Během pěti století republiky se z lokálníhoapeninského etnika staliŘímané hegemonyStředomoří. V mnoha válkách mj. poraziliKartágo (punské války), podmanili sistarověké Řeky, od nichž převzali mnoho prosvou kulturu, a ukončili třítisíciletou historiistarověkého Egypta. V pozdním období se republika zmítala vnitřními krizemi, provázenýmiobčanskými válkami a vzestupem vůdčích osobností. MocimperátoraJulia Caesara (zavražděn 44 př. n. l.) nabyla rysůautokracie, ale teprve po ovládnutí republiky jeho adoptivním synem Oktaviánem byla dokončena přeměna na impérium.
Určit charakter římského státu a jeho vnitřní uspořádání je obtížné, poněvadž jeho vývoj trval staletí, během nichž docházelo k mnohým změnám.Polybios,řecký historik a učenec, popsal římskou republiku jako kombinacimonarchie (magistrátské úřady, úřadkonzula a hlavně tituldiktátora),aristokracie (římský senát a šlechta) ademokracie (lidová shromáždění). Vládu ve státě vykonávali dva každoročně voleníkonzulové, kteří disponovali nejvyšší výkonnou mocí, byli veliteli vojska a stáli na vrcholu soustavy magistrátských úřadů. Jejich volba náležela lidovému shromáždění. Římský senát, shromáždění urozených, hrál významnou roli, nicméně až do dobyprincipátu nedisponoval zákonodárnou pravomocí. Moc senátu vycházela především z jeho autority. Vedle něho existovalo lidové shromáždění, které bylo rovněž důležité, neboť rozhodovalo o válce a míru, schvalovalo zákony a vykonávalo soudní moc. Ústřední místo římské republiky představovaloForum Romanum, které sloužilo k politickým, náboženským i společenským schůzím a setkáním.
V době na konci království a počátku republiky se utvořilo uspořádání římské společnosti, které pak v určité obměněné podobě přetrvalo po staletí. Na jejím vrcholu stály staré římské rody a majitelé půdy,patricijové, kteří byli politicky nejvlivnější. Největší část obyvatelstva se ale skládala zplebejů (pravděpodobně se jednalo o podrobené obyvatelstvo), kteří disponovali jen omezenými politickými právy a vůči patricijům vystupovali v postavení klientů.Klientelismus zavazovalpatrona k zajištění ochrany klientovi a klienta ke službě a věrnosti patronovi. Nejnižší vrstvou na společenském žebříčku byliotroci, kteří byli považováni za pouhé věci a neměli žádná práva, třebaže mohli získat svobodu.
Za první pevný bod římských dějin je pokládán okamžik sepsánízákona dvanácti desek v roce450 př. n. l. Tímto zákonem bylo poprvé písemně zachycenozvykové právo, týkající se především oblasti občanského atrestního práva, stejně jako procesního řádu.Kodifikace měla zamezit svévoli patricijů, kteří měli tendenci interpretovat práva ke svému prospěchu. K nejvyšším úřadům ve státě, které svým nositelům zajišťovaly vážnost a autoritu (dignitas et auctoritas), měli zpočátku přístup pouze patricijové. Prakticky nepřetržitý válečný stav výrazně zatěžoval plebeje, kteří tvořili páteř vojska organizovaného na miličním principu. Nepoměr mezi rozsahem jejich povinností a sociálním statusem resp. reálným politickým vlivem vedl k třídnímu boji mezi plebeji a patriciji. Plebejové se nejprve zaměřili napožadavek zrovnoprávnění s patriciji a na právo spolupodílet se na závažných politických rozhodnutích. K prosazení svých cílů odešli z města a usadili se na svaté hoře (Mons Sacer), čímž znemožnili obranu Říma a přinutili patricije k ústupkům.
