„Heilen, hindern und helfen“(„Léčit, bránit a pomáhat“)
Odznak
černýheroldský kříž (rovný, sahající ke krajům) na stříbrném (bílém) poli, tvar černého kříže byl často měněn, častým byl takékříž tlapatý, velmistrovský znak je heroldský kříž doplněný o položený zlatý liliový kříž se zlatým srdečním štítkem
Oděv
bílé pláště s černými kříži u rytířů, šedá s černým antonínským křížem u členů prostého původu (bratři, seržanti), černé oděvy s bílými plášti u duchovních (řádoví kaplani)
Řád německých rytířů, celým názvemŘád bratří německého domu Panny Marie v Jeruzalémě (latinskyOrdo domus Sanctæ Mariæ Theutonicorum Hierosolymitanorum neboOrdo fratrum domus hospitalis Sanctæ Mariæ Theutonicorum Hierosolymitanorum,německyOrden der Brüder vom Deutschen Haus der Heiligen Maria in Jerusalem) je jeden z nejstarších duchovních rytířských řádůřímskokatolické církve.
Úřední název současného řádu je v češtiněŘád bratří a sester německého Domu panny Marie v Jeruzalémě, zkráceněNěmecký řád. V němčině se řád oficiálně nazýváHaus der Ritter des Hospitals Sankt Marien der Deutschen zu Jerusalem. Používá se však celá řada zkrácených názvů:Deutscher Orden,Deutschherrenorden,Deutscher Ritterorden čiDeutschritterorden.Latinský krátký název zníOrdo Theutonicus. Za zmínku stojí taképolská pojmenováníZakon krzyżacki čiZakon niemiecki.
Německý rytířVěž pevnosti řádu v AkkonuUmístění německých rytířů v Akkonu s templáři ajohanity
Řád německých rytířů byl původněšpitálním bratrstvem pečujícím o nemocné. Jeho historie začala roku1190 vLevantě známé jakoZámoří (Outremer). Během obléháníAkkonu (Acre) zatřetí křížové výpravy založilibrémští alübečtí kupci působící v rámciřádu johanitů, polnílazaret pro poutníky doSvaté země. Roku1199 pověřil papežInocenc III. bratry, kteří se o nemocnici starali, bojem protipohanům. Lazaretní bratrstvo se postupně přeměnilo na samostatnýrytířský řád, jenž začal sdružovat rytíře z německých zemí, kteří dosud působili v řadách frankofonníchjohanitů. Podíl německých křižáků se rozrůstal v souvislosti s účastíSvaté říše římské nakruciátách a s nimi se rozrůstala také členská základna německých rytířů a řád bohatl. Prvním sídlem řádu se stalo Akko.
Související informace naleznete také v článkuBurzenland.
Počátkem13. století bylakřižácká panství v Palestině již velmi omezena a poměr sil zde byl již značně vychýlen ve prospěch starších rytířských řádů, zejména konkurenčníchtemplářů ajohanitů, proto se řád snažil najít nové působiště v Evropě. Krátkou dobu působil v Benátkách a roku1211 jeuherský králOndřej II. Uherský pozval doSedmihradska. Úkolem rytířů tu bylo bránit východní hranice uherského království před vpády kočovníků a šířit v zakarpatských oblastechkřesťanství a uherskou svrchovanost před pohanskýmiKumány. Řád ve snaze zajistit si postavení v Evropě usiloval s pomocípapežské kurie o vynětí svěřeného mu území z moci krále. Ondřej II. ho proto roku1225 vyhnal ze země.[1]
Na přelomu let1225/1226 pozvalmazovský knížeKonrád I. řádové rytíře doPolska a nabídl jim odměnou za ochranu prusko-mazovského pohraničí državuchełmiňské země, ale s podmínkou zachování knížecí svrchovanosti nad tímto územím. Vzhledem k předchozím zkušenostem s německými rytíři v Sedmihradsku to byl neprozřetelný čin, avšak Konrád byl rozhodnut získat pomoc řádu na obranu území, které se mu nedařilo ochránit před nájezdy pobaltských kmenů, zejménaPrusů. Konrádovi hrála do karet skutečnost, žebaltští Prusové dosud nepřijali křesťanství a při svých agresivních nájezdech nebrali ohledy ani na kostely a kláštery. Konrád se dříve snažil tento problém vyřešit podporou formování zbrusu nové rytířské organizace s tímto úkolem –dobřínských rytířů, ale úspěšnost tohoto řádu byla zanedbatelná. Oproti tomu němečtí rytíři, již zavedení, početní a zkušení z válek ve Svaté zemi a Sedmihradsku, byli pro tento nelehký úkol připraveni. Následně Konrád stvrdil řádu držbu pohraničních území včetně těch, která měla být dobyta na Prusích jako válečná kořist. Římský císařFridrich II. v tzv.Zlaté bule z Rimini (1226) udělil německým rytířům právo si pro sebe uzurpovat východní země (mimo jiné udělil velmistrům řádu používat i zlatě zdobený kříž s erbem říšského orla uprostřed, který řád používá dodnes). Roku1234 papežŘehoř IX. přiznal řádu svrchovanost na územích Konráda Mazovského, pravost rukopisu však polští historici od roku1918 zpochybňují (tzv. krušvický falsifikát, polsky: przywilej kruszwicki).[1] Roku1235 přešla do řádu většina dobřínských rytířů.
