Šíráz (perskyشيراز) je šestým největším městemÍránu a střediskem provincieFárs,starověkéPersidy. Leží asi 700 km jižně odTeheránu v nadmořské výšce 1 500 m n. m., okolní hornatý terén náleží k pohoříZagros. Ve městě žijepřibližně 1,57 milionu[1][2] obyvatel.
Navzdory vysoké nadmořské výšce je klima v Šírázu relativně mírné, v některých případech ale mohou maximální zimní a letní teploty kolísat mezi 1 a 37 °C (dlouhodobý průměr je 6 a 30 °C).Srážky jsou přes léto výjimečné, prší téměř výhradně v zimě. Městem protéká řekaRúdcháne-je Chošk (suché řečiště), která je po většinu roku vyschlá a její koryto ústí do bezodtokého slaného jezera jihovýchodně od města.
V údolí při úpatí horstvaAlláh o-Akbar je osídlení doloženo již vachaimenovské době, vznik opevněného sídliště je však spojen až sarabskou nadvládou po roce 648, kdy se v Šírázu postupně vytvořilo nové centrum Fársu místo dosavadního centra veStachru, zničenéhomuslimy. Již v 9. století se stal Šíráz rezidencídynastieSaffárovců a později iBújovců, čímž začal jeho rychlý rozkvět.
Po většinustředověku bylo město kulturní metropolí Persie, shromaždištěmbásníků a literátů, a ani vpádMongolů ho nijak výrazně nepostihl. Zkáza přišla teprve v 18. století, kdy Šíráz dobyli a vypleniliAfghánci, ale již za vládyKaríma Chána († 1779), který se zde usídlil, nastal nový rozvoj, kulturní i hospodářský.
ZaKádžárovců (1795–1925) význam města v souvislosti s přesunem rezidence do Teheránu na delší dobu upadl a počátkem 20. století zde došlo k rozsáhlým násilnostem protižidům.Dynastie Pahlaví pak zahájila ve třicátých letech rozsáhlou přestavbu aglomerace, jíž padla za oběť řada budov z dob vlády Karíma Chána a jeho nástupců (vznikly zde i první průmyslové podniky).
Moderní Šíráz je živou metropolí, městem zahrad a parků s řadou pamětihodností, z nichž některé prošly poislámské revoluci v roce 1979 zásadní rekonstrukcí.
Nejnavštěvovanějšími místy v Šírázu jsoumauzolea básníkůHáfize aSa'dího, první z dob dynastieZandovců (18. století), druhé navržené francouzským architektem A. Godardem v roce 1952. Obě jsou pro Íránce téměř poutními místy, zvláště hrobka Háfizova, kterou často vyhledávají mladé páry. Patrně nejdominantnější stavbou města však jecitadela Karíma Chána, zbudovaná zcihel a sloužící jako rezidence i jako obytný prostor panovníka. Je tvořena dvoupatrovým palácem připomínajícímkaravansaraj a mohutnouhradbou scimbuřím, zpevněnou na rozích oválnými věžemi. Jednotlivé místnosti byly bohatě zdobeny nástěnnými malbami.
Ze sakrálních staveb je třeba připomenout Masdžid-e Džáme Atík (starou páteční mešitu), jejíž počátky sahají již do dob dynastie Saffárovců, Masdžid-e Vakíl z dob Karíma Chána aMasdžid-e Násir al Mulk, nazývanou též „Růžová mešita“. Mezi světskými stavbami vyniká palác v parku Bágh-e Eram, postavený ve slohu typickém pro kádžárovskou epochu.
Na jihovýchod od města, asi ve vzdálenosti 90 km se nacházejí pozůstatky paláce, postaveného v 5. století. Tato památka,Sarvestánský palác je na seznamu kulturního dědictví Íránu.
↑abThomas Brinkhoff:Iran: Provinces, Major Cities & Towns - Population Statistics, Maps, Charts, Weather and Web Information.Dostupné online. [cit. 2023-03-07].
