České národní obrození byl proces formování moderníhočeského národa, který probíhal zhruba od poslední třetiny18. století do druhé poloviny19. století, politicky bylo završeno roku1918 vznikemnárodního státu. Českéobrození bylo součástí širších evropských událostí, ovlivněných zejménaosvícenstvím,Francouzskou revolucí, počínajícímnacionalismem aromantickým zájmem o národní historii.
Jeho vedoucí představitelé se snažili pozvednoutčeský jazyk opět na úroveň jazyka vzdělanců a motivovat obyvatelečeských zemí knárodní uvědomělosti. Národní obrození probíhalo současně s procesem transformacestavovského státu vobčanskou společnost. Představitelé národního obrození se označují jako národní buditelé; k nejvýznamnějším patřiliJosef Dobrovský,Josef Jungmann,Josef Kajetán Tyl,Karel Hynek Mácha,Božena Němcová,Václav Thám,Karel Jaromír Erben,Jan Evangelista Purkyně,Jan Svatopluk Presl,František Martin Pelcl,Magdalena Dobromila Rettigová,František Palacký,Karel Ignác Thám aKarel Havlíček Borovský.
V českých zemích byl v průběhustředověku i v počátkunovověku užívánčeský jazyk stejně jakoněmčina, přičemž nebyl znám pojem národního státu. V roce1615 vydal český sněm zákon (tzv.Jazykový zákon z roku 1615), stanovující mj. to, že každý nový osídlenec dozemí Koruny české musel dát své děti učit česky. Jednalo se o stavovsky pojímaný státní zájem, který nikdy nevstoupil v platnost. Z něho se však rodily výrazné prvky novodobého národního vědomí.[1]
Pobitvě na Bílé hoře začala do českých zemí proudit cizí šlechta, která užívala němčinu. Roku1627 bylo vydánoObnovené zřízení zemské, které zrovnoprávnilo němčinu s češtinou.Němčina se stále více prosazovala a čeština byla postupně vytlačována nejen z nejvyšších společenských funkcí a z oblasti elitní kultury, ale také z veškeré státní správy. Němčina se stala také jazykem vědy a vojska. Na univerzitách se učilo latinsky. Psaná čeština si stále udržovala vysokou úroveň v jezuitských tiscích. Na gymnáziích, kde z větší části byla výuka svěřenajezuitům, byla hlavním či jedním z vyučovacích jazyků čeština. V češtině vycházely knížky lidového čtení, kramářské písně i náboženské výchovné knihy a učebnice.
Přes to všechno však docházelo ke stále většígermanizaci (poněmčování) společnosti. Německý jazyk byl užíván při styku s vrchností, při úředních jednáních, docházelo k poněmčování názvů českých obcí apod. Jako první se na obranu českého jazyka veřejně postavil jezuitaBohuslav Balbín, který v letech 1672–1673 napsal knihuRozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého. Po něm se postupně objevili další autoři duchovní i světské literatury.
Rakouská císařovnaMarie Terezie začala po řadě válek v polovině18. století zavádět reformy na modernizacihabsburské monarchie. V Evropě docházelo v té době k pronikáníosvícenství jako životního postoje a filozofického směru všech oblastí života. Roku1773 zrušil papež jezuitský řád, čímž však došlo k dočasnému snížení úrovně vysokého a středního školství v českých zemích. Po zrušení řádu klesl početgymnázií v Čechách ze 42 na 13 a na Moravě z 15 na 7. V českých zemích zůstala jediná univerzita, a topražská, ve které se od roku 1784 stala vyučovacím jazykem němčina, která nahradila dosavadní latinu.[2][3] V roce1774 byla zavedena povinná školní docházka, v obcích vznikla při každé katolické faře základní triviální škola, kde se žáci od 6 do 12 let učili číst, psát a počítat.
Syn Marie TerezieJosef II. vydal roku1781 dva důležité dokumenty, které měly zásadní vliv na další vývoj společnosti. Nejprve 13. října vydalToleranční patent, kterým byla trpěna další náboženská vyznání a 1. listopadu byl vydán patent o zrušenínevolnictví, kterým byli poddaní vyvázáni z přímé závislosti na své vrchnosti. Lidé se tak mohli bez omezení např. stěhovat a usazovat se, studovat, podnikat, což mělo obrovský význam.
