Španělská literatura zahrnujeliterární díla, vzniklá na územíŠpanělska. Bývá dělena podle jazyků, v nichž jsou psána, nakastilskou literaturu (napsanou vkastilštině),katalánskou literaturu (vkatalánštině),baskickou literaturu (vbaskičtině) agalicijskou literaturu (vgalicijštině). Na území Španělska vznikala také literární díla v dalších jazycích; komunitasefardských Židů používala v literární tvorběhebrejštinu aladino,klérus aarabská komunita tvořily také literární díla varabštině alatině. Z hlediska počtu i hodnoty literárních děl je z těchto jazykových odvětví nejvýznamnější kastilská literatura.
Katalánská literatura počíná trubadúrskou a žakéřskou poezií středověku, tehdy tvoří i filozofRamon Llull. Po dlouhém období úpadku zahájilo národní obrození 19. století opět umělecký život, reprezentovaný například básníkemJosepem Carnerem;frankistický režim však rozvoj katalánské literatury na dlouhou dobu narušil, katalánština dokonce po jistou dobu nesměla být vůbec používána na veřejnosti.
Baskická literatura vznikla až v raném novověku a její vývoj pozdržela jak roztříštěnost jazyka do mnoha dialektů, tak politické okolnosti. Přesto od 19. století existuje literární tradice, kopírující hlavní směry rozvoje okolních literatur a umožňující uchovávat a rozvíjet tento izolovaný evropský jazyk.
Galicijština je velmi podobnáportugalštině, její literatura má společné středověké počátky sportugalskou a udržela si na ni blízké vazby. Mezi rané postavy galicijské literatury patří například trubadúrMacías, autor milostných písní z druhé poloviny 14. století. Po středověkém období rozkvětu následoval dlouhý úpadek, který skončil až 18. a zejména 19. stoletím, kdy proběhlo galicijské národní obrození.
Kastilská literatura je psaná ve spisovné kastilštině. Ze všech jazykových odvětví literatury Španělska je nejstarší, nejrozsáhlejší a patrně také nejrozvinutější.
Středověk v kastilské literatuře trval přibližně mezi 12.–14. stoletím, poté se postupně změnil vrenesancí.[1] Převažujícími literárními žánry středověké literatury bylyrytířský román, hrdinskáepika,náboženská (a nábožensky inspirovaná)lyrika apróza.
Nejstarším dochovaným literárním dílem jePíseň o Cidovi (Poema del Cid)[1],epos ze 12. století, který s relativně velkou historickou přesností popisuje hrdinstvíRodriga Díaze de Vívar v bojích protiMaurům. V tomto období byly (kastilsky) napsány i další hrdinské eposy, např.Zpěv o Roncevaux (Cantar de Roncesvalles), nedochovanýZpěv o sedmi infantech z Lary (Cantar de los siete infantes de Lara), rovněž nedochovanáBáseň o Fernánu Gonzálezovi (Poem de Fernán González) a patrně i řada dalších děl. Hrdinská epika z této doby je výrazově jednoduchá a historicky věrná, nebo alespoňrealistická, hrdinská epika 13. a 14. století je již složitější a obsahujefantastičtější prvky. Z epiky pozdějšího období vyniká zejména anonymní skladbaZpěv o Rodrigovi (Cantar de Rodrigo) z období kolem roku 1400. Tyto epické básně byly patrně přednášena potulnými žakéři (juglares,singulárjuglar, vlastně kejklíři), odtud pochází španělský název tohoto žánruMester de Juglaría („žakéřské umění“). Španělské označení pro hrdinské eposy tohoto druhu jecantares de gesta, což znamená „písně o činech“.[2]
Středověkoulyriku tvořila především dvorská poezie, napodobující zprvu trubadúrskou milostnou poezii a později takéitalské básníky z počátku renesance. Světská lyrika byla psána spíše galicijsky, proto je o ní podrobněji pojednáno níže, méně básní ale bylo psáno i v kastilštině. Šlo především o nepříliš zdařilé napodobeniny provensálských a galicijských vzorů.
Významné postavení měla ve středověké literatuře náboženská literatura. Vznikala převážně vcírkevních kruzích, a to zprvu jen vlatině, až později v kastilštině a dalších jazycích. Většinu děl tohoto žánru tvořila lyrická poezie, věnovanáPanně Marii, mravoučná literatura alegendy. Žánr duchovní poezie se v kontextu středověké kastilské literatury španělsky označuje jakoMester de Clerecía, tedy „umění kněžstva“. Náboženské poezii se věnoval i nejstarší jménem známý kastilsky píšící básník[3],Gonzalo de Berceo (13. století). Kněží byli mimo náboženskou lyriku také autory převážné většiny středověké rytířské literatury.
Rozvoj španělské středověké prózy velmi ovlivnilAlfons X. Kastilský, řečený Moudrý (1221–1284)[1], významný mecenáš umění a také tvůrce básnických i prozaických děl (mj. přeložil řadu arabských vědeckých spisů do kastilštiny). Próze v tomto období žánrově dominovala krátkápovídka, založená naarabských vzorech, především s mravoučnou tematikou (v tomto žánru byl nejvýznamnějšíJuan Manuel), a takéodborná literatura (předevšímprávnická akronikářská).
Dalším významným prozaickým žánrem bylrytířský román, založený nafrancouzských vzorech. Španělská románová produkce byla sice rozsáhlá, romány ale většinou nebyly ani zdařilé, ani tematicky původní. Relativně nejoriginálnějším románem bylanonymníPříběh rytíře božího, který měl jméno Cifar (Historia del Caballero de Dios, que había por nombre Cifar). Přes nízkou kvalitu ale mají tyto romány z literárně historického hlediska velký význam, protože z jejich tradic vychází vůbec nejvýznamnější dílo španělské literatury, románDon Quijote odMiguela Cervantese.
Renesance v kastilské literatuře proběhla v období mezi 15. a 17. stoletím. Zprvu byla ovlivněnaitalskýmhumanismem, pozdější, samostatnější fáze byla jedním z vrcholných období kastilské literatury – z toho důvodu je označována jako Zlatý věk (Siglo de Oro). Tvořily v něm nejvýznamnější osobnosti kastilské literatury vůbec jakoLope de Vega aMiguel Cervantes.
