Železná opona je původně označení pro neprostupnouhranici, která rozdělila poválečnou Evropu na část pod kontrolou západníchspojenců a část pod kontrolouSovětského svazu (SSSR) či jemu politicky nakloněnou. Později (cca 1948) zastudené války označuje hranici oddělující státyvýchodního bloku od zbytku Evropy, kde se nacházely kromězápadního bloku ineutrální státy.
Zrušení železné opony umožnila změna politiky SSSR apád komunismu ve východním bloku v roce1989. Symbolem konce železné opony jepád Berlínské zdi 9. listopadu 1989.
OdŠtětína na Baltu až poTerst na Jadranu byla napříč celým kontinentem spuštěna železná opona. Za touto linií leží všechna hlavní města starých států střední a východní Evropy.Varšava,Berlín,Praha,Vídeň,Budapešť,Bělehrad,Bukurešť aSofie, všechna tato proslulá města i s obyvatelstvem jejich zemí se ocitla v oblasti, kterou musím nazvat sovětskou sférou a všechna jsou vystavena nejen té či oné formě sovětského vlivu, ale i vysoké a v mnoha případech rostoucí míře ovládání zMoskvy. [...] Komunistické strany, které v těchto zemích byly velice malé, získaly postavení a moc zdaleka přesahující počet jejich členů a ze všech sil se snaží prosadit totalitní vládu. Téměř ve všech případech byl nastolen policejní stát.
Churchill však nebyl první, kdo tento pojem v přeneseném smyslu použil. Podle některých zdrojů byl daný pojem asociován k hranicím sovětské sféry vlivu a komunistické snaze o její izolaci již od roku1920, podle jiných pojem použil jako první (v trochu jiném smyslu)Joseph Goebbels 23. února1945 jako reakci na prohlášeníjaltské konference v časopiseDas Reich[2] (převzaly novinyTimes). Po něm výraz používal hraběLutz Schwerin von Krosigk, belgická královnaElizabeta mluvila o železné oponě mezí ní a Němci. Pár dní před koncem válkyK. H Frank varoval, že bude český národod ostatního světa odloučen železnou oponou, když bude vydán bolševismu.[3] Snažil se tím získat sympatie Čechů pro Němce jako ochránce Evropy před komunismem.
Dějiny rozdělení Evropy začínají již v letech 1939–1941, kdy si na základěpaktu Ribbentrop–Molotov Sovětský svaz anacistické Německo rozdělily středovýchodní Evropu. Tyto zisky si SSSR udržel a dále rozšířil při jednáníSpojenců během války s Německem navýchodní frontě. Bylo to zejména jednáníVelké trojky nateheránské konferenci roku 1943 a jí pak potvrzené roku 1945 vJaltě. Příkladem dělení Evropy nasféry vlivu jeProcentní dohoda Churchilla se Stalinem o rozdělení Balkánu z roku 1944. Na rozdělení Evropy mělo pak zásadní vliv, kam do konce války došlaRudá armáda a které státy osvobodila od nacistické nadvlády.
Jako výsledek války, který bylstvrzen 1947 v Paříži, anektoval Sovětský svaz rozsáhlá území Evropy a v následujících letech svou hranici zajistil pomocí tzv. satelitních států, ve kterýchzískali moc komunisté. To neplatí o linii železné opony na severu Evropy, kde byly poměry upravenyfinsko-sovětskou smlouvou. Finsko si zachovalo samostatnost za cenu územních ústupků, poskytnutí poloostrovaPorkkala pro vybudování sovětského válečného přístavu a zachovávání prosovětskéneutrality, tzv.Paasikiviho–Kekkonenovy doktríny. Sovětskou anexí oblastiPetsama se část železné opony posunula nahranice s Norskem.
