Říši Ťin založil roku 1115 v severnímMandžusku přednídžürčenský kmenový vůdceAguda z klanu Wanjen (čínskyv českém přepisuWan-jen A-ku-ta, pchin-jinemwányán āgǔdǎ, znaky完顏阿骨打). Džürčenové uhájili svoji samostatnost v boji proti kitanskéříši Liao, která ovládala Mandžusko a části severní Číny. Roku 1121 zesílivší Džürčeni uzavřeliprotikitanské spojenectví s čínskouříší Sung. Zatímco útok sungských vojsk z jihu na říši Liao nebyl úspěšný, ťinské armády rozbily liaoské oddíly a do roku 1125 zničily říši Liao. Většina Kitanů byla podrobena, část jich s některými mongolskými rody ustoupila do střední Asie, kde založilaříši Karakitanů.
Roku 1125, po smrti Agudy, Džürčeni vypověděli spojenectví s říší Sung a zaútočili na ni. V lednu 1127 ťinská armáda dobyla a vyplenila sungské hlavní město Pien-ťing (dnesKchaj-feng), přičemž zajala sungského excísařeChuej-cunga a císařeČchin-cunga. Po pádu metropole Sungové přenesli hlavní město do Lin-anu (dnesChang-čou) a válka pokračovala do roku 1141, kdy byla uzavřena mírová dohoda. V dohodě se říše Sung vzdala území severně od řekyChuaj, zavázala se k placení každoročním odvodům stříbra a hedvábí a popravě generálaJüe Feje.
Po dobytí severní Číny se říše Ťin postupně počínšťovala. Kolem tří miliónů lidí, z poloviny Džürčenů, během následujících dvou desetiletí přesídlilo na jih do severní Číny. Tato menšina vládla třiceti miliónům obyvatel říše. Džürčeni dostali půdu a byli organizování po stovkách a tisících domácností (sto domácností se nazývalomou-kche, desetmou-kche pakmeng-an). Mnoho z nich se spříznilo s Číňany, přestože pro džürčenskou elitu platil do roku 1191 zákaz smíšených sňatků. Po smrti císařeTchaj-cunga roku 1135 následovali na trůnu tři Agudovi vnuci pocházející od třech jeho synů. Mladý císařSi-cung (vládl 1135–1149) studoval čínské klasiky a psal poezii. I když převzal čínskou kulturu, říši nadále vládla džürčenská elita.
Později se Si-cung obrátil k alkoholu a popravil řadu úředníků za kritiku jeho panování, nešetřil ani příslušníky svého klanu Wanjen. Roku 1149 byl zavražděn spiknutím příbuzných a dvořanů, kteří dosadili na trůn jeho bratrance Wan-jen Lianga. Krutou zahraniční i vnitřní politiku Wan-jen Lianga ocenili jeho nástupci posmrtným zbavením císařské hodnosti. Historici ho proto připomínají posmrtným jménem „králChaj-ling“.[2]
Jako uzurpátor se Chaj-ling snažil legitimizovat svou vládu. Roku 1153 přesunul první hlavní město říše zChuej-ningu v severním Mandžusku (jižně odCharbinu) do bývalé liaoské metropole Jen-ťingu (dnešníPeking).[2][3] O čtyři roky později (1157), aby zdůraznil trvalost přesunu, srovnal se zemí paláce v Chuej-ningu.[2][3] Chaj-ling také obnovil bývalou sungskou metropoli Pien-ling (dnešníKchaj-feng) a udělal jej jižním hlavním městem říše.[2] Rovněž se vypořádal z opozicí, když popravil 155 džürčenských knížat.[2]
Ve snaze o uskutečnění svého snu o vládě nad celou Čínou zaútočil Chaj-lin roku 1161 na říši Jižní Sung. Nicméně v Mandžusku vzplála současně dvě povstání: jedno džürčenské, vedené jeho bratrancem, brzy korunovaným na císařeŠ’-cunga a druhé kitanské. Chaj-linga armáda byla zatím poražena Sungy v říčníbitvě u Cchaj-š’ a námořníbitvě u Tchang-tao. V prosinci 1161 byl Chaj-ling zavražděn vlastními generály. Jeho syn a dědic byl zabit v hlavním městě.[2]
Mramorová socha buddhistického mnicha, ťinské období, 1180
Nový císař Š'-cung byl korunován už v říjnu 1161, ale všeobecně byl uznán až po vraždě Chaj-lingova dědice.[2] Boje s Kitany se protáhly do roku 1164, po porážce byli povstalcům zabaveni koně, takže jim nezbylo než se věnovat zemědělství. Další Kitani (aTatabové) však tvořili část jezdectva ťinské armády. Boje na severu oslabily říši Ťin, císař Š'-cung proto roku 1164 podepsal mírovou dohodu s říší Sung. Dohodaéry Lung-sing byla počátkem více než čtyřicet let trvajícího míru mezi oběma státy.