Humanismus byl založen především na nápodobě italské humanistické lyriky, což se projevilo jak v tematice, tak ve formě (vznikají např. prvnísonety podle italského vzoru). V renesančním období vznikla takéromance, vůbec nejtypičtější žánr kastilské literatury. Jde o krátkou epickoupíseň, obsahově navazující na hrdinské zpěvy středověku, která je psána typickou formou, totiž čtyřstopýmtrochejským veršem, v němž sudé veršeasonují, přičemž asonance zůstává po celou skladbu stejná. Tento žánr se vyskytuje jak ve folklórní slovesnosti, tak v autorské tvorbě, ovlivnil také celou řadu nešpanělských autorů (včeských zemích např.Jaroslava Vrchlického).[4]
Renesance do kastilské literatury pronikla z Itálie. Do Španělska ji uvedli dvorní básníci jakoÍñigo López de Mendoza (1398–1458, sonety a nápodobyDanta),Juan de Mena (1411–1456, rozsáhlejší skladbyalegoricko–filozofické, jakoLabyrint štěstěny) čiJorge Manrique (asi 1440–1479, velmi působivá a vlivnáelegieSloky Jorge Manriqua na smrt otcovu, pokládaná za vůbec nejčastěji antologizovanou španělskou báseň). Jejich poezie byla shromážděna v tzv.Baenově zpěvníku (Cancionero de Baena), dokončeném kolem roku 1430.
Dalšími významnými žánry humanistické literatury byly lidovásatira, především veršované, zpravidla velmi hrubépamflety, týkající se společenských problémů (napříkladSloky provinciálovy (Coplas del provincial)). Časté byly taképrózou psanécestopisy.
I zlatý věk původně vznikl z nápodob italské renesanční literatury. Mezi tyto napodobitele patřil např.Juan Boscán (asi 1490–1542, napodobitelPetrarcy a autor řady lyrických básní). Ve zlatém věku nastal největší rozmach prozaických rytířských románů (vrcholným dílem byl románČtyři knihy o ctnostném rytíři Amadisovi Waleském (Los cuatro libros del virtuoso caballero Amadís de Gaula) napsanýGarcim Rodríguezem kolem roku 1500), renesančních mimo jiné svoufantastickou náplní, a také románů pastýřských, které líčily idylické milostné příběhy pastýřů z antickébukolické poezie, a románů maurských, odehrávajících se především varabském prostředí (vzhledem k arabským státům na jihu Španělska byla arabská tematika španělským literaturám vždy blízká). Velmi typickým žánrem byl téžpikareskní román, sociálně kriticky líčící formou biografie fiktivního „šibala“, většinou vychytralého sluhy apod., spodinu soudobé španělské společnosti, který částečně předznamenal pozdějšínaturalismus.[5]
Nejvýznamnější představitel renesanční prózy bylMiguel de Cervantes y Saavedra, autor renesančních povídek (Příkladné novely,Novelas Ejemplares) a zejména jednoho z nejvýznamnějších děl zlatého věku a literatury Španělska vůbec, satirického románuDon Quijote (El ingenioso hidalgo Don Quixote de la Mancha), který ze záměru parodovat rytířské a pastýřské romány vytváří hluboké a významné filozofické dílo, vypovídající o vztahu představy a reality ve všech lidech.
Mezi literárně nejhodnotnější díla Zlatého věku patřiladramata. Jedním z vůbec prvních děl tohoto období bylo rozsáhlé dramaCelestina (La Celestina, 1499), napsané patrněFernandem de Rojas (asi 1456–1546), v němž se odráží renesanční pojetílásky. Dalším významným dílem počátku zlatého věku jsou literárně velmi vlivné dramatickéeklogyJuana del Encina (1469–asi 1533).
Lope de Vega
Dramata, nazývaná často i přes vážný námětkomedie, byla zpravidlaveršovaná a skládala se ze tří dějství. Drama začínaloprologem, shrnujícím námět, mezi první a druhé dějství byla vložena komediální mezihra, mezi druhým a třetím dějstvím se recitovala romance taktéž většinou komického charakteru. V závěru byla většinouzpívaná scéna stanci. Dramata často zpracovávala témata a příběhy ze starší literatury, např. z rytířských románů, nebo témata historická. Prvními vysloveně renesančními dramatiky byliLope de Rueda (asi 1510–1565) aJuan de la Cueva, nejvýznamnější byl aleLope de Vega, nesmírně plodný (udává se přes tisíc her, pochopitelně kolísavé kvality) a mimořádně významný autor ve vývoji kastilské literatury. Lope de Vega byl po Cervantesovi druhou nejvýznamnější postavou Zlatého věku. Zaměřoval se především na komedie, často s historickým námětem. Měl celou řadu následovníků různé literární úrovně. Drama tohoto období bylo v mnohém typické, např. míšením žánrů, kombinací tragických a komických prvků, velkou formální složitostí (podle přesných kritérií se v něm střídala nejvíce zastoupená forma romance, čtyřveršová a desetiveršovásloka s plnýmirýmy a monology ve forměsonetu).
Nedramatická světská poezie zlatého věku byla silně pod vlivem italské, dělila se naškolu sevillskou (její styl byl živý, smyslový, barvitý, ale její pojetí bylo o něco povrchnější, vůdčí osobností bylFernando de Herrera (asi 1534–1597, autor milostných sonetů a hrdinských romancí o velikosti Španělska) aškolu salamanskou (typická je pro ni jednoduchost stylu, ale větší hloubka pojetí, hraničící smysticismem).
Duchovní poezie té doby byla na mysticismu založena, snažila se popsat lidskou duši básnicky a najít v ní Boha. Vrcholnými představiteli tohoto rozsáhlého směru byli autorkazatelské prózyLuis de Granada (1504–1588),Terezie od Ježíše, autorkaalegorických mystických próz, jako jeVnitřní Hrad (El castillo interior), a vynikajících lyrických básní,Luis de León (1528–1591, autor filozofických a intelektuálních náboženských básní) aJan od Kříže.
Z období přechodu mezi renesancí a barokem je pozoruhodný také eposAraukana (La Araucana, poslední část vydána 1589)Alonsa de Ercilla (1533–1594), líčící boje s Indiány vChile, zajímavý kromě literárních kvalit také nestranností v líčení obou znepřátelených stran.
