Čínské písmo patří mezistarověkápísma a jde o nejdéle soustavně používané písmo na světě. Existuje legenda o Cchang-ťieovi, která popisuje jeho vznik.[1] Podle jedné verze této legendy byly čínské znaky vynalezeny, kdyžCchang-ťie (okolo roku2650 př. n. l.),byrokrat zalegendárníhoŽlutého císaře, na hořeJang-sü (dnes vprovinciiŠan-si) lovil zvěř, když uvidělželvu, jejížžíly přitáhly jeho pozornost. Inspirovala ho možnálogika skrytá v těchto žílách a díky tomu se rozhodl studovat přírodu. Prozkoumal zvířata celého světa, krajiny světa i hvězdy na nebi a vynalezl první symbolický systém zvanýC' (字), jenž se stal prvním čínským písmem. Také se říká, že toho dne, když se znaky zrodily,čínský lid slyšel truchleníďábla a vidělobilí padat z nebes jako déšť – to označovalo „druhý vznik světa“.
V čínských znacích se neodráží výslovnost tak přímým způsobem, jako je tomu u latinky v případech mnoha jazyků. Velice zjednodušeně řečeno, téměř pro každýmorfém (část slova) existuje zvláštnígrafém (grafický prvek – znak, znaménko, značka).
Tento fakt samozřejmě značně ztěžuje výuku čtení a psaní jak u cizinců, tak u Číňanů, a je velkou brzdougramotnosti: na rozdíl od evropských jazyků, kde počet znaků obvykle nepřesahuje 50, čínských znaků jsou tisíce. Obecně řečeno se v jedné době používá přibližně 5000–6000 znaků. Největší slovníky obsahují kolem 80 000 znaků, drtivá většina z nich se však dávno nepoužívá, případně se jedná o varianty (až 1/3).
Na druhou stranu jsou zde i nesporné výhody: v jazykově roztříštěnéČíně se spousta vzájemně nesrozumitelných (byť příbuzných) jazyků a dialektů píše stejnými čínskými znaky. Mluvčíkantonštiny se nedomluví s mluvčím standardní čínštiny, ale pokud jsou oba gramotní, mohou si psát. Z podobného důvodu také čínské televizní stanice vysílají filmy v čínském znění s čínskými titulky. V obdobné funkci jakolingua franca (zprostředkující jazyk) řadu staletí byla v Evropě užívánalatina a nyní takto slouží celosvětověangličtina a v muslimských zemícharabština. Obdobnou funkci plní běžné moderní piktogramy – symboly, emotikony, dopravní značky, znázornění času hodinami, mezinárodně zavedené oborové znaky a zkratky, například měr a vah, matematické operátory a číslice, interpunkční znaky a také latinské názvosloví v biologii a lékařství.
Totéž platí i o srozumitelnosti dějinné. Historické varianty se sice liší, ale navazují na sebe a zachovávají si alespoň částečnou srozumitelnost.
V čínském písmu se nedělají mezery mezislovy. Pojem slovo má v čínském prostředí jinou hodnotu: jedná se o koncept čistě jazykový, nikoli pravopisný. Ve znakovém zápisu je jedinou jednotkou menší nežvěta znak; ten ve výslovnosti odpovídá téměř vždy jednéslabice. Na významové úrovni to pak zpravidla bývá morfém, ačkoliv to zdaleka není univerzální pravidlo. Existuje řada znaků, které samy o sobě žádný význam nenesou a získávají jej až ve spojení se znakem jiným, existují také znaky, v nichž jsou obsaženy morfémy dva. Současná čínština již dávno není jazykem jednoslabičným, většina slov je dvojslabičná.
Vzhledem k tomu, že čínské písmo není písmem hláskovým, je poměrně obtížné v něm zachytit výslovnost cizích slov (např. osobních jmen a zeměpisných názvů). Výslovnost se musí napodobit pomocí slabik, které má k dispozici standardní čínština, a její fonetický systém se v tomto kontextu jeví jako velmi omezený podobně, jako např. česká soustava hlásek je velmi nedostatečná pro napodobení čínštiny. Pro zápis dotyčné posloupnosti slabik se pak vyberou vhodné znaky. Každé slabice sice v čínském písmu odpovídá mnoho různých znaků, některé znaky lze ale prohlásit za typické prostředky k fonetické transkripci cizích slov. Příklady:
加拿大 =Ťia-na-ta = „Kanada“;
澳大利亚 =Ao-ta-li-ja = „Austrálie“; význam znaků přitom nedává smysl: „zátoka+velký+zisk+Asie“.
I když se čínské znaky vyvinuly z obrázkového písma, kde každý znak opravdu vystihoval zjednodušenou podobu pojmu, který zapisoval, v současném písmu takových znaků zbyla jen hrstka (a i u nich je často obtížné původní obrázek rozpoznat).