Prusko té doby byla převážně zalesněná a bažinatá země, obývaná roztroušenými a politicky nejednotnýmibaltskými kmeny, ale nacházející se v přínosné blízkostiBaltského moře a jeho obchodních tras. Nikdo netušil, že se z nevýrazné vojenské organizace stane v průběhu několika let významná a vlivná vojenská a politická síla, která bude soupeřit i s okolními královstvími. Po sloučení německých rytířů s Řádem mečových rytířů, který působil ve východnímPobaltí, sePrusové ocitli v kleštích a byli do roku1283 podmaněni, třebaže kladli silný odpor (ještě roku 1283 se Prusové vzmohli na mohutné povstání, které bylo tvrdě potlačeno), též částečně podporovaný a iniciovaný sousednímPomořanskem s úmyslem ochromit vzmáhající se řád.[1]
O livonském řádovém státu pojednává článekTerra Mariana.
Na území Pruska vznikl mocný, dobře organizovaný a hospodářsky prosperujícístát Německého řádu (německyStaat des Deutschen Ordens), někdy nepřesně „Pruský řádový stát“ (dle jména země, kde vznikl). Druhý řádový státní útvar („Mariina země“) vybudovali na území dnešníhoLotyšska aEstonskalivonští mečoví rytíři, kteří se od roku1237 sloučili s rytíři německými a stali seautonomní větví řádu. Němečtí rytíři a jejich livonská větev počali budovat na dobytém území rozvinutou infrastrukturu s dominantní sítí vojenských sídel a hradů, které byly netradičně budovány z pálených cihel. Ve snaze donutit místní porobené obyvatelstvopřijmout křest a nový způsob života (což se dařilo jen stěží), přivedl řád na své území mnoho německých osadníků a Pobaltí bylo postupněgermanizováno (tím rovněž byly položeny i základy pro zrod budoucíhoněmeckého státu v Prusku), původní pobaltské obyvatelstvo bylo takto kompletněasimilováno a jeho kultura i jazyk zanikly. Jak naznačují štědré výnosy i podpora evropských panovníků, řád se těšil z podpory Západu a tedy i neustálého přísunu dobrovolníků. Do jeho řad nepřicházeli pouze Němci a rytíři-šlechtici, ale prakticky kdokoli, kdo pocházel z německých zemí nebo zvládal německý jazyk. V řádu bylo možné sloužit také jen dočasně (jako „host“ řádu), což bylo pro mnohé západní šlechtice vítanou příležitostí, kterak získat bojové zkušenosti a třeba i majetek v podobě válečné kořisti.[1]
Křižácké řádové státy v roce1260 s vojenskými taženími obou rytířských řádů
Po dobytí pruského a pomořanského území se agrese řádu obrátila proti pohanské Litvě apravoslavným ruským knížectvím, jejichž obyvatelé byli považováni z katolického hlediska zaheretiky čischizmatiky, později také proti katolickémuPolsku, které udržovalo blízké spojenectví s Litvou. Roku1240 zaútočili livonští řádoví rytíři v koordinaci sešvédskými vojsky, která se vylodila v ústíNěvy, na severovýchodní Rus. Poté, co se zmocnilipevnostiIzborsk, jim otevřelo svoje brány důležité obchodní střediskoPskov, neboť vládnoucíbojaři byli ochotni uznat svrchovanost řádu (Pskov byl součástínovgorodské země). Rytíři odsud podnikali další výpravy, na nichž se nebezpečně blížili k Novgorodu. Novgorodský knížeAlexandr Něvský, kterýporazil ještě roku 1240 Švédy na Něvě, vyrazil urychleně na sever, dobyl tu křižáckou pevnostKoporje, nechal ji rozbořit (1241) a poté vyhnal řádovou posádku z Pskova. Křižácké vojsko, které mělo vtrhnout na novgorodskou půdu severně odČudského jezera, zastavil Alexandr na jaře roku1242 v tzv.„ledové“ bitvě, která se odehrála na zamrzlé jezerní ploše. Tato bitva ukončila s definitivní platností pokusy livonských rytířů proniknout na východ a německou východní expanzi ve středověku vůbec.[1]
