Afroamerická historie začala v 16. století, kdy došlo k odvlečení obyvatelzápadní Afriky doHispanoameriky a následně v 17. století dobritských kolonií v Americe a jejichzotročení. Po založení Spojených států amerických otrokářství pokračovalo. K osvobození Afroameričanů došlo až v roce 1865 poAmerické občanské válce, byl přijat 13. dodatekÚstavy USA, kterým bylo otroctví zrušeno.[7] Nicméně i poté byli kvůli udržení nadvlády bílé populace USA považováni černoši za občany druhé kategorie. Zákon o udělení občanství z roku 1790 striktně vymezoval udělení amerického občanství pouze bělošské populaci. Tímto byla ostatní etnika zkrácena na svých občanských a politických právech. Toto se začalo pozvolna měnit v éře rekonstrukce po občanské válce (1863–1877) a v důsledku účasti Afroameričanů ve všech válkách vedených USA. Po téměř celé 20. století přetrvával konceptrasové segregace, a to zejména najihu USA. Plného občanství a občanských svobod Afroameričané nabyli ve druhé polovině 20. století, díky aktivitám a protestůmHnutí za občanská práva. V roce 2008 se stalprezidentem USABarack Obama, který se hlásí k svému afroamerickému původu, ačkoli sám jemulat.
DíloPrvní aukce otroků v Novém Amsterodamu (1655) odHoward Pyle.
První černí otroci byli dovezeni doHispanioly, španělského území v nově objevené Americe, v 16. století, a to do kolonie San Miguel de Gualdape, která se nacházela na území dnešníJižní Karolíny. Kolonii založil v roce 1526Lucas Vázquez de Ayllón. Nicméně brzy poté došlo k revoltě části otroků, kteří utekli kpůvodním obyvatelům Ameriky. Osadníci kolonie následně zemřeli na epidemii a kolonie zpustla. Zbytek otroků se vypravil do kolonií naHaiti.
Prvními zdokumentovanými černými otroky na územíbritské Severní Ameriky byla skupina otroků vJamestownu veVirginii, která dorazila v roce 1619 jakosmluvní služebníci. Tento status (který mohly mít jak černé, tak bílé osoby) znamenal smluvní závazek na 4 až 7 let práce bez mzdy, pouze za stravu a přístřešek. V praxi situace odpovídala otroctví: služebníci mohli být prodáváni a kupováni, biti a trestáni dle úsudku zaměstnavatele. Nicméně po splnění služby byli propuštěni. Kvůli tvrdým podmínkám v koloniích a časté smrti osadníků začalo docházet ke stále masovějšímu dovozu služebníků na práci. Černí služebníci se mohli mezi sebou ženit a vychovávat rodiny. Děti se nestávaly automaticky služebníky. Docházelo i k mezirasovým sňatkům s bílými osadníky, ale také s původními obyvateli Ameriky.[8] První záznam o celoživotním otrokovi je z roku 1640. Byl jím John Punch, kterému bylo celoživotní otroctví přikázáno jako trest za pokus o útěk ze služby. Otroci byli nejdříve využíváni na práci na polích stabákem,rýží aindigem.
Mezi lety 1640 a 1650 se ve Virginii začali objevovat první černí vlastníci půdy, kteří si najímali vlastní služebníky. Na územíŠpanělské Floridy docházelo běžně k mezirasovým sňatkům, ze kterých vzešly populaceMesticů aMulatů. Španělští kolonialisté v té době nabízeli černým služebníkům z britských kolonií svobodu výměnou za přijetíkatolictví. KrálKarel II. Španělský dokonce vydal edikt, který zaručoval svobodu všem uprchlým otrokům, kteří se usídlí ve Španělské Floridě a nechají sepokřtít. Většina osvobozených otroků se usídlila vSt. Augustine, kde k roku 1683 utvořili také první zcela černošskou osádku obranné pevnosti ve službáchšpanělského impéria.[9]
Massachusetts byl první britskou kolonií, která uzákonila otroctví. Došlo k tomu v roce 1641. V roce 1662 došlo ve Virginii k uzákonění principuPartus sequitur ventrem, který stanovil, že dítě zotročené matky přejímá její status.[10] V roce 1699 došlo k zákonem stanovené deportaci svobodné černé populace Virginie s tím, že všechny ostatní osoby s africkými kořeny se stávají otroky. Typický systém otrokářství založený na rase a plantážích se v USA plně rozvinul až během 18. století, a to s přechodem na pěstování a vývozbavlny atřtinového cukru. Rozvoj obchodu s bavlnou zapříčinil vynálezvyzrňovacího stroje a rozmachpřádelen bavlny v Evropě. Černí otroci znamenali zásadní ekonomickou sílu jihu USA, jelikož byla prostřednictvím jejich levné práce produkována bavlna. Obrovské zisky z jejího prodeje posilovaly separatistické tendence jihu USA. Otroci byli dále využíváni na stavby, postavili napříkladKapitol Spojených států amerických aBílý dům, stejně jako celou řadu dalších význačných staveb.[11]
Kolem roku 1775 tvořili Afričané 20 % populacekolonií Ameriky, čímž byli po Britech druhým nejpočetnějším etnikem. Do roku 1800 se v následkuprvního velkého probuzení utvořily první černošské křesťanskésbory.[12]
Animace, zobrazující svobodné a otrokářské státy a teritoria v letech 1789–1861
Animace, zobrazující svobodné a otrokářské státy a teritoria v letech 1789–1861
BěhemAmerické revoluce v sedmdesátých letech 18. století se zotročení i svobodní Afroameričané přidali na stranu osadníků v boji proti Britskému impériu. Důvodem byl příslib svobody za službu v armádě. Velení povstalců navíc muselo vlastníkům otroků finančně kompenzovat odvody. Slib svobody ovšem nakonec nebyl vládou USA nijak vymáhán, afroameričtí vojáci se tak po revoluci vraceli do otroctví. Část Afroameričanů vstoupila do britských jednotek, jelikož koruna rovněž slibovala svobodu za službu v armádě. Po prohrané revoluci tito Afroameričané odpluli na britských lodích doKanady, kde se usídlili, a to i přesto, že USA požadovaly vrácení otroků, kteří bojovali za Brity. Ve Španělské Louisianě byli osadníci s africkými kořeny během Americké revoluce přijati do armády, aby pomohli chránit španělské území. V roce 1779 například bojovali v bitvě oBaton Rouge, který Španělsko dobylo od Britů.
