V 53 afrických státech žije přes 1,5 miliardy obyvatel (2024)[3], což činí 19,4 % celkové populaceZemě.[4] Populace je zde nejmladší mezi všemi kontinenty,[5][6] střední věk v roce 2012 byl 19,7 roku, kdežto celosvětový medián byl 30,4 roku.[7] Podle velikosti území je největší zemí tohoto světadílu Alžírsko, podle počtu obyvatel Nigérie. Střední východní Afrika je široce přijímána jako místo původulidí avelkých lidoopů, o čemž svědčí objevy nejranějších hominidů a jejich předků, které jsou datovány do doby před sedmi milióny let a zahrnují druhy rodůAustralopithecus,Homo habilis(člověk zručný),Homo ergaster (člověk dělný) aHomo rudolfensis (člověk východoafrický), spolu s nejstaršími nálezy moderního člověka (Homo sapiens) nalezenými vEtiopii, které jsou z doby před 200 000 lety.[8]
Etymologie
Název kontinentu pochází od starýchŘímanů, kteří používali pro severní část kontinentu, zhruba odpovídající dnešnímuTunisku, jménoAfrica terra („země Aferů“). Původ jména je ale neznámý a existuje řada teorií, jak latinské jménoAfri (v jednotném čísleAfer) vzniklo.[9][10]
Biblické město (teorie podle Roberta R. Stieglitze).[13]
Geografie
Poloha a rozloha
Fyzická mapa Afriky
Afrika je svou plochou 30 368 000 km² třetí největšísvětadíl. Druhý největší (poAsii) by byl v případě rozdělení Ameriky na dva kontinenty,Severní aJižní Ameriku. Světadíl jako jediný na světě leží na severní, jižní, západní i východní polokouli současně. Převážná část však leží na polokouli východní.
Většina kontinentu leží naafrické litosférické desce, pouze menší východní část na somálské litosférické desce. Povrch obou desek se výrazně liší; na africké se nachází převážně tabule obklopené pánvemi, kdežto na pohyblivější somálské desce je povrch hornatý, s množstvím sopek. Nejvyšším horským masívem je sopkaKilimandžáro (5895 m n. m.). Hranici mezi deskami tvoří středoafrická příkopová propadlina a v ní jezeraMalawi aTanganika.
Afrika je světadíl s nejvyššími průměrnými teplotami. VLibyi byl v roce 1922 údajně naměřen teplotní rekord, když byla zaznamenána teplota 58 °C, ale v roce 2013 byl tento rekord zpochybněn.[17]
Povrch kontinentu tvoří ze 60 % pouště a suché oblasti. V subsaharské Africe nastává každoročně v srpnuobdobí dešťů, které v některých částech přetrvává až do března. Sníh se na africkém území vyskytuje pouze na vrcholcích hor, pravidelně sněží jen napohoří Atlas.
Afrika se může pochlubit největší kombinací hustoty a „rozmezím volnosti“ populací volně žijících živočichů, a také rozmanitostí divokých populací po otevřených pláních se pohybujících velkých masožravců (jako jsoulvi,hyeny agepardi) i býložravců (napříkladbuvoli,sloni,velbloudi ažirafy). Je také domovem zvířatdžungle –hadů,primátů a vodních živočichů, jako jsoukrokodýli aobojživelníci. V historii se na tomto kontinentu nacházely největší počty druhůmegafauny, neboť byly nejméně postiženyvymíráním v pleistocénu.
Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Afriky.
Pravěk (2 000 000 – 5 000 let př. n. l.)
Expanze druhuHomo sapiens (červeně), který se vyvinul před 260 000–350 000 lety v AfriceSkalní malby vTassili z obdobíneolitu, které ukazují tuto oblast Sahary v době, kdy zde panovalo vlhčí klima
Afrika je nejstarším obydleným územím na Zemi a všeobecně se má za to, že lidský druh se vyvinul na území dnešního afrického kontinentu. Před 30 miliony let žil v oblasti dnešníhoegyptského městaFajjúm předek člověka pojmenovanýAegyptopithecus. Zhruba před 6–8 miliony let se na území Afriky oddělila vývojová větev moderníchšimpanzů(Panina) alidí(Hominina).[22] Mezi první příslušníky samostatné lidské vývojové linie po oddělení od předků šimpanzů by mohly patřit rodySahelanthropus,Orrorin aArdipithecus, nalézané v Čadu, Keni a Etiopii.[23]
Před 4,2–1,3 miliony let pak obývaly východní, střední i jižní Afriku různé druhy roduAustralopithecus a zhruba před 2,5 miliony let se objevili i první zástupci roduHomo.[24]
Prvními typy byly prvotní formyHomo habilis (člověk zručný) aHomo rudolfensis (člověk východoafrický), kteří byli předky druhuHomo ergaster (člověk zručný), jež se začal objevovat v období 1,8 milionu let př. n. l. Tento druh již používal oheň a pěstní klín. Na území dnešníKeni aTanzanie se nalezly pozůstatky druhůHomo erectus (člověk vzpřímený) aHomo heidelbergensis (člověk heidelberský). Archaický homininHomo naledi žil před 300 000 v Africe vedle prvních moderních lidí druhuHomo sapiens.[25] Nálezy druhuHomo sapiens (člověk moudrý), které byly objeveny po celém kontinentu, vykazují rysy typické pro budoucí typ afrického pravěkého člověka.[26]
Nejstarší nalezené africké jeskynní malby sahají do období 50 000 let př. n. l. Důkazy o výrobě nástrojů naznačují, že je afričtí pravěcí lidé vyráběli již v období 38 000–26 000 let př. n. l.Neolit započal v období 8 000 let př. n. l., v něm je již užívána mikrolitickáindustrie (pomongwaská, nachikufanská a další kultury). Hlavní rozkvět měla industrie v údolí Nilu, v dnešní západníNigérii a v pralesích dnešníhoKamerunu. V téže době si severoafrické kultury osvojily hrnčířství a chov dobytka, a přešly k zemědělství. O tisíc let později se neolitická revoluce začala šířit také do subsaharské Afriky. Hlavními plodinami tehdy bylyčirok aproso.[27]
V období 6 000 let př. n. l. je možné začít mluvit o odlišných lidských typech:
sansko-khoinský, který žil ve stepích jižní a východní Afriky,
V období 5 000 let př. n. l. se z Asie rozšířil chov koz a ovcí a začala vznikat první stálá sídla, jakoFajjúm. S blížícím se přelomem našeho letopočtu začali Afričané užívat železo. Od 1. do 3. století n. l. již probíhaladoba železná.[28]
Ve starověku se civilizace rozvíjely především na území severní Afriky a byly výrazně propojeny sestarověkým Orientem. To platilo především pro říše v Núbii (městaMeroe,Napata,Kerma) a prostarověký Egypt. Nejmocnější říší byl Egypt, který existoval s proměnlivým vlivem na tehdejší civilizace od období 3300 př. n. l. až do roku 343 př. n. l. Egypt byl první africkou státní formou – jeho základy byly položeny na územíHorního Egypta, vCenejském království, které později dobylo územíDolního Egypta a vytvořilo tak ucelený státní útvar.[29] Ve 3. tisíciletí př. n. l. navázal Egypt obchodní spojení s východoafrickou zemíPunt.
