1918–1938:Československá republika (zkráceně ČSR), nebo Československo, před formalizací názvu v roce 1920, známé také jako Česko-Slovensko nebo Česko-Slovenský stát.[1]
Oficiální název státu procházel vývojem dle toho, jak se měnilo jeho politické zřízení. Oficiální název v letech 1918 až 1920 bylRepublika Československá (RČS) neboČesko-Slovenský stát. V letech 1920 až 1938 se používal názevČeskoslovenská republika (ČSR). Ještě během dvacátých let se ale běžně objevovalo i označeníČeskoslovenský stát[2]. Zadruhé republiky (1938–1939) byl používán názevČesko-Slovenská republika (pod vlivem sílící ľuďácké autonomie podporované Německem).
Popádu režimu v roce 1989 byl název státu změněn naČeskoslovenská federativní republika (ČSFR) v češtině aČesko-slovenská federatívna republika (ČSFR) ve slovenštině. Povleklých sporech byl nakonec schválen název (z hlediska pravopisných pravidel nesprávný)Česká a Slovenská Federativní Republika (ČSFR) v češtině aČeská a Slovenská Federatívna Republika (ČSFR) ve slovenštině, který se používal až do zániku státu 31. prosince 1992.
Zeměpisný název státu znělČesko-Slovensko (v letech 1918–1920 a 1938–1939),Československo (v letech 1920–1938 a 1945–1990) a nakonec v letech 1990–1992Československo v češtině aČesko-Slovensko ve slovenštině. ČSFR měla v letech 1990–1992 dvě zeměpisná jména i při překladech do cizích jazyků: bez spojovníku v překladech z češtiny (např.anglickyCzechoslovakia,francouzskyTchécoslovaquie,německyTschechoslowakei, atd.) a se spojovníkem v překladech ze slovenštiny (např.anglickyCzecho-Slovakia,francouzskyTchéco-Slovaquie,německyTschecho-Slowakei, atd.).[3]
Podle současných Pravidel slovenského pravopisu má být krátký název psán se spojovníkem jakoČesko-Slovensko (adjektivumčesko-slovenský),[4] byť je to s dobovými dokumenty v rozporu. Slovník současného slovenského jazyka z roku 2006 udává oba tvary právě v historickém kontextu,[5] pojem Československo připouští i internetová jazyková poradna Jazykovedného ústavu Ľudovíta Štúra.[6]
Původní koncepci nově vzniklého Československa nastínil namírové konferenci v PařížiEdvard Beneš, který předložil státníkům celou řadu memorand. Jedním z takto předložených dokumentů bylaNóta o národnostním režimu v Česko-Slovenské republice, v níž Beneš přislíbil, že nově vzniklá Československá republika„zamýšlí vybudovat organizaci státu na přijetí národních práv a zásad uplatňovaných v ústavě Švýcarské republiky“.[7] Dále bylo v nótě uvedeno například to, že oficiálním jazykem v Československu bude čeština a rovnoprávným jazykem s češtinou bude němčina[8] a že veřejné úřady budou otevřeny všem národnostem obývajícím území republiky. Povytvoření Československa však převážila myšlenka na jednotný, demokratický,centralistický „národní stát“ založený na, do značné míry umělé[9], idejičechoslovakismu, příkladem a garantem se stalaFrancie.
Státotvorným národem byl prohlášen národčeskoslovenský a státním jazykem se stal jazyk československý (v podoběčeštiny aslovenštiny).[10] Češi a Slováci byli vnímáni jako dvě větve jednoho politického národa, který populačně dominoval meziválečnému Československu. Jako samostatný národ byli Slováci po Češích a Němcích až třetí nejpočetnější. Samotní Češi s podílem 54 % tvořili v mnohonárodnostním státě většinu. Na území Československa se hovořilo více než půl tuctem jazyků –česky,německy,slovensky,maďarsky,polsky,rusínsky a dalšími nářečímiukrajinštiny. Mezi další jazyky patřilyjidiš,rómština,rumunština a jejich nářečí (zejména v příhraničí s Rumunskem). V článku 86Versailleské smlouvy se Československo zavázalo přijmout v budoucnosti případná opatření, která by vítězné mocnosti udělaly k ochraně menšin na československém území.[11]
Ústava Československa byla schválena 2. března 1920, jako první ústavní listina nových evropských států. Prvnímčeskoslovenským prezidentem se stal 14. listopadu 1918Tomáš Garrigue Masaryk (opětovně zvolen v květnu v letech 1920, 1927, 1934), po jeho abdikaci 14. prosince v roce 1935 ho vystřídalEdvard Beneš. Nový stát uzavřel řadu spojeneckých smluv – sJugoslávií (1920), sRumunskem (1921, paktům mezi Československem, Jugoslávií a Rumunskem se začalo říkatMalá dohoda), sFrancií (1924) a seSovětským svazem (1935).[12] Prvorepublikové Československo bylo někdy přezdíváno jako „ostrov demokracie ve střední Evropě“.[13]
Do poměrů Československa jako státu s vysokou životní úrovní, projevující se také výstavbou vilových čtvrtí většiny měst neboVelkého strahovského stadionu (1926) čizimního stadionu na Štvanici, vážně zasáhlacelosvětová hospodářská krize první poloviny třicátých let. V roce 1933 bylo v Československu téměř 1 000 000nezaměstnaných. Krizí bylo nejvíce postiženo české pohraničí[14] obývané převážně českými Němci, kde se nacházel především nejpostiženější spotřební průmysl.[12] Nezaměstnanost zde byla několikanásobně vyšší než v českém, více zemědělském vnitrozemí.[15] Tzv.Sudetští Němci již od 19. století požadovali vytvoření oddělených jazykových území s vlastní správou, což zakladatelé Československa v reakci na pokus o secesi německojazyčných území při tvorbě nového státu odmítli. Nesplnění Benešova příslibu národnostní organizace státu obdobné švýcarské mělo za důsledek i nedostatek německé spolupráce při tvorbě státu.[16] Vážným zásahem do vývoje situace v ČSR byl nástupAdolfa Hitlera k moci v sousednímNěmecku, který se stal podnětem pro vznikSudetoněmecké strany. Ta vyvolávala v českém pohraničí protičeské nálady, v čemž jí pomáhala i přílišná pasivita československé vlády v řešení problémů důsledků hospodářské krize,[17] a kladla československým oficiálním orgánům požadavky dle zadání A. Hitlera. Zcela v souladu s rostoucími vlivynacionalistických hnutí a tendencí té doby začala usilovat o svoji národní identitu také českými učiteli odchovaná mladá slovenská inteligence nevida rozdíl mezi státními úředníky dosazenými Prahou na místauherských úředníků (vizHlinkova slovenská ľudová strana). Od roku 1937 (po skonu T. G. Masaryka 14. září 1937) se situace začala dramaticky radikalizovat, což vyvrcholilo protičeskýmpučem v září 1938.