Přechod mezirenesancí abarokem byl v kastilské literatuře pozvolný. Přechodným obdobím, kdy se renesance měnila v baroko, byl právě zlatý věk, a proto velká část děl z období zlatého věku, zejména díla následovníků Lope de Vegy, spadá už historicky i stylisticky vlastně do baroka.
Baroko tvořilo hlavní proud především v 17. století, v 18. století opět postupně a pozvolna přecházelo vklasicismus. Pokud jde o pojetí, baroko je oproti relativně optimistické renesanci, zaměřující se na člověka, podstatně pesimističtější a zaměřuje se spíše na Boha.
Kastilské baroko bylo ovlivněno především manýrismem, který se dále dělí do dvou směrů, nakulteranismus (jazyk se oproti renesanční jednoduchosti úmyslně komplikuje, jdemanýrismus v jazyce a stylu) akonceptismus (manýrismus je spíše v myšlence a tématu, založený na její abstraktnosti a neotřelosti, jazyk ale zůstává stále poměrně jednoduchý).
V baroku pokračovala řada tradic z renesance, například tradice pikareskního románu. V tomto směru byl významný románŽivot Guzmána z Alfarache (Vida de Guzmán de Alfarache, 1604), napsanýMateo Alemánem (1547–asi 1615). Barokní pikareskní romány jsou obecně mnohempesimističtější a hořčejší, než jejich spíše optimistické a vtipné renesanční protějšky, ztrácí také sociálně kritický nádech a zčásti i svou kvalitu.
Nejvýznamnějším představitelem kulteranismu byl básníkLuis de Góngora (1561–1627). Jeho nejvýznamnějším dílem je rozsáhlá alegorická skladbaSamoty (Soledades). Nejvýznamnějším představitelem konceptismu byl pak spisovatelFrancisco de Quevedo (1580–1645), autor mnoha básní, dosti intelektuálních a ironických. Nejvýznamnější je jeho próza, konkrétně sbírka šestipovídekSny (Los sueños, 1627) a zejména pikareskní románŽivot Rošťáka (La vida del Buscón, 1626). Próza i poezie jsou typické hořkou ironií. Druhá polovina 17. století představovala v poezii a próze literární úpadek.
Nejvýznamnějším dramatikem kastilského baroka bylPedro Calderón (1600–1681), autor mnoha lyrických dramat, většinou komedií nebo alegorií s náboženskou tematikou. Stěžejním tématem jeho her byla lidskáčest. Nejvýznamnější z jeho asi dvou set děl je náboženská alegorieŽivot je sen (La vida es sueño) a drama v renesančním duchuZalamejský rychtář (El Alcalde de Zalamea).
Období klasicismu nastalo v 18. století, tento směr ale postupně dozníval až do roku 1834. Kastilský klasicismus byl ovlivněn celkovým uvolněním atmosféry (a omezením moci církve, která byla nejvýraznějším podporovatelem barokní kultury), ke kterému došlo s nástupemBourbonů na španělský trůn. Příchod této původem francouzské dynastie na španělský trůn logicky znamenal větší sepjatost s Francií.
I umění bylo ovlivněno francouzskou kulturou, (kastilská literatura přijala například román dle klasicistní tradice,bajku, formualexandrínu), v níž v té době vrcholil klasicismus aosvícenství. V této epoše vzniklaliterární kritika a první literárně teoretická díla, např. odBenita Feijóa (1676–1764), který výrazně ovlivnil následující epochu kastilského dramatu,Ignacia de Luzán (1702–1754), který zformulovalmanifest kastilského klasicismu).
V dramatu se klasicismus projevil velmi výrazně, prvním, byť nepříliš úspěšným klasicistním dramatikem bylNicolás Fernández de Moratín (1737–1780), autor např. komedieMódní žena (La pentimetra), úspěšnější byl jeho synLeandro Fernández de Moratín, autor mnoha divácky oblíbených komedií. Jiní autoři se snažili klasicismus přizpůsobit obvyklé poetice španělského dramatu.
Španělská klasicistní poezie je představována především tzv.novou salamanskou školou, která byla založenaDiegem Gonzálezem (1732–1794), jehož vlastní literární význam byl ale mizivý. Nejvýznamnějším básníkem této školy byl lyrikJuan Meléndez Valdés (1754–1817), autor bukolické milostné poezie, ovlivněnýantikou a v pozdějším období i evropskýmpreromantismem.
Španělský romantismus trval přibližně do poloviny 19. století. Jeho počátky byly ovlivněnyfrancouzskou revolucí. Vrcholné období nastalo přibližně mezi lety 1834–1844, poté romantismus opět pozvolna přechází dorealismu. Romantismus ve Španělsku je o něco umírněnější než jinde, některé jeho rysy jsou ve španělské literatuře vzhledem k místnímu prostředí a literárním tradicím výrazně oslabeny (předevšímbyronismus, jenž je v jiných romantických literaturách velmi silný, se ve španělské literatuře takřka nevyskytuje, mnohem slabší je také obdiv k přírodě), jiné složky jsou naopak posíleny (obdiv khistorii).
Španělská romantická poezie měla (jak tomu bylo ve španělské literatuře vždy) velmi úzký vztah k dramatu. Nejvýznamnějším romantickým básníkem bylJosé de Espronceda (1808–1842). Účastnil se několika politických spiknutí, dlouhou dobu strávil v emigraci. Jeho básnické dílo představují historicképoemy (např.Salamanský student,El estudiante de Salamanca, 1840) a milostná a politická lyrika s tematikou svobody. Dalším významným romantickým básníkem bylJosé Zorrilla y Moral (1817–1893), autor mnoha spíše prostších lyrických básní především popisného charakteru, epických poém s tematikou španělské historie (předevšímreconquisty), vynikajících svou barvitostí, a také mnoha historických dramat, z nichž nejvýznamnější je hraDon Juan Tenorio (1844), kterou byl španělský romantismus v podstatě završen.
