Alžírská demokratická a lidová republika ⵟⴰⴳⴷⵓⴷⴰ ⵜⴰⵎⴻⴳⴷⴰⵢⵜ ⵜⴰⵖⴻⵔⴼⴰⵏⵜ ⵜⴰⵣⵣⴰⵢⵔⵉⵜ al-Džumhúríja al-džazá'iríja ad-dímukrátíja aš-ša'bíjaالجمهورية الجزائرية الديمقراطية الشعبية
Alžírsko (arabskyالجزائر,berbersky ⴷⵣⴰⵢⴻⵔ), plným názvemAlžírská demokratická a lidová republika, je stát na severuAfriky a na pobřežíStředozemního moře. S rozlohou 2 381 741 km² je největší zemí v Africe a desátou největší na světě. V roce 2020 zde žilo podle oficiálního odhadu 44 700 000 obyvatel. Země jeprezidentskou republikou s 58 provinciemi. Od roku 2019 je prezidentemAbdal Madžíd Tabbúni. Název státu je odvozen od jména hlavního (a největšího) městaAlžír, což v arabštině znamená „ostrovy“.
Země na severovýchodě sousedí sTuniskem, na východě sLibyí, na jihovýchodě sNigerem, na jihozápadě sMali,Mauritánií a územímZápadní Sahary a na západě sMarokem. Většina populace žije na úrodném severu, jih pokrývá poušťSahara. I když etnický základ dvou klíčových etnik,Arabů aBerberů, je rozdílný, alžírské úřady rozlišují jen arabsko-berberskou národnost, která tak tvoří 99 procent populace. Oficiálními jazyky jsouarabština aberberština. V některých kontextech slouží jako administrativní a vzdělávací jazykfrancouzština, což je dědictví francouzské koloniální nadvlády, jež trvala v letech 1830–1962. Okolo 99 % obyvatel vyznáváislám.
Potomci původních obyvatel Maghrebu jsouBerbeři. V11. století př. n. l. existovala při pobřeží obchodní kolonieFéničanů. Fénická kolonieIkosim se stala základem dnešního Alžíru, kolonieHippo Regius zase dnešního městaAnnaba.[3][4] V průběhu 1. tisíciletí př. n. l. rozesela zárodky civilizace po severním pobřeží dnešního Alžírska fénická mocnostKartágo, jejíž centrum bylo v dnešnímTunisku. Ta se dostala do konfliktu sŘímem, který si zajistil spojenectví berberských kmenů.
Numidské království
Když Řím Kartagince definitivně porazil, dal Berberům za odměnu kartaginské území, což byl základNumidského království.[5] Jeho prvním doložitelným králem bylMassinissa.[6] Numidie ovšem prosperovala natolik, že se začala stávat pro Řím nevítanou konkurencí. Římané ji tak v roce 46 obsadili a rozdělili na dvě jednotky, římskou provinciiMauretania a vazalské království okolo městaCirty.[7] Odpor proti Římanům se projevoval četnými kmenovými povstáními i snahou odlišit se v náboženských záležitostech, díky čemuž se v oblasti prosadilokřesťanství.[8] Římané ovládali toto území až do roku429, kdy začalo být obsazovánoVandaly.[9] Ti jako vyznavačiariánství pronásledovali ostatní křesťany, ale jejich jen malý zájem zemi opravdu ovládat posílil oproti římským časům moc berberských kmenů a místních elit. V 6. století Vandaly vytlačiliByzantinci, kteří našli s Berbery porozumění, učinili je svými spojenci a dokonce jim vypláceli finanční podporu.[10]
Od 60. let 7. století začali do oblasti pronikatArabové, kteří celou severní polovinu dnešního státu připojili kumajjovskému chalífátu. Arabům se jako prvním dobyvatelům v historii Alžírska podařilo Berberům vnutit vlastníjazyk,kulturu anáboženství. Vytlačili křesťanství z celéhoMaghrebu. Nakonec Arabové území proměnili i etnicky, když v 11. století přišla migrační vlna arabskýchbeduínů. V té době malý kus země, zahrnující ovšem i dnešní hlavní městoAlžír, ovládli západosaharštíAlmorávidé, radikální islámská berberská sekta. Ve 12. století je vystřídaliAlmohadové, jejichž území se po porážce od Španělů rozpadlo na tři části, přičemž tu, která zahrnuje dnešní Alžírsko, ovládliZajjánovci.