Český králPřemysl Otakar II. se v letech 1254–55 vydal poprvé na výpravu na Litvu (spolu s ním se vydalo i mnoho členů české vysoké šlechty). Tato výprava sice nebyla příliš úspěšná, ale v jejím důsledku byl křižáky založen hrad, pojmenovaný na Přemyslovu počestKönigsberg (Královec) – město okolo něj později vyrostlé se nakonec stalo největším městem celého řádového Pruska.[1]
Působiště německých rytířů se ve13. století plně přesunulo do východníhoPobaltí, kde řád postupně založil větší počet hradů a měst. Kolem roku1274 byl vybudován hrad Marienburg (dnesMalbork v Polsku), v jehož podhradí vznikla osada, která brzy získala městská práva. Roku1309 se Marienburg stal sídlem velmistra řádu. V témže roce řád obsadilVýchodní Pomoří, čímž se dostal do konfliktu s Polskem. Spor se v roce 1321 dostal až k papežskému soudu, který řád prohrál, ale území Polsku nevrátil. Úplatkem řád přesvědčil francouzského krále, aby vymohl na papeži zrušení rozsudku. S ohledem na to, že v té době papež byl v tzv.avignonském zajetí, tak ustoupil a rozsudek zrušil. V roce1330 řád (ve spojenectví s českým králemJanem Lucemburským) zaútočil na Polsko, kde pustošilKujavy aVelkopolsko. Na podzim 1331 byla řádová vojska zastavena starým králemVladislavem Lokýtkem v bitvě u Płowců. Ačkoliv bitva sama dopadla v podstatě nerozhodně, přesto z delšího hlediska znamenala první polské vítězství nad řádem a přispěla k růstu jeho sebevědomí – od těchto událostí se jedním z hlavních politických cílů Polska stalo zničení řádu v Prusku.[1]
Velký zájem projevoval Řád německých rytířů oŽmuď (Žemaitsko), území litevských Žemaitů, které bylo vklíněno mezi území obou řádových států. V polovině13. století ovládl část Žmudi první známější představitel litevského státu, knížeMindaugas (Mendoveg). Když se však proti němu začala formovat koalice řádu německých rytířů, podmaněných žemaitských knížat aJatvingů, souhlasil Mindaugas s přijetím křesťanství a odstoupením Žmudi řádu německých rytířů. Jakmile se však řád pokusil převzít Žmuď do své moci, utrpěl roku1260 těžkouporážku u Durbeského jezera. Mindaugas svoje kontakty s německými rytíři přerušil, vrátil se k pohanskýmkultům, ale o ovládnutí Žmudi se již nepokoušel. Ta se později stala objektem soustředěné křižácké expanze. Z jedné strany na ni útočili řádoví rytíři z Prus, z druhé strany livonská větev řádu, která právě opanovala územíZemgalů aSélů.[1]
Tzv. „„Řádová země Prusy“ kolem roku1350 na mapě z publikaceHistoricko-zeměpisný atlas školní starého, středního a nového věku (asi 1923)
Největšího rozmachu se řád dočkal za velmistraWinricha von Kniprode v letech1351–1382, poté však začaly jeho pozice slábnout. Roku1386 došlo v důsledku uzavřenísmlouvy v Krevě k vytvoření personální unie Polska a Litvy a k christianizaci Litevců. Jedním z důvodů bylo spojenectví proti řádu, kromě toho němečtí rytíři nyní ztratiliideologický důvod k agresi na litevské území. Situace zneužil bratranec polského krále a litevského velkoknížeteVladislava II. JagellaVytautas a uzavřel roku1398 na ostrověSalinu tajnou smlouvu s řádem. Jejím cílem bylo osamostatnění Litvy. Za to se musel vzdát Žmudi ve prospěch řádu. Paktování se s řádem proti příbuzným nebylo v litevské vládnoucí dynastii Jagellonců během bojů o moc ničím neobvyklým. Krátce nato zahájili křižáci dobývání Žmudi. V zemi však vypuklo roku1401 proti dobyvatelům povstání, které podpořil a možná i inspirovalVytautas. Na podzim se rozhořela válka mezi řádem a Litvou, v níž nebyla litevská strana navzdory polské pomoci úspěšná. Do konfliktu se vmísil římský papežBonifác IX. a zprostředkoval roku1404 uzavření míru, jímž byla Žmuď přiřčena řádu.[1]