Balkán se původně vefultonském projevu nacházel za železnou oponou dělící Evropu po liniimeziŠtětínem aTerstem, která tak pomíjela situaci na jižním Balkánu stejně jako hranice u Finska. Poroztržce Tita se Stalinem roku 1948 však železná opona vedla na hranici sesocialistickou Jugoslávií, která si dokázala zachovat samostatnost. Do roku 1961 patřila k Východnímu bloku Albánie, která však od něj byla geograficky oddělená Jugoslávií. Další část balkánské linie je na hranicíchBulharska sŘeckem, které mělo silnou podporukomunistů, ale na základě velmocenských dohod bylo za cenuobčanské války a pozdějivojenské diktatury udrženo v Západním bloku. Poslední částí je bulharsko-turecká hranice. Řecko aTurecko se k NATO připojily v roce 1952.
Rozdělení Evropy železnou oponou a studená válka způsobily odlišný vývoj na obou stranách hranice. Ve Východním bloku probíhala politická, ekonomická a společenská přeměna podle sovětského vzoru. Občanské snahy tento vývoj zvrátit byly zlikvidovány, pokud ne vnitropoliticky, vojenským zásahem Sovětského svazu, který byl v rámci respektování železné opony západními státy akceptován. Bylo to v případěVýchodního Německa roku 1953, vMaďarsku 1956 a vČeskoslovensku 1968. Masivníinvaze do Československa byla mj. obhajována ohrožením železné opony ze strany Západního Německa, většinaokupačních vojsk však byla umístěna v bezpečné vzdálenosti od této hranice a případný vojenský střet měl probíhat na území Čech. Nerespektování suverenity států za železnou oponou bylo vzápětí oficiálně deklarováno jako tzv.Brežněvova doktrína.
Na západ od železné opony započal procesevropské integrace (Bruselský pakt 1948,Rada Evropy 1949,Schumanův plán 1950) a intenzivní rozvoj transatlantické spolupráce, protože bezUSA nebylo možné zajistit bezpečnost před sovětským impériem. V roce 1949 proto byla podepsánaSeveroatlantická smlouva zřizující vojenskou alianci sdružující USA,Kanadu a skupinu západoevropských států, z nichž pouzeNorsko svouhranicí se SSSR leželo na železné oponě. V roce 1952 se k NATO připojilyŘecko aTurecko, dva státy na jižním úseku železné opony. Dále se NATO k železné oponě rozšířilo roku 1955 připojenímZápadního Německa na základěpařížské dohody. Na to reagoval SSSR vytvořením protialiancevaršavskou smlouvou. Podél německé hranice obou bloků byly pak rozmístěnyjadernérakety krátkého a středního doletu, zejména v pozdější fázi americkéPersingy a sovětskéSS-20. To vytvářelo ovzduší hrozbyjaderné války až do konce studené války, kdy byly rakety staženy na základěsmlouvy z roku 1987.
Nové snahy Sovětského svazu ovládnout celý Berlín vyvolaly roku 1958 druhouberlínskou krizi, která roku 1961 vedla k izolaciZápadního Berlína ze strany SSSR a postupnému vybudováníBerlínské zdi. To mělo znemožnit překonání železné opony a emigraci do Západního Německa. Berlínská zeď se stala symbolicky nejvýznamnějším viditelným dokladem existence železné opony. V roce 1963 americký prezidentJohn Fitzgerald Kennedy ve svém berlínském projevu větouIch bin ein Berliner vyjádřil solidaritu obyvatelům západoberlínskéexklávy, ale také fakticky uznal rozdělení Německa jakofait accompli, což pokaribské krizi vedlo k ukončení berlínské krize a počátku politikydétente (uvolňování napětí).
