 Šatovník šarlatový | |
|---|---|
 Šatovník šarlatový | |
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
 zranitelný[1] | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Třída | ptáci (Aves) |
| Řád | pěvci (Passeriformes) |
| Čeleď | pěnkavovití (Fringillidae) |
| Rod | šatovník (Drepanis) |
| Binomické jméno | |
| Drepanis coccinea (Forster, 1780) | |
 Rozšíření šatovníka šarlatového na Havajských ostrovech (červeně vyhynulé populace) | |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
Šatovník šarlatový (Drepanis coccinea) je druhpěnkavovitéhoptáka ze skupinyšatovníků a roduDrepanis, endemitHavajských ostrovů, jenž je rozšířen ve vlhkých a středně vlhkých lesích napříč hlavním řetězcem souostroví. Druh popsalGeorg Forster roku 1780. Nejpočetnější populace stále přežívají na ostrověHavaji a na východnímMaui (celkem více než 600 000 jedinců). Na ostrověKauai je šatovník šarlatový omezen na náhorní plošinu Alakai, počty ptáků naOahu aMolokai jsou nepatrné. NaLanai šatovník šarlatový vyhynul již během první poloviny 20. století.
Šatovník šarlatový dosahuje velikosti asi 15 cm. Vyznačuje se jásavě červeným zbarvením peří, s tmavými křídly a ocasem. Nedospělí jedinci mají peří především ve žlutých odstínech a konečné zbarvení se jim vyvine až v průběhu času. Pestré peří šatovníků bylo ceněno původnímpolynéským obyvatelstvem, které jej používalo jako součást honosných obleků vysoce postavených představitelů ostrovů. Výrazným znakem šatovníka šarlatového je také jeho prodloužený, dolů zahnutý zobák. Ten nejspíše představuje adaptaci ke konzumaci nektaru místníchlobelek, s úbytkem těchto rostlin a přeorientováním se na jiné zdroje potravy se nejspíše postupně zkracuje a narovnává. Vyjma nektaru se šatovníci živí i bezobratlými živočichy, potravu sbírají především ve středních a vyšších patrech stromového baldachýnu. Vrchol rozmnožování je mezi únorem a červnem, do miskovitéhohnízda samice snáší průměrně dvěvejce.
Mezinárodní svaz ochrany přírody považuje šatovníka šarlatového zazranitelný taxon. Hrozbu představuje především šířeníptačí malárie, parazitického onemocnění přenášeného nepůvodními druhykomárů, přičemž šatovníci šarlatoví jsou k infekcím obzvláště vnímaví a provází je vysoká úmrtnost. Vzhledem k tomu, že komáři žijí především v teplejších nížinných stanovištích, byli šatovníci šarlatoví v průběhu 20. století vytlačeni do výše položených areálů v nadmořských výškách nad 1 300 metrů. Budoucí hrozbu a výzvu pro ochránce přírody však představujeklimatická změna a s ní spojené rozšíření nemocí i do výše položených stanovišť.
