V prvních sto letech seŘecké království snažilo o územní expanzi, které dosáhlo především na počátku 20. století, běhembalkánských válek až do svéhotažení do Malé Asie, které skončilo katastrofální porážkou v roce 1922.Krátce trvající republiku, která následovala, sužovaly důsledky občanských konfliktů a problém přesídlení uprchlíků z Turecka. V roce 1936 zahájila královská diktatura dlouhé období autoritářské vlády, poznamenané vojenskou okupací běhemdruhé světové války,občanskou válkou a vojenskou diktaturou. Od roku 1950 do 70. let 20. století dosáhlo Řecko rekordního hospodářského růstu, což mu umožnilo zařadit se mezivyspělé země. Demokracie byla obnovena v letech 1974–1975 a od té doby je Řeckoparlamentní republikou.
Názvyřeckého národa a jeho země ve většině jazyků včetně češtiny vycházejí z některého z následujících tří zdrojů. První a nejčastější varianta, k níž patří českéŘecko a např. také anglickéGreece, francouzskéGrèce, německéGriechenland nebo španělské Grecia, pochází z latinského výrazuGraeci, který byl podleAristotela starověkým názvem Řeků. Druhá varianta, která se vyskytuje např. vtádžičtině auzbečtině, vychází z názvu územíIónie (řeckyIónía). Třetí podobou, kterou používají i sami Řekové, jeHéllas podlemytické Heleny.Gruzínsky se Řekům říkáBerdzeni podle gruzínského slova „brdzeni“, což znamená „moudrý“.
Řecké dějiny jsou důležitou součástí evropských a světových dějin. Začínají ještě před příchodem starověkých Řeků na území, které se postupně stalo sídelním územím Řeků a které zabíralo také značnou část dnešníhoTurecka. V období před řeckým osídlením zde žiliPelasgové (kontinentální Řecko) aMinóané (Kréta a některé ostrovy). Někdy ve 4.–3. tisíciletí př. n. l. do Řecka pronikly první řecké kmeny –Achájové, kteří vytvořilimykénskou kulturu. Později se v Řecku usadily další řecké kmeny,Dórové,Iónové,Aiólové,Epiróti aMakedonci, které se spojily s původním obyvatelstvem, a tak se vytvořil starověký řecký národ. V klasickém starořeckém (antickém) období vytvořili Řekové velkou kulturu. Poté následovaly postupněřímská vláda nad tehdejším řeckým územím,byzantské období, osmanská nadvláda, období bojů za nezávislost a vznik moderního Řecka. Problematická historie se projevila i v národním sloganu –Svoboda anebo smrt.
Nejstarší důkazy o přítomnosti lidských předků na jižním Balkáně se datují do období 270 000 let před naším letopočtem. Nachází se v jeskyniPetralona v řecké provinciiMakedonie. V jeskyniApidima na poloostrověMani v jižním Řecku se zachovaly nejstarší pozůstatkyanatomicky moderních lidí mimoAfriku; jsou staré zhruba 210 000 let.[3][4]Neolitické osady v Řecku pocházejí ze7. tisíciletí př. n. l. a jsou nejstaršími v Evropě, protože Řecko leží na trase, po níž se do Evropy šířilozemědělství zBlízkého východu.[5] Po skončení období řeckéhoneolitu okolo roku 3200 př. n. l. nastal přechod kdobě bronzové, v níž již počíná rozvoj vyspělých civilizací, prvních v Evropě. Nejstarší jekykladská civilizace na ostrovech v Egejském moři (okolo 3200 př. n. l.),[6] jež byla následovánamínojskou civilizací naKrétě (2700–1500 př. n. l.)[7] a potémykénskou civilizací (též pozdněheladskou) na pevnině (1600–1100 př. n. l.).[8] Tyto civilizace, někdy shrnované pod pojemegejská kultura, již užívaly písmo, Mínojci používali dosud nerozluštěné písmo známé jakolineární písmo A,[9] Mykéňané psali nejstarší doloženou formu řečtiny známou jakolineární písmo B.[10] Mykéňané postupně mínojskou kulturu absorbovali, ale kolem roku 1200 př. n. l. se celý řecký civilizační okruh, patrně poměrně náhle, zhroutil.[11] Tato událost je známá jakozhroucení doby bronzové (k uvažovaným příčinám patří výbuch sopky, sucho, útoky nájezdníků vybavených pokročilejšími, patrně železnými, zbraněmi, přelidnění nebo komplexní kolaps způsobený souběhem několika příčin).[12] Touto katastrofou začalo v řeckých dějinách tzv.temné období. O povaze společnosti v něm historikové spekulují, nicméně objevenéchetitské aegyptské záznamy naznačují existenci jediného státu pod „velkým králem“ se sídlem v pevninském Řecku. Temné období končí v9.–8. století př. n. l., symbolicky rokem 776 př. n. l., což je legendární datum prvních olympijských her. To je počátek tzv.archaického Řecka.
S koncem období temna se na řeckém poloostrově objevila různá království aměstské státy (polis), v čele sAthénami aSpartou, které se vedle vlastního Řecka rozšířily až k břehůmČerného moře, do jižníItálie (Magna Graecia) i doMalé Asie (řecká kolonizace). Tyto státy a jejich kolonie dosáhly velké prosperity, která vyústila v nebývalý kulturní rozmach, jenž se projevil v architektuře, dramatu, vědě, matematice a filozofii. Průkopnická byla i politika, v roce 508 př. n. l. zavedlKleisthenés v Athénách prvnídemokratický vládní systém na světě (viz téžKleisthenova ústava).[13] Navazoval naSolónovy reformy a jehoústavu z roku 594 př. n. l.[14][15]
Do roku 500 př. n. l. ovládala řecké městské státy v Malé Asii a MakedoniiPerská říše. Pokusy některých těchto států o svržení perské nadvlády selhaly a Persie následně, v roce492 př. n. l., napadla státy pevninského Řecka. Tím začalyřecko-perské války. Po porážce vbitvě u Marathónu v roce490 př. n. l. byla Persie nucena ustoupit.[16] Následně řecké městské státy vytvořily v roce481 př. n. l.Peloponéský spolek vedený Spartou, který byl první historicky zaznamenanou unií řeckých států od mytického spojení běhemtrojské války. Druhá invaze Peršanů následovala v roce480 př. n. l. Tíhu obrany tentokrát nesly především Athény a jejichAthénský námořní spolek, a to navzdory tomu, že se Sparťané vyznamenali ve slavnébitvě u Thermopyl podLeónidásovým velením. Po rozhodujících vítězstvích Řeků v letech 480 a479 př. n. l.u Salamíny,u Platají au Mykalé byli Peršané nuceni podruhé ustoupit, a to ze všech evropských území.[17] Následujících padesát let míru je známo jakoZlatý věk Athén (téžPeriklova éra) a jde o klíčové období starého Řecka, které položilo mnoho ze základních kamenů západní civilizace.
Nedostatek politické jednoty v Řecku ovšem vedl k častým konfliktům mezi jednotlivými státy. Nejničivější vnitrořeckou válkou bylapeloponéská válka (431–404 př. n. l.) mezi Athénami a Spartou, kterou vyhrála Sparta, což znamenalo konec Athén jako vůdčí síly starověkého Řecka.[18] Athény i Sparta byly později zastíněnyThébami a nakonecMakedonci. Ti spojili většinu městských států řeckého vnitrozemí doKorintského spolku, nad nímž získal kontroluFilip II. Makedonský.[19] Po Filipově smrti se vlády nad spolkem ujal jeho synAlexandr Veliký, proslulý vojenský stratég. V roce334 př. n. l. zahájil invazi do Perské říše a za čtyři roky ji dobyl.[20] Na konci svého života vytvořil jednu z největších říší v historii, která sahala od Řecka poIndii. Po jeho smrti se říše rozpadla na několik království, z nichž nejznámější bylaSeleukovská říše,ptolemaiovský Egypt,řecko-baktrijské království aindo-řecké království. Ačkoli se nepodařilo udržet politickou jednotu Alexandrovy říše, jejím výsledkem bylahelénská civilizace, která rozšířila řecký jazyk a řeckou kulturu na všechna území dobytá Alexandrem.[21] Především věda a matematika dosáhly svého vrcholu během helénismu,[22] intelektuální epicentrum této civilizace však již bylo mimo pevninské Řecko, byla jím egyptskáAlexandrie s proslulouAlexandrijskou knihovnou.[23] Na území dnešního Řecka poobdobí zmatku po Alexandrově smrti kontrolu získali, okolo roku276 př. n. l.,Antigonovci, potomci jednoho z Alexandrových generálů. Jejich vláda trvala do roku168 př. n. l., kdy poslední makedonský králPerseus prohráltřetí makedonskou válku vbitvě u Pydny a Řecko se muselo definitivně podřídit mocné sousední říši,Římu.
V roce146 př. n. l. byla Makedonie připojena k Římu jakoprovincieMacedonia a zbytek Řecka se stal římským protektorátem. Proces ovládnutí byl dokončen v roce27 př. n. l., kdy římský císařAugustus anektoval zbytek Řecka a ustanovil jej jako provinciiAchaia. Části dnešního Řecka patřily i do římských provinciíAsia,Kréta a Kyrenaika,Thrákie aEpirus. Přes svou vojenskou nadřazenost Římané obdivovali výdobytky řecké kultury a v mnoha ohledech sehelenizovali, což se zračí ve slavnémHoratiově výrokuGraecia capta ferum victorem cepit (volně přeloženo: „Řecko, i když bylo zajato, zajalo svého dobyvatele“).Řecky psal třeba římský filozofSeneca, římský císařNero se v roce 66 dokonce zúčastnilolympijských her.[24]
Řecké území bylo nicméně periferizováno, a to ho činilo otevřeným vnějším vlivům, nejen z římského západu, ale i z východu. Ke klíčovým takovým vlivům patřilokřesťanství. Řecky mluvící komunity helénského východu napomáhaly šířeníraného křesťanství ve2. a3. století a první vůdci a autoři křesťanství (napříkladPavel z Tarsu) byli většinou řecky mluvící.Nový zákon byl napsán v řečtině a některé jeho části (První list Korintským,První list Tesalonickým,Zjevení Janovo) svědčí o důležitosti komunit v Řecku pro rané křesťanství. Přesto se většina Řecka vytrvale drželapohanství až do konce4. století, kdy bylo římským císařemTheodosiem I. postaveno mimo zákon. V následujícím století bylo křesťany zničeno či poškozeno mnoho starých chrámů. Uzavřeníakademie v Athénách císařemJustiniánem v roce 529 mnozí považují za mezník určující konecstarověku. Christianizace Řecka byla masivní a ofenzivní, přesto některé odlehlé oblasti, jako je jihovýchodníPeloponés, zůstaly pohanské až do10. století.
