ASCII je anglická zkratka proAmerican Standard Code for Information Interchange („americký standardní kód pro výměnu informací“). V podstatě jde o kódovou tabulku, která definuje znakyanglické abecedy a jiné znaky používané vinformatice. Jde o historicky nejúspěšnějšíznakovou sadu, ze které vychází většina současných standardů pro kódování textu přinejmenším v euro-americké zóně.
Tabulka obsahuje tisknutelné znaky:písmena,číslice, jiné znaky (závorky, matematické znaky (+ - * / % atd.), interpunkční znaménka (, . : ; atd.), speciální znaky (@ $ ~ atd.), a řídicí (netisknutelné) kódy, které byly původně určeny pro řízení periferních zařízení (např.tiskárny nebodálnopisu).
Kód ASCII je podle původní definice sedmibitový, obsahuje tedy 128 platných znaků. Pro potřeby dalších jazyků a pro rozšíření znakové sady se používají osmibitová rozšíření ASCII kódu, která obsahují dalších 128 kódů. Takto rozšířený kód je přesto příliš malý na to, aby pojal třeba jen evropské národní abecedy – pro reprezentaci takových znaků se v současnosti používáUnicode kódování – historicky však pro potřeby jednotlivých jazyků byly vytvořeny různé kódové tabulky, kde však význam kódů nad 127 nebyl jednoznačný. Systém kódových tabulek pro národní abecedy (stejně tak jakoUnicode) spravuje například organizaceISO.
V první tabulce (kódy 0h až 1Fh) jsou řídicí kódy, speciální netisknutelné znaky, sloužící k řízení datového přenosu, k formátování tisku, případně k jiným účelům (např. escape se používal pro sekvence sloužící ke konfiguraci tiskárny). V druhé, třetí a čtvrté tabulce jsou běžné tisknutelné znaky.
Výjimkou je znak mezera na začátku druhé tabulky (decimální kód 32, hexadecimální 20h, zkratka SP) který může být počítán jak k řídicím, tak k tisknutelným znakům a řídicí znak DEL (decimální kód 127, hexadecimální 7Fh) na konci poslední tabulky. Tip: Tyto ASCII kódy se dají napsat v české klávesnici.
Tyto neviditelné znaky byly určeny pro řízenídálnopisu nebo tiskárny, ale v současnosti se z nich využívá jen poměrně malá část. Nejčastěji používané speciální znaky jsou:
Ani pro používání těchto kódů neexistuje všeobecně přijímaný standard. Napříkladunixové operační systémy včetněLinux aAppleMac OS X používají pro odřádkování kódLF, systémyDOS aWindows používají kombinaciCR+LF, Apple systémy z období před Mac OS X používají kódCR. (vizNový řádek)
Ostatní speciální znaky se používají například pro definici komunikačních protokolů při komunikaci mezi počítači. Zde je význam speciálních znaků podle původního standardu.
Oddělovače pro označení částí datových struktur. Pokud se používá pro hierarchické úrovně, US je nejnižší úroveň (rozděluje datové položky), zatímco RS, GS a FS jsou rostoucí úrovně pro rozdělení skupin tvořených položkami úrovně pod ní. Například pro tabulky se doporučuje použít RS jako oddělovač řádků a US jako oddělovač sloupců.
První verze znakové sady ASCII z roku 1963[1] se výrazně odlišovala od verze publikované v roce 1967 – neobsahovala malá písmena a některéřídicí znaky měly jiné významy nebo kódy.
Znaková sada ASCII z roku 1967 se stala základem většiny kódování znaků (význačnější výjimkou je kódováníEBCDIC, které vyvinula firmaIBM pro svésálové počítače přibližně ve stejné době, kdy vznikal kód ASCII). Představuje rozumný kompromis mezi minimalistickými sadami obsahujícími pouze písmena základní latinské abecedy, číslice a několik málo interpunkčních symbolů a bohatými znakovými sadami, jejichž příkladem je sada symbolů používaných programovacím jazykemAPL.
Prvním směrem úprav ASCII bylo vytváření sedmibitových národních sad popsané v normách CCITT V.3 (později CCITT nebo ITU-TT.50),ISO/IEC 646 aECMA-6. Tyto sady také zaváděly mezinárodní abecedu jako mírně upravenou verzi verzi amerického ASCII kódování (nahrazením znaku dolar znakem měnové jednotky a znaku tilda nadtržítkem).
Čeština používá tolik znaků s diakritikou, že pro ni nebylo možné vytvořit sedmibitovou znakovou sadu podle ITU-T T.50 nebo ISO-646. Pro výstup na tiskárny však bylo možné použít jiný postup popsaný v těchto normách – přetisk písmene jiným znakem, který vytváří diakritické znaménko; znak apostrof je použitelný jako čárka, znak nadtržítko (případně vlnovka) lze nouzově použít místo háčku.
Okolo roku 1980 se začínají ve větší míře používat a definovat osmibitové znakové sady. Tyto sady mají mnoho výhod, díky kterým se používaly přibližně tři desetiletí – umožňují vytvořit funkční národní prostředí pro jeden nebo několik jazyků, nemají velké nároky na systémové prostředky a identita jeden oktet = jeden znak = jedna tisková pozice zjednodušuje programování.
Problémem bylo, že mezinárodní normy pro osmibitové sady vznikly poměrně pozdě, takže mnoho dodavatelů software a hardware vytvořilo svoje vlastní sady, které často dosáhly většího rozšíření než mezinárodní normy. Existence nejméně šestikódování češtiny vedla k problémům při komunikaci po síti a výměně dat. K dalším nevýhodám patří nemožnost používání jednoho kódování pro texty ve více jazycích a špatná podpora asijských jazyků. Snaha odstranit tyto nevýhody vedla k vytvoření jednotného standarduISO/IEC 10646 –Unicode.
Většina osmibitových kódování používala pro prvních 128 kódů kód ASCII, případně jeho mezinárodní variantu. Rozšíření osmibitových kódování a zahájením práce na univerzální znakové sadě v roce 1991 vedlo k tomu, že do nových verzí mezinárodních standardů byla nakonec převzata sada ASCII bez jakýchkoli změn.
Většina kódování vzniklých po roce 1970 tak zahrnuje ASCII kód nebo jeho nějakou modifikaci. Poměrně časté je rozšíření kódování o semigrafické znaky, které se překrývají se znaky řídicími, systém pak může poskytovat dvě metody výpisu na obrazovku; jedna vypisuje semigrafické znaky, druhá interpretuje tytéž znaky jako řídicí. Další kódování z ASCII pouze volně vycházejí – mnoho kódování nedodržuje rozdělení na oblast řídicích a tisknutelných znaků, některá zachovávají pouze kódy písmen a číslic, případně některých speciálních znaků. Příkladem takových kódování jekódování Cork evropských fontů pro sázecí programTeX nebo sedmibitová abeceda pro GSM definovaná v GSM 03.38.
ZnakESC (escape) se používá např. pro definici tzv. escape sekvencí používaných pro rozšíření ASCII kódu pro různé účely. Jeden nebo několik znaků následujících znakESC nejsou interpretovány jako ASCII kódy, ale mohou mít speciální význam – například mohou definovat novou pozicikurzoru na obrazovce terminálu nebo mohou definovat velikost fontu používaného tiskárnou, přepnout tiskárnu ze znakového do grafického módu atd.
OrganizaceANSI definovala sekvence určené pro ovládání znakových terminálů. Tyto sekvence zahrnují např. posunkurzoru na určitý řádek a sloupec obrazovky.
Faktickým standardem pro starší jehličkové tiskárny jsou escape sekvence používané firmouEpson.