Šatovník šarlatový byl poprvé popsán v roce 1780 (ačkoli popis byl zveřejněn až v následujícím roce[2]), přičemž autorem popisu druhu bylGeorg Forster, polsko-německý přírodovědec a cestovatel. Exempláře tohoto druhu Forster získal od Bartholda Lohmanna, jenž byl členem družinyJamese Cooka při jehoposlední objevné plavbě, při níž byly pro západní civilizaci objeveny samotnéHavajské ostrovy.[3][4] Sám Cook se zmiňuje, že místní sběratelé jim často dodávali svazky až dvaceti nebo více jedinců, nicméně nikdo z posádky tento druh neviděl živý (zřejmě proto, že se vyhýbal pobřežním oblastem).[2]
Forster zvolil pro šatovníka původní vědecké pojmenováníCerthia coccinea, přičemž druhové jméno „coccinea“ (vycházející zeřeckého „κόκκινος“) odkazuje na šarlatové zbarvení peří. Následně byl šatovník šarlatový dlouhodobě řazen v rámci roduVestiaria, a to ještě během konce 20. a začátku 21. století. Moderní systematika jej společně sešatovníkem žlutoocasým (Drepanis pacifica) ašatovníkem černým (Drepanis funerea) sdružuje spíše do roduDrepanis v rámci čeledipěnkavovití a skupinyšatovníků (není zcela ustálena jejichtaxonomická kategorie). V takovém případě představuje šatovník šarlatový jediný přežívající druh rodu, protože zbylé dva kongenerické druhy z volné přírody vymizely v důsledku lidských činností na přelomu 19. a 20. století.[5][3][4]
V havajštině nese šatovník šarlatový pojmenování „iiwi“, přičemž toto jméno je možnáonomatopoion.[3] Jiným etymologickým vysvětlením je, že toto jméno vychází z pojmenování prokolihu v malajsko-polynéských jazycích; zobák šatovníka šarlatového částečně připomíná zobák kolihy, takže připodobnění obou druhů je nasnadě.[6] Mimo obecného havajského jména existuje několik dalších lokálních pojmenování, jako „iawi“, „iiwipolena“, „ahikipolena“ (či zkráceně pouze „polena“). Na ostrově Kauai je nazýván „olokele“. Juvenilní zelenavá forma je nazývána „iiwipopolo“.[7]
Šatovník šarlatový je původní na všech šesti největších ostrovech Havajského souostroví (na Lanai však vyhynul). Navzdory tomu se nezdá, že by se zde rozrůznil do specifických poddruhů; jako poddruh byl sice někdy hodnocenD. c. suavis z ostrovaMolokai, nicméně tato systematika není široce uznávána. Je možné, že je tato situace výsledkem relativně nedávného osídlení jednotlivých ostrovů, stejně jako migrací jednotlivých šatovníků mezi ostrovy, díky čemuž nedochází k vytvoření účinnýchreprodukčních bariér.[3][4]
Nejbližšími žijícími příbuznými šatovníka šarlatového jsoušatovník chocholatý (Palmeria dolei) ašatovník karmínový (Himatione sanguinea).[4] Šatovník karmínový a šatovník šarlatový jsou schopni plodit i hybridní potomstvo, jak prokázala studie z roku 2014, jejíž autoři objevili hybridního jedince, který vznikl křížením samice šatovníka šarlatového a samce šatovníka karmínového. Jednalo se o první zaznamenaný hybrid v rámci celé početné skupiny šatovníků, třebaže hybridizace u nehavajských pěnkavovitých nejsou natolik výjimečné. Důvodem, proč se jinak evolučně nepříliš vzdálené druhy – stáří divergence mezi rodičovskými druhy bylo stanoveno na přibližně 1,6 milionu let – nekříží častěji, mohou být účinné reprodukčně-izolační mechanismy vzniknuvší významnými behaviorálními a morfologickými rozdíly. Zaznamenaný hybrid byl pozorován ve specifickém životním prostředí: šlo o lesní fragment, v němž byl šatovník karmínový několikanásobně hojnější než šatovník šarlatový, tj. k jevu mohla přispět vzácnost ptáka (omezená nabídka partnerů stejného druhu). Hypoteticky se může úroveň hybridizace mezi těmito dvěma druhy v budoucnu zvyšovat, protože šatovník šarlatový je ve srovnání se šatovníkem karmínovým extrémně náchylný k infekciptačí malárií; kříženci šatovníka šarlatového tedy mohou být vůči tomuto onemocnění méně vnímaví.[8]
