Narodil se jako synfarmáře adělníka Thomase Lincolna a Nancy roz. Hanksové. Matka byla negramotná. Navzdory relativně velkému majetku a různým vedlejším příjmům otce vyrůstal v chudých poměrech. Několikrát se stěhovali, až se nakonec usadili v okrese Macon vIllinois.Malárie připravila Abrahama Lincolna o matku v době, kdy mu nebylo ještě ani deset let. Jeho otec se po čase usadil vIndianě a mladý Abraham se brzy vydal vlastní cestou. Už od svých čtrnácti let si sám vydělával na živobytí. Číst a psát se naučil sám doma. Lincoln byl v mládí dobrý sportovec zápasník. Ze 300 zápasů prohrál jediný. V roce 1992 byl uveden do americké National Wrestling Hall of Fame.[1]
V roce1828 se seznámil s obchodníkem Jamesem Gentrym, který jej zaměstnal na přepravu zboží po vodě. Díky této nové práci vNew Orleans poznal hrůzyotroctví. Abraham Lincoln během svého života vystřídal mnoho povolání – byl dřevorubcem, lodivodem, lovcem,zeměměřičem,vojákem,poštmistrem a pomocníkem v obchodě. Sám se vzdělával, studoval i zákony a zapojoval se do veřejných debat, kde se projevil jeho řečnický talent. VNew Salemu si pronajal obchod. Díky své velké zálibě – knihám – si získal pověst vzdělaného člověka a jeho popularita začala růst. Lidé se na Abrahama Lincolna začali stále více obracet se svými spory, které jim pomáhal řešit.
V roce1832 poprvé kandidoval do zákonodárného sboru státu Illinois, avšak neuspěl. Ve svémvolebním programu vyzdvihoval zřízení centrální banky, zavedení cla, také zlepšení veřejných institucí, čímž jasně prokazoval, že svým smýšlením tíhne kWhigům. Ve stejném roce vstoupil domilic, se kterými měl jako kapitán bránit hranice státu předIndiány, ale do bojů se příliš nezapojil. Ve volbách uspěl až na druhý pokus v roce1834, poté byl zvolen ještě třikrát stále jakonestraník a své místo si udržel až do roku1840. Aby získal zkušenosti, cestoval po kraji a sledoval soudy chudých lidí. V roce1834 složil advokátské zkoušky, přestěhoval se doSpringfieldu a stal se společníkem v soukromé advokátní kanceláři. V roce1842 vstoupil doWhig Party a stal se jejich volebním lídrem v Illinois.
4. listopadu1842 se oženil sMary Toddovou, se kterou se znal již od roku1835. Porodila mu čtyři syny, Edwarda a Williama, kteří zemřeli ještě jako děti, a Roberta a Thomase, z nichž se však jen Robert dožil dospělosti.
Po těchto volbách se poprvé od „Kompromisu1820“ opět projednávala otázka otrokářství. Hlavním cílem bylo se domluvit, zda má být otrokářství zcela povoleno nebo navždy zakázáno. Abraham Lincoln přirozeně hlasoval proti tomu, aby otrokářství bylo povoleno. Navíc vznesl i požadavek na zákazotroctví a obchodu s otroky v distriktu hlavního města (Washington, D.C.). Tento návrh znepokojil všechny otrokáře a po dlouhých diskuzích nebyl ani předložen k hlasování. Otázka otrokářství vUSA však měla významně ovlivnit jeho budoucí politickou dráhu, i když on sám na začátku této krize neviděl žádné východisko k vyřešení tohoto problému a odmítal i radikální zásahy ze strany federativních vládních orgánů.