Po revoluci bylo otroctví v tichosti zakotveno vÚstavě Spojených států amerických. Otrokářství (v té době již takřka výhradně zaměřené na Afroameričany) se stalo základem ekonomiky jihu USA během éry zvané Antebellum, která trvala až do občanské války (1861). Postupný rozkol v názorech na otrokářství, občanství a směřování ekonomik mezi severem a jihem USA vedl k řadě střetů, které se musely diplomaticky řešit, napříkladMissourský kompromis nebokompromis roku 1850. V období předAmerickou občanskou válkou vlastnilo celkem osm prezidentů USA otroky. Kolem roku 1860 bylo v USA mezi 3,5 až 4,4 milionem afroamerických otroků. Dalších 500 000 Afroameričanů žili jako svobodní občané s omezenými právy.[13]
V roce 1808, za prezidentstvíThomase Jeffersona, došlo k zákazu dovozu otroků do USA (importního obchodu s otroky). Nicméně výpadek dodávek vedl k nárůstu poptávky a tím ceny otroků, rozšíření domácích „chovných farem“ na otroky, unášení svobodných Afroameričanů a ilegálnímu dovozu nových otroků. Zákazu se navíc v jednotlivých státech USA dostávalo různé podpory. V roce 1833 založiliWilliam Lloyd Garrison aArthur TappanAmerickou protiotrokářskou společnost, jejímž významným hlasem byl uprchlý otrokFrederick Douglass. Se 250 000 členy byla jednou z nejvýraznějších americkýchabolicionistických sil 19. století. Organizace byla například zapojena dopodzemní železnice, sítě tajných cest a bezpečných úkrytů, kterými byly organizovaně převáděny karavany uprchlých otroků na sever USA a dále doKanady. Významnou převaděčkou a abolicionistkou byla například bývalá otrokyněHarriet Tubmanová.
V důsledku rasové diskriminace se část svobodných Afroameričanů v první polovině 19. století vydala zpět do Afriky, kde založili státLibérie. Ten vznikl na územíAmerické kolonizační společnosti, jejímž prostřednictvímabolicionisté poskytli Afroameričanům možnost odcestovat z USA. Myšlenka vlastního státu bývalých otroků v Africe byla podpořena také těmi Američany, kteří věřili, že společný život černochů a bělochů není možný a usilovali o deportaci černochů do Afriky. Libérie byla založena roku 1822, ale realita nenaplnila očekávání. Do nového státu se vydalo jen několik tisícovek Afroameričanů (do roku 1867 šlo o 13 000 osob). Nově usídlení obyvatelé Libérie se sami začali identifikovat jakoAmerikanoliberijci a v roce 1847 vyhlásili nezávislost na USA.
V roce 1863, během americké občanské války, podepsal prezidentAbraham Lincoln proklamaci o emancipaci, která zrušila otroctví a dávala svobodu všem otrokům na územíkonfederace. VojáciUnie měli nařízeno, aby při dobývání jihu USA osvobozovali i otroky. Posledním osvobozeným státem bylTexas v roce 1865. V prosinci 1865 byl poté přijat třináctý dodatek Ústavy USA, který zakazoval otrokářství. V roce 1868 bylo Afroameričanům čtrnáctým dodatkem Ústavy přiznáno občanství a v roce 1870 získali patnáctým dodatkem Ústavy právo volit (v té době mohli v USA volit pouze muži).
Fotografie zachycuje lynč Willa Browna během rasových nepokojů ve městěOmaha v září 1919.
Po získání občanství a svobody se Afroameričané začali začleňovat do společnosti. Zakládali například vlastní sbory, školy a komunitní centra. Velmi rychle pronikali do všech zásadních odvětví společnosti. Například byly v této době zakládány první afroamerické univerzity, příklademHoward University veWashingtonu (1867),Shaw University ve městěRaleigh vSeverní Karolíně (1865) neboClark Atlanta University vAtlantě vGeorgii (1865). Afroameričané, s podporou LincolnovyRepublikánské strany, obdrželi řadu úředních postů a volených politických funkcí. Do konce 19. století byli zvoleni také doKongresu USA aSenátu USA. Úspěchy zaznamenávali dále ve sportu i umění (divadlo, kabarety). Překotné tempo integrace Afroameričanů znepokojovalo, zejména na jihu USA, bělošskou populaci. V důsledku byly zakládány reakčníparamilitantní rasistické skupinyKu-klux-klan (1865–1871, z bývalých vojáků Konfederace), Bílá liga (1874–1876) neboRudé košile (1875–1914). Cílem těchto skupin byl teror Afroameričanů a jejich sympatizantů spolu s politickým cílem odstranit vláduRepublikánské strany a zajistit vládu segregačníDemokratické strany, což se jim nakonec podařilo. Po celých USA se tak mezi lety 1866 a 1910 udála řada rasovýchnepokojů, během kterých byly ničeny černošské čtvrtě a docházelo klynčování a dalšímu vraždění.