Když byla československá politická reprezentace přinucena přijmoutMnichovskou dohodu podepsanou 29. září 1938, byl to konec předválečnéPrvní republiky. Němci osídlenéSudety byly o den později, 30. září 1938, postoupenyTřetí říši a východní část československéhoTěšínska (kde se 35 % obyvatel hlásilo k polské a 56 % obyvatel k české národnosti)[20] Polsku. Následně byla poPrvní vídeňské arbitráži Maďarsku odstoupena národnostně smíšená území na jihu Slovenska a Podkarpatské Rusi. Z Československa zatím odcházela první vlnaemigrace – nejen lidé politicky angažovaní, ale zejména Židé, kterýmAdolf Hitler otevřeně vyhrožoval likvidací. Mnozí tzv. „rasově nečistí“, kteří zůstali, zejména Židé,Romové, tělesně nebo mentálně hendikepovaní, jakož i političtí oponenti nacistického režimu, později zahynuli vkoncentračních táborech nebo byli nacisty zadrženi a následně zavražděni.
Další centrum protiněmeckého odboje sídlilo v Moskvě a vedli ho komunistéKlement Gottwald aRudolf Slánský. Po dohodě mezi exilovou vládou a vedením SSSR se na jeho území začaly od podzimu 1941 organizovat řádné československé vojenské jednotky pod vedenímLudvíka Svobody – tomu se tam podařilo zorganizovat největší československou vojenskou jednotku v zahraničí, která působila na frontách druhé světové války nejdéle ze všech jednotek našeho zahraničního vojska.
Na domácí půdě se do boje proti nacistické okupaci zapojily tisíce občanů. Nekomunistickou odbojovou činnost koordinovaly například organizaceObrana národa,Petiční výbor Věrni zůstaneme aPolitické ústředí, které v roce 1940 založilyÚstřední vedení odboje domácího (ÚVOD). O rok později vzniklÚstřední národní revoluční výbor coby orgán společného komunistického a nekomunistického odboje. Nástupem zastupujícího říšského protektoraReinharda Heydricha však došlo k výraznému zostření situace v Protektorátu, velkou část odboje se podařilo nacistům zlikvidovat a začalo být krutě postihováno vše, co by mohlo být považováno za činnost „proti Říši“. Další tisíce lidí byly odesílány dokoncentračních táborů. V reakci na to se podařilo v rámciOperace Anthropoid zorganizovat výsadek československých vojáků, kteří dne27. května1942 provedli úspěšný atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Ten zemřel o osm dní později a stal se tak vůbec nejvýše postaveným nacistickým politikem, který byl během války zabit ve spolupráci se silami protinacistického odboje. Nacisté následně rozpoutali vlnu represí, z nichž nejvýraznějšími bylo vypálení vesniceLidice a osadyLežáky včetně likvidace většiny jejich obyvatel – v důsledku toho však vlády Velké Británie a Francie uznalymnichovskou dohodu za neplatnou od samého počátku a tím plně legalizovaly jak zahraniční československou vládu, tak jakýkoliv odboj.
Osvobozování československého území od nacismu začalo koncem srpna 1944 v rámci bojů navýchodní frontě. V důsledku rychlého postupu sovětských vojsk se 29. srpna 1944 představiteléWehrmachtu rozhodli obsadit územíSlovenské republiky. Tento krok vyvolal na středním Slovenskuprotifašistické povstání, které mělo za cíl zamezit obsazení slovenského území a pomoci tak postupusovětskéRudé armády. V důsledku zdržení sovětské ofenzivy bylo povstání tvrdě potlačeno a celé slovenské území bylo obsazeno německou armádou. Povstalci se tak museli uchýlit k metodámpartyzánského boje.