Tyto secese (secessio plebis) se v následujících staletích ještě několikrát opakovaly. Plebejové se tak postupem času domohli uznání úřadůtribunů lidu, legalizace manželství s patriciji a přístupu k výkonu magistratur (první plebej se stal konzulem v roce366 př. n. l.). Tribuni lidu využívali ochrany nedotknutelnosti své osoby a stavěli se v případných konfliktech na stranu plebejů. Teprve v roce287 př. n. l. (po poslední a zároveň jediné prokázané secesi) skončil boj mezi plebeji a patriciji vydáním zákonalex Hortensia, který propůjčoval usnesením lidu sílu zákona. Přesto se jen relativně malému počtu plebejských rodin podařilo dostat mezi římskou vládnoucí vrstvu. Výsledkem boje mezi těmito společenskými třídami byl tedy kompromis, který vedl k integraci relativně malého počtu plebejských rodin do aristokratické vládnoucí vrstvy, čímž vznikl nový typ aristokracie –nobilita.
V 5. století př. n. l. vedl Řím četnéválky jak se svýmilatinskými sousedy, kteří nakonec v roce493 př. n. l. uznali jeho výsadní postavení a ve spojení s městem na Tibeře hledali ochranu před vnějším ohrožením, tak s horskýmiitalickými kmeny, jako byli třebaAequové čiVolskové. V roce396 př. n. l. Římané v čele sdiktátoremMarcem Furiem Camillem po téměř desetiletém boji zničili svého mocného soupeře – etruské městoVeje. Tato událost se stala prvním krokem na cestě k římskéhegemonii v celé Itálii. Po porážce vbitvě u řeky Allie byl přesto Řím dobyt a vydrancovánGaly vedenými náčelníkemBrennem (387 př. n. l.). Pouze Kapitol se svým opevněním dokázal odolat jejich útoku. Brennus a jeho Galové sice po zaplacení výkupného z města odtáhli („Vae Victis!“). Nicméně v následujících letech pokračovali v opětovných vpádech do střední Itálie a ohrožovali tak Římany, kteří proto vybudovali tzv. Serviovy hradby. Porážka Říma oslabila jeho postavení mezi ostatními italickými kmeny. Příští půlstoletí se tudíž vyznačovalo neustálými boji s Galy a také spory s latinskými spojenci. Následovalaprvní samnitská válka (343–341 př. n. l.) adruhá latinská válka (340–338 př. n. l.), po jejímž skončení byllatinský spolek rozpuštěn a většina Latinů obdrželařímské občanství. Na přelomu4. a3. století př. n. l. Římané v dalších dvou válkách definitivně sraziliSamnity, čímž si tyto vnitrozemské kmeny Itálie definitivně podrobili.
Tajemství relativně rychlého římského rozmachu spočívalo v uzavírání spojenectví s kdysi mocnými, avšak nakonec poraženými nepřáteli, kteří se následně stali loajálními římskými spojenci. Podmaněnou Itálii pokryli Římané sítí silnic, systémem předpolí a hlásek a nastrategicky významných místech byly zakládány latinské kolonie, což jim zajistilo upevnění kontroly nad dobytým územím a utužení spojenectví s italskými kmeny. Z tohoto období svých dějin vyšel Řím jako pevný státní útvar s mocnou armádou a značnými předpoklady k dalšímu růstu. Tím byly položeny základy k jeho budoucímu územnímu rozmachu.
Pyrrhos, punské války – Hannibalova invaze do Itálie
Vetřetí samnitské válce (298–290 př. n. l.) Římané zdolali hrozivou koalici Samnitů,Lukánů,Sabinů,Umbrů, Galů a Etrusků. To jim umožnilo získat kontrolu nad celou Itálií. V roce282 př. n. l. se Řím zapletl do soupeření řeckých obcí v oblasti zvanéMagna Graecia, když podporoval městaThúrie aRhégion proti zdejšímu nejmocnějšímu městu,Tarentu. Tarenťané se v boji proti Římanům spojili sépeirským králem,Pyrrhem, který se v roce280 př. n. l. vylodil v Itálii a postavil se do čela protiřímské aliance tvořené kromě místních Řeků také Lukány,Brutijci a Samnity. Navzdory opakovaným porážkám se římský politický a spojenecký systém ukázal být dostatečně odolný. Římané, místo aby přijali Pyrrhem nabízené mírové podmínky, pokračovali tvrdohlavě ve válce a znemožnili tak Épeirotům využít jejich příslovečně draze vykoupená„Pyrrhova vítězství“. Pyrrhovo postavení v Itálii se nakonec stalo neudržitelným. Poté, co po porážce vbitvě u Beneventa v roce275 př. n. l. odplul zpět do Řecka, dobyli Římané všechna řecká města včetně Tarentu.