Původ samotných šatovníkovitých je pravděpodobněasijský, přičemžsesterským taxonem jsou hýlové z roduCarpodacus. Nejranější divergence v rámci skupiny se kryjí se vznikem ostrovůNiihau (5,7–5,3 milionů let) aKauai (5,4–4,9 milionů let), náležících k hlavnímu řetězci havajských ostrovů.[9] Šatovníkovití na Havaji pocházejí pravděpodobně z jediného předka. Následně prošli procesem masivníadaptivní radiace, rozšířili se skrze celé souostroví a začali se vyznačovat značnou mezidruhovou variabilitou; značné rozmanitosti dosahuje především tvar zobáků, které se pohybují od silných zobáků sloužících k pojídání semen až po protažené zobáky nektarožravých druhů, k nimž spadá i šatovník šarlatový.[10][11]
Šatovník šarlatový je středně velký druh šatovníka, dosahuje délky asi 15 cm a hmotnosti 16 až 20 g. Samec bývá o něco větší než samice, leč jinak nenípohlavní dimorfismus příliš výrazný a obě pohlaví si jsou svým opeřením podobná.[11][12] Peří je na těle šarlatově-rumělkové, na bázi jsou pera šedavá. Křídla a ocas jsou zbarveny vesměs leskle černým opeřením. Barva krycích letek křídel se ale obvykle pohybuje i v určitých odstínech bílé a šedé, přičemž nejvnitřnější krycí letky bývají zcela bílé. Velké předloketní krovky křídel jsou úzce lemovány a zakončeny šarlatovou, dvě nejvnitřnější předloketní krovky jsou pak šarlatové s bílým lemováním a černým zakončením. Spodní strana křídel je matně bělavá, opět se šarlatovým nádechem; spodek ocasu je spíše žlutohnědě-šedavý. Celkové opeření, zvláště na světle, působí lesklým dojmem. Peří na hlavě se může lidskému pozorovateli zdát o něco světlejší než na zbytku těla, přičemž tento jev je zapříčiněn průběhempřepeřování šatovníka během roku. Peří na hlavě šatovník mění až na konci celého cyklu, kvůli čemuž vzniká kontrast mezi novými pery pokrývajícími tělo a starými pery na hlavě. Okolo oka je vytvořen kontrastující bledě oranžový kroužek.[13]
Šatovník šarlatový se vyznačuje dlouhým zahnutým zobákem, jenž dosahuje velikosti 25 až 28 mm a jeho zbarvení se pohybuje v broskvových a lososových odstínech.[12] Zobák slouží k pronikání do květů rostlin a vybírání nektaru. Existují náznaky, že s úbytkem místních druhůlobelek, jejichž nektarem se šatovníci živí, jejich specializovaný zobák prochází evolučními změnami a postupně se zkracuje a narovnává. Dochází tak k přizpůsobení se jiným zdrojům potravy, jako jsou květy druhuželeznec mnohotvarý (Metrosideros polymorpha, havajskyohia).[10]
Zbarvení nedospělých jedinců je spíše matně žluté a doplňují jej černé skvrnky. Juvenilní ptáci se liší také barvou zobáků, jež je tmavší než v případě dospělců.[12] V rámci jiných druhů šatovníků lze šatovníka šarlatového zaměnit s blízce příbuzným šatovníkem karmínovým. Šatovník karmínový se nicméně odlišuje bělavým zbarvením břicha a spodní strany ocasu, zatímco svrchní partie jsou vybarveny sytějšími odstíny červené. Významným rozlišovacím znakem je taktéž zobák, jenž je u šatovníka karmínového kratší a méně zahnutý, navíc má černé zbarvení.[11] Peří v červených odstínech některých havajských šatovníků může mít evoluční základ v podobnosti s barvou květů stromuohia. Protože jde o důležitý potravní zdroj Havajských ostrovů, jenž poskytuje ptákům nektar i hmyz, rozvoj červeného opeření může vycházet z určitých samičích psychických predispozic, na základě kterých preferovaly samce o podobném zbarvení, jaké má tento klíčový druh dřeviny. Naopak se nezdá, že by červené opeření mělo sloužit jako maskování, protože na Havaji nežijí původní druhy predátorů, které by šatovníky nějak významně ohrožovaly.[14]
