Čeština jeflektivní jazyk vyznačující se komplikovaným systémemskloňování ačasování a velmi volným slovosledem. Kpísemným záznamům používálatinku doplněnou o znaky sdiakritikou. Pro výslovnost je charakteristický pevnýpřízvuk na první slabice mluveného slova, opozice délkysamohlásek a 2 specifickésouhlásky zapisované jedním znakem „ř“ (zvýšená alveolární vibranta = dásňová kmitavá souhláska znělá a neznělá).
Čeština je blízká a vzájemně dobře srozumitelná seslovenštinou. Rozdíly mezi těmito dvěma jazyky jsou menší než rozdíly mezi některými nářečími jiných jazyků. Napříkladseveroněmecké dialekty němčiny jsou jen obtížně srozumitelné s jižními a jsou více příbuznéstaré angličtině nebonizozemštině než spisovné němčině. V Česku a na Slovensku naproti tomu panuje pasivní česko-slovenskýbilingvismus (mimo jiné i díky dřívější existenci společného státu,Československa), Češi zpravidla bez větších problémů rozumějí slovenštině a naopak. Vzájemná srozumitelnost obou jazyků se odhaduje na 95 %.[9] Jejich dialekty vytvářejí jazykové kontinuum, tj. přechod mezi nimi je plynulý. V meziválečném Československu (1918–1938) byly v duchu tehdejší politiky čeština a slovenština považovány zadvě spisovné varianty jednoho jazyka.
Bible kralická byla prvním úplným překlademBible do českého jazyka. Poprvé byla vydána roku 1579.Ukázka z knihyVšeobecný rostlinopis. Díl 2 vydané roku 1846 (o bramborách)
Písemné památky z nejstaršího období jsou jen sporadické. Číst a psát tehdy uměli většinou jenduchovní. Funkci spisovného jazyka zpočátku plnilastaroslověnština psanáhlaholicí, pozdějilatina psanálatinkou. První česky psanou památkou jsou 2 věty zezakládací listiny litoměřické kapituly z roku1057, které jsou však zřetelně mladší, zřejmě až z 12. století. Zní:„Pavel dal jest Ploškovicích zemu. Vlach dal jest Dolas zemu Bogu i svjatemu Scepanu se dvemadušníkoma Bogucos a Sedlatu.“ Dále se dochovaly posměšné přípisky z chorální knihy svatojiřské (Svatojiřské přípisky) z konce 13. století. Věty byly psány tzv. primitivním pravopisem, který používal neupravenoulatinku i pro zápis hlásek, které byly latině cizí (jedno písmeno mohlo označovat více hlásek).
Ve14. století se česky začínají psát úřední listiny a objevuje se i první česky psaná literatura.Karel IV. nechává vyhotovit první překladBible do češtiny. Používá sespřežkový pravopis, který chybějící fonetické znaky vytváří kombinací písmen latinky. Na přelomu 14. a 15. století se objevuje návrh na reformu pravopisu, který zaváděl do češtiny používánídiakritických znamének. Propagátorem tohoto návrhu bylJan Hus, není však jasné, zda byl také jeho autorem. Každopádně byl rozhodným zastáncem názoru, že by se neměly používat výpůjčky z cizích jazyků, pokud pro danou věc již existuje vhodné domácí označení[11]. Tyto puristické tendence v dalších staletích sílily a důležitým způsobem formovaly slovní zásobu.
Velký rozvoj zažila česky psaná literatura zejména po vynálezuknihtisku v15. století. Nejstarší tištěná kniha psaná v českém jazyce jeKronika trojánská, která byla vytištěna v Plzni nejspíše roku 1468. K rozkvětu češtiny přispěla zejménaJednota bratrská, která užívala češtinu jakoliturgický jazyk a vytvořila nový překlad bible vynikající svoutypografickou úrovní. Tato tzv.Bible kralická (1579) byla po velmi dlouhou dobu považována za vzor spisovného jazyka nejen pro češtinu, nýbrž islovenštinu.