Mezi západem a východem římského impéria vznikalo stále větší napětí, až se východ postupně odtrhl a vznikla Východořímská říše, po páduZápadořímské v5. století označovaná jakoByzantská říše. Ta se stala klíčovým jevem a kulturním epicentrempozdní antiky araného středověku. Hlavní město bylo mimo dnešní řecké území, vKonstantinopoli (dnes tureckýIstanbul), ale jazyk a kultura zůstaly řecké, byť v kulturní oblasti docházelo k postupnému odklonu od starých řeckých vzorů. Ideovým jádrem říše bylovýchodní ortodoxní křesťanství. Říše zpočátku čelila zejména nájezdůmGótů aHunů (4. a 5. století), posléze iSlovanů (7. století). Po slovanské invazi si byzantská vláda ponechala formální kontrolu pouze nad ostrovy a pobřežními oblastmi, zejména nad hustě osídlenými opevněnými městy, jako byly Athény,Korint aSoluň. Mimo tyto oblasti došlo ke slovanizaci Peloponésu, byť o její míře, a vůbec míře kontinuity mezi antickým a byzantským Řeckem, historici vedou stále spory.[25]
V8. století byzantský císařLeon III. Syrský posunul hranice říše na západ a na sever. Dobyl tak znovu řadu ztracených provincií, včetně Peloponésu. Tento proces byl usnadněn velkým přílivem Řeků zeSicílie a Malé Asie na řecký poloostrov. Slované byli buď vytlačeni do Malé Asie neboasimilováni. V průběhu11. a12. století poloostrov zažil éru stability a prosperity, dařilo se mu lépe než maloasijské části říše. V té době také řecká pravoslavná církev silně šířila řecké pojetí křesťanství do širšího pravoslavného světa.
Ve14. století ztratila Byzantská říše většinu řeckého poloostrova nejprve ve prospěchSrbů, a potéOsmanů. V roce 1453padl do rukou Osmanů Konstantinopol, v roce1460 dobyli Osmané i pevninské Řecko (Morejský despotát) a Byzantská říše definitivně zanikla. Poté uprchlo mnoho byzantských učenců na západ. Přinesli tam znalost řečtiny a také množství nové i staré literatury v řečtině, což významně přispělo ke kulturnímu převratu zvanémurenesance.[26]
Zatímco Osmané dokončovali dobytí pevninské části Řecka, odehrávaly se dvě migrace Řeků. První stěhování zahrnovalo odchod řecké inteligence dozápadní Evropy, při druhém stěhování Řekové opouštěli pláně Peloponéského poloostrova a usazovali se v horách. Osmané nebyli schopní vytvořit stálou vojenskou a administrativní přítomnost v těchto horských oblastech. Výsledkem bylo, že některé řecké horské klany na poloostrově, stejně jako na některých ostrovech, si do značné míry udržely statutnezávislosti. Od konce16. století až do17. století se Řekové stěhovali zpět naplaniny a do měst, která se tak postupně začala rozšiřovat.
Systémmilletu (turecký termín označující právní ochranu náboženské menšiny) přispěl ketnické soudržnosti meziortodoxními Řeky tím, že od sebe izoloval skupiny lidi uvnitřOsmanské říše podle náboženského klíče. Ortodoxní církev, náboženská instituce se silným národním charakterem, pomohla Řekům ze všech území poloostrova (tj. hor, planin aostrovů) zachovat jejich etnické, kulturní a jazykové dědictví po léta osmanské nadvlády (a to přestože se tehdy této církvi ještě neříkalo řecká; ta byla založena až poosvobození).
Kréta roku 1595
Dalším důležitým faktorem pro zachování řecké kultury bylo, žeKypr aKréta zůstalybenátským územím a Osmané je získali až roku 1571[27], respektive 1670.[28] Právě zde vznikala středověká řecká kultura, pocházel odtud iEl Greco.[29] NavícJónské ostrovy unikly osmanské vládě úplně, zůstaly benátské až do doby, kdy je anektovalaPrvní francouzská republika v roce 1797.[30] Poté přešly podSpojené království (1809) a v roce 1864 byly znovu připojeny k Řecku. Nepřerušená tradice umožnila, aby Jónské ostrovy daly rodící se moderní řecké literatuře napříkladDionysia Solomose a celou jeho básnickou školu.
Bazar v osmanských Athénách, malba z roku 1821
Řekové, kteří zůstali na planinách během osmanské okupace, byli buďkřesťané vypořádávající se s břemenem cizí nadvlády nebo do značné mírykryptokřesťané (řečtímuslimové, kteří byli tajnými vyznavači ortodoxní víry), snažící se vyhnout vysokému zdanění adevširme (krevní dani), tedy násilnému odebírání synů, cvičených poté pro elitní vojenské jednotky tzv.janičárů. Řekové, kteří konvertovali kislámu a nebyli krypto-křesťany, se stali v očích ortodoxních ŘekůTurky. Nebyli zde tudíž žádní řečtí muslimové ani křesťanští Turci. Výsledkem bylo, že vyznání hrálo neodlučitelnou roli při utváření moderních řeckých a dalších post-osmanských národních identit. Zvláštní roli sehrávali Řekové žijící v Konstantinopoli, kterým se začalo říkatfanarioti. Ti, ač zůstali křesťany, se dali do služeb Osmanů a plnili funkci elity a správců na řeckém území.[31] To jim zajistilo značnou prosperitu. Hospodářsky byla ale pro většinu Řeků osmanská nadvláda katastrofou, Turci si vynucovali vysoké daně a v pozdějších letech Osmanská říše přijala politiku vytváření dědičných statků, čímž se z venkovské řecké populace stalynevolníci. Mnozí z nich utíkali do hor a stávali se z nich zbojníci, tzv.kleftové.[32] Proti nim zasahovaly často jednotkyarmatolů, křesťanské proosmanské milice.[33]
V18. století kvůli zvládnutí přepravy a obchodu veStředomoří dovolili Osmané vzniknout bohaté, byť rozptýlené třídě řeckých obchodníků.[36] Ačkoli Osmané Řecko odřízli od významných evropských intelektuálních hnutí, jako byloosvícenství,francouzská revoluce či modernínacionalismus, tyto myšlenky začaly pronikat do řeckého světa právě prostřednictvím obchodní třídy. Tajná organizace řeckých obchodníkůFiliki Eteria, jež vznikla roku1814 vOděse, už byla vyloženě revoluční organizací.[37] Ale význam měla i neobchodní řeckádiaspora v Evropě, která se nadchla pro osvícenství – k jejím představitelům patřil napříkladRigas Feraios, který na konci 18. století vydal veVídni řadu manifestů vyzývajících k řecké nezávislosti, což ho brzy stálo život.[38]
Územní vývoj Řeckého království v letech 1832–1947
Od roku 1821 vedli Řekovéosvobozeneckou válku proti Osmanské říši. První vzpoura začala v Podunají pod vedenímAlexandrose Ypsilantise, ale Turci ji brzy potlačili.[39] To přimělo Řeky na Peloponésu povstat rovněž a 17. března 1821 vyhlásili Osmanům válku. V říjnu 1821 Řekové pod vedenímTheodorose Kolokotronise dobyliTripolis. Poté rychle následovaly vzpoury na Krétě, v Makedonii a ve středním Řecku, které byly ovšem brzy potlačeny. Mezitím provizorní řecké námořnictvo poměrně účinně bojovalo proti osmanskému loďstvu v Egejském moři. Turci v odpovědi masakrovali obyvatele řeckých ostrovů. Například naChiosu byly tři čtvrtiny obyvatel buď zabity, zotročeny nebo zemřely na epidemii.[40] Informace o těchto zvěrstvech probudily evropské veřejné mínění, široce je znám případ básníkaGeorge Gordona Byrona, která přijel do Řecka proti Turkům bojovat a během toho i zahynul, pravděpodobně namalárii.[41][42] Turci si vyjednali podporu egyptské armádyMuhammada Alí Paši, vedené jeho synemIbrahímem pašou, za slib územích ústupků. Ibrahím přistál na Peloponésu v únoru 1825 a měl okamžitý úspěch: do konce roku byla většina Peloponésu pod egyptskou kontrolou. Ačkoli byl Ibrahím poražen v Mani, podařilo se mu potlačit většinu vzpoury na Peloponésu a znovu získat pro Osmany Athény. Po letech vyjednávání se nakonec roku 1827 tři velmoci,Francie,Rusko aSpojené království, rozhodly zasáhnout do konfliktu.[43] Všechny tři vyslaly do Řecka své námořnictvo na pomoc takřka již udušenému povstání. Klíčovábitva u Navarina (20. října 1827) vyústila ve zničení osmansko-egyptské flotily.[44] Střední Řecko bylo osvobozeno do roku 1828. Nově vzniklý řecký stát byl velmocemi uznán ale až londýnským protokolem v roce 1830.[45] (Turecko uznalo nezávislost až v květnu 1832).