Šatovník šarlatový je dobrým letcem. Pera na křídlech vytvářejí během letu typický bzučivý zvuk, jenž je možné slyšet do vzdálenosti 50 až 100 metrů od letícího ptáka.[15]
.jpg)
Šatovník šarlatový je rozšířen skrze hlavní řetězecHavajských ostrovů, počty tohoto druhu však během 20. století značně poklesly. Největší populace stále přežívají na ostrovechHavaj,Maui aKauai. Na Havaji šatovník šarlatový žije v pásmu táhnoucím se kolem velké části ostrova, izolovaná populace pak existuje na sopceKohala na severu ostrova. Na Maui je šatovník šarlatový rozšířen primárně ve východních částech ostrova, malá populace ale obývá i západní Maui. Na Kauai je šatovník šarlatový omezen na náhorní plošinu Alakai. Malé reliktní izolované populace stále přežívají i na ostrovechOahu aMolokai.[5] Historicky byl šatovník šarlatový hojný i na ostrověLanai, nicméně do konce 20. let 20. století zde vyhynul.[7] Jde o zdatného letce, během roku mění stanoviště podle dostupnosti potravy.[4]
Šatovník šarlatový je druhem vlhkých a středně vlhkých lesů, občasně shání potravu i v suchých lesních stanovištích, nicméně nikdy zde nehnízdí. Havajským lesům dominují stromyohia akoa (místní druhakácie), přičemž preferovaná vegetace bývá často doplněna i o další druhy místních rostlin, jako jsoukolea lau nui (druhlacháru),naio (vousatec havajský,Myoporum sandwicense) a stromové kapradinyciboty. Ve výše položených stanovištích převládají porostyjerlínu zlatolistého (Sophora chrysophylla, havajskymamane).[4] Historicky se šatovníci vyskytovali ve výškovém rozsahu od 300 do 2 900 metrů. Následkem dovlečeníptačí malárie přenášené komáry však byla drtivá většina populací vytlačena do výše položených stanovišť (1 300 metrů až 1 900 metrů) s chladnějším podnebím.[16]
Šatovník šarlatový se ozývá pestrou škálou vrzavých, pískavých a bublavých zvuků, některé tóny jsou připodobňovány hře na starou harmoniku, jiné rezavému pantu. Zpěv a volání jsou si velmi podobné. Šatovník může napodobovat zvuky jiného havajského ptactva, zejména místníchlejskovců (Chasiempis sp.).[13] Obě pohlaví zpívají celoročně, ačkoli na začátku hnízdní sezóny se ptáci ozývají četněji. Zpěv šatovníků lze nejčastěji zaslechnout v brzkých ranních hodinách a během pozdního odpoledne.[15] Krmná teritoria si tento druh může bránit před ostatními druhy ptáků i proti jedincům vlastního druhu, přičemž agresivní chování snižuje husté olistění stromových korun. V rámci havajského ptactva je v současnosti na drtivé většině území dominantním druhem, jenž z krmných stanovišť vytlačuje ostatní původní opeřence. Velký vliv na tom má hromadné vymírání havajského ptactva a s ním spojený úbytek až úplné vymizení původních dominantních druhů.[17] Například britský přírodovědecRobert Cyril Layton Perkins, jenž žil mezi lety 1866 až 1955 a strávil velké množství času studiem divočiny souostroví, na začátku 20. století popisoval, jak byl ptákmoho ozdobný (Moho nobilis) z hlavního ostrova k šatovníkům šarlatovým velmi nesnášenlivý. Moho, jenž z ostrova zmizel do konce první poloviny 20. století, někdy dokonce „úplně opustil krmný strom, ať už byly jeho květy jakkoli bohaté, pouze aby vypudil z nějakého vzdáleného stromu šatovníka, jehož tam náhodou zahlédl“.[18] Jediným původním druhem, který je šatovníkovi šarlatovému nadřazen, ješatovník chocholatý (Palmeria dolei) na ostrověMaui, ač i tento pták jekriticky ohrožen vyhubením.[17]