V 15. a 16. století řadu severoafrických přístavů ovládliŠpanělé. Ti tvrdě potlačovalipirátství, což se nelíbilo místním vládcům, kteří s piráty obchodovali, ani pirátům samotným. Vůdce AlžíruSálim al-Tsámí proto uzavřel spojenectví skorzáremChajruddínem Barbarossou a společně Španělům klíčové přístavy uzmuli. Sálima piráti uškrtili a vládu tak získal sám Chajruddín.[11] Proti Španělům, a také bouřícím seKabylům, však potřeboval spojence. Oslovil proto Osmany. Roku1529 tak bylo Alžírsko připojeno kOsmanské říši. Stalo se poté nadlouho základnou tzv. barbarských korzárů pod osmanskou ochranou. Odhaduje se, že v průběhu 16. až 19. století bylo severoafrickými barbarskýmipiráty odvlečeno dootroctví až milion Evropanů.[12] Město Alžír se během 16. století změnilo v centrum oblasti. Kolem roku 1580 mělo 100mešit a více než 60 000 obyvatel. Vládní systém byl komplikovaný, vládli sice oficiálněpašové dosazení zIstanbulu, ale velkou moc držel též elitní vojenský kontingent zvanýodžak a také piráti, kteří plnili státní pokladnu. Na konci 17. století tahanice mezi těmito třemi mocenskými centry zemide facto roztrhly.
Nový francouzský guvernér přijíždí do Alžíru v roce 1857
Vnitřní oslabení bylo velmi nebezpečné zejména proto, že západní mocnosti stále více nahlas mluvily o tom, že s pirátským alžírským problémem je nutno něco udělat. Zelenou k boji dalVídeňský kongres roku 1815, po němž na Alžír útočili Britové a Američané. Spojené státy vedly proti severoafrickým státům dvěberberské války.[13] Ovšem rozhodující zlom přišel až poté, co se „alžírský problém“ rozhodli vyřešit Francouzi.
V roce1830 provedlaFrancie do země invazi a po zajetí vůdce protifrancouzského odbojeAbd al-Kádira v roce1847 se Alžírsko dostalo pod její nadvládu.[14] Definitivně bylo celé Alžírsko dobyto roku 1875. Pětačtyřicet let dobývání stálo život 825 000 domorodých Alžířanů a asi 90 000 Francouzů.[15] Populace poklesla za tu dobu asi o třetinu.
Desítky tisíc kolonistů zFrancie,Itálie,Španělska aMalty (později známí jakopieds-noirs) přijely do Alžírska, aby hospodařily na pobřežních planinách a zabraly nejdražší pozemky ve městech vyvlastněné francouzskou vládou. Mnoho Evropanů se usadilo zejména vOranu a Alžíru, kde na počátku 20. století tvořili většinu populace. Lidéevropského původu a původní alžírštíŽidé byli od konce19. století právoplatnýmifrancouzskými občany, na rozdíl od většiny alžírskýchmuslimů, kteří zůstali až do roku 1947 mimofrancouzské právo nemajíce občanství anivolební právo. Francouzi se také pokoušeli využít berberskou otázku a postavit Berbery proti Arabům, jako ty, kteří jsou předurčeni převzít francouzskou a evropskou kulturu.[16]
Na počátku 20. století se objevily první snahy o změnu poměru sil. V roce 1943 byl vypracovánManifest alžírského lidu. Roku 1945 proběhlo protifrancouzské povstání, jež vyústilo vmasakr v Sétifu a Guelmě.[17] V roce 1946 vzniklo Hnutí za vítězství demokratických svobod vedenéMessalim Chadžem. Po roce 1954 se část tohoto hnutí transformovala doFronty národního osvobození (FNO).