V roce 1827 byl národním shromážděním v Trizinu zvolen za prvního guvernéraprvní helénské republikyJoannis Kapodistrias. Brzy se však ocitl pod tlakem mnoha protichůdných zájmů a v roce 1831 na něj byl spáchán úspěšný atentát.[46] Nalondýnské konferenci o rok později rozhodli velmoci Británie, Francie a Rusko o zrušení republiky a prohlásili Řeckokrálovstvím. Za panovníka mu vybrali bavorského princeOtto I. z dynastieWittelsbachů.[47] Ottova vláda byladespotická a neoblíbená. V roce 1843 ho až povstání přinutilo přijmout ústavu a svolat národní shromáždění. V revoluci 23. října 1862 byl přesto nakonec sesazen a vyhnán ze země. O rok později ho nahradil dánský princ Wilhelm, který přijal jménoJiří I., kterého Britové vybavili "korunovačním dárkem" – Jónskými ostrovy. Nová ústava z roku 1864 změnila formu řecké vlády zkonstituční monarchie nakorunovanou republiku. V roce 1875 zvítězil koncept parlamentní většiny jako podmínky pro vládu, král tak ztratil možnost jmenovat menšinové vlády podle svých preferencí. První premiér vybraný dle nového principu,Charilaos Trikoupis, se ovšem příliš nevyznamenal, když jeho příliš velkorysé projekty, jako například stavbaKorintského průplavu, v roce 1893 Řecko přivedly kestátnímu bankrotu.[48] K dalším vleklým problémům nového státu patřila otázka jazyka (spor zda užívatnovořečtinu nebokathareusu, což byl moderní pokus vzkřísitstarořečtinu) či náboženství (vznikla státní řecká církev, ale král Otto I. zůstal katolíkem, což byl jeden z jeho chybných kroků).
Během druhé poloviny19. století a první poloviny20. století Řecko postupně připojovalo sousední ostrovy s řecky mluvícím obyvatelstvem. Ožehavou byla otázka Kréty, kterou stále drželi Osmané, proti nimž Kréťané marně mnohokráte povstali (1841, 1858, 1889, 1895, 1897). Řekové roku 1897 Osmanům kvůli Krétě vyhlásili i válku, ale byli poraženi. Díky zásahu velmocí však ztratili jen malé území podél hranic s Tureckem a Kréta byla vyhlášenaautonomním státem. Řekové ji znovu získali až vprvní balkánské válce. Vbalkánských válkách v letech 1912–1913 a vprvní světové válce Řecko vůbec hodně získalo, hlavně sever – dnešnímakedonské provincie. Zato ale ztratilo jakýkoliv kulturní vliv v Anatolii.Anatolští apontští Řekové byli po prohranéřecko-turecké válce násilně přesídleni na západ. A nešlo jen o vyhánění, Řekové byli běhemprvní světové války a krátce po ní v Turecku systematicky vybíjeni, takže se hovoří ořecké genocidě.[49] Odhady počtu obětí se pohybují mezi 300–900 tisíci.
Do balkánských válek zemi vedlEleftherios Venizelos, jehož z Kréty do čela státu povolala po vojenském puči roku 1909 skupina důstojníků žádajících politiku anexí starých řeckých území. Venizelos se pak stal klíčovou politickou figurou řecké politiky první poloviny 20. století. Zdvojnásobil řecké území, provedl řadu reforem, sedmkrát se stal ministerským předsedou. Je tak někdy nazýván „tvůrce moderního Řecka“.[50] Na začátku první světové války se dostal do sporu s tehdejším řeckým králemKonstantinem I., což vedlo k takzvanému národnímu rozkolu.[51] Během války mělo Řecko dokonce dvě vlády,proněmeckou královskou v Athénách aprodohodovou Venizelovu v Soluni. Až roku 1917 Venizelos krále přetlačil a přivedl Řecko naplno mezi nakonec vítězné mocnosti.
Vyhlášení republiky roku 1924
Po válce se mu podařilo krále donutit k abdikaci. Porazil poté roajalistický pokus o puč, po němž byla monarchie, na základě referenda, zrušena a roku 1924 vznikladruhá helénská republika. Ta musela řešit zejména to, že více než čtvrtina obyvatel země byli uprchlíci, vyhnanci a přesídlenci, z nichž řada ani neuměla dobře řecky. Nespokojení monarchisté uspořádali roku 1935 puč vedený generálemGeorgiem Kondylisem a po zmanipulovaném referendu obnovili monarchii a povolali znovu na trůnJiřího II. V roce 1936 následovala dohoda mezi premiéremIoannisem Metaxasem a králem, který Metaxase ustanovil vůdcem diktátorského režimu známého jako režim 4. srpna.[52] (Období autoritářské vlády pak s malými přestávkami trvalo až do roku 1974).
Odbojáři z Národní osvobozenecké fronty
Metaxasův režim nicméně nesympatizoval sitalskými aněmeckými fašisty, naopak udržoval dobré vztahy s Británií. Proto také bylo Řecko napadeno roku 1940MussolinihoItálií (Italsko-řecká válka). Řekové nicméně Italy zahnali na územíAlbánie a zaznamenali tak prvníspojenecké vítězství nad silamiOsy na souši vdruhé světové válce. Slavný jeChurchillův citát z té doby: "Od této chvíle neříkejme, že Řekové bojují jako hrdinové, ale že hrdinové bojují jako Řekové."[53] Ostudnou italskou porážku musel hasit Mussoliniho spojenecHitler, který poslal Italům na pomoc německou armádu. Podobně Italům pomohlo iBulharsko. Po krutébitvě o Řecko, v níž padlo téměř stejně tolik Italů jako Řeků, nakonec německo-italské síly Řecko dobyly a okupovaly až do roku 1944. Někteří historici se domnívají, že odklonění části německých sil do Řecka ovlivnilo výsledekbitvy o Moskvu, neboť Němci kvůli němu museli bitvu o Moskvu posunout až na zimu, která byla mimořádně tuhá, což značně přispělo k tomu, že Moskvu nedobyli.[54]
Němečtí nacisté pak vládli v okolí Athén a Soluně, ostatní regiony ovládali Italové a Bulhaři. Okupace přinesla řeckému obyvatelstvu strašlivé strádání. Ekonomika země byla zničena a více než 100 000 civilistů tak zemřelo během zimy 1941–1942 hladem. Velká většina řeckýchŽidů byla deportována a zavražděna v nacistickýchtáborech smrti. Řecký odboj ovšem patřil k nejúčinnějším v Evropě. Největší odbojová organizace, levicováNárodní osvobozenecká fronta (Ethnikó Apeleftherotikó Métopo) měla 1,8 milionu členů (přičemž Řecko mělo tehdy 7,5 milionu obyvatel), její bojová složkaELAS asi 50 tisíc vojáků. Hornaté okraje Řecka odbojářům poskytly dobré zázemí. Okupanti reagovali masovým vražděním civilistů. V průběhu tažení proti partyzánům byly systematicky vypáleny stovky vesnic a milion Řeků kvůli tomu zůstal bez domova. Během německé okupace celkem zahynulo až 600 000 Řeků.[55]
K osvobození došlo za pomoci spojeneckých armád, hlavně Velké Británie. Vzápětí po válce však propuklařecká občanská válka meziřeckými komunisty a jejich odpůrci. Občanská válka byla další těžkou ranou celé společnosti, přinesla přes 150 000 mrtvých na obou stranách a milion vnitřních uprchlíků. Konflikt se stal také jednou z prvních kapitolstudené války meziZápadem aVýchodem. Komunisty podporovaly vojensky zejménaTitovaJugoslávie aAlbánie, antikomunisty Britové a Američané. Když došlo kroztržce mezi Titem a sovětským vůdcem Stalinem, Jugoslávie podporu stáhla z obavy před sovětskou invazí na Balkán. To byl zásadní faktor, který přispěl k tomu, že komunisté byli poraženi. Asi sto tisíc jich pak emigrovalo do zemívýchodního bloku (12 000 z nich se usadilo i vČeskoslovensku, viz článekŘecká menšina v Česku.).[56][57]
Řecko se poté orientovalo na západní demokracie (ač si udržovalo autoritářský režim) a v roce1952 se stalo členemNATO (společně s dosud nepřátelským Tureckem). V 50. a 60. letech se začalo také dařit ekonomice, silně nastartované americkýmMarshallovým plánem. Hovořilo se dokonce o "řeckém ekonomickém zázraku".[58] Politika 50. a 60. let byla charakterizována vytlačením levice. Klíčovými dvěma osobnostmi byl konzervativně orientovanýKonstantinos Karamanlis a vůdce Strany středuGeorgios Papandreou. Právě odvolání Papandreouovy centristické vlády králemKonstantinem II. v červenci 1965 rozpoutalo politické turbulence, které vyvrcholily vojenským převratem ze dne 21. dubna 1967 a nastolenímrežimu plukovníků vedenýchGeorgiosem Papadopoulosem.[59] V době vlády junty byla pozastavena občanská práva, zesíleny politické represe, včetně mučení schváleného státem. Řecký král s juntou nejprve spolupracoval, později se ji ale neúspěšně pokusil svrhnout a byl donucen opustit zemi.[60] I dopady na ekonomiku byly nepříznivé, ekonomický růst vystřídala okolo roku 1972 stagnace.
Protesty proti vládním škrtům v důsledkudluhové krize
V roce 1974 se řecká junta pokusila neúspěšně připojit k Řecku ostrovKypr, což vedlo kturecké invazi na Kypr a k pádu junty v Řecku.[61] V roce 1974 se konaly první svobodné volby a byl nastolen demokratický režim.[62] V referendu poté Řekové odmítli monarchii a vznikla taktřetí helénská republika. Konstantinos Karamanlis se vrátil z exilu a stal se znovu premiérem. Založil novou konzervativní stranuNová demokracie, která se stala klíčovou politickou silou třetí republiky, spolu sesociálnědemokratickou stranouPanhelénské socialistické hnutí, kterou založilAndreas Papandreou, syn Georgise Papandreoua. Ekonomicky zemi pomohl v roce 1981 vstup do Evropského společenství (roku 1993 přetvořeného vEvropskou unii). Země přijala ieuro v roce 2001, toto přijetí ale provázely statistické podvody, jak se posléze ukázalo.[63] Řekové za to zaplatili vysokou cenu, bez možnostidevalvace vlastní měny se Řecko s příliš silným eurem dostalo (v návaznosti naglobální krizi roku 2008) do finanční krize, která se spojila s dlouho střádanoukrizí dluhovou.[64][65] Ta přerostla vdluhovou krizi evropskou[66] a v Řecku i v krizi sociální, provázenou vysokou nezaměstnaností (28 procent v roce 2014).[67] EU a věřitelské státy Řecko přinutily k úsporám a rozpočtovým škrtům. Nespokojenost s nimi ovšem dostala k moci radikální levici – stranuSyrizaAlexise Tsiprase.[68] Ten vládl v letech 2015-2019. Tsipras si však nedovolil takovou vzpouru proti vnějším tlakům, jakou zřejmě voliči očekávali (mj. díky urputné snaze udržet si euro). V roce 2019 se vládli ujali konzervativci, v čele sKyriakosem Mitsotakisem.[69]
Podrobnější informace naleznete v článku Řecká vlajka.