Josef II. také zrušilkláštery, které se nevěnovaly veřejně prospěšným činnostem (špitály nebo školy). Přitom bylo zničeno a rozkradeno značné množství české i cizojazyčné literatury, která byla v klášterních knihovnách soustředěna a země přišla o značné kulturní bohatství. Již Marie Terezie zakázala stavění betlémů v kostelech a Josef II. tento zákaz obnovil. (Zvyk se přenesl do domů, i když také tam bylo stavění betlémů zakázáno.)[4] Zakázány byly rovněž mariánské pobožnosti a zejménapoutě, které předtím představovaly téměř jediný veřejný a všem vrstvám přístupný projev českého kulturního života.[5] Mezi rozhodnutí Josefa II. patřilo zavedení němčiny jakoúředního jazyka[6] a jazyka vyučovacího. Němčina byla povinně zavedena ve všech českých univerzitách[pozn. 1],gymnáziích a v tzv. hlavních školách ve velkých městech.Mateřským jazykem (převážně česky, na Moravě a ve Slezsku spíše německy) se vyučovalo podle složení obyvatelstva na základních triviálních školách.[7]
Od 2. poloviny 18. století začalo docházet k procesu, při němž se z etnických skupin v různých státech Evropy staly postupně národy. Jako první k tomuto začalo docházet vNěmecku, které bylo rozdrobené na množství malých státečků. Rodila se idea sjednoceného Německa, která byla vyjádřena v 19. století např. v turnerském hnutí či studentských buršenšaftech. Svoji národní identitu si postupně uvědomovali takéČeši, kteří v době, kdy docházelo k pozitivním, ale i negativním změnám, zahájili proces formování novodobého českéhonároda, s cílem jeho následnéemancipace v rámci rakouské monarchie. Čeští buditelé si byli vědomi skutečnosti, že zavedení němčiny jako jediného jazyka na středních a vysokých školách bude mít neblahý vliv na další vývoj českéinteligence a českých vyšších vrstev. Vůdčí silou národního hnutí byla zejména českáinteligence (vědci, umělci, kněží, učitelé apod.), jejímž nejvýznamnějším představitelům se později dostalo obrazného pojmenovánínárodní buditelé. Motivaci pro svoji práci hledali nejčastěji v české minulosti (historikFrantišek Palacký, dramatikJosef Kajetán Tyl, básníkKarel Hynek Mácha, spisovateléVáclav Kliment Klicpera,Prokop Chocholoušek a mnozí další) a také v jinýchslovanských národech, hlavně vRusku (František Ladislav Čelakovský,Pavel Josef Šafařík,Jan Kollár). Vzniká tzv.slavistika, nauka o slovanských národech a slovanské vzájemnosti.
Počáteční jazykový ráz představovanýJosefem Dobrovským aJosefem Jungmannem přerostl na konci do zformování politického programuaustroslavismuFrantiška Palackého. V dobovém tisku ho prosazoval zejménaKarel Havlíček Borovský.
Pro vývoj české vědy a techniky byla roku1769 zřízena v českých zemích Soukromá učená společnost, která se o pět let později přeměnila vKrálovskou českou společnost nauk.
Vedle toho národní buditelé kladli důraz na zlepšení všeobecného vzdělání lidových vrstev. Prostředkem vedle škol jim bylodivadlo, české knihy a noviny, kteréVáclav Matěj Kramerius začal vydávat v pražskéČeské expedici a položil tím základ novodobých českýchvydavatelství. V úsilí o českédivadlo se zasloužilJosef Kajetán Tyl, nejen coby organizátor, ale také jako dramatik a dramaturgNosticova divadla (dnešníhoStavovského divadla), prvního kamenného divadla v Čechách. Kromě něj vzniklo také další divadlo –Bouda, kde se uplatnili čeští umělci. Divadlo vzniklo v roce1786 a o tři roky později zkrachovalo. Vývoj se pak dovršuje vznikem Sboru pro zřízení českého národního divadla v roce1850.
V závěrečném období, zhruba od konce první třetiny19. století, se na vytváření národního programu podílí i českáliteratura. Originálními díly pokládají základy moderní české literaturyFrantišek Ladislav Čelakovský,Karel Hynek Mácha,Božena Němcová,Karel Havlíček Borovský aKarolina Světlá.
Národní obrození by bylo nemyslitelné bez méně známých i bezejmenných vlastenců a buditelů, kteří působili po celém území obývaném Čechy. Navenkově, kde byly kostely střediskem, kde se setkávali obyvateléfarnosti a řešili věci duchovní i světské, hráli důležitou úlohu obrozenečtíkněží. Ti nejen vyučovali na školách v českém jazyce,[zdroj?] ale rozšiřovali a půjčovali českouliteraturu ačasopisy, psali prózy a básně, skládali písně, zakládali knihovny, čtenářské, pěvecké a divadelní spolky a starali se o pronikání české kultury a českého jazyka mezi obecný lid. Později[kdy?] do škol přicházeli civilní učitelé, kteří nahrazovali ve výuce venkovského žactva faráře a kaplany, a kteří se též starali oknihovny, čtenářské, pěvecké, divadelní a jinéspolky.
Nejznámějšími českými romány popisujícím působení venkovských buditelů jsouZapadlí vlastenciKarla Václava Raise aF. L. VěkAloise Jiráska.
Národní obrození trvalo přibližně tři čtvrtiny století a bývá proto tradičně rozdělováno na několik období podle různých hledisek. Dají se rozlišit 3 fáze.[zdroj?]