V roce1954 zahájila FNO guerillovouAlžírskou válku o nezávislost. Po skoro deseti letech války ve městech i na venkově se jí podařilo v roce1962 vyhnatFrancouze ze země. Válka v Alžírsku, při které docházelo k mučení a pácháníválečných zločinů, si vyžádala více než 400 000 obětí.[18][19] Většina z milionu lidíevropského původu spolu s profrancouzskými muslimy během několika měsíců roku1962 emigrovala doFrancie. Ta uznala nezávislé Alžírsko vÉvianských dohodách.[20]
Prvním prezidentem se stal vůdce osvobozenecké frontyAhmed Ben Bella. Marocký nárok na části západního Alžírska vedl v roce 1963 kpísečné válce.[21] Bella byl v roce1965 svržen svým bývalým spojencem a ministrem obranyHouarim Boumédiènem. V zemi se potom po 25 let udržela relativní stabilita pod vládou Boumedienovy socialistické strany. Boumédiene sázel na znárodnění, kolektivizaci zemědělství, autoritářství, centralizaci, podporu armády a vazbu naSovětský svaz.[22] Boumédienův nástupceŠadlí Bendžedíd (nastoupil roku 1979) provedl některé liberalizační ekonomické reformy. Omezil vazbu navýchodní blok a v roce 1985 se stal prvním alžírským prezidentem, který vykonal oficiální návštěvu USA.[23] Ale zároveň pozváním mnoha islámských učitelů z jiných arabských zemí (v rámci projektu "arabizace") zasel semena radikálního islámu.
Ekonomická recese způsobená pádem světových cen ropy uvrhla roku 1988 Alžírsko do neklidu. V říjnu 1988 zemi zasáhla vlna stávek a demonstrací. Při střetech s vojskem bylo zabito několik stovek stávkujících. Prezident Bendžedíd, byť nepovolil zrušení politického monopolu FNO, připustil existenci různých názorových proudů v rámci této strany. Navrhl novou ústavu, podle které byl prezident zodpovědný Národnímu shromáždění. Výsledek referenda o této ústavě – 92 % pro – byl však přijat podezřívavě. Ač nařčen z profrancouzské politiky, Šadlí Bendžedíd byl v prosinci znovu zvolen do čela státu.
V roce1989 umožnila nová ústava podíl na vládě i opozičním stranám. Zavedení pluralismu v Alžírsku a dohoda o postupném rušeníapartheidu vJAR, obě události spadající do roku1988, byly, již před pádemBerlínské zdi, předzvěstí demokratické změny v Africe.
Vojenská technika v ulicích Alžíru v lednu 1992
Volby26. prosince1991 vyhrálaIslámská fronta spásy (IFS) fundamentalistických muslimů. Následoval vojenský převrat, moc převzalaNejvyšší státní rada, v lednu1992 rozpustila parlament a v únoru vyhlásila výjimečný stav. IFS byla zakázána, přesto neukončila svoji činnost a na konci roku1993 vyzvala všechny cizince v zemi, aby ji opustili. Po uplynuti této lhůty začaly masakry namířené nejen proti nim. Roku1994 se stal prezidentemLiamine Zéroual, který byl podporován armádou. Na usmiřovacích konferencích v letech1996 a1997 se mu podařilo přimět umírněné islamisty k dialogu. V listopadu1996 schválilo 85,6 % Alžířanů ústavní reformu, která zakazuje náboženské strany, umožňuje formování politických stran a posiluje úlohu prezidenta.
Občanská válka v Alžírsku mezi vládou a islamistickými povstalci si vyžádala přes 100 tisíc obětí.[24] Po zvolení sekulárního prezidenta v roce 1995 se islamisté začali mstít masakrováním nezúčastněných obyvatel.[25] Ještě v srpnu 2008 došlo k sebevražednému útoku na policejní školu, při kterém zemřelo 43 lidí.[26] Od konce roku 2010 až do současnosti probíhaly nebo probíhají protesty, nepokoje, povstání a revoluce, které jsou nazývány jako „arabské jaro“. V rámci těchto událostí byl v únoru 2011 v Alžírsku zrušen téměř 20 let trvající výjimečný stav. PrezidentAbdelazíz Buteflika, který v zemi vládl od roku 1999, na nátlak armády i veřejnosti odstoupil v dubnu 2019 z funkce.[27]
Alžírsko leží na severu Afriky. Ze severní strany je 998 km dlouhé kopcovité až hornaté pobřežíStředozemního moře, na němž leží většina velkých měst včetně hlavníhoAlžíru. Na severovýchodě hraničí sTuniskem (965 km), na východě sLibyí (982 km), na jihu sNigerem (956 km), na jihozápadě sMali (1 376 km), na jihozápadě sMauritánií (463 km) a na západě seZápadní Saharou (42 km) a sMarokem (1 559 km). S rozlohou 2 381 741 km² je 11. největším státem na světě, největším v Africe a 30× větším než Česká republika. Z Afriky zabírá asi 7,9 % rozlohy.