.jpg)
Šatovník šarlatový se živí předevšímnektarem, v čemž mu napomáhá trubičkovitý jazyk s kartáčovitou špičkou, a jídelníček doplňuje i bezobratlými živočichy, jako jsouhmyz apavouci.[11] Krmí se nejčastěji ve středních a vyšších patrech stromového baldachýnu, ačkoli někdy se může krmit i na nižších rostlinách. Naopak na zemi nesbírá potravu prakticky nikdy, na kmenech stromů jenom občasně. Na jednom stromě potravu hledá obyčejně samostatně, anebo v páru (a případně i s mláďaty).[19] Krmí se na místních lobelkách (rodyClermontia aCyanea), stromechohia (železnec),mamane (jerlín zlatolistý) i na nižších rostlinách, jako jsou místníostružiníky (Rubus hawaiensis, havajskyakala) nebo keřkanawao (Broussaisia arguta). Potravu šatovníkům poskytují i některé nepůvodní druhy rostlin, jako jemučenka banánová (Passiflora mollissima).[20] Tatoliána byla na Havajské ostrovyintrodukována, nicméně v některých oblastech představuje dokonce hlavní zdroj potravy šatovníků.[19] Zobák šatovníka šarlatového je zřejmě přizpůsoben konzumaci nektaru místních lobelek. Šatovník jej získává specifickou technikou, při níž se na květu rychle přehoupne hlavou dolů, otočí tělo a zobákem směrem nahoru pronikne do dlouhého, dolů zahnutého květu. Během získávání potravy je značně rychlý a dokáže navštívit desítky květů během několika minut. Jedinci zároveň při hledání kvetoucích stromů podnikají i delší lety, přičemž jde o důležité opylovače místních rostlin.[11][19]
.jpg)
Šatovník šarlatový jemonogamním druhem, nicméně takové chování vykazuje pouze v období hnízdění, zatímco po konci rozmnožovací sezóny spolu páry dále nezůstávají. Pouto mezi členy páru je udržováno skrze časté dvoření, samci se samicím druží zpěvem, pomalým kýváním těla a třepetáním křídly, jakož i přeskakováním z větve na větev nebo krátkými lety, které doplňují zpěvem. Samice zaujímají postavení, během kterého spustí křídla a třepetají s nimi; pokud se přikrčí, je to pro samce signál pokusit se o kopulaci.[21] Vrchol rozmnožování obvykle připadá na období mezi únorem a červnem, kdy také vrcholí období kvetení stromůohia. Pár si v tuto dobu vydržuje menší území v blízkosti hnízda. Hnízdo samotné je stavěno na vrcholcích stromůohia.[11] Hnízdo má miskovitý tvar s vnějším průměrem asi 9,5 cm. Je tvořeno především větvičkami a mechy, případně i jinými podobnými materiály, a výstelku tvořílišejníky, rozdrcené listí a stromová kůra. Na stavbě hnízda se podílí primárně samice, nicméně i samec se zapojuje do konstrukčních prací. Celý proces výstavby hnízda trvá asi 4 až 6 dnů. Asi 1 až 5 dní po dokončení hnízda, obvykle brzy ráno, začíná samice s kladenímvajíček. Ta jsou bělavá s různými hnědavými znaky, dosahují délky asi 21 mm. Typická snůška činí dvě vejce.Inkubaci zajišťuje pouze samice, zatímco její partner se v tuto dobu pouze ozývá z blízkých hřadů.[22][23]
.jpg)