Nižší úroveň měla ve kastilské romantické literatuře próza, zahrnující rozsáhlou, ale nepříliš kvalitní produkcihistorických románů, napodobujícíchWaltera Scotta, a prózu, směrově spadající do tzv.kostumbrismu, jejímž převažujícím žánrem bylačrta (nazývanážánrový obrázek), popisující realisticky všední situace. Nejvýznamnějším představitelem tohoto žánru bylMariano José de Larra (1809–1837).
Realismus nahradil, či spíše postupně přerůstal, romantismus v polovině 19. století a v kastilské literatuře představoval hlavní proud až do sklonku 19. století.
Básnická tvorba tohoto období byla velmi různorodá a s realistickým směrem jako takovým příliš spjata nebyla. Nejvýznamnějším básníkem realistického období bylGustavo Adolfo Bécquer (1836–1870). Jeho nejvýznamnějším dílem je sbírka prozaických převyprávění španělskýchpověstí, nazvanáPověsti (Leyendas) a sbírka krátkých lyrických básníRýmy (Rimas), jejímž hlavním tématem je postupný vývoj milostného vztahu. Rýmy vynikají jednoduchostí formy, jazyka i myšlenek. Jiným významným básníkem tohoto období bylRamón de Campoamor (1817–1901), autor dobově velmi úspěšnýchepigramů, čiGaspar Nuňéz de Arce (1834–1903), autor majestátních a intelektuálních filozofických básní, pesimisticky hodnotících problémy současného světa.
Dramatická tvorba v realismu spadala především do žánru tzv. salónní komedie (alta comedia), líčící život soudobé vyšší společenské vrstvy a s tematikou jejích morálních problémů, obsahující ale řadu archaických prvků (patos, princip osobní cti), přejatých ze starší dramatické tradice. Představitelem tohoto směru bylAdelardo López de Atala (1828–1879), autor mimo jiné dramatuTolik a tolik procent (El tanto por ciento, 1861), líčící konflikt lásky a finančních zájmů. Ve své době velmi úspěšným dramatikem tohoto žánru bylJosé Echegaray y Eizaguirre (1832–1916), autor např. dramatuVelký kuplíř (El gran Gaeoto, 1881), zabývajícího se lidským soukromím, které bylo ve své době inscenováno i vČechách.
Druhým dramatickým žánrem realismu byl tzv. (género chico (doslovadrobný žánr), krátké, kostumbrismem ovlivněné dramatické črty, většinou komické, s tematikou všedního městského (zpravidlamadridského) života, mnohdy obsahující izpívané pasáže, a dostávající se tak na hranicioperety. Literárně většinou nešlo o příliš hodnotná díla, spíše o lidovoukabaretní zábavu. Prvním autorem tohoto žánru byl Tomás Luceño (1844–1931), autor hryObrázky z ulice (Cuadros al fresco).
Benito Pérez Galdós
Kostumbrismem byl ovlivněn i hlavní žánr kastilského realismu, totiž román. Byl založen spíše na popisu prostředí, než na ději, ve své prvotní formě šlo téměř jen o rozšířenou črtu. První představitelkou tohoto žánru byla spisovatelka Cecilia Böhlová, užívající mužský pseudonymFernán Caballero (1796–1877), autorka románuRacek (La gaviota). K dalším významným představitelům patříPedro Antonio de Alarcón (1833–1891), autornovelyTřírohý klobouk (El sombrero de tres picos), vlastně převyprávění staré romance, popisující život na španělském venkově,Juan Valera (1824–1925), autor románuPepita Jimanézová (Pepita Jimanéz, 1874), líčícího konflikt lásky k Bohu a k ženě v osobě studenta teologie. Nejvýznamnějším spisovatelem realistického románu bylBenito Pérez Galdós (1843–1920), autor celé řady románů, především s tematikou role náboženství v soudobé španělské společnosti.
Na konci 19. a začátku 20. století existoval v kastilské literatuře směr, nazývaný generace 98. Historicky vznik této literární skupiny souvisel sešpanělsko-americkou válkou. Spisovatelé, patřící do této skupiny, odmítali dosavadní konvence španělské literatury, usilovali o jednoduchý, přesný a krásný literární styl, jejich přístup byl dosti pesimistický. Důležitým tématem jejich tvorby bylšpanělský národ, jehohistorie, vlastnosti apod., kritizovali úpadek a zaostalost (patrné např. v díleŠpanělské ideariumÁngela Ganiveta Garcíi). Nejdůležitějšími představiteli této generace byliMiguel de Unamuno (1864–1936, autor předevšímesejů a filozofických básní),Azorín (vlastním jménem José Martínez Ruiz, 1873–1967),Pío Baroja (1872–1956),Jacinto Benavente (1866–1954) aRamón María del Valle-Inclán (1866–1936).
Kastilská literatura 20. století se dělila do celé řady směrů. Na počátku dvacátého století byla literatura stále pod vlivem generace 98, silně ovlivněna byla takémodernismem. Následovala jigenerace 27. V následujícím období se literaturazabývala předevšímšpanělskou občanskou válkou a následnýmfrankistickým režimem.
Tvorbagenerace 27 (španělskygeneración del 27), spadající z hlediska celosvětového literárního vývoje do avantgardy, žánrově převážně básnická, neměla žádný konkrétní styl, díla členů této generace byla stylisticky ižánrově velmi různorodá. Styl některých členů, jako bylJorge Guillén (1894–1984), je optimistický, oslavuje přítomný okamžik, jiní básníci, jakoRafael Alberti prošli složitým vývojem od romanticky laděné poezie z mládí k vážnějším, často politicky angažovaným básním v pozdějším životě. Skupina se snažila spojit španělskou populární kulturu afolklór, klasickou literární tradici a evropskou avantgardu. Generace kladla důraz na hudebnost básní, snažila se o čistou poezii, byla ovlivněnaBaudelairem,futurismem,kubismem, později takésurrealismem, španělskou občanskou válkou adruhou světovou válkou. V tvorbě této generace byly často užity vizionářské obrazy avolný verš. Jejím významným příslušníkem byl mimo již zmíněných také nositelNobelovy ceny za literaturuVicente Aleixandre.