Protože v dalších volbách do Kongresu USA znovu nebyl zvolen, považoval svou politickou kariéru za skončenou. Během následujících let se soustředil převážně na advokátní praxi, přestože se úplně nevzdal činnosti v politice. Mezitím se však vztahy meziSeverem aJihem dále zostřovaly a napětí vzrostlo. Mírové vyrovnání se už zdálo téměř nemožné. Podle zákona z roku1854 se měli obyvatelé nově přijímaných teritorií sami rozhodovat, zda otroctví chtějí, či ne. Problém otrokářství rozkládal čím dál tím víc i samotnouWhig Party a nakonec vedl i k jejímu zániku. K návratu na politickou scénu se odhodlal až v roce1852, ale jeho pokus o získání funkcesenátora se nevydařil. Jeho zásadně odmítavý nekompromisní pohled na otrokářství vzbudil pozornostrepublikánské strany, do které vstoupil roku1856. Znovu kandidoval ve volbách roku1858 proti demokratickému obhájci senátorského křeslaStephenu Douglasovi, který prosadil veWashingtonu výše zmíněný zákon o nově přijímaných teritoriích, avšak opět prohrál.
Představa, že byl zavilým odpůrcem otrokářství a že byl pro rovnost všech lidí, je ve světle některých jeho vyjádření mylná:
„… Nejsme přece nepřátelé, ale přátelé. Nesmíme být nepřáteli. I když mohou vzplanout vášně, nesmí nás ovládnout. Tajuplné nitky paměti vinoucí se od každého bojiště a hrobu vlastence ke každému bijícímu srdci a ke všem krbům této země se jen přidají k Unii, budou-li opět rozehnány, a ony určitě budou rozehnány těmi lepšími anděly v nás samých.“
– Lincoln při svém prvním prezidentském projevu, 4. března 1861.[2]
„
Dnes se stejně jako kdy předtím zasazuji proti tomu, aby mezi bílou a černou rasou byla nastolena jakákoliv forma sociální a politické rovnosti. Dnes se stejně jako kdy předtím zasazuji proti tomu, aby se z černochů stali voliči nebo spříseženci, aby byli prohlašováni za schopné vést úřady nebo mít sňatky s bílými lidmi; dodám k tomu, že existuje fyzická různost mezi bílou a černou rasou, která, jak věřím, provždy vyloučí, aby spolu obě rasy žily na bázi sociální a politické rovnosti. A protože nemohou žít v rovnosti, ale přesto zůstávají spolu, musí existovat nadřazení a podřízení, a já se zasazuji jako každý jiný o to, aby nadřazené postavení bylo přisouzeno bílé rase.
“
— Lincoln v diskusi se senátorem Stephenem A. Douglasem, 18. září 1858.[3]
„
Rovnoprávnost pro černochy. Nesmysl. Jak dlouho pod vládou Boha, který je dost silný ke stvoření a udržovaní vesmíru, budou darebáci šířit tyto nesmysly a tupé stádo blbců jim bude hltat tuhle ubohoudemagogii.
“
— Lincolnovy nejspíš nevyužité poznámky k projevu, 1859.[4]
„
Můj nejdůležitější úkol v této snaze je zachránit Unii, nikoli zachránit nebo zničit otroctví. Pokud bych dokázal zachránit Unii, aniž bych osvobodil jediného otroka, udělal bych to; a pokud bych ji zachránil osvobozením některých a ostatní nechal, udělal bych to; pokud bych ji však zachránil osvobozením všech otroků, udělal bych to; To, co dělám ohledně otroctví a barevné rase, dělám proto, že věřím, že to pomůže zachránit Unii; a čeho se zdržuji, toho se zdržuji proto, že nevěřím, že to pomůže zachránit Unii.
“
— Lincoln v dopisu Horaci Greeleymu, 22. srpna 1862[5]
Otázka otroctví se stala ústředním tématem volebního boje. Nakonec sice senátorské volby vyhrál Douglas, ale v prezidentských volbách1860 se síly Republikánské strany znásobily. Na volebním sjezdu, který se konal toho roku vChicagu, byl v třetím kole nominován na prezidenta. Demokraté byli natolik rozštěpení, že nominovali kandidáty dva,Johna C. Breckenridge aStephena A. Douglase. Volební program republikánů sliboval konec rozšiřování otroctví, ochrannácla a rychlé udělování americkéhostátního občanství přistěhovalcům, kteří se stali žádanou pracovní silou.