V 7. století před naším letopočtem, během obdobířecké kolonizace, vznikly na území severní Afriky kolonie, napříkladNaukratis,Kyréna neboApollonia. Tyto kolonie daly vzniknout oblastiKyrenaika, což je část dnešní Libye. V severozápadní části Afriky vznikaly městské státyFéničanů, kupříkladuKartágo. Pozdější civilizací bylo i východoafrickéAksumské království, které jako první africký stát ve čtvrtém století našeho letopočtu přijalokřesťanství.[30] V 6. století n. l. křesťanství přijala i etnika žijící v Núbii (koptové a etiopové) a jejich víra dala vzniknoutkoptské aetiopské církvi.[31]
Od roku 146 př. n. l. byla území Egypta a přímořské severní Afriky (berberské královstvíNumidie,Kartágo či území kmeneLibu) postupně dobytaŘímany a vznikla římskáprovincie Afrika. Roku 439 zde založili království germánštíVandalové. V šestém století našeho letopočtu se toto území stalo provinciíByzantské říše a v 7. století důsledkemislámské expanze provinciíArabské říše. Zatímco Egypt byl Araby dobyt již roku 641,Maghreb až kolem roku 690.[32]
Na územíSahelu vznikla městaTichit (Dhar Tichitt) aWalata jako zakládající centra obchodnítranssaharské cesty. Město Tichit bylo ve 4. stol. n. l. začleněno doGhanské říše. Okolo roku 300 př. n. l. došlo k založení další zastávky transsaharské stezky, městaDjenné.
Subsaharské území bylo v tomto období civilizačně méně rozvinuté a místní státní útvary začaly vznikat až od devátého století našeho letopočtu. Zpracováníželeza, které bylo v severní Africe známo již před naším letopočtem, se v subsaharské Africe rozšířilo až v období mezi prvním a pátým stoletím našeho letopočtu. Ve starověku také začala migraceprotobantuů a pozdějiBantuů na území západní a jižní Afriky.[33]
V období od zhruba 500 n. l. do 1500 n. l. lze mluvit o samostatném vývoji Afriky či o africkém středověku. V severní Africe se reformovaly staré říše a ve 12. století vzniklo napříkladEtiopské císařství. V 7. století došlo k masivní arabské migraci do severní Afriky, která pokračovala mezi 7. a 9. stoletím jižně podél Rudého moře. Důsledkem islámské expanze došlo v Egyptě a Núbii k rychlé arabizaci, ale jen k pozvolnéislamizaci. V Maghrebu byl postup Arabů pomalejší a docházelo zde naopak k rychlé islamizaci, ale pomalé arabizaci. Berbeři dlouho odmítali arabskou nadvládu a v 11. století dynastieAlmorávidů zcela ovládla západní část severní Afriky (dnešní Maroko a jih Španělska). Po nich nastoupily další berberské dynastie,Almohadové,Marínovci aVattásovci. Arabové se v této oblasti dostali k moci až v 16. století s nástupem dynastieSaadů (po nich již nastoupiliAlawité, kteří vládnou Maroku dodnes). Od 10. století se ze západu severní Afriky (hlavním městem byloMahdia, ležící v dnešním Tunisku) rozpínal arabskýFátimovský chalífát (vyznávající učeníIsmá'ílíja), který postupně ovládl severní Afriku,Levantu aHidžáz. Ve 12. století se nadvlády nad severní Afrikou znovu chopili blízkovýchodní Arabové pod vedenímkurdské dynastieAjjúbovců a ve třináctém století byl ustavenMamlúcký sultanát.[34] Mezi 13. a 14. století proběhla druhá vlna arabské migrace, tentokrát na území dnešních státůSúdán aČad.[35] V 15. a 16. století severní Afriku dobyliOsmané.
V této historické etapě vznikla na území subsaharské Afriky celá řada nových státních útvarů. Epicentra zrodů států v subsaharské Africe lze seřadit do pěti oblastí:[36]
v jižní Africe bylo prvním státemkrálovství Mapungubwe, které existovalo mezi 11. a 12. stoletím. Po jeho pádu v regionu dominovalo královstvíVelké Zimbabwe
Zulové útočí na kolonubúrských osadníků vNataluZávod o Afriku. Porovnání politické mapy z roku 1880 s rokem 1913.
Zatímco severní Afrika byla Evropanům známa již od starověku, objevování subsaharské Afriky začalo až v 15. století v tzv.Věku zámořských objevů. Evropané se soustředili především na vytváření přístavů a obchodních stanic v přímořských částech Afriky. Objevování vnitrozemí bylo v této době ponechánoarabským obchodníkům s otroky. Historici odhadují, že arabský obchod s otroky znamenal odvlečení až 18 milionů Afričanů z území navazujících na transsaharskou cestu. Evropané do vnitrozemí pronikli až v 19. století, nicméně do obchodování s otroky se zapojili již v období raného novověku. Podle odhadů v období 15. až 19. století Evropané zajali a přes Atlantik odvezli mezi 7 a 12 miliony Afričanů. Cílovou destinací byly hlavněKaribik a územíUSA. Na obchodu s otroky participovaly lokální království (např.Dahomejské království neboříše Oyo, které měly na otroctví postavené své hospodářství). Nicméně zájem o nové otroky v 19. století již upadal a obchod s nimi přestával být výnosný. Tomu dopomohly i nové zákony zakazující otroctví (například veSpojeném království v roce 1833 s výjimkami a roku 1843 zcela, v USA roku 1863). Do poloviny 19. století bylo Evropany iniciováno a podepsáno padesát dohod s lokálními africkými vládci o zákazu obchodování s otroky. VMauritánii, kde bylo otroctví zrušeno v roce 1981, žije stále (v roce 2020) v otroctví až 600 tisíc lidí.[37]
Africké státy tím přešly plně do správy evropských mocností, které do území nasadily vlastní správce, úředníky a vojáky. V koloniích zaváděly své úřední jazyky, měny, místní názvy a zvyky. Většinu kvalifikované práce mohli vykonávat jen Evropané, kteří se rovněž stali vlastníky většiny půdy a přírodních zdrojů. Ekonomiky kolonií navázaly výhradně na své vlastní trhy. Na dříve pestře rozdělených kmenových a etnických celcích vznikaly ohromné koloniální správní celky (vizbelgické,britské,francouzské,německé,italské,španělské neboportugalské kolonie).