1. května 1945 vypuklo povstání v Přerově a v následujících dnech se rozšířilo v různých formách na desítky dalších míst. 5. května 1945 propuklopovstání také vPraze a zachvátilo většinu území Protektorátu (Květnové povstání českého lidu). Cílem bylo co nejrychlejší osvobození českého území z německé nadvlády a minimalizace dalších válečných škod, zejména v oblasti průmyslu. Praze pomohlaROA generálaVlasova, když Americká armáda přítomná od 6. května 1945 v Plzni musela zastavit po překročení demarkační čáry v Rokycanech. Do Prahy v tyto dny dorazil pouze americký průzkumný oddíl. Po krutých bojích vNuslích a na Pankráci byl v Praze 8. května již v podstatě klid. Následující den 9. května 1945 byla Praha osvobozena vojskyRudé armády, čímž de facto skončiladruhá světová válka v Evropě.
Po skončení války v květnu 1945 bylo Československo obnoveno, ale bez územíPodkarpatské Rusi, které bylo připojeno k sovětskéUkrajině v rámci expanzeSSSR na západ. Varianta, že by Československo bylo obnoveno v rámci federace Československa, Rakouska a Polska, byla Edvardem Benešem odmítnuta už v roce 1942.[23]
Na základě dohod zpostupimské konference bylo k 1. listopadu 1946odsunuto nebo vysídleno 2 232 544 obyvatel německé národnosti[24] (v roce 1947 došlo k odsunu dalších 80 000 českých Němců).[zdroj?] Protože postupimská konference zároveň odmítla schválit podobný postup i v případě občanů maďarské národnosti, uzavřela československá vláda s maďarskou vládou dohodu ovýměně obyvatelstva, při které se jakýkoliv příslušník slovenské menšiny v Maďarsku mohl přestěhovat do ČSR a za něj byl vystěhován do Maďarska jeden příslušník maďarské menšiny na Slovensku. Na základě této dohody bylo přesídleno do Maďarska 90 000 slovenských Maďarů.[25]
Samostatnost poválečné ČSR byla oslabena.[zdroj?] Již tehdy se v československé politice začala prosazovat závislost naSovětském svazu, připravovanáKomunistickou stranou Československa (KSČ) za války v Moskvě. Už v roce 1945 došlo ke znárodnění většiny československého průmyslu na základě Benešových dekretů, které byly později prohlášeny za zákony. Znárodněný majetek se stalstátním majetkem na základě Ústavy z roku 1948.
V květnu 1946 se konalyprvní poválečné parlamentní volby, které vyhrála v českých zemích se ziskem 40 % hlasůKomunistická strana Československa. Vytěžila nejen maximum z poválečného růstu popularity levice a Sovětského svazu jako vítěze nadnacismem, ale díky slibům další pozemkové reformy získala většinu hlasů venkovského obyvatelstva. Zato na Slovensku jasně zvítězilaDemokratická strana s 62 % hlasů a komunisté jich dostali jen 30 %, ale i přes tento neúspěch získali komunisté společně 38 % hlasů a stali se nejsilnější stranou v zemi. Výsledek voleb se odrazil ve složení vlády. Komunisté si podrželi nejen vlivná místa na ministerstvech vnitra, informací a zemědělství, ale získali i křeslopředsedy vlády, do něhož usedl předsedastrany Klement Gottwald. Ministrem obrany se stal generálLudvík Svoboda, dle některých historiků tajný člen KSČ, který navenek vystupoval jako nestraník.[26]
V únoru 1948 vyvrcholila vládní krize ve spojení s Hradeckým programemKSČ. Program požadoval dalšíznárodňování a rozparcelování statků nad 50 ha. Komunisté také dále pronikali na významná místa v silových složkách (8 členů vedeníSNB bylo nahrazeno komunisty). Proti členům nekomunistických stran byly ze strany členů KSČ podnikány protiprávní akce na základě křivých udání. Většina nekomunistických ministrů podala 20. února demisi.Jan Masaryk a Ludvík Svoboda zůstali ve vládě. Pokud odstoupivší předpokládali, že prezident Beneš demisi nepřijme, nebo jmenuje novouúřednickou vládu, nestalo se tak. Prezident Beneš 25. února demisi přijal. Komunisté před tím vyvíjeli na prezidenta silný nátlak organizovánímdemonstrací,stávek a vyzbrojovánímLidových milicí. Byla sestavena nová vláda Národní fronty v čele s Klementem Gottwaldem. Jediný nekomunistický ministr v této vláděJan Masaryk zemřel za nevyjasněných okolností.
Spartakiáda v roce 1965Československo po roce 1969
Komunistickýpřevrat, dovršený25. února1948, vedl k převzetí veškeré moci KSČ a k jednomu ztotalitníchrežimů bývalézájmové sférySovětského svazu. Tento den byl jako „Vítězný Únor“ následně jako významný den[27] režimem oslavován až do roku 1989. Už v dubnu 1948 komunisté znárodnili podniky nad 50 zaměstnanců, čímž znárodnění průmyslu dosáhlo 95%[28]. Také rozdělili statky nad 50 ha. Vydali zákon ovšeobecném zdravotním pojištění a provedli reformuškolství. Individuální útlak, propouštění ze zaměstnání, odebírání bydlení a pozemků byl vyvozován i vůči těm, jimž byl nabídnut vstup do KSČ nebo přestup z jiné politické strany, když odmítli, útlak byl rozšiřován i na rodinné příslušníky a potomky (zabránění ve studiu, nedobrovolné nasazování lidí do výroby na základě rozhodnutí stranických orgánů KSČ na Národních výborech, nepřijetí nebo ztráta zaměstnání, odnímání potřebného majetku zejména soukromníkům-živnostníkům), neblahé dopady se v rodinném potomstvu táhly i po roce 1989 (nemožnost rehabilitace, když protiprávní jednání komunistů nemělo oporu v žádném rozsudku, předpojatost v restitučních sporech, když ze soudů po roce 1989 neodešli příslušníci KSČ, nepodložené osočování z nacismu a nepřátelství k socialistickému zřízení apod.) KSČ si takto upevňovala a rozšiřovala moc a likvidovala nedemokraticky jiné politické strany.