Pád komunismu v Evropě a tím i zánik železné opony byl důsledkem vývoje v Sovětském svazu, který od pozdní vlády Brežněva procházel tzv.obdobím stagnace a od nástupuMichaila Gorbačova (1985) na ni reagoval zásadní změnou politiky. Gorbačov ukončil éruBrežněvovy doktríny násilné zahraniční intervence a zahájil vnitropolitické změny zvanéPerestrojka aGlastnosť. Komunistickýestablishment zemí za železnou oponou, zakládající svou moc na represích a konzervatismu, ztratil v Sovětském svazu oporu, která je v případě potřeby u moci udržípomocí tanků, i osvědčenýneměnný vzor. K postupné erozi moci a občanskému uvědomění ve Východním bloku přispívalo působenídisentu a USA financované vysíláníSvobodné Evropy aHlasu Ameriky. Za definitivní potvrzení změny politiky SSSR umožňující pád železné opony bývá považován Gorbačovův projev navalném shromáždění OSN 7. prosince 1988. Na něm deklaroval nárok každé země zvolit si svou cestu a jednostranné stažení sovětských vojsk ze zemí Východního bloku.[4]
Testování komunistického režimu občanskými protesty zesílilo během roku 1989, například v lednu potlačenýPalachův týden v Praze a v červnu v Budapešti úspěšná rehabilitace a pohřebImre Nagye, popraveného vůdceMaďarského povstání (1956). Právě maďarský ministr zahraničíGyula Horn spolu se svým rakouským protějškemAloisem Mockem udělal první kroky k otevření železné opony mj. symbolickým přestřiženímostnatých drátů na hranici. „Praskání“ želené opony je však především spojeno s migrací východních Němců do Západního Německa prostřednictvím třetího komunistického státu, který cizím státním příslušníkům v této cestě nebránil. Nejdříve využívali uvolněné situace na maďarsko-rakouské hranici, mimo jiné během tzv.panevropského pikniku, akcePanevropské unie, kdy byli východní Němci pozváni na piknik 19. srpna 1989 u maďarskéŠoproně, kde byl na tři hodiny otevřen volný průchod železnou oponou. Tato událost je považována za otestování reakce SSSR. Jako další cestu skrz železnou oponu používali Němci varšavské apražské velvyslanectví Západního Německa, kde události připomíná plastikaDavida ČernéhoQuo vadis. Ta má podobu kráčejícíhotrabantu, protože Němci při svém útěku na západ v Praze zanechávali svá auta.
Pád komunismu ve Východním bloku umožňující zánik železné opony měl relativně pokojný průběh, jak svědčí např. označenísametová revoluce (slovenskyněžná). Krvavá byla zejménarumunská revoluce. Po změnách režimu následovalo symbolické otevírání železné opony. K těm patřilo slavnostní stříhání ostnatého drátuJiřím Dienstbierem, prvním československým porevolučnímministrem zahraničí vevládě národního porozumění, a jeho německým protějškemHans-Dietrichem Genscherem uNových Domků dne 23. prosince 1989.[5] Mezinárodně nejvýznamnější symbol je všakpád Berlínské zdi. To se vztahuje především k 9. listopadu 1989, kdy byly proraženy nové hraniční přechody skrz zeď. K jejímu odstraňování pak došlo zejména v létě 1990, některé části byly ponechány jako památník.
Nejzávažnějšígeopolitické důsledky mělo zrušení železné opony v Německu, kde umožnilojeho sjednocení 3. října 1990. K zásadním problémům patřilo rozmístění extrémní vojenské síly obou protivníků studené války podél této linie a požadavek, aby celé sjednocené Německo bylo součástíSeveroatlantické aliance. To prakticky znamenalo, že SSSR stáhne veškeré své vojenské síly z území Východního Německa, které bude remilitarizováno jeho systémovým protivníkem. V rámci jednání v tzv.formátu dva plus čtyři bylo proto Sovětskému svazu dáno najevo, že vojenské stahování SSSR nebude aliancí využito k posunutíželezné opony na východexpanzí NATO. Tento neformální příslib Sovětskému svazu v rámci končící studené války je zneužívánruskou propagandou, která jej prezentuje jako závazek vůčiRuské federaci, že nebude státům na východ od železné opony umožněn vstup do NATO.