Válka s Pyrrhem byla jakousi předzvěstí dalších, mnohem náročnějších bojů, které měly brzy následovat. Růst římské moci na italském poloostrově vedl nevyhnutelně ke konfliktům s jinou velkou mocností západního Středomoří – sKartágem – které sledovalo vlastní dalekosáhlé politické a obchodní zájmy. Předmětem sporu se stalaSicílie, kde se stále více střetával vliv obou států. Díkyfénické kolonizaci získala západní a severozápadní část ostrovapunský charakter a byla pevnou součástí kartaginské námořní říše. Na východě a jihu se od8. století př. n. l. usazovali Řekové. Zdejší nejmocnější řecké město,Syrakusy, bylo s Kartaginci v trvalém konfliktu.
Zasedání senátu (obraz z 19. století)Republika před první punskou válkou
Po incidentu vMessaně a následném římském zásahu se rovnováha sil na Sicílii vychýlila ve prospěch Římanů, což vyprovokovalo punskou flotilu k útoku na italské pobřeží. Původně nepatrný, lokální spor tak v roce264 př. n. l. přerostl v rozhořčený válečný konflikt mezi oběma mocnostmi – vprvní punskou válku (264–241 př. n. l.). Na souši sice Římané sklízeli jeden úspěch za druhým, avšak na moři byli proti Kartágu bezmocní. Aby narušili kartaginskou námořní dominanci, vybudovali vlastní flotilu. Po několika porážkách a zvratech v průběhu války se Římané nakonec pevně usadili na Sicílii a rozdrtili kartaginskou flotilu v námořníbitvě u Aegatských ostrovů v roce241 př. n. l.
Po této porážce Kartaginci požádali o mír. V mírově smlouvě s Římem ztratilo Kartágo Sicílii a zavázalo se k placení vysokýchreparací. Kvůli tomu se mu nedostávalo peněz k vyplacenížoldnéřské armády a během její následné vzpoury se Římané zmocnili takéSardinie. Kartágo se však přesto velice rychle znovu postavilo na nohy, k čemuž mu dopomohl vojevůdceHamilkar Barkas a jeho nástupci z roduBarkovců. Aby vykompenzovali ztráty Kartága v první punské válce, zaměřili své úsilí doHispánie a během několika málo let zde zřídili novou punskou koloniální říši. Římané se jejich výboje pokusili omezit: v roce226 př. n. l. muselHasdrubal Sličný, Hamilkarův zeť, uznat řekuEbro za hranici římské sféry vlivu. Římané v této době zůstávali taktéž aktivní. Nejdříve vbitvě u Telamonu odrazili ohromný vpád Galů doEtrurie a následně si podrobili celouPředalpskou Galii (dnešní severní Itálie). Po porážceilyrských pirátů rovněž posílili své pozice na východním břehuJaderského moře.
Když Hamilkarův synHannibal napadl v roce219 př. n. l. městoSaguntum, které sice bylo římským spojencem, ale leželo jižně od řeky Ebro, žádali Římané Hannibalovo vydání. Po zamítavé reakci z Kartága vypukla mezi Římany a Kartagincidruhá punská válka (218–201 př. n. l.). Hannibal podnikl namáhavou a strastiplnou cestu Hispánií a jižní Galií a po překročeníAlp vpadl se svým vojskem do Itálie. Po sérii několika geniálních vítězstvích nad Římany, vbitvě u Trasimenského jezera a především vbitvě u Kann v roce216 př. n. l. (jednalo se o nejtěžší porážku v římských dějinách vůbec), přivedl Hannibal Řím na pokraj záhuby. V tomto osudovém momentě se však opět osvědčila vnitřní semknutost římské společnosti a nezdolnost římského spojeneckého systému, takže i přes svá vítězství zůstal Hannibal v Itálii víceméně izolován. Římská protiofenziva přivedla válku na Sicílii a do punské Hispánie. Římský vojevůdceScipio Africanus, který dobyl na Kartagincích Hispánii, se v roce204 př. n. l. přesunul doseverní Afriky a v roce202 př. n. l. porazil Hannibala v rozhodujícíbitvě u Zamy.