Většina spisovatelů se v obdobíšpanělské občanské války přidala na stranulevice, proto mnoho z nich po skončení války a vítězství Franca emigrovalo (zejm. doUSA nebo doBrazílie), kde zpravidla pokračovali v tvorbě (např.Juan Ramón Jiménez). Literatura z období španělské občanské války představovala předevšímromány apovídky s touto tematikou, představující svědectví z tohoto období, existovala ale samozřejmě ipoezie adrama (v této oblasti je významný například dramatik a básníkFederico García Lorca). Prozaická díla tvořili napříkladFrancisco Ayala (narozen 1906) aRamón José Sender (1901–1982), autor novely Rekviem za španělského rolníka (Requiem por un campesino español, 1960). Literatura z období španělské občanské války měla vzhledem k velkému zájmu o tento konflikt ve světě relativně velký ohlas a díla s touto tematikou napsali i nešpanělští spisovatelé (Ernest Hemingway:Komu zvoní hrana,George Orwell:Hold Katalánsku).
Po španělské občanské válce, jak už bylo zmíněno, velká část spisovatelů před frankistickou perzekucí a omezováním svobody slova odešla do exilu. Exiloví básníci, jakoBlas de Otero (1916–1979) čiGabriel Celaya (1911–1991) se zabývali tématy svobody, víry a společenskou kritikou frankismu.
Řada spisovatelů, z nichž nejvýznamnější byl nositelNobelovy ceny za literaturu, prozaikCamilo José Cela, ale přes politické obtíže zůstala ve Španělsku, kde se tedy literatura mohla dále rozvíjet. Atmosféra španělské poválečné prózy byla depresivnější, temnější, děsivější a grotesknější. Významnými autory byli dramaticiAlejandro Casona (1903–1965) aAntonio Buero Vallejo (1916–2000).
Generace 1950, jejímiž nejvýznamnějším představiteli byli básníciCarlos Barral (1928–1989) aJaime Gil de Biedma (1929–1990), zdůrazňovala společenskou hodnotu poezie, snažila se básnicky vystihnout každodenní život. V dalších generacích se literatura dále komplikovala a individualizovala, což se ještě prohloubilo po úmrtí Francisca Franca v roce 1975 a následném obnovení monarchie a posílení demokratické atmosféry.[6]
Katalánská literatura je psána vkatalánštině, potažmo ve valencijštině, což je jeden z katalánských dialektů (valencijští autoři mají v katalánské literatuře významné místo). Její historický vývoj byl podobný kastilské literatuře (viz výše).
První zlomky (převážně prozaických) literárních děl v katalánštině spadají do 11. a 12. století, dokladů z tohoto období se ale dochovalo jen velmi málo. Jde většinou o překlady latinsky psaných právnických či historických spisů. Údaje o prvním dochovaném literárním díle psaném v katalánštině se zdroj od zdroje různí – uvádí se mimo jinépíseňPíseň o svaté víře (Cançó de Santa Fe, napsáno patrně mezi lety 1054–1076)[7], sbírkahomiliíKázání z Organyà (Homilies d'Organyà), pocházející z období kolem roku 1160[8], která se ale nedochovala celá, či zlomek překladuvizigótského latinsky psaného právnického spisuForum iudicum.[9]
Skutečným počátkem katalánské literatury je velmi bohatá a velmi různorodá básnická tvorba katalánských trubadúrů (trubador) a žakéřů (joglar), psaná mimo provensálštinu a galicijštinu zejména v pozdějším období také v katalánštině (katalánština těchto textů byla ale silně ovlivněna provensálštinou). Podobně jako v kastilské a galicijské literatuře byla trubadúrská poezie zaznamenávána v tzv. zpěvnících (cançoner). Tematika katalánské trubadúrské poezie byla především milostná, velmi časté byly ale např. takzvanésirvèntes, básně, vyjadřující nenávist k nějaké osobě. Nejplodnějším trubadúrem bylCerverí de Girona (asi 1259–1285, napsal kolem 120 básní), trubadúrské tvorbě v katalánštině se věnovaly významné osobnosti, například iPetr III. Aragonský čiAlfons II. Aragonský. Katalánská trubadúrská poezie vznikala především ve 13. století.
Nejvýznamnějšími představiteli katalánské prózy tohoto období byli filozofovéRamon Llull aArnald z Villanovy (zemřel 1311).
Hlavním cílem středověké katalánské literatury bylo odstranit pozůstatky provensálské trubadúrské kultury a provensálské vlivy v katalánštině.
Nejdůležitější součástí katalánské středověké prózy bylykroniky, kterých vznikla celá řada. Byly psány velmi umným jazykem, nezřídka byli jejich autory významné osobnosti (např.Petr IV. Aragonský). Pro formování katalánské literatury měly tyto historické spisy velký význam. Nejvýznamnějšími z těchto kronik byly tzv.Čtyři velké kroniky (Les quatre grans cròniques), tedyKronika Jakuba I. (Crònica de Jaume I),Kronika Bernata Desclota (Crònica de Bernat Desclot),Kronika Ramona Muntanera (Crònica de Ramon Muntaner) aKronika Petra Obřadného (Crònica de Pere el Cerimoniós).
Nejvýznamnějším středověkým básníkem bylAusiàs March (asi 1397–1459)[7], jehož dílo, temné a depresivní, se zabývá konfliktem mezi vášní a morálkou, vyniká psychologickou hloubkou a meditativním charakterem. Do katalánštiny byly překládánybretaňskálai, francouzskérytířské romány afabliaux, vznikla iveršovanáparafrázebible a další náboženské spisy zejménahomiletického charakteru.
Poslední strana katalánského rytířského románu Tirant lo Blanc
Do katalánské literatury sehumanistické tendence, vzniklé vItálii i v Kastilii, rozšířily velmi rychle, například překladDantovyBožské komedie pořídil básníkAndreu Febrer (asi 1375–asi 1440) již v roce 1429. Humanismus se projevil také v žánru rytířských románů, které se v katalánské literatuře právě začaly rozvíjet (nejvýznamnější z nich je románTirant lo Blanc, což znamená buďBílý rytíř neboTirant Bílý, vydaný v roce 1490, který je zmiňován vCervantesověDonu Quijotovi jako nejlepší z rytířských románů). Vyskytuje se i dalšíbeletrie, nebo v novelách, založených na kastilských vzorech.