Moderní dějiny
Proces africké dekolonizace v letech.Mapa ozbrojených konfliktů v Africe v letech 1980–1996 dle jejich intenzity.
Od začátku 20. století probíhal proces dekolonizace. V roce 1910 získala, jako první koloniální stát, jistou podobu nezávislostiJihoafrická unie. Do roku 1961 však zůstávala britskýmdominiem. V roce 1961 byla vyhlášenaJihoafrická republika (JAR) a byla potvrzena její plná nezávislost na Spojeném království. Nicméně již od roku 1948 v JAR platil rasově-segregační režimapartheidu, který původní obyvatelstvo uzavíral ve vyhrazeném území tzv.bantustanů a nepřiznával jim stejná politická práva jako evropskému obyvatelstvu země. Režim padl až v roce 1994.
V získávání nezávislosti následovaly:Egyptské království (1922) aKyrenaika (1949). První tři státy byly původně koloniemi Spojeného království, které se kolonií začalo zříkat nejdříve. V 50. letech 20. století získaly nezávislost ještěLibyjské království (1951),Súdán (1956),Tunisko (1956),Maroko (1956–1958),Ghana (1957) aGuinea (1958). Nejvíce států získalo nezávislost roku 1960 (Rok Afriky), kdy získalo nezávislost dalších 14 států. V 60. letech se tedy svých nároků musely vzdát i ostatní koloniální velmoci. Nejdéle si své kolonie drželo Portugalsko, a to až do 70. let, kdy se jich neochotně vzdalo až po krvavých válkách.
Od 50. let 20. století se nespokojené nálady v podmaněných státech i v důsledku oslabení evropských mocností podruhé světové válce obrátily v řadu bojů za nezávislost. Mnoho z nich se proměnilo do regulérních válek, napříkladpovstání Mau Mau vKeni (1952–1960),Alžírská válka (1954–1962),portugalská koloniální válka,angolská válka za nezávislost (1961–1974),válka za nezávislost Namibie (1966–1990) a další. Války obvykle vedly k vyhlášení nezávislosti a k nedemokratickým režimům afrického nacionalismu. V logice bipolárního světastudené války se nové režimy musely přimknout k jedné z velmocí, keSpojeným státům americkým neboSovětskému svazu. Vzhledem k nenávisti k bývalým kolonizátorům ze západní Evropy nové režimy raději volily ekonomickou a vojenskou spolupráci se SSSR podmíněnou přechodem ksocialismu. Úpadek SSSR v 80. letech 20. století vedl – často tytéž vládce, kteří dříve hlásali socialismus – k příklonu k západním státům a k navázání obchodních styků se západními investory.[38]
Kvůli rozvráceným ekonomikám odstřiženým od evropských trhů, odlivu kvalifikovaných pracovníků, svárům mezi různorodými etniky uzavřenými v koloniálních hranicích a dalším problémům se dekolonizované země často propadaly do ozbrojených konfliktů a občanských válek. Šlo např. o následující konflikty, které nezřídka vypukly ihned po ukončení válek za nezávislost:
Mezi lety 2010 až 2012 otřásla arabskou severní Afrikou vlna protestů, povstání a revolucí zvanáArabské jaro. Politické otřesy v regionu vedly k odstoupení či svržení hlav států v Egyptě, Libyi a Tunisku. V Libyi vzápětí vypuklaobčanská válka (2011), která vedla k pádu dosavadního režimuMuammara Kaddáfího, a následně dalšíobčanská válka (2014–současnost) mezi čtyřmi stranami soupeřícími o moc.
Od roku 2020 probíhá vlna vojenských převratů ve frankofonních zemích Afriky (zejména v pásuSahelu). K převratům došlo vGuineji,Mali, Súdánu, Čadu, Burkina Fasu,Nigeru a Gabonu. Někteří analytici dávali vinu za převraty tzv. politiceFrancafrique, tj. jistému neokoloniálnímu chování Francie ve svých bývalých koloniích. Dle této teorie vyvíjela Francie snahy o vojenskou a ekonomickou podporu vládců, kteří zajišťovali vliv a zájmy Francie v tamních zemích, a to bez ohledu na zájmy obyvatel.[39][40] Jiní ukazovali na destabilizaci regionu způsobenou Ruskem prostřednictvímWagnerovy skupiny. Ta operuje v celé řadě afrických zemí, například ve Středoafrické republice, Mali, Nigeru nebo v Súdánu.[41]
Demografie
Africké ženy mají v průměru více než 5 dětí
Africká populace se zvýšila z 229 milionů v roce 1950 na 630 milionů v roce 1990,[42] a na více než 1,1 miliardy v roce 2013.[43] Odhady mluví o budoucím nárůstu populace v Africe, kdy by v roce 2050 měla mít 2,4 miliardy a v roce 2100 až 4,18 miliardy obyvatel.[43][44] Populační růst by měl probíhat především v zemích subsaharské Afriky. Při současném trendu by sestřední délka života měla ze současných 59 let posunout na 70 let v roce 2050.[43] Afrika tak má velmi mladou populaci. Každoročně zde rodí 16 milionů mladistvých matek (ve věku 15 až 19 let) a obdobnému počtu dívek je zde odepřeno školní vzdělávání.[45] Současně aktuální průměr počtu dětí je v Africe 5,2 na jednu matku (oproti 1,6 v Evropě).[44] Pouze 56 % obyvatel je v tzv. produktivním věku.[43]
Obyvatelstvo Afriky tvoří převážně černoši.Zimbabwe aJihoafrická republika si udržují malé, ale významné menšiny bělochů a Asiatů. Státy v severní Africe mají arabské většiny.
Afrika je domovem celé škály různých náboženských skupin.Křesťanství aislám jsou výrazně zastoupeny v mnoha zemích, zatímco další země si udržují regionálně jedinečné kmenové zvyky a obyčeje.
Mluvčíbantuských jazyků (Bantuové) dominují v jižní, centrální a jihovýchodní Africe. Ve starověku migrovali ze své původní domoviny v západní Africe a rozšířili se takřka po celé subsaharské Africe. V části východní Afriky žijí mluvčínilských jazyků. Na východě, v oblasti Svahilského pobřeží, žijí mluvčísvahilštiny a roztroušeně také zbylí domorodí obyvatelé jižní Afriky,Křováci (Khoisan) aPygmejové. V jihozápadní Africe žijíKhoikhoiové.