Kartágo se muselo vzdát veškerých svých mimoafrických území, rozpustit svoji flotilu a bylo nuceno vyplatit Římanům ohromné válečné kontribuce, čímž byla definitivně zlomena jeho moc. V zahraniční politice se stalo zcela závislým na vůli Římanů. Přesto si zachovalo významné obchodní postavení. Řím se po svém vítězství v druhé punské válce stal přední mocností západního Středomoří. Stejně jako Sicílie a Sardinie se rovněž Hispánie stalařímskou provincií.
K dalšímu angažování ve východních záležitostech přiměla Římany expanze ambiciózníhoseleukovského krále Antiocha III. v Malé Asii a v Řecku, s nímž v letech192–188 př. n. l. vedli boj. Po římském vítězství vbitvě u Magnésie se Antiochos musel vzdát většiny svých území v Malé Asii. Tím se Římu podařilo neutralizovat všechny své potenciální soupeře a stal se tak nejmocnějším státem rovněž ve východním Středomoří. Poslední pokus o obnovení makedonské převahy v Řecku byl potlačen po vítězstvíLucia Aemilia Paulla nad králemPerseem vbitvě u Pydny v roce168 př. n. l. v průběhutřetí makedonské války. Makedonské království bylo následně rozděleno do čtyř států. Ve stejném roce byl římskou diplomacií odkázán do příslušných mezí také seleukovský králAntiochos IV. Epifanés, který se pokusil zmocnitEgypta.
V roce148 př. n. l. byla Makedonie po poslední protiřímské vzpouře přeměněna v římskou provincii. Konflikt snumidským králemMassinissou, který byl spojencem Říma a svévolně napadal kartaginské území, vehnal Kartágo dotřetí punské války. Na jejím konci byla punská metropole zničena a prokleta Římany, jimž velelScipio Aemilianus,adoptivní vnuk přemožitele Hannibala. Dobytá území byla přeměněna vprovincii Afriku. V roce146 př. n. l. vzala po porážceachajského spolku za své i nezávislost Helénů. Stejný osud jako Kartágo postihl i Korint. Město bylo zničeno, jeho obyvatelé prodáni do otroctví a elity deportovány do Říma. V roce133 př. n. l. se stal Pergamon na základě závěti posledního pergamského krále římským majetkem a následně byl přeměněn vprovincii Asii.
V nových provinciích, především v bohatých východních zemích, byly v této době vybírány daně prostřednictvím soukromých výběrčích z řad římských jezdců (equites) a patricijů. Tito výběrčí si mohli vybrané daně ponechat a státu za to odváděli určitou fixní částku. Bylo běžné, že částky vybrané na daních byly mnohem vyšší než odvod státu. Výkon funkce státu se tak stal soukromou záležitostí a systém vedl k drancování posvěcenému zákonem. Důsledkem potom byla nespokojenost a povstání obyvatelstva. Římská vítězství byla skutečně velkolepá, uvnitř římského státu však docházelo k pozvolnému rozkladu republikánských hodnot a uspořádání.
Vnitropoliticky provázelo římský mocenský vzrůst pokračující utváření nobility. Nejmocnější aristokratické rody, jejichž příslušníci se vyznamenávali ve válkách, získaly faktickýmonopol v přístupu k magistraturám a tím i do senátu, který se stále více stával rozhodujícím orgánem. Prestiž lidového shromáždění naopak upadala. Nadále sice schvalovalo zákony, avšak nedisponovalo zákonodárnou iniciativou.