V období mezi 16.–18. stoletím nastal úpadek katalánské literatury (La Decadència). Byla tvořena spíše málo významná díla zejména náboženského charakteru (legendy) stylově spadající do baroka, případně překlady z kastilštiny a napodobeniny kastilských básníků (předevšímGongóry[7]). Mimo tuto „oficiální kulturu“ existovala velmi bohatá lidová poezie na témata náboženská i světská.
Katalánskénárodní obrození (Renaixença) začalo na počátku 19. století, kdy bylo založeno několik katalánskýchčasopisů a také společností katalánských spisovatelů. Žádné z těchto snah ale neměly dlouhého trvání. Spisovatelé tohoto období byli ovlivněni celoevropským romantismem.
Hlavním problémem katalánského národního obrození byla absence spisovného, nebo alespoň sjednoceného katalánského jazyka – katalánština byla v té době rozdrobena do mnohadialektů a variant, aniž by existovala jakákoli obecně uznávaná norma. I to bylo důvodem, proč v době před národním obrozením řada původem katalánských spisovatelů psala kastilsky.
Za počátek národního obrození je pokládána krátká báseňÓda na vlast (Oda a la pàtria), napsaná v roce 1832Bonaventurou Carlesem Aribauem (1798–1862), oslavující krásu katalánské přírody a historie.
V hojnější míře se literární díla v katalánštině začala znovu objevovat přibližně až po roce 1839. Tehdy začali tvořit významní básníci, mezi nimi i nejvýznamnější básník katalánského národního obrození,Jacint Verdaguer (1845–1902), autor katalánského národního eposuCanigó a velmi vlivné náboženské poezie. Nepočítaje bezvýznamné romantické pokusy, většinou imitace historických románů Waltera Scotta, byl prvním významnějším prozaikem ažnaturalistaNarcís Oller (1846–1930). Vznikalo také katalánské drama.
Katedrála Sagrada Família odAntoni Gaudího, vrcholné architektonické dílo katalánského modernismu
Katalánské označenímodernisme označuje celkové umělecké (nejen literární) dění v období přibližně v období mezi lety 1888–1911.[10] Nejde ovšem o ekvivalent celosvětovéhomodernismu, katalánskýmodernisme se řídil mnoha různýmiestetickými tendencemi, jako bylparnasismus,symbolismus,vitalismus čidekadence, které spojoval pouze odpor k dosavadním tradicím katalánské literatury a částečněbohémský životní styl[11]. Společenským pozadím katalánskéhomodernisme bylo zvýšení katalánského národního uvědomění a vznik katalánské inteligence. Kromě jiného vznikla katalánskáliterární věda a konečně byla kodifikovánaspisovná katalánština.
Novecentismus (noucecentisme) vznikl mezi katalánskými umělci na počátku 20. století (většina novecentistických děl vznikla v letech 1906–1923). Umělci většinou vynikali bohémským způsobem života, vyznávaliradikalismus aindividualismus. Novecentismus v umění byl úzce spojen s politikou (zejména v osobě politikaEnrica Prata de la Riby, jednoho z prvních katalánskýchnacionalistů).
V poesii novecentismus prosazoval návrat ke klasicismu, požadoval uhlazený a přesný jazyk, objektivitu, nestrannost, zájem o přírodu. Byli ovlivněni francouzským parnasismem a symbolismem. Nejvýznamnějším básníkem tohoto směru bylJosep Carner (1884–1970), autor květnatých, propracovaných básní, vynikajících krásou jazyka a ovlivněných barokem, dalšími významnými osobnostmi bylPompeu Fabra (1868–1948), filolog a kodifikátor moderní katalánštiny či prozaikEugeni d'Ors (1881–1954).
V období vlády Francisca Franca bylo zakázáno na veřejnosti používat katalánský jazyk, takže katalánská literární tvorba se dále nemohla rozvíjet. Zákaz byl zmírněn až v padesátých letech, kdy mohly vycházet katalánské knihy (ale pouze knihy, tedy nikoli časopisy atd.). Vznikla celá řada románů, většinou s tematikou španělské občanské války či současného života, které mnohdy vycházely ve vyšším nákladu, než romány psané v oficiálně podporované kastilštině.[7] Po pádu frankistického režimu došlo opět k uvolnění kulturní atmosféry a opětovnému vycházení katalánských periodik, a proto i k opětovnému rozšíření literární tvorby v katalánštině.
První strana knihy Lingue vasconum primitiae, první knihy, psané v baskičtině
Baskická literatura je psaná vbaskickém jazyce. Baskičtina se od ostatních jazyků španělské literatury dosti podstatně liší, jde oizolovaný jazyk, který s ostatními,románskými, co se týče původu a jazykového vývoje nijak nesouvisí. Vývoj baskické literatury se ale od ostatních literatur neliší nijak markantně, vývoj byl ale podstatně zbrzděn tím, žespisovná varianta baskčitiny, nazývanábatua, byla vytvořena až v 70. letech 20. století, do té doby byl jazyk roztříštěn do mnohadialektů.
Baskická literatura se začala vyvíjet mnohem později, než ostatní literatury Španělska. Příčinou toho bylo, že až do 15. století byla převažujícím komunikačním a literárním jazykemgramotnýchBasků kastilština. Baskická literatura v jazykovém smyslu toho slova (pokud nepočítáme několikpodvrhů, pocházejících údajně ze starší doby, jako je Píseň o Lelovi,Canto de Lelo, a několik blíže neprozkoumanýchlatinkou psaných nápisů různého, snad ikřesťanského obsahu, pocházejících údajně dokonce už ze 3. století[13]) se tedy začala rozvíjet až v období renesance.