Začátkem 80. let 12. století Š’-cung reorganizoval dvě stě jednotekmeng-an, aby odstranil nespravedlnosti v rozdělení daní doléhající na Džürčeny. Podporoval růst zemědělství, říše prosperovala a vláda nehromadila značné zásoby obilí. Císař znal čínská klasická díla, byl však znám i podporou džürčenské kultury a jazyka. Za jeho vlády byla čínská díla překládána do řeči Džürčenů, založena Státní džürčenská akademie a zavedenyúřednické zkoušky v džürčenštině.[4] Š’-cungova vláda byla potomky vzpomínána jako období míru a prosperity a císař srovnáván s legendárními vládciJaoem aŠunem.[4]
Š’-cungův vnuk, císařČang-cung (vládl 1189–1208) ctil džürčenské hodnoty, ale obdivoval i čínskou kulturu a jeho manželkou se stala Číňanka. Roku 1201 vyhlásilZákoník [éry] Tchaj-che založený natchangském zákoníku. Roku 1207 zaútočili na říši Ťin Sungoové, ale připravená ťinská armáda je rychle porazila. Sungský správceS’-čchuanu přešel na ťinskou stranu, sungské oddíly však brzy znovu připojily k říši.[5] V mírové smlouvě, uzavřené roku 1208, říše Sung souhlasila s odváděním ročního poplatku a stětímChan Tchuo-čoua, vůdce válečné strany na sungském dvoře.
Od počátku 13. století byla říše Ťin pod tlakemMongolské říše.Čingischán nejdříve (1205) vedl Mongoly protiTangutům a o čtyři roky později je porazil. Roku 1211 kolem 50 tisíc mongolských jezdců zaútočilo na ťinskou říši, přičemž získali na svou stranu i Kitany a džürčenské nespokojence. Ťinská armáda měla půl miliónu mužů se 150 tisíci jezdci, ale ustoupila ze Západního hlavního města (dnešníhoTa-tchungu). Další rok Mongolové vytáhli na sever a vyrabovali ťinské Východní hlavní město. Roku 1213 oblehli Střední hlavní město (Čung-tu, dnešníPeking). Následující rok souhlasili Ťinové s mírem. Vzápětí císař Süan-cung opustil Čung-tu a přesídlil do Jižního hlavního města (dnešníKchaj-feng).
Roku 1216 bojechtivá frakce dvora přesvědčila císaře k útoku na říši Sung, ale roku 1219 byla ťinská armáda poražena naJang-c’-ťiang, na stejném místě, kde utrpěl porážku Chaj-ling roku 1161. Ťinové nyní vedli válku na dvou frontách, kterou si nemohli dovolit. Navíc císařAj-cung vyhrál boj o nástupnictví nad svým bratrem, rychle ukončil boje a vrátil se do hlavního města. Uzavřel mír s Tanguty, spojenci Mongolů.
Roku 1227 zemřel Čingischán na tažení proti Tangutům. Jeho synÖgödej roku 1232 zaútočil na říši Ťin s pomocí Jižních Sungů. Džürčenové se bránili, ale když mongolská armáda zaútočila na Kchaj-feng, Aj-cung uprchl na jih. Mongolsko-sungští spojenci roku 1233 vydrancovali ťinskou metropoli. Následující rok Aj-cung spáchal sebevraždu, aby se vyhnul zajetí a říše Ťin zanikla.[2] O její území se podělily mongolská a sungská říše. Nicméně mongolsko-sungské územní spory o bývalé ťinské země vedly k nové válce.