Řecká vlajka je tvořena listem o poměru stran 2:3 s devíti vodorovnými pruhy, pěti modrými a mezi nimi čtyřmi bílými. V modrémkaré vhorním rohu (zabírajícím šířku pěti pruhů) je bílý středový kříž.
Podrobnější informace naleznete v článku Řecká hymna.
Řecká hymna je píseňÝmnos eis tin Eleftherían (Ύμνος εις την Ελευθερίαν,českyHymnus ke svobodě,Óda na svobodu neboChvalozpěv svobodě). Tato hymna je zároveňkyperskou hymnou.
Země se skládá z rozsáhlé pevninské části na jižním konciBalkánu,Peloponéského poloostrova (spojeného s pevninou prostřednictvím Korintské šíje) a početných ostrovů (okolo 3000) včetněKréty,Rhodu,Euboie neboDodekan čiKykladů vEgejském moři a také z ostrovů v Jónském moři.
Okolo 80 % země je tvořeno horami nebo kopci, což Řecko činí jednou z nejhornatějších zemí Evropy. Horská pásma na území Řecka se souhrnně označujíHelenidy. Západní Řecko zahrnuje jezera a mokřady. Centrální horstvoPindos má nejvyšší bod o výšce 2636 metrů nad mořem. Horské pásmo pokračuje prostřednictvímPeloponésu, ostrovůKythéra aAntikythéra a končí na ostrověKréta. (Ostrovy v Egejském moři jsou ve skutečnosti vrcholy podvodních hor, které kdysi byly prodloužením pevniny).
Střední a západní část Řecka zahrnuje vysoké strmé vrcholy přerušované mnohakaňony a ostatními krasovými útvary včetně roklinMeteora aVikos.
PohoříOlymp s horou Mytikas o výšce 2917 metrů nad mořem je nejvyšším bodem Řecka. Stejně tak je severní Řecko tvořeno dalším pohořím –Rodopy, nacházejícími se ve východníMakedonii aThrákii. Toto území je pokryto rozsáhlými a hustými lesy jako například známáDadia.
Planiny se nacházejí hlavně ve východníThesálii,Střední Makedonii aThrákii.Řeckéklima je rozdělené na tři dobře definovatelné třídy – přímořské, horské a mírné. První zahrnuje mírné vlhké zimy a horká suchá léta. Zimní teploty vzácně dosahují extrémů, přestože příležitostně může sněžit i vAténách, naKykladech neboKrétě. Horské se nachází hlavně v západním Řecku (Epirus,Střední Řecko,Thesálie,Západní Makedonie stejně jako ve středních částechPeloponésu jako jeAchaia,Arkádie a částiLakónie, která sAlpami přímo sousedí). Konečně mírné pásmo se nachází ve střední a východní Makedonii, dále v Thrákii na místech jako jsou Komotini, Xanthi a severní Evros; s chladnými a sychravými zimami a horkými suchými léty. Stojí za zmínku, že Atény jsou umístěny na přechodovém území mezi přímořským a horským klimatem – v jižních čtvrtích je tedy klima přímořské, zatímco v severních čtvrtích panuje horské.
Demokracie vznikla právě v Aténách, založil jiKleisthenés, v novověkém Řecku musela být po osvobození zpod turecké nadvlády ale nově nastolena. Přesto však patří Řecko mezi jedny z prvních evropských novodobých demokratických států. Demokracie zde vznikla podle francouzského vzoru v roce 1830, po porážce Turků. Definitivně prosadit ji se podařilo až počátkem 20. století, jelikož do té doby zde docházelo ke státním převratům i politickým vraždám. První hlavou státu byl vzdělaný politik původem z ostrova Korfu,Joannis Kapodistrias, který byl zavražděn opozicí. Moderní demokracie byla definitivně ustavena v roce 1974, kdy padla vojenská diktaturaGeorgiose Papadopulose. Byla založena pravicová stranaNea Dimokratia(Nová demokracie), kterou založilKonstantínos Karamanlís (starší) a která se jako první chopila moci. Proti ní vytvořil politikAndreas Papandreu socialistickou stranuPASOK(Panellinio sosialistiko kinima-Panhelénské socialistické hnutí). Tyto dvě strany patří dodnes k nejsilnějším politickým stranám, přestože zaznamenaly větší pokles poté, co byly odhaleny podvody se statistikami strany PASOK před vstupem do měnové unie v roce 2001.
Tento článek potřebuje aktualizaci, neboť obsahuje zastaralé informace.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že hovylepšíte, aby odrážel aktuální stav a nedávné události. Podívejte se též nadiskusní stránku, zda tam nejsou náměty k doplnění. Historické informace nemažte, raději je převeďte do minulého času a případně přesuňte do části článku věnované dějinám.
Hlavní budova řecké národní banky v AthénáchSoluň, hlavní městoMakedonie, je důležité finanční a průmyslové centrum na severu ŘeckaOstrovSantorini. Cestovní ruch je důležitým zdrojem příjmů.
Řecká ekonomika patří mezi nejslabší ekonomiky EU, což je zapříčiněno několika faktory. Z dějinného vývoje, který znamenal dlouhodobou závislost na Osmanské říši, zůstaly Řecku nevyřešené vztahy se sousedy, hlavně hraniční otázka s Tureckem. Kvůli tomu je fakticky pozastavena možná těžba ropy v Egejském moři, a tím zemi unikají potenciálně značné příjmystátního rozpočtu. Další nevýhodou je skutečnost, že Řecko má pouze malou plochu úrodné půdy, zatímco většinu území (i na ostrovech) zabírají pohoří, případně kamenitá neúrodná půda. Starověcí Řekové tuto bezútěšnou situaci řešili kolonizací ostatníhoStředomoří, moderní Řecko musí velkou část potřebných potravin a surovin zemědělského původu dovážet ze zahraničí.
Významnou část řecké ekonomiky tvoří turistický průmysl, který vytváří přibližně 18 %HDP. Důležitým odvětvím je námořní průmysl, který rovněž zaměstnává mnoho obyvatel a představuje 4,5 %HDP. Řecko má největší vojenskou flotilu v Evropě a mnoho lidí slouží i v armádě. Řecko má největší obchodní flotilu na světě, i přesto že není první v počtu lodí její loďstvo má největšíDWT a je zodpovědné za více než 15 % světovéhoDWT při převozu zboží. Řecké obchodní loďstvo také převáží přes 39 % evropskéhoDWT a řecká námořní vlajka je druhou nejpoužívanější v Evropě a sedmou na světě. Obchodní loďstvo je zodpovědné zhruba za 6% řeckého hrubého domácího produktu. Pro řeckou ekonomiku je důležitý i potravinářský, chemický a textilní průmysl. Chov zvířat, převážně ovcí a koz, prožívá v posledních letech hluboký úpadek. Hovězí dobytek, včetně krav na mléko, je chován jen v malé míře. Řecké zemědělství se skládá spíše z menších usedlostí a mezi jeho nejvíce vyvážené plodiny patří olivy a broskve.
Řecká ekonomika začala rapidně postupovat hlavně po roce 1974, kdy se vlády ujal pravicový politik Konstantinos Karamanlis (starší), za jehož období byl zmodernizován především průmysl, přesto zůstal v mezinárodním srovnání málo výkonný. Sociální politika Andrease Papandreu pomohla vyřešit těžké sociální problémy mnoha občanů Řecka a vytvořila vyspělý školský a zdravotnický systém. Zároveň ale touto štědrou sociální politikou začalo postupné zadlužování Řecka.[72] Také se ekonomika během této vlády soustředila převážně na zemědělskou a ne na průmyslovou výrobu, protože průmysl vyžadoval velké investice, které si stát nemohl dovolit.
Problémy s řeckou ekonomikou se prohloubily začátkem tohoto století, za další vládyPASOK, kdy byl premiéremKostas Simitis. Nejvíce však ekonomika utrpěla během pravicové vlády Nea ND,Kostase Karamanlise mladšího, která trvala do roku 2009. Vládní kabinet po odstoupení čelil skandálům s korupcí a zatajování státního deficitu, který se vyšplhal až na 14 % HDP. Vláda místo toho, aby šetřila, si obstarávala další zahraniční půjčky na udržení standardu země. Nová vláda Jeorjosa Papandreu (2009) musela přijmout tvrdá opatření, např. snížení platů a zvýšení důchodového věku ze 60. na 65. rok. Zvýšila i daň z 19 na 21 %. Za tyto kroky dostala řecká vláda půjčku od EU a měnového fondu celkově ve výši 114 miliard euro. Radikálními opatřeními vlády a finanční půjčkou se Řecko vyhnulo bankrotu a do konce roku 2010 se podařilo snížit schodek na 8 %. Radikální postupy vlády se však neobešly bez demonstrací, kdy protestovalo přibližně 200 000 lidí, převážně v Athénách.
Snížit deficit pod 8 % se však v roce 2011 nedařilo tak, jak vláda plánovala, proto musela v červenci přijmout další radikální úsporná opatření a změnit vládní kabinet, premiérJorgos Papandreu však svou pozici obhájil. V říjnu 2011 byla na setkání evropské měnové unie sjednána nová dohoda, odpis 50 % řeckého dluhu vůči bankovním subjektům a nová půjčka ve výši 120 miliard euro. Po neshodě mezi některými vládními poslanci a premiérem Papandreuem byla nakonec sestavena nová prozatímní vláda v čele s nezávislým ekonomemLukasem Papadimosem. Ten pokračoval v úsporných opatřeních, parlament přijal novou půjčku a poloviční odpis řeckého dluhu.