Obyvatelé severní Afriky se skládají ze tří hlavních domorodých skupin:Berbeři na severozápadě,Egypťané na severovýchodě a mluvčí nilosaharských jazyků na východě. V sedmém století do oblasti přišliArabové a rozšířili zdearabštinu aislám. Ve starověku zde pobývali iFéničané,Hyksósové,Alani,Řekové,Římané aVandalové. Berbeři dnes žijí především v Maroku a Alžírsku. Kočovný kmen berberůTuaregové žije v severních oblastech Sahary.
Předdekolonizací, která začala v 60. letech 20. století, žilo v Africe mnohoEvropanů. Nicméně během 60. až 80. let, poté, co africké země získaly nezávislost, jich řada odcestovala zpět do Evropy (například sto tisíc Evropanů z Belgického Konga v roce 1960, v roce 1962 milion tzv.Černých noh, tedy evropských obyvatel Alžírska, nebo v roce 1975 přibližně půl milionuPortugalců zAngoly aMosambiku). Aktuálně žije v Africe pět milionů bílých obyvatel s evropskými kořeny, z toho 4,6 milionu vJAR. VNamibii, bývalé německé kolonii, žije stále německá menšina.[46]
Od dob evropské kolonizace Afriky zde žijí i Asiaté, především obyvateléindického subkontinentu, kteří byli dovezeni do britských kolonií.
Jazyky
Mapa ukazující rozložení jazykových rodin v Africe
Nejpřesnější odhady hovoří o přibližně tisíci jazyků na území Afriky. Hlavní rodiny jazyků jsou čtyři:
Nigerokonžské jazyky, kterými mluví asi 350 milionů lidí, jsou rodinou pokrývající velkou částsubsaharské Afriky. Jde pravděpodobně o největší jazykovou rodinu světa, co do počtu jazyků.
Kojsanské jazyky obsahují asi 15 jazyků, kterými mluví v jižní Africe přibližně 360 000 lidí. Mnoho těchto jazyků je ohroženo. Lidé z kmenůKojkojnů aSanů jsou považováni za původní obyvatele těchto částí Afriky.
Křesťanství proniklo do Afriky vestarověku a rychle se stalo dominantním vyznáním vSeverní Africe v oblastech pod vlivemřímské říše. Severní Afrika tehdy byla jednou z klíčových částí křesťanské civilizace, mimo jiné z ní vzešli minimálně třipapežové a třiučitelé církve.
V7. století pronikl do těchto oblastí islám, jehož vyznavači Severní Afriku postupně dobyli a podrobili si původní, převážně křesťanskou populaci. Ta pak slábla, zatímco islám sílil. Do dnešních dnů se ve významné míře dochovala především vEgyptě a na severovýchodě Afriky (Etiopie). Křesťanství se dočkalo nové éry rozmachu za koloniální a postkoloniální éry, kdy jemisionáři šířili v jižní, centrální a částečně i ve východní Africe. Tradiční náboženství dominují především na ostrovech (Madagaskar, Mauricius), ale i v zemích jako Togo nebo Tanzanie.
Kultura
Podrobnější informace naleznete v článku Africká hudba.
Africká kultura je rozmanitá a pestrá, což je dáno různorodostí etnik žijících v Africe. Současná africká kultura je ovlivněna vnitřními i vnějšími vlivy. Afrika má dlouhou tradici, která sahá hluboko do starověku, ve výrobě uměleckých předmětů. Jako každá jiná, i africká kultura si vytvořila řadu mýtů a pověstí a také svůjfolklór.
V africké kinematografii existují významné regionální rozdíly. Z celosvětového hlediska je význačným hráčemNigérie se svýmNollywoodem, který je co do objemu produkce druhým největším producentem filmů na světě. Mezi nejznámější africké režiséry patříoscarem oceněnýGavin Hood (Jihoafrická republika), na oscara nominovanáKaouther Ben Hania (Tunisko) nebo na oscara nominovanýAbderrahmane Sissako (Mauritánie).
Ve světě výtvarného umění je pravděpodobně nejúspěšnější africkou malířkouJulie Mehretuová (původem zEtiopie, ale od dětství žije v USA), jejíž obraz se vydražil za devět milionů amerických dolarů. Další úspěšnou malířkou jeNjideka Akunyili Crosby (narozená vNigérie, ale v šestnácti letech se přestěhovala do USA). Významným malířem byl takéBen Enwonwu (Nigérie) nebo sochař El Anatsui (narozen vGhaně, působící v Nigérii). Díla všech zmíněných se draží za milionové částky.[47]
Práva leseb, gayů, bisexuálů a transsexuálů (LGBT) v Africe jsou v porovnání se zbytkem světa velmi omezená. Podle odhadu Mezinárodní gay a lesbické asociace z roku 2008 byl stejnopohlavní styk trestný ve 38 afrických zemích, zatímco ve zbývajících 13 byl buď legální, nebo se o něm tamní zákony nezmiňují.
Dobrovolná stejnopohlavní sexuální aktivita nebyla nikdy kriminalizována v Burkině Faso, Středoafrické republice, Čadu, Republice Kongo, Pobřeží slonoviny, Demokratické republice Kongo, Gabonu, Madagaskaru, Mali, Nigeru a Rwandě.
V Mauritánii, Súdánu a severní Nigérii je za stejnopohlavní styk teoreticky stanoven trest smrti. V Ugandě, Tanzanii a Sieře Leoně hrozí za homosexuální styk doživotní vězení.
Johannesburg je ekonomickým centrem Jihoafrické republiky
Hospodářský přehled
Afrika byla tradičně nejméně ekonomicky rozvinutý obydlený kontinent.[48] Zpráva o vývoji lidstvaOSN z roku2003, která celkově monitoruje 175 zemí, uváděla, že pozice od 151. místa (Gambie) do 175. (Sierra Leone) byly všechny obsazeny africkými státy.
PodleMezinárodního měnového fondu dle měřítkaHDP v roce 2023 představovala Afrika pouze 3 % světového HDP. Co do regionu byla méně výkonná jenOceánie s 1,9% podílem na světovém HDP. Nejvíce se na HDP Afriky podílí Egypt (13,9 %), Nigérie (13,6 %), Jihoafrická republika (13,3 %), Alžírsko (7,8 %) a Etiopie (5,5 %).[49]
Počátky této ekonomické situace jsou spatřovány v kolonialismu a byly dále podpořeny například korupcí a despotismem. Zatímco země jakoČína, nyní iIndie a takéLatinská Amerika zaznamenaly rychlý rozvoj, Afrika zůstává pozadu v zahraničním obchodě, v investicích, i v růstukapitálu. To má mnoho důsledků – nízkou životní úroveň, násilí a politickou nestabilitu, což jsou zároveň i faktory dále prohlubující chudobu Afriky.