Probíhalo bránění jazyka, jednalo se o období učeneckého zájmu. Tzv.generace Dobrovského. Datují se sem počátky českého divadla, básnictví a žurnalistiky. Je to doba hledání vlastenectví a stavění se na odpor josefínským centralizačním snahám. Umělci a vědci této doby hledají inspiraci v klasicismu a osvícenství. Nejvýznamnější osobností této doby byl Josef Dobrovský.
Nejvýznamnější osobnosti:
Jednalo se o období vlastenecké agitace. Češtinu bylo třeba šířit a rozvíjet (Slovník českoněmecký), byla vytvářena česká odborná terminologie a byly vědecky zpracovány české dějiny. Cílem těchto tendencí bylo vzbudit zájem o minulost národa. Do povědomí se dostaly rukopisyZelenohorský aKrálovédvorský, které vzbudily velký zájem veřejnosti. Tzv.generace Jungmannova.
Nejvýznamnější osobnosti:
Jednalo se o období vítězství národního obrození, které se stalo již celonárodním hnutím. Tzv.generace Palackého.
Rozděluje se na 3 části:
Jako konec národního obrození bývá uváděn rok 1848, kdy došlo v Evropě k revoluci, jež se nevyhnula ani českým zemím.
Jindy se jako konec národního obrození uvádí až propuštění ministraAlexandra Bacha roku 1859 a obnoveníparlamentarismuúnorovou ústavou roku 1861.
Politické vyvrcholení českého nacionalismu nastalo v následujícím období.
Po porážce Rakouska vprusko-rakouské válce roku 1866 byla monarchie roku 1867 uspořádána dualisticky, svébytné postavení si vydobyloUhersko. Čeští politici usilovali o podobné postavení pro České království, v čemž se dostávali do střetu sčeskými Němci. Čeští nacionalisté se nepříliš úspěšně pokoušeli v letech 1867–1871 prosazovat své požadavky v rámcitáborového hnutí. Česká politická reprezentace se sice roku 1871 dohodla s předlitavskou vládou naFundamentálních článcích, které by realizovaly česko-rakouské vyrovnání, a i císař jim byl nakloněn, německorakouští, německočeští a maďarští politici však jejich přijetí zabránili a česká reprezentace přešla k pasivní rezistenci.Stremayrova jazyková nařízení z roku 1880 aBadeniho jazyková nařízení z roku 1897 zrovnoprávnila v Čechách a na Moravě češtinu s němčinou nejprve ve vnějším a pak i ve vnitřním úředním styku, což vyvolalo silné protesty českých a moravských Němců a vyostřilo nacionalistické spory. V roce 1869 byla pražská technická univerzita rozdělena na českou a německou část, roku 1882 byla podobně rozdělenaKarlo-Ferdinandova univerzita.
Roku 1874 se odStaročechů odštěpiliMladočeši, roku 1878 byla založenaSociálně demokratická strana českoslovanská v Rakousku, roku 1894 proběhl v Praze tzv.proces s Omladinou. Roku 1862Miroslav Tyrš,Jindřich Fügner a další založili podle vzoru podobných německých spolkůSokol, od něhož se později odštěpila levicováDělnická tělovýchovná jednota a katolickýOrel, na přelomu 19. a 20. století se prosadil i moderní sport a olympismus.
V letech 1868–1883 bylo postavenoNárodní divadlo, v letech 1885–1891Národní muzeum, v roce 1873 započala dostavbasvatovítské katedrály na Pražském hradě. V roce 1891 se konalaJubilejní zemská výstava, které se díky jejímu bojkotu českými Němci stala přehlídkou českého průmyslu a podnikavosti. Od roku 1888 byl vydávánOttův slovník naučný.
Na přelomu 19. a 20. století vrcholily intelektuální spory o českou identitu a dějiny, ve druhé polovině 19. století působilo mnoho slavných českých literátů, hudebníků a malířů spojených s českým nacionálním hnutím. Mnozí německojazyční rodáci z českých zemí odcházeli a uplatňovali se ve Vídni i jinde.
Během první světové války čeští a slovenští politici v exilu připravovali vznik samostatného západoslovanského státu, jemuž napomohl vznikčeskoslovenských legií. Tyto snahy v říjnu 1918 vyvrcholily vznikemčeskoslovenského státu, koncipovaného jako republika založená na národnostním principu s dominancí účelově zkonstruovaného československého národa. Přetrvávají národnostní napětí mezi etnickými Čechy a Němci přispělo spolu s nástupem fašismu v Německu k rozpadu Československa v letech 1938 a 1939, usnadnilo okupaci Čech a Moravy nacistickým Německem a vyvrcholilovyhnáním Němců po druhé světové válce. K obnovení samostatného českého státu došlo v roce 1993zánikem Československa
Obrázky, zvuky či videa k tématuČeské národní obrození na Wikimedia Commons