Inkubace vajec trvá asi 14 dní.[11] Mláďata jsou nidikolní, rodiče jim tedy musí poskytovat potravu. Ptáčata krmí z většiny samice, nicméně samec zase poskytuje potravu samici. Vylíhnutá mláďata mají zavřené oči, začínají vidět teprve asi za 5 dní.[21] Peří mláďat je především špinavě bílé, částečně i šedavé, hlavně na hlavě. Dospívající ptáci mají peří na těle v zelenavých odstínech, přičemž pera na křídlech a ocasu se pohybují v tmavých barvách.[24] Postupně se mění rovněž tvar zobáku, jenž je zpočátku krátký a rovný, přičemž s přibývajícím časem se prodlužuje a zakřivuje. Mláďata opouštějí hnízdo ve věku asi 3 týdnů. Vyvádí je pouze samice, a sice během noci a v období silných dešťů. Mláďata nicméně i tak pokračují v následování jednoho nebo více rodičů, a to i po několik měsíců. Po skončení hnízdění se šatovníci z rozmnožovacích území rozptylují, přičemž následně mohou tvořit i maláhejna, někdy i mezidruhová. Délka života ve volné přírodě je neznámá.[11][21]
Predátory šatovníků šarlatových jsoukáně havajská (Buteo solitarius) a místní poddruhkalouse pustovky (Asio flammeus sandwichensis). Vystaveni jsou však predaci i plenění hnízd od některých nepůvodních druhů, jako jesova pálená (Tyto alba),promyka zlatá (Herpestes auropunctatus), dále též krysy, potkani a kočky.[25] Vážnou hrozbu pro šatovníka šarlatového i ostatní havajské ptactvo však představuje především šíření nepůvodních infekčních onemocnění. Jsou jimi jak ptačí neštovice, jejichž původci jsou velkéDNA viry roduAvipoxvirus, takptačí malárie, kterou vyvolávajívýtrusovci roduPlasmodium. Obě onemocnění přenášejíkomárovití.[26] Především úmrtnost na ptačí malárii je u tohoto druhu extrémně velká. Studie, během níž bylo experimentálně infikováno deset šatovníků šarlatových, ukázala, že pouhé jedno bodnutí infikovaným komárem stačilo na zabití 90 % zkoumaných ptáků. Přežil pouze jediný samec, jenž se následně stal vůči dalším infekcím imunní. Šatovníci z další skupiny, kteří byli bodnuti několikrát, zemřeli bez výjimky. Samci byli k infekci obecně vnímavější než samice, stejně jako ptáci s nízkou počáteční hmotností ve srovnání s těžšími jedinci. Naproti tomupanenka muškátová (Lonchura punctulata), u níž byla vnímavost k ptačí malárii studována souběžně, přičemž není původním druhem souostroví, byla vůči onemocnění zcela imunní. Výsledky studie demonstrují velký vliv dovlečených onemocnění na endemitní druhy ptactva.[27]
_Hosmer_Grove%2c_Haleakala_Nat_Park%2c_Maui_co%2c_Hawaii_-01_(41106135465).jpg)
Souhrnná studie z roku 2013 odhadla celkovou průměrnou velikost všech populací na více než 605 000 jedinců. Počet ptáků je však v rámci hlavního řetězce Havajských ostrovů velmi nerovnoměrně rozprostřen. Největší množství ptáků stále přežívá na hlavním ostrověHavaji, podle odhadů průměrně více než 543 000 jedinců.[28] Populační trendy na hlavním ostrově jsou vcelku smíšené, zatímco na závětrné straně ostrova se zdá být populace silně rostoucí, počet jedinců z návětrné části ostrova převážně klesá (ačkoli severní populace z chráněné oblasti Hakalau se zdají být spíše stabilní).[5][29] Rozporuplné výsledky přináší také odhad početnosti šatovníků v izolované oblasti Kohala. Odhady ze 70. a 80. let hovořily o několika stovkách jedinců, nicméně pozdější studie odhadla průměrnou populaci šatovníků na více než 4 920 ptáků v roce 2017. Rozdílná načasování průzkumů však mohla ovlivnit srovnatelnost výsledků.[5][30]