Uvolnění poměrů trvalo jen do poloviny sedmdesátých let 19. století. Prvním záchvěvem byl úspěšný atentát na prezidentaLincolna (1865). Po něm do úřadu nastoupildemokratický politikAndrew Johnson, který pocházel z jihu USA a nesympatizoval s osvobozením otroků. Nicméně ten byl v roce 1869 vystřídánrepublikánským kandidátemUlyssesem S. Grantem, který až do roku 1877 pokračoval v Lincolnově odkazu. Ovšem během tzv. rekonstrukční éry (do roku 1877) měla prioritu hospodářská obnova země a poté, co byly zákonem odveleny jednotky Unie z jihu USA, začala pozvolná perzekuce tamních Afroameričanů. V následujících letech byly na jihu USA postupně přijaty diskriminujícízákony Jima Crowa, které ukotvilyrasovou segregaci a znemožnily Afroameričanům volit, což vedlo například ke stoleté dominanci Demokratické strany na jihu USA.[14] Segregační zákony přísně stanovovaly, kde mohli Afroameričané žít, pracovat, chodit, které podniky a instituce navštěvovat a kde například pít a jíst. Cílem bylo striktně oddělit Afroameričany od bílé populace. Afroameričané byli považováni za občany druhého řádu. Většina Afroameričanů zákony Jima Crowa dodržovala, a to zejména ze strachu před rasově motivovanými útoky (například lynčování). V roce 1896 byla segregace dovršena rozsudkemNejvyššího soudu USA v případuPlessy vs. Ferguson, který stanovil pravidloodděleni, ale rovni.
Zoufalá situace Afroameričanů na jihu USA vedla k tzv.velké migraci, která probíhala v první polovině 20. století. I přesto, že ani sever USA nebyl zcela nerasistický, rozpoutala segregace na jihu USA a nuzné životní podmínky masovou migraci Afroameričanů do rozvinutějších industriálních měst severu USA. Migrace Afroameričanů na sever USA se nesetkala s pochopením na jihu, kde panoval strach ze zhroucení ekonomiky, ani na severu, kde se v jednotlivých městech obávali přívalu levných nekvalifikovaných Afroameričanů bez jakéhokoliv zázemí. Na severu situace vyvrcholila vytvořením černošskýchghett. Nejvýznačnějším, ze kterého se od počátku 20. století stalo centrum afroamerickékultury, ekonomiky i duchovního rozvoje, bylnewyorskýHarlem. Běhemprvní světové války bojovali statisíce Afroameričanů v armádě USA. Nově se stávali důstojníky a utvářeli vlastní pluky. Integrace Afroameričanů a růst jejich sebeuvědomění, posílené zapojením do války, vedly k dalším a dalším rasovým nepokojům. Nepokoje vyústily v létě 1919 (tzv.rudé léto), během kterého proběhly desítky nepokojů po celých USA, které si vyžádaly stovky mrtvých (zejména Afroameričanů). Rasová nevraživost vedla v roce 1915 také k obnoveníKu-klux-klanu, který v polovině dvacátých let deklaroval, že má několik milionů členů.
Od padesátých let 20. století se začalo formovatHnutí za občanská práva, které poprvé zarezonovalo po brutálním lynčiEmmetta Tilla, čtrnáctiletého chlapce zChicaga, který byl zavražděn vMississippi v roce 1955. Pachatelé byli soudem se zcela bílou porotou osvobozeni. Do povědomí se stále častěji začaly dostávat perzekuce Afroameričanů a diskriminační projevy nadvlády Euroameričanů. V roce 1955Rosa Parksová protestem proti rasové segregaci rozpoutalabojkot autobusové dopravy v Montgomery. Následovala celá řada protestních akcí a aktivit hnutí za občanská práva, která vyústila v roce 1963pochodem na Washington za práci a svobodu, kterého se zúčastnilo až 300 000 osob a na kterémMartin Luther King Jr. pronesl svůj slavný projevI Have a Dream. V roce 1964 prezidentLyndon B. Johnson po tlaku veřejnosti podepsal zákon o občanských právech, který zakazoval rasovou segregaci a přikazoval dodržování rovných práv pro všechny občany USA. V roce 1965 byl přijat zákon o voličských právech, který dával federální vládě větší pravomoci nad státy s cílem odstranit diskriminační prvky, které v praxi bránily Afroameričanům volit.[15] Mezi lety 1966 a 1975, po zavraždění Martina Luthera Kinga Jr., působilo radikálnější hnutíBlack Power, jehož cílem bylo vytvořit autonomní politické a ekonomické struktury, které by vymanily Afroameričany z područí euroamerické populace USA. Zvláště ekonomická závislost byla alarmující. V padesátých letech tvořila výše platu Afroameričanů 55 % výše srovnatelného platu Euroameričanů. V roce 1959 činil příjem euroamerické rodiny 5 600 dolarů, zatímco afroamerické rodiny jen 2 900 dolarů. V roce 1965 žilo 43 % Afroameričanů pod hranicí chudoby. Do konce šedesátých let se situace zlepšila, průměrná výše platu Afroameričanů již činila 60 % výše platů Euroameričanů a pod hranicí chudoby nadále žilo již jen 23 % Afroameričanů.