Jeho kandidátem na funkci viceprezidenta USA se stalHannibal Hamlin. Vlivem smrti bojovníka za práva otrokůJohna Browna získala republikánská dvojice další hlasy na svou stranu. Ve volbách6. listopadu1860 obdržel 1 865 593 hlasů proti Douglasovým 1 382 713 hlasů, republikáni tak získali podporu 40 % voličů a tím pádem 180 volitelů. V jižních státech nebyl ani na kandidátkách. V den jehoinaugurace (4. března1861) schválil Kongres návrh třináctého ústavního dodatku, který měl zaručit existenci otrokářství. Jednotlivé státy ho však neschválily a tak nikdy nevzešel v platnost.Paradoxem zůstává, že když v roce1865 ratifikovali nový 13. dodatek, netýkal se již zachování otrokářství, ale jeho ukončení.
Se svými 180 mandáty porazil Douglase i Breckinridge, kteří měli dohromady pouze 84 mandátů. Jižní státy tento výsledek velmi znepokojil. Extrémisté vyzývali k odtrhnutí od Unie, i když on sám popíral jakýkoli úmysl o osvobození otroků. Hlas odporu však sílil. Do čela bojovného tábora se postavilaJižní Karolína a ještě v prosinci1860 vystoupila z Unie.Mississippi,Florida,Alabama,Georgie,Louisiana aTexas následovali jejího příkladu. Založili Konfederativní státy americké (CSA, Confederate States of America) s vlastní ústavou a jejich prezidentem se stalJefferson Davis, Jih podporovalaAnglie seŠpanělskem, protože Sever pro ně byl konkurencí a Jih jim dodával potřebnou bavlnu. Osm severních otrokářských států odDelaware až poArkansas zaujalo nejprve vyčkávací postoj. Nově zvolenýprezident USA tak stál hned na začátku svého funkčního období před obrovskou hrozbou – rozpadem Unie. Všechny pokusy o vyjednávání s jižními státy skončily neúspěchem. Poté, co Jih12. dubna1861 začal útočit na federální pevnost Sumter, ležící nedaleko pobřeží jižanského Charlestonu, krvaváobčanská válka naplno vypukla.Arkansas,Virginie,Tennessee aSeverní Karolína se připojily ke Konfederaci, aleMaryland,Kentucky,Delaware aMissouri zůstaly nadále v Unii a pokusily se zůstat neutrální. Ve skutečnosti však ve většině z nich zuřila lokální občanská válka mezi místními příznivci a odpůrci otrokářství.
Konfederace přesunula své hlavní město doRichmondu ve Virginii, asi 150 km od Washingtonu. První významná bitva se odehrála na řeceBull Run, kde proti sobě stálo 35 000 vojáků Unie pod vedením generálaIrvina McDowella a 20 000 Konfederačních vojáků v čele s generálemBeauregardem. Unionistické oddíly utrpěly bolestnou porážku. Pro státy Unie to byl šok, který je však přesvědčil o tom, že Jih se nevzdá tak snadno, jak si na Severu mysleli. Ani několikanásobná změna armádního velení nepřinesla Severu žádný úspěch. Začátkem roku1863 generál JihuLee se svými jednotkami úspěšně pronikl téměř až doWashingtonu a severozápadně od hlavního města se střetl s jednotkami Unie. Bitva uGettysburgu trvala 3 dny (od1. července do3. července1863). Sever, pod vedením generálaMeada, v tomto boji konečně dosáhl vítězství. Počet vojáků byl na obou stranách vyrovnaný. Toto vítězství nebylo tak důležité z hlediska vojenského, ale hlavně z hlediska morálního. Lee se se svým vojskem stáhl a všeobecná situace se téměř nezměnila.