Na ostrověMaui šatovník šarlatový obývá dvě oblasti na východě a západě ostrova, přičemž tyto populace byly izolovány kvůli postupným ztrátám přirozeného prostředí v důsledku lidských aktivit. Na východě Maui byl ve studii z roku 2013 počet šatovníků odhadnut v průměru na více než 59 800 kusů, přičemž tyto populace opět vykazovaly smíšené trendy: zatímco na severovýchodě Maui mezi roky 1980 a 2011 došlo k jejich úbytku (s předpokládaným poklesem o 34 % během 25 let), jihovýchodní populace se zdály být naopak stabilní až rostoucí (o 22 % během 25 let). Na západním Maui žije pouze malé množství ptáků, přičemž pro nedostatečné množství pozorování nelze jejich početnost odhadnout.[31] Ostrovy Havaj a Maui představují v současnosti hlavní državy šatovníků šarlatových. Na ostrovechOahu aMolokai jsou počty ptáků pravděpodobně pouze nepatrné.[32] Na ostrověKauai šatovníci šarlatoví přežívají na náhorní plošině Alakai, přičemž jejich počet zde zřejmě prudce klesá. Studie z roku 2013 odhadla její početnost na průměrně asi 2 550 jedinců, se snížením populací o 92 % za 25 let.[33]
Havajské ostrovy byly výrazně poznamenány nejprve prvotním osídlením Polynésany, později kontaktem se západními kolonizátory z 18. století. Polynéská kolonizace vedla k vyhubení více než 70 známých druhů a poddruhů havajských ptáků, zatímco vliv Evropanů vedl k vymizení dalších více než 20 zástupců místní avifauny. Hrozby představovalo především zavlečení nemocí, ale i některých nepůvodních rostlin a živočichů, jakož i ztráta přirozeného prostředí. Šatovník šarlatový byl prvními Evropany popisován jako jeden z vůbec nejhojnějších ptáků souostroví a ještě na konci 19. století byl podle zpráv evropských přírodovědců široce rozšířen ve všech zalesněných oblastech ostrova, od hladiny moře až po vyšší nadmořské výšky. Nicméně již v první půlce 20. století se začala populace šatovníků šarlatových značně snižovat, ptáci se postupně stahovali do čím dal vyšších nadmořských výšek. Na ostrověLanai šatovník šarlatový vyhynul.[34]
Hlavním důvodem úbytku šatovníků šarlatových se stalo šířeníptačí malárie, jejímž vektorem je nepůvodní komárCulex quinquefasciatus. Původní ptáci souostroví jsou k podobným infekcím velmi vnímaví. Vzhledem k tomu, že komáři žijí a rozmnožují se především v nižších nadmořských výškách, postupné šíření infekčních onemocnění vedlo k vytlačení šatovníků do výše položených areálů. Ptáci z vyšších nadmořských výšek však stále mohou být malárií ohroženi, a to pokud se přesouvají do nižších stanovišť za potravou. Významnou hrozbu navíc představuje postupujícízměna klimatu, která může vést k dalšímu rozšiřování malárie do vyšších stanovišť, která jsou zatím z tohoto pohledu chráněna.[5][11][16]
Zvýšeníprevalence ptačí malárie v důsledku rostoucích teplot již bylo hlášeno na plošině Alakai i v lesní rezervaci Hakalau na hlavním ostrově. Zatímco mezi lety 1988 až 1992 byla v Hakalau prevalence onemocnění nulová, mezi roky 2001 až 2002 činila 8 %. Zvyšování teplot zároveň vede k tomu, že v oblastech, kde se onemocnění zatím vyskytuje pouze periodicky, může být umožněn jeho stálý přenos.[35] Podle některých odhadů by se území šatovníků šarlatových mezi lety 1990–2010 a 2080–2100 mohlo z důvodu klimatických změn zmenšit o téměř 60 %.[36] Jiná studie modelující dopady globálního oteplování na populace šatovníků šarlatových dokonce předpovídá, že do roku 2100 bude druh na pokraji vyhynutí, přičemž celkový počet párů by měl činit pouze asi 0,2–12,3 % odhadované hustoty před výskytem malárie.[37] Vyjma ptačí malárie je šatovník šarlatový postihován i ptačími neštovicemi, není nicméně jasné, jestli toto onemocnění má vliv na početnost populací.[5]