Po porážcestavovského povstání v roce1620 došlo k nucené emigraci české nekatolické inteligence (Jan Amos Komenský,Pavel Stránský aj.), která spolu sTřicetiletou válkou zapříčinila postupný úpadek česky psané literatury.Obnovené zřízení zemské (1627,1628) zavedlo jako druhý úřední jazyk v Čechách a na Moravěněmčinu, která byla zrovnoprávněna s češtinou. Čeština sice nadále zůstala dominantním jazykem na venkově (mimopříhraničních oblastí a Slezska), ale ve městech a u vyšších vrstev obyvatelstva převládla němčina. I v této době vycházely česky psané knihy, které ovšem podléhaly přísnécenzuře a nedosahovaly úrovně z dob Jednoty bratrské. Úpadek české literatury nebyl v této době zapříčiněn snahou o potlačení češtiny, ale spíše celkovou změnou kulturního prostředí, utužování nevolnictví a zavržením děl nekatolických autorů. Ostatně ani jazykově německé literatury v českých zemích nevycházelo o mnoho více a ani její úroveň nebyla vyšší.
Pro češtinu v tomto období je typická chudší slovní zásoba a výrazná diferenciace nářečí v důsledku relativní izolovanosti venkovských oblastí, zejména moravských a slezských, které se vyvíjely odchylně od obecné češtiny. Ve městech, kde docházelo k intenzivnějšímu styku s němčinou, pronikaly do češtiny četnégermanismy. Spisovná čeština je zasažena tzv. brusičstvím, radikální formou jazykovéhopurismu, které se snažilo očistit češtinu od veškerých cizorodých prvků i za cenu odtržení od živého jazyka. Tyto snahy zůstaly záležitostí úzké vrstvy inteligence a ve svém důsledku jen prohloubily úpadek češtiny jako literárního jazyka.
V18. století se objevuje snaha o zavedení němčiny jako jednotného jazyka ve všech zemíchhabsburského soustátí. Tato snaha byla vedena spíše pragmatickými důvody než nacionálními motivy. Čeština ztratila svůj (již spíše formální) statut úředního jazyka, ale reálné jazykové poměry se příliš nezměnily, neboť česky mluvící obyvatelstvo zůstávalo stále početné; po ztrátě většiny území převážně německojazyčnéhoSlezska navíc získalo ve zbytku České koruny nad německy mluvícími procentuálně navrch. Zrušenínevolnictví a příliv lidí z venkova do měst pak na konci 18. století odstartovaly proces označovaný jakonárodní obrození.
Pro novou kodifikaci spisovné češtiny se východiskem stal literární jazyk konce 16. století a díla Komenského. Z různých pokusů o kodifikaci byla nakonec všeobecně přijata gramatikaJosefa Dobrovského, která poprvé vyšla roku1809. Byly odstraněny některé pozůstatky zastaraléhobratrského pravopisu (např. slovojejí bylo do té doby psáno jakogegj). K obnově české slovní zásoby přispělo zejména vydání pětidílného Slovníku česko-německého (1830–1835)Josefa Jungmanna. Nová spisovná čeština nicméně příliš nereflektovala přirozený vývoj, jakým český jazyk prošel od dobBible kralické. Výsledkem se stala existence dvou variant jednoho jazyka (hovorové spisovné a spisovné češtiny) vedle sebe.
Díky snahám národních buditelů byla v průběhu19. století obnovena úroveň česky psané literatury. Díky povinnéškolní docházce a rostoucígramotnosti obyvatelstva přestala být spisovná čeština záležitostí úzké vrstvy inteligence. Bylo vytvořeno odborné české názvosloví, začaly vycházet české odborné publikace a začalo se přednášet v češtině na universitách. V 2. polovině 19. století se pak rozvíjející se publicistika a umělecká tvorba postupně snažila přiblížit zejména v syntaxi živému jazyku.