Republika se v druhé polovině2. století př. n. l. díky svému územnímu rozmachu, jakkoliv se to může zdát paradoxní, dostala do vnitropolitické krize, která měla vyústit v obdobíobčanských válek a nakonec v zánik dosavadní státní formy. Důvodem byla hluboká sociální polarizace římské společnosti a volání po reformách, především v agrární oblasti. Jedním z důsledků římských vojensko-politických úspěchů byl příliv ohromného množství bohatství a otroků. Drobní rolníci a řemeslníci plebejského původu byli nuceni k časté a dlouhé nepřítomnosti ve válkách mimo Itálii, což ztěžovalo údržbu jejich hospodářství. Naproti tomu velcí majitelé půdy zvětšovali svůj majetek koupí nevýdělečných usedlostí nebo často i násilným vyháněním jejich vlastníků. Koncentrace velkostatků (latifundia) a masivní přechod k využívání otrocké pracovní síly v zemědělství a ve výrobě stupňovaly tlak na drobné rolníky, kteří tvořili páteř občanského miličního vojska. Vykořenění rolníci odcházeli do měst, kde zastávali příležitostné práce, čímž narůstala masa nemajetných. Klesající počet rolníků vedl zároveň i k oslabování bojeschopnosti římského vojska, které bylo v této době tvořeno pouze držiteli půdy. Rozmach Říma tudíž přivodil zánik těch vrstev římské společnosti, které na něm měly hlavní zásluhu. Zchudnutí širokých vrstev obyvatelstva vedlo k vylidnění venkova a k rostoucí nespokojenosti lidu.
Vzrůstající sociální napětí ještě více vygradovalo, když se v roce133 př. n. l. tribun liduTiberius Gracchus pokusil prosadit pozemkový zákon, kterým měly být velkostatky omezeny a takto získaná půda rozdělena potřebným. Důvodem tohoto reformního úsilí byl kritický nedostatek rekrutů při odvodech do legií. Urputný odpor většiny senátorů, kteří přinutili Gracchova koleguvetovat jeho návrh, se Gracchus pokusil zrušit tím, že prohlásil svého kolegu za sesazeného. Když se však ucházel o úřad tribuna lidu na další rok, byl zavražděn (133 př. n. l.). Jeho bratrGaius Gracchus se o deset let později pokusil pokračovat v bratrově reformním úsilí. Svých cílů chtěl dosáhnout podporou jezdců (po senátorech druhé nejbohatší třídy) a slibem římského občanství spojencům. Nicméně i Gaius zemřel stejně jako jeho bratr násilnou smrtí (121 př. n. l.).
Vítězství senátní většiny (optimates) nad lidovou stranou (populares) republice přesto uklidnění nepřineslo. Krize státu se naopak stále prohlubovala. Pouliční boje a politické vraždy byly na denním pořádku. Římem otřásala povstání otroků (předevšímSpartakovo povstání v letech73–71 př. n. l.),vpád Kimbrů a Teutonů (113–101 př. n. l.) a další namáhavé konflikty na hranicích říše (válka sJugurthou). Výrazného úspěchu v řešení uvedených problémů dosáhlGaius Marius, který díky své reformě vojska porazil nejprve Jugurthu a posléze takégermánské Teutony a Kimbry.Mariova reforma armády však byla odlišná od toho, co prosazovalibratři Gracchové. V armádě nyní mohli sloužit i bezzemci (capite censi), kteří byli později jako veteráni odměňováni přidělením půdy. Tak vznikl mezi vojevůdcem a jeho vojáky úzký vztah. Od tohoto okamžiku už vojáci nepociťovali loajalitu vůči státu, ale spíše vůči tomu, kdo jim zajišťoval půdu. Tím byly vytvářeny předpoklady k pozdějšímu propuknutí občanských válek.
Kromě sporů uvnitř římské společnosti docházelo na přelomu2. a1. století př. n. l. rovněž ke konfliktům s italskými spojenci žádajícími zrovnoprávnění s Římany. V letech91–88 př. n. l. probíhala tzv.spojenecká válka. Italové v ní byli sice poraženi, avšak většině z nich bylo brzy uděleno římské občanství. Sotva skončila spojenecká válka, hrozilo Římu nové nebezpečí na východě. V roce88 př. n. l. bylo v Malé Asii povražděno několik desítek tisíc římských a italských kolonistů. Původcem tohoto činu bylpontský králMithridatés VI., který se brzy nato zmocnilprovincie Asie a dokonce se vylodil v Řecku, kde se na jeho stranu přidaly Athény. Populárové chtěli vedení války svěřit Mariovi. To přimělo vůdce optimátů,Lucia Cornelia Sullu, který se vyznamenal ve spojenecké válce, k postupu na Řím. Vzájemná rivalita mezi oběma stranami získala nyní podobu vojenského konfliktu –občanské války.
