Žuly (téžgranity) jsou hlubinnévyvřelé horniny obsahující v podstatném množstvíkřemen aživce. Žuly jsou tvrdé, obvykle světlé, šedavě nebo bělavě zbarvené, někdy s modrým odstínem. Známé jsou ovšem také žlutavé, růžové a červené druhy.Struktura žul je stejnoměrně všesměrně zrnitá (eugranitická), občas porfyrické, hypidiomorfně zrnitá. Žulám jsou podobnégranodiority.
Hustota žul se pohybuje kolem 2,8 g/cm³.Odlučnost žuly je kvádrovitá někde tlustě lavicovitá, vyskytuje se také sloupcovitá a kulovitá odlučnost, nepravidelně polyedrická odlučnost je typická pro zvrásněné oblasti.
Při větrání žul dochází k silnému zaoblování původních hran. Proto se lze setkat se zakulacenými tvary u balvanů i skal. V případě kvádrové odlučnosti vznikají balvany značných rozměrů.[1] Žula má využití zejména jako odolnýstavební materiál a jako okrasnýobkladový materiál.
Žuly se vyskytují v hlubinných tělesech –plutony a pně. Budují i značně velká tělesa. Žuly jsou spolu s příbuznýmigranodiority nejrozšířenějšími hlubinnými vyvřelýmihorninami.[2] V Česku se žuly vyskytují hojně ve středočeském a centrálnímmoldanubickém plutonu a prakticky ve všech hraničních pohořích.
Slovo žula pochází z německéhoSohle (tj. podklad, podloží). V odborné terminologii se používá označení granit (zlatinského slovagranum, tj. zrnko), termín používaný k označení zrnitých, krystalických hornin. V literatuře jej poprvé použilAndrea Cesalpino v roce 1596.[3]
Žula se používá na sokly pomníků, na náhrobky, slouží jako stavební kámen pro liniové stavby (žulové kostky cest, dláždění luxusních chodníků a vnitřních prostor staveb) a v některých regionech jako běžný stavební kámen. Rozpukané žuly se používají na štěrk. Uplatnění nachází také jako materiál pro nosnou soustavu obráběcích strojů, kde je vysoce ceněná pro své materiálové vlastnosti.
.jpg)