Od sedmdesátých let 20. století Afroameričané zažili silný ekonomický a politický rozvoj. V roce 1989 seDouglas Wilder stal prvním afroamerickýmguvernérem. V roce 1992 seCarol Moseley Braun stala první afroamerickou ženou zvolenou doSenátu USA. V roce 2001 již působilo téměř 500 afroamerickýchstarostů. V roce 2008 byl senátorBarack Obama zvolen prvnímmulatským prezidentem USA, přičemž ho volilo nejméně 95 % afroamerických voličů.[16] V roce 2012 byl Obama znovuzvolen.
Rozložení populace Afroameričanů v USA k roku 2000.
První sčítání lidu USA z roku 1790 ukazuje, že v daném roce bylo na území USA cca 760 000 Afričanů (otroků i svobodných), tvořili tak 19 % tehdejší populace USA. V roce 1860, před občanskou válkou, činil počet Afroameričanů již 4,4 milionu osob, tj. 14 % celkové populace USA. Kolem roku 1900 již populace Afroameričanů činila 8,8 milionu osob.
V roce 1910 žilo 90 % Afroameričanů na jihu USA. Během velké migrace, mezi roku 1916 a 1960, odcestovalo do severních států kolem 6 milionů Afroameričanů. Ovšem po získání občanských práv se trend v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století obrátil a Afroameričané se více stěhovali na jih USA (nová velká migrace). V roce 1990 překročil počet Afroameričanů hranici 30 milionů osob (12 % populace USA). V roce 2010 se populace rozrostla již na 39 milionů osob (12,6 % populace USA).
V roce 2012 žilo v USA 5,3 milionu Afroameričanů s vysokoškolským vzděláním (téměř 19 % Afroameričanů ve věku nad 18 let); 3,5 milionu z nich mělobakalářský titul, 1,3 milionumagisterský titul, 217 000 mělo profesní titul a 224 000 Afroameričanů obdrželodoktorát.[18]
Dle statistických dat z roku 1998, 89 % Afroameričanů ve věku 25 až 29 let mělo dokončenou střední školu. V roce 2013 byla úspěšnost odmaturování pro Afroameričany stanovena na 71 %, nicméně výsledky se v jednotlivých státech velmi lišily.[19]
Od doby získání občanských práv se ekonomická situace Afroameričanů výrazně zlepšila. Od sedmdesátých let 20. století soustavně roste střední třída Afroameričanů. V roce 2010 vlastnilo svůj byt nebo dům 45 % Afroameričanů (nižší míra v porovnání s průměrem USA – 67 %).[20] V roce 2004 se pod hranicí chudoby nacházelo 24 % Afroameričanů (vyšší míra v porovnání s průměrem USA – 12 %).[21] Současně však v roce 2004 Afroameričané zaznamenali třetí nejvyšší příjem dle etnik v USA (po nehispánských běloších aAsiatech). V roce 2000 mělo 25 % Afroameričanů zaměstnání ve skupině tzv.bílých límečků (nižší míra v porovnání s průměrem USA – 33 %).[22]
V roce 2011 se objevila zpráva, která udávala, že 72 % Afroameričanů se narodilo svobodným matkám. V roce 2005 byla míra chudoby u nekompletních afroamerických rodin 39,5 %.[23]
Historicky byla účast Afroameričanů, tehdy coby otroků, v politice nepřípustná. Do roku 1865 neměli otroci status občanů, tedy ani volební právo, a otrokáři je ze strachu ze vzpour udržovali negramotnými. Změna přišla po občanské válce s osvobozením všech otroků. Afroameričané se tehdy rychle zapojili do procesu voleb jak na straně voličů, tak kandidátů (zejména dlouhodobě svobodní Afroameričané). Podporu našli uRepublikánské strany, ke které se připojili kvůli osobnosti prezidentaAbrahama Lincolna, kterého považovali za svého osvoboditele.Demokratická strana byla, zvláště na jihu USA, až do poloviny 20. století silně protiafroamerická a segregační.
Silné voličské zastoupení v jižanských státech neslo své plody. Do politických funkcí bylo na všech úrovních voleno mnoho afroamerických kandidátů Republikánské strany. Pokud jde o nejvyšší federální úroveň, doKongresu USA bylo do roku 1900 zvoleno dvacet afroamerických kandidátů – všichni za Republikány a všichni za státy z jihu USA. Posledním takto zvolenýmposlancem bylGeorge Henry White (ve funkci v letech 1896–1901). Další afroamerický kandidát byl do Kongresu zvolen až po třicetileté odmlce. Prvními a na téměř sto let posledními afroamerickýmisenátory USA byliHiram Rhodes Revels (ve funkci v letech 1870–1871) aBlanche Bruce (1875–1881), oba zvoleni za Republikány a za státMississippi. Politické kariéry a rozvoj Afroameričanů zastavily segregačnízákony Jima Crowa, které jižanské státy postupně zaváděly a zpřísňovaly od roku 1877. V praxi tyto zákony vedle zavedení rasové segregace znemožnily Afroameričanům volit. Státy jihu USA přijímaly opatření proti negramotným voličům, jako čtení voličů z Ústavy USA, vysvětlování pasáží Ústavy, dějepisné a politické testy, poplatky za hlasování, umísťování volebních místností pouze do bělošských čtvrtí apod. Přičemž o pokládání i hodnocení otázek a vymáhání opatření rozhodovali členové zcela bílých volebních komisí. Vedle toho bezpečnostní složky nepodnikaly nic proti zastrašování voličů.
