Čou En-laj (čínsky周恩來,pinyinZhōu Ēnlái,5. března1898,Chuaj-jin,Čínské císařství –8. ledna1976,Peking,ČLR) bylčínskýpolitik,diplomat. Byl prvním premiéremČínské lidové republiky (1949-1976). Sloužil pod předsedouMao Ce-tungem a pomohl komunistické skupině upevnit moc. Poté pomohl také s posílením kontroly nad Čínou a s rozvinutím čínského hospodářství. Zůstal i po reorganizaci vládních orgánů v roce 1954 předsedou vlády až do své smrti. Byl také ministrem zahraničních věcí (1949–1958) a místopředsedouKS Číny (1956–1969).[3] Když seMaovo zdraví začalo zhoršovat v letech 1971 a 1972 a po smrtiLin Piaa byl Čou zvolen 10. únorovým ústředním výborem v roce 1973 na uvolněné místo prvního místopředsedy komunistické strany a byl tak označen jakoMaův nástupce (brzy ale zemřel).
Čou běhemkulturní revoluce přežil čistky nejvyšších představitelů. ZatímcoMao většinu svých pozdějších let věnoval politickému boji a ideologické práci, Čou byl jednou z hlavních hybných sil státních záležitostí po většinu trváníkulturní revoluce. Jeho pokusy o zmírnění poškozeníRudých gard, a jeho úsilí chránit ostatní před jejich hněvem, ho učinily populárním a váženým v pozdějších fázíchkulturní revoluce.
Čou En-laj se narodil vChuaj-anu v provinciiŤiang-su 5. března 1898 jako prvorozený syn rodiny Čou. Jeho rodná matka Wan zemřela v roce 1907, když mu bylo 9 let, a adoptivní matka Čchen jen o rok později.[4] Čou En-lajovi byl pouhý rok, když se jeho otec, slušně placený císařský úředník, zapojil do tzv.povstání boxerů. To zuřilo od podzimu1899 do léta1901 jen proto, aby se Čína zbavila„mořských ďáblů“. Ďábly jsou v květnaté čínské mluvě přitom myšleni evropští okupanti. Povstalcům se však nedařilo a světové velmoci boxery (říká se jim tak kvůli symbolu zaťaté pěsti) postupně zničily. Čou En-lajův otec byl dokonce zmrzačen. Když navíc zemřela Čou En-lajova matka, byl Čou málem odsouzen k tomu, aby se jako dětská pracovní síla zapojil do práce na poli či v dole. Naštěstí pro něj založilČang Po-ling v severočínskémTchien-ťinu školu pro mimořádně nadané děti z celého císařství a Čou byl na tuto školu, v níž jako vychovatel krátce působil iČankajšek, vyslán.
V roce 1913 byl Čouův strýc převeden doTchian-ťinu, kde Čou vstoupil do slavné střední školy Nan-kchaj. Čou byl aktivistou na plný úvazek. Jeho politické aktivity se nadále rozšiřovaly a on a několik dalších studentů se dohodli na založení „Společnosti probuzení“, malé skupiny, která čítala jen 25 členů.[5] Při vysvětlování cílů a účelu „Společnosti probuzení“ Čou prohlásil, že „cokoli, co je neslučitelné s pokrokem v současné době, jako jemilitarismus,buržoazie, vládci stran,byrokraté, nerovnost mužů a žen, zastaralé myšlenky, zastaralá morálka, staráetika, by mělo být zrušeno nebo reformováno“ a potvrdil, že účelem Společnosti bylo šířit toto povědomí mezi čínským lidem.[6]
Historici se neshodují ohledně jeho účasti naMájovém hnutí (4. červen 1919). „Oficiální“ čínská biografie Čoua uvádí, že byl vůdcem studentských protestů vTchien-ťinu, ale mnoho historiků se domnívá, že je nepravděpodobné, že by se Čou vůbec účastnil, jelikož chybějí přímé důkazy mezi dochovanými záznamy z tohoto období.[7]
VČíně panoval ve 20. letech 20. století přiměřený optimismus. Vládla jí všelidová národní stranaKuomintang, zosobněná prezidentemSunjatsenem. Ten v roce 1924 přivítal zpět i mladé krajany, jež před lety vyslal na zkušenou do Evropy. Čouovi osobně potřásl pravicí a zakrátko ho jmenoval náčelníkem politického oddělení Vojenské akademieChuang-pchu v jihočínskémKantonu. Sunjatsen, který názorově stál spíše nalevo, neměl problém s tím, aby se 26letý Čou staltajemníkem výboru Komunistické strany Číny. Rychlým postupem si však mladý muž udělal nepřítele na život a na smrt z klíčového Sunjatsenova spolupracovníkagenerálaČankajška. Roku1934 se Čou účastnildlouhého pochodu spolu sMao Ce-tungem aTeng Siao-pchingem.[8] Roku1936 se zapojil do války protiJaponsku, které postupně začalo ovládat celé Tichomoří. Po skončenídruhé světové války se roku1946 stal předsedou delegace strany.