Největší ekonomický úspěch zaznamenalyBotswana aJihoafrická republika, které se rozvinuly tak, že mají vlastní kurz měny (Jihoafrická republika od roku 1961, Botswana od roku 1976). To je způsobeno jak množstvím jejich surovinového přírodního bohatství (jsou hlavními producenty zlata a diamantů), tak i dobře zavedeným právním systémem. Jihoafrická republika má také přístup ke kapitálu, trhům a technologiím.
Nigérie leží na jednom z největších nalezišť ropy na světě a má nejpočetnější populaci ze všech afrických států. V současné době má také jednu z nejrychleji rostoucích ekonomik na světě. Díky rapidnímu vzestupu ekonomiky, spolu s opatřeními proti korupci, by mohla být brzy zařazena mezi „ekonomické tygry“. Velký boom ekonomik zaznamenaly na začátku 21. století Nigérie a Egypt.
I vzhledem k faktu, že co do demografie obyvatel je Afrika „nejmladší“ kontinent, který má 40 % obyvatel mladších 15 let věku a kde je mediánový věk kolem 20 let věku (k roku 2021), je Afrika závislá napřímých zahraničních investicích, které tvoří desetitisíce nových pracovních míst.[50] Právě otevření se přílivu zahraničních investic umožňuje rozvoj africké infrastruktury. Vzmach nastal zejména od začátku 21. století, kdy se Afrika otevřela novým investorům zČíny,Indie,Turecka neboSpojených arabských emirátů. Mezi největší investory kolem roku 2020 patřily státy: Čína,Francie,Spojené státy americké, Spojené arabské emiráty neboSpojené království. Čína mezi lety 2014 až 2018 v Africe proinvestovala 72 miliard amerických dolarů a vytvořila 137 000 pracovních míst. Francie ve stejném období investovala zejména ve svých bývalých koloniích, kde francouzské firmy získaly kontrakty v hodnotě 34 miliard amerických dolarů a vytvořily 58 000 pracovních míst. Spojené státy americké v tomtéž období proinvestovaly 31 miliard amerických dolarů a vytvořily 62 000 pracovních míst.[51] Čína v tomto období držela 16% podíl ze všech přímých zahraničních investic v Africe.[52]
Zásadním faktorem pro vzmach hospodářství afrických států byl přílivčínského kapitálu a investic. Ten do afrických států začal pronikat na začátku 21. století. V roce 2009 se Čína stala největším obchodním partnerem kontinentu, a přeskočila tak Spojené státy. Další růst investic nastal v roce 2013, kdy byl představen velkolepý investiční projektNová Hedvábná stezka (Belt and Road Initiative (BRI)).[53] Od roku 2010 Čína financovala třetinu africké energetické sítě a infrastruktury.[54] Čína se dokázala dostat k zakázkám v 60 % afrických zemí a investovala v nich dohromady asi 340 miliard dolarů. Financovala velké infrastrukturní projekty – budování železničních sítí, přístavů, silnic, energetických a ropných projektů nebo urbanizace (napříkadvýstavbu nového hlavního města Egypta,železniční trať Addis Abeba – Džibuti neboželezniční trať Mombasa–Nairobi). Nicméně s příchodempandemie covidu-19 Čína příliv investic do Afriky výrazně omezila.[53]
Co do obchodu, v roce 2021 vzrostla meziročně hodnota obchodu mezi Afrikou a Čínou o 35 % na 254 miliard amerických dolarů, a to především díky nárůstu čínského exportu na africký kontinent. Největší objem obchodu vykazovaly země:Jihoafrická republika,Nigérie,Angola aEgypt.[55]
Klíčovým investorem byla takéIndie, a to zejména od nástupu k mociNaréndra Módího.Přímé zahraniční investice Indie do afrických států, které za období let 2013 až 2018 činily 5,3 miliardy amerických dolarů vzrostly v období let 2018 až 2023 na 26,3 miliardy amerických dolarů. Afrika se tak v indických prioritách investic v regionech přesunula z pátého místa na první.[56] Hodnota bilaterálního obchodu se zvedla z 5,3 miliardy amerických dolarů v roce 2001 na 70 miliard v roce 2013.[57] V září 2023 se jenNigérie s Indií dohodla na investicích v hodnotě 14 miliard dolarů. Investice půjdou zejména do rozvoje průmyslu –ocelářství apetrochemie.[58]
Významným investorem, který napomohl rozvoji hospodářství afrických států bylo takéTurecko. To se na investování v Africe zaměřuje od roku 2005 (první státní strategie byla ale přijata už v roce 1998). Mezi lety 2003 a 2021 se celkový objem obchodu mezi Tureckem a Afrikou zvýšil ze 3 miliard amerických dolarů na 26 miliard amerických dolarů. Mezi lety 2019 a 2021 šlo nejvíce tureckých přímých zahraničních investic v Africe doIT odvětví, telekomunikací a byznysových služeb. Významně je také investováno do staveb hotelů a podpory turismu.[59] Turecké investice jsou uzavírány na základěbilaterálních dohod. Investice jsou poskytovány zejména muslimským zemím Afriky, přičemž se Turecko soustředí také na rozvojovou a humanitární pomoc a podporu kultury. Nabízí například stipendia pro studenty z afrických zemí. Humanitární pomoc směřuje nejvíce doSomálska.[60] O zaměření Turecka na Afriku svědčí také více než ztrojnásobení počtu ambasád v afrických zemích mezi lety 2002 a 2022. Objem kontraktů uzavřených mezi tureckými společnostmi a africkými státy se v roce 2022 pohyboval kolem 77,8 miliardy amerických dolarů.[61] Investice se zaměřují na infrastrukturní projekty typu výstavby zařízení na zpracování ropy a plynu, výstavbu plynovodů apod., stavbu železničních tratí nebo letišť.[62]
Hospodářské organizace
V roce 2018 byla představenaAfrická kontinentální zóna volného obchodu (AfCFTA), ve které je zcela zapojeno 47 afrických států. Do účinnosti se dostala v roce 2021, kdy některou z klíčových dohod podepsalo 54 států Afriky. Cílem je postupné odstraňování tarifních i netarifních obchodních bariér, umožnění volného pohybu osob, zboží a kapitálu, příprava na kontinentální celní unii a jednotný africký trh. Zóna zahrnuje kolem 1,2 miliardy lidí.[63] V roce 2022 byl spuštěnPanafrický platební a vypořádací systém (PAPSS), který v rámci AfCFTA umožňuje bezpečné přeshraniční platby v lokálních měnách.[64]