Řádový stát v roce 1410 a jeho expanzeObrazGrinswald odJana Matejky
Roku1409 vypuklo na Žmudi další rozsáhlé povstání proti řádu, které seVytautas opět rozhodl podpořit. Řád doufal, že v konfliktu, který byl nevyhnutelný, zachováPolsko neutralitu, ale Jagiello vstoupil do tzv. velké války po bokuLitvy. Boje probíhaly na polském a pruském území a vyvrcholily15. července1410 katastrofální porážkou řáduu Grunwaldu (Tannenbergu, litevsky Žalgiris). Bitvy se zúčastnily obrovské vojenské kontingenty nejen z účastnických zemí, ale takéžoldnéři z Německa,Švýcarska,Slezska aLužice, kteří pomáhali řádu, zatímco v polsko-litevském vojsku, vedeném Jagellem osobně, bojovaliTataři a pomocný oddíl z moldavského knížectví,vazalsky závislého na Polsku. Češi a Moravané se bitvy zúčastnili na obou stranách. Valná většina řádových rytířů včetněvelmistraUlricha von Jungingen našla v bitvě smrt. Poté vstoupili do války také livonští rytíři. Příznivou okolností pro řád německých rytířů byly značné rozpory, které existovaly mezi jeho protivníky. Počátkem roku1411 byl uzavřenprvní toruňský mír. Řád se musel vzdát Žmudi, která se tak stala součástí litevského velkoknížectví, a Dobřínska, jež získalo Polsko. Kromě toho musel polské straně zaplatit vysoké kontribuce jako výkupné za zajaté členy řádu.[1]
Další porážka čekala slábnoucí řád v třináctileté válce s pruskými městy a Polskem, která probíhala v letech1454–1466. Poté byl uzavřen tzv.druhý toruňský mír, podle jehož ustanovení Polsku připadly tzv. Prusy královské (Východní Pomoří nebo pozdější Západní Prusko) s Marienburgem, který byl dosud sídelním městem velmistra řádu,Gdaňskem,Toruní aElblagem. Hlavním městem zbývajícího řádového území, tzv. Prus křižáckých, a sídlem velmistra se poté stalKönigsberg (česky Královec), město založené českým králemPřemyslem Otakarem II. Samotný řádový stát se stal formálně polským lénem. Na počátku 16. století došlo k další roztržce mezi řádem a Polskem. Nový velmistr řádu Fridrich von Wettin odmítl složit vazalskou přísahu polskému králi. Nová válka nevypukla jedině díky změnám na polském trůně a následné smrti velmistra. Poslední velmistr řáduAlbrecht Braniborský přijal roku1525luteránskou reformaci a prohlásil se za světského vládce dosud řádového území. Albrecht jako vládce tzv. Prus knížecích složil v roce 1525 vazalskou přísahu polskému králi.[1]
Posekularizaci území pruského státu bylo sídlo řádu přeloženo doMergentheimu v německémWürttembersku. Velmistr Albrecht Braniborský byl pokládán za zrádce a byl zvolen nový velmistr Walter von Cronberg, který byl roku1527 potvrzen císařemKarlem V. Během probíhající reformace ztratil řád majetky i v dalších protestantských zemích. V roce1585 byl do řádu přijat rakouský arcivévodaMaxmilián a stal se jeho hlavou. Tím se stal řád nástrojem politiky Habsburků. Mezi velmistry řádu patřilo až do první světové války mnoho příslušníkůhabsburské dynastie. Velké škody na majetku řádu způsobilatřicetiletá válka.
V Nizozemsku seUtrechtská bailiva vydala vlastní cestou, když v roce1637 přijalareformaci a přerušila spojení s katolickým řádem. Většina nizozemských řádových rytířů přestoupila naprotestantství, po čemž záhy následoval výrazný proces zesvětšťování, například zrušení zákazu svazků manželství. Tato organizace vystupuje do dnešních dnů jako samostatný protestantský řád věnující se charitativní činnosti. Řád je nejdéle působící charitativní organizací vNizozemsku. Nejvyšším představitelem bailivy jezemský komtur.