Když bylo v roce1945 zničeno japonské nebezpečí, rozhořela se v Číně nanovoobčanská válka. Po čtyřech letech bojů komunisté vydatně podporovaníMoskvou obsadili celou zemi a1. října1949 vyhlásiliČínskou lidovou republiku. Mao se stal hlavou státu a Čou získal funkcipředsedy vlády aministra zahraničí (do roku1958). Jako ministr zahraničí podepsal roku1950 smlouvu o přátelství a vzájemné pomoci seSSSR a sindickým politikemDžaváharlálem Néhrúem podepsal roku1954 smlouvu, známou jakoPanča šíla. V roce 1958 zahájilMao Ce-tungVelký skok vpřed, jehož cílem bylo zvýšit úroveň produkce Číny v průmyslu a zemědělství pomocí nerealistických cílů. Čou přesskok udržel svoji pozici a byl popsán jedním historikem jako „porodní asistentka“Velkého skoku vpřed[9], která uskutečňujeMaovu teorii v procesu způsobujícím miliony úmrtí[10]. Roku1966 respektovalkulturní revoluci, přestože ji nikdy aktivně nepodporoval. Později ale také připravil a zorganizoval historicky první návštěvu prezidentaUSA vČíně. V únoru1972 se během níRichard Nixon (1913–1994) nechal mimo jiné přesvědčit, aby přehodnotil svůj postoj kválce ve Vietnamu (1964–1975). Rok poté, co Nixon rokoval s Čou En-lajem, opustily zničenou asijskou zemi poslední americké jednotky.
Čou byl v roce1974 hospitalizován pro nález rakovinymočového měchýře. S vědomím, že umírá, se rozhodl své zemi věnovat celistvější pohled na rakovinu. Inicioval tedy jeden z největších a nejdůkladnějších vědeckých výzkumů v historii. Zhruba 650 000 vědců zapisovalo schémata úmrtnosti několika typů rakoviny v letech1973 až1975. Výzkum zahrnul každou provincii v Číně a více než 880 milionů lidí.[zdroj?]
Čou však nezůstal politicky nečinným, úřad premiéra vedl z nemocnice. Zemřel ráno 8. ledna1976, osm měsíců předMao Ce-tungem a mnoho let před dokončením tohoto výzkumu.
Po Čouově smrtiMao nevydal žádné prohlášení, v němž by uznal jeho úspěchy[11], a dokonce zakázal nosit černé smuteční pásky. Zda by seMao zúčastnil Čouova pohřbu, který se konal ve Velké síni lidu, zůstává otázkou, protožeMao sám byl v té době ve špatném zdravotním stavu. Poslal však na pohřeb věnec.[12]
Čouovo tělo bylo zpopelněno a popel byl rozptýlen z letadla, tak jak si to Čou přál.
Mnoho států vnímalo Čouovu smrt jako velkou ztrátu, po jeho smrti bylo organizováno několik protestů. Vzešly z toho takéUdálosti 5. dubna, historická paralela kHnutí 4. května. Demonstrace byla potlačena aTeng Siao-pching byl už podruhé zbaven moci.[8]
Čou En-laj •Wang Ťia-siang(od srpna 1941 do března 1943 člen pracovní konference sekretariátu) •Čchin Pang-sien •Siang Jing(padl v lednu 1941) •Čang Kuo-tchao(v dubnu 1938 přešel ke Kuomintangu a odvolán) •Žen Pi-š’(člen ústředního sekretariátu od března 1940) •Ču Te •Pcheng Te-chuaj •Čang Wen-tchien(do března 1943 člen ústředního sekretariátu/pracovní konference sekretariátu) •Wang Ming(do března 1943 člen ústředního sekretariátu/pracovní konference sekretariátu) •Čchen Jün(do března 1943 člen ústředního sekretariátu/pracovní konference sekretariátu) •Kchang Šeng(do srpna 1941 člen ústředního sekretariátu) •Teng Fa
kandidáti
Liou Šao-čchi(člen ústředního sekretariátu od března 1943) •Kchaj Feng(od srpna 1941 do března 1943 člen pracovní konference sekretariátu)
Mao Ce-tung(předseda ÚV; zemřel v říjnu 1976) •Čou En-laj(místopředseda ÚV; zemřel v lednu 1976) •Wang Chung-wen(místopředseda ÚV; zatčen v říjnu 1976) •Kchang Šeng(místopředseda ÚV; zemřel v prosinci 1975) •Jie Ťien-jing(místopředseda ÚV) •Li Te-šeng(místopředseda ÚV a člen stálého výboru do ledna 1975) •Ču Te(zemřel v červenci 1976) •Čang Čchun-čchiao(zatčen v říjnu 1976) •Tung Pi-wu(zemřel v dubnu 1975)
od ledna 1975 i
Teng Siao-pching(místopředseda ÚV; odvolán v dubnu 1976, opět člen stálého výboru a místopředseda ÚV od července 1977)
od dubna 1976 i
Chua Kuo-feng(místopředseda ÚV, od října 1976 předseda ÚV)
V čele vojenských orgánů KS Číny stál postupně vedoucí vojenského oddělení ÚV (1925–1926, 1928–1930, 1931–1933) • předseda ústřední vojenské komise (1926–1927, 1929–1930) • vedoucí vojenské sekce organizačního oddělení ÚV (1927–1928) • tajemník ústřední vojenské komise (1930–1931) • tajemník ústřední revoluční vojenské komise (1937–1945) • předseda ústřední vojenské komise (1945–1949 a 1954– )
vedoucí ústředních vojenských orgánů Čínské sovětské republiky (1931–1937) a Čínské lidové republiky (1949– )
V čele vojenských orgánů Čínské sovětské republiky stál předseda ústřední revoluční vojenské komise. V čele vojenských orgánů Čínské lidové republiky stál postupně předseda Lidové revoluční vojenské rady Ústřední lidové vlády (1949–1954) • předseda Státního výboru obrany (1954–1975) • předseda ústřední vojenské komise (1983– )
uvedeni jsou náčelníci generálního štábu: ústřední revoluční vojenské komise Čínské sovětské republiky (1930–1933) • čínské Rudé armády (1933–1936) • ústřední revoluční vojenské komise (1936–1949) • lidové revoluční vojenské rady (1949–1954) • Čínské lidové osvobozenecké armády (1954–2016) • a náčelníci spojeného štábu ústřední vojenské komise (2016– )
..jpg)