Od poloviny 20. století podporuje většina Afroameričanů (v této otázce reformovanou)Demokratickou stranu, která se s posílením práv menšin zaměřila na prosazování jejich zájmů. Například vevolbách prezidenta z roku 2004 obdržel kandidát Demokratické stranyJohn Kerry hlasy 88 % afroamerických voličů. Afroameričané se k Demokratické straně přimkli zejména za vlády prezidentůJohna F. Kennedyho (ve funkci v letech 1961–1963) aLyndona B. Johnsona (1963–1969), kteří podporovali Hnutí za občanská práva. Nicméně již dříve ve 20. století volili proFranklina D. Roosevelta a jeho ekonomický programNew Deal, který v doběVelké hospodářské krize garantoval práci i pro Afroameričany.
Za Demokraty kandidovala takéCarol Moseley Braun, která byla první Afroameričankou zvolenou do Senátu USA (ve funkci v letech 1993–1999) a prvním zástupcem Afroameričanů zvoleným do této instituce od roku 1977. Demokratickým senátorem byl takémulatBarack Obama (ve funkci v letech 2005–2008). Oba byli zvoleni za státIllinois, stejně jako pozdější senátorRoland Burris. Do roku 2018 bylo v USA zvoleno jen deset afroamerických senátorů. V lavicích Kongresu USA historicky zasedalo celkem 153 Afroameričanů, přičemž 52 z nich bylo v roce 2018 stále ve výkonu funkce. Poslancem s nejvíce funkčními obdobími bylJohn Lewis (zemřel v roce 2020), který zvítězil v sedmnácti volbách a byl poslancem v období let 1987 až 2020. Od roku 1935 do roku 1990 uspěli afroameričtí kandidáti do Kongresu USA pouze za Demokratickou stranu. Od roku 1900 do roku 2018 bylo pouze osm afroamerických poslanců Republikány. Na státní úrovni byli historicky (do roku 2023) zvoleni pouze čtyři Afroameričanéguvernéry států. Prvním bylDouglas Wilder zaVirginii (ve funkci v letech 1990–1994), dále pakDeval Patrick zaMassachusetts (2007–2015),David Paterson zaNew York (2008–2010) aWes Moore zaMaryland (2023–…). Všichni byli zvoleni za Demokratickou stranu.
V roce 2008 bylastřední délka života pro afroamerické muže 70,8 let a pro ženy 77,5 let. V roce 1900, kdy se začala sledovat střední doba života Afroameričanů, byla pro afroamerické muže 32,5 let a pro ženy 33,5 let (o deset let nižší než pro bělošské obyvatele USA).[24]
Afroameričané vykazují větší míruobezity,cukrovky ahypertenze. V roce 2010 bylo obézních 31,6 % afroamerických mužů a 41,2 % žen.[25] Mezi Afroameričany je také vyšší výskytAIDS (48 % ze všech nakažených v USA). Nejčastějším přenosem pro Afroamerické ženy je nechráněný heterosexuální pohlavní styk.[26]
Podle průzkumu společnostiGallup z roku 2016 se 4,6 % Afroameričanů identifikovalo v rámciLGBT komunity.[27]
Přestože Afroameričané tvoří ve Spojených státech jen asi 12 % celkové populace, podíluvězněných mužů afroamerického původu činí 40 % všech vězňů. To je 6,5krát více než u bělochů. Tento fakt může mít různé důvody či jejich kombinaci: Afroameričané páchají více zločinů; jejich zločiny jsou mnohdy trestány delšími pobyty ve vězení; nemají prostředky na kvalitní právní služby nebo mohou být diskriminováni při trestním stíhání a vynášení rozsudků.[28]
Podle těchto údajů, které jsou lehce politicky zneužitelné, pak páchají Afroameričané vícetrestných činů než obyvatelé jiného původu. Tyto statistiky někdy uvádějí pro Afroameričany až sedmkrát větší pravděpodobnost než u lidí jiných ras, že spáchajívraždu (resp. jsou za ni odsouzeni), a osmkrát větší pravděpodobnost, že spáchajíloupež. U mezirasových trestných činů je prý devětatřicetkrát častější spáchání násilného trestného činu černochů proti bělochům než naopak a stošestatřicetkrát častější spáchání loupeže. PublikaceColour of Crime uvádí, že ve Spojených státech je nejlepším ukazatelem úrovně násilné trestné činnosti v určité oblasti procentní zastoupení černošských čihispánských (Hispanics,Latinos) obyvatel na celkové populaci.[29] V letech 2003 až 2009 byli jako pachatelé vražd v New Yorku zjištěni ze 60 % černoši, z 29 % Hispánci, ze 7 % běloši a z 3 % Asiaté.[30] Právě tyto údaje jsou lehce zneužitelné v rasově nenávistných projevech a tvrzeních ze strany politiků, ale také vědců. Tvrzení o silnékorelaci počtu vražd a procenta zastoupení Afromeričanů v jednotlivých státech USA dokládal mj. profesorGlayde Whitney z Floridské státní univerzity, obdivovatel díla Davida Dukea, jednoho z šéfů americké, extrémně rasistické organizace Ku-klux-klan.[31]
Transparent zobrazující pojem "Afroameričané" z roku 1911.