Roku 2019 byl stanoven cíl zavedeníAfrické měnové unie do roku 2023, nicméně nebyl splněn. Vybrané regiony Afriky se také pokouší o vlastní společnou měnu. Například Východní Afrika měla také cíl stanovený do roku 2024, po problémech ho však posunula až na rok 2031.[65] V Africe historicky fungují dvě regionální měnové unie používajícíCFA frank (regiony Západní Afrika a Střední Afrika). Po vlně vojenských převratů v pásu Sahelu oznámily nové vlády Nigeru, Mali a Burkina Faso, že budou usilovat o vlastní společnou měnu.[66]
Zásadním politickým projektem jeAfrická unie, která byla založena v roce 2002 a vychází zOrganizace africké jednoty. Africká unie sdružuje 55 afrických států. Již v roce 2000 byl budoucími členskými státy přijat předpis, který tělesům unie umožňuje vstupovat do vnitřních záležitostí členských států, včetně zavedení sankcí vůči vládám vzešlým zpřevratů nebo způsobujícímzločiny proti lidskosti. Vytvořením unie se podařilo vytvořit jednotící hlas Afriky v globálních, rozvojových a univerzálních agendách. Zásadním strategickým dokumentem rozvoje Afriky jeAgenda 2063 přijatá v roce 2015. Ta stanovuje dlouhodobé cíle politické integrace, vymýcení chudoby, posílení demokracie a vlády práva, zbavení se závislosti na jiných mocnostech nebo posílení africké kulturní identity a podpory rozvoje kultury.[68]
Významnou oblastí rozvoje je také posílenípráv žen. V roce 2020 byla Africkou unií přijata deklarace stanovující cíle pro následující dekádu k posílení politického a ekonomického vlivu žen v Africe.[69] Co se týče statistiky zastoupení žen v dolních komorách národních afrických parlamentů, řada afrických států si vede dobře.Rwanda se tradičně celosvětově umísťuje na nejvyšší příčce (61% podíl zastoupení žen k prosinci 2022), dále lze uvéstJihoafrickou republiku (46% podíl zastoupení žen),Namibii (44% podíl zastoupení žen),Senegal (44% podíl zastoupení žen),Mosambik (42% podíl zastoupení žen) neboEtiopii (41% podíl zastoupení žen).[70] Vsubsaharské Africe byl podíl žen v parlamentech v roce 1995 9,8 %, zatímco v roce 2023 již 26,5 %.[71]
Jedním z nejambicióznějších přeshraničních projektů afrických států (za pomoci mezinárodních organizací, včetněEvropské unie aOrganizace pro výživu a zemědělství) jevelká zelená zeď. Projekt byl spuštěn v roce 2007, kdy se státySahelu dohodly, že do roku 2030 vytvoří přirozenou bariéru proti rozšiřující seSahaře, což má být 7000 kilometrů dlouhý pásvegetace. K září 2020 se však podařilo splnit jen 4 % plánu výsadby. Nejlépe si v té době vedlaEtiopie, která nechala vysadit přes 5 miliardsemenáčků. Projekt také čelí kritice pro špatnou koordinaci, různý přístup zapojených států a pro utracení stovek milionů amerických dolarů za výsadbu stromků, které nakonec rychle uhynuly.[72] K srpnu 2023 bylo splněno stále jen 18 % plánu.[73]
Dlouhodobým rozvojovým problémem Afriky byla také zastaraláželezniční síť, která se datuje do doby kolonialismu, kdy ale sloužila zejména pro transport přírodních zdrojů. V některých státech Afriky chyběla úplně. Africká unie proto v roce 2013 představila plánvysokorychlostních tratí spojujících hlavní města svých členských států. Ambiciózní plán má být dokončen v roce 2033; s dalšími stavbami do roku 2063. Na výstavbě se významně podílíČína.[74][75] V Keni byla například v roce 2017 dokončenaželezniční trať Mombasa–Nairobi a v roce 2019železniční trať Nairobi–Malaba. V roce 2018 byla v Maroku otevřena toho času nejrychlejší trať v Africe –Al Boraq (spojující městaCasablanca aTanger).[76]
V roce 2019 zařadilProject Management Institute jeden africký projekt na deváté místo nejzásadnějších projektů posledních padesáti let. Byla jímmobilní aplikaceM-Pesa, která slouží jakomobilní bankovnictví a kmikrofinancování. Aplikaci vyvinuly britský operátorVodafone a keňský operátorSafaricom. Aplikace funguje v devíti afrických zemích.[77] V Africe se stala aplikace populární a slouží jako virtuální měna, díky níž mohou bezpečně platit lidé, kteří nemají snadný přístup k bankovním službám.[78]
Technologicky i rozvojově významným projektem je výzkum a aplikace kosmických technologií. Mezi lety 1998 a 2023 vyslalo 15 afrických zemí naoběžnou dráhu kolem 50 satelitů. Satelity přenáší signál do odlehlých a hůře přístupných oblastí, obecně podporují rozvoj digitalizace a snímkováním umožňují zpracovávat data o odlesňování, klimatických změnách, pytláctví nebo nelegální těžbě.[79] K roku 2023 měly nejvíce vynesených satelitů země: Jihoafrická republika (12), Egypt (10), Alžírsko (6), Nigérie (6) a Maroko (3). V roce 2021 se hodnota odvětví afrického kosmického průmyslu a technologií odhadovala na 20 miliard amerických dolarů (tj. cca 4 % celosvětové hodnoty tohoto odvětví).[80] V roce 2023 Africká unie založilaAfrickou kosmickou agenturu se sídlem v Egyptě.
Roku 2012 bylo dokončeno položení a zapojení 14500 km dlouhéhopodmořského kabelu známého pod zkratkou WACS. Telekomunikační kabel spojujeJižní Afriku,Západní Afriku aSpojené království. Propojuje čtrnáct zemí a obsluhuje miliony uživatelů. Provozuje ho mezinárodní konsorcium dvanácti telekomunikačních firem.[81]
Politický přehled
Mapa ukazující koloniální panství jednotlivých evropských států v AfriceDiagram znázorňující integraci jednotlivých států v afrických integračních organizacích.Politická mapa Afriky (2011)
Kolonialismus měl destabilizační efekt na množství etnických skupin, což je stále cítit v africké politice. Díky evropskému vlivu nejsou národní hranice států výsledkem dohod, jak je tomu například naArabském poloostrově, kde jsou hranice ovlivněny vojenským a obchodním vlivem. Evropské požadavky na stanovení hranic okolo jejích teritorií znamenaly rozdělení sousedících etnických skupin nebo násilné spojení tradičních nepřátel do jedné skupiny bez jakékoliv regulace násilí. Například řekaKongo, i když vypadá jako přirozená hranice, má skupiny, které sdílí jazyk, kulturu a jiné znaky a přitom žijí na obou stranách řeky. Rozdělení země meziBelgii aFrancii izolovalo tyto skupiny od sebe. Lidé, kteří žili naSahaře nebo v subsaharské Africe a obchodovali se vzdálenými regiony přes celý kontinent po mnoho století, najednou překračovali „hranice“, které existovaly jen na evropských mapách.