Asi tři čtvrtiny rozlohy země zabírá v jižní části poušťSahara s pohořímiAhaggar aTassili. VAhaggaru je nejvyšší hora zeměTahat s výškou 2 908 m n. m. Na severu dominují dva paralelně od východu na západ probíhající horské hřebenyAtlasu, oddělující pobřežíStředozemního moře odSahary. Mezi VelkýmAtlasem a MalýmAtlasem ve výšce 700–1200 m n. m. se rozprostírá plošina Šotů se slanými vysychajícími jezery. Na 80 % Alžírska se nenachází žádná vegetace, pouze oblastKabylie východně odAlžíru je pokryta souvislým lesním porostem.
V pobřežní oblasti vládne středomořské podnebí, pro oblastAtlasu je typickékontinentální klima s horkými léty a studenými zimami. Suché a horké pouštní počasí s vysokými teplotními rozdíly mezi dnem a nocí vládne na jihu země.
Nejníže položeným místem ješot Melrhir (−40 m n. m.). Největší řekou jeŠelif.
Hlavou státu je prezident, volený na pět let. Do změny ústavy v roce 2008 mohl vykonávat maximálně dva mandáty, v současné době je počet mandátů neomezený. Prezident jmenuje předsedu vlády, který sestavuje vládu.
Alžírský parlament je dvoukomorový. Dolní komora (Národní shromáždění) má 380 poslanců volených na pět let. Horní komora (Rada národů) má 144 poslanců, z nichž 96 je voleno a 48 jmenováno prezidentem. Všeobecné volební právo je od 18 let. Podle ústavy žádná politická strana nesmí být založena na rozdílech v náboženství, jazyka, rasy, pohlaví, povolání nebo regionu. V parlamentních volbách v květnu 2012 zvítězila v nichFronta národního osvobození, jediná povolená strana do roku 1989, se ziskem 221 mandátů.[28] Také v parlamentních volbách v roce 2017 zvítězila Fronta národního osvobození, která získala 26 % hlasů, druhý skončil její spojenec, strana Národní demokratické shromáždění. S 38 % byla volební účast na alžírské poměry nízká.[29][30]
Systém je autoritářský,[31][32] velký vliv má armáda,výjimečný stav vyhlášený v roce 1992 byl odvolán až v roce 2011 v souvislosti sArabským jarem. Přístup opozice do médií je omezený,[32][33] přístup na internet bývá omezován.[34]
Mapa provinciíOran, přezdívaný „malá Paříž“, měl v roce 1959 téměř 50 % obyvatel evropského původu.
Alžírsko má 58 provincií, tzv.vilájetů, 553 okresů (daïras) a 1 541 obcí (baladiyah). Původní administrativní rozdělení Alžířané převzali v roce 1962 po francouzské správě, kdy 15 původníchdepartementů bylo přejmenováno na vilájety. Později byl jejich počet rozšířen na 31, v roce 1983 bylo vytvořeno 17 dalších a v roce 2019 dalších 10. Každý vilájet, okres a obec je pojmenován po svém sídle, které je obvykle i největším městem. Právě tak získalo Alžírsko i název poAlžíru. Rozlohou je největší vilájet Tamanrasset (556 200 km²) v jižní části země a nejvíce obyvatel žije ve vilájetu Alžír (přes 2 947 000).