Během20. století do spisovného jazyka stále výrazněji pronikaly prvky mluveného jazyka, zejménaobecné češtiny. Společenské změny po 2. světové válce pak vedly k postupnému stírání (nivelizaci) rozdílů mezi nářečími, vlivem médií se od 2. poloviny 20. století šíří prvky obecné češtiny i do oblastí, které jimi nebyly do té doby zasaženy. Jako důsledek globalizace se v 21. století objevují stále v hojnější mířeanglicismy.
Slovní zásoba[12] je převážně slovanského původu. Čeština a příbuzná slovenština uchovávají až 98 % praslovanské slovní zásoby, nejvíce ve srovnání s ostatními slovanskými jazyky.[13] Příčina zřejmě tkví v tradičně silnýchpuristických tendencích češtiny během 16.–20. století, které se z historicko-kulturních důvodů přenášely i do slovenštiny.
Jako u většiny evropských jazyků byla řada slov z oblasti kultury a vědy převzata zřečtiny (demokracie, parabola, typ) a latiny (škola, kříž, doktor, herbář, tabule, kapsa, skříň). Vzhledem k těsným historickým kontaktům byla řada slov také přejata zněmčiny (knedlík, šunka, taška, brýle, rytíř), případně jejím prostřednictvím byla přejata slova z jiných jazyků.[14]
Z němčiny pochází řada slov z oblasti řemeslnického názvosloví i slangu (hoblík, klempíř, ponk, šichta), mnoho takových slov se řadí do nespisovných vrstev jazyka (majznout, lajsnout/lajznout si, luftovat) a poněkud nepřesně do nářečí, např. brněnskéšalina (z něm.Elektrische Linie),zoncna (Sonne) nebokoc (Katze).[14]
Většina jmen vpohraničí měla původně podobu českou i německou vlivem nejistého poměru Čechů i Němců na totožných místech. Německý jazyk měl po staletí významný vliv na češtinu. Historicky byl vliv němčiny nejsilnější vzápadních aseverních Čechách, kde žilo smíšené obyvatelstvo, zejména v pohraničních oblastech a ve městech, kde docházelo k intenzivnímu kontaktu mezi oběma národy. Na Moravě, kde německý vliv nebyl tak výrazný, se uchovalo více původních českých slov a výrazů.[15]
Tento vliv se projevil především v přejímaní slov, která se adaptovala na českou výslovnost,gramatiku i stylistiku. Mnoho zeměpisných vlastních jmen vzniklo přímým překladem z němčiny.[16] Později mohly být názvy zcela počeštěny, zatímco jiné si zachovaly německé prvky, často ve formě přípon a struktur. Tyto názvy odrážejí historické, jazykové a kulturní interakce mezi Čechy a Němci.[17]
Mezi nejvýznamnější germanismy patří výrazy z oblasti řemesel a práce. Příklady jsou šichta (směna, z německého Schicht), lógr (kávová sedlina, z Lager) nebo fajfka (dýmka). Výrazy tímto způsobem zasahovaly do běžného životního stylu nebo obchodní terminologie. Tato slova byla postupně asimilována a v některých případech natolik zakořenila v češtině, že si jejich německý původ uživatelé často neuvědomují.[18] Německý vliv je patrný i v českém slangu, kde se objevují výrazy jako machrovat (z machen, dělat), flákat se (z flackern, plácat se). Tyto výrazy pronikly do městského slangu a staly se součástí neformální mluvy. Městské prostředí, kde byl kontakt s němčinou častější, hrálo klíčovou roli v jejím šíření.[19]
Podruhé světové válce však došlo k úpadku používání germanismů v češtině, zejména v nářečích, která se sjednocovala sobecnou češtinou. Přesto mnoho germanismů v češtině přetrvalo, zejména v neformálním jazyce. Zůstávají důkazem dlouhodobého jazykového a kulturního soužití. Podruhé světové válce avysídlení německého obyvatelstva mnoho německých vlastních jmen zaniklo nebo bylo záměrně nahrazeno českými ekvivalenty.[20]
V období národního obrození byla řada slov programově přejímána ze slovanských jazyků –polštiny (báje, věda, půvab, otvor),ruštiny (vzduch, příroda, chrabrý) aj. Uměle bylo vytvořeno české odborné názvosloví, často doslovným překladem (tzv.kalky). Mnohé tyto pojmy se ujaly a jsou běžně používány, například slovní druhy jakočíslovky, spojky, příslovce (z lat.numeralia,conjunctio, adverbium). Ruština pak ovlivnila češtinu zejména v druhé polovině 20. století, zejména z politických důvodů (sovět, kulak, chozrasčot, polárník, rozvědka, celiny).