V roce 2014 zaznamenal řecký státní rozpočet první plusové hospodaření od roku 2008 (tzv. primární přebytek) a v dubnu se Řecko mohlo zčásti dočasně vrátit na mezinárodní finanční trhy. Premiér Samaras tehdy prohlásil, že situace se stabilizovala a Řecko nebude potřebovat další záchranné úvěry. K roku 2015, po několika letech poklesu, činilHDP (PPP) na hlavu 27 tisícUSD, což bylo nominálně méně než v mnoha nových členských státech EU (jmenovitěČesko,Estonsko,Litva,Kypr,Malta,Slovensko a takéSlovinsko).
Samarasova předpověď se ovšem nepotvrdila. V roce 2015 prožívalo Řecko a spolu s nímEvropská měnová unie (EMU) mimořádně dramatickou krizi. Nezaměstnanost práceschopného obyvatelstva stoupla na 27 %.
Podle oficiálního úřadu ELSTAT mělo Řecko v roce 2011 10 815 197 obyvatel.[73] Většina obyvatel (98 %) vyznává řecké ortodoxnínáboženství, jen asi 1,3 % patří kislámu. Úředním jazykem v Řecku jeřečtina.
Obyvatelstvo dvounejvětších řeckých měst –Athén aSoluně – dosahuje počtu 5 miliónů, téměř 4 milióny v Aténách, zatímco v Soluni je to mírně přes 1 milion. V roce2002 poprvé v historii moderního Řecka byl počet narození přesažen počtem úmrtí. Řecké sčítání lidu z roku2001 zaznamenalo 10 930 000 obyvatel, z nichž 760 000 bylo původu jiného než řeckého.
Řecko má mnoho rozličných jazykové a kulturně národnostních menšin. Neúplný výčet by zahrnoval Pomaky a různé skupinyRomů. Taktéž zde existuje množství náboženských menšin, včetněmuslimů v západní Thrákii, tvořících většinu místních obyvatel a vytvářejících tak druhou nejpočetnější skupinu.
Úředním jazykem v Řecku je novořečtinaDimotiki (lidový jazyk), kterým již dlouho hovořila většina obyvatel Řecka. Dimotiki se vyvinul ze starořečtiny, konkrétně z jazykakoiné (společná řeč), který byl vytvořen v 3. stol. př. Kr. na základě jónské attičtiny jako univerzální jazyk všech Řeků. Kromě standardní novořečtiny dimotiki existují i jiné novořecké jazyky, jimiž hovoří určité skupiny Řeků. Jsou to jazyky pontská řečtina (asi 2 miliony uživatelů),tsakonština (vychází ze starověké dórštiny) a kapadócká řečtina. Nejrozšířenějším menšinovým řeckým jazykem je pontská řečtina, kterou mluví pontští Řekové. Kapadóčtina a cakonština jsou spíše na ústupu.
Řecko prošlo po silné reemigrační vlně změnou z vystěhovalecké země v zemi imigrační. Na jedné straně pracoval do roku 1973 v zahraničí asi milion Řeků /od počátku sedmdesátých let 20. století se polovina z nich vrátila domů/. Na druhé straně žilo v Řecku počátkem devadesátých let 20. století asi 603 000 migrantů ze zahraničí, z toho 340 000 s řádným povolením, dále asi 260 000 "ilegálních migrantů" a pouze 3000 utečenců. Mezi legálními imigranty převažovali řečtí "navrátilci", především Řekové ze severního Černomoří. Mezi "ilegály" byli na prvním místě Albánci, za nimi s velkým odstupem Poláci. Potom následovaly země "třetího světa" v čele s Egyptem a Filipínami.[74] Právní status přistěhovalce byl během 90. let 20. století velmi nejasný a to spolu s velkým počtem ilegálních přistěhovalců vedlo od roku1997 k uskutečnění 3 legalizačních programů nařízených řeckým státem (čtvrtý proběhl v roce 2005).
V 90. letech imigrovalo do Řecka několik prominentních řeckých sportovců jako etničtí přistěhovalci z Albánie a Gruzie, včetně legendárníchvzpěračůPyrrose Dimase aKakiho Kakiasvilise.
Ještě před nadvládou Osmanů bylo Řecko součástíByzantské říše. Státní, stejně jako náboženské centrum říše, byloKonstantinem I. přesunuto do Konstantinopole (dnešníIstanbul). Od Konstantinových časů seortodoxní křesťanská víra úspěšně rozvíjela a rozšiřovala do východní Evropy. Dokonce i pod nadvládou Turků a po opakovaných pokusechjezuitů a potéprotestantů o převrácení na svou víru, ortodoxníkřesťanství přežívalo a vzkvétalo.
Úloha ortodoxnícírkve v oblasti udržování řecké etnické a kulturní identity během 400 let Osmanské nadvlády posílila pouto mezi náboženstvím a vládou. Většina Řeků i mnoho z těch, kteří nebyli stoupenci křesťanství, uctívají a respektují ortodoxní křesťanskou víru, chodí do kostela a slaví hlavní svátky, a jsou citově spjati s ortodoxním křesťanstvím jako se svou národní vírou.[76]
Řecká ústava odráží tento vztah tím, že zaručuje absolutní svobodu vyznání, zatímco definuje “převládající náboženství” Řecka jako východní ortodoxní církev Ježíšovu.[77] V praxi jsou ortodoxní církev a světský stav vzájemně blízce spjati. Jejich společný souhlas je potřebný pro stavbu kostelů a církev také zablokovala v Aténách stavbu míst uctívání jiných církví. Kněží přijímají plat od státu. Prezident republiky přísahá naBibli svatou a ortodoxnímu křesťanství je dáváno přednostní místo v náboženských předmětech v prvotním vzdělávání. Církvi také bylo umožněno udržet si své rozsáhléportfolio finančního majetku vyňatého zdaňové a rozpočtové evidence.
V lednu2005 vyšla najevo sériekorupčníchskandálů zahrnující vysoce postavené představitele církve, která vedla k mnoha požadavkům, i ze strany nevěřících Řeků, na dokončení oddělení církve a státu a větší kontrolu církevního majetku.[78][79]
Většina Řeků (95–98 %) je alespoň formálními členy východní ortodoxní církve, ačkoliv zachovávání náboženských tradic v posledních letech klesá. Řečtímuslimové tvoří okolo 1,3 % populace a žijí převážně v Thrákii. Rovněž zde žijí příslušníci římskokatolické církve, hlavně ve městěPatra, v souostroví Kyklad na ostrovechSyros,Paros aNaxos, protestanti aŽidé, hlavně vSoluni (která bylo kdysi důležitým židovským městem až doholokaustu).[80][81] Určité skupiny v Řecku se také snažily oživitstaré řecké náboženství.
Malá část Řecka, poloostrovAthos (někdy se též uvádí jenhora Athos), je považována řeckou ústavou zaautonomní republiku, ačkoliv zahraniční vztahy přesto zůstávají výsadou řeckého státu. Duchovně je Athos podpatriarchátemKonstantinopole, a proto je ve spojení se všemikláštery na hoře Athos a s ortodoxní církví zastoupenou v mnoha zemích.[82] Jeden klášter se nedávno odloučil a vytvořil zcela nezávislé společenství na Svaté hoře – KlášterEsfigmenu. Klášter se skládá ze 117mnichů, kteří oponují hlavě církve a už ji více neuznávají. Věří tomu, že jsou posledními zbylými opravdovými křesťany na světě, a že ortodoxní se stali zkaženými, protože vedou s ostatními vírami dialog. Také mají výhrady vůči patriarchoviAthenagorasovi, který v 60. letech 20. století navázal dobré vztahy sřímskokatolickou církví.[83]
Řecká kultura položila základy moderní evropské kultury. Mnohé poznatky byly známy již starým Řekům, kteří založili např. filozofii, divadlo, astronomii, rétoriku, moderní medicínu či demokracii. Velký je i vliv řeckého jazyka v evropských jazycích. Slova jako ekonomika, politika, matematika, televize, strategie či aristokracie jsou řeckého původu.
Řecká kultura prožila svůj další velký rozmach během byzantské doby, hlavně ve 12.–15. století, pak dalšímu velkému rozvoji bránila osmanská nadvláda. Do 17. století patřila mezi nejkulturnější evropská centra i Kréta, kde vládli Benátčané. Vyspělá kultura přetrvala i na Jónských ostrovech, kde Turci nikdy nevládli, ale i v Anatolii, která sice patřila Turkům, ale díky vyspělým velkoměstům si Maloasijští Řekové dokázali udržet moderní kulturu. Obrození nastává koncem 19. století, po osvobození Řecka.
Kultura současného Řecka vychází především z byzantských a ze starověkých tradic. Nejdůležitějším aspektem společnosti je řecká ortodoxní byzantská křesťanská církev, kterou vyznává většina Řeků. Celkově má řecká kultura blíže k orientálním zemím než k Evropě. Ale i tak tvoří jakousi vstupní bránu mezi západem a orientem. Orientální prvky jsou v řecké kultuře patrné už od mykénské kultury. Řekové jsou národ, který se rád baví při dobré hudbě, tanci, jídle a víně.
Hudba je pro Řeky jedna z nejdůležitějších částí jejich života. Nejpopulárnějším žánrem je lidová hudba a hudba z ní vycházející. V žádné jiné zemi v Evropě není lidová hudba a tradiční tance tak populární jako v Řecku, kde dokonce i dnes vznikají nové lidové písně.[zdroj?] Řecká hudba má kořeny v starořecké hudbě a již od mykénské doby patří pod orientální styly hudby.
