflikty mezi křesťanskými královstvími je činily poměrně neškodnými soupeři.
Vrcholu své politické moci dosáhl chalífát kolem roku1000 za místodržitele Abi Amira al-Mansúra (známého také jakoAlmanzor, to znamená „Vítězný“), kdy Maurové dobyli a vydrancovali mnohá křesťanská města včetně Barcelony v roce985. Po smrti Almanzora se chalífát ponořil do občanských válek, během nichž se rozpadl v tzv. „taifská království“. Vládcové těchto států mezi sebou soupeřili nejen v oblasti vojenství, ale také v podpoře umění a kultury. Vůči výbojným křesťanským státům na severu poloostrova se však ukázali jako zcela bezmocní. Poté, cokastilský králAlfons VI. dobyl v roce1085 Toledo, muslimští vládcové jen s velkou nelibostí povolali do zeměAlmorávidy, kteří vpadli do Andalusie ze severní Afriky a vytvořili zde almorávidskou říši, která dočasně představovala záštitu španělským muslimům.
Význam Al-Andalus zůstává dodnes zachován v povědomí Arabů resp. muslimů a Evropanů jako příklad nejvyspělejší arabské a islámské kultury. Díla z dobystarověkého Řecka (kromě jiných napříkladSókratés,Platón,Aristoteles,Pythagoras a mnoho dalších), byla učenci přeložena do arabštiny a jejich teoretická i praktická hodnota tak byla zachována a tehdejšími učenci dále rozvíjena. Po vítězství v bitvě u Las Navas de Tolosa se tato díla včetně důležitých prací z oborů astronomie, hudby, filozofie, matematiky (napříkladalgebra neboPythagorova věta atd.) či medicíny dostala do rukou Evropanů a v pozdějších staletích tak napomohla k rozvojirenesance.
Doba před dobytím Andalusie Almorávidy se vyznačovala ovzduším vzájemné tolerance mezi vládnoucími muslimy a velkými náboženskými obcemi křesťanů ažidů. Po nastolení vlády Almorávidů na poloostrově se nicméně prosadil silný náboženskýdogmatismus a intolerance, takže mnoho Židů uprchlo do křesťanské části Španělska.
CONSTABLE, Olivia Remie.Medieval Iberia.Readings from Christian, Muslim, and Jewish Sources. Philadelphia: University of Pennsylvania Press, 2011. 624 s.ISBN978-0-8122-2168-8. (anglicky)
ROUIGHI, Ramzi.The Making of a Mediterranean Emirate. Ifriøqiya and Its Andalusis 1200-1400. Philadelphia: University of Pennsylvania Press, 2011. 248 s.ISBN978-0-8122-4310-9. (anglicky)