Hluboké rozdělení Evropy železnou oponou bylo zásadně zaceleno v letech 1999–2004, kdy se státy Východního bloku staly součástí NATO, které po rozpadu SSSR hledalo nový smysl kolektivní bezpečnosti. Druhým politickým aktem integrující Východní blok bylorozšíření Evropské unie v letech 2004 až 2007. Nicméně existence někdejší železné opony se stále projevuje různými společenskými jevy souhrnně označovanými jakopostkomunismus. Jeho nejznámější příklad je tzv.ostalgie, nostalgie východních Němců po kultuřekaždodenosti jejich mládí.
Zachovalá část železné opony uČížovaZbytky plotu,Bratislava, městská část Devínska Nová VesZarůstající průsek poblíž hranic s Rakouskem, léto 2003Zbytky plotu na vrchuHavranPamátník železné opony naBučině
Železná opona se načeské západní hranici začala vytvářet prakticky již od roku1948, ovšem skutečně neprostupnou se stala až v letech1952 a1953, jako reakce na neustávající útěky některých lidí přes hranici. V Německé demokratické republice proběhlo budování železné opony o něco později, poslední fází byla výstavbaBerlínské zdi, která rozdělila město Berlín na dvě části.
I vČSSR bylo vytvořenohraniční pásmo, do nějž byl povolen vstup pouze na speciální propustku. Hraniční pásmo mělo šířku 4 až 10 km a tato část republiky se tak stala pro normálního člověka nepřístupnou (šlo o 1,5 % rozlohy státu). Většina vesnic v hraničním pásmu byla postupně vysídlena, jejich zbytky byly v letech 1953 až 1959 postupně zničeny, aby stojící opuštěná stavení nemohla uprchlíkům přes hranici poskytovat úkryt. Hraniční pásmo bylo přísně střeženo příslušníkyPohraniční stráže.
Ploty byly ve skutečnosti tři – první, který byl asi dva metry vysoký, tvořila změťostnatých drátů. Další plot, výšky 2,5 metru, byl od roku 1953 pod vysokýmnapětím 3 000 až 6 000 voltů. Poslední plot sloužil jako zábrana zvěři, aby směrem od hranice nemohla proniknout k elektrickému plotu. Pod ploty se nacházelo zorané pásmo o šířce cca 20 metrů, kde bylo možno snadno najít stopy, a tedy i místo, kde případný narušitel překonal plot.
Tento systém plotů nestál přímo na hranici, ale v dostatečné vzdálenosti od ní (cca 2 km), aby i v případě jeho překonání stihli pohraničníci narušitele chytit dříve, než se dostal až na hranici. Kolem celých hranic navíc vedla v asi kilometrové vzdálenosti asfaltová komunikace, která pohraničníkům usnadňovala přiblížení k místu zásahu.
Za hranicí už totiž oficiálně zasáhnout nemohli, neboť by se jednalo o narušení území cizího státu. Neoficiálně zde ovšem často zásahy probíhaly, neboť pohraničníci byli motivováni tím, že dopadnou-li narušitele, mohou být odměněni dovolenou, povýšením, případně udělením řádu. Naopak pokud jej nedopadli, mohlo to mít pro jejich další kariéru osudné následky. Mezinárodní problémy vyplývající z incidentů spojených se zásahy mimo státní území (viz případJohanna Dicka) ČSSR vedly k jejich postupnému zákazu.
Mezinárodní stížnosti vedly k tomu, že v roce 1965 bylo vysoké napětí z plotu odstraněno. (Šlo o jeden z následků „Chruščovovatání“.) V roce 1968 navíc došlo k velkému uvolnění hranic. Prakticky otevřené hranice krátce na to ulehčily druhou vlnu poválečnéemigrace poinvazi vojskVaršavské smlouvy21. srpna1968. V následujících třech letech opustilo Československo asi 74 000 uprchlíků.