Vlastním počátkem baskického písemnictví jsou epické písně orodových sporech a příležitostné básně k různým rodinným událostem. První tištěnou knihou v baskičtině je sbírka milostné a náboženské lyrikyLinguae Vasconum Primitiae (První díla v baskičtině), který napsal knězBernard Etxepare (16. století) po roce 1545. V té době ale patrně už existovala velmi bohatáfolklórní slovesnost. Z misijních důvodů (existoval tu dokonce náboženský konflikt mezikalvinismem akatolicismem) byly také v počátečním období baskické literatury vydávány a šířeny náboženské spisy, například (kalvinistický) překladNového zákona z roku 1571 z pera knězeJoannese Leizarragy (1506–1601). Světská literatura se začala rozvíjet až v 17. století, na jejím počátku stálArnaud d'Oihenart (1592–1667), autor milostné autobiografické skladbyOihenarten Gaztaroa neurhitzetan (Oihenartovo mládí ve verších, 1657), historických a geografických spisů a sbírky baskických přísloví. V 17. století vznikla spíše drobnější díla: příležitostné básně, sbírky přísloví akatechismy, významná díla s vyššími ambicemi byla tvořena stále ještě spíše v kastilštině, třebaže již v tomto období existovaly cílené snahy o obrodu baskičtiny a různé obrany baskického jazyka (paradoxně tyto obrany byly psány většinou kastilsky).
Hlubší vědecký výzkum baskičtiny byl zahájen až v 18. století. Velkou zásluhu o to měli vědci jakoManuel de Larramendi (1690–1766) čiAgustín de Cardaberaz (1703–1770), často spjatí sjezuitským řádem. V tomto období vznikalygramatické a jazykovědné práce, ale i literatura umělecká, např. napůl románovýdialog knězeJuana Antonia Moguela (1745–1804)Peru Abarca, líčící život na baskickém venkově. Umělecká literatura v pravém slova smyslu ale vznikla až v 19. století. Byla velmi ovlivněnaliteraturou francouzskou, zejménaLafontainovýmibajkami, které byly přeloženy Jeanem-Baptistem Archu, a na které mnoho autorů navázalo původní tvorbou.[7]
Pro romantický proud v baskické literatuře je, podobně jako v jiných literaturách méně početných národů, typický zájem o národní historii a tradice. Vynikli tak například sběratel lidových písníAugustin Chaho (1810–1858), autornacionalistickéhoeposuEskaldunac (Baskové, 1853)Jean Martin Hiribarren (1810–1866) či autor sentimentálních i satirických básníIndalezio Bizkarrondo (1831–1876). Vznikala také další díla o baskickém jazyce, historii a tradicích, např. od Juana Ignacia de Iztueta či Francisca Ignacia de Lardizabal.
Iniciátorem baskického literárního dění druhé poloviny 19. století bylLouis Lucien Bonaparte (1813–1891),francouzskýšlechtic a velký zájemce o baskičtinu, který jí nejen věnoval mnoho vlastních, převážnědialektologických prací, a také dal popud ke vzniknutí mnoha dalších, i uměleckých děl, např. několika překladůbible do různých baskických dialektů či překladů evropské poezie. V 19. století také vzniklo baskické nacionalistické hnutí, které kladlo velký důraz právě na rozvíjení baskičtiny a baskického národního uvědomění. Byla založena organizaceAsociación Euskara (1878) a časopisRevista Euskara, v němž byla publikována baskická literární díla a historické články. Časopis byl na nátlak vlády zrušen v roce 1883, systematicky byly potlačovány i jiné národní aktivity. Přesto byla vydána básnickáantologieCancionero Vasco (1877–1880), byly také pořádány tzv.Juegos Florales (Květinové hry), vlastně hudební a literární soutěže. Iniciovala je tzv. sansebastiánská literární škola, jejíž členové rozsáhlou tvorbou obohacovali baskičtinu o nové výrazové prostředky. Nejpopulárnějším baskickým básníkem této školy bylJean-Baptiste Elissamburu (1828–1891). Významnou literární událostí bylo vydání prvního baskického románuAtheka Gaitzeko Oihartzunak odJeana Baptista Azkonagerre (1844–1927) v roce 1870 (kniha byla publikována v tehdejší pravopisné variantě příjmení, totiž Dasconaguerre, a dodnes se tak někdy uvádí).[7] Vzniklo také několik baskických časopisů.
V roce 1911 vznikl z iniciativy humoristy Gregoria de Mújica (autor oblíbeného románuFernando Amezketarra, 1927) časopisEuskalerriaren Alde (Pro Baskicko). Na počátku století ale začalo období přísné cenzury, mimo jiné potlačující veškeré projevy baskického národního uvědomění. V roce 1927 vznikla pololegální pravidelná akce Den baskického jazyka, na němž byla založena také nacionalistická literární organizaceEuskaltzaleak. Na těchto dnech byly pořádány také literární soutěže, ze kterých vzešly vůdčí osobnosti tehdejší baskické literatury. Vznikaly také specializované literární časopisy, napříkladAntzerti (založeno 1931), v němž se publikovaly výhradně divadelní hry.
Občanská válka a následná frankistická diktatura, která veškeré projevy národního života španělských národnostních menšin tvrdě potlačovala, znamenala úpadek baskické kultury – mnoho spisovatelů ve válce zahynulo, jiní byli z politických důvodů perzekvováni či emigrovali, především do Latinské Ameriky. K určitému obnovení baskické literatury došlo až v 50. letech 20. století, kdy původně kastilsky psaný časopisEgan začal zveřejňovat články v baskičtině. Od roku 1953 zveřejňoval pouze baskické příspěvky a režim to toleroval. Postupně vzniklo několik dalších vládou tolerovaných časopisů, např.Olerti (od roku 1959), který se zaměřoval na baskickou poezii, čiZeruko Argia (od roku 1963). Mohlo proto dojít k obnovení baskického kulturního života, čemuž velmi napomohla také postupná kodifikace spisovné baskičtiny v sedmdesátých letech. Vznikly i baskické divadelní hry a mnoho překladů z jiných evropských jazyků. Po pádu diktátora Franca a opětovné legalizaci projevů baskické kultury se situace dále zlepšovala.
Galicijská literatura je ta část literatury Španělska, která je psaná v galicijštině. Vzhledem k blízkosti obou zemí i jazyků (Galicie byla dlouhou dobu součástíPortugalska) je galicijská literatura ze všech částí španělské literatury nejpodobnějšíportugalské literatuře[14].