Soudobí čínští autoři připisovali džürčenský úspěch ve válkách s říšemi Liao a Sung především džürčenskému jezdectvu. Už během Agudova povstání proti Liao se jeho vojsko skládalo především z jízdy. Taktika džürčenských jezdců byla odvozena od jejich loveckých návyků.[6] Džürčenská jízda byla těžká, opancéřovaná, někdy byly koně v oddílu k sobě připoutáni řetězy (拐子马,kuaj-c' ma).[6]
Po porážce a obsazení říše Liao a dobytí severní Číny na říši Sung ťinská vláda začlenila do armády mnoho vojáků z dobytých území, Kitanů a Číňanů.[6] Džürčeni převzali sungské zbraně, včetně obléhacích strojů a střelných zbraní. Při obléhání Kchaj-fengu roku 1233 se ťinská armáda bránila Mongolům s použitím kanónů, granátů a raket; obléhání je považováno za první případ efektivního použití střelných zbraní, třebaže to nezabránilo ťinské porážce.[6]
Na druhé straně Ťinové nijak nevynikali v říčním a námořním boji. Jak v letech 1129–30, tak i roku 1161 byly ťinské oddíly poraženy sungským loďstvem, přestože v druhém případě Ťinové vybudovali velké loďstvo postavené čínskými staviteli a vedené bývalými sungskými kapitány.[6]
Jméno říše Ťin zůstalo nadlouho v paměti Džürčenů. Po čtyřech staletích, roku 1616, vybral sjednotitel džürčenských kmenůNurhači pro svůj stát opět jméno Ťin. Pro odlišení od původní říše Ťin jeho stát nazvali čínští historiciPozdní Ťin. Nurhačiho syn a nástupceChuang Tchaj-ťi roku 1635 přejmenoval Džürčeny naMandžuy a o rok později svůj stát naříši Čching.
↑TURCHIN, Peter; ADAMS, Jonathan M.; HALL, Thomas D. East-West Orientation of Historical Empires.Journal of world-systems research. December 2006, roč. 12, čís. 2, s. 219–229.Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-08-19.ISSN1076–156x. (anglicky)Archivováno 22. 2. 2007 naWayback Machine.
↑abcdefghBECK, Sanderson.China 7 BC To 1279 [online]. 2004-2005 [cit. 2012-08-06]. Kapitola Liao, Xi Xia, and Jin Dynasties 907-1234.Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-02-04. (anglicky)
↑abTAO, Jing-shen.The Jurchen in Twelfth-Century China. Seattle: University of Washington Press, 1976. xiv, 217 s.ISBN0-295-95514-7. S. 44. (anglicky) [Dále jen Tao].
История Золотой империи. Překlad Г.М. Розов; Odp. red. В. Е. Ларичев. Новосибирск: РАН. Сиб. отд-ние. Комис. по востоковедению. Ин-т археологии и этнографии, 1998. 286 s.ISBN5-7803-0037-2. (rusky) Ruský překlad mandžuské variantyHistorie říše Ťin, sestavené historikyříše Jüan a dokončené v červenci 1369, vydané v květnu 1644.
ВОРОБЬЕВ, М. В.Чжурчжэни и государство Цзинь (X в. - 1234 г.). Москва: Наука; Главная редакция восточной литературы, 1975. 451 s. (rusky)
ВОРОБЬЕВ, М. В.Культура чжурчжэней и государства Цзинь (X в. - 1234 г.). Москва: Наука; Главная редакция восточной литературы, 1983. 372 s. (rusky)
TAO, Jing-shen.The Jurchen in Twelfth-Century China. Seattle: University of Washington Press, 1976. xiv, 217 s.ISBN0-295-95514-7. (anglicky)
.png)
_flags_(51169543864).png)