Tradiční lidová hudba je odlišná v různých tradičních krajích Řecka. Rozděluje se lidová hudba pevninského Řecka, lidová hudba z Kréty, Jónských ostrovů, Egejských ostrovů a z krajů, které byly obývané Řeky do řecko-turecké výměny obyvatel v r. 1923, tedy lidová hudba Pontských, maloasijských a Kapadóckých Řeků. Pevninská hudba zMakedonie a trakt se podobá ostatní balkánské hudbě, hudba zEpiru,Thesálie,Rumélie aPeloponésu(dimotiki Musik) je však specifická a zároveň nejpopulárnější celořecká lidová hudba. Tradiční nástroje jsou hlavně dechové – klarinet, zurna a flojera, v pozadí zní brnkací udi či laut. Nejznámější písně z této oblasti pocházejí od novořeckých kmenů, Sarakacanů a Karagunidů a také z peloponéského kraje Arkádie. V mnoha písních se slaví i hrdinský boj Řeků proti Turkům. Tradiční mužskou ozdobou je oblíbená suknice fustanella. Hudba z řeckých ostrovů(nisiotika) je odlišná, dominují zde housle a hudba je více melodická. Podobnou hudbu mají i Maloasijští Řekové(mikrasiatika). V jejich tradiční hudbě převládají převážně brnkací nástroje (kanonaki,udi) ahousle. Hudba z Pontu(pondiaka) je odlišná, hraná na smyčcový nástroj kemence, písně jsou rychlé v silném orientálním tónu. Zvláštní postavení má i hudba z Kréty(kritika), kde je tradičním nástrojem smyčcová lyra, podobná jako kemence. Písně jsou často rychlé a melodické. Tradiční je zde i mandináda, vtipná rýmovaná pořekadlová píseň. Mandinády jsou v Řecku velmi populární.
Řecký tanec
Tradiční řecké tance(choroi) se tančí obvykle v kruhu(kyklos) a většina z nich má starověký původ, jako např. tanec syrtos, který se tančí ve všech oblastech a první zmínka o něm je z 1. stol. po Kr. Podobným tancem je ikalamatianosaklistos, které se tančí v pevninském Řecku. Tradičním tancem pevninského Řecka je akrobatický tanec tsamiko, nazývaný takékleftikos Choros, tedyzbojnický tanec. Na ostrovech se tančí tancesusta čipidichtos,na Krétě je nejznámější divoký tanec pendozalis či siganos. Některé mužské tance bývají doprovázeny výstřely. Typické maloasijské tance jsouzeimbekiko,karsilamas a ženský břišní tanectsifteteli'. Pontské tance jsou také velmi divoké, známé jsoutik, dipat čitrigona. Kapadóčtí Řekové tančí tanceseite, es vassilis čileilalum.
Po výměně obyvatel mezi Řeckem a Tureckem v roce 1923 přinesli Maloasijští Řekové do Řecka svou tradiční hudbu, zpočátku zpívali ironicky, o problémech, drogách, tento styl je známý jako Rembetiko. Hrálo se v tradičních anatolských tónech, převažovaly zde brnkací nástroje. Po druhé světové válce se tento styl zpopularizoval, tedy i nástroje jakobuzuki, které se stalo nejpopulárnějším nástrojem Řeků.
Zlatý věk řecké hudby nastal v 50.–70. letech, kdy vznikl styllaika, hraný na buzuki. Jsou to tzv. písně syrtaki, které skládali známí skladatelé jakoMikis Theodorakis (autor hudby k filmuŘek Zorba), Vassilis Tsitsanis, Manos Chatzidakis, Stavros Xarchakos, Nikos Gatsos či Manos Loizos. Nejznámější zpěváci byliGrigoris Bithikotsis čiStelios Kazantzidis. Z tohoto stylu se vyvinula v 80. letech tzv.synchroni laika, která je nejpopulárnějším stylem dodnes, nesmí zde chybět buzuki. Dnes je populárním stylem i tradiční břišní tanectsifteteli, také v doprovodu buzuki. Věnují se mu zpěváci jako Tasos Bugas či Notis Sfakianakis.
Řekové jsou velmi konzervativní lidé, kteří ctí své starobylé tradice, někdy vycházející ještě z pohanských dob. Největšími řeckými slavnostmi jsou tradiční vesnické veselicepanijiria, které se pořádají na počest různých svatých (ve starověku na počest bohů) či na oslavu dobré úrody (svátek chleba, hroznů, melounů). Při těchto zábavách se tančí na hlavním náměstí, kde se hoduje několik dní. Tradiční oslavy křesťanských svátků jako Velikonoce a Vánoce si uchovaly množství zvyků z předkřesťanské doby. Lidová mytologie vychází ze starořecké mytologie, je plná pohanských bohů a pověr. Známý je příběh o dřevorubci, kde vystupuje říční bůh, který trestá lidskou chamtivost. Příběh o Jannise a Mandritse, o nerozlučné lásce, obsahuje prvky z řeckých mýtů o Filemonovi a Baucis či o králi Midasovi.
Velkým svátkem je i svatba(gamos), kde se slaví několik dní. Na venkově není výjimečné vidět na svatbě až 1000 hostů. Na prvním místě je u Řeků rodina, která drží spolu a je nerozlučitelná, proto děti žijí se svými rodiči i v dospělosti, často i se svou rodinou. Pro Řeky je tradiční pohostinnost(filoxenia).
Nejvýznamnější byzantský román je od neznámého autora:Digenis Akritas. Líčí příběh byzantského vojáka, který zabije draka a zažívá velkou lásku. Koncem 10. století byl vytvořen rozsáhlý lexikonSuda.[85] Je nesmírně cenný tím, že přepsal a uchoval tak řadu významných antických literárních děl, která se na západě ztratila. Autor monumentální encyklopedie Suda je neznámý, encyklopedické práci se ale věnoval napříkladFotios. K byzantským básníkům patřilGeorgios Pisides.
Za zakladatele moderní řecké literatury je považovánVisentzos Kornaros, který v 16. stol. napsal jedno z nejvýznamnějších renesančních děl,Erotokritos, milostný román zasazený do starověkýchAthén. Velkou roli v ustavování moderní řecké kultury sehrálo na počátku 19. stoletíosvícenské hnutíDiafotismos. K jeho klíčovým představitelům patřili dva spisovatelé,Rigas Feraios aAdamantios Korais, který vytvořil novodobou spisovnou řečtinu (kathareusu), kterou v letech 1828–1835 shrnul ve slovníkuAtakta. Ve stejné době, kdy působili diafotisté, se na Jónských ostrovech ustavila básnická škola, jejím hlavním představitelem bylDionysios Solomos. Jeho zřejmě nejznámějším dílem jeHymnus na svobodu (Imnos is tin eleftherian) z roku 1824. Jeho první dvě sloky jsou od roku 1865 textemřecké státní hymny.[86]
Po zisku nezávislosti v roce 1829 se centrum kulturního života přirozeně přesunulo doAthén. Zde se ustavila tzv. Nová athénská škola, někdy zvaná též palamasovská, to podle její nejvýraznější osobnosti,Kostise Palamase, který je mj. autorem textuHymny olympijských her.[87] Výraznou básnickou osobností konce 19. století bylKonstantinos Kavafis, který jako první použil v řecké poeziivolný verš a otevřel některá nová témata, jako byla např.homosexualita.[88] Prosadil se i básníkJean Moréas, který však splynul s francouzským kulturním prostorem. Na začátku 20. století svá vrcholná díla vytvořilAngelos Sikelianos. Prvním velkým moderním řeckým prozaikem se stalAlexandros Papadiamantis.
Nejvýznamnějšími antickými sochaři byliPolykleitos,Feidiás aPraxiteles. Ke slavným byzantským malířůmikon patřilTheofanés Řek, který ovlivnil i ruské malířství, neboť v Moskvě strávil závěr života.[90]
Na Krétě působil v 16. století malířEl Greco (vlastním jménem Dominikos Theotokopulos), který se nakonec prosadil hlavně ve Španělsku, a je považován nejen za největšího řeckého malíře, ale je možná i nejslavnějším moderním (tedy neantickým a nebyzantským) Řekem vůbec.[91] Akademický realismus reprezentoval v 19. stoletíNikolaos Gyzis. VeVolosu se narodil malířGiorgio de Chirico, hlavní představitel tzv.metafyzické malby.Jannis Kounellis patřil k hnutí zvanémuarte povera.
Nejvýznamnějším výstavním prostorem v Řecku jeNárodní galerie – Muzeum Alexandrose Sutzose v Athénách. Vznikl roku 1878 na Athénské univerzitě, ale impuls k rozvoji přišel až když roku 1896 daroval právník Alexandros Sutzos státu svoji sbírku.
Řecká kuchyně je typickou středomořskou kuchyní. Obecně je velmi zdravá. Řekové konzumují velké množstvíolivového oleje, který je základem skoro každého jídla. Většina jídel pochází ze starověkého období, přestože mnohé mají dnes turecká jména, jako např. tradiční medový zákusekbaklava, o kterém se zmiňoval již spisovatelAthénaios v 2. stol. K tradičním řeckým jídlům patří pečené maso (zejména jehněčí a kozí), ryby a mořští živočichové, saláty (nejznámější jeřecký salát, v Řecku zvanýchoriatiki), sýry (nejznámější jefeta),musaka (zapékaný lilek s rajčatovou omáčkou),suvlaki agyros, pastitsio, dolmades (vinné listy plněné ragú), různé druhy omáček na těstoviny a omáčkatzatziki. Řecké zákusky jsou medové a velmi sladké, existuje množství druhů, ale nejznámější je zmiňovaná baklava.
Řecká kuchyně byla ovlivněna italskou kuchyní, z níž pocházejí jídla jako pastitsio, těstoviny či stifádo. Kvalitní je i řecké víno a alkoholické nápojeouzo,retsina ametaxa. Oblíbeným nápojem je i tradičnífrappé, které vzniklo v Řecku.