9. května 1948 bylo Československo prohlášenolidově demokratickou republikou, na což již nemocný a psychicky deptaný prezident Edvard Beneš reagoval svou abdikací, když předtím odmítl podepsat takzvanou„Ústavu devátého května“. Prezidentem se tak stal komunista Klement Gottwald. Edvard Beneš skonal v Sezimově Ústí 3. září 1948 ve věku 64 let.
V září 1948 byl schválen Zákon o táborech nucené práce, načež byly zřízenytábory nucené práce při uranových dolech (Vojna u Příbrami, Rovnost, Svornost,Bratrství uJáchymova).10. října byl vyhlášenZákon na ochranu lidově demokratické republiky. Byly též zřízeny armádnípomocné technické prapory pro politicky nespolehlivé jedince jakokulaky,kněží, západní letce atd., kteří nesměli sloužit se zbraní. Odhaduje se, že jimi prošlo asi 22 tisíc lidí. Režim plánovitě likvidoval své politické odpůrce,náboženské představitele a nekomunistickou inteligenci, snažil se omezit vyšší vzdělání na politicky spolehlivé jedince.
K velkým změnám došlo také vhospodářství, které bylo budováno centrálně podle sovětského vzoru. Důraz byl kladen natěžký průmysl a to hlavně zbrojní. Začala industrializace Slovenska. V roce 1949 byla vyhlášena 1. pětiletka, která znamenala rozvoj těžkého průmyslu na úkor spotřebního, byl také vydán zákon oJZD a začala násilnákolektivizace.
Po roce 1948 odešla druhá vlnaemigrace. Režim konsolidoval svou moc vykonstruovanými procesy,popravami (vraždami),vězněním a vládou strachu. Druhá vlnaznárodnění a kolektivizace převedla další majetky do rukou vznikající „nové třídy“.
Prakticky všechny odbojové skupiny, kroměbratří Mašínů, byly i v náznaku likvidovány. Dne 5. listopadu 1949 byly vykonány rovněž tresty smrti nad představiteli skupin nestraníků Vratislavem Polesným,Vratislavem Jandou, Josefem Charvátem, Emanuelem Čančíkem, Květoslavem Prokešem a Jaroslavem Borkovcem (bratr prvního vyšetřovatele kauzy Jana Masaryka JUDr. Zdeňka Borkovce, jemuž byl případ odejmut a předán StB) odsouzenými v souvislosti s přípravou údajného květnového protikomunistického povstání 1949 a následovaly další justiční vraždy, při nichž byla zneužívána i veřejná média a stranické orgány v podnicích k vyvolávání davové psychózy na podporu rozsudků trestů smrti vevykonstruovaných politických procesech, vycházejících z křivých obvinění, čímž si centrální vedení KSČ i jejich příslušníci na Národních výborech všech úrovní i ve Vojenském ústavu upevňovali totalitní moc a šířili strach ze svobodného projevu názoru.
Počátkem března 1953 zemřel sovětský vůdceJosif Vissarionovič Stalin a nové vedení vSSSR v čele s Nikitou SergejevičemChruščovem zanedlouho odsoudilokult Stalinovy osobnosti. Ve stejném roce zemřel (bezprostředně po návratu zeStalinova pohřbu) i Klement Gottwald a novým prezidentem byl zvolenAntonín Zápotocký. Uvedl se neblahouměnovou reformou s následnými krvavě potlačovanými nepokoji a protesty, zejména vPlzni, kde byla jako odveta za tyto protesty odstraněna i socha T. G. Masaryka. Antonín Zápotocký zemřel v roce 1957, místo něj nastoupil tehdejší první tajemník strany Antonín Novotný. Za něho pokračovaly, ale pomalu již ustávaly popravy z politických důvodů. Posledním takto popraveným byl dle údajůÚDVVladivoj Tomek dne 17. listopadu 1960, který byl nicméně k trestu smrti odsouzen za více trestných činů, mimo jiné i vraždu. Krátce předtím byl formálně dovršen socialismus a dne11. července1960 byl změněn název republiky naČeskoslovenská socialistická republika (zkratkaČSSR).
Hospodářská krize systému se projevila nutností zrušit 3. pětiletku v roce1963.
Krátké období tání v Sovětském svazu v polovině šedesátých let vedlo i k uvolnění v tehdejšíČSSR a kpražskému jaru v roce 1968, kdy se Antonín Novotný vzdal prezidentské i stranické funkce. Prezidentem se stal po krátké době Ludvík Svoboda. Naděje na „socialismus s lidskou tváří“ byly na rozkaz Moskvy rázně ukončenyinvazí státůVaršavské smlouvy, oficiálně nazvanou „bratrská internacionální pomoc“, ve středu 21. srpna 1968. Přes spontánní odpor obyvatelstva tehdejší českoslovenští politici (Alexander Dubček a většina dalších), po odvlečení doMoskvy, ustoupili nátlaku a okupaci schválili.