Za dob kolonialismu a otrokářství se v americké angličtině používalo označenínigger (českynegr). Používali ho zejména otrokáři a bílí Američané při označování otroků. Z kontextu lze odvodit, že tímto slovem označovali podle svého názoru méněcennou rasu. Svobodní Afroameričané a abolicionisté proto toto slovo postupně odmítali a (od počátku 19. století) ho nahradili výrazemcolored (barevní). Pojembarevní vznikl z užívání termínupeople of color, který původně označoval rasové míšence. Ve 20. století, po vlně rasového uvědomění, začalo být slovonigger používáno zejména jakorasisticky motivovaná urážka. V USA 21. století je společensky nepřípustné apoliticky nekorektní. Nicméně Afroameričané ho mezi sebou užívají nadále.
Již na začátku 20. století se místo označeníbarevní nebočerní začalo používat slovonegro, které označovalo osoby dle historické typologie ras –negroidní rasa. V 60. a 70. letech upadlo slovonegro následkem akcí Hnutí za občanská práva v nemilost a začala se více používat slovablack aAfro-American (z tohoto slova pochází i českéAfroameričan).
Přibližně od roku 1989 se začalo používat označeníAfrican American, které odkazuje na kořeny etnika.[32] A to podle stejného vzoru, dle kterého vznikly v angličtině tvaryAsian American (asijský Američan),Italian American (Italoameričan) atd. Od začátku 21. století se ovšem výrazAfrican American postupně opouští, jelikož se s ním obyvatelé USA, kteří se nenarodili v Africe, již neidentifikují. Začíná se proto používat spíšeblack Americans (tedy černí Američané). Důvodem je, že se toto etnikum vnímá spíše jako Američané než Afričané.[33] To, že před 400 lety byli jejich předci z Afriky již nevnímají jako své specifikum, jelikož před 400 lety byli všichni Američané z jiných zemí a kontinentů.
Majitelé plantáží, a tím otroků, vzdělávání Afroameričanů buď striktně omezovali, nebo rovnou zakazovali. Důvodem byl strach ze vzpour, které by mohli více vzdělaní a sečtělí Afroameričané vyvolat. Po dlouhou dobu se tak Afroamerická kultura přenášela pouze orálně a omezila se nafolklór a zachování afrických tradic. Důsledkem dlouhodobého uzavření v hranicích orální tradice se afroamerická kultura soustředí narytmiku amluvené slovo, což se odráží například vrapu, prvku hudebního žánruhip-hopu.
Jednou z nejvýznačnějších oblastí rozvoje kultury je afroamerická hudba a žánry jako:Hip hop,R&B,funk,rock and roll,soul,blues,doo-wop,ragtime,bluegrass,jazz agospel. Afroamerická hudba má své kořeny v polyrytmické hudbě afrických etnických skupin. V době otroctví pomáhala hudba přenášet a uchovávat orální historii. Africké vlivy jsou patrné například v přítomnostisynkopy,improvizace,blue note,falzeta amelisma. Prvním hudebním útvarem, který afroameričtí otroci stvořili bylyspirituály, které vznikly úpravou evropskýchchvalozpěvů.
V 19. století se afroamerická hudba začala šířit prostřednictvímminstrel show, za použitíblackface (situace, kdy vystupuje bílá osoba s make-upem jako černoch). Do populární (mainstreamové) hudby ovšem pronikla až ve století dvacátém. S rozvojem rádia a gramofonových desek se zpopularizovaly takové žánry jakoragtime,jazz,blues aswing. Jazz se stal tak populárním, že se dvacátým a třicátým létům 20. století přezdívá „éra Jazzu“. V polovině 20. století se začaly vyvíjet žánry jakoR&B,rock and roll,soul nebodoo-wop, které si ihned získaly posluchačstvo i mezi bílými Američany. V šedesátých letech přibyl žánrfunk ago-go a v sedmdesátých letechhip hop.
Výtvarnému umění se Afroameričané věnovali od dob otroctví. Do 19. století převládala výroba jednoduchých uměleckých předmětů a artefaktů. Nicméně i mezi otroky se objevovali přirozeně nadaní malíři, jako napříkladScipio Moorhead (18. století), dále pak portrétistaJoshua Johnson (přelom 18. a 19. století). Z 19. století se dochovaly uměleckéquilty, které vyráběla otrokyněHarriet Powersová. Z první poloviny 20. století lze připomenout díla umělců, jako byliAaron Douglas,Augusta Savage nebo fotografJames Van Der Zee.Velká hospodářská krize přinesla pracovní příležitosti ve státem financovaných uměleckých projektech, které byly určeny také pro Afroameričany. Stát tak dotoval díla takových umělců jako byliAugusta Savage,Elizabeth Catlett,Lois Mailou Jones,Romare Bearden neboJacob Lawrence. V rámci programů byla také jejich díla vystavována v prestižních muzeích a galeriích. Během padesátých a šedesátých let se ovšem dostali opět do nepřízně většiny a afroamerické umění bylo vytlačeno z hlavního amerického proudu. Do toho se vrátilo v druhé polovině šedesátých let pod hlavičkouBlack Arts Movement (BAM). Několika afroamerickým autorům se díky činnosti hnutí podařilo protlačit do povědomí veřejnosti, mezi nimi například byliCharles White neboJeff Donaldson. Donaldson v téže době založil hnutíAfriCOBRA, které je stále aktivní i dnes. V roce 1976 pořádaloLosangeleské muzeum umění přelomovou výstavu s názvemTwo Centuries of Black American Art.[34] Šlo o první výstavu děl afroamerických umělců, jejímž kurátorem byl Afroameričan –David Driskell. V osmdesátých letech dobyl galerijní svět neoexpresionistaJean-Michel Basquiat. Ze současných umělců lze zmínit například následující:Willie Cole,David Hammons,Eugene J. Martin,Mose Tolliver,Reynold Ruffins,Kerry James Marshall,Kehinde Wiley neboKara Walkerová.
