| Abdulhamid II. |
|---|
 |
| Narození | 21. září1842
Istanbul |
|---|
| Úmrtí | 10. února1918 (ve věku 75 let)
Beylerbeyi Palace |
|---|
| Pohřben/a | mauzoleum Mahmúda II. |
|---|
Tituly a úřady
|
|---|
| Sultán Osmanské říše (Pádišáh) |
|---|
| Období | 31. srpna 1876 – 27. dubna 1909 |
|---|
| Předchůdce | Murad V. |
|---|
| Nástupce | Mehmed V. |
|---|
|
|---|
| Manžel/ka | Nazikedâ Kadın Efendi
Sazkâr Hanım Efendi
Müşfika Kadın Efendi
Peyveste Hanımefendi
Fatma Pesend Hanımefendi
Behice Hanımefendi
Emsalinur Kadınefendi
Dilpesend Kadınefendi
Nurefsun Kadınefendi
Mezide Mestan Kadınefendi
Bedrifelek Kadınefendi
Biydâr Kadın Efendi
Saliha Naciye Hanım |
|---|
| Děti | Ulviye Sultan, Mehmet Selim Efendi, Zekiye Sultan,Fatma Naime Sultan,Naile Sultan, Mehmed Burhaneddin Efendi,Şadiye Sultan,Hamide Ayşe Sultan, Refia Osmanoglu, Abdürrahim Hayri Efendi, Mehmet Abid Efendi,Hatice Sultan,Şehzade Mehmed Abdülkadir,Mehmed Burhameddin, Prince of Turkey,Şehzade Ahmed Nuri aŞehzade Ahmed Nureddin |
|---|
| Otec | Abdülmecid I. |
|---|
| Matka | Tirimüjgan Sultan |
|---|
| Příbuzní | Murad V.,Mehmed V., Mehmed Burhaneddin Efendi (1849-1876),Şehzade Ahmed Nureddin,Şehzade Selim Süleyman,Mehmed VI. a Ahmed Kemaleddin (sourozenci)
Rahime Perestu Sultan (adoptivní rodič) |
|---|
| Ocenění | rytíř Řádu zlatého rouna
Grand Commander of the Royal House Order of Hohenzollern
Řád Kamehameha I.
Řád sv. Huberta
Řád chryzantémy
… více naWikidatech |
|---|
| Podpis |  |
|---|
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. |
Abdülhamid II. (jiné přepisy:Abdülhamit II., Abdulhamid II., Abdü 'l-Hamíd; arab.Abd al-Hamíd II., Abdu 'l-Hamíd, arab. nepřesněAbdul Hamíd II., arab. nepřesněAbdulhamíd II.;21. září1842,Konstantinopol –10. února1918, Konstantinopol) byltureckýsultán. Rozporuplná osoba tureckých dějin. Podporoval rozvoj školství a infrastruktury a považoval se za hlavu všech muslimů (chalífa). Jeho hlavním politickým spojencem byloNěmecko.
I když zpočátku usiloval o demokratické reformy říše (první ústava[1], vyhlášeníkonstituční monarchie), tak po porážce veválce s Ruskem v roce1878 je všechny sám zrušil. Krvavě potlačil povstání vArménii a řecké nepokoje na Krétě, což v roce1897 vedlo křecko-turecké válce.
Po vítězstvímladoturků byl v roce 1908 přinucen obnovit ústavu. V roce 1909 byl sesazen a poslán do vyhnanství doSoluně.
Bývalý sultán byl vyhoštěn do exilu vSoluni. V roce1912 připadlaSoluň pod nadvláduŘecka a Abdulhamid se vrátil zpět doIstanbulu. Své poslední dny strávil studiem, tesařstvím a psaním memoárů v paláci Beylerbeyi uBosporu, za doprovodu pěti manželek a dětí. Zemřel10. února1918, pár měsíců předtím, než se jeho bratrMehmed V. stal sultánem. Byl pohřben vIstanbulu.