V době po roce 1968, zejména v roce 1969 nastala třetí vlnaemigrace z Československa. Na protest proti pasivitě obyvatelstva při počínající normalizaci obětovali svůj život 16. ledna 1969Jan Palach a 25. února 1969Jan Zajíc. S nástupemGustáva Husáka do čelaKSČ, který na pokyn z Moskvy vystřídal Alexandra Dubčeka, nastalo definitivně období utužení režimu,normalizace. Následující dvě desetiletí jsou označována za vládu „šedé zóny“, vládukonformismu a „reálný socialismus“ (lidově tzv. „socialismus s husí kůží“). Ideologicky nepohodlní lidé byli v té době opět odstraňováni z významných míst a stát dál ztrácel schopné lidi. Petiční akceCharta 77 poukazovala na porušování lidských práv v ČSSR, což vyvolalo ostrou reakci ze strany příslušníků KSČ, a k utužování režimu i za pomoci soudů a psychiatrie. První obětí režimního potlačování této (plně v mezích tehdejších zákonů vedené) akce se stal již v březnu 1977 český filozofJan Patočka, posledníPavel Wonka, který 26. dubna 1988 za nejasných okolností zemřel vevězení.
Mezi oběti normalizace lze počítat i církevní představitele, kteří zemřeli po výslechu StB či komunistickými církevními tajemníky (např. českobudějovický biskupJosef Hlouch v roce 1972, či litoměřický biskup kardinálŠtěpán Trochta roku 1974, rok poté, co s kardinálem Tomáškem organizoval velkolepé oslavy tisíciletí založení pražského biskupství).
Policejní represe zahrnující nevybíravé metody získávání spolupracovníků tajné Státní bezpečnosti a zřejmě i policejní vraždy inscenované jako sebevraždy (např.Přemysl Coufal,Pavel Švanda) nebo nehody (Luboš Holeček, spolužák Jana Palacha) byly mírnější a méně časté než v padesátých letech, byly zároveň dobře utajeny a nedávány na odiv jako výstraha v letech padesátých.
V sedmdesátých letech rostlhrubý domácí produkt tempem o 6–11 % každý rok a republika zažila ekonomický boom: dílčí restrukturalizace konce 60. let, levné suroviny ze SSSR a neefektivně a neodborně řízený vývoz do zemíRVHP i setrvačnost v domácím průmyslu podléhajícímu většinou neodbornému manažerskému řízení absolventy Vysoké školy ekonomické v Praze, kteří byli dosazováni na základě stranického rozhodování KSČ, vedla k chybnému rozhodování, k technickému zaostávání většiny podniků, k zvyšování nákladů na řízení, ke znemožňování rozvoje lehkého průmyslu a aplikaci nových vědeckých poznatků do výroby, ke znemožňování změn v zaměření průmyslu a k potlačování decentralizovaného vědeckého výzkumu s využitím poznatků z praxe, k zaostávání výzkumu vlastních přírodních zdrojů. Nadále probíhalaindustrializaceSlovenska, dál byl budován převážnětěžký průmysl, dálniční síť,Pražské metro apanelová sídliště, u nichž nebylo počítáno s možnostmi soukromého podnikání. Rozvoj skončil na začátku 80. let, kdy se v ČSSR se zpožděním projevilropný šok – ČSSR totiž platila za dodávky ropy pětileté průměrné tržní světové ceny. Následovala částečná krize hospodářství, vyvolaná centrálním direktivním řízením ekonomiky s mnoha redundantními rozhodovacími úrovněmi (závod – podnik – koncern –VHJ – resortní ministerstvo a jejich paralelní struktura v KSČ), kdy mnohým podnikům chyběly peníze (zvláště přídělové devizy) na stavební a strojní investice – oproti tomu však byl režimem podporován rozvoj výpočetní techniky v rámci podniků i škol, avšak s velmi omezenými finančními prostředky. Průmysl zůstával málo efektivní a (zejména těžký průmysl) výrazně poškozovalživotní prostředí vseverních Čechách a na severníMoravě. Relativní životní úroveň obyvatelstva se ve srovnání sezápadní Evropou dál postupně snižovala. Koncem 80. let proběhla (jen částečně úspěšná) snaha o ekonomickou restrukturalizaci, kdy byly centralizované národní podniky ve dvou vlnách převedeny na formu státních podniků, které podléhaly resortním ministerstvům, kdy však v každém podniku i na ministerstvech i v ústavech a organizacích i v úřadech byla zřízena kádrová oddělení, vedená spolehlivými příslušníky KSČ, kteří rozhodovali o přijetí nových zaměstnanců, sbírali názory a informace o aktivitách nestraníků i ze soukromí, iniciovalo sankce vůči zaměstnancům - nestraníkům nebo řízení před kárnými komisemi a propouštění nestraníků i na základě smyšlených domněnek. Za jejich pomoci byly ze strany vedení KSČ také podávány a schvalovány návrhy na obsazování funkcí ředitelů a náměstků ve všech podnicích, takže se nejednalo o svobodnou volbu vedení zaměstnanci podniku ani ve státních podnicích, pouze o schvalování těch lidí, které si přálo mít v čele vedení KSČ.