Na tyto problémy se navíc nabaluje také ztráta stanovišť, stejně jako dopad dalších nepůvodních druhů na přírodu ostrova, přičemž jde o introdukované predátory a některé kopytníky, jejichž vliv narušuje skladbu původního porostu. Specifické postavení mají v tomto ohledu zavlečenáprasata, jež svou aktivitou vytvářejí nádrže, v nichž se dále mohou množit komáři. Skrze celé Havajské souostroví se také šíří množství invazních druhů rostlin, a ačkoli se šatovník ostrovní může krmit i těmito druhy, pokles rozmanitosti flóry, jenž je spojen s vlivem invazivních druhů, je obecně problematický, neboť může vést ke snížení dostupnosti nektaru v různých ročních obdobích. Vyjma šatovníků navíc mohou některé epidemie postihovat i rostliny, které jim poskytují potravu. Na začátku 10. let 21. století byla na Havajských ostrovech poprvé zaznamenána houba roduCeratocystis, patogen rostlin, který napadá stromyohia a způsobuje jejich rychlý úhyn. Šíření této houby, jež je opět spojena s teplejšími oblastmi, může také napomoci klimatická změna.[5][35]
Mezinárodní svaz ochrany přírody šatovníka šarlatového k roku 2020 hodnotí jakozranitelný druh a do konce 21. století očekává výrazný pokles jeho populací, s odhadovaným poklesem o 30 – 49 % jen během příštích deseti let.[5] Ochranná opatření se vesměs soustředí na kontrolu infekčních onemocnění a zachování původních stanovišť, tj. především jde o likvidaci nepůvodních druhů a oplocování chráněných stanovišť, aby v nich byl zachován původní ráz ostrova.[11] V roce 2017 byl šatovník šarlatový vyhodnocenSprávou Spojených států pro ryby, planě rostoucí rostliny a volně žijící živočichy jako ohrožený druh podle zákona o ohrožených druzích.[38][39] Budoucí možné ochranné snahy mohou zahrnovat i vývoj šatovníků odolných proti malárii pomocí metodgenetického inženýrství.[40]
.jpg)
Šatovník šarlatový má významné místo v kultuře a mytologii domorodých Polynésanů. Šatovníci jsou považováni za posvátné a vystupují i v příbězích místních obyvatel. Podle havajských bájí polobůhMaui miloval původní lesní ptáky a daroval jim jasné červené a žluté barvy, přičemž následně umožnil, aby se i ostatní lidé mohli těšit z jejich krásy. Pták iiwi, tedy šatovník šarlatový, měl být zvlášť nádherně vybarven, a navíc se ozýval jedinečným voláním, které rezonovalo po celém lese.[41][42]
Peří šatovníků šarlatových i jiných původních havajských ptáků bylo také vysoce ceněno jako materiál pro výrobu okrasných plášťů a přileb, které náležely vysoce postaveným představitelům ostrova (nejprve pouze mužům, později tyto výsady získaly i ženy). Peří šatovníků bylo pevně vetkáno ve tvaru rozličných ornamentů do jemné síťoviny, jejímž základem byla vlákna kopřivovité rostlinyTouchardia latifolia, kterou obyvatelé Havajských ostrovů nazývajíolona. Síťovina samotná je pojmenovánanaepuni a její výroba bývala značně zdlouhavá. Ptáci byli loveni na lep tvořený latexem místních rostlin, jenž byl nanášen na větvičky rozmístěné po lese. Lovci se nazývalikia manu.[42] Šatovník šarlatový někdy sloužil dokonce jako vějička, která měla přilákat jiné žádané druhy ptactva. Domorodí lovci na ostrově Havaji tímto způsobem využívali agresivního chování ptáka druhumoho ozdobný, aby jej mohli ulovit. Moho při snaze napadnout uvězněné šatovníky uvíznul v pasti také.[43] Hotové pláště a přilby mohly obsahovat i více než půl milionu ptačích per. Ptáci, kteří byli lapeni pro okrasná pera, mohli být často uvařeni a snědeni. Navzdory tomu se nezdá, že by lov ze strany domorodců vedl k vymírání místních druhů ptáků, ztráta přirozených stanovišť se z tohoto pohledu ukázala býti větší hrozbou.[24]
Obrázky, zvuky či videa k tématušatovník šarlatový na Wikimedia Commons
TaxonDrepanis coccinea ve Wikidruzích