Počátky galicijské literatury tvořila středověkátrubadúrskályrika, kterou psali většinou žakéři a šlechtici, a to galicijsky neboportugalsky. Odtud pochází také název galicijsko–portugalská literatura. Spadá sem období přibližně mezi 12. a 15. stoletím. Jde většinou o milostnou lyriku, napodobující provensálskou trubadúrskou lyriku.[14] Toto období bylo pozdějšími autory pokládáno za vrchol galicijské literatury, k němuž se později vraceli.[14]
Poezie z této doby je zaznamenána především ve třech „zpěvnících“ (v orig. Cancioneiro):Vatikánském zpěvníku (Cancioneiro da Vaticana),Zpěvníku z Národní knihovny (Cancioneiro da Biblioteca nacional) aAjudském zpěvníku (Cancioneiro da Ajuda).[14] V tomto období působila celá řada významných autorů, zejména básníků, například trubadúrMacías (asi 1340–1370), autor mnoha milostných písní.
Po připojení Galicie k zemímKastilské koruny nastal kulturní úpadek galicijštiny a galicijské literatury, protože byla jakoúřední a literární jazyk preferována kastilština. V tomto období kroměfolklórní slovesnosti vznikala pouze různá příležitostná drobnější díla,básnická iprozaická. Toto temné období galicijské literatury (galicijsky nazývanéSéculos Escuros – Temná století) zahrnuje období mezi 16.–18. stoletím.
Úroveň galicijské kultury se mírně pozvedla až v 18. století. Na tomto zlepšení měli zásluhu mniši a učenciBenito Jerónimo Feijoo y Montenegro (1676–1764), příležitostně píšící i v galicijštině,[zdroj?] o kterou měl velký zájem, a benediktinský osvícenecMartín Sarmiento (1695–1772).
Obrození galicijské literatury, galicijsky nazývanéRexurdimento, začalo v 19. století. Bylo způsobenonapoleonskými válkami, které silně působily napatriotismus. Bylo také silně ovlivněno soudobýmromantickým hnutím, které podporovalo snahu o sebeurčení menších národů. Rexurdimento bylo španělskou vládou spíše potlačováno.
Galicijské národní obrození se volně dělí na tři „generace“[7]. Nejde přitom v pravém slova smyslu o generace či přesně vyhraněná období, spíše o určité skupiny spisovatelů, tvořících přibližně ve stejné době a stejným způsobem. V jistém období tvořili příslušníci všech tří generací zároveň.
První generaci je možno časově vymezit přibližně obdobím vládyIsabelly II. (tj. v období 1833–1868). V tomto období vzniklo pouze několikpříležitostných, časopisecky otištěných básní.
Druhá generace, mající hlavní úlohu přibližně v letech 1868–1885, byla mnohem literárně bohatší, vycházela již řada galicijských knih a časopisů. V této generaci byla pěstována především poezie ažurnalistika, jejími nejvýznamnějšími postavami byli novinářManuel Murguía (1833–1923), jeho manželka, básnířkaRosalía de Castro (1837–1885) a básníkEduardo Pondal (1835–1917), mimo jiné autor textugalicijské hymny. Ve druhé generaci vznikly taktéž zárodkyliterární kritiky a zejména divadla, které dále rozvíjela třetí generace.
Autoři třetí generace tvořili přibližně v letech 1885–1910. V tomto období se rozvíjelromán a politická žurnalistika, nastal také velký rozkvět lyriky. Nejvýznamnějším literátem byl spisovatel a novinářManuel Curros Enríquez (1851–1908). Tvorbu třetí generace podněcovala řada společenských a politických událostí, mimo jiné založení spisovatelského sdruženíLiterární Galicie v roce 1875 a založeníGalicijské královské akademie v roce 1906.
Třetí generace vedla poprvní světové válce ke vzniku galicijskéhoavantgardního hnutí, které se více než předchozí generace inspirovalo středověkou galicijsko–portugalskou literaturou, snažilo se představovat opozici k dosavadním autorům a porušovat vžité literární konvence. Nejvýznamnějšími autory této generace byliLuís Amado Carballo (1901–1927) a básníkManuel Antonio (1900–1930). V tomto období převažovala poezie a kratší próza.
V období Francovy vlády nastal další úpadek galicijštiny a galicijské literatury. Franco, přestože sám z Galicie pocházel, prosazoval jako úřední a literární jazyk kastilštinu, dokonce do té míry, že galicijština spolu s dalšími jazyky byla zakázaná v divadlech. Po jeho smrti a konci jeho režimu nastalo opět uvolnění v kulturních poměrech.
↑abcBĚLIČ, Oldřich; FORBELSKÝ, Josef.Dějiny španělské literatury. Praha: SPN, 1984.
↑ROSADO, Miguel Perez.MEDIEVAL SPANISH POETRY: The Epic [online]. Spanisharts.com, neznámé [cit. 2008-07-08].Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-07-24. (anglicky)
↑MOCNÁ, Dagmar; PETERKA, Josef.Encyklopedie literárních žánrů. Praha - Litomyšl: Paseka, 2004.ISBN80-7185-669-X. S. 586–587.
↑MOCNÁ, Dagmar; PETERKA, Josef.Encyklopedie literárních žánrů. Praha - Litomyšl: Paseka, 2004.ISBN80-7185-669-X. S. 451–453.
↑Microsoft® Encarta® Online Encyclopedia.Spanish Literature [online].http://encarta.msn.com, 2008 [cit. 2008-07-08].Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-07-08. (anglicky)
↑CapCreus online.Key dates in Catalan history [online]. Cbrava.com [cit. 2008-07-08].Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-06-30. (anglicky)
↑The British Library Board.800 years of Catalan literature [online]. British Library [cit. 2008-07-08].Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-05-08. (anglicky)
↑BALLESTER, Eliseu Trenc; YATES, Alan.ALEXANDRE DE RIQUER [online]. The Anglo-Catalan Society, 1988 [cit. 2008-07-08].Dostupné online. (anglicky)[nedostupný zdroj]
↑Modernisme: The Gallery at Avondale.Modernisme [online]. Modernisme: The Gallery at Avondale [cit. 2008-07-08].Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-03-24. (anglicky)
↑Ediuoc/ECSA.Josep Carner [online]. Lletra.com [cit. 2008-07-08].Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-07-04. (anglicky)
↑eitb24.Third-century Basque inscriptions found in archaeological site [online]. Eitb24.com, 2006-09-06 [cit. 2008-07-08].Dostupné online. (anglicky)
_El_ingenioso_hidalgo_Don_Quixote_de_la_Mancha.png)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