Po uvolnění poměrů uvnitř Sovětského svazu a prosazeníperestrojky v druhé polovině osmdesátých let zůstávala ČSSR jedním z posledních států pod totalitním vedením komunistů. Změnu přinesly až události vlistopadu 1989, po nepřiměřeném, brutálním zásahu ozbrojených bezpečnostních složek proti studentskému pochodu 17. listopadu 1989. Během několika hodin bylo zorganizováno hnutí (zprvu jen pražských) herců a vysokoškolských studentů, následovalo založeníObčanského fóra a řada stávek či demonstrací po celé republice – ať už živelných nebo organizovaných. Sympatie veřejnosti si v té době získal pragmatický předseda komunistické federální vládyLadislav Adamec, který začal jednat s představiteli OF o jejich požadavcích. Poté, co na veřejném shromáždění na pražské Letné 26. listopadu odsoudil připravovanou generální stávku, však byl vypískán a 3. prosince rezignoval na funkci. 10. prosince byla jmenovánaprvní vláda Mariána Čalfy (tzv. Vláda národního porozumění), následovala abdikace prezidentaGustáva Husáka téhož dne, odvolání řady poslanců Federálního shromáždění, kooptace nových poslanců od 28. prosince a zvoleníAlexandra Dubčeka předsedou Federálního shromáždění. Nejviditelnějším symbolem změn byla volba nového prezidenta ČSSR, kterým byl dne 29. prosince 1989 zvolen jednomyslněVáclav Havel.
Populace Československa za dobu jeho existence vzrostla ze 13,6 milionu v roce 1921 na 15,6 milionu v roce 1991. Z etnického hlediska tvořili populaciPrvní republiky v roce 1921 z 50 % Češi následovaní Slováky s 15 %; oficiálně žilo v ČSR 64,37 % Čechoslováků.Sudetští aKarpatští Němci se na obyvatelstvu podíleli s 23 %, Maďaři zhruba s 5,5 % a Rusíni se 3,4 %. Dále žili v Československu etničtí Poláci (0,6 %), Židé (1,3 %), Romové a různí cizí státní příslušníci (1,8 %).
Podruhé světové válce se etnické složení československého obyvatelstva v důsledku vysídlení Němců a části Maďarů a také ztrátyPodkarpatské Rusi ve prospěch SSSR podstatně změnilo.
Přirozený přírůstek obyvatelstva dosahoval v roce 1985 2,7 % a 1,7 % v roce 1990, postupně tedy klesal.
V Československu v době vzniku samostatného státu převládalořímskokatolické náboženství, které přestalo být státním náboženstvím. Volání po reformě katolické církve vyústilo v lednu 1920 v založeníCírkve československé. Po jejím založení do ní během prvního roku přešlo zhruba 500 000 věřících.[31] Odchod věřících z katolické církve pokračoval a to nejen přestupem do jiných církví, mimo Československé církve šlo hlavně oČeskobratrskou církev evangelickou, mnozí však vystoupili z církve úplně. Katolickou církev tak do roku 1921 celkem opustilo 1,4 milionu věřících.[32] Tento trend byl významnější v Čechách, méně už na Moravě a na Slovensku. S připojením Podkarpatské Rusi k Československu a s návratem československých legií z Ruska se rozšířil vlivpravoslaví. Odliv věřících převážně od Římskokatolické církve se následně zpomalil a to také díky uzavření smlouvy seSvatým stolcem v roce 1929. Podle sčítání lidu v roce 1950 se k nějaké církvi přihlásilo celkem 93,9 % obyvatel,[33] v té době však již začal tlak ze strany komunistické strany na potlačení vlivu náboženství. Toho se postupně dařilo dosahovat zrušením výuky náboženství ve školách a omezením svěcení kněží. Prosazován bylateismus, což se za 40 let podařilo, jelikož se jako věřící krátce před zánikem Československa hlásilo už jen necelých 44 % obyvatel.[zdroj?] Po celou dobu existence státu byla nejrozšířenější příslušnost ke katolické církvi, a to přes 80 % z celkového počtu věřících.
Vzdělání bylo zdarma na všech úrovních a povinné od 6 do 15 let. Převážná většina populace byla gramotná. Existoval vysoce rozvinutý systém učňovského vzdělávání a učilišť doplňujících všeobecné střední školy a vysoké školy. Výuka probíhala podle školy jak v češtině a slovenštině, tak v jazycích národnostních menšin, hlavně v němčině (do odsunu německého obyvatelstva v letech 1945–1946) a v maďarštině.
Po druhé světové válce byla všem občanům k dispozici bezplatná zdravotní péče. Národní zdravotní plánování zdůrazňovalo preventivní medicínu; továrny a místní zdravotní střediska doplňovaly nemocnice a další lůžková zařízení. V roce 1955 bylo v Československu 204 nemocnic, z toho 64 nemocnic na Slovensku.[34] V šedesátých a sedmdesátých letech došlo k podstatnému zlepšení zdravotní péče na venkově.
Před druhou světovou válkou byla ekonomika zhruba čtvrtá ve všech průmyslových zemích v Evropě. Stát byl založen na silné ekonomice, výrobě automobilů (Škoda, Tatra), tramvají, letadel (Aero, Avia), lodí, lodních motorů (Škoda / ČKD), kanónů, obuvi (Baťa), turbín, zbraní (Zbrojovka Brno). České země byly do r. 1918 průmyslovou dílnou rakousko-uherské říše a vyspělý průmysl zde byl rozvíjen i po vzniku Československa. Slovenské země se více spoléhaly na zemědělství.
Po druhé světové válce byla ekonomika centrálně plánována, s velitelskými vazbami řízenými komunistickou stranou, podobně jako v Sovětském svazu. Velký metalurgický průmysl byl závislý na dovozu železných a neželezných rud.