V roce1930 dostalo devět vdov a třináct jeho dětí majetek v hodnotě 50 milionů amerických dolarů jako dědictví. Jeho celkový majetek však byl odhadován na 1,5 miliardy amerických dolarů.
Abdulhamid byl posledním sultánemOsmanské říše, který měl absolutní nadvládu v zemi. Během 33 let jeho vlády země čelila úpadku a ostatní evropské země Říši nazývaly „nemocným mužem na Bosporu“ (Řecko-turecká válka#Nemocný muž na Bosporu,Turecká válka za nezávislost#Nemocný muž na Bosporu).
Abdulhamid věřil, že myšlenkytanzimatu nemohou přinést zemi nesourodé názory, tak jako osmanismus. Přisvojil si nový ideologický princip – panislámismus. Od roku1517 byli osmanští sultáni zároveň ichálífou. Tuto skutečnost chtěl Abdulhamid hojně propagovat a zdůrazňovat existenciOsmanského chalífátu. Vnímal, že v Osmanské říši žije mnoho etnik a tak jediným způsobem, jak lidi různých národností sjednotit, pro něj byla víra, tedyislám.
Povzbudil panislámismus tím, že oslovil všechny muslimy žijící v evropských státech, aby se sjednotili – např. vRakousku albánské muslimy, vRuskuTatary aKurdy, veFranciimarocké muslimy a vBritániiindické muslimy. Zároveň byly omezeny výsady cizinců vOsmanské říši, které byly překážkou pro efektivní vládu. Na konci jeho vlády nakonec poskytl finanční prostředky k zahájení stavby strategicky důležitékonstantinopolsko-bagdádské železniční dráhy, díky čemuž se více lidem přiblížila možnost cesty doMekky k vykonání svaté pouti. Poté, co byl sesazen z trůnu byla výstavba železnice zrychlena a dokončena díkyMladoturkům. Misionáři poté mohli být vysíláni do vzdálenějších zemí, kde mohli hlásat nadřazenost islámu a chalífátu.
Panislámismus byl značně úspěšný. Pořecko-turecké válce mnoho muslimů oslavovalo vítězství a výhru Osmanů považovali za výhru všech věřících. V muslimských oblastech byla po válce kritizována evropská nadvláda a byly vyřčeny námitky proti kolonizaci. Výzvy Abdulhamida k muslimskému cítění však nebyly vždy příliš účinné kvůli rozšířené neloajálnosti uvnitř říše. VMezopotámii aJemenu byla nespokojenost i mezi samotnou armádou.
Sultán Abdulhamid II. měl celkem 13 manželek a 17 dětí:
rytířŘádu Serafínů –Švédsko, 24. července 1879[2][3]
rytířŘádu zlatého rouna –Španělsko, 19. prosince 1880[2][4]
rytíř velkokřížeŘádu Kamehamehy I. –Havajské království, 1881[5]
velkokřížKrálovského uherského řádu svatého Štěpána –Rakousko-Uhersko, 1881[6]
rytířŘádu slona –Dánsko, 13. prosince 1884[2][7]
rytíř velkokřížeŘádu svatého Olafa –Švédsko-norská unie, 11. února 1885[8]
velkostuha s řetězemŘádu chryzantémy –Japonsko, říjen 1887 – udělil japonský císařMeidži
velkokřížŘádu bílého sokola –Sasko-výmarsko-eisenašské vévodství, 1891[9]
rytířŘádu Mahá Čakrí –Siam, 18. prosince 1892[10]
rytířNassavského domácího řádu zlatého lva –Lucembursko, 29. července 1897
velkokříž s řetězemŘádu Karla I. –Rumunské království, 1907[11]
rytířŘádu černé orlice –Německé císařství[2][12]
rytířŘádu zvěstování –Italské království[2]
rytíř velkokřížeŘádu věže a meče –Portugalské království
velkokomtur s mečiKrálovského hohenzollernského domácího řádu – Německé císařství
_ribbon.svg)
.svg)
.svg)