Když se Sulla po vítězství nad populáry vypravil proti Mithridatovi, převzali moc v Římě opět populárové, kteří optimátům připravili krvavou pomstu a Sullu prohlásili za nepřítele státu. Sulla však nekapituloval a po svém vítězném návratu z východu populáry přemohl a znovu ovládl Řím, načež byl jmenován diktátorem. Své politické odpůrce nechal zmasakrovat po vydáníproskripcí – seznamu občanů, které bylo možné beztrestně zabít. Senát získal vedoucí úlohu ve státě a počet jeho členů byl téměř zdvojnásoben přijetím nejvýznačnějších jezdců. Sulla se ale své funkce záhy vzdal a zcela ustoupil z veřejného života, čímž uvolnil cestu dvěma jiným ambiciózním jedincům: bohatému patricijoviMarcu Liciniu Crassovi a úspěšnému vojevůdciGnaeu Pompeiovi Magnovi. Druhý jmenovaný definitivně porazil Mithridata a reorganizoval poměry na Východě (vznikprovincie Sýrie). Pouze slabá říšePtolemaiovců v Egyptě, která se ale stala římskýmprotektorátem, si zachovala nezávislost. Poté, coCicero zdolalCatilinovo spiknutí, se Pompeius spojil s Crassem a ctižádostivýmGaiem Juliem Caesarem.
Tito tři muži uzavřeli v roce60 př. n. l. neformální spojenectví k prosazení vlastních zájmů nazývanéprvní triumvirát. Caesar se s pomocí ostatních triumvirů stal v roce59 př. n. l. konzulem a zabezpečil si velení v Galii. Tuto ohromnou a lidnatou zemi si pak v několika málo letech úplně podrobil (galské války), přičemž obratně využil vnitřní rivality mezi jednotlivými místními kmeny. Když Crassus padl v roce53 př. n. l. vbitvě u Karrh během tažení protiParthům, nepřátelství mezi Caesarem a Pompeiem, který měl podporu senátu, vypuklo otevřeně. Caesar, kterému v případě jeho návratu do Itálie hrozil politický proces, překročil v roce49 př. n. l. se svými vojáky pohraniční řekuRubikon, čímž započala další fáze občanských válek. V roce48 př. n. l. dosáhl nad Pompeiem rozhodného vítězství vbitvě u Farsálu. Pompeius nato uprchl do Egypta, kde byl ale na popud egyptského krále zákeřně zavražděn. Do roku45 př. n. l. získal Caesar vládu nad celým římským státem. Caesarův pokus o institucionální zakotvení své samovlády však neuspěl. Krátce po svém jmenování doživotnímdiktátorem padl o březnovýchidách roku44 př. n. l. za oběť republikánskému spiknutí v senátu vedenémuBrutem aCassiem.
Občanská válka vzplanula téměř okamžitě nanovo.Marcus Antonius a Caesarův synovec a adoptivní syn,Gaius Octavius (Octavianus), se v roce43 př. n. l. spojili a sAemiliem Lepidem utvořilidruhý triumvirát namířený proti stoupencům republiky a Caesarovým vrahům. Po vítězství nad republikány vbitvě u Filipp v roce42 př. n. l. si rozdělili vládu nad říší. Octavianus obdržel západní provincie, zatímco Antonius se odebral na východ, kde se sblížil s Caesarovou milenkou, egyptskou královnouKleopatrou. Vzájemné rozpory oba triumviry ale brzy postavily proti sobě. V roce31 př. n. l. zvítězil Octavianus nad Marcem Antoniem v námořníbitvě u Actia. Nedlouho poté spáchali Marcus Antonius a Kleopatra sebevraždu. Tím skončilo období občanských válek a zároveň byla pohřbena i římská republika. V roce27 př. n. l. se Octavianus na oko vzdal veškerých svých mimořádných pravomocí a vyhlásil obnovu republikánskéústavy.
.svg)
.jpg)
.jpg)
_Brutus%2c_denarius%2c_54_BC%2c_RRC_433-1_reverse.jpg)
.png)
.jpg)