Začátkem roku1864 jmenoval vrchním armádním velitelem Unie generálaUlyssa Granta. Pod jeho velením proběhlo toho roku velké množství bitev, obzvláště ve Virginii, které stále víc vyčerpávaly Konfederativní armádu. Souběžně s vojenskými akcemi on sám podnikl na Jihu několik jednání o kompromisním míru. Byl ochoten zastavit boje za podmínek, že se Jižní státy vrátí do Unie a uznají osvobození otroků. V této době se již přikláněl k myšlence otroctví úplně zrušit. Měl k tomu několik dobrých důvodů. Na jednu stranu práce otroků podporovala vojenské úsilí Konfederace, na straně druhé upadajícímorálka občanů Severu potřebovala povzbudit nějakým vznešeným mravním ideálem. Zrušeníotrokářství se jím také opravdu stalo, nemluvě o tom, že takovýto postup by zmařil jakékoli vyhlídky Konfederace na získání podporyFrancie čiBritánie.Jefferson Davis však tyto návrhy odmítal a musel se proto stát svědkem toho, jak je jeho armáda zaháněna stále víc do úzkých. Dne9. dubna1865 byl generálRobert Edward Lee donucen uAppomattoxu kapitulovat. Tím iamerická občanská válka de facto skončila. Začátkem června se na Jihu vzdaly poslední jednotky. Se svými 600 000 mrtvými to byla až dodnes nejničivější válka v dějináchUSA. Materiální škody se nepodařilo vůbec vyčíslit.
Příčina války – problém otroctví – byl vyhranou občanskou válkou vyřešen. V projevu po bitvě uAntietamu22. října1862 prohlásil, že od1. ledna1863 je třeba na všech územích obsazených vojsky Unie nahlížet naotroky jako na svobodné lidi. Dokument však nemalou mírou přispěl i ke konečnému vítězství Unie ve válce. Na jeho základě se totižčernoši mohli hlásit do služby v ozbrojených silách, čímž výraznou mírou ovlivnili složení unionistické armády. Dohromady jich v ní sloužilo téměř 200 000, což bylo asi 10 % všech vojáků.
TomutoPreliminary Proclamation (předběžnému vyhlášení) předcházel složitý proces sebeuvědomování. On sám hlavní cíl války viděl v zachování Unie. K definitivnímu osvobození otroků a jeho konečnému zrušení došlo až s 13. dodatkem k Ústavě, jehož přijetí se již nedožil. Jeho Emancipační prohlášení z22. září1862 se projevilo i v zahraničněpolitické pozici Unie. Francie, Španělsko a Velká Británie sympatizující s Jihem se teď nemohly otevřeně postavit za Konfederaci, protože veřejná podpora otroctví byla politicky neúnosná. Unie tak zažehnala nebezpečí zásahu těchto mocností, především Británie, ve prospěch Konfederace. Roku1863 se zúčastnil otevření národního hřbitova uGettysburgu, na místě, kde se odehrála jedna z rozhodujících bitev občanské války. Při této příležitosti přednesl řeč, v níž kromě jiného pravil: „Věřím, že tito mrtví nezemřeli nadarmo.“ Zmiňovaný 13. ústavní dodatek, kterým bylo otroctví definitivně zrušeno, schválily tři čtvrtiny státních zastupitelstev, jak je tomu podle ústavy potřeba.18. prosince1865 se stal součástí ústavy. Tehdy už otroctví přetrvávalo jen ve dvou pohraničních státechKentucky aDelaware. Netrvalo dlouho, než bylo zrušeno i tam.