Existuje přes 500 různých determinativů. Někdy je determinativ zaměňován s tzv.radikálem. Radikály jsou prvky znaku, podle nichž jsou znaky řazeny ve slovníku, a díky dějinným okolnostem se velice často s determinativem kryje. Dnes však existuje mnoho případů, kdy je radikálem zcela jiná složka znaku než determinativ. Znaky se stejným determinativem obvykle vyjadřují příbuzné pojmy: například znaky pro řeku (河), jezero (湖), moře (海) i zátoku (灣) mají determinativ (který je zároveň radikálem), který vznikl zjednodušením znaku pro vodu (水). (Sám znak vody se do této skupiny také počítá, i když mu chybí fonetická složka.)
Fonetiku (fonetickou složku) tvoří jiný znak, jehož výslovnost je nebo někdy v minulosti byla nějakým způsobem blízká výslednému složenému znaku. Protože se však výslovnost vyvíjí a je v různých místech Číny dosti odlišná, v řadě případů je velmi obtížné fonetickou podobnost vysledovat.
Některé znaky tvořící fonetickou složku jsou dost složité a samy se skládají z dvou částí:radikálu a svéfonetické složky.
Tradičně se znaky kladly do sloupce shora dolů poměrně těsně, sloupce se řadily zprava doleva s malým odstupem. V moderních textech je běžné totéž řazení jako v latince, tedy do řádků zleva doprava, řádky přibývají shora dolů.
Bez ohledu na složitost znaku se všechny grafické složky v jednom znaku musí vejít do čtverce o jednotné velikosti, jako by byly vpisovány do čtverečkovaného rastru.
Na začátku slovníku jetabulka radikálů, které jsou uspořádané podle počtu tahů. U každého radikálu je uveden seznam znaků s tímto radikálem, které slovník obsahuje; tyto znaky jsou uspořádány opět podle počtu tahů. Protože i znaků se stejným radikálem a počtem tahů může být hodně, bývá příslušná část tabulky nadepsanáčínskou číslovkou, vyjadřující počet tahů fonetické složky.
U každého znaku v tabulce radikálů je nakonec odkaz na příslušné heslo ve slovníku. I když by mohlo jít o číslo stránky, většinou je odkazempřepis výslovnosti znaku — hesla jsou totiž ve slovnících řazena ne podle počtu tahů, ale právě podle přepisu výslovnosti. Učínských slovníků vydaných v ČLR a kdekoli mimo Čínu se výslovnost zapisuje pomocípchin-jinu. NaTchaj-wanu stejnému účelu slouží starší čínská abeceda vymyšlená speciálně pro zápis výslovnosti, zvanáču-jin fu-chao (téžBopomofo). Řazení podle pchin-jinu není stejné, jaké se používá v evropských jazycích píšících latinkou.
Ve snaze přiblížit písmo širším vrstvám obyvatelstva proběhla v ČLR ve druhé polovině 20. století postupná reforma, která řadu znaků zjednodušila. Kritici ovšem tvrdí, že se tím narušila informace o původu a příbuznosti jednotlivých znaků. Reformy však byly plánovány již od 20. let v souvislosti s velkou vlnou modernizace Číny (Májové hnutí 1919), a mimo to mnohem dalekosáhlejší reformy, které zastřely původní podoby znaků, jejich stavbu, etymologie i příbuznosti a oddělily průměrně gramotné Číňany od starší tradice, proběhly přibližně v letech 300–0 př. n. l. Původní znaky ilustrují úzké spojení mezi významy jednotlivých znaků a vírou prastarých Číňanů v nebesa.[2]
Zjednodušené znaky jsou dnes standardem v ČLR (s výjimkouHongkongu aMacaa) a v Singapuru. Na Tchaj-wanu se nadále používají tradiční znaky.
Zjednodušení nejvíce vynikne tam, kde byl zjednodušen radikál, a zásah se tudíž dotkl velké skupiny znaků (např. radikál ve slovějü – „jazyk“: 語 → 语). Zjednodušeně lze říci, že dnes používané čínské znaky se dělí na tři skupiny:
zjednodušené znaky (mají protějšek mezi tradičními znaky)
tradiční znaky (v ČLR byly nahrazeny zjednodušeným protějškem)
znaky, které nebyly zjednodušovány, vypadají tedy v ČLR i na Tchaj-wanu stejně
Ve skutečnosti je situace složitější. Různé varianty téhož znaku existovaly dávno před vznikem ČLR, ke zjednodušování docházelo také, i když v podstatně menší míře. Např. znaktchaj ve slověTchaj-wan má jednoduchou (台) a složitou (臺) variantu, přesto se i na Tchaj-wanu (tedy v doméně tradičních znaků) používá ta jednodušší.
Své vlastní reformy provedli i Japonci, takže i kdyžkandži lze spíše označit za tradiční znaky, např. znak pro studium (čínskysüe,japonskygaku) se v Japonsku shoduje s tvarem v ČLR (学), zatímco na Tchaj-wanu a v Hongkongu je složitější (學).
↑ROBERTSON, Matthew.Čínské znakové písmo - jak praví legenda [online]. theepochtimes.com (Velká Epocha) [cit. 2011-04-04].Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-04-04.
↑Čínské znaky - téma [online]. theepochtimes.com (Velká Epocha) [cit. 2011-04-04].Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-09-26.