Řecko má poměrně vyspělý systém školské správy, která zaručuje kvalitní vzdělání. Struktura školského systému je zčásti podobná tomu v Česku. Začíná se v tzv. lidové škole(Dimotiko scholio), pak se pokračuje střední školou(Gymnasio) a středoškolské vzdělání se dokončuje na lyceu(Lykie), nebo na Odborné-technické škole(Technika ke epangelmatika ekpedeftiria). Po absolvování střední školy se může pokračovat výukou na univerzitě(Panepistimio). Řecko má mnoho univerzit, které patří mezi nejkvalitnější v Evropě. Známá je Athénská akademie(Akadimia Athinon), Národní a Kapodistriasova univerzita v Aténách(Ethnikon ke Kapodistriakon Panepistimion Athinon) a nejvýznamnější univerzitou Řecka a celéhoBalkánu je Aristotelova univerzita v Soluni(Aristotelio Panepistimio Thessalonikis).
První olympijské hry roku 1896 v AthénáchNikos Galis
Starověké Řecko pořádalo soutěže zvanéolympijské hry. Byly pořádány od 8. století př. n. l. do přelomu 4. a 5. století, každé čtyři roky vOlympii. Konaly se v srpnu nebo září k poctě bohaDia. Klasickými disciplínami byly běh (nahých atletů, nebo těžkooděnců), hod diskem, hod oštěpem, skok do dálky se závažím, různé druhy zápasu (orthopalé,katopalé,pygmé,pankration), ale také třeba soutěž trubačů.[96] Na starověké hry navázaly na konci 19. století novodobéolympijské hry, proto se ty první, roku1896, odehrály v řeckých Athénách.[97] Roku2004 se v Athénách konaly olympijské hry znovu.[98]Demetrius Vikelas byl prvním předsedouMezinárodního olympijského výboru.[99]
V tomto článku byl použitpřeklad textu z článkuGreece na anglické Wikipedii.
↑ab Data on Estimated Population (1.1.2024) and Migration Flows (202.www.statistics.gr [online]. [cit. 2025-03-17].Dostupné online. (anglicky)
↑Mezinárodní měnový fond.Report for Selected Countries and Subjects (Greece) [online]. [cit. 2015-03-14].Dostupné online.
↑ZIMMER, Carl. A Skull Bone Discovered in Greece May Alter the Story of Human Prehistory.The New York Times. 2019-07-10.Dostupné online [cit. 2021-05-12].ISSN0362-4331. (anglicky)
↑HARVATI, Katerina; RÖDING, Carolin; BOSMAN, Abel M. Apidima Cave fossils provide earliest evidence of Homo sapiens in Eurasia.Nature. 2019-07, roč. 571, čís. 7766, s. 500–504.Dostupné online [cit. 2021-05-12].ISSN1476-4687.doi:10.1038/s41586-019-1376-z. (anglicky)
↑PERLÈS, Catherine.The Early Neolithic in Greece: The First Farming Communities in Europe. [s.l.]: Cambridge University Press 298 s.Dostupné online.ISBN978-0-521-00027-7. (anglicky) Google-Books-ID: Kvy9WI95YC8C.
↑ Mínojská civilizace.Šokující Planeta [online]. [cit. 2021-05-12].Dostupné online. (anglicky)
↑KRATOCHVÍL, Zdeněk. Mykény a zrození první řecké civilizace (achájské).Osel.cz [online]. 28. 2. 2021 [cit. 2021-05-12].Dostupné online.
↑BARTONĚK, Antonín. Krétské lineární písmo A a pokusy o jeho rozluštění.Listy filologické / Folia philologica. 1958, roč. 81, čís. 2, s. 234–238.Dostupné online [cit. 2021-05-12].ISSN0024-4457.
↑PRAVEC, Josef. 1177 př. n. l.: Rok, kdy zanikla civilizace ve Středomoří. Podle amerického badatele Erica Clinea jde o připomínku křehkosti vyspělého světa..Ekonom.cz [online]. 2019-05-09 [cit. 2021-05-12].Dostupné online.
↑DREWS, Robert.The End of the Bronze Age: Changes in Warfare and the Catastrophe Ca. 1200 B.C.. [s.l.]: Princeton University Press 264 s.Dostupné online.ISBN978-0-691-02591-9. (anglicky) Google-Books-ID: 1DjADwAAQBAJ.
↑KARASAVVAS, Theodoros. Cleisthenes, Father of Democracy, Invented a Form of Government that Has Endured for Over 2,500 Years.www.ancient-origins.net [online]. [cit. 2021-05-12].Dostupné online. (anglicky)
↑LAPE, Susan. Solon and the Institution of the "Democratic" Family Form.The Classical Journal. 2002, roč. 98, čís. 2, s. 117–139.Dostupné online [cit. 2021-05-12].ISSN0009-8353.
↑ Birth of Democracy: Solon the Lawgiver.www.agathe.gr [online]. [cit. 2021-05-12].Dostupné online.
↑ Bitva u Marathónu 490 před n.l..www.antickysvet.cz [online]. 18. 4. 2015 [cit. 2021-05-12].Dostupné online.
↑STRAUSS, Barry.The Battle of Salamis: The Naval Encounter That Saved Greece -- and Western Civilization. [s.l.]: Simon and Schuster 326 s.Dostupné online.ISBN978-0-7432-7453-1. (anglicky) Google-Books-ID: nQFtMcD5dOsC.
↑ Peloponéská válka.leporelo.info [online]. [cit. 2021-05-12].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-05-12.
↑ Korintský spolek.leporelo.info [online]. [cit. 2021-05-12].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-05-12.
↑ROOS, Dave. How Alexander the Great Conquered the Persian Empire.HISTORY [online]. [cit. 2021-05-12].Dostupné online. (anglicky)
↑ Hellenistic age - Hellenistic civilization.Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2021-05-12].Dostupné online. (anglicky)
↑MACHÁČEK, Štěpán. Egyptská Alexandrie byla největším centrem vzdělanosti. Dnes je pohřbená pod moderní zástavbou.iROZHLAS [online].Český rozhlas [cit. 2021-05-12].Dostupné online.
↑VAN ANTWERP FINE, John.The Early Medieval Balkans: A Critical Survey from the Sixth to the Late Twelfth Century. [s.l.]: University of Michigan Press 372 s.Dostupné online.ISBN978-0-472-08149-3. (anglicky) Google-Books-ID: Y0NBxG9Id58C.
↑HOUSER, Pavel. Střípky z italské renesance: Byzantské dědictví?.ScienceWorld.cz [online]. [cit. 2021-05-12].Dostupné online.
↑STRAUSS, J. How Cyprus came under Turkish rule: a conquest and the historians.Wiener Zeitschrift für die Kunde des Morgenlandes. 1992, roč. 82, s. 325–334.Dostupné online [cit. 2021-05-13].ISSN0084-0076.
↑SUGAR, Peter F.Southeastern Europe under Ottoman Rule, 1354-1804. [s.l.]: University of Washington Press 393 s.Dostupné online.ISBN978-0-295-80363-0. (anglicky) Google-Books-ID: gYsVCgAAQBAJ.
↑GEORGOPOULOU, Maria. Late Medieval Crete and Venice: An Appropriation of Byzantine Heritage.The Art Bulletin. 1995, roč. 77, čís. 3, s. 479–496.Dostupné online [cit. 2021-05-13].ISSN0004-3079.doi:10.2307/3046122.
↑MILLER, William. The Ionian Islands under Venetian Rule.The English Historical Review. 1903, roč. 18, čís. 70, s. 209–239.Dostupné online [cit. 2021-05-13].ISSN0013-8266.
↑PHILLIOU, Christine. Communities on the Verge: Unraveling the Phanariot Ascendancy in Ottoman Governance.Comparative Studies in Society and History. 2009, roč. 51, čís. 1, s. 151–181.Dostupné online [cit. 2021-05-13].ISSN0010-4175.
↑DAVIES, Siriol; DAVIS, Jack L. Greeks, Venice, and the Ottoman Empire.Hesperia Supplements. 2007, roč. 40, s. 25–31.Dostupné online [cit. 2021-05-13].ISSN1064-1173.
↑KALIMNIOU, Dean. Orlov: First draft at a Greek revolution.NEOS KOSMOS [online]. 2015-04-08 [cit. 2021-05-13].Dostupné online. (anglicky)
↑STOIANOVICH, Traian. The Conquering Balkan Orthodox Merchant.The Journal of Economic History. 1960, roč. 20, čís. 2, s. 234–313.Dostupné online [cit. 2021-05-13].ISSN0022-0507.
↑ Radio Romania International - Rigas Feraios.Radio Romania International [online]. [cit. 2021-05-16].Dostupné online.
↑ On this day in 1821, Alexandros Ypsilantis encourages Greeks to revolt against the Ottomans.Greek City Times [online]. 1. 2. 2021 [cit. 2021-05-16].Dostupné online.
↑ILICH, Miljan Peter. The Chios Massacre Of 1822 | Queens Gazette.web.archive.org [online]. 2018-11-11 [cit. 2021-05-16].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-11-11.
↑JOANNIDES, Paul. Colin, Delacroix, Byron and the Greek War of Independence.The Burlington Magazine. 1983, roč. 125, čís. 965, s. 495–500.Dostupné online [cit. 2021-05-16].ISSN0007-6287.
↑NOTOPOULOS, James A. New Sources on Lord Byron at Missolonghi.Keats-Shelley Journal. 1955, roč. 4, s. 31–45.Dostupné online [cit. 2021-05-16].ISSN0453-4387.
↑HERACLIDES, Alexis; DIALLA, Ada.Intervention in the Greek War of Independence, 1821–32. [s.l.]: Manchester University Press (Setting the Precedent).Dostupné online. S. 105–133. DOI: 10.2307/j.ctt1mf71b8.11.
↑LHOŤAN, Lukáš. Bitva u Navarina 1827: Námořní boj, který vedl k samostatnosti Řecka.Reflex.cz [online]. [cit. 2021-05-16].Dostupné online.
↑ 3 February 1830: Greece becomes a state.www.greeknewsagenda.gr [online]. [cit. 2021-05-16].Dostupné online.
↑ September 27 Marks the assassination of Greece’s First Governor Kapodistrias.Greek City Times [online]. 27. 9. 2020 [cit. 2021-05-16].Dostupné online.