Na konci17. století se katoličtí rytíři řádu účastnili osvobozováníUher od turecké nadvlády. V 18. století úpadek katolického řádu dále pokračoval a nábor nových bratří se snižoval.[1]
černýheroldský kříž na stříbrném (bílém) poli, velmistrovský černý kříž je doplněn o zlatý liliový kříž se srdečním štítem téže barvy
Oděv
Kříž řádu bílé pláště s černými kříži s rozšířenými konci ozdobenými stříbrnými okraji
Stuha
řádová stuha
Koncem18. a začátkem19. století ztratil řád velkou část majetku a pozemků,Napoleon v roce1809 přikázal dokonce řád rozpustit. Roku1834 dostal řád nová pravidla. Dále existoval výlučně jako špitální řád se sídlem veVídni. Vídeňský dům a kostel řádu se nachází nedalekosvatoštěpánského dómu v Singerstrasse a jsou přístupné návštěvníkům. Přístupná je také řádová klenotnice.
PanstvíŠtítina (Stettin),Hrabyně (Hrabin),Dvořisko (Oppahof),Smolkov (Smolkau),Sucholazec aKravařov (Hadrunek) ve Slezsku. Sestávalo z hospodářských správ: Štítina, Hadruněk, Smolkov, Hrabyně a z lesní správy: Hrabyně. K panství patřil pivovar a mlýn. Celková výměra činila 1 816 ha.[2]
PanstvíOpava ve Slezsku s hospodářskou správou Opavě o celkové výměře 236 ha.[2]
PanstvíBouzov (Busau) na Moravě, sestávající z hospodářských správ: Bouzov,Podolí,Červená Lhota a lesní správy v Bouzově a cihelny s pilou. Celková výměra činila 2 808 ha.[2]
PanstvíDlouhá Loučka (Ober Langendorf) na Moravě, sestávající z hospodářských správ: Oberhof (Horní dvůr) a Mittelhof (Prostřední dvůr),Aichen a Niederhof (Dolní dvůr) a z lesních správ: Dlouhá Loučka,Zechitz,Lobnig,Paseky,Friedland a jedné pily o celkové výměře 72,98 ha.[2]
Zničující dopad na řád měl nástupnacismu. Řád patřil mezi jeho skalní odpůrce a trpěl rozsáhlým pronásledováním.[zdroj?] V Československu na konci třicátých let poskytli němečtí rytíři zdarma některé své pozemky a objekty ve slezském pohraničí (v okolíHrabyně) k obranným účelům a také půjčili státu peníze na výstavbučeskoslovenského pohraničního opevnění.[3][zdroj?] Německé okupační orgány ihned po převzetí moci nadprotektorátem (v pohraničí již dříve) nejdříve uvalily nucenou správu na majetek řádu a poté jejzkonfiskovaly. Po propuknutídruhé světové války byl řád krutě pronásledován, řada jeho členů (zejména mužské větve) byla nacisty vězněna, popravena nebo zavražděna a řádový majetek byl nacisty konfiskován všude, kde pro ně byl k dosažení.[zdroj?]
V zemích, které se po druhé světové válce ocitly pod nadvládoukomunismu, pak následovalo po nacistickém pronásledování i pronásledování ze strany komunistů. Ačkoliv nešlo o německou, ale nadnárodní, protinacisticky zaměřenou a nacisty pronásledovanou organizaci[zdroj?], československé ministerstvo zemědělství v roce1946 vyhlásilo konfiskaci majetku řádu podleBenešových dekretů a provedlo ji, ačkoliv mu to zakazovalo hned několik nařízení vlády.[zdroj?] V roce1948Nejvyšší správní soud v Praze konfiskace prohlásil za neodůvodněné a nezákonné a vydal rozhodnutí, podle kterého náleží konfiskovaný majetek stále řádu.Komunistický převrat ale znemožnil převzetí majetku řádem a komunistické úřady poté vyhnaly všechny rytíře německého původu ze země. Po pádu komunismu od roku 1990 podal řád množství žalob o navrácení v Česku zabaveného majetku, k českým a nakonec i mezinárodním soudům. Žádný soud ani mezinárodní, ale nároky na vrácení majetků řádu neuznal,[4]vyvlastnění majetků řádu v Česku tedy proběhlo podle práva, byť s jednou výjimkou.[5]
V českém prostředí řád užívá oficiální názvy „Německý řád“ (od roku 1929). Obecně je znám pod názvyŘád německých rytířů,Německý řád,Bratři německého řádu Panny Marie Jeruzalémské.