Po získání nezávislosti byly státy často omezovány nestabilitou, korupcí, násilím a autoritativními režimy. Převážná většina afrických států jsourepubliky, které mají nějakou formu prezidentského systému vlády. Jen pár národů v Africe bylo schopno vytvořit demokratickou vládu namísto sériepučů a vojenskýchdiktatur. Mnoho lidí užívalo svoje pozice také na to, aby rozdmýchali etnické konflikty, které vznikly během dob kolonialismu. V 70. a 80. letech 20. století byla vojenská síla v mnoha státech považována za jediný způsob, jak efektivně udržovat vládu a pořádek mezi jednotlivými národy. Od 60. do 80. let proběhlo v Africe 70pučů a 13 vražd představitelů nějakého státu.
1325–1353 – Battúta putoval třicet let prakticky celým tehdy známým světem. Nejprve se vydal přes severní Afriku do Káhiry, odtud přes poušť dospěl k Rudému moři. Odtud chtěl do Džiddy, ale válečné události mu to neumožnily, a tak se vrátil do Egypta. V roce 1352 podnikl poslední cestu do říše Mali. Ze Sidžilmásy se s karavanou vydal přes Saharu do Timbuktu a k řece Niger. Odtud zpět přes pohoří Ahaggar a oázuTuát se vrátil v roce 1353 do Maroka.
David Livingstone utrpěl těžké zranění po útoku lva
1872 – odjel poprvé do jižní Afriky. Zde pracoval sedm let jako lékař v diamantových polích, aby získal prostředky k cestě do neznámého afrického vnitrozemí. Nehoda a nemoc mu však zabránily dosáhnout cíle. Přesto shromáždil na této cestě bohatý a v té době ojedinělý etnografický materiál.
1883 – se dostal daleko na sever od Zambezi, kde mu však ze spleti příčin zmařili další výzkum příslušníci domorodého kmene Mašukulumbů, kteří sházeli ze skály všechny jeho vědecké přístroje i cenné záznamy.
1947–1950 – podnikli cestu do Afriky a Jižní Ameriky. Z této cesty bylo rozhlasem odvysíláno přes 700 reportáží. Na této cestě udělali velké množství fotografií a natočili značné množství filmového materiálu, jehož dokumentární cena je značná.
1965 – založil ZOO Safari ve Dvoře Králové specializované na africkou zvířenu, kde byl ředitelem. Zoologickou zahradu sám zásoboval zvířaty, která odchytával na svých afrických expedicích. Jeho knihy, soustřeďující se na Afriku, byly publikovány v sedmi jazycích. KnihaSafari pod Kilimandžárem pak získala v Lipsku v roce1979 ocenění Zlatá kniha.
↑SAYRE, April Pulley.7 continents: Africa. první. vyd. [s.l.]: Twenty-First Century Books, 1999. 64 s.Dostupné online.ISBN0-7613-1367-2. (Angličtina)
↑Africa. General info [online]. Visual Geography, 2007-11-24 [cit. 2017-05-17].Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-04-24.
↑ As Africa’s Population Crosses 1.5 Billion, The Demographic Window Is Opening.www.uneca.org [online]. United Nations Economic Commission for Africa [cit. 2025-05-20].Dostupné online.
↑ Africa Population 2025.worldpopulationreview.com [online]. [cit. 2025-05-20].Dostupné online. (anglicky)
↑SWANSON, Ana. 5 ways the world will look dramatically different in 2100.The Washington Post [online]. 17. 8. 2015 [cit. 17.5.2017].Dostupné online.
↑HARRY, Njideka U. African Youth, Innovation and the Changing Society.Huffington Post [online]. 11. 9. 2013 [cit. 17.5.2017].Dostupné online.
↑ABDOULIE, Janneh. General debate on national experience in population matters: adolescents and youth.Ekonomická komise pro Afriku Spojených Národů [online]. United Nations, 23. 4. 2012 [cit. 17.5.2017].Dostupné online.
↑BROWN, Frank; FLEAGLE, John; MCDOUGALL, Ian. Homo sapiens: University of Utah News Release: 16 February 2005.University of Utah Public Relations [online]. University of Utah, 24. 10. 2007 [cit. 17.5.2017].Dostupné v archivu pořízeném z originálu.
↑GEORGES, Karl Ernst. Afri.In Georges, Heinrich [online]. Ausführliches lateinisch-deutsches Handwörterbuch [cit. 20.9.2015].Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-01-16. (německy)
↑CRITCHLEY, Will. Harnessing local environmental knowledge in East Africa.Promoting Farmer Innovation [online]. UNDP – Office to Combat Desertification and Drought (UNSO/SEED/BDP), 1999 [cit. 17.5.2017].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-05-27.
↑BEGUN, D. The earliest hominins - is less more?.Science. 2004, roč. 303, s. 1478–1480.Dostupné online.
↑[KLÍMA, Jan. Dějiny Afriky. NLN, Praha: 2012, str. 43]
↑CARTMILL, M.; SMITH, F. H.The Human Lineage. 2. vyd. Oxford: Wiley-Blackwell, 2011.
↑ Na Zemi žilo původně 9 lidských druhů. Staly se samy sobě predátory a vrahy.Dotyk [online]. 3. února 2022.Dostupné online.
↑[KLÍMA, Jan. Dějiny Afriky. NLN, Praha: 2012, str. 44]
↑[KLÍMA, Jan. Dějiny Afriky. NLN, Praha: 2012, str. 44-45]
↑[KLÍMA, Jan. Dějiny Afriky. NLN, Praha: 2012, str. 45]
↑KLÍMA, Jan.Dějiny Afriky. NLN, Praha: 2012, str. 49
↑HRBEK, Ivan a kol. Dějiny Afriky, sv. 1. Praha: Svoboda, 1966. S. 207-321.
↑HRBEK, Ivan a kol. Dějiny Afriky, sv. 1. Praha: Svoboda, 1966. S. 357.
↑HRBEK, Ivan a kol. Dějiny Afriky, sv. 1. Praha: Svoboda, 1966. S. 339-366.
↑HRBEK, Ivan a kol. Dějiny Afriky, sv. 1. Praha: Svoboda, 1966. S. 329-330.