Průmysl: V tomto odvětví dominoval těžební průmysl a zpracovatelský průmysl, včetně strojů, chemikálií, zpracování potravin, metalurgie a textilu. Toto odvětví bylo nehospodárné v používání energie, materiálů a pracovních sil a pomalu zdokonalovalo technologie, ale země byla hlavním dodavatelem vysoce kvalitních strojů, nástrojů, elektroniky, letadel, leteckých motorů a zbraní do dalších socialistických zemí.
Zemědělství: Zemědělství bylo malým odvětvím, ale kolektivizované farmy o velké výměře a relativně účinném způsobu výroby umožnily zemi být relativně soběstačnou v zásobování potravinami. V letech nepříznivého počasí země závisela na dovozu obilí (zejména u krmiv pro hospodářská zvířata). Produkce masa byla omezena nedostatkem krmiva, ale země stále zaznamenávala vysokou spotřebu masa na obyvatele.
Zahraniční obchod: Vývoz byl v roce 1985 odhadován na 17,8 miliard USD. Vývoz tvořily stroje (55%), pohonné hmoty a materiály (14%) a spotřební zboží (16%). V roce 1985 činil odhadovaný dovoz 17,9 miliard USD, včetně paliv a materiálů (41%), strojů (33%) a zemědělských a lesnických produktů (12%). V roce 1986 bylo asi 80% zahraničního obchodu s ostatními socialistickými zeměmi.
Směnný kurz: Oficiální nebo komerční, kurz byl 5,4 Kč za 1 USD v roce 1987. Turistický nebo nekomerční, kurz 10,5 Kč za 1 USD. Ani jedna sazba neodrážela kupní sílu. Směnný kurz na černém trhu se pohyboval kolem 30 Kč za 1 USD, což se stalo oficiálním kurzem, jakmile se měna na počátku 90. let stala směnitelnou.
Fiskální politika: Ve většině případů byl výlučným vlastníkem výrobních prostředků stát. Hlavním zdrojem příjmů byly příjmy od státních podniků, po nichž následovala daň z obratu. Vláda vynakládala značné prostředky na sociální programy, dotace a investice. Rozpočet byl obvykle vyrovnaný nebo zanechal malý přebytek.
První plán vytvořit dálnici vznikl v roce 1935, kdy se i začalo s budováním. Existovaly dva základní plány – prvním byla trasa Plzeň-Košice, druhá pak Cheb – Chrust. V roce 1938 však Československo přišlo o velkou část území a plány musely být přepracovány. V roce 1967 byla zahájena výstavbadálnice D1 – byla dostavěna roku 1980. První její úsek byl otevřen roku 1971.
Po vzniku Československa muselo být zlepšeno železniční spojení Česka se Slovenskem a s Podkarpatskou Rusí. Železniční tratě v Česku byly orientovány směrem k Vídni, kdežto slovenské a podkarpatskoruské tratě byly orientovány směrem k Budapešti.[35] Dne 2. května 1937 byla uvedena do provozuželezniční trať spojující Horní Lideč a Púchov, která se nazývá železnicegen. M. R. Štefánika nebo dráha československé vzájemnosti.[36]
V době mezi světovými válkami československá demokracie a liberalismus usnadnily podmínky pro vydávání noviny. Nejvýznamnějšími deníky v těchto dobách bylyLidové noviny,Národní listy, Český deník a Československá republika.
Pravidelnérozhlasové vysílání společnosti Radiojournal v Československu bylo zahájeno 18. května 1923 ve 20.15 hod. z provizorního studia v blízkostiletiště Kbely u Prahy. Československo se tak po Velké Británii a jejíBBC, která vznikla roku 1922, stalo druhou evropskou zemí, kde začal veřejně a pravidelně rozhlas vysílat.
První přímý televizní přenos v Československu proběhl dne 4. července 1948. Pravidelné veřejné televizní vysílání v Československu začalo dne 1. května1953.
Během komunistické vlády byly hromadné sdělovací prostředky v Československu ovládány komunistickou stranou. Soukromé vlastnictví jakékoli publikace nebo agentury hromadných sdělovacích prostředků bylo obecně zakázáno, ačkoli církve a jiné organizace vydávaly malá periodika a noviny. I přes tento informační monopol v rukou organizací pod kontrolou KSČ byly všechny publikace přezkoumány vládním Úřadem pro tisk a informací.
Československý národní fotbalový tým byl na mezinárodní scéně stálým hráčem. Osm vystoupení ve finále mistrovství světaFIFA skončil na druhém místě v letech 1934 a 1962. Tým vyhrál také mistrovství Evropy ve fotbale v roce 1976, na třetím místě v roce 1980 a vyhrál olympijské zlato v roce 1980.
Emil Zátopek, vítěz čtyř zlatých olympijských medailí v atletice, je považován za jednoho z nejlepších sportovců československé historie.
Věra Čáslavská byla zlatou olympijskou medailistkou v gymnastice a získala sedm zlatých medailí a čtyři stříbrné medaile. Reprezentovala Československo na třech po sobě jdoucích olympijských hrách.
JANČÍK, Drahomír. Bestrebungen der Tschechoslowakei um eine wirtschaftliche Organisation Mittel- und Südosteuropas 1918–1930.Prague Papers on the History of International Relations. 1998, roč. 2, čís. 2, s. 313–337.Dostupné online.ISBN80-85899-49-3.
KVAČEK, Robert.Nad Evropou zataženo. Československo a Evropa 1933-1937. Praha: Svoboda, 1966. 450 s.
LUKÁŠ, Roman.Rozdělení Československa: Dvacet let poté. Praha: Mladá fronta, 2013.ISBN978-80-204-2864-6.