Angličtina původně byla zdrojem sportovních výrazů (fotbal, hokej, tenis), v současnosti z ní pocházejí mnohá slova z oblastivýpočetní techniky (software, hardware), z ekonomie, podnikání nebo odborností. Je nyní hlavním zdrojem pro přejímání slov, často nejprve jako slangová slova. Písemná podoba někdy zůstává anglická, někdy počeštěná, jindy obě podoby zároveň.
Zitalštiny pochází řada pojmů z oblastihudby (duet, soprán, forte, piano) a bankovnictví (konto). Zfrancouzštiny slova týkající se např.módy (baret, blůza, manžeta) nebo motorismu (volant, garáž, kupé).Španělština fungovala zejména jako tranzitní jazyk pro přejímání slov z indiánských jazyků a arabštiny, mezi běžná slova pocházející přímo ze španělštiny patří slova z oblasti historie, společnosti, umění, přírodních věd, techniky či gastronomie(kamarád, paráda, armáda, barák, kaňon, tornádo, embargo, eskapáda, eldorádo ).[21] Mnoho výrazů se do češtiny dostává zromštiny, napříkladčórka, lóve, benga nebokérka.
Čeština přejímá slova i z exotických jazyků, často prostřednictvím jiných jazyků. Zarabštiny pochází např.alkohol, káva, trafika, zturečtinyjogurt, klobouk, čapka, tasemnice, zčínštinyčaj, zhindštinydžungle čijóga, zperštinyšpenát, ztamilštinykatamarán, zmaledivštinyatol, z jazykanahuatlčokoláda, z jazykaguaraníkapybara.
Pravopis přejatých slov závisí na míře zdomácnění:
zdomácnělá slova mají zpravidla standardní pravopis přizpůsobený českému, např.telefon, televize, rádio, muzeum, kriket, akvárium (ale lze psát itelevise, radio, museum);
Přesný počet slov v češtině není možné určit, jelikož se čeština jakožto živý jazyk neustále vyvíjí. Nicméně má čeština na 300 000 slovních kořenů. Zatím nejrozsáhlejšíPříruční slovník jazyka českého, postupně vydaný v letech1935–1957, má zhruba 250 000 hesel. Obsahuje i slova, která zná málokdo, a neobsahuje naopak některá slova obecně známá (např.vulgarismy). Zaměřuje se totiž na popis spisovné slovní zásoby na základě výtahů z beletrie, časopisů a částečně novin.Slovník spisovného jazyka českého, jehož první vydání vyšlo v letech1960–1971, druhé v roce1989, má přibližně 192 000 hesel. Rozsahem nejmenšíSlovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (první vydání1978, druhé, upravené vydání1994) obsahuje zhruba 48 000 hesel představujících jádro spisovné slovní zásoby.[22]
Pro češtinu jsou typická slova o délce přibližně 8grafémů (grafických nebo písemných znaků) – slova tvořená 6–10 grafémy pokrývají 75 % slovní zásoby. V psaném jazyce se nejvíce vyskytují grafémyo, e, a, n, t, dvojice grafémůst, po, ní, ov, na a trojice grafémůpro, ost, ova, sta, pře.
