Šanson (v originálechanson, výslovnost [ʃɑ̃ˈsɔ̃], nikoli „šanzon“) vestaré hudbě označuje ústředníhudební formufrancouzské hudbypozdního středověku spadající doraného novověku,renesance. Přesná definice pojmu je problematická, neboť výrazchanson ve francouzském jazyce odedávna označuje všeobecně jakoukolizpívanou hudební skladbu; je to tedy ekvivalent českého slovapíseň. Tato středověká francouzskápíseň byla zpívána francouzskýmitruvéry. Píseň měla jednoduchou melodii a rytmus. Text býval často humorný, satirický až frivolní. Nejprve býval šanson jednohlasý, od13. století též vícehlasý. Formou šansonu bylyballade,rondeau avirelai akanzona (instrumentální). Mezi nejznámější komponisty šansonů té doby patříJohannes Ockeghem,Josquin Desprez, čiOrlando di Lasso.
Od 19. století se rozvíjí moderní šanson, spjatý zejména s frankofonním kulturním prostředím.
Hudebněvědné vymezení vrcholného období starého šansonu, který byl aktuální zhruba od druhé půle 14. do poloviny 16. století, se určuje podle několika indicií:
Jako první nejvýznamnější skladatel šansonů v tomto smyslu je obvykle uváděnGuillaume de Machaut, neboť před ním se vícehlasá díla, jež by bylo možno považovat za šansony, prakticky nevyskytují, ani nelze žádné skladby s jistotou před Machautem přiřadit jmenovitě k nějakému známému hudebníkovi. První generace tzv.franko-vlámské školy, do níž patří např. skladateléGuillaume Du Fay,Gilles Binchois,Josquin Desprez, čiJohannes Ockeghem pokračovala v tradici započaté Machautem. V jejich tvorbě obecně fungují šansony, kvůli relativně málo formálním restrikcím jako „pokusné pole“ pro přísnější požadavky duchovních forem kánonustaroklasické vokální polyfonie, jako například jejich moteta amše.
V19. století vznikla ve francouzskýchkabaretech moderní forma šansonu, která nalezla své uplatnění zejména v zábavním průmyslu. Posun nastal i v textu šansonů, který se od jednoduchých popěvků vyvinul v poeticky hodnotná básnická díla. Textaři šansonů nezřídka byli a jsou přední básníci. Mezi nejznámější interprety francouzského šansonu patří např.Édith Piaf,Lucienne Boyer,Maurice Chevalier,Charles Trenet,Yves Montand,Charles Aznavour,Jacques Brel,Gilbert Bécaud.
V Česku lze rozvoj šansonu datovat od30. let20. století. Od kabaretních začátků, kde měl význačné postaveníKarel Hašler, přes tvorbuJaroslava Ježka, až po moderní šanson, jehož nejvýznamnější představitelkou bylaHana Hegerová.
VPraze působila od sedmdesátých let navzdorynormalizaci skupina "Šanson - věc veřejná", jejímž jádrem byli hudebníciJaroslav Jakoubek,Milan Jíra a zpěváciAlena Havlíčková aRudolf Pellar. K dalším českým interpretkám, které se věnovaly šansonu, patřila např.Eva Olmerová,Ljuba Hermanová,Judita Čeřovská, či písničkářkaLenku Filipovou.
K mladším tvůrcům patří třebaRenata Drössler, písničkářkaRadůza,Sestry Steinovy,Martina Trchová,Jana Husáková,Ester Kočičková,Szidi Tobias (slovenská herečka a šansiónierka zpívající slovensky i česky) a mnozí jiní další.
Slovníkové heslošanson ve Wikislovníku