↑ Narodil se Ota I. Řecký: Král, kterého vyhnal ze země vlastní lid.100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2016-05-29 [cit. 2021-05-16].Dostupné online. (anglicky)
↑PLAVEC, Tomáš. Krátká historie řeckých bankrotů: Začaly už 377 let před naším letopočtem.Investujeme.cz [online]. [cit. 2021-05-16].Dostupné online.
↑MORRIS, Benny; ZE’EVI, Dror. When Turkey Destroyed Its Christians.Wall Street Journal. 2019-05-17.Dostupné online [cit. 2021-05-16].ISSN0099-9660. (anglicky)
↑DUFFIELD, A. Review by J. w. Venizelos, Maker of Modern Greece.The New York Times. 1921-10-30.Dostupné online [cit. 2021-05-17].ISSN0362-4331. (anglicky)
↑GOUNARIS, Basil C.; CHRISTOPOULOS, Marianna D. Reassessing the Greek National Schism of World War I: The Ideological Parameters.The Historical Review/La Revue Historique. 2018, roč. 15, čís. 0, s. 237–270.Dostupné online [cit. 2021-05-17].ISSN1791-7603.doi:10.12681/hr.20451. (anglicky)
↑CLIADAKIS, Harry. The Political and Diplomatic Background to the Metaxas Dictatorship, 1935-36.Journal of Contemporary History. 1979, roč. 14, čís. 1, s. 117–138.Dostupné online [cit. 2021-05-17].ISSN0022-0094.
↑KULIDAKIS, Thomas. Proč Řekové na rozdíl od nás slaví začátek druhé světové války.Plus [online]. Český rozhlas, 2019-10-29 [cit. 2021-05-17].Dostupné online.
↑ADAMEC, Jan. Jak Řecko (ne)rozhodlo válku. Odložil řecký a britský odpor útok na SSSR, a tím pomohl vyhrát 2. světovou válku?.Lidovky.cz [online]. 2021-04-22 [cit. 2021-05-17].Dostupné online.
↑ Kolaborovali s nacisty - Ioannis Rallis (7/12.Česká televize [online].Dostupné online.
↑POHANKA, Vít. Jak se dostali Řekové do Česka. Příběh jejich komunity začal po druhé světové válce.Plus [online]. Český rozhlas, 2021-01-09 [cit. 2021-05-17].Dostupné online.
↑ Čeští Řekové a jejich potomci si připomínají 70 let od emigrace. Utekli před občanskou válkou.ČT24 [online]. Česká televize, 22. 6. 2018 [cit. 2021-05-17].Dostupné online.
↑VITÁKOVÁ, Alena. Od ekonomického zázraku na pokraj bankrotu.Hospodářské noviny (iHNed.cz) [online]. 2012-01-05 [cit. 2021-05-17].Dostupné online.
↑XYDIS, Stephen G. Coups and Countercoups in Greece, 1967-1973 (with postscript).Political Science Quarterly. 1974, roč. 89, čís. 3, s. 507–538.Dostupné online [cit. 2021-05-17].ISSN0032-3195.doi:10.2307/2148452.
↑ Před 40 lety ovládla "bájnou Hellas" plukovnická junta.Deník.cz. 2007-04-19.Dostupné online [cit. 2021-05-19].
↑ŠVEC, Pavel. Od ostnatých drátů k rozdělení. Před 45 lety vtrhla turecká armáda na Kypr.iDNES.cz [online]. 2019-07-20 [cit. 2021-05-19].Dostupné online.
↑KULIDAKIS, Thomas. Výročí pádu vojenské junty v Řecku. V čem je poučení pro naši budoucnost?.Plus [online].Český rozhlas, 2017-07-24 [cit. 2021-05-19].Dostupné online.
↑ Euro přispělo k zadlužení Řecka - Česká národní banka.www.cnb.cz [online]. [cit. 2021-05-19].Dostupné online.
↑ Řecku končí poslední záchranný program. Stále je na tom ale nejhůř z celé eurozóny.ČT24 [online]. Česká televize, 20. 8. 2018 [cit. 2021-05-19].Dostupné online.
↑ Nezaměstnanost v Řecku vystoupala na rekordních 28 procent.Hospodářské noviny (iHNed.cz) [online]. 2014-02-14 [cit. 2021-05-19].Dostupné online.
↑ Volby v Řecku jasně vyhrála Tsiprasova SYRIZA.Novinky.cz [online]. Borgis [cit. 2021-05-19].Dostupné online.
↑KULIDAKIS, Thomas. Proč v Řecku vyhrála pravice, Tsipras prohrál a sociální demokraté propadli.iROZHLAS [online].Český rozhlas [cit. 2021-05-19].Dostupné online.
↑BADE, Klaus L.Evropa v pohybu. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 497 s.ISBN80-7106-559-5. S. 310–311.
↑Religious Belief and National Belonging in Central and Eastern Europe [online].Pew Research Center, 10 May 2017 [cit. 2017-05-13].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ What role has religion played in Greece throughout history?.Real Greeks [online]. 2023-01-27 [cit. 2023-04-11].Dostupné online. (anglicky)
↑KYRIAZOPOULOS, Kyriakos N. The "Prevailing Religion" in Greece: Its Meaning and Implications.Journal of Church and State. 2001, roč. 43, čís. 3, s. 511–538.Dostupné online [cit. 2023-04-11].ISSN0021-969X.
↑SMITH, Helena. Sex and fraud woe for Greek church.The Guardian. 2005-02-19.Dostupné online [cit. 2023-04-11].ISSN0261-3077. (anglicky)
↑SMITH, Helena. Greece in revolt as scandals sweep the Orthodox church.The Guardian. 2005-03-20.Dostupné online [cit. 2023-04-11].ISSN0261-3077. (anglicky)
↑JONES, Sam. Thessaloniki’s Jews: 'We can’t let this be forgotten; if it’s forgotten, it will die'.The Guardian. 2020-07-30.Dostupné online [cit. 2023-04-11].ISSN0261-3077. (anglicky)
↑MOLHO, Rena. The Jewish Community of Salonika and Its Incorporation into the Greek State 1912-19.Middle Eastern Studies. 1988, roč. 24, čís. 4, s. 391–403.Dostupné online [cit. 2023-04-11].ISSN0026-3206.
↑DAWKINS, R. M. Notes on Life in the Monasteries of Mount Athos.The Harvard Theological Review. 1953, roč. 46, čís. 4, s. 217–231.Dostupné online [cit. 2023-04-11].ISSN0017-8160.
↑ Patriarchate of Constantinople wages war against rebel monks on Mount Athos.La Stampa [online]. 2013-07-29 [cit. 2023-04-11].Dostupné online. (italsky)
↑ Na Měsíc dostala člověka fantazie. Spisovatelé „předběhli“ NASA s odpočtem, raketami i Floridou.ČT24 [online]. Česká televize, 16. 7. 2019 [cit. 2021-05-11].Dostupné online.
↑ The Suda, a Massive Byzantine Encyclopedic Dictionary : History of Information.www.historyofinformation.com [online]. [cit. 2021-05-12].Dostupné online.
↑ DIONYSIOS SOLOMOS - The national poet of Greece.www.ellines.com [online]. [cit. 2021-05-12].Dostupné online.
↑ The oldest of the modern Olympic emblems is an anthem! - Olympic News.International Olympic Committee [online]. 2021-05-12 [cit. 2021-05-12].Dostupné online. (anglicky)
↑BEATON, Roderick. C. P. Cavafy: Irony and Hellenism.The Slavonic and East European Review. 1981, roč. 59, čís. 4, s. 516–528.Dostupné online [cit. 2021-05-12].ISSN0037-6795.
↑ Huffingtonová změnila svět on-line žurnalistiky. Nyní z webu odchází.iDNES.cz [online]. 2016-08-13 [cit. 2021-05-12].Dostupné online.
↑ Velkolepý El Greco. Toledo připomíná 400 let od jeho smrti.ČT24 [online]. Česká televize, 2014-03-17 [cit. 2023-04-11].Dostupné online.
↑KUCHAŘ, Martin. Jak se zrodily vědy ve starém Řecku?.21stoleti.cz [online]. 2004-04-21 [cit. 2023-04-11].Dostupné online.
↑ Joseph Sifakis - A.M. Turing Award Laureate.amturing.acm.org [online]. [cit. 2021-05-12].Dostupné online.
↑DRAGOUN, Aleš. Mini slaví šedesátku, Issigonisovo veledílo dobylo i svět rallye.auto.cz [online]. 20. 9. 2019 [cit. 2021-05-12].Dostupné online.
↑ Spyridon Marinatos, Discoverer Of City Ruined in 1500 R.C., Dies.The New York Times. 1974-10-03.Dostupné online [cit. 2023-04-11].ISSN0362-4331. (anglicky)
↑ DEMETRIUS VIKELAS - The first President of International Olympic Committee.www.ellines.com [online]. [cit. 2021-05-12].Dostupné online.
↑ Report: women's pole vault final – Rio 2016 Olympic Games | REPORT | World Athletics.www.worldathletics.org [online]. [cit. 2021-05-12].Dostupné online.
↑ Drama v dálce vyhrál Řek Tentoglu, Hassanová má první zlato.www.ceskenoviny.cz [online]. [cit. 2021-08-05].Dostupné online.
HRADEČNÝ, Pavel, a kol.Dějiny Řecka. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009.ISBN978-80-7106-883-9.
DOSTÁLOVÁ, Růžena, a kol.Řecko. Praha: Libri, 2002.ISBN80-7277-110-8.
ŠEDIVÝ, Miroslav.Krvavá odyssea: řecký boj za nezávislost 1821-1832. Druhé vydání. Praha: Epocha, 2020. 228 stran, 8 nečíslovaných stran obrazových příloh. Polozapomenuté války, svazek 25.ISBN978-80-7557-234-9.
.jpg)
_1595.jpg)
.JPG)
.jpg)
_Parachute_Battalion%2c_2nd_Parachute_Brigade%2c_take_cover_on_a_street_corner_in_Athens_during_operations_against_members_of_ELAS%2c_6_December_1944._NA20515.jpg)
.svg)