Největší skupina slovníchkořenů je ze 3 grafémů, tvořených kombinací souhláska-samohláska-souhláska (had, cop, jít) – téměř 50 % všech kořenů. Užití konkrétních slov je v každém jazyce neproporční – kdy malá skupina slov tvoří jádro slovníku, zatímco zbytek slov se užívá jen okrajově. V češtině tak 10 nejběžnějšíchlemmat pokrývá asi 20 % textu a 1 000 nejběžnějších lemmat pokrývá 65 % textu. To ovšem neznamená, že znalost 1 000 slov postačuje k porozumění textu, protože každý text (i běžný) operuje s malým množstvím specifických slov, která obvykle tvoříjádro výpovědi.[24]
Nářečí češtiny: 1 – česká skupina (podskupiny: 1a – severovýchodočeská, 1b – středočeská, 1c – jihozápadočeská, 1d – českomoravská), 2 – středomoravská skupina, 3 – východomoravská skupina, 4 – slezská skupina (4a – slezskomoravská podskupina, 4b – slezskopolská podskupina), 5 – dříve většinově německojazyčné oblasti, dnes nářečně různorodé.
Podrobnější informace naleznete v článku Nářečí češtiny.
Čeština má mnohonářečí, která jsou si navzájem většinou srozumitelná. Vlivem médií aobecné češtiny se rozdíly mezi nimi stírají. Česká nářečí se rozdělují do 4 skupin (kterým odpovídají i 4 české interdialekty):[25]
Pohraniční území osídlená před rokem1945Němci (tedySudety) jsou tradičně uváděna jako nářečně různorodá. Stav českých nářečí v 60.–70. letech 20. století zachycuje šestidílnýČeský jazykový atlas, jehož poslední svazek je doplněn i audionahrávkami.
Čeština také používáspřežkuch, která je považována za samostatné písmeno, stojící v abecedě mezih ai. Velká varianta jeCH, avšak pokud stojí tato spřežka na začátku slova psaného dále malými písmeny, potom se velké píše jen první písmeno spřežky:Ch, např.: Chrudim, ulice Chobot.
Kroměch se hlavně v cizích slovech také používá spřežkadž (k zápisu znělého protějškuč, např. původní českédžbán a přejatá slovadžus, džem, džíp), zcela výjimečně pakdz (znělý protějšekc). Tyto spřežky se nepovažují za samostatná písmena, nýbrž za písmena dvě.
Dominantní princip českéhopravopisu je principfonologický s prvky pravopisu morfologického (had/hadi) a historicko-etymologického (panna zpán +-na). V koncovkáchpříčestí se uplatňuje pravopis syntaktický (dělali/dělaly/dělala). Jedno písmeno (grafém) se zpravidla používá pro zápis jednohofonému (ne vždy i každéhozvuku, srov.alofony jako např.ŋ an) s tím, že přihlíží kmorfologii aetymologii slov a zachovává některé prvky odpovídající staršímu stavu jazyka (psaníi/y, í/ý, ě, ú/ů).
Písmenaě aů se nemohou vyskytnout na začátku slova, protože háček naě vyznačuje změkčenost předcházejícísouhlásky a použitíů je podmíněno historickým vývojem (původníhláska /u:/[zdroj?] se píšeú;hláska /u:/ vyvinutá z původního /o:/ (později /uo/) se píše ů). Na začátku českých slov se kromě grafémů ě, Ě a ů, Ů nevyskytuje ani ý, Ý. Změkčenost předchozí samohlásky vyznačuje kroměě také psaní měkkéhoi, í pod, t, n.
Písmena sháčkemč,ř,š, až (tj. kroměě,ď,ť aň) se při abecedním řazení, např. veslovnících, kladou za své základní znaky bez háčku jako samostatná písmena. Ostatní písmena s diakritikou – samohlásky a také písmena měkkých souhlásekď,ť aň – mají v abecedě stejnou prioritu jako znaky bez diakritiky, uplatňuje se řazení typucar – cár – carevič (Pravidla českého pravopisu, 2005)).