Páteří alžírského hospodářství jeropa,zemní plyn,fosfáty, polymetalické rudy artuť. Dalšími důležitými odvětvími jsou zpracováníželeza aoceli a potravinářský a textilní průmysl. Čtvrtina lidí se pohybuje vzemědělství, které ale tvoří jen 13 %HDP. Alžírskou měnou jealžírský dinár.
Při návštěvě ruského prezidentaVladimira Putina v roce 2006 bylo Alžírsku ze strany Ruska odpuštěno 4,74 miliard dolarů výměnou za nákup bojových letadel, vzdušných obranných systémů a jiných zbraní v ceně 7,5 miliard dolarů od společnostiRosoboronexport.
V roce 2011 bylo v Alžíru uvedeno do provozu druhémetro na africkém kontinentu.[35]
V lednu 2013 byl počet obyvatel odhadován na 37 900 000. Na počátku 20. století měla populace přibližně čtyři milióny. Okolo 90 % Alžířanů žije v pobřežní oblasti na severu země. Leží hlavní město a nejvýznamnější přístavAlžír (3 milionu obyvatel) a další významná města a přístavy Oran (necelých 1,2 miliony obyvatel),Constantine (přes 943 tisíc obyvatel) aSétif (609 tisíc obyvatel). Kulturní oblast mezi městy Alžír a Constantine je nazývánaKabylie. Další významnou oblastí je oblastSahary, kde leží městoTamanrasset s 92 tisíci obyvateli. Asi 1,5 milionu obyvatel žije kočovným způsobem. 28,1 % Alžířanů má méně než 15 let.
Kolem 40 % obyvatel je negramotných, protože zde děti pracují už od útlého věku a do školy chodí jen krátce nebo vůbec.
Nejpočetnější skupinu obyvatel tvoří alžírštíArabové (59 %),Berbeři (26 %),Beduíni (beduinští Arabové, 15 %). Berberské kmeny tvoří na alžírském území kmenová sdruženíKabylů,Mozabitů aTuaregů.Naprostá většina Alžířanů jsou Arabové nebo původní Berbeři. Druzí jmenovaní tvoří odhadem celou jednu třetinu obyvatelstva a do 7. století, kdy oblast ovládli Arabové, byli majoritním etnikem. Berbeři se usídlili v horách a vzdáleni arabskému vlivu si dodnes uchovali silné kulturní hodnoty i vlastní jazyk. Evropané usazení v Alžírsku tzv.pied noir, 13 % populace Francouzského Alžírska roku 1961, tvoří dnes sotva jedno procento populace. Na západě země žije 90 000–165 000 obyvatel uprchlých zeZápadní Sahary. Je zde i přes 4 000palestinských uprchlíků, kteří jsou dobře integrováni a od roku 2009 i 35 000 čínských pracovníků. Nejvíce Alžířanů mimo svou zemi žije ve Francii, kde se jejich počet odhaduje na více než 1,7 milionů.
Oficiálními jazyky jsou arabština, kterou ovládá asi 72 % obyvatel, aberberština, kterou mluví 27–30 % populace. Hovorová arabština je silně ovlivněnafrancouzštinou a berberštinou. Berberština byla roce 2002 byla novelou ústavy uznána jako národní jazyk, v roce 2016 se pak stala oficiálním jazykem[1]. Francouzština nemá žádný oficiální status, ale země je druhou největší frankofonní zemí a jazyk se používá jak v médiích, tak i ve školství a ve státní správě. V roce 2008 umělo 33 % obyvatel číst a psát francouzsky a 60 % jich francouzštinu používá v domácnosti. Je to podstatně více než v roce 1962, kdy Alžírsko získalo nezávislost na Francii. Výuka francouzštiny je podporována vládou a užívá se jí ve výuce už na základních školách.
Ksunnitskému islámu se hlásí 99 % populace a je státním náboženstvím. Asi 150 000 obyvatel vevilájetu Ghardája se hlásí k islámské větviibádíja. V Alžíru je ve výstavbě mešita s náboženskou školou, knihovnou, muzeem a nejvyšším minaretem na světě (265 m).[38]
Katolická církev v Alžírsku má jednu arcidiecézi a v roce 1962 se k ní hlásilo až 1 milion věřících. Po získání nezávislosti země většina z nich odešla a v současné době je zde asi 83 000 římských katolíků. V letech 1944–1956 byla v Alžíru postavena katedrálaSacré-Coeur d’Alger. V zemi je i početná komunita protestantů. V roce 1962 bylo v Alžírsku asi 140 000 židů, ale po vyhlášení nezávislosti získali francouzské občanství a většina jich odešla do Francie, 10 % pak do Izraele.