↑HRBEK, Ivan a kol. Dějiny Afriky, sv. 1. Praha: Svoboda, 1966. S. 341-356.
↑HRBEK, Ivan a kol. Dějiny Afriky, sv. 1. Praha: Svoboda, 1966. S. 358.
↑HRBEK, Ivan a kol. Dějiny Afriky, sv. 1. Praha: Svoboda, 1966. S. 331-333.
↑ V Mauretánii žije i dnes až 600 000 lidí v otroctví: Trpíme otroctvím a rasismem zároveň. To je naše realita..Reflex.cz [online]. [cit. 2021-09-15].Dostupné online.
↑ Francafrique. Lze z nestability v západní Africe vinit Francii? A jakou roli v tom hraje Rusko?.Hospodářské noviny [online]. 2023-08-09 [cit. 2023-09-01].Dostupné online.
↑ Vlna převratů se valí Afrikou. Má společného jmenovatele: Francii.www.seznamzpravy.cz [online]. [cit. 2023-09-04].Dostupné online.
↑ Rusko už nebude moci zapírat. Převzetí Prigožinova vlivu v Africe ale představuje pro Kreml riziko.iROZHLAS [online].Český rozhlas, 2023-08-25 [cit. 2023-09-04].Dostupné online.
↑OVIO, Keturah.6 of the most expensive African artworks sold in the last decade [online]. 2023-06-12 [cit. 2023-12-17].Dostupné online.
↑SVITÁK, Matěj. Afrika v mapách: Kontinent, který má HDP Itálie, brzdí v rozvoji poušť, nemoci i velký mix národů.ČT24 [online].Česká televize, 2019-04-19 [cit. 2021-04-03].Dostupné online.
↑ Africa: population by age group 2021.Statista [online]. [cit. 2023-12-21].Dostupné online. (anglicky)
↑ Akorbi Explains the Top 5 Countries Investing in African Markets.akorbi.com [online]. [cit. 2023-12-21].Dostupné online.
↑ Leading countries investing in Africa.Statista [online]. [cit. 2023-12-21].Dostupné online. (anglicky)
↑ab Konec velkolepých čínských plánů. Obří dluhy a spokojenost.www.seznamzpravy.cz [online]. [cit. 2023-12-18].Dostupné online.
↑ Pronikání vlivu. Čína si ‚zaháčkovala‘ státy investicemi, pro další krok ale chybí politický kapitál.iROZHLAS [online]. 2023-07-22 [cit. 2023-12-18].Dostupné online.
↑Čína a Afrika: jak si velmoc za 20 let podmanila Afriku+ [online]. 2023-01-30 [cit. 2023-12-18].Dostupné online.
↑ India’s ambitions for Africa trigger mounting FDI wave.www.fdiintelligence.com [online]. [cit. 2023-12-20].Dostupné online. (anglicky)
↑ India-Africa trade and investment: A backdrop.Brookings [online]. [cit. 2023-12-20].Dostupné online. (anglicky)
↑VERMA, Nidhi. Nigeria gets $14 billion investment pledges from India, seeks economic pact.www.reuters.com [online]. Reuters, 2023-09-06 [cit. 2023-12-20].Dostupné online.
↑KARADIMA, Sofia.Is Turkey using FDI to increase its influence in Africa? [online]. 2022-11-29 [cit. 2023-12-20].Dostupné online. (anglicky)
↑ Rise of Turkish Investors in Africa.chambers.com [online]. [cit. 2023-12-20].Dostupné online. (anglicky)
↑ Africká kontinentální zóna volného obchodu představuje obrovskou příležitost pro investory.www.businessinfo.cz [online]. [cit. 2023-12-18].Dostupné online.
↑ PAPSS - Make instant and secure cross-border payments in local currencies across Africa.PAPSS [online]. [cit. 2023-12-18].Dostupné online. (anglicky)
↑ East African govts to fast track single currency.New Vision [online]. [cit. 2023-12-19].Dostupné online. (anglicky)
↑ Niger, Mali and Burkina Faso to move toward monetary alliance, Niger leader says.Reuters.com [online]. Reuters, 2023-12-11 [cit. 2023-12-19].Dostupné online.
↑ Státy G20 do bloku přizvou Africkou unii, uskupení tak zastoupí i dalších 54 afrických zemí.iROZHLAS [online]. 2023-09-09 [cit. 2023-12-19].Dostupné online.
↑MOFFAT, Craig.African Union at 20 – Successes and challenges [online]. [cit. 2023-12-18].Dostupné online. (anglicky)
↑ A new Decade of Women’s Financial and Economic Inclusion; why scaling up actions is inevitable.au.int [online]. [cit. 2023-12-18].Dostupné online.
↑ Countries with largest share of women in parliament 2022.Statista [online]. 2023-01-23 [cit. 2023-12-18].Dostupné online. (anglicky)
↑TAYLOR, Emma Batha, Lin. Women in parliament: Which countries are making progress?.www.context.news [online]. [cit. 2023-12-18].Dostupné online. (anglicky)
↑ Progress is slow on Africa’s Great Green Wall, but some bright spots bloom.Mongabay Environmental News [online]. 2023-08-03 [cit. 2023-12-18].Dostupné online. (anglicky)
↑ Čína staví tisíce kilometrů železnice na východě Afriky, spojí pět zemí.e15.cz [online]. [cit. 2023-12-18].Dostupné online.
↑ 320 kilometrů v hodině. V Maroku bude jezdit nejrychlejší vlak v Africe.iDNES.cz [online]. 2018-11-16 [cit. 2023-12-18].Dostupné online.
↑GILBERT, Paula. M-Pesa One of 10 Most Influential Projects of Last 50 Years, Says PMI.Connecting Africa [online]. 2019-10-11 [cit. 2023-12-18].Dostupné online. (anglicky)
↑ Africká mobilní měna se rozšiřuje i do Evropy.www.novinky.cz [online]. [cit. 2023-12-19].Dostupné online.
↑SHOMOLEKAE, Thabi. The role of satellite technology and services in Africa’s journey of growth.Engineering News [online]. [cit. 2023-12-28].Dostupné online.
↑AGBETILOYE, Adekunle. 15 African countries with satellites in orbit.Business Insider Africa [online]. 2023-09-13 [cit. 2023-12-28].Dostupné online. (anglicky)
↑Mega infrastructure projects built in Africa [online]. 2022-04-01 [cit. 2023-12-18].Dostupné online. (anglicky)
↑ Krutost války vystřídal krutý hlad. Jižní Súdán prožil těžkou dekádu nezávislosti.ČT24 [online].Česká televize, 9. července 2021.Dostupné online.
.svg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