Toto uvolnění hranic bylo ovšem krátké – již v roce 1970 byla ještě před systémem tří plotů vybudována signální linie, která reagovala na dotyk a mohla tak varovat pohraničníky výrazně dříve. Navíc se dále rozrostla síť pozorovacích věží (celkem jich bylo 314) a po incidentu, kdy řidič autojeřábu přerazil celní závoru vČeských Velenicích a dostal se tak doRakouska, byly značně zesíleny i hraniční závory.
Pád železné opony, umožněný pokračujícímrozpadem Sovětského svazu, byl zahájen uvolněním hranic vMaďarsku v létě 1989 (celá řada lidí se z dovolené uBalatonu ten rok již nevrátila). Berlínská zeď padla 9. listopadu 1989, československá železná opona postupně následovala během prosince téhož roku.
Dnes ji připomíná jen onen kdysi pravidelně oraný pás s občasnými zbytky kůlů nebo drátů – kvůli užíváníherbicidů zabraňujících růstu plevelů a strhávání půdy jesukcese na těchto pásech pomalá a mnohdy zde ani po téměř 30 letech nerostou žádné stromy – toto „pásmo smrti“, dnes ovšem jen pro byliny.
Československá železná opona za sebou nechala během let 1948–1989 celou řadu obětí. Civilistů bylo 450,[6] ne vždy šlo přitom o narušitele, (např.Johann Dick byl turista) či nešťastné náhody. Pohraničníků při výkonu služby zemřelo celkem 654, z toho většina nehodou, sebevraždou či zastřelením kolegou.[6] Při přestřelce s uprchlíky zemřelo 10 z nich.[6]
Kromě jiných omezení, která limitovala pohyb občanů po celém územíSovětského svazu, existoval patrně neoficiální, ale obecně srozumitelný pojemněvyjezdnoj (невыездной). Týkal se zlomku občanů, kterým byl pas pro cesty do zahraničí odebrán. Vždy byl odebrán na dobu neurčitou a zpravidla byl odebrán jako součást obecnější kritiky, vždy však s perspektivou očekávané nápravy.
Kaktusová opona, vysázená na podzim 1961kubánskou armádou naCastrův rozkaz, 8 mil (13 km) dlouhá bariérakaktusů podél severovýchodního plotu oddělujícího americkou základnu vprovincii Guantánamo, o něco později doplněna americkými a kubánskými minovými poli v „zemi nikoho“
Ledová opona – toto označení bylo někdy užíváno pro hranici mezi USA a SSSR vBeringově průlivu.
↑ Jen Německo může rozřešit současné problémy.Polední list. 1945-02-25, roč. 19, čís. 48, s. 2.Dostupné online [cit. 2021-07-10].ISSN1804-8838. (omezený přístup)
↑ Projev K. H. Franka k českému národu (30. 4. 1945).Fronta.cz [online]. [cit. 2023-12-28].Dostupné online.
↑ Komentář | Projev, který ukončil studenou válku? Od vystoupení Gorbačova v OSN uplynulo 35 let.EuroZprávy.cz [online]. [cit. 2023-12-27].Dostupné online.
↑ U železné opony znovu ministři Česka a SRN přestřihli ostnaté dráty | Domov.Lidovky.cz [online]. 2019-12-23 [cit. 2023-12-28].Dostupné online.
↑ЦИНКЛЕР, Евгения. Жизнь - игра: Умер Марк Тайманов, гроссмейстер и пианист.Rossijskaja gazeta [online]. 2016-12-02 [cit. 2021-11-07].Dostupné online. (rusky)
NEPRAŠ, František.Najdorf: o zmizelé vsi na jižní hranici. Vydání první. České Budějovice: Bohumír Němec – Veduta, 2021. 280 stran.ISBN978-80-88030-56-0.
_-_preserved_part_of_Iron_curtain.JPG)
.jpg)