Při sčítání lidu vláda neeviduje náboženskou příslušnost kvůli zabránění náboženského napětí. Počty věřících jsou pouze odhadovány.
Nová ústava zakotvilaislám jako státní náboženství a arabskou a berberskou národnost jako základ státu. Výrazem venkovských tradic jsou každoroční tzv. datlové slavnosti s tanci a závodyvelbloudů.
Literární díla jsou vydávána jak vefrancouzštině aarabštině, tak i v různých berberských dialektech. Alžírská literatura má velmi hluboké kořeny, neboť byla pěstována již v římské epoše. Alžírským rodákem je tak například autor 2. stoletíLucius Apuleius, jehožProměny (Metamorfózy), většinou známé pod názvemZlatý osel, jsou jediným zcela zachovaným latinským románem starověku, neboMartianus Capella, autor devítidílného dílaDe nuptiis Philologiae et Mercurii psaného částečněprózou a částečněveršem. I později řada alžírských rodáků ovlivnila evropskou kulturu a dějiny, k takovým patří předevšímSvatý Augustin. K nejslavnějším představitelům francouzské kultury, kteří se narodili v Alžírsku, patřil nositelNobelovy ceny za literaturuAlbert Camus.[43]
Od středověku se rozvíjela literatura i v arabštině a alžírští autoři se dodnes dělí na ty, kdo píší arabsky, a ty, kdo zvolí francouzštinu, přičemž někdy to či ono rozhodnutí vyvolává jisté nacionálně-politické pnutí. K významným francouzsky píšícím alžírským spisovatelům patřilMohammed Dib, levicově orientovaný autor, příslušník tzv. Generace ’52, kterému bylo na Camusovu přímluvu umožněno usadit se ve Francii, když byl francouzskými koloniálními úřady vypovězen z Alžírska. Náměty čerpal z alžírské historie, hlavní inspirací pro něj bylaalžírská válka. Francouzsky psal iKateb Yacine, jenž byl Berberem a dráždil alžírské úřady otevíráním „berberské otázky“. Francouzsky psal iMouloud Feraoun, zavražděnýOrganizací tajné armády roku 1962, a zvolila ji iAssia Djebarová, jež byla v roce2005 zvolena jako prvnímuslimka členkouFrancouzské akademie, a byla též významnou filmařkou – získala například mezinárodní cenu kritiky nafestivalu v Benátkach za svůj filmLa Nouba des femmes du mont Chenoua.[44] K autorům, kteří se nakonec rozhodli pro arabštinu patříRachid Boudjedra. I on rád pronikal do filmu, napsal například scénář ke snímkuKronika času ohně, který získalZlatou palmu nafestivalu v Cannes. Arabsky píše iAhlam Mosteghanemiová.