Začáteční těžké porážky unionistických jednotek nezůstaly bez vlivu na postavení prezidenta USA. Při volbách do Kongresu v roce1862 zaznamenali velké úspěchyDemokraté, pět států, ve kterých v roce1860 vyhrál on sám, zvolilo za poslance Demokraty. Celkem vzrostl počet demokratických mandátů z 24 na 75. Mezi lidmi se rozšířilo, že prezident si i za války s každým promluví a pokusí se pomoci, kde se dá. Bílý dům potom denně obléhali návštěvníci snažíce se získat nějaké místo, poradit prezidentovi anebo mu aspoň poskytnout slovní podporu v jeho nelehkém postavení. Demokraté mu především vyčítali počáteční váhavost a neschopnost při vedení. Ale ani všichni Republikáni nebyli zajedno. Proto radikálové nominovali vlastního kandidáta na funkci prezidenta USA,Johna Charlese Frémonta. Volební sjezd však8. června1864 rozhodl vBaltimore znovu nominovat Lincolna. Demokraté nominovali generálaMcClellana. Avšak bez ohledu na to se za něj postavil i lid a tak bylo jeho vítězství poměrem 212 : 21mandátem víc než jednoznačným. Svůj hlas mu dalo i 77,5 % všechvojáků Unie.
Dne4. března1865 byl znovuuveden do úřaduprezidenta USA.Inaugurace se poprvé zúčastnila část černošského obyvatelstva, občanská sdružení ačernošský armádní prapor. On sám se stále víc zaobíral plány na obnovu Jihu po skončení občanské války. Už koncem roku1863 předložil svůj první návrhrekonstrukce jihu USA. V projevu, který přednesl při příležitosti jižanskékapitulace dne11. dubna1865, vytyčil základní linie budoucí politiky:ohleduplnost vůči Jihu, co možno nejrychlejší vytvoření vlastních vlád v jižních státech, od kterých však očekával jednoznačné prohlášeníloajality, co možno nejrychlejší začleněnípovstalců docivilního života, spojené s navrácením veškerýchobčanských práv.
Běhemamerické občanské války, let 1862–1863, se mu podařilo prosadit, aby Kongres mohl vydávat státníbankovky (ve forměpeněz s nuceným oběhem), jejichž pomocí financoval své vojáky a náklady vojsk Severu; stejně jako tyto bankovky (tištěné na zadní straně zeleným inkoustem, od čehož přijaly označenígreen backs) postupně prostoupily do obchodu a celé ekonomiky severských států. On sám kladl důraz na to, aby právo na emise (tj. tisk, ražení) hotových peněz měla vláda (v tomto případě Kongres), aby toto samotné vydávání peněz nebylo zatíženoúrokem; a aby nebyla zpřetrhána možnost lidu volit zástupce, kteří by se o vydávání peněz do ekonomiky starali. Jeho princip peněz vydávaných veřejným a nikoli soukromým subjektem, který by si za něj účtoval úrok, vydržel až do 23. prosince roku1913 (funkční obdobíWoodrowa Wilsona).
„
Vláda by měla vytvářet, tisknout a dávat do oběhu veškerou hotovost a (bankovní) kredit, který potřebuje k uspokojení svých výdajů a kupní síly spotřebitelů. Privilegium vytvářet a vydávat peníze není nejvyšší výsada vlády, ale její největší tvůrčí příležitost. Osvojením si těchto principů budou daňoví poplatníci ušetřeni nezměrných obnosů z úroků. Peníze tak přestanou být pánem a stanou se sluhou lidství.
“
Na popudKongresu byly nakonec papírové bankovky vytištěny v celkové hodnotě 450 milionůdolarů, což zpočátku postačovalo ke krytí válečných ztrát a zároveň to nebylo tolik, aby došlo k bezbřehéinflaci.[6] Další vývoj války však vedl k tomu, že k vyrovnání rozpočtu bylo nutno dát do prodejecenné papíry. Touto akcí byl pověřen bankéřJay Cooke zFiladelfie, jehož společnosti se podařilo v první vlně prodat soukromým osobám vládní válečné papíry za více než 500 milionů dolarů, se splatností na dvacet let. Konečný výsledek této akce pak byly téměř dvě miliardy takto získaných dolarů.[7]Během období, v němž vykonával úřad prezidenta Abraham Lincoln, byla také nově zavedenadaň z příjmu a byl zřízen příslušný kontrolní orgán Úřad pro vnitřní daňový příjem.[6] Několik významných zákonů na podporu hospodářství přijalKongres v roce1862 – jednalo se především o zákon o novém ochranném clu, o transkontinentální železnici a zákon o usedlostech, díky němuž mohli osadníci získat bezplatně 160 akrů půdy.