Mají téžsémantickou schopnost rozlišit vztah k plynutí času a ukončenosti děje pomocívidu (aspektu). Z tohoto hlediska se dělí na dokonavá (perfektiva) a nedokonavá (imperfektiva). Dokonavá slovesa nemají schopnost vyjádřit přítomnost, jejich přítomné tvary vyjadřují budoucnost.
Díky tomu, že hlavní větné členy lze zpravidla rozlišit na základě jejichmorfologie, může se jejichslovosled říditaktuálním větným členěním – na začátku věty jsou obvykle (je-li použitobjektivní slovosled) členy vyjadřující informace známé obecně nebo uvedené v předchozím textu (kulisa atéma), za nimi následují informace nové (tzv.réma). Aktuální větné členění tak často překrývá základní slovosled typu SVO (podmět–přísudek–předmět), který se uplatňuje, pokud by mohlo dojít k záměně nebo u neobratných mluvčích. Slovosled v češtině významně ovlivňuje fakt, žepodmět je častonevyjádřený, a že mnoho nezdůrazněných krátkých tvarůzájmen,volných morfémů i některápříslovce a spojovací výrazy se sdružují doklitického trsu (příklonkové skupiny, příklonkového clusteru) umístěného za první hlavní větný člen (například ve větěZítra bych se tam mohl stavit., která by bez těchto vlivů zněla nepřijatelně:Já mohl bych stavit se tam zítra.).
Podrobnější informace naleznete v článku Úřední jazyk.
Češtinu používá převážná většina obyvatel České republiky, její používání však není dáno speciálním jazykovým zákonem. Podle příslušných zákonůsoudy, orgány činné vtrestním řízení aúřady vedou jednání a vyhotovují rozhodnutí v českém jazyce[30] (finanční úřady též veslovenštině[31]). Kdo neovládá češtinu, má nárok na jednání v jazyce, který ovládá (de facto natlumočení). Prodávané zboží musí být opatřeno návodem v češtině.[32]
Čeština je též (od května2004) jedním z 24 (stav k roku2013) oficiálních (úředních) jazyků Evropské unie. Formálně jsou si všechny oficiální jazyky EU rovné.[4]
Český jazyk se v současnosti (2020) vyučuje ve střediscích výuky češtiny, tzv. lektorátech na 35 univerzitách v 24 zemích světa. Lektoráty zřizují na základě zájmu zahraničních vysokých škol česká ministerstva (ministerstvo školství a zahraničních věcí) v rámciProgramu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí.[36]
↑abcdefSIMONS, Gary F.; FENNIG, Charles D.Ethnologue: Languages of the World. Twentieth edition. [online]. Dallas, Texas: SIL International, 2017 [cit. 2017-11-29].Dostupné online. (anglicky)
↑HÁNA, Ondřej.Spisovný jazyk a jeho kodifikace (Úvodní informace) [online]. 2010 [cit. 2010-10-24].Dostupné online.
↑abÚřední jazyky EU [online]. [Brusel?]: Evropská komise, rev. 2013-10-01 [cit. 2013-10-10].Dostupné online.
↑Zákon 184/1999 Z.z. o používaní jazykov národnostných menšín, § 6. [s.l.]: [s.n.]Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-04-10.
↑abNEWERKLA, Stefan Michael.Sprachkontakte Deutsch – Tschechisch – Slowakisch. Wörterbuch der deutschen Lehnwörter im Tschechischen und Slowakischen: historische Entwicklung, Beleglage, bisherige und neue Deutungen. 2. vyd. Frankfurt am Main: Peter Lang, 2011. 780 s. (Schriften über Sprachen und Texte 7).Dostupné online.ISBN978-3-631-61026-8.
↑BĚLIČ, Jaromír.Přehled nářečí českého jazyka. 2. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1981. 102 s. S. 70–75, 120-125.
↑CUŘÍN, František.Jazyk: Nářečí, Místní jména, Slangy. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeské nakladatelství, 1986. 127 s. S. 110–115.