Obětíislamistů se stal spisovatelTahar Djaout.[45] S tématem fundamentalismu, jehož vlna se vzedmula v Alžírsku v 90. letech 20. století, se vyrovnává i významný současný autorYasmina Khadra, který si zvolil kdysi ženský pseudonym, aby se vyhnul jako voják vojenské cenzuře[46][47] Kontroverzím s radikály se nevyhnul aniBoualem Sansal, jehož knihy byly v Alžírsku zakázány, a jemuž byla odebránaPrix du roman arabe za to, že navštívilIzrael a promluvil na Jeruzalémském festivalu spisovatelů,[48] neboSalima Ghezaliová angažující se ve věci ženských práv, za což roce 1997 získalaSacharovova cena za svobodu myšlení.[49]
Alžírsko se zúčastňuje olympijských her od roku1964 a od té doby získalo sedm zlatých medailí (k roku 2024). Čtyři z nich jsouatletické. Tu první přivezla zolympijských her v Barceloně roku 1992 běžkyně na 1500 metrůHassiba Boulmerka, jinak též dvojnásobná mistryně světa. Na stejné trati Alžířané slavili i druhé zlato, ovšem v mužské kategorii, postaral se o to vAtlantě 1996 běžecNoureddine Morceli, který stejně jako jeho kolegyně triumfoval i na světovém šampionátu, a to dokonce třikrát a je největší sportovní hvězdou alžírské historie. Také třetí a čtvrté zlato je z patnáctistovky, vSydney roku 2000 ovládla míliNouria Mérah-Benidaová, v Londýně 2012 vystoupal na vrchol stupňů vítězůTaoufik Makhloufi.[50] Ten navíc za čtyři roky nahrách v Riu přidal ještě dvě stříbra, znovu z míle a ještě z běhu na 800 metrů. Dvě zlaté jsou boxerské, tu první získal roku 1996Hocine Soltani, druhou vybojovala v Paříži roku 2024Imane Chalífová, byť nikoli bez kontroverzí spojených s jejím pohlavím.[51] Box je se sedmi medailemi druhý nejúspěšnější alžírský sport na olympiádách. V roce 2024 zlatou medailovou sbírku rozšířila gymnastkaKajlía Nimúrová.[52] Posledním sportem, v němž Alžířané brali některý z cenných kovů, jejudo (např.Ammár bin Jachlef). Před ziskem samostatnosti získali někteří Alžířané olympijské zlato v dresu Francie, k takovým patřili maratonciBoughera El Ouafi (1928) aAlain Mimoun (1956).
↑VUČKOVIĆ, Aleksa. The Great Berber Kingdom of Numidia in the Shadow of Rome.Ancient Origins [online]. 2021-01-20 [cit. 2025-09-15].Dostupné online. (anglicky)
↑FERGUSON, John. Roman Algeria.Greece & Rome. 1966, roč. 13, čís. 2, s. 169–187.Dostupné online [cit. 2021-02-22].ISSN0017-3835.
↑BROWN, Peter. Christianity and Local Culture in Late Roman Africa.The Journal of Roman Studies. 1968, roč. 58, s. 85–95.Dostupné online [cit. 2021-02-22].ISSN0075-4358.doi:10.2307/299697.
↑ Algeria - Vandals and Byzantines.Countrystudies.us [online]. [cit. 2025-09-15].Dostupné online.
↑CONANT, Jonathan P. North Africa under Byzantium.Oxford Research Encyclopedias [online]. 2023-09-20 [cit. 2025-09-15].Dostupné online.
↑Robert Davis.British Slaves on the Barbary Coast [online]. Bbc.co.uk, 17 February 2011.Dostupné online.
↑LAMBERT, Frank.The Barbary Wars: American Independence in the Atlantic World. [s.l.]: Macmillan + ORM 241 s.Dostupné online.ISBN978-0-374-70727-9. (anglicky) Google-Books-ID: msrjKY7goW8C.
↑SESSIONS, Jennifer E.By Sword and Plow: France and the Conquest of Algeria. [s.l.]: Cornell University Press 547 s.Dostupné online.ISBN978-0-8014-5446-2. (anglicky) Google-Books-ID: EtBqBgAAQBAJ.
↑GREENHALGH, Michael.The Military and Colonial Destruction of the Roman Landscape of North Africa, 1830-1900. [s.l.]: BRILL 1039 s.Dostupné online.ISBN978-90-04-27163-0. (francouzsky) Google-Books-ID: 5pCfAwAAQBAJ.
↑MOORE, Clement Henry. The Berber Myth and Arab Realities.Government and Opposition. 1974, roč. 9, čís. 3, s. 384–394.Dostupné online [cit. 2021-02-22].ISSN0017-257X.
↑ France faces pressure at home to admit 1945 colonial massacre of Algerians.RFI [online]. 2025-05-08 [cit. 2025-09-15].Dostupné online. (anglicky)
↑ Temná kapitola v historii Francie.BBC [online]. 9. května 2001.Dostupné online.
↑ Macron přiznal, že Francie během alžírské války systematicky používala mučení.Respekt [online]. 17. září 2018.Dostupné online.
↑EVANS, Martin. Sand War: The Cold War in North Africa.History Today [online]. [cit. 2025-09-15].Dostupné online.