PECKA, Jindřich, a kol.Sovětská armáda v Československu 1968-1991. Chronologický přehled. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1996. 231 s.
PECKA, Jindřich.Odsun sovětských vojsk z Československa 1989-1991. Dokumenty. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1996. 351 s.
V tomto článku byl použitpřeklad textu z článkuCzechoslovakia na anglické Wikipedii.
↑ Czecho-Slovakia or Czechoslovakia, Slovak Studies Program.web.archive.org [online]. 2013-10-15 [cit. 2022-04-12].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-10-15.
↑Např.Národní listy takto nadepisovaly sekci článků s politickým přehledem z Československa.
↑abPACNER, Karel.Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s.ISBN978-80-7243-597-5. S. 139–146. Dále jen PACNER, Karel.Osudové okamžiky Československa.
↑HARNA, Josef.Krize evropské demokracie a Československo 30. let 20. století. Praha: Historický ústav AV ČR, 2006. 183 s.ISBN80-7286-104-2.
↑NĚMEC, Václav.Hospodářská krize v Československu [online]. [cit. 2016-11-25].Dostupné online.
↑RÁKOSNÍK, Jakub.odborný asistent Ústavu hospodářských a sociálních dějin FF UK [online]. Dykova 15 101 00 Praha 10: Dějiny a současnost, 2009/1.Dostupné online.
↑HOUŽVIČKA, Václav: Návraty sudetské otázky. Nakladatelství Karolinum, Praha 2005,ISBN80-246-1007-8, str. 123.
↑SMRŽ, Michal.ČESKOSLOVENSKÉ POHRANIČÍ V LETECH 1935-1939 [online]. [cit. 2011-11-13].Dostupné online.
↑Škorpila F. B.; Zeměpisný atlas pro měšťanské školy; Státní Nakladatelství; druhé rozšířené vydání; schváleno výnosem ministerstva školství a národní osvěty ze dna 3. září 1930, č. j. 120.474-I-30; Čkm. 295.
↑Sčítání lidu v republice Československé ze dne 1. prosince 1930. Díl I. Růst, koncentrace a hustota obyvatelstva, pohlaví, věkové rozvrstvení, rodinný stav, státní příslušnost, národnost, náboženské vyznání. Praha: Státní úřad statistický, 1934.Dostupné online. S. 36.
↑Stanisław Zahradnik ve Sborníku referátů z mezinárodní vědecké konference konané 4. října 2001 v Českém Těšíně: Mniejszości narodowe na Śląsku Cieszyńskim dawniej i dziś (2001), str. 44.
↑Stanislav Motl, Kam zmizel zlatý poklad republiky, Rybka Publisher, 2003,ISBN80-86182-69-X, str. 40
↑PACNER, Karel.Osudové okamžiky Československa. S. 133-139.
↑MÁNERT, Oldřich. Stalin zvažoval federaci Rakouska s ČSR. Nakonec Vídni daroval nezávislost.iDNES.cz [online]. 2013-10-30 (8:01) [cit. 2013-11-18].Dostupné online.
↑Počty Němců odsunutých z ČSR [online]. Fronta.cz [cit. 2009-06-09].Dostupné online. pozn: počty Němců odsunutých během divokého odsunu během r. 1945 nejsou přesně známy
↑Maďarská menšina na Slovensku [online]. bohumildolezal.lidovky.cz [cit. 2009-06-09].Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-06-22.
↑Armádní kontrarozvědka v boji o poválečný charakter státu / 1945 - 1948 / [online]. Vojenské zpravodajství ČR [cit. 2009-04-06].Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-10-25.
↑Zákon o státním svátku, o dnech pracovního klidu a o památných a významných dnech [online]. Parlament České republiky [cit. 2011-03-25].Dostupné online.
↑114/1948 Sb. Zákon o znárodnění některých dalších průmyslových a jiných podniků a závodů a o úpravě některých poměrů znárodněných a národních podniků
↑ znění ústavního zákona o změně názvu Československé socialistické republiky.aplikace.mvcr.cz [online]. [cit. 2011-09-21].Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-09-21.
↑ Znění ústavního zákona o změně názvu Československé federativní republiky.aplikace.mvcr.cz [online]. [cit. 2011-10-04].Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-10-04.
↑ Rok 1920: Chceme vlastní církev. Jak se zrodila Církev československá.Plus [online]. 2018-09-17 [cit. 2022-04-06].Dostupné online.
↑ Církevní dějiny – dvacáté století.katolicka-kultura.sweb.cz [online]. [cit. 2022-04-06].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-12-07.
↑Náboženské vyznání obyvatelstva ČR podle posledních výsledků sčítání lidu [online]. Česká biskupská konference, 2002-02-17 [cit. 2022-04-06].Dostupné online.
↑MURTINGEROVÁ, Kateřina.Pražské nemocnice v letech 1948-1968. Praha: Univerzita Karlova, 2020.Dostupné online. S. 57. Disertační práce.
↑KOVÁŘ, Daniel.Nový stát, nová železnice: Proměna československé železniční dopravy v počátcích první republiky. Brno:Masarykova univerzita, 2016.Dostupné online. Magisterská diplomová práce.
↑Železnica gen. M. R.Štefánika [online]. 2012-03-15 [cit. 2023-03-04].Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-07-01. (slovensky)
.svg)
.svg)
.svg)
%2c_h%25C3%25A1tt%25C3%25A9rben_balra_a_Berchtold-kast%25C3%25A9ly._Fortepan_70041.jpg)