Afroamerická literatura má své kořeny v orální tradici afrických otroků. Dochovaly se tak různé příběhy a bajky. V 18. století se objevili první význační spisovatelé a básníci, jako byliPhillis Wheatleyová aOlaudah Equiano. Tito autoři se velmi často věnovaliotrokářským povídkám.
Již od počátku žití vSeverní Americe Afroameričané přispívali do kulturních a dalších oblastí rozvoje lidské činnosti v USA. Ze Západní Afriky lze vysledovat kultivační metody pro celou řadu plodin, které se dnes používají či pěstují v USA, například:povijnice batátová,podzemnice olejná,ibiškovec jedlý,čirok,vodní meloun,indigo nebobavlna. Nejslavnější osobností v tomto ohledu jeGeorge Washington Carver, který vytvořil 300 produktů z podzemnice olejné nebo 118 produktů z povijnice batátové. Afroameričané vynalezli také mnoho vylepšení, k roku 1913 bylo zdokumentováno 1000 patentů, které si podali Afroameričané. Jedním z nejslavnějších vynálezců bylJan Ernst Matzeliger, který vynalezl stroj na výrobu obuvi. Dalším je napříkladGranville Woods, který si nechal patentovat 35 vylepšení elektronických systémů železnic. Nebo takéGarrett A. Morgan, vynálezceplynové masky, aFrederick McKinley Jones, který vylepšil chladicí mechanismus a umožnil tak delší transport potravin. Za zmínku jistě stojí takéLloyd Quarterman,J. Ernest Wilkins Jr. neboSamuel P. Massie, kteří s dalšími Afroameričany pracovali naprojektu Manhattan a měli významné přínosy ve svých oborech. Z dalších osobností lze zmínitGuiona Bluforda, který byl prvním afroamerickým astronautem, neboFredericka D. Gregoryhoa, astronauta, inovátora kokpitů a pozdějšího člena vedeníNASA.
"Wade in the water." Pohlednice zobrazující pokřtění v řece ve městě New Bern,Severní Karolína, kolem r. 1900.
V otázce náboženství vyznává většina Afroameričanůprotestantismus (nejvícebaptismus, dálemetodismus apentekostalismus). Protestantismus vyznává dohromady cca 78 % Afroameričanů. Dalších 5 % Afroameričanů je členemkatolické církve. Dále 1 % Afroameričanů vyznává učeníSvědků Jehovových (celkem tvoří 22 % ze všech v USA) a další 1 % vyznáváislám (celkem 25 % ze všech muslimů v USA). 13 % Afroameričanů je bez vyznání.
Na baptismus a metodismus byli Afroameričané obraceni od konce 18. století činností misionářů na jihu USA běhemprvního velkého probuzení. Tyto církve se obracely na otroky s učením o rovnosti všech lidí a v rámci své činnosti některé vzdělávaly v četběBible a umožňovaly jim kázat ve vlastních kostelech. Jedním z takových kazatelů byl během 19. století například otrokNat Turner, který později vedl povstání otroků. Jižanské státy tehdy reagovaly vydáváním zákonů zakazujících vzdělávání otroků a jejich křtění. V téže době vznikaly na jihu první afroamerické baptistické sbory. V roce 1777 se z nich utvořilaPrvní africká baptistická církev se sídlem vSavannah ve státěGeorgie. První nezávislá denominace založená Afroameričany bylaAfrická metodistická episkopální církev (AME), kterou v roce 1816 založil veFiladelfii reverendRichard Allen, který se rovněž stal jejím prvnímbiskupem. Cílem církve bylo bojovat proti otroctví a rasismu, stejně jako vzdělávat Afroameričany (zakládat první školy). Na počátku 19. století probíhala masivní misijní činnost známá pod názvemdruhé velké probuzení.
Jen 1 % Afroameričanů vyznáváislám (většinouSunnitský islám), přičemž ale tvoří 25 %muslimů v USA. Historicky bylo 15 až 30 % otroků dovezených z Afriky muslimů. Nicméně většina z nich byla nuceně obracena na křesťanství. K islámu se Afroameričané začali vracet ve 20. století pod vlivem černošských nacionalistů. Jedno z učení například říkalo, že Afroameričané jsou potomkyMaurů a tím pádem muslimy. Křesťanství pak bylo vyobrazeno jako víra otrokářů, kteří odňali Afroameričanům víru jejich předků. Ve třicátých letech 20. století byla založena organizaceNation of Islam, která měla do roku 1963 nejméně 20 000 následovníků. Význačnými členy této organizace byli napříkladMalcolm X neboMuhammad Ali. V téže době se mezi Afroameričany rozšířilo také učeníAhmadíja.
↑BUREAU, U. S. Census. American FactFinder - Results.factfinder.census.gov [online]. [cit. 2019-01-22].Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-10-19. (anglicky)
↑KUSOW, Abdi M. African Immigrants in the United States: Implications for Affirmative Action.Iowa State University. 1. 1. 2014, roč. 2014, čís. 1.Dostupné online.