↑KATSAKIORIS, Constantin. Algeria’s Ties with the Soviet Union and State Socialism in the Maghreb.International Journal of Middle East Studies. 2024-08, roč. 56, čís. 3, s. 510–515.Dostupné online [cit. 2025-09-15].ISSN0020-7438.doi:10.1017/S0020743824000990. (anglicky)
↑ Chadli Bendjedid: Politician whose reforming zeal led to bloodshed.The Independent [online]. 2012-10-10 [cit. 2025-09-15].Dostupné online.
↑ Pokus uklidnit Alžírsko nevyšel.Hospodářské noviny (HN.cz) [online]. 2000-01-12 [cit. 2025-09-15].Dostupné online.
↑ Při sebevražedném útoku na policejní školu v Alžírsku zemřelo 43 lidí.Novinky.cz [online]. Borgis [cit. 2008-08-19].Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-08-20.
↑ „Neviditelný“ prezident Buteflika ustupuje. Hrozí, že se moci v Alžírsku chopí armáda nebo islamisté.Česká televize [online]. 29. března 2019.Dostupné online.
↑ Islamisté v alžírských volbách pohořeli.ČT24 [online]. 2012-05-11 [cit. 2015-11-22].Dostupné online.
↑AZET.SK. Alžírske voľby opäť vyhrala vládnuca koalícia.aktuality.sk [online]. [cit. 2019-03-04].Dostupné online. (slovensky)
↑Religion in Algeria [online].Pew Research Center's Religion & Public Life Project, 2010.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 December 2013.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Gigantická mešita s největším minaretem na světě vyrůstá v Alžírsku.iDNES.cz [online].MAFRA, 2015-02-01 [cit. 2015-11-22].Dostupné online.
↑ Zomrela Assia Djebarová, bojovníčka za emancipáciu moslimských žien.markiza.sk [online]. 2015-02-08 [cit. 2021-02-22].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-09-20. (slovensky)
↑ Tahar Djaout; Writer, 39 (Published 1993).The New York Times. 1993-06-14.Dostupné online [cit. 2021-02-22].ISSN0362-4331. (anglicky)
↑ La tragicomédie du prix du Roman arabe.France Culture [online]. [cit. 2021-02-22].Dostupné online. (francouzsky)
↑ Freedom of thought award for Algerian campaigner.The Irish Times [online]. [cit. 2021-02-22].Dostupné online. (anglicky)
↑ Alžírskeho atléta chceli vylúčiť, teraz získal zlato.sport.sme.sk [online]. [cit. 2018-12-08].Dostupné online. (slovensky)
↑KRUPKA, Jaroslav. Boxerka Chalífová podvádí, je muž vydávající se za ženu, šíří se. Je to jinak.Deník.cz. 2024-08-08.Dostupné online [cit. 2025-07-27].
↑ Algeria’s Nemour wins Africa’s first gymnastics gold with stunning routine.Al Jazeera [online]. [cit. 2025-07-27].Dostupné online. (anglicky)
↑ Úder ve druhé minutě a alžírští fotbalisté ovládli africký šampionát.iDNES.cz [online].MAFRA, 2019-07-19 [cit. 2021-02-22].Dostupné online.
Country of Origin Information Report - Algeria [online]. UK Border Agency, 2011-11-03 [cit. 2011-12-10].Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-12-08. (anglicky)
Bertelsmann Stiftung.BTI 2010 — Algeria Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-15].Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-20. (anglicky)
Bureau of Near Eastern Affairs.Background Note: Algeria [online]. U.S. Department of State, 2011-02-17 [cit. 2011-08-15].Dostupné online. (anglicky)
CIA.The World Factbook - Algeria [online]. Rev. 2011-07-08 [cit. 2011-08-15].Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-10-13. (anglicky)
Zastupitelský úřad ČR v Alžíru.Souhrnná teritoriální informace: ALžírsko [online]. Businessinfo.cz, 2011-05-12 [cit. 2011-08-15].Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11.
BROWN, L. Carl, a kol.Algeria [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-15].Dostupné online. (anglicky)
.svg)
.svg)
.jpg)
.jpg)
.svg)