Ve své činnosti v Česku se Německý řád zaměřuje na provoz a podporu zdravotnických a sociálních zařízení a na charitativní oblast. Vypomáhá také v duchovní správě. Velká pozornost je věnována rozsáhlým majetkoprávním sporům s Českou republikou o majetek řádu zkonfiskovaný v roce 1946Československem, z nichž největší vášně vzbuzuje spor o hrad Bouzov. V listopadu 2007 řád převzalMoravské reálné gymnázium, z něhož hodlá pod jménemCírkevní gymnázium Německého řádu vybudovat prestižní vzdělávací instituci s vazbami na německé, rakouské a italské univerzity.[8]
Jak německá, tak i polskáhistoriografie měla v minulosti značné potíže zhodnotit působení tohoto řádu z neutrálního stanoviska. Zatímco polská historiografie tíhla k výrokům, že vláda Řádu znamenala útisk akolonizaci polských území, německá historiografie často mínila, že odstoupením řádových zemí Polsku došlo ke zradě a vydání německých území a obyvatel pod cizí nadvládu. Z dnešního hlediska lze však říci, že se nejednalo o národní či národnostní střetnutí mezi Němci a Slovany,[zdroj?] ale o konflikty mezi konkurujícími lokálními mocnostmi své doby, které chtěly expandovat a udržet si moc.
Znakem řádu je na stříbrném poli černýheroldský kříž. Obdobně jako i u jiných řádů byl tvar černého kříže často měněn. Černý heroldský kříž, přes nějž je položen zlatý liliový kříž se zlatým srdečním štítkem, na němž je černá orlice s červeným perizoniem a zbrojí, byl výhradně znakemvelmistra řádu.
Později byl používán jakoželezný kříž, vojenské vyznamenání Prusku. Nakonec ho převzala i německá armáda za první a druhé světové války a nacistické letecké sílyLuftwaffe.[9][10]
↑TAUBEROVÁ, Daniela. Hrad Bouzov zůstane státu, řád Německých rytířů neuspěl ani ve Štrasburku.Pražský deník. 2021-01-28.Dostupné online [cit. 2022-10-07].
↑ Soud uznal nárok ženské větve řádu německých rytířů na dům a pozemek.Novinky.cz [online]. Borgis, 2020-07-02 [cit. 2022-10-07].Dostupné online.
↑ Archivovaná kopie.www.nemeckyrad.cz [online]. [cit. 2009-12-17].Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-04-08.
↑ Archivovaná kopie.www.nemeckyrad.cz [online]. [cit. 2009-12-17].Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-04-08.
↑Michael Nungesser.Das Denkmal auf dem Kreuzberg von Karl Friedrich Schinkel, ed. on behalf of the Bezirksamt Kreuzberg von Berlin as catalogue of the exhibition „Das Denkmal auf dem Kreuzberg von Karl Friedrich Schinkel“ in the Kunstamt Kreuzberg / Künstlerhaus Bethanien Berlin, between 25 April and 7 June 1987, Berlin: Arenhövel, 1987, p. 29.ISBN3-922912-19-2.
ADAM, Petr.Němečtí rytíři : malý úvod do historie Německého řádu : se zvláštním přihlédnutím k dějinám Českomoravské komorní bailivy. Svitavy: Trinitas, 1998. 159 s.ISBN80-86036-08-1.
ADAM, Petr.Řád německých rytířů a jeho působení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri, 2005. 254 s.ISBN80-7277-283-X.
HEMMERLE Josef (editor a spoluautor),Die Deutschordens-Ballei Böhmen in ihren Rechnungsbüchern 1382–1411. Vydal:Wissenschaftliches Archiv, Bonn 1967 (3 svazky).
IRGANG, Winfried.Freudenthal als Herrschaft des Deutschen Ordens 1621-1725. Bonn ; Bad Godesberg: Verl. Wissenschaftl. Archiv, 1971. 276 s. (německy)
JAN, Libor; SKŘIVÁNEK, František.Němečtí rytíři v českých zemích. Praha: Synergon ; Klub pro českou heraldiku a genealogii, 1998. 127 s.ISBN80-902448-2-3.
_-_ribbon_bar.png)