↑YORK, Paul Harris New. How the end of slavery led to starvation and death for millions of black Americans.The Observer. 2012-06-16.Dostupné online [cit. 2019-01-22].ISSN0029-7712. (anglicky)
↑ The First Black Americans - US News and World Report.web.archive.org [online]. 2011-02-02 [cit. 2019-01-22].Dostupné v archivu pořízeném z originálu.
↑ Sanctuary in the Spanish Empire: An African American officer earns freedom in Florida (U.S. National Park Service).www.nps.gov [online]. [cit. 2019-01-22].Dostupné online. (anglicky)
↑BANKS, Taunya. Dangerous Woman: Elizabeth Key's Freedom Suit - Subjecthood and Racialized Identity in Seventheenth Century Colonial Virginia.Faculty Scholarship. 2008-01-01.Dostupné online [cit. 2019-01-22].
↑ Ending Slavery in the District of Columbia | emancipation.emancipation.dc.gov [online]. [cit. 2019-01-22].Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-11-19.
↑ Scots to Colonial North Carolina Before 1775.web.archive.org [online]. 2012-02-19 [cit. 2019-01-22].Dostupné v archivu pořízeném z originálu.
↑NAIR, P. Sukumar.Human Rights In A Changing World. [s.l.]: Gyan Publishing House 392 s.Dostupné online.ISBN9788178359014. (anglicky) Google-Books-ID: ah6r7ZuM15AC.
↑ The History of Jim Crow.web.archive.org [online]. 2002-06-14 [cit. 2019-01-22].Dostupné v archivu pořízeném z originálu.
↑ History Of Federal Voting Rights Laws.www.justice.gov [online]. 2015-08-06 [cit. 2019-01-22].Dostupné online. (anglicky)
↑ Exit polls: Obama wins big among young, minority voters - CNN.com.edition.cnn.com [online]. [cit. 2019-01-22].Dostupné online.
↑CONTRIBUTOR, A. B. S.Atlanta Black Star [online]. 2014-01-03 [cit. 2019-01-22].Dostupné online. (anglicky)
↑The Journal of Blacks in Higher Education [online]. 2013-02-01 [cit. 2019-01-22].Dostupné online.
↑BIDWELL, Allie. Racial Gaps in High School Graduation Rates Are Closing.U.S. News [online]. 16. 3. 2015 [cit. 2019-01-22].Dostupné online.
↑ Homeownership Rates by Race and Ethnicity of Householder.InfoPlease [online]. [cit. 2019-01-22].Dostupné online. (anglicky)
↑DENAVAS-WAL, Carmen. Income, Poverty, and Health Insurance Coverage in the United States: 2004.www.census.gov [online]. United States Census Bureau [cit. 2019-01-22].Dostupné online.
↑FRONCZEK, Peter. Occupations: 2000.www.census.gov [online]. United States Census Bureau [cit. 2019-01-22].Dostupné online.
↑ Walter Williams.web.archive.org [online]. 2017-05-25 [cit. 2019-01-22].Dostupné v archivu pořízeném z originálu.
↑ Life expectancy gap narrows between blacks, whites - latimes.web.archive.org [online]. 2017-08-26 [cit. 2019-01-22].Dostupné v archivu pořízeném z originálu.
↑ CDC 2012. Summary Health Statistics for U.S. Adults: 2010, p. 107.www.cdc.gov [online]. [cit. 2019-01-22].Dostupné online.
↑FOUNDATION, From Henry J. Kaiser Family. Kaiser Daily HIV/AIDS Report Summarizes Opinion Pieces on U.S. AIDS Epidemic.TheBody.com [online]. [cit. 2019-01-22].Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-09-17.
↑INC, Gallup. In U.S., More Adults Identifying as LGBT.Gallup.com [online]. [cit. 2019-01-22].Dostupné online. (anglicky)
↑MARTIN, Ben L. From Negro to Black to African American: The Power of Names and Naming.Political Science Quarterly. 1991, roč. 106, čís. 1, s. 83–107.Dostupné online [cit. 2019-03-10].ISSN0032-3195.doi:10.2307/2152175.
↑ Black American or African-American?.Psychology Today [online]. [cit. 2019-03-10].Dostupné online. (anglicky)
↑ Two Centuries of Black American Art.LACMA [online]. [cit. 2021-02-18].Dostupné online. (anglicky)
BANKSTON, Carl L.African American history. Pasadena, Calif: Salem Press, 2006.Dostupné online. (anglicky)
BERLIN, Ira.Many thousands gone : the first two centuries of slavery in North America. Cambridge: Belknap Press of Harvard University Press, 1998.Dostupné online.ISBN0674810929. S. 497. (anglicky)
HAGGARD, Dixie Ray.African Americans in the Nineteenth Century : People and Perspectives. Santa Barbara: ABC-CLIO, 2010. (anglicky)
HARDING, Vincent; KELLEY, Robin; EARL, Lewis.We changed the world : African Americans, 1945-1970. New York: Oxford University Press, 1997.Dostupné online.ISBN0195087968. S. 190. (anglicky)
STINGL, Miloslav; PAČES, Petr.Černí bohové Ameriky : kapitoly o kultuře a dějinách Afroameričanů Latinské Ameriky a karibské oblasti. Praha: Svoboda, 1992.ISBN80-205-0200-9. S. 183.
.jpg)