↑CUŘÍN.Jazyk: Nářečí, Místní jména, Slangy. [s.l.]: [s.n.], 1986. S. 110–115.
↑CUŘÍN.Jazyk: Nářečí, Místní jména, Slangy. [s.l.]: [s.n.], 1986. S. 95–100.
↑CUŘÍN.Jazyk: Nářečí, Místní jména, Slangy. [s.l.]: [s.n.], 1986. S. 145–150.
↑CUŘÍN.Jazyk: Nářečí, Místní jména, Slangy. [s.l.]: [s.n.], 1986. S. 200–205.
↑Duběda (2005), s. 106; Karlík, Nekula, Pleskalová (1995), s. 28–64.
↑Karlík, Nekula, Pleskalová (1995), s. 228–367, 645–647.
↑Zákon ČNR č. 202/1990 Sb. o loteriích a jiných podobných hrách, § 46a. [s.l.]: [s.n.]Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-09-27.Archivováno 27. 9. 2007 naWayback Machine.;Zákon ČNR 455/1991 Sb. o živnostenském podnikání, § 71 odst. 3. [s.l.]: [s.n.]Dostupné online.;Zákon ČNR 582/1991 Sb. o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, § 123d. [s.l.]: [s.n.]Dostupné online.;Zákon 99/1963 Sb. občanský soudní řád, § 18. [s.l.]: [s.n.]Dostupné online.;Zákon 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád), § 2 odst. 14 a §§ 28 – 29. [s.l.]: [s.n.]Dostupné online.
↑Zákon ČNR č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, § 3. [s.l.]: [s.n.]Dostupné online.
↑Zákon 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele, § 11. [s.l.]: [s.n.]Dostupné online.
↑Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky, v. v. i. [online]. Praha: ÚJČ AV ČR, rev. 2008-02-14 [cit. 2008-02-14].Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-02-20.
↑Sdělení Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy k postupu a stanoveným podmínkám pro udělování a odnímání schvalovacích doložek učebnicím a učebním textům a k zařazování učebnic a učebních textů do seznamu učebnic [online]. Praha: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, 2005-10-12 [cit. 2008-01-29].Dostupné v archivu pořízeném dne 2006-05-28.;Katalog požadavků k maturitní zkoušce: Český jazyk a literatura: Zkouška zadávaná Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy [online]. Praha: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, 2005-10-04 [cit. 2008-01-29].Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-03-15.
↑SOTONA, Jiří. Čeština být těžká jazyk!.Magazín - Právo. 2020-04-11, s. 10–13.
NEWERKLA, S. M.Sprachkontakte Deutsch – Tschechisch – Slowakisch. Wörterbuch der deutschen Lehnwörter im Tschechischen und Slowakischen: historische Entwicklung, Beleglage, bisherige und neue Deutungen. 2. vyd. Frankfurt am Main: Peter Lang, 2011. 780 s. (Schriften über Sprachen und Texte 7).Dostupné online.ISBN978-3-631-61026-8. S. 401.
ŠAUR, V.Pravidla českého pravopisu s výkladem mluvnice. Praha: Ottovo nakladatelství, 2004 [obsahuje další informace zejména k částem „Písmo a výslovnost“ a „Mluvnice“].ISBN80-7181-133-5.
ŠIŠKA, Z.Fonetika a fonologie. 2. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005.ISBN80-244-1044-3.
KARLÍKOVÁ, Helena. Německé výpůjčky v češtině a slovenštině.Naše řeč. 2005, roč. 88, čís. 4, s. 207–213.Dostupné online.ISSN0027-8203.
NEWERKLA, Stefan Michael.Sprachkontakte Deutsch – Tschechisch – Slowakisch. Wörterbuch der deutschen Lehnwörter im Tschechischen und Slowakischen: historische Entwicklung, Beleglage, bisherige und neue Deutungen. 2. vyd. Frankfurt am Main: Peter Lang, 2011. 780 s. (Schriften über Sprachen und Texte 7).Dostupné online.ISBN978-3-631-61026-8. S. 401.