Na naplnění těchto cílů už ale neměl dost času. Dne14. dubna, pět dnů po skončení války, navštívil společně se svou manželkou slavnostní představení ve Fordově divadle. To se mu stalo osudným. Ve 22 hodin jeden z herců, který byl fanatickým přívržencem Jihu, vtrhl dolóže a z těsné blízkosti prezidenta střelil zezadu do hlavy. Ve zmatku, který nastal, potomatentátník, herecJohn Wilkes Booth, utekl. Až za dvanáct dní ho vojáci chytili a zastřelili. Přestože se mu dostalo všemožné lékařské pomoci, prezident následující den po atentátu zemřel. Ukázalo se, že atentát byl spiknutím, na kterém se kromě Bootha podílelo ještě dalších devět atentátníků, kteří byli přívrženci Jihu a jednali z vlastního přesvědčení. Kromě Lincolna chtěli zabítGranta,Johnsona aSewarda. Na státního sekretáře (ministra zahraničí), připoutaného na lůžko, byl spáchán atentát nožem, jeho zranění však nebylo smrtelné. Šestspiklenců bylo odsouzeno ktrestu smrti; jeden zemřel vevězení a ostatní bylipopraveni.
Klobouk Abrahama Lincolna pochází z poloviny 19. století. Tento klobouk získal od J.Y. Davise, výrobce klobouků zWashingtonu. Lincoln nechal přidat černou hedvábnou smuteční pásku na památku svého syna Willieho. Naposledy si ho oblékl 14. dubna 1865 doFordova divadla. Po Lincolnově smrti byl klobouk se svolenímMary Lincolnové předán patentovému úřadu, který jej v roce 1867 uložil veSmithosonově institutu. Klobouk se nesměl několik let vystavovat veřejnosti. Poprvé byl vystaven až v roce 1893 během výstavy, kterou pořádala Lincoln Memorial Association. V institutu je uložen dodnes.[8]
Postel z Petersenova domu, ve které zemřel Abraham Lincoln. V roce 1871, po smrti majitelů Williama a Anny Petersenových, byl jejich nábytek včetně postele prodán v aukci. Postel koupil za 80 dolarů William H. Boyd. Postel zdědil jeho syn, který ji prodal Charlesovi F. Guntherovi, bohatému chicagskému výrobci cukrovinek a sběrateli. Po smrti Gunthera v roce 1920 chicagské historické muzeum zakoupilo jeho mimořádnou sbírku včetně Lincolnovi smrtelné postele a souvisejícího vybavení.[9][10]
Polštáře z postele, ve které zemřel Abraham Lincoln. Lincoln měl v posteli hlavu podepřenou polštáři, které se po jeho úmrtí prodaly v aukci. Jeden je uložen ve Fordově muzeu, další jsou uloženy vknihovně Kongresu.[11]
↑BROŽ, Ivan.Encyklopedie amerických prezidentů: 43 portrétů od George Washingtona po Baracka Obamu. Praha: Nakladatelství XYZ, 2012.ISBN978-80-7388-629-5. S. 128, 130.
↑Lincoln, Collected Works, Basler, Roy P. ed. (1953–55) vydání III, str. 145, Debata se Stephenem A. Douglasem v Charlestone,Illinois,18. září1858
↑Lincoln, Collected Works, Basler, Roy P. ed. (1953-55), vydání III, s. 